„Asad válku zase tak úplně nevyhrává,“ říkal zde k všeobecnému překvapení o situaci v Sýrii v rozhovoru Marek Čejka, známý analytik blízkovýchodního dění. Bavili jsme se v listopadu 2017 — v době, kdy padal Islámský stát, režimní jednotky maximalizovaly oblast své kontroly a na nebi vládla ruská letadla.

Také v dalších letech hrálo vše jakoby hlavně pro Asada. V roce 2019 vnutil syrský režim dohodu kurdským jednotkám. V roce 2020 mu vyjednaly Rusko a Turecko klid zbraní s nejsilnější povstaleckou koalicí na západě. V roce 2023 byla asadovská Sýrie přijata zpět mezi blízkovýchodní arabský establishment.

Podporu syrskému režimu poskytoval také Írán, jenž v roce 2023 udržoval v zemi už pětapadesát vlastních vojenských základen. A samozřejmě tu byl i libanonský Hizballáh s desetitisíci vlastních bojovníků.

Co se stalo, že se najednou vše rozpadlo a režim, jenž vládl Sýrii třiapadesát let, náhle není? Nástup hlavní povstalecké armády začal 27. listopadu. Dne 2. prosince padlo Aleppo a teď o víkendu Homs, Damašek i Dará, kde v roce 2011 vzplály první protiasadovské protesty. Samotnému Bašáru Asadovi byl v neděli potvrzen azyl v Moskvě, kam prchl i s většinou rodiny.

Třináct let trvající občanská válka s nejméně půlmilionem mrtvých a dvanácti miliony emigrantů se zdá být buďto už úplně před koncem, nebo alespoň v nové, úplně jiné fázi. To vše po jedné ani ne dvanáctidenní ofenzívě.

Jak to, že se zhroutil tak snadno režim, kterému chtěli ještě v létě diplomaté osmi zemí EU, včetně babišovským blokem vyzdvihované exvelvyslankyně Evy Filipi, rušit sankce, protože „je třeba realisticky uznat, že sankcím navzdory drží moc pevně v rukou a nevidí důvod ji odevzdat“? První dny po povstaleckém vítězství přinesly řadu analýz, které tento problém osvětlují.

Oslabení spojenců a „papírový tygr“

Prvním hlavním a zřejmě nejvíc zjevným faktorem bylo bezpochyby oslabení tradičních asadovských spojenců a patronů: libanonského Hizballáhu, putinovského Ruska a expandujícího Íránu. Hizballáh, který Asadovi dodával vycvičené bojovníky, vyčerpalo poslední izraelské tažení, Rusko snahy podmanit si Ukrajinu a Írán hospodářské problémy.

Nebylo to ovšem tak, že by se tito hráči po 27. listopadu už neangažovali a neměli žádné možnosti. Jak připomíná David Gritten na BBC, ruská letadla ještě v polovině minulého týdne stupňovala bombardování povstaleckých pozic. Írán zas nasazoval rezervy u Hamá.

Klíčovou se zde ukázala neochota domácích prorežimních sil houževnatěji bojovat. Analýza Al-Džazíry zdůrazňuje spěšné vyklízení pozic. Nader Durgham na Middle East Eye píše o rozpadu celé Asadovy domácí koalice.

„Rusové explicitně zmiňovali zprávy, že sami syrští vojáci nechtějí za režim bojovat a argumentovali: ,Proč bychom měli my?‘,“ vysvětloval na Deutsche Welle syrský novinář Usáma Muhammad. „Racionální hlasy v Moskvě a Teheránu zdůrazňovaly, že se vše (postup povstalců a kolaps režimních sil) děje příliš rychle na to, aby šlo situaci ještě zachránit,“ akcentuje tamtéž Rodger Shanahan, blízkovýchodní analytik z Lowy Institute.

„Co do vnitřní síly byl Asadův režim papírový tygr,“ konstatuje Antonio Pita v El País. Vedle několika elitních útvarů vedených přímo příslušníky Asadova klanu tvořila páteř ozbrojené síly režimu koalice různých milic a ozbrojených skupin, která se při tlaku rychle rozdrolila.

