Tak tedy, všechno je jasné. Liberální demokracie nám přinesla krásný svět svobody, lidských práv, vzájemného soucitu a solidarity; jenom se nám teď do tohoto zemského ráje míchá jakýsi démonický Trump, jakožto ztělesnění novodobého kapitalistického technofašismu. Takovýto výklad světa by ovšem nevyhnutelně musel vést k velmi pesimistickým náladám: pokud je skutečně pravou, primární systémovou příčinou tohoto vývoje k technofašismu věda a technika, pak je jisté že těch se současné (a tím méně budoucí) lidstvo nemůže zbavit, nemůže se vzdát jejich služeb; takže pak onen "technofašismus" by se skutečně jevil jedinou možnou variantou budoucího vývoje lidstva. Jedinou určitou možností obrany proti němu by byly morální apely na renesanci vzájemné solidarity, případně větší množství papežů Františků.

Nicméně, ponechme ironie. Ten popis současného světa který zde předkládá Jiří Pehe dozajista může mít svou určitou správnost - totiž z hlediska politologie. Tedy z té pozice, kdy hledíme víceméně pouze na jevovou stránku společenských a dějinných procesů, a kdy se jen velmi omezeně proniká k hlubším systémovým příčinám těchto procesů.

Ale ještě dříve nežli se budeme věnovat těmto systémovým příčinám, musíme poopravit jedno konkrétní tvrzení autora článku. On píše, že "Trump je téměř karikaturním symbolem tohoto tupého samopohybu, kterému nevládne subjektivní politická vůle, založená na hodnotách, ale neosobní svět peněz a logika technovědy utržené ze řetězu..."

Problém je v tom, že daleko větším právem by se spíše dal tvrdit naprostý opak. Trump je vyhraněný subjektivista, voluntarista který se domnívá že celý jsoucí svět dokáže zcela volně formovat podle své vlastní vůle. A jsou to naopak tvrdé ekonomické reality (volnotržní ekonomiky respektive kapitalismu), které ho už donutily jeho voluntaristická rozhodnutí v ekonomické oblasti (tj. dramaticky zvýšená cla) zásadně revidovat, respektive odložit. Ukázalo se totiž, že jeho subjektivistický voluntarismus v prvé řadě rozklížil právě americký finanční systém, potažmo celou ekonomiku. Plně se tedy potvrdila Platónova téze, že je to právě čirý oligarchismus, který je svým věcným racionalismem jednou z posledních brzd vůči nástupu autokratické tyranie.

----------------------------

Nyní ale k samotnému jádru věci. Jiří Pehe tedy - opětovně - sugeruje, že stávající systém liberální demokracie je sám o sobě dokonalý, humánní, spravedlivý a sociální; a že jenom a pouze jakési externí faktory ohrožují a rozkládají tento krásný svět liberální demokracie. Přezkoumejme tedy podrobněji, do jaké míry takovýto obraz odpovídá realitě.

Tak tedy - liberální demokracie. Jako první krok se podívejme blíže na základní systémové znaky demokracie jako takové.

Zde je ale hned na počátku nutno si ujasnit: jaký způsob, jaké pojetí demokracie zde vlastně máme na mysli? Demokracii v původním, autentickém smyslu, tedy jako "vládu lidu" - anebo ale v její reálné současné (liberální) podobě, to jest jakožto vládu většiny? To naprosto není totéž; a naopak, jak hned uvidíme, daleko spíše se jedná o systémové protiklady.

Demokracie jakožto vláda lidu: takovéto pojetí demokracie implikuje jednotu celého lidového tělesa, společnou vůli. Takto společná vůle musí stát na nějakém pevném fundamentu - tedy na společně sdílených univerzálních klíčových hodnotách. Takovýto typ demokracie vylučuje partikularismus, sledování vlastních - osobních či skupinových - zájmů, přinejmenším ve své tendenci egoistických.

Takovéto atributy by tedy musela mít demokracie jakožto pravá a autentická "vláda lidu"; oproti tomu demokracie jakožto "vláda většiny" je principiálně zcela bezhodnotová. Jediným měřítkem, jedinou "hodnotou" je zde korektní spočítání volebních hlasů. Žádná další nadřazená hodnota zde systémově není přítomna. Už jsem to jednou napsal, a mohu to jenom opakovat: když si v této demokracii většina voličů voličů zvolí Hitlera, budou mít Hitlera. Když si zvolí Putina, budou mít Putina. A když si zvolí Trumpa, pak holt mají Trumpa. A není - v rámci takto pojaté ryze většinové demokracie - nic, naprosto nic, na základě čehož by bylo možno autoritativně prohlásit: "Takhle ne! Zde byly překročeny veškeré hranice jak humanity, tak zdravého rozumu."

Vidíme tedy, že v současné době praktikovaná forma (většinové) demokracie je sama o sobě bezhodnotová. A jak je tomu s principem liberalismu? Který je systémovým doplňkem této demokracie?

Liberalismus jako takový neznamená v podstatě nic jiného, nežli naprostou volnost, autonomii nezávislého individua. Je v této individuální autonomii možno vysledovat nějaké dále jdoucí univerzální, humanistické hodnoty?

