Smrt papeže Františka, nástup Trumpa a éra bezhodnotového sobectví
Jiří PeheOdchod papeže Františka je příznakem doby. Dnešní svět totiž prochází razantním odklonem od principu solidarity a nastupuje cestu k surovému sobectví. František odchází spolu hodnotami, jež ztělesňoval. Přichází éra Donalda Trumpa.
Osoby papeže Františka a amerického prezidenta Donalda Trumpa jsou symboly dvou rozdílných hodnotových systémů. Zemřelý papež byl posledním velkým symbolem éry mezilidské solidarity a soucitu, kterou v politice představoval nástup sociálního státu a lidských práv po 2. světové válce. Trump je symbolem nastupující éry globálního sobectví, které odmítá demokratické hodnoty a solidaritu se slabšími.
Trump je úzce spojen s nástupem technokratického rozumu coby dominantní společenské síly, která je sociálně autistická v tom smyslu, že lidským právům, dialogu a spolupráci nadřazuje čistou moc a transakční jednání. Trump je mluvčím nového světa, v němž se vynořuje jako dominantní síla oligarchický technofašismus, který je sám výrazem rostoucí nadvlády technovědy spojené s velkými penězi nad člověkem.
Václav Havel v návaznosti na varování Martina Heideggera, že člověk prostřednictvím technovědy vypustil z láhve džina, kterého nemá pod kontrolou, mluvil o „tupém samopohybu“ industriální civilizace. Apeloval opakovaně na to, aby se zejména transatlantická civilizace, která tohoto džina z láhve vypustila, vrátila k odpovědné politice, a tupému samopohybu dala směr a smysl, který kontroluje člověk.
Nepodařilo se to. Cynický tupec s narcistní poruchou Trump je téměř karikaturním symbolem tohoto tupého samopohybu, kterému nevládne subjektivní politická vůle, založená na hodnotách, ale neosobní svět peněz a logika technovědy utržené ze řetězu.
Smrt papeže Františka symbolicky nástup této nové éry podtrhuje. Spolu s ním totiž odchází svět lidské vzájemnosti a solidarity, který se západní civilizace pokusila vytvořit jako protiváhu proti tržnímu hospodářství.
Sociální stát a lidská práva
V reakci na sociální a ekonomické krize které vyústily ve dvě světové války, se západní demokracie postupně proměnily v komplexnější systémy. Na jedné straně začaly důsledně zavádět principy liberálního konstitucionalismu, jehož podstatou je, že demokratická politika — založená na volbami projevené vůli většiny — je důsledně podřízena těžko změnitelným pravidlům hry. Odtud název „liberální demokracie“.
Zároveň přijaly kodexy lidských práv a začaly budovat systémy sociálního zabezpečení, jejichž smyslem bylo s pomocí státem garantované solidarity se slabšími zaručit vedle rovnosti před zákonem i to, že nikdo nepropadne zásluhou důmyslného síta sociálních opatření garantovaných státem až na dno. Zásadní roli v prosazení sociálního státu sehrály křesťansko-demokratické a sociálně-demokratické strany.
Souběžně vznikl robustní systém mezinárodního práva, jehož cílem bylo nejen vyloučit války, jako byly ty světové, ale i zaručit ekonomicky méně rozvinutým státům hlas v mezinárodním společenství.
Pád sovětského impéria otevřel dokořán stavidla globalizaci, která už v různých podobách probíhala v minulosti. Akcelerující globalizace — poháněná nejen novými dohodami o volném obchodu, ale i revolučními technologickými změnami — sice globálně vytvářela nové příležitosti a bohatství, zároveň však posílila negativní stránky kapitalismu, které sociální stát v západních demokraciích vcelku úspěšně zkrotil prostřednictvím sociálního státu a regulačních rámců.
Nadnárodní korporace začaly přesouvat svoji výrobu do levnějších destinací, kde ani ony, ani tamní nové domácí firmy exportující na Západ nebyly zatíženy regulacemi, které platily právě na Západě. To vše bylo zaštítěno ideologií neoliberalismu, která požadovala minimální stát a — ve svých extrémních podobách — působení trhu v podobě co nejméně regulované „neviditelné ruky“.
Samotná ideologie neoliberalismu byla předzvěstí nastupující éry sobectví. Tvrdila, že se každý má spoléhat především sám na sebe a stát má do životů jedinců zasahovat co nejméně. Nicméně neoliberalismus byl ještě stále poměrně otevřený ke globalizaci v podobě volného obchodu. Postupně tak vznikl propojený globální obchod a systém globální dělby práce.