Podle Charlese Listera z Foreign Policy in Focus se Rusům podařilo vyškolit syrské vojáky jen v používání sebevražedných dronů. Jinak s Asadovu armádu nijak nepozvedli. Po pádu Aleppa začalo hromadné svlékání uniforem. Trend pak nezastavil už ani Asadův urychlený slib, že všem vojákům zvedne plat skokově o padesát procent.

Úpadek a rozvrat, kam se podíváš

Popsaný stav prorežimních ozbrojených sil byl přitom dle shody analytiků více méně odrazem celkového stavu země a společnosti. Al-Džazíra líčí, jak Sýrii zachvátil všeobecný úpadek projevující se zvláště v ekonomice. Middle East Eye zdůrazňuje, že postupně zmizelo také pomyslné světlo na konci tunelu — víra, že se situace výhledově zlepší.

Dle již citovaného Charlese Listera z Foreign Policy in Focus šlo v roce 2020 směnit americký dolar za 1150 syrských liber; v době před začátkem aktuální ofenzívy to bylo už 17 500. Podle statistik OSN žilo 90 procent Syřanů v Sýrii v posledních letech pod hranicí chudoby, čímž se argumentovalo i v debatách ohledně uprchlíků.

Režim se propadl do takových hospodářských problémů, že musel krátit subvence na palivo a potraviny — v blízkovýchodních zemích základní stabilizační opatření. Ruth Michaelsonovoá v Observeru připomíná, že i vojáci si v poslední době stěžovali, že mají jednoduše hlad.

Celá stabilita a síla syrského režimu po porážce džihádistického nepřítele byl, zdá se, klam. Experti typu paní Filipi a analytikové z řad konzervativní levice/pravice si jaksi opomněli všimnout, že se „stabilizovaná“ Sýrie změnila na polorozpadlý narkostát, v němž část armády prorostla s mafií a proslulá Čtvrtá divize pod velením Asadova bratra Mahera už řídí jen obchod s captagonem — syntetickou drogou, která se začala v Sýrii vyrábět ve velkém.

Ne všichni vítězství povstalců pod vedením Hajját Tahrír al-Šám (HTS) s džihádistickou minulostí oslavují. Zjevně nikdo z obyvatel a milic velkých měst ale už nebyl ochoten dosavadní vládu hájit, respektive za ni bojovat.

Připravenost protivníka

Konečně za třetí je zde vůbec nejvíce opomíjený faktor — připravenost Asadových protivníků. Zvláště koalice skupin pod vedením HTS za poslední roky nezahálela. Zřejmě s asistencí Turecka zformovala a vycvičila tzv. sokolí brigádu pilotů dronů schopných ničit na dálku těžkou techniku. V hornaté enklávě kolem Idlíbu vybudovala také dílny na výboru vlastních střel s plochou dráhou letu s hlavicemi o síle nákladního auta s korbou naplněnou výbušninami.

Navzdory popsané morálce asadovských sil se i v poslední bleskové ofenzívě leckde intenzivně střílelo — podle monitoringu centra Syrian Observatory for Human Rights padlo za posledních deset dní bezmála tisíc lidí. Čelo povstaleckého útoku vedly však tzv. rudé brigády schopné rychle postupovat a za nimi v noci následovaly tzv. termální brigády — zvláštní jednotky o síle cca 500 mužů s výcvikem a vybavením pro boj za tmy.

Již během úvodních bojů se postupující koalice kolem HTS rychle a organicky rozrostla o Syrskou národní armádu a další proxy jednotky Turecka. Přidaly se též zbytky Syrské svobodné armády, které se dosud držely v enklávách na jihu.

Koordinace různých sil, kontrola nad chováním jednotek, práce se sociálními sítěmi i profesionální způsob komunikace, to vše nasvědčuje nejen odhodlání, ale i pečlivé a systematické přípravě, které se asadovským silám v poslední době nedostávalo. Jednou věcí je samozřejmě připravenost na rychlou drtivou ofenzívu a jinou připravenost na vládu, respektive na plné převzetí odpovědnosti a kontroly nad celou zemí. Zda se i toto Asadovým protivníkům podaří, je však už další záležitost.