Papež František vešel do paměti lidí po celém světě nejen svým humanismem, ale i hlubokou láskou k přírodě. Ústřední Františkova díla, věnovaná — kromě jiného — vztahu k přírodě, tedy encyklika Laudato Si´ nebo exhortace Laudate Deum a Querida Amazonia, vycházejí z tradic ekoteologie, která je dnes již velmi bohatým a rozrůzněným směrem. Prakticky všechna témata, kterým se v nich František věnoval, nalezneme v textech jiných autorů, zaměřujících se na křesťanskou reflexi environmentálních otázek

Přínos publikací však nemusí spočívat pouze v jejich originálnosti, nýbrž také v jejich vnitřním uspořádání, stylu, zabarvení a důrazech — a v případě textů, které jsou zaštítěny významnou autoritou, rovněž v tom, čí jméno nesou, a jaké postavení v důsledku toho mají.

Mezi zvláště výrazné rysy uvedených Františkových děl patří spojení sociálního a ekologického zájmu. Přiznanou inspirací, která je spjata i s tím, jaké si zvolil papežské jméno, je v tomto ohledu František z Assisi. Ačkoli je postava tohoto světce zahalena oparem legend a jeho první životopisy nejsou kritickými historickými pojednáními v dnešním slova smyslu, ale hagiografiemi, je stěží popiratelné, že se vyznačoval laskavým vztahem k přírodě a chudým.

Právě kvůli svému přístupu ke stvoření již dlouho figuroval v ekoteologických knihách i studiích a v roce 1967 navrhl americký badatel Lynn White ve svém vlivném, byť značně problematickém článku Historické kořeny naší ekologické krize, aby byl František z Assisi prohlášen patronem ekologie.

Inspirace Leonardem Boffem

Uvažujeme-li v novodobých souřadnicích, nápadné podobnosti k tomu, co vyzdvihuje papež František, nalezneme v latinskoamerické teologii osvobození, zejména v díle brazilského autora Leonarda Boffa, který po bok chudých a hladovějících — a to nejen v ekonomickém a fyzickém smyslu — zařadil i vykořisťovanou přírodu.

Tento bývalý františkán v roce 2013, tedy ještě před vydáním encykliky Laudato Si´, vyslovil v útlé knížce František z Říma a František z Assisi: nové jaro v církvi? naději, že nově zvolený papež bude věnovat zvláštní pozornost sociálním otázkám, ženám a ekologické problematice.

Ve své dřívější publikaci Křik země, křik chudých vyslovil přesvědčení, že ekologickou diskusi a teologii osvobození spojuje to, že jejich východiskem jsou „dvě krvácející rány“ — chudoba a „systematický útok na zemi“, dvě podoby křiku — nuzných „po životě, svobodě a kráse“ a mateřské planety „úpějící pod útlakem“.

Když v encyklice Laudato Si´ čteme slova, že dnes „nemůžeme neuznat, že opravdový ekologický přístup je stále více přístupem sociálním, který musí v diskusích o životním prostředí brát v úvahu spravedlnost, aby se dopřálo sluchu jak křiku země, tak křiku chudých“, je spojitost s Boffovým dílem nepřehlédnutelná.

Papež František opakovaně připomínal tíživou situaci chudých a marginalizovaných, a to v nejrůznějších kontextech: v souvislosti s migrací, přístupem k pitné vodě, nedostatkem kultivované zeleně na místech, která obývají, klimatickými změnami nebo vyvážením toxických odpadů.

Všechny tyto oblasti jsou spjaty nejen s environmentální problematikou, ale také s tím, co v teologii bývá nazýváno sociální nebo strukturální hřích. Právě k němu obrátili pozornost teologové osvobození, kteří vycházeli ze zkušenosti útlaku v Latinské Americe a kritizovali kolonialistické i neokolonialistické drancování této oblasti a brutální podoby kapitalismu.

Pro Leonarda Boffa představuje zhmotnění všech hlavních hříchů proti ekologii destrukce amazonského pralesa spojená s podnikatelskými záměry a stavbami obřích rozměrů. Boff se nerozpakuje hovořit o „ekologickém zločinu“ a při pohledu na decimování původního obyvatelstva o „holokaustu nevinných“.

Trpící Amazonie, trpící lidé

Jazyk papeže Františka je zvláště naléhavý v exhortaci Querida Amazonia (Milovaná Amazonie) a prozrazuje jeho niterný vztah k tomuto regionu. Podobně jako Boff dává průchod svému rozhořčení nad bezohlednou ničivostí, která zasahuje člověka i mimolidskou přírodu: „Podnikání, ať už národní nebo mezinárodní, které poškozuje Amazonii a nerespektuje právo původních obyvatel na zemi a její hranice, na sebeurčení a předchozí souhlas, by mělo být nazýváno pravým jménem: nespravedlnost a zločin.“

Z uvedeného úryvku je opět patrný jak papežův zájem o utlačované, tak starost o přírodu. Odráží se v tom širší koncept integrální ekologie, přístup, který poukazuje na neoddělitelnost ekologických, ekonomických, kulturních, morálních a sociálních otázek. Ekologická krize je ostatně pro papeže Františka projevem krize mnohem hlubší — kulturní, duchovní a etické. Podobně uvažuje i Leonardo Boff, který v knize Následování Ježíše označil encykliku Laudato Si´ za „velkou Magnu Chartu integrální ekologie“.

Destrukce přírody je v jeho očích výrazem ničivého paradigmatu, který je spoluutvářen globálním neoliberalismem a ideologií stálého růstu, a úzce souvisí s morálními a politickými otázkami i vnitřním nastavením jedince. Součástí jeho přemítání jsou proto úvahy o ekologické technice, etice, spiritualitě a politice i lidské, sociální a mentální ekologii.

Stejně jako papež František je Boff kritický k technokratickému paradigmatu a názoru, že věda a technika dokáže uzdravit všechny rány, které přírodě zasadíme, a bez změny etického rámce vyřešit ekologickou krizi. Oba rovněž svorně kritizují konzumerismus a opresivní mocenské mechanismy.