Není pochyb o tom: takovéto pojetí chrání lidského jedince před násilím ze strany státní moci. To bylo také historickým důvodem jeho vzniku. Ale - co dál? Nakolik je možno princip a cíl humanismu v jeho plném, obsahovém smyslu pojmout a dosáhnout jenom a toliko touto obranou individua před státní mocí?...

Bylo by možno namítnout (a Jiří Pehe to také výslovně uvádí): ale moderní stát liberální demokracie je přece t a k é státem sociálním, tedy státem s (relativně) vyspělým systémem sociální ochrany. (Jak píše Pehe, jedná se o to aby nikdo "nepropadl až na dno".) Ano, to je bezpochyby reálný fakt; ale nyní se jedná o to určit, co je skutečnou příčinou tohoto stavu (a co je příčinou pouze zdánlivou.)

V tuto chvíli je řeč o liberalismu: ano, je v zásadě možno onen princip liberalismu jakožto ochranu jednotlivce proti násilí pojmout i extenzivně, jakožto ochranu před "násilím" sociálním, respektive celou řadou dalších nespravedlivostí (genderových atd.). Takže - ano, je skutečně možno princip liberalismu chápat takto extenzivně; ale na straně druhé je nutno si uvědomit, že se v žádném případě nejedná o imanentní systémový znak liberalismu. Liberalismus - zopakujme si ještě jednou - začíná, ale zároveň končí autonomií jednotlivce. Nic víc. Liberalismus sám neobsahuje žádné další hodnoty; podle liberalismu má každý jedinec "sám hledat své vlastní štěstí", což ovšem fakticky znamená, že tento absolutně autonomní jedinec je zde odkázán čistě sám na sebe. Liberalismus je tedy - přes svůj zdánlivý humanismus - ve skutečnosti vůči člověku naprosto lhostejný, hodnotově indiferentní. Pokud tomuto jedinci není způsobováno přímé, bezprostřední násilí či příkoří, pak tento individualistický liberalismus nemá ve svém ideovém arzenálu nic, na základě čeho by mohl prosazovat nějaké dále jdoucí hodnoty.

Je nutno si uvědomit: tento systém sociální podpory současného liberální státu není historicky ničím novým. Naprosto ten samý princip byl praktikován už v době křesťanského středověku. A je velkou otázkou, zda tento sociální stát liberální demokracie nějakým zásadním způsobem překračuje omezený horizont středověkých milodarů, špitálů a sirotčinců. Jediný signifikantní rozdíl leží v tom, že novodobý sociální stát má k této své sociální péči mnohem větší materiální prostředky.

Ale o co se tu jedná: jde o to jestli stát liberální demokracie je skutečně ze své samotné podstaty humánně orientovaný, zda středobodem jeho činnosti je skutečně sám člověk, v plném a intenzivním smyslu tohoto slova - anebo zda člověk je zde ve skutečnosti víceméně pouze objektem odosobněné, zbyrokratizované státní správy. Která sice dozajista tak nějak funguje, ale toto čistě technokratické fungování ještě nemá a nemůže mít potenciál pravého, obsažného humanismu.

Připomeňme si ještě jednou: pravá demokracie - jakožto "vláda lidu", na základě společných hodnot a společného ducha - takováto demokracie zde přítomna není. Liberalismus - ten se vyčerpává pouhou ochranou jedince, jinak je hodnotově neutrální, lhostejný.

To co zde reálně zbývá je tedy většinová demokracie stávající éry - a právě zde bude ležet pravá příčina relativní vyspělosti současného sociálního státu. Prostě sám o sobě partikulární zájem chudších vrstev společnosti se podařilo časem prosadit jako státní úkol. Ovšem - protože se jedná o vítězství ryze politické, pak je možno tento tento sociální stát kdykoli opět osekat, zredukovat, či vůbec zrušit; naprosto postačí když se opět změní politické většiny.

Ještě jednou tedy: stát liberální demokracie ve své současné podobě není - v rozporu s tím co tvrdí J. Pehe - hodnotově vázaný, to jest neprodukuje humanismus sám ze sebe. Jeho případná sociální orientace je systémově nahodilou záležitostí, záleží na politických (většinových) konstelacích. Asociální počínání jednotlivých aktérů jako je Donald Trump tedy není nějakým flagrantním porušením hodnotového nastavení státu liberální demokracie; je pouze narušením té podoby liberální demokracie na kterou jsme si v poválečném období přivykli, a proto ji mnozí považovali za neměnnou. Ale jak známo "časy se mění", systémově imanentní egoismus kapitalismu se hlásí o svá práva, a princip liberální demokracie neobsahuje (se svou imanentní bezobsažností a hodnotovou lhostejností) nic, co by proti tomu nastupujícímu egoismu mohl reálně postavit.

Filozof Heidegger (kterého J. Pehe zmiňuje) se svého času vyjádřil, že "už jenom nějaký bůh nás může zachránit". Nyní by bylo možno poněkud uštěpačně prohlásit, že "už jenom další papež František nás ještě může zachránit", před globální vlnou nového sobectví.

