Jako bosenský expert na problematiku spravedlnosti při změně režimů podrobně sleduji dění v Sýrii, a nemohu proto přehlédnout nebezpečí, jaké by přestavoval obrat v politické strategii Evropské unie vůči Sýrii, který prosazuje osm členských zemí včetně České republiky. Argumenty, že normalizace vztahů přinese stabilitu a usnadní návrat uprchlíků, jsou zcela zavádějící a vycházejí z nebezpečného nepochopení současné situace v Sýrii a dlouhodobých cílů Asadova režimu.

Důsledky změny strategického přístupu by byly katastrofální jak pro Evropu, včetně České republiky, tak pro miliony vysídlených Syřanů, kteří trpí pod útlakem Asadova režimu.

Je opravdu velice důležité, aby Evropa neopakovala tytéž chyby, jakých se dopustila v letech 1992—1995 v Bosně, kdy neochota rozhodně zakročit umožnila brutálnímu Miloševičovu režimu po léta rozsévat utrpení a nesváry.

Normalizace vztahů s Asadem pod falešnou záminkou stabilizace Sýrie nejenže povede k vyššímu počtu uprchlíků, kteří se budou snažit dostat do Evropy, ale dodá rovněž kuráž režimu, který si libuje v represích, korupci a beztrestnosti.

Je iluze, že narovnání vztahů zajistí stabilitu

Klíčový argument pro normalizaci vztahů vychází z přesvědčení, že jednání s Asadem může pomoci stabilizovat Sýrii. To je ovšem nebezpečná iluze. Asadův režim opakovaně prokázal, že nemá sebemenší zájem o skutečné politické reformy ani o usmíření znesvářených stran.

Naopak, Asad si udržuje moc prostřednictvím brutálních represí a masového vysídlování. Spoléhá se na vnější aktéry, jako je Rusko a Írán, kteří drží jeho režim nad vodou. Představa, že normalizace vztahů s tímto režimem by mohla přispět k míru, je od počátku mylná. Diplomatické zásnuby Evropy s Asadem by jen legitimizovaly zločiny jeho režimu a zpochybnily hodnoty, které Evropská unie zastává — lidská práva, spravedlnost a právní stát.

Syřané dávají znovu a znovu najevo, že Asadovi nedůvěřují, a do země, kde jim hrozí pronásledování, věznění nebo ještě něco horšího, se odmítají vrátit. Zkušenosti s Asadovým režimem, který v minulosti cíleně útočil na civilisty, nezdráhal se použít chemické zbraně a v masovém měřítku věznil a mučil vlastní občany, jasně dokazují, že nemůže být důvěryhodným partnerem na cestě k míru.

Mimoto představa, že Asadova kontrola více než sedmdesáti procent území Sýrie z něj dělá kompetentního účastníka jednání, jen dokládá hluboké nepochopení skutečné situace v zemi. Přestože režim kontroluje některé regiony, zůstávají klíčové strategické oblasti pod vlivem Íránem podporovaných milicí a dalších vnějších sil, což výrazně omezuje Asadovu způsobilost účinně vládnout či vytvořit bezpečné podmínky pro návrat uprchlíků. Spolupráce s takovým režimem by tyto vnější vlivy — zejména íránský — jen utužila a region ještě více destabilizovala.

Varovný příklad snahy arabských zemí

Vážným varováním by pro Evropskou unii mělo být nedávné úsilí arabských států o narovnání vztahů s Asadem. Navzdory snaze zemí jako Jordánsko, Egypt a Spojené arabské emiráty o obnovu diplomatických vztahů nesplnil Asad žádný z klíčových požadavků stanovených Arabským styčným výborem. Patřilo k nim ukončení obchodu s drogami, nastavení podmínek pro návrat uprchlíků a oživení politického procesu. Místo toho se pašování drog ztrojnásobilo a ani jediného z požadovaných humanitárních ani politických cílů nebylo dosaženo.

Arabští diplomaté vyjadřují nad započatou normalizací vzájemných vztahů hluboké rozčarování, protože Asad jim doslova vypálil rybník — režim neprojevil ani sebemenší ochotu ke kompromisům či smysluplným ústupkům a situace v zemi se ještě více zhoršila. Pro Evropskou unii by to mělo být jednoznačným poučením: narovnání vztahů bez vyvození odpovědnosti nepovede ke stabilitě, ani k míru. Jen dodá Asadovi odvahu pokračovat v represivní politice, utuží jeho režim a donutí další Syřany utéct ze země.

Normalizace vztahů znemožní návrat uprchlíků

Jedním z nejpalčivějších evropských témat, Českou republiku nevyjímaje, je trvající uprchlická krize. Objevují se názory, že normalizace vztahů s Asadem by mohla usnadnit návrat syrských uprchlíků domů, a tím zmírnit nápor migrace na Evropu.

Těžko může být něco vzdálenějšího pravdě. Syrští uprchlíci, kteří utekli před Asadovou brutalitou, se přece nevrátí do země, kde vládne stejný režim, jež je vyhnal. Nejnovější průzkumy provedené Syrským sdružením pro důstojnost občanů (SACD) ukazují, že více než devadesát procent syrských uprchlíků se za předpokladu, že by došlo k normalizaci Asadova režimu, vrátit odmítá, přičemž více než třetina z nich, než aby přijala nucený návrat do oblastí ovládaných Asadem, je ochotna riskovat svůj život při pokusu dostat se do Evropy.

