21. dubna 2025, na Velikonoční pondělí, skončil výrazný pontifikát papeže Františka. Od roku 2013, kdy byl zvolen papežem, dokázal kardinál a arcibiskup z Buenos Aires Jorge Bergoglio v rámci katolické superinstituce provést některé důležité reformy a pokusil se nasměrovat její kurz do souladu s původním určením křesťanství. Tedy k ideji „chudá církev pro chudé“. Zároveň se soustředil na velmi aktuální problémy lidstva.

Je zřejmé, že v některých oblastech, jako je svěcení žen, celibát či reprodukční etika, zastával tradiční pozice a byl za to kritizován. Největší rozruch ale působily jeho encykliky, exhortace, projevy a symbolické činy. A to proto, že se sice z velké části věnují otázkám víry, ze základu víry a biblické tradice však vyvozují radikální postoje ke společenským otázkám.

František coby příčinu nerovností a devastace přírody jasně pojmenoval převládající ekonomický systém (viz jeho „Tato ekonomika zabíjí.“) a nápravu hledal v solidaritě, přátelství, spravedlnosti. Takové postoje u konzervativních kruhů v církvi vyvolaly neskrývanou nenávisti a bezprecedentní útoky.

František byl politický, tedy stranický. Byl na straně chudých, ne na straně bohatých, na straně vykořisťovaných, ne na straně vykořisťovatelů. Byl na straně migrantů prchajících před válkou a bídou, ne na straně těch, kdo je nechávají topit v moři a otročit v nedůstojných podmínkách. Byl na straně válečných obětí, ne na straně těch, kdo na válce vydělávají, a doslova do posledního dne života se solidarizoval s obětmi genocidy páchané Izraelem v Gaze.

Byl na straně života proti těm, kdo kvůli ziskům devastují Zemi a ničí lidi. A věděl, že zlořády mají systémovou povahu a potřebují systémová řešení, že milosrdenství bez spravedlnosti nestačí.

Nepatřil k protagonistům teologie osvobození, nebyl revolucionář jako Camilo Torres, profesor, který se přidal k partyzánům a padl v boji, ani nebyl radikální jako básník a revolucionář Ernesto Cardenal („Království boží to je komunismus“). Zastával umírněnější teologii lidu, snad i proto, že v době argentinské pravicové diktatury nesl jako provinciál jezuitů odpovědnost.

V jeho papežském působení je ale vliv myšlenek a přístupů teologů osvobození zřejmý, a právě tím se výrazně lišil od svých předchůdců — Jana Pavla II. i Benedikta XVI., kteří teologii osvobození potlačovali, čímž zároveň odcizili latinskoamerickou církev lidovým hnutím.

Na straně změny

František měl k lidovým hnutím a k mladým blíž než ke kurii a církevní hierarchii. Při světovém dni mládeže v Rio de Janeiru v roce 2013 mladé vyzval „hagan lío“ - vyvolávejte neklid (a sám se toho držel). Připomněl to při rozloučení v Buenos Aires jeho dávný spolupracovník ze skupiny kněží pracujících mezi chudými (Gruppe Padres en Villas Emergencias de la Ciudad de Buenos Aires), García Cuerva: „Odejdi do nebe a odtamtud tady dole vyvolávej neklid.“

Náboženství, které hlásal a žil papež František, neuklidňuje, neudržuje status quo. Není to opium pro lid, nýbrž prostředek, který z lidu činí aktéra změny.

Jaký bude Františkův odkaz? Ač jsou encykliky pro katolíky závazné, jejich dopad závisí na akceptaci, na uvádění do praxe. Víme z české zkušenosti, že je docela dobře možné je ignorovat. Je proto možné, že důležitější než sociální nauka je neklid, který František přinesl, že důležitější než oslavné nekrology jsou sociální hnutí a procesy dialogu, která František nastartoval. A takových iniciativ je hned několik.

Hnutí Františkova ekonomika (Economy of Francesco), které působí i v ČR, je instituce vycházející mj. z exhortace Evangelií Gaudium a z Františkovy výzvy mladým ekonomům a podnikatelům z roku 2020. Jeho cílem je přispívat ke spravedlivějšímu a udržitelnějšímu modelu hospodaření, k budování ekonomie života.

Ekologickým otázkám se věnuje hnutí Laudato Si‘ (dříve Globální katolické klimatické hnutí), které se odkazuje na stejnojmennou encykliku z roku 2015 a usiluje o ekologickou konverzi církve i společnosti a o klimatickou spravedlnost. I toto hnutí má českou pobočku.

František zdůrazňoval potřebu dialogu. Nepřistupoval na manichejské digitální černobílé vidění světa, ve kterém se počítá jen má dáti a dal a lidé se dělí na zlé nepřátele a bezchybné našince. Prosazoval dialog místo násilného řešení konfliktů, sám se pouštěl do rozhovoru s pravoslavím a mimokřesťanskými náboženstvími a usiloval o posilování kultury komunikace.

To je úkolem Sítě globální solidarity (Scholas Occurrentes), kterou založil František ještě jako arcibiskup Buenos Aires. Cílem hnutí, které působí ve sto devadesáti zemích, je mezináboženský dialog, vzdělávání a kultura setkávání.

Papež František byl pro své postoje opakovaně označován za komunistu a marxistu. Tomu se však bránil: „Ideologie marxismu je chybná. Ale potkal jsem v životě mnoho marxistů, kteří byli dobrými lidmi, takže mě to neuráží.“ A s jeho výrokem „Mohu jen říci, že komunisté ukradli náš prapor. Prapor chudých je totiž křesťanský. Chudoba je v centru evangelia.“ by mohl souhlasit i Bedřich Engels — ovšem s tou poznámkou, že pokonstantinská církev mávala často i docela jinými fanglemi.

Francouzský katolický teolog Alfred Loisy je autorem věty „Ježíš hlásal Boží království, ale přišla církev.“ A můžeme spekulovat také o tom, že platí, co o křesťanství řekl katolický kněz Ivan Illich: „Zkažení nejlepšího je to nejhorší (corruptio optimi pessima)“. Rozpor mezi ideálem a realitou se jistě netýká jen náboženských institucí, platí na křesťanství i na marxismus. To ale nemusí nutně zpochybňovat význam těch ideálů, které jsou schopné znovu a znovu inspirovat změnu.

Dialog s marxisty

I díky povzbuzení papeže Františka se v roce 2014 etabloval prostor pro dialog mezi křesťany a marxisty. Bývalý předseda Komunistické strany Rakouska a současný předseda Evropské levice, Walter Baier spolu a rakouským představitelem Hnutí Fokoláre, Franzem Kronreifem, a dalšími iniciovali vznik projektu Dialop.

Jde o projekt transverzálního dialogu s mottem „Když hoří svíce, neptáš se, kdo ji zapálil, ale jsi rád, že svítí“ organizuje setkání studentů, akademiků, aktivistů a politiků z několika evropských zemí. Jeho zástupci se účastnili i pracovního setkání organizovaného berlínskou Nadací Rosy Luxemburgové na téma dialogu marxismu a křesťanství vloni na podzim v Praze.

Nyní má římskokatolická církev novou hlavu, papeže Lva XIV., kardinála Roberta Francise Prevosta. Mnozí s napětím sledují, každé jeho vyjádření a odhadují, jestli bude kráčet ve stopách svého předchůdce. Zatím se zdá, že klade podobné důrazy jako František. Papežové však přicházejí a odcházejí a lid zůstává. Abychom přispěli k budování lepšího světa, je proto především na nás všech.