Nic z tohoto světa (ani sebelepší systém) nevyprodukuje humanismus samo od sebe.

Přiznám se, že pořád nechápu směr, kterým se snažíte jít pane Poláčku.

Demokracie v !původním autentickém smyslu" jako čistá vláda lidu, která reprezentuje jeho hodnoty? To je přece jen ideál, ne? Nebyl ten původní smysl spíš to, že se volilo losem a pro vylosovaného byl získaný úřad neplacený a byla jeho povinnost ho vykonávat s nejlepším vědomím a svědomín v zájmu všech? Nebylo toto spíš výrazem těch "hodnot", než to, že by byli všichni na nich domluveni a zajedno???

("jednota lidového tělesa"..... vážně?)

Taky mi není jasné, proč by měla být liberální demokracie z principu veskrze a neznadějně špatná a zavrženíhodná .............. tady mě napadá jen to, že ji takovou potřebujete k dalším projekcím, že na té jednoznačné (dle vás) bezhodnotovosti chcete něco kontrastního vystavět. Ale dá se stavět na účelovém tvrzení???

Jak se zdá, je zapotřebí ještě jednou podrobněji vylíčit rozdíl mezi dvěma principiálními formami demokracie.

Napřed ale zcela obecně: nejpozději právě tam, kde je autokratická forma vládnutí (monarcha, aristokracie, oligarchie...) vystřídána formou demokratickou, se nevyhnutelně vynoří zcela klíčová otázka: jak dosáhnout toho, aby jednotliví občané - kteří takto získali právo rozhodovat o společných a státních záležitostech - jak dosáhnout toho aby jednali a rozhodovali skutečně v objektivním zájmu společném, a nikoli v zájmu osobním, privátním, egoistickém? S touto zdánlivě nepatrnou otázkou buďto stojí, anebo ale padá celá realita demokracie.

Pan Morbicer namítá, že ta forma demokracie, kde se rozhoduje skutečně ve společném zájmu (tedy na základě společně sdílených, univerzálně platných hodnot) - že prý je to jenom "ideál". Tedy zřejmě něco pouze proklamativního, nezávazného.

Totiž: přesně tuto diferenci mezi "ideálem" a realitou jsme zde už měli v éře zahnívajícího socialismu. Který - aby nemusel být neustále konfrontován se skutečností že s původním komunistickým ideálem všestranně svobodné a spravedlivé společnosti nemá už téměř nic společného - si ke svému označení přidal právě onen atribut "reálný". Takže s odkazem na "realitu" už nebylo možno tento paskvil za nic kritizovat. Máme tedy teď ten samý krok, ten samý ideologický úhyb opakovat i za podmínek demokracie? Máme tedy začít tvrdit, že autentická demokracie byl pouze fiktivní, nezávazný ideál, zatímco "reálná" demokracie je sice něčím zcela jiným, co s tímto ideálem už nemá téměř nic společného, nicméně svou legitimitu získává čistě svou reálnou existencí?...

Což o to: kdyby se tento fundamentální rozdíl mezi demokracií ideální a demokracií v její praktikované podobě alespoň veřejně přiznal a doznal, už to by bylo alespoň prvním krokem zpět k pravdě. Přiznání této diference by pak nutilo začít přemýšlet o tom, v čem tato diskrepance mezi ideálem a realitou vězí; a především, co je vlastně doopravdy toto stávající "reálné" politické uspořádání, když není opravdovou demokracií.

Jenže skutečnost je taková, že v ideologické rovině se stále ještě předstírá existence oné demokracie ideální (tedy jakožto "vlády lidu"), zatímco v rovině reálné se praktikuje něco zcela jiného, totiž vláda partikulárních zájmů a cílů.

Ale vraťme se zpět k centrální otázce: jak zařídit, aby se občan v demokracii choval jako skutečný občan, tedy s odpovědností vůči zájmům celku - a nikoli jako soukromník, který sféru politiky pouze používá (čí spíše: zneužívá) pro prosazení svých vlastních privátních, egoistických zájmů?

Už jsem zde svého času uvedl, že ve vší ostrosti tento rozdíl rozpracoval Karel Marx ve své "Židovské otázce". ("Židovská" proto, protože Marx byl dotázán členy německé židovské obce, zda se Židé mají plně integrovat do nově vznikajících občanských společností, anebo zda mají setrvat na své židovské identitě, židovské výlučnosti.)

Marx ve své odpovědi rozlišil dva zcela rozdílné typy občanskosti: občan jakožto citoyen na straně jedné, a občan jakožto bourgeois na straně druhé.

Občan jakožto citoyen - to je právě ten "ideální" občan, který zájmy celku, zájmy společnosti a státu pojal za své, který své konání a své rozhodování činí v souladu se zájmy celku.

Oproti tomu občan jakožto bourgeois - to je naopak onen soukromník, kterému jsou zájmy celku lhostejné, a který se své vlastní privátní egoistické (především materiální) zájmy snaží protlačit do státní vůle (tedy především zákonů) jakožto vůli obecně platnou.

- Pro pořádek je nutno podotknout, že to nebyl Marx který by jako první přišel s tímto rozlišením; před ním už Hegel konstatoval, že občan jakožto bourgeois své vlastní privátní zájmy vždy bude nadřazovat zájmu obecnému.