Papež František a Donald Trump
Zatímco papež Jan Pavel II. symbolizoval touhu národů zotročených komunismem po svobodě, papež František se stal symbolem odporu proti sobectví, nedostatku soucitu a pohrdání slabšími ve světě, v němž získala po pádu komunismu nadvládu zmíněná globalizace poháněná „neviditelnou rukou trhu“. A také sobecká ideologie neoliberalismu.
František byl svým založením v podstatě sociální demokrat, který ovšem zároveň ztělesňoval to lepší, co lidstvu odkázalo křesťanství. Důsledně tedy podporoval nejen sociálně slabší a volal po větší rovnosti, ale volal také po soucitu. Kupříkladu v zacházení s migranty v bohatých západních společnostech.
Coby hlava katolické církve nedokázal úplně překročit svůj vlastní stín ve vztahu k sexuálním menšinám nebo roli žen, ale paradoxně byly jeho postoje k tomu, co reprezentuje politika diverzity, rovnosti a inkluze v západní politice v podstatě vstřícnější než to, co ve vztahu k ní reprezentuje současná americká administrativa.
Trump a jeho hnutí MAGA jsou završením postupného nárůstu sobectví, které se po éře posilování sociálních států a emancipace menšin, začalo zmocňovat západního světa. Trump razí extrémní podobu tohoto sobectví, v němž má navrch nejen osobní prospěch, ale i národní prospěch na úkor jakýchkoliv jiných států.
Tento triumf sobectví se přitom týká nejen lidského světa, ale i přírody. Ta je Trumpem a lidmi okolo něj chápána jen jako zdroj energie a nerostného bohatství — bez ohledu na to, jak lidská industriální činnost přispívá k nezvratným klimatickým změnám. V době, kdy klimatické změny, k nimž přispívá především spalování fosilních surovin, působí stále větší katastrofy, Trumpovo heslo „Drill, baby drill!“ naprosto přesně vystihuje cynismus, s nímž máme co do činění.
Je poněkud paradoxní, že ve svém blouznivém nacionalismu pod praporem MAGA se Trump snaží zároveň rozbít globalizaci, která je tak úzce spojená s nástupem neoliberalsimu coby systému, který jako první zaútočil na společenskou solidaritu a různé emancipační politiky.
Trump je koneckonců produktem a zároveň hlasatelem systému, který globalizace pomohla stvořit. A přitom ho svou politikou ničí. Vždyť sílící moc nejbohatších lidí na úkor větší rovnosti jak v jednotlivých státech, tak ve vztazích mezi nimi, která se začala transformovat do podoby oligarchických struktur, by nebyla bez globalizace možná. Umožnily jí „vynálezy“ spojené převážně s globalizací, jako jsou daňové ráje nebo repatriace zisků korporacemi ze zemí, kde reálně podnikají, do zemí, kde (občas dokonce jen fiktivně) sídlí.
Trumpův nástup má ovšem další hrozivou dimenzi. Je úzce spojen s oligarchy, kteří vyrostli v prostředí nových technologií a sociálních sítí. Trumpovi i jim je demokracie na obtíž, lépe jim vyhovuje autokratický styl vládnutí. Nové technologie a sociální sítě v neregulované podobě pak samy k oslabování liberální demokracie přispívají.
Spojení politické moci s oligarchickými strukturami vyrostlými z nových technologií, včetně umělé inteligence, dláždí cestu k systému oligarchického technofašismu. Tedy k systému pohrdajícímu demokracií, lidskými právy, soucitem a solidaritou. Je to svět sociálního autismu, v němž v USA hordy adolescentních „ajťáku“ najatých nejbohatším člověkem na světě, techno-miliardářem Elonem Muskem, bez slitování plundrují státní instituce, které zajišťovaly jistou míru solidarity doma i ve světě.
V mezinárodním měřítku tomuto systému mnohem více vyhovuje prostředí nesvázané mezinárodním právem a regulacemi. Je pro něj výhodnější dělení světa do mocenských sfér bez ohledu na povahu mocností, které se o svět dělí, než vyjednávání a vzájemný respekt.