Asadův režim dal ostatně jednoznačně najevo, že nemá pražádný zájem o vytvoření podmínek pro bezpečný, dobrovolný a důstojný návrat uprchlíků. Nedávno přijatá nařízení umožňují zabavovat majetek vysídlených Syřanů, což jen dál odrazuje kohokoli od pouhé myšlenky na návrat do země.

Také Asadova strategie politických čistek, zejména v oblastech, jako je Dará, dokládá, že jeho režim nepovažuje návrat uprchlíků za prioritu, nýbrž za hrozbu.

Ve skutečnosti se v regionech, které s režimem uzavřely smír, jako je právě Dará, opět rozběhlo vysídlování, obchod s drogami a občanské nepokoje. Tyto oblasti nejsou ani zdaleka stabilní a pro uprchlíky zůstávají nanejvýš rizikové.

Nucený návrat uprchlíků do takzvaných „bezpečných zón“ v oblastech kontrolovaných Asadem by znamenal nejen porušení jejich základních lidských práv, ale dal by do pohybu také novou uprchlickou vlnu, protože mnoho Syřanů by se rozhodlo raději znovu odejít ze země než žít pod knutou Asadova režimu. To by následně vedlo k tomu, že by další lidé hledali azyl v Evropě, což by jen prohloubilo právě tu krizi, kterou se evropští představitelé údajně snaží řešit.

Falešný příslib „bezpečných zón“

Nebezpečným návrhem je tedy i vytvoření zmíněných „bezpečných zón“, do nichž by se v Sýrii mohli uprchlíci vracet. Asadův režim tyto zóny opakovaně používal jako nástroj represe a není žádný důvod se domnívat, že by tomu mělo být do budoucna jinak. V regionech, jako je Dará, jenž v roce 2018 s režimem formálně uzavřel smír, je realitou trvalé násilí, represe a vysídlování.

Myšlenka vytvoření „bezpečných zón“ v oblastech kontrolovaných Asadem zcela ignoruje fakt, že za útěk milionů Syřanů je zodpovědný především jeho režim. Asad využívá nucené vysídlování jako nástroj k upevnění vlastní moci a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by byl ochoten vytvořit podmínky nezbytné pro bezpečný návrat uprchlíků.

Jakýkoli pokus o zřízení těchto zón by tak byl nejen neúčinný, ale sloužil by také jako past pro vracející se Syřany, kteří by se stali novými oběťmi zatýkání, mučení a dalšího vysídlení.

Co by měla Evropa dělat?

Jak by tedy měla vypadat správná evropská strategie ve vztahu k Sýrii? Za prvé, Evropa musí zůstat věrná svému závazku a vytrvat v uplatňování sankcí a diplomatické izolaci Asadova režimu, dokud v zemi nedojde k prokazatelným změnám k lepšímu.

Mezi ty by mělo patřit propuštění politických vězňů, ukončení svévolného zatýkání a mučení a vytvoření podmínek pro bezpečný, dobrovolný a důstojný návrat uprchlíků. Jakákoli jednání o poskytnutí pomoci při obnově země by měla být podmíněna zlepšením v oblasti lidských práv a vyvozením odpovědnosti za válečné zločiny.

Za druhé, Evropa musí i nadále podporovat činnost mezinárodních organizací, které dokumentují válečné zločiny a shromažďují důkazy pro budoucí trestní stíhání těch, kdo z nich jsou podezřelí.

Stejně jako byl Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii zásadní, aby byli pachatelé válečných zločinů na Balkáně pohnáni k odpovědnosti, bude mít i budoucí právní mechanismus zásadní význam pro Sýrii. Pro drtivou většinu Syřanů, kteří uprchli ze země, je nejdůležitějším předpokladem jejich návratu právě vypořádání se s otázkou zadržovaných osob a vyvození odpovědnosti za spáchané zločiny.

Evropa musí odmítnout myšlenku vytváření „bezpečných zón“ v oblastech kontrolovaných Asadem a místo toho se zaměřit na podporu uprchlíků v místech, kde se nacházejí. To znamená zvýšit podporu hostitelským zemím, jako je Turecko, Libanon a Jordánsko, a zároveň využít svou politickou váhu k tomu, aby se do popředí ženevských mírových rozhovor dostala otázka zajištění skutečně bezpečného prostředí pro všechny Syřany.

Stran svého přístupu k Sýrii má Evropa před sebou skutečně klíčové rozhodnutí. Buď se rozhodne pro normalizaci syrského režimu a vytvoření „bezpečných zón“ v Asadově Sýrii — a nezbyde jí pak nic jiného, než se připravovat na další vlny syrských uprchlíků, kteří budou hledat bezpečí v Evropě. Nebo se důsledně zasadí o dodržování lidských práv, spravedlnosti a odpovědnosti a zahájí náročnou práci při přípravě mírového politického procesu, který povede k vytvoření skutečně bezpečného prostředí pro všechny Syřany.

Pouze druhá cesta může dostát morálním závazkům vůči milionům syrských uprchlíků. A zároveň je i v zájmu Evropy.

Z anglického originálu Normalization of Assad Will Bring Catastrophic Consequences for Syrians and Europe přeložil OTAKAR BUREŠ.