Jeden den války v Sýrii: na frontě s Kurdy
Lenka KlicperováNovinářka a fotografka Lenka Klicperová se v posledních letech věnuje zejména válce v Sýrii. Její reportážní text, ve kterém popisuje vlastní zážitky z bojové linie, přetiskujeme v rámci spolupráce s webem HlídacíPes.org.
Džamál nestihne protestovat a já rychle sahám po fotobrašně a sedám do auta. „Buď opatrná a hlavně, když se bude střílet, nikam nelez a hlavu drž dole,“ rychle mě ještě instruuje Džamál. Auto se v minutě rozjíždí.
Nevím, kam jedu, ale evidentně se tam bude něco dít. Nikomu nerozumím a nikdo nerozumí mně — snad si vystačíme s rukama nohama, případně i beze slov.
Pod zpětným zrcátkem se houpe obří portrét velkého Ocalana, zalitý do folie. Vypadá jako oběšenec. Řídí třinácti — až čtrnáctiletý chlapec, regulérní dítě.
Přijíždíme na lehce opevněný post nad řekou. Netuším, co se bude dít, nikdo z mých „spolubojovníků“ nemluví anglicky. Jakmile opustíme auto, jsem tu už jen já sama za sebe.
Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Vidím to třináctileté dítě, jak zkušeně vybíhá se zbraní v ruce na vrcholek valu. Musím se o sebe tedy postarat sama.
Hledám si krytí a snažím se fotit, proto jsem tady. Svítí slunce, je před polednem, takže pro fotografa to nejhorší. Ale nedá se nic dělat. Sedím pod násypem a fotím střelbu z kulometu.
Pak se otočím a po chvíli zjišťuji, že jsem na téhle části postu sama. Všichni někam zalezli. Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku a říkám si, co budu dělat.
Najednou na mě mává jeden z vojáků a posunkem ukazuje, ať si hlavně nestoupám. „No to mi taky došlo,“ bručím v duchu, ale pořád mi není jasné, jak se z téhle šlamastyky dostat se zdravou, neprostřelenou kůží.
Nakonec seberu odvahu a v podřepu se přesunu na bezpečnější místo, jestli se to ovšem takhle dá nazvat. Čas moc nevnímám, ale pod palbou můžeme být už tak hodinu, možná víc, když na mě moje družstvo mává, že jdeme pryč. Sedám do auta, šťastná, že jsem to přežila. To ovšem netuším, že to nejhorší mne teprve čeká.
Půjdeme to vyfotit
Auto zastavuje po pár stech metrech. Z posunků se dozvídám, že dál jdeme pěšky. Jeden z „hevalů“ (oslovení, něco jako soudruh, kamarád) mi podává americkou útočnou pušku M16. Ještě toho trochu, jakoby nestačila moje těžká fotobrašna. Odmítám, on jen pokrčí rameny.
Ano, nedá se to zapomenout. A Vás žene úplně stejný adrenalin.
"Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi tři sta metrů od nás. Kdyby to našil do našeho „krytu“, nezůstane po nás ani stopa…"
Opět trefa do černého.
Myslím, že už jste všem dokázala, že na to máte. Nyní by Vás rodina a přátelé měli přesvědčit, že už stačilo.
Jsou to silné okamžiky. "Dáváme si oběd – chlebové placky potřené zeleninovou omáčkou. Společně jíme, kouříme, v krytu koluje hrnec s vodou. Vtipkujeme, já se směju sama svým vtipům, oni se smějí svým. Nerozumíme si, ale je to v tu chvíli jedno,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,"
,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, žijete jen proto, že jste měla obrovské štěstí. Jste snadný terč a válka je nemilosrdná.
Ostatně bylo by zajímavé vědět i o věcech ne úplně z frontové linie.