V tomto novém uspořádání jde především o zdroje, který nové technologie potřebují k dalšímu rozvoji. Minerály, z nichž se vyrábějí čipy, a co nejlevnější energie, kterou ve velkém spotřebovává umělá inteligence, začínají být důležitější než lidská existence.
A právě papež František byl někým, koho lze označit za mluvčího lidské existence. Byl mluvčím biologického světa, s jeho nedokonalostmi a starostmi. Zato Trump je mluvčím technofašismu, který je jen předstupněm ke stále pravděpodobnějšímu podrobení člověka bezhodnotovou superinteligencí nových technologií.
Tak tedy, všechno je jasné. Liberální demokracie nám přinesla krásný svět svobody, lidských práv, vzájemného soucitu a solidarity; jenom se nám teď do tohoto zemského ráje míchá jakýsi démonický Trump, jakožto ztělesnění novodobého kapitalistického technofašismu. Takovýto výklad světa by ovšem nevyhnutelně musel vést k velmi pesimistickým náladám: pokud je skutečně pravou, primární systémovou příčinou tohoto vývoje k technofašismu věda a technika, pak je jisté že těch se současné (a tím méně budoucí) lidstvo nemůže zbavit, nemůže se vzdát jejich služeb; takže pak onen "technofašismus" by se skutečně jevil jedinou možnou variantou budoucího vývoje lidstva. Jedinou určitou možností obrany proti němu by byly morální apely na renesanci vzájemné solidarity, případně větší množství papežů Františků.
Nicméně, ponechme ironie. Ten popis současného světa který zde předkládá Jiří Pehe dozajista může mít svou určitou správnost - totiž z hlediska politologie. Tedy z té pozice, kdy hledíme víceméně pouze na jevovou stránku společenských a dějinných procesů, a kdy se jen velmi omezeně proniká k hlubším systémovým příčinám těchto procesů.
Ale ještě dříve nežli se budeme věnovat těmto systémovým příčinám, musíme poopravit jedno konkrétní tvrzení autora článku. On píše, že "Trump je téměř karikaturním symbolem tohoto tupého samopohybu, kterému nevládne subjektivní politická vůle, založená na hodnotách, ale neosobní svět peněz a logika technovědy utržené ze řetězu..."
Problém je v tom, že daleko větším právem by se spíše dal tvrdit naprostý opak. Trump je vyhraněný subjektivista, voluntarista který se domnívá že celý jsoucí svět dokáže zcela volně formovat podle své vlastní vůle. A jsou to naopak tvrdé ekonomické reality (volnotržní ekonomiky respektive kapitalismu), které ho už donutily jeho voluntaristická rozhodnutí v ekonomické oblasti (tj. dramaticky zvýšená cla) zásadně revidovat, respektive odložit. Ukázalo se totiž, že jeho subjektivistický voluntarismus v prvé řadě rozklížil právě americký finanční systém, potažmo celou ekonomiku. Plně se tedy potvrdila Platónova téze, že je to právě čirý oligarchismus, který je svým věcným racionalismem jednou z posledních brzd vůči nástupu autokratické tyranie.
----------------------------
Nyní ale k samotnému jádru věci. Jiří Pehe tedy - opětovně - sugeruje, že stávající systém liberální demokracie je sám o sobě dokonalý, humánní, spravedlivý a sociální; a že jenom a pouze jakési externí faktory ohrožují a rozkládají tento krásný svět liberální demokracie. Přezkoumejme tedy podrobněji, do jaké míry takovýto obraz odpovídá realitě.
Tak tedy - liberální demokracie. Jako první krok se podívejme blíže na základní systémové znaky demokracie jako takové.
Zde je ale hned na počátku nutno si ujasnit: jaký způsob, jaké pojetí demokracie zde vlastně máme na mysli? Demokracii v původním, autentickém smyslu, tedy jako "vládu lidu" - anebo ale v její reálné současné (liberální) podobě, to jest jakožto vládu většiny? To naprosto není totéž; a naopak, jak hned uvidíme, daleko spíše se jedná o systémové protiklady.
Demokracie jakožto vláda lidu: takovéto pojetí demokracie implikuje jednotu celého lidového tělesa, společnou vůli. Takto společná vůle musí stát na nějakém pevném fundamentu - tedy na společně sdílených univerzálních klíčových hodnotách. Takovýto typ demokracie vylučuje partikularismus, sledování vlastních - osobních či skupinových - zájmů, přinejmenším ve své tendenci egoistických.