V každém případě: máme zde dány dva zcela rozdílné, navzájem protikladné typy občana, respektive občanskosti vůbec. Zde je zapotřebí vrátit se k poznámce (či námitce) pana Dospivy, že "nic na tomto světě" nevyprodukuje humanismus samo od sebe.

Takhle: kdyby zde skutečně nebylo dáno nic, co by mělo potenciál "vyprodukovat humanismus" - pak bychom mohli onen projekt humanismu rovnou odhodit na smetiště, a vrátit se zpět do stavu všeobecného barbarství. (Jako že takovéto tendence k regresi k barbarství se vždy znovu a znovu projevují, viz například ruskou válku proti Ukrajině.)

Nicméně, pokud onen projekt humanismu přece jenom ještě zcela vzdát, pohřbít nehodláme, pak se musíme ptát: za jakých okolností bude ve společnost narůstat míra obecného humanismu, a za jakých okolností bude naopak klesat? Zde je nutno si uvědomit jednu klíčovou záležitost: člověk je už ryze evolučně vysoce adaptabilní tvor. Tato jeho vysoká adaptabilita byla klíčovou podmínkou jak jeho přežití, tak jeho schopnosti stát se dominantním živočišným druhem na této planetě.

To znamená: tento člověk se bude ve velké většině chovat v souladu s reálnými podmínkami, do kterých ho postavíme. V našem případě: když ho postavíme do reálných podmínek kde se vyplatí být egoistickým bourgeoisem, buržuou - pak se bude chovat jako egoista. Ale když by se nám podařilo rámcové podmínky života společnosti transformovat tak, že by se vyplatilo chovat se jako odpovědný citoyen - pak se náš človíček velmi rychle přizpůsobí nové realitě. Všechno tedy záleží na tom dokázat vytvořit příslušné rámcové podmínky. A to sice jak v materiální realitě dané společnosti, tak ale i v její ideové sféře, tedy v její vlastní teoreticko-ideové definici, ve státní doktríně.

------------------------------

Vraťme se ale zpět k našemu centrálnímu tématu. Ukázali jsme si tedy, že existují dva diametrálně odlišné typy občanskosti: egoistický občan-bourgeois na straně jedné, a odpovědný občan-citoyen hledící primárně na zájmy celku na straně druhé. Analogicky k tomu existují stejně tak dva diametrálně odlišné typy demokracie: demokracie občansko-buržoazní na straně jedné, a demokracie v autentickém smyslu "vlády lidu" na straně druhé.

Zde je zapotřebí učinit jeden historicko-ideologický exkurs. Státy východního, socialistického bloku se většinou označovaly jako "lidové demokracie". A protože demokracie ve svém původním smyslu samozřejmě znamená vládu lidu, pak mezi obecným lidem koloval vtip, že se zde tedy jedná o "lidovou lidovládu".

Za podmínek, kdy ona "lidová demokracie" byla už pouze karikaturou jakékoli pravé demokracie měl tento vtip ovšem své nesporné oprávnění; nicméně pokud se zde věnujeme závažným otázkám teorie, nemůžeme si celou záležitost dělat takto jednoduchou. Toto slovní spojení, které na první pohled vyhlíží jako pleonasmus, jako nesmyslné zdvojení jednoho a téhož obsahu, ve skutečnosti mělo své určité, specifické oprávnění.

Vraťme se zpět k Marxovi, k jeho "Židovské otázce". Marx nejen že zde učinil onen uvedený rozdíl mezi občanem-citoyenem a občanem-bourgeoisem, on navíc (a právě to je jeho jedinečným a originálním přínosem teorii státu) svým soukmenovcům vysvětlil, že oním - nesobeckým a odpovědným - občanem citoyenem principiálně není možno stát se za podmínek kapitalismu. Neboť je to právě tento kapitalismus, který svým imanentním privátním zájmem, svou vše jiné dominující snahou o neustálou maximalizaci zisku jako na běžícím pásu neustále generuje onoho občana-bourgeise. Tedy onoho občana-soukromníka, kterému jsou lhostejné zájmy celku, hlavně když on sám si může naplnit svou vlastní kapsu.

To napohled tak protismyslné slovní spojení "lidová demokracie" tedy mělo znamenat poukaz na to, že v socialismu nevládne pseudodemokracie občana-bourgeoise s jeho soukromovlastnickou mentalitou, nýbrž že zde má na prvním místě stát zájem celku, celého lidu.

Samozřejmě: dnes je už zcela jasné že tento socialistický projekt "vlády lidu" na celé čáře ztroskotal. A ztroskotat musel - byl pojatý příliš abstraktně, a vycházel z přinejmenším zčásti mylných předpokladů.

