Jako bosenský expert na problematiku spravedlnosti při změně režimů podrobně sleduji dění v Sýrii, a nemohu proto přehlédnout nebezpečí, jaké by přestavoval obrat v politické strategii Evropské unie vůči Sýrii, který prosazuje osm členských zemí včetně České republiky. Argumenty, že normalizace vztahů přinese stabilitu a usnadní návrat uprchlíků, jsou zcela zavádějící a vycházejí z nebezpečného nepochopení současné situace v Sýrii a dlouhodobých cílů Asadova režimu.

Důsledky změny strategického přístupu by byly katastrofální jak pro Evropu, včetně České republiky, tak pro miliony vysídlených Syřanů, kteří trpí pod útlakem Asadova režimu.

Je opravdu velice důležité, aby Evropa neopakovala tytéž chyby, jakých se dopustila v letech 1992—1995 v Bosně, kdy neochota rozhodně zakročit umožnila brutálnímu Miloševičovu režimu po léta rozsévat utrpení a nesváry.

Normalizace vztahů s Asadem pod falešnou záminkou stabilizace Sýrie nejenže povede k vyššímu počtu uprchlíků, kteří se budou snažit dostat do Evropy, ale dodá rovněž kuráž režimu, který si libuje v represích, korupci a beztrestnosti.

Je iluze, že narovnání vztahů zajistí stabilitu

Klíčový argument pro normalizaci vztahů vychází z přesvědčení, že jednání s Asadem může pomoci stabilizovat Sýrii. To je ovšem nebezpečná iluze. Asadův režim opakovaně prokázal, že nemá sebemenší zájem o skutečné politické reformy ani o usmíření znesvářených stran.

Naopak, Asad si udržuje moc prostřednictvím brutálních represí a masového vysídlování. Spoléhá se na vnější aktéry, jako je Rusko a Írán, kteří drží jeho režim nad vodou. Představa, že normalizace vztahů s tímto režimem by mohla přispět k míru, je od počátku mylná. Diplomatické zásnuby Evropy s Asadem by jen legitimizovaly zločiny jeho režimu a zpochybnily hodnoty, které Evropská unie zastává — lidská práva, spravedlnost a právní stát.

Syřané dávají znovu a znovu najevo, že Asadovi nedůvěřují, a do země, kde jim hrozí pronásledování, věznění nebo ještě něco horšího, se odmítají vrátit. Zkušenosti s Asadovým režimem, který v minulosti cíleně útočil na civilisty, nezdráhal se použít chemické zbraně a v masovém měřítku věznil a mučil vlastní občany, jasně dokazují, že nemůže být důvěryhodným partnerem na cestě k míru.

Mimoto představa, že Asadova kontrola více než sedmdesáti procent území Sýrie z něj dělá kompetentního účastníka jednání, jen dokládá hluboké nepochopení skutečné situace v zemi. Přestože režim kontroluje některé regiony, zůstávají klíčové strategické oblasti pod vlivem Íránem podporovaných milicí a dalších vnějších sil, což výrazně omezuje Asadovu způsobilost účinně vládnout či vytvořit bezpečné podmínky pro návrat uprchlíků. Spolupráce s takovým režimem by tyto vnější vlivy — zejména íránský — jen utužila a region ještě více destabilizovala.

Varovný příklad snahy arabských zemí