Kolaps Asadova režimu v Sýrii: proč tak snadno?

Petr Jedlička

Režim vládnoucí třiapadesát let padl nakonec po jedenáctidenní ofenzívě skupin, jež se zdály být dávno izolovány. Zjevné oslabení zahraničních spojenců režimu — Ruska a Hizballáhu — bylo přitom jen jedním z důležitých faktorů.

Dnes devětapadesátiletý Bašár Asad (na roztrhaném plakátu) nastoupil k moci po otci Háfizovi v roce 2000. V roce 2011 nechal potlačit silou arabskojarní protesty, čímž spustil řetězec událostí vedoucí k dosud trvající válce. Foto Rami al-Sayd, AFP

Asad válku zase tak úplně nevyhrává,“ říkal zde k všeobecnému překvapení o situaci v Sýrii v rozhovoru Marek Čejka, známý analytik blízkovýchodního dění. Bavili jsme se v listopadu 2017 — v době, kdy padal Islámský stát, režimní jednotky maximalizovaly oblast své kontroly a na nebi vládla ruská letadla.

Také v dalších letech hrálo vše jakoby hlavně pro Asada. V roce 2019 vnutil syrský režim dohodu kurdským jednotkám. V roce 2020 mu vyjednaly Rusko a Turecko klid zbraní s nejsilnější povstaleckou koalicí na západě. V roce 2023 byla asadovská Sýrie přijata zpět mezi blízkovýchodní arabský establishment.

Podporu syrskému režimu poskytoval také Írán, jenž v roce 2023 udržoval v zemi už pětapadesát vlastních vojenských základen. A samozřejmě tu byl i libanonský Hizballáh s desetitisíci vlastních bojovníků.

Co se stalo, že se najednou vše rozpadlo a režim, jenž vládl Sýrii třiapadesát let, náhle není? Nástup hlavní povstalecké armády začal 27. listopadu. Dne 2. prosince padlo Aleppo a teď o víkendu Homs, Damašek i Dará, kde v roce 2011 vzplály první protiasadovské protesty. Samotnému Bašáru Asadovi byl v neděli potvrzen azyl v Moskvě, kam prchl i s většinou rodiny.

Třináct let trvající občanská válka s nejméně půlmilionem mrtvých a dvanácti miliony emigrantů se zdá být buďto už úplně před koncem, nebo alespoň v nové, úplně jiné fázi. To vše po jedné ani ne dvanáctidenní ofenzívě.

Současné rozdělení sfér kontroly v zemi. Nahoře oblast pod nepřímou kontrolou Turecka (zelenou) a přímou kurdských jednotek (žlutou), dole oblast starých povstaleckých skupin (zelenou) a Svobodné syrské armády u izraelského záboru na Golanech (fialovou). Bílou zónu kontrolují přímo jednotky aliance kolem HTS. Grafika WmC

Jak to, že se zhroutil tak snadno režim, kterému chtěli ještě v létě diplomaté osmi zemí EU, včetně babišovským blokem vyzdvihované exvelvyslankyně Evy Filipi, rušit sankce, protože „je třeba realisticky uznat, že sankcím navzdory drží moc pevně v rukou a nevidí důvod ji odevzdat“? První dny po povstaleckém vítězství přinesly řadu analýz, které tento problém osvětlují.

×