V tuto chvíli se nejedná o to zabývat se - krajně složitými - úvahami o tom, za jakých okolností by tento projekt pravé, autentické, tedy "lidové" demokracie bylo možno uskutečnit. Zde se jedná především o to vůbec si uvědomit tento zcela základní fakt:

- neexistuje jedna jediná "demokracie vůbec", nýbrž přinejmenším její dvě základní, navzájem zcela protichůdné formy

- ta v současné době dominantní forma liberální demokracie odpovídá výhradně oné demokracii občana ve smyslu "bourgeois" - tedy soukromníka hledícího především na své vlastní privátní, partikulární zájmy, pro kterého zájmy celku stojí až na místě druhém (pokud vůbec).

Není tomu tedy v žádném případě tak, že bychom dnes stáli pouze před volbou demokracie nebo diktatura, jak nám neustále chtějí sugerovat apologeti tohoto způsobu demokracie. My stojíme především před volbou, zda budeme pasivně setrvávat v této egoistické formě demokracie, anebo zda se závažně pokusíme demokracii vrátit jejímu původnímu smyslu, jakožto vládu (celého) lidu.

Ještě jedno objasnění: pane Morbicere, opravdu nevím proč musím stále znovu a znovu opakovat, že jsem si samozřejmě naprosto vědom relativního historického pokroku, který ve své době znamenal nástup principu liberalismu, respektive liberální demokracie.

Jenže - dnes se jedná především o to uvědomit si, že tato forma demokracie, tento liberalismus mají nejen své pozitivní, ale i své zcela zásadně negativní stránky. Jenže protože v dnešní době si tyto odvrácené vlastnosti modelu liberální demokracie jen málokdo uvědomuje, jsem nucen právě tyto znovu a znovu zdůrazňovat.

Ano, liberalismus byl svého času pokrokem; ale dnes se na tyto výdobytky liberalismu odvolávat jako na poslední, nevývratný argument neznamená nic jiného nežli ten postoj, kterým svého času stagnující socialistické režimy svou existenci legitimovaly poukazem na to, že v nich už fabrické děti neumírají na souchotě jako v dobách syrového raného kapitalismu. Jestliže chceme projekt humanismu myslet opravdu vážně, pak musíme hledět do budoucnosti, musíme se ptát na to jaké jsou možné lepší, autentičtější formy humanismu (a tedy i demokracie) - a nikoli svou pasivitu, svou neochotu k radikální změně stávajících poměrů schovávat za výmluvu, že přece "může být ještě hůře".

No takže ti Američané neustále někomu pomáhali. Nejdříve Indiánům, pak Afroameričanům a ve 20. století a později už vyloženě nestíhali. Pořád si utrhovali od pusy, aby se jiní mohli mít dobře. Šimon Pánek by to jistě mohl potvrdit. V jižní Americe např. řídili Američané ve druhé polovině minulého století v mnoha státech rozsáhlou charitativní operaci pod názvem Kondor a nebo ve Východním Timoru podporovali na cestě do nebe mnoha levicovým aktivistům, politikům a vůbec chudým lidem. Samozřejmě působili ve státech jako Korea, Vietnam, Irák, Afghánistán, Jemen atd. Zde převážně plošně shazovali humanitární pomoc z letadel a nebo zdarma chemicky ošetřovali místní pole, ale někdy i zahrádky ve městech. No velké části planety pomáhali. V posledních době USA zintenzivnili pomoc Izraeli v jeho nekonečném boji proti stovkám tisíc neozbrojených agresivních palestinských dětí a žen. Ale i těm je již navěky dobře.

Pak, kde se vzal, tu se vzal, objevil se ten strašný Trump. Zlí jazykové tvrdí, že ho americký lid dvakrát zvolil v demokratických volbách, ale to jistě budou nějaké dezinformace pocházející z Ruska. Ale i tento Trump snad nebude tak hrozný, protože z Palestiny chce udělat novou Riviéru či co. Jak jsem psal, Američané jsou lidumilové...

Každopádně neztrácejme naději. Jak víme od Václava Havla, v jehož službách Jiří Pehe moudře působil, pravda a láska zvítězí nad lží, nenávistí, Ruskem, Andrejem Babišem, tschechische dezolatishe Untermenschen atd. Prsty do véčka na to!

A zapomněl jsem třeba na Srbsko v 90. letech, tak Američané také v obrovském množství shazovali humanitární pomoc s letadel, však tomu také prý Vašek Havlů říkal humanitární bombardování, že. On měl vždycky smysl pro humor. Taky tam Američané v té době v Bělehradě prováděli na dálku snad nějaké stavební úpravy na čínské ambasádě a snad tam došlo i k nějakým chybičkám. Ale to víte, když se kácí les, tak lítaj třísky! :-)

s letadel - z letadel

To je takový gramatický oříšek, pane Krupičko. Vysvětlíme si to na tomto příkladu: V Rusku stírají prach i se starých, dávno již nepoužívaných letadel, aby mohli pokračovat ve shazování humanitární pomoci Ukrajincům, samozřejmě nyní pro změnu zase z letadel.