Takovéto atributy by tedy musela mít demokracie jakožto pravá a autentická "vláda lidu"; oproti tomu demokracie jakožto "vláda většiny" je principiálně zcela bezhodnotová. Jediným měřítkem, jedinou "hodnotou" je zde korektní spočítání volebních hlasů. Žádná další nadřazená hodnota zde systémově není přítomna. Už jsem to jednou napsal, a mohu to jenom opakovat: když si v této demokracii většina voličů voličů zvolí Hitlera, budou mít Hitlera. Když si zvolí Putina, budou mít Putina. A když si zvolí Trumpa, pak holt mají Trumpa. A není - v rámci takto pojaté ryze většinové demokracie - nic, naprosto nic, na základě čehož by bylo možno autoritativně prohlásit: "Takhle ne! Zde byly překročeny veškeré hranice jak humanity, tak zdravého rozumu."
Vidíme tedy, že v současné době praktikovaná forma (většinové) demokracie je sama o sobě bezhodnotová. A jak je tomu s principem liberalismu? Který je systémovým doplňkem této demokracie?
Liberalismus jako takový neznamená v podstatě nic jiného, nežli naprostou volnost, autonomii nezávislého individua. Je v této individuální autonomii možno vysledovat nějaké dále jdoucí univerzální, humanistické hodnoty?
Není pochyb o tom: takovéto pojetí chrání lidského jedince před násilím ze strany státní moci. To bylo také historickým důvodem jeho vzniku. Ale - co dál? Nakolik je možno princip a cíl humanismu v jeho plném, obsahovém smyslu pojmout a dosáhnout jenom a toliko touto obranou individua před státní mocí?...
Bylo by možno namítnout (a Jiří Pehe to také výslovně uvádí): ale moderní stát liberální demokracie je přece t a k é státem sociálním, tedy státem s (relativně) vyspělým systémem sociální ochrany. (Jak píše Pehe, jedná se o to aby nikdo "nepropadl až na dno".) Ano, to je bezpochyby reálný fakt; ale nyní se jedná o to určit, co je skutečnou příčinou tohoto stavu (a co je příčinou pouze zdánlivou.)
V tuto chvíli je řeč o liberalismu: ano, je v zásadě možno onen princip liberalismu jakožto ochranu jednotlivce proti násilí pojmout i extenzivně, jakožto ochranu před "násilím" sociálním, respektive celou řadou dalších nespravedlivostí (genderových atd.). Takže - ano, je skutečně možno princip liberalismu chápat takto extenzivně; ale na straně druhé je nutno si uvědomit, že se v žádném případě nejedná o imanentní systémový znak liberalismu. Liberalismus - zopakujme si ještě jednou - začíná, ale zároveň končí autonomií jednotlivce. Nic víc. Liberalismus sám neobsahuje žádné další hodnoty; podle liberalismu má každý jedinec "sám hledat své vlastní štěstí", což ovšem fakticky znamená, že tento absolutně autonomní jedinec je zde odkázán čistě sám na sebe. Liberalismus je tedy - přes svůj zdánlivý humanismus - ve skutečnosti vůči člověku naprosto lhostejný, hodnotově indiferentní. Pokud tomuto jedinci není způsobováno přímé, bezprostřední násilí či příkoří, pak tento individualistický liberalismus nemá ve svém ideovém arzenálu nic, na základě čeho by mohl prosazovat nějaké dále jdoucí hodnoty.
Je nutno si uvědomit: tento systém sociální podpory současného liberální státu není historicky ničím novým. Naprosto ten samý princip byl praktikován už v době křesťanského středověku. A je velkou otázkou, zda tento sociální stát liberální demokracie nějakým zásadním způsobem překračuje omezený horizont středověkých milodarů, špitálů a sirotčinců. Jediný signifikantní rozdíl leží v tom, že novodobý sociální stát má k této své sociální péči mnohem větší materiální prostředky.
Ale o co se tu jedná: jde o to jestli stát liberální demokracie je skutečně ze své samotné podstaty humánně orientovaný, zda středobodem jeho činnosti je skutečně sám člověk, v plném a intenzivním smyslu tohoto slova - anebo zda člověk je zde ve skutečnosti víceméně pouze objektem odosobněné, zbyrokratizované státní správy. Která sice dozajista tak nějak funguje, ale toto čistě technokratické fungování ještě nemá a nemůže mít potenciál pravého, obsažného humanismu.
