Režim rodiny Asadů, jenž vládl Sýrii přes padesát let, je minulostí. V předchozím textu jsme přibližovali, proč padl tak rychle. Nyní je otázkou, co bude dále. Všichni reportéři na místě od Voxpotu po Wall Street Journal hovoří o směsi euforie a obav. Všichni analytikové píší o řadě souběžných nadějí i velmi nebezpečných procesů, o řadě důležitých proměnných i řadě hráčů s různými zájmy a vzájemně nekompatibilními představami.

S takovým počtem neznámých se zatím nedá odpovědně říci, co vše v Sýrii nastane. Vzhledem k enormnímu zájmu médií a počtu publikovaných expertíz je ale možno vymezit oblasti, jež budou pro vývoj bez pochyb rozhodující. Co tedy v dalších týdnech a měsících sledovat v Sýrii nejbedlivěji?

„Polepšení džihádistů“ a kdo bude vlastně u moci

Blok sil, jenž Asada svrhl, tvoří celá paleta skupin, jež mají navíc často koaliční strukturu. Některé z nich jsou domácí či regionální, jiné smíšené. Některé jsou na prodej. Jiné zas působí jako zahraniční proxy. Které se nyní dokáží spolu domluvit a které získají jaký díl moci?

Vítěznou ofenzívu z konce listopadu vedla a zahájila koalice seřazená za Hajját Tahrír al-Šám (HTS) — skupinou, která se do roku 2016 hlásila k Al-Kádiě. Nyní toto své dědictví upozaďuje a slibuje tolerantní stát. Stále je nicméně považována nejen na Západě, ale třeba i v Turecku za teroristickou organizaci. Její dosavadní vládla v oblasti Idlíb byla navíc přinejlepším autokratická.

Lídr HTS Abú Muhammad Džúlání, vystupující teď spíše pod svým občanským jménem Ahmad Šara, je dnes bezesporu vnímán jako neformální hlava nového režimu. Čerstvě ustavenou provizorní vládu v Damašku vede pak Muhammad Bašír — člověk, který dřív vedl správu právě idlíbské enklávy, a je tak rovněž loajální především k HTS.

Provizorní vláda by měla spravovat zemi do března, přičemž všechny povstalecké skupiny oficiálně doufají, že během zimních měsíců dospějí k dohodě, jak postupovat poté. Už z průběhu samotných jednání by ovšem mělo být zřejmé, jak si kdo budoucnost Sýrie představuje, kdo na co aspiruje, kdo si co dokáže prosadit a také jakou roli bude hrát v novém zřízení islamismus, respektive politický islám.

Sledovat bude záhodno, jak se zachází s představiteli svržené moci — i účtování s nepřáteli může mít mnohé signifikantní podoby. Z hlediska lidskoprávního bude klíčovou otázkou postavení menšin, a to jak etnických, které v arabsko-kurdské Sýrii tvoří šest procent populace, tak zejména náboženských.

Někteří analytikové upozorňují, že islamismus — a ani džihádismus — nemusí znamenat v blízkovýchodním prostředí to, co si pod nimi Evropan představuje. V Sýrii například se dané skupiny konstituovaly v odporu k Asadovu režimu, jehož sekularismus byl vnímán jako bezhodnotový totalitarismus.

V našich kruzích se každopádně na „polepšování“ džihádistů zatím moc nevěří, i když existují příklady — z Tuniska nebo ze Somálska —, že i tato tělesa se mohou nakonec změnit na celkem normální, státotvorná. V Sýrii navíc krom vítězných povstaleckých formací působí stále i ISIS, respektive Islámský stát — zatím izolovaný, velmi oslabený a roztroušený po východních pouštích, avšak stále ne úplně zničený.

Na pustý východ a do sousedního Iráku uprchlo v prvních prosincových týdnech nejméně několik tisíc Asadových vojáků. Právě v Iráku přitom důstojníci sil starého režimu pomohly před dekádou vybudovat vojenské struktury ISIS a naplánovat nejslavnější vojenské operace této jinak fanatické organizace, jako bylo například dobytí Mosulu.

Lokální hegemonie a chování vnějších hráčů

Otázka vnitřní soudržnosti nové Sýrie je další velký problém. V posledních letech byla totiž země poměrně jednoznačně rozdělena na několik hlavních vlivových regionů, přičemž v každém z nich byla formálním hegemonem jiná z koalic. Pouze některé okresy nebo městské čtvrti si udrželi svoji vlastní autonomii a spravovali je lokální warlordi. Nyní by se měly tyto linie zase všechny zcelit. Budou se ale zainteresovaní hráči ochotni vzdát svého postavení? A pokud ano, za jakou cenu?

Za potenciálně nejkonfliktnější se pokládá soužití mezi Kurdy vedenou koalicí SDF kontrolující oblast na východ od řeky Eufratu a částí povstalců řízenou Turky. Prozatím není jasné, jak velkou část vítězného tábora řídí Turecko přímo a jaké jen pomáhá. Režim v Ankaře je ovšem všeobecně pokládán za jednoho z největších vítězů posledního vývoje a má se za to, že jeho vliv v Sýrii nyní poroste. Erdoganův ministr zahraničí Hakan Fidan se přitom již nechal slyšet, že SDF v syrské budoucnosti místo nemají.

SDF těžily doposud z přímé i nepřímé podpory od dvou jiných vnějších hráčů: Ruska a USA. Rusko ale své hlavní pozice v kurdské Rojavě již vyklidilo a USA by měly také své syrské angažmá revidovat — nebo to alespoň slibuje vracející se prezident Trump.

Američané mají v Sýrii dosud asi devět set vojáků, převážně na základně Al-Tanf na jihu u iráckých a jordánských hranic. Oficiálně zde trénují právě SDF v boji s Islámským státem. Neoficiálně brání aktivitám Íránu.

Trump při svém prvním mandátu zkrátil povstalcům podporu a stáhl jednotky ze severu země. Vzniklé vakuum ihned vyplnili Turci, respektive Rusové. Dojde k něčemu podobnému i tentokrát, nebo protiizolacionistická část nové americké administrativy — zvláště národněbezpečnostní poradce Waltz a ministr zahraničí Rubio — prosadí něco jiného?