Vysvětlili jsme si tedy základní rozdíl mezi demokracií liberálně-buržoazní, kde středobodem všeho dění je soukromník, principiálně egoistické individuum - a mezi demokracií v původním smyslu "vlády lidu", kde nejvyšším principem není zájem jedince, nýbrž zájem celku, celé společnosti. V tuto chvíli není důležité, do jaké míry je či není uskutečnitelná ona forma autentické, pospolité demokracie, s jakými problémy a riziky je spjata (není pochyb o tom, že určité riziko totalitarismu je zde vždy přítomno). Zde se jednalo především o základní vyjasnění skutečnosti, že současná liberální demokracie naprosto není nějakou "demokracií vůbec", jak stále ještě předstírá a sugeruje, nýbrž že je pouze specifickou formou demokracie, která má dozajista svá pozitiva, ale stejně tak své systémové limity, deformace a vady.

Na toto srovnání liberáně-buržoazní a autenticko-pospolité demokracie je ale možno se podívat ještě z poněkud jiného hlediska: totiž jako na vztah demokracie hodnotové, a demokracie bezhodnotové.

Tento rozdíl vyplývá bezprostředně už ze samotné logiky věci. Bylo už řečeno, že ona autentická, pospolitá demokracie může reálně fungovat pouze za té podmínky, kdy celá společnost je v zásadě homogenní, tedy když je spojená vírou ve společně sdílené hodnoty. Zatímco liberální demokracie oproti tomu takovéto univerzalistické hodnoty principiálně odmítá a zavrhuje, neboť z jejího hlediska by se jednalo o "ideologický nátlak". A tak liberální demokracie tříští společnost do změti navzájem si konkurujících, navzájem se potírajících zájmů, názorů a přesvědčení, a tento stav chaosu a vzájemné nevraživosti dokonce prezentuje jako svůj největší výdobytek. Reálným důsledkem pak je, že v této liberálně-partikularistické demokracii není vůbec možno vytyčit nějaký společný cíl, o který by daná společnost měla usilovat, ke kterému by měla směřovat. Jak už před časem podotkl filozof Michael Hauser, společnost liberální demokracie dokonce raději nechá v ekologické katastrofě zahynout celý svět, jenom aby se nemusela vzdát svého dogmatu, že "nikomu přece nelze nic přikazovat".

Nicméně - ohledně vztahu liberální demokracie k hodnotám je přece jenom zapotřebí jeden moment osvětlit blíže. Tato liberální demokracie přece sama tvrdí, že je to naopak právě ona, kdo člověku přinesla garanci substanciálních, nezadatelných hodnot. Existuje zde přece onen proslulý katalog "základních občanských a lidských práv"; a jako vrcholná hodnota se deklaruje "důstojnost člověka".

Ano, objektivně je nutno přiznat: skutečně je tomu tak. Tento přínos, tento výdobytek liberalismu respektive liberální demokracie nelze popírat. Především když toto politické uspořádání postavíme do přímého srovnání s režimy diktátorskými, ukazuje se naprosto jasně jak blahodárné jsou pro člověka tyto garance jeho osobní svobody.

Nicméně - nedá se nic dělat, ale ve vztahu liberální demokracie k hodnotám se nám zde ukazuje zcela zásadní protimluv. Na straně jedné liberální demokracie platnost a závaznost univerzálních hodnot popírá - a na straně druhé je sama praktikuje, a ještě se jimi pyšní! Jak je vůbec možno takto zásadní protimluv spojit pod společnou střechou jednoho a téhož liberálně-demokratického státu?

Tento interní protimluv je řešitelný (v praktické rovině) jediným způsobem: totiž za pomoci onoho známého slůvka, že onen katalog liberálních hodnot se vztahuje pouze na "základní" lidská a občanská práva.

Tato floskule se svým neustálým opakováním stala natolik samozřejmou, že už nikdo nepřemýšlí o jejím faktickém významu, a především o jejích důsledcích. Přitom by zde vždy hned vzápětí musela být položena otázka: jestliže tedy stát liberální demokracie garantuje a praktikuje pouze základní lidská a občanská práva - která jsou pak ta práva NEzákladní?!... Jaký je obsah, rozsah a dosah těchto údajně "nezákladních" lidských práv? Jsou opravdu jenom natolik zbytková, postradatelná, efemerní, jak se snaží sugerovat tato liberalistická floskule? A kdo vlastně má právo autoritativně rozhodovat o tom, která lidská práva jsou "základní" (a které má tedy garantovat stát), a která jsou ta "nezákladní"?

Člověk, jakožto lidská bytost v plném významu tohoto slova, má konec konců jenom jedno jediné skutečně základní a absolutně nepostradatelné právo: totiž právo žít v takovém světě, který je v plném souladu s jeho univerzálně lidskou podstatou, s jeho humánním osobním i dějinným posláním. Ve světě, jehož středobodem je sám člověk, ve světě který je postaven na hledání společného smyslu lidského bytí a žití. Všechno ostatní je konec konců jenom ideologie.

Zde hned vidíme, proč se liberální demokracie omezuje, proč se m u s í omezit jenom na ona "základní" lidská práva. Tato sice mají v určitém smyslu univerzalistický charakter; ale na straně druhé jsou všechna vázána na pouhé individuum. Jejich subjektem tedy není sám člověk (v onom výše uvedeném smyslu univerzálního, smyslem naplněného lidství) - nýbrž stále jenom onen privátní b o u r g e o i s, který se neustále pachtí jenom za svým osobním prospěchem. Liberální demokracie se tedy dostává do neřešitelného protikladu mezi univerzalismem a mezi partikularismem: na jedné straně hlásá univerzalismus lidských práv, ale na straně druhé reálně praktikuje partikularismus soukromého individua, jeho privátní zájem, tedy naprostý opak hodnotového univerzalismu.