Připomeňme si ještě jednou: pravá demokracie - jakožto "vláda lidu", na základě společných hodnot a společného ducha - takováto demokracie zde přítomna není. Liberalismus - ten se vyčerpává pouhou ochranou jedince, jinak je hodnotově neutrální, lhostejný.
To co zde reálně zbývá je tedy většinová demokracie stávající éry - a právě zde bude ležet pravá příčina relativní vyspělosti současného sociálního státu. Prostě sám o sobě partikulární zájem chudších vrstev společnosti se podařilo časem prosadit jako státní úkol. Ovšem - protože se jedná o vítězství ryze politické, pak je možno tento tento sociální stát kdykoli opět osekat, zredukovat, či vůbec zrušit; naprosto postačí když se opět změní politické většiny.
Ještě jednou tedy: stát liberální demokracie ve své současné podobě není - v rozporu s tím co tvrdí J. Pehe - hodnotově vázaný, to jest neprodukuje humanismus sám ze sebe. Jeho případná sociální orientace je systémově nahodilou záležitostí, záleží na politických (většinových) konstelacích. Asociální počínání jednotlivých aktérů jako je Donald Trump tedy není nějakým flagrantním porušením hodnotového nastavení státu liberální demokracie; je pouze narušením té podoby liberální demokracie na kterou jsme si v poválečném období přivykli, a proto ji mnozí považovali za neměnnou. Ale jak známo "časy se mění", systémově imanentní egoismus kapitalismu se hlásí o svá práva, a princip liberální demokracie neobsahuje (se svou imanentní bezobsažností a hodnotovou lhostejností) nic, co by proti tomu nastupujícímu egoismu mohl reálně postavit.
Filozof Heidegger (kterého J. Pehe zmiňuje) se svého času vyjádřil, že "už jenom nějaký bůh nás může zachránit". Nyní by bylo možno poněkud uštěpačně prohlásit, že "už jenom další papež František nás ještě může zachránit", před globální vlnou nového sobectví.
Nic z tohoto světa (ani sebelepší systém) nevyprodukuje humanismus samo od sebe.
Přiznám se, že pořád nechápu směr, kterým se snažíte jít pane Poláčku.
Demokracie v !původním autentickém smyslu" jako čistá vláda lidu, která reprezentuje jeho hodnoty? To je přece jen ideál, ne? Nebyl ten původní smysl spíš to, že se volilo losem a pro vylosovaného byl získaný úřad neplacený a byla jeho povinnost ho vykonávat s nejlepším vědomím a svědomín v zájmu všech? Nebylo toto spíš výrazem těch "hodnot", než to, že by byli všichni na nich domluveni a zajedno???
("jednota lidového tělesa"..... vážně?)
Taky mi není jasné, proč by měla být liberální demokracie z principu veskrze a neznadějně špatná a zavrženíhodná .............. tady mě napadá jen to, že ji takovou potřebujete k dalším projekcím, že na té jednoznačné (dle vás) bezhodnotovosti chcete něco kontrastního vystavět. Ale dá se stavět na účelovém tvrzení???
Jak se zdá, je zapotřebí ještě jednou podrobněji vylíčit rozdíl mezi dvěma principiálními formami demokracie.
Napřed ale zcela obecně: nejpozději právě tam, kde je autokratická forma vládnutí (monarcha, aristokracie, oligarchie...) vystřídána formou demokratickou, se nevyhnutelně vynoří zcela klíčová otázka: jak dosáhnout toho, aby jednotliví občané - kteří takto získali právo rozhodovat o společných a státních záležitostech - jak dosáhnout toho aby jednali a rozhodovali skutečně v objektivním zájmu společném, a nikoli v zájmu osobním, privátním, egoistickém? S touto zdánlivě nepatrnou otázkou buďto stojí, anebo ale padá celá realita demokracie.
Pan Morbicer namítá, že ta forma demokracie, kde se rozhoduje skutečně ve společném zájmu (tedy na základě společně sdílených, univerzálně platných hodnot) - že prý je to jenom "ideál". Tedy zřejmě něco pouze proklamativního, nezávazného.
Totiž: přesně tuto diferenci mezi "ideálem" a realitou jsme zde už měli v éře zahnívajícího socialismu. Který - aby nemusel být neustále konfrontován se skutečností že s původním komunistickým ideálem všestranně svobodné a spravedlivé společnosti nemá už téměř nic společného - si ke svému označení přidal právě onen atribut "reálný". Takže s odkazem na "realitu" už nebylo možno tento paskvil za nic kritizovat. Máme tedy teď ten samý krok, ten samý ideologický úhyb opakovat i za podmínek demokracie? Máme tedy začít tvrdit, že autentická demokracie byl pouze fiktivní, nezávazný ideál, zatímco "reálná" demokracie je sice něčím zcela jiným, co s tímto ideálem už nemá téměř nic společného, nicméně svou legitimitu získává čistě svou reálnou existencí?...
Což o to: kdyby se tento fundamentální rozdíl mezi demokracií ideální a demokracií v její praktikované podobě alespoň veřejně přiznal a doznal, už to by bylo alespoň prvním krokem zpět k pravdě. Přiznání této diference by pak nutilo začít přemýšlet o tom, v čem tato diskrepance mezi ideálem a realitou vězí; a především, co je vlastně doopravdy toto stávající "reálné" politické uspořádání, když není opravdovou demokracií.
Jenže skutečnost je taková, že v ideologické rovině se stále ještě předstírá existence oné demokracie ideální (tedy jakožto "vlády lidu"), zatímco v rovině reálné se praktikuje něco zcela jiného, totiž vláda partikulárních zájmů a cílů.
Ale vraťme se zpět k centrální otázce: jak zařídit, aby se občan v demokracii choval jako skutečný občan, tedy s odpovědností vůči zájmům celku - a nikoli jako soukromník, který sféru politiky pouze používá (čí spíše: zneužívá) pro prosazení svých vlastních privátních, egoistických zájmů?
Už jsem zde svého času uvedl, že ve vší ostrosti tento rozdíl rozpracoval Karel Marx ve své "Židovské otázce". ("Židovská" proto, protože Marx byl dotázán členy německé židovské obce, zda se Židé mají plně integrovat do nově vznikajících občanských společností, anebo zda mají setrvat na své židovské identitě, židovské výlučnosti.)
Marx ve své odpovědi rozlišil dva zcela rozdílné typy občanskosti: občan jakožto citoyen na straně jedné, a občan jakožto bourgeois na straně druhé.
Občan jakožto citoyen - to je právě ten "ideální" občan, který zájmy celku, zájmy společnosti a státu pojal za své, který své konání a své rozhodování činí v souladu se zájmy celku.
Oproti tomu občan jakožto bourgeois - to je naopak onen soukromník, kterému jsou zájmy celku lhostejné, a který se své vlastní privátní egoistické (především materiální) zájmy snaží protlačit do státní vůle (tedy především zákonů) jakožto vůli obecně platnou.
- Pro pořádek je nutno podotknout, že to nebyl Marx který by jako první přišel s tímto rozlišením; před ním už Hegel konstatoval, že občan jakožto bourgeois své vlastní privátní zájmy vždy bude nadřazovat zájmu obecnému.
V každém případě: máme zde dány dva zcela rozdílné, navzájem protikladné typy občana, respektive občanskosti vůbec. Zde je zapotřebí vrátit se k poznámce (či námitce) pana Dospivy, že "nic na tomto světě" nevyprodukuje humanismus samo od sebe.
Takhle: kdyby zde skutečně nebylo dáno nic, co by mělo potenciál "vyprodukovat humanismus" - pak bychom mohli onen projekt humanismu rovnou odhodit na smetiště, a vrátit se zpět do stavu všeobecného barbarství. (Jako že takovéto tendence k regresi k barbarství se vždy znovu a znovu projevují, viz například ruskou válku proti Ukrajině.)
Nicméně, pokud onen projekt humanismu přece jenom ještě zcela vzdát, pohřbít nehodláme, pak se musíme ptát: za jakých okolností bude ve společnost narůstat míra obecného humanismu, a za jakých okolností bude naopak klesat? Zde je nutno si uvědomit jednu klíčovou záležitost: člověk je už ryze evolučně vysoce adaptabilní tvor. Tato jeho vysoká adaptabilita byla klíčovou podmínkou jak jeho přežití, tak jeho schopnosti stát se dominantním živočišným druhem na této planetě.
To znamená: tento člověk se bude ve velké většině chovat v souladu s reálnými podmínkami, do kterých ho postavíme. V našem případě: když ho postavíme do reálných podmínek kde se vyplatí být egoistickým bourgeoisem, buržuou - pak se bude chovat jako egoista. Ale když by se nám podařilo rámcové podmínky života společnosti transformovat tak, že by se vyplatilo chovat se jako odpovědný citoyen - pak se náš človíček velmi rychle přizpůsobí nové realitě. Všechno tedy záleží na tom dokázat vytvořit příslušné rámcové podmínky. A to sice jak v materiální realitě dané společnosti, tak ale i v její ideové sféře, tedy v její vlastní teoreticko-ideové definici, ve státní doktríně.
------------------------------
Vraťme se ale zpět k našemu centrálnímu tématu. Ukázali jsme si tedy, že existují dva diametrálně odlišné typy občanskosti: egoistický občan-bourgeois na straně jedné, a odpovědný občan-citoyen hledící primárně na zájmy celku na straně druhé. Analogicky k tomu existují stejně tak dva diametrálně odlišné typy demokracie: demokracie občansko-buržoazní na straně jedné, a demokracie v autentickém smyslu "vlády lidu" na straně druhé.
Zde je zapotřebí učinit jeden historicko-ideologický exkurs. Státy východního, socialistického bloku se většinou označovaly jako "lidové demokracie". A protože demokracie ve svém původním smyslu samozřejmě znamená vládu lidu, pak mezi obecným lidem koloval vtip, že se zde tedy jedná o "lidovou lidovládu".
Za podmínek, kdy ona "lidová demokracie" byla už pouze karikaturou jakékoli pravé demokracie měl tento vtip ovšem své nesporné oprávnění; nicméně pokud se zde věnujeme závažným otázkám teorie, nemůžeme si celou záležitost dělat takto jednoduchou. Toto slovní spojení, které na první pohled vyhlíží jako pleonasmus, jako nesmyslné zdvojení jednoho a téhož obsahu, ve skutečnosti mělo své určité, specifické oprávnění.
Vraťme se zpět k Marxovi, k jeho "Židovské otázce". Marx nejen že zde učinil onen uvedený rozdíl mezi občanem-citoyenem a občanem-bourgeoisem, on navíc (a právě to je jeho jedinečným a originálním přínosem teorii státu) svým soukmenovcům vysvětlil, že oním - nesobeckým a odpovědným - občanem citoyenem principiálně není možno stát se za podmínek kapitalismu. Neboť je to právě tento kapitalismus, který svým imanentním privátním zájmem, svou vše jiné dominující snahou o neustálou maximalizaci zisku jako na běžícím pásu neustále generuje onoho občana-bourgeise. Tedy onoho občana-soukromníka, kterému jsou lhostejné zájmy celku, hlavně když on sám si může naplnit svou vlastní kapsu.
To napohled tak protismyslné slovní spojení "lidová demokracie" tedy mělo znamenat poukaz na to, že v socialismu nevládne pseudodemokracie občana-bourgeoise s jeho soukromovlastnickou mentalitou, nýbrž že zde má na prvním místě stát zájem celku, celého lidu.
Samozřejmě: dnes je už zcela jasné že tento socialistický projekt "vlády lidu" na celé čáře ztroskotal. A ztroskotat musel - byl pojatý příliš abstraktně, a vycházel z přinejmenším zčásti mylných předpokladů.
V tuto chvíli se nejedná o to zabývat se - krajně složitými - úvahami o tom, za jakých okolností by tento projekt pravé, autentické, tedy "lidové" demokracie bylo možno uskutečnit. Zde se jedná především o to vůbec si uvědomit tento zcela základní fakt:
- neexistuje jedna jediná "demokracie vůbec", nýbrž přinejmenším její dvě základní, navzájem zcela protichůdné formy
- ta v současné době dominantní forma liberální demokracie odpovídá výhradně oné demokracii občana ve smyslu "bourgeois" - tedy soukromníka hledícího především na své vlastní privátní, partikulární zájmy, pro kterého zájmy celku stojí až na místě druhém (pokud vůbec).
Není tomu tedy v žádném případě tak, že bychom dnes stáli pouze před volbou demokracie nebo diktatura, jak nám neustále chtějí sugerovat apologeti tohoto způsobu demokracie. My stojíme především před volbou, zda budeme pasivně setrvávat v této egoistické formě demokracie, anebo zda se závažně pokusíme demokracii vrátit jejímu původnímu smyslu, jakožto vládu (celého) lidu.