Zde je nutno si uvědomit ještě jednu zásadní okolnost: souběžně s nástupem liberalismu z evropské společnosti zmizela vertikální dimenze lidské existence. Připomeňme si pro srovnání řeckou demokracii, na kterou se současná liberální demokracie odvolává. Ano, už tato řecká (aténská) demokracie vykazovala silné momenty libertinismu, proto ji také Platón podrobil zničující kritice, pro její ztrátu hodnot, pro její plochý, hedonistický způsob existence, pro její konzumerismus. Nicméně - i tato aténská demokracie stále ještě měla svůj vertikální, to jest duchovní rozměr, i občan této aténské demokracie byl neustále konfrontován se světem bohů, to jest on svůj vlastní život neustále musel poměřovat na škále mezi (božskou) dokonalostí a mezi odpadlictvím. Následující éra křesťanské Evropy ještě více intenzifikovala tento duchovně-vertikální rozměr lidské existence, tehdejší člověk vlastně každý svůj čin musel poměřovat podle toho, zda je v souladu s Boží vůlí, anebo zda je svodem ďáblovým.

Novodobý liberalismus sice bezpochyby člověka osvobodil od mnohdy zkostnatělých a neživotných církevních dogmat a od tohoto neustálého strašení ďáblem; nicméně spolu s tím ze života společnosti naprosto zmizela ona vertikální rovina její existence. A spolu s ní zmizela i centrální otázka po smyslu člověka samotného. Když pak mizí otázka po smyslu - pak je samozřejmé, že tento smysl nemůže být nalezen.

Jistě, liberální demokracie svému "svobodnému" soukromníkovi dává plné právo sám pro sebe hledat smysl své vlastní osobní existence; jenže tam kde zmizely výšiny transcendentálního bytí, tam se nekoná ani cesta do hlubin vlastního nitra. Mizí absolutní, existenciální závaznost onoho upnutí člověka do otázky po smyslu jeho bytí, na pozadí boje mezi dobrým a zlým. To jediné co pak zbývá jsou víceméně komerční respektive ezoterické náhražky smyslu, kterými si tento "osvobozený" jedinec může pokoušet naplnit pocit prázdnoty ve svém nitru.

Ale naplnit není možno, když není čím; současná vlna reakcionářských identitárních hnutí pak není ničím jiným nežli zákonitou reakcí na tuto imanentní hodnotovou prázdnotu liberální demokracie.

Zopakujme tedy závěrem ještě jednou: ano, novodobý liberalismus respektive liberální demokracie přinesly v jistých směrech osvobození lidského jedince od tíhy přežilých ideových dogmat. Ale na straně druhé tato liberální demokracie nemá nic, čím by vyplnila existenciální prázdno po takto vyhnaných hodnotách, po zborcené vertikální linii lidského žití. "Hodnoty" liberální demokracie jsou pouze naprosto minimalistické, postihují jenom nejužší okruh osobní existence člověka, jeho nedotknutelnost ze strany státní moci; ale mimo tento ryze osobní okruh tato liberální demokracie člověka uvrhá do všeobsáhlé hodnotové prázdnoty, a člověk současnosti v ní stále více, stále intenzivněji musí prožívat svůj existenciální horror vacui.

Má tedy, pane Poláčku, člověk (ve smyslu „nějaký konkrétní Jan Novák“) svobodu volit si svůj vlastní smysl života, nebo pro všechny lidi existuje univerzálně platný smysl jejich životů?

Anebo jinak: Existuje-li pro všechny lidi univerzálně platný smysl jejich životů, měl by každý člověk mít svobodu smysl svého života si sám zvolit?

Citoyenemská, k celku odpovědná demokracie je velice speciální případ demokracie, který může fungovat možná v otrokářském městském státě nebo v kmenovém zřízení, kdy je počet občanů ještě tak malý, že dokáží vidět a chápat i všechny ostatní.

Ale není to rovnocenná alternativa k moderní bourgeoiské demokracii, kdy už prostě nejsme s to jako jednotlivci vnímat celek v dostatečné míře chápání.

Nemá smysl bojovat za něco, co není možné nalézt, nebo ne pane Poláčku?

Pane Morbicere, v prvé řadě je nutno si ujasnit, že otázka po realizovatelnosti "citoyenské" demokracie je jiná záležitost nežli to téma, které jsme zde probírali. Ještě jednou: tady se jedná především o naprosto základní uvědomění si faktu, že současná liberální demokracie naprosto není jakousi absolutní formou demokracie pro všechny časy, nýbrž jenom jednou zcela specifickou formou demokracie. Formou o které je možno mít značné pochybnosti, zda má skutečně potenciál přetrvat do budoucnosti.

Ano, v současné době se liberální demokracii stále ještě daří prezentovat se jako "jediné svobodné" politické uspořádání. Ale zkusme se podívat trochu do budoucnosti: je opravdu pravděpodobné, že ještě za nějakých pět století lidstvo (předpokládejme že mnohem vyspělejší nežli to současné) stále ještě nebude mít k dispozici žádné vyspělejší uspořádání veřejných věcí, veřejného prostoru nežli tuto rozhádanou demokracii, kde se politické partaje se svými dogmatickými ideovými programy drží pod krkem v neustálém zápase o dominanci, o moc ve státě? Skutečně nemá mít budoucnost lidstva žádné lepší vyhlídky nežli natrvalo setrvávat v tomto stavu vzájemné nevraživosti, vzájemného podezřívání, neustálého boje partikulárních, povětšině egoistických zájmů?...

Je nutno si uvědomit: současný model liberální demokracie (i s její dělbou moci) je ve svém jádru nakonec velice triviální institut; v zásadě stejným způsobem své společné záležitosti vyřizovali už příslušníci starých barbarských kmenů. Už tehdy byl každý příslušník kmene osobně svobodný; už tehdy existovala demokracie (kmenové shromáždění); už tehdy existovala dělba moci (mezi kmenové shromáždění jakožto orgánu zákonodárného, a kmenového náčelníka jakožto orgánu výkonného).

Principiálně tedy ta současná slavná liberální demokracie nijak nepřekračuje omezený horizont oněch starých barbarských časů. K tomu je ještě nutno si uvědomit: politické uspořádání v zásadě kopíruje vývoj v samotném reálném (materiálním) životě společnosti. V oněch starých dobách, kdy každý člen kmene byl ekonomicky v zásadě samostatný, byla tehdejší demokracie odpovídajícím politickým uspořádáním. V dalším vývoji, spolu s rostoucí hustotou obyvatelstva, bylo nutno volná kmenová společenství přetvořit na silné, obranyschopné státní útvary; demokratické modely se přežily, centrální vůle panovníka byla za daných okolností optimální formou organizace státu. Poté se ovšem začal hlásit novodobý kapitalismus, kde opět začala vzrůstat ekonomická síla, autarkie jednotlivce; spolu s tím se tedy opět začala obnovovat forma (liberální) demokracie, odpovídající této nové individuální autonomii. Ale tím nijak není řečeno, že - pokud se nějakým zásadním způsobem změní materiální život společnosti - že nebude zapotřebí zase nějaká nová politická forma, která bude v souladu s touto novou realitou. Nemůžeme tedy v tuto chvíli nijak predikovat, jaké politické formy do budoucna jsou či nejsou možné; vše bude záviset na charakteru oněch reálných životních podmínek. A je nepochybné, že právě tyto v současné době, s nástupem nových revolučních technologií, doznávají dramatické změny.

A ostatně budiž připomenuto, že už v současné teorii (a zčásti i v - dřívější - praxi) jsou naprosto známy alternativní modely k současnému modelu - liberální, buržoazní, partajní - demokracie. Tato demokracie by vlastně musela být nazývána "eristickou", protože je založena na vzájemném sporu a střetu; ale vedle toho může existovat i forma demokracie konsensuální, založená na vzájemné dohodě a porozumění; a zcela reálně u přírodních národů existovaly (a někde snad doposud existují) formy demokracie palaverové, kdy závazné usnesení je možno přijmout až teprve tehdy, když se na něm shodnou bez výjimky všichni členové dané komunity.

-------------------------------------

Tolik tedy obecně k tomu, zda jsou či nejsou možné jiné formy demokracie (respektive vůbec jiné formy vládnutí), nežli je současný model demokracie liberálně-buržoazní.

Ale konkrétně se zde jednalo ještě o jinou záležitost. Pane Morbicere, Vy píšete že onen model státu založený na (odpovědném a uvědomělém) občanu-citoyenovi prý není možný. Ovšem - ve skutečnosti se vlastně všechny moderní státy hlásí právě k tomuto citoyenství! Všechny totiž za nejvyšší cíl svého snažení proklamují "obecný zájem". (Zrovna v minulých dnech na toto téma napsal zajímavý článek F. Outrata.)

Tyto demokracie tedy ve svých ústavních listinách deklarují prioritu obecného blaha před (egoistickým) zájmem jednotlivce - ale ve své reálné praxi provozují naprostý opak, právě tento zájem jednotlivce staví fakticky na první místo! Neboť právě tím že jsou to demokracie nikoli "lidové", nýbrž liberální, je jejich faktickým fundamentem lidský jedinec, který je pojímaný jako naprosto nezávislý - a tedy ale i neodpovědný vůči zájmům celku!

Zrovna v minulých dnech jsme se této záležitosti dotkli v souvislosti s ekologickými teoriemi a výzvami prof. Šmajse: jak jsem uvedl on naprosto přesně vystihl pravý charakter současných "demokratických" ústav, kde je deklarován základní princip, že "každý smí dělat všechno, co výslovně nezakazuje zákon". To znamená: každý může do světa pouštět zcela podle vlastní libosti ty nejškodlivější názory i akty jednání, pokud nejsou zrovna zcela výslovně zakázány. Staří Řekové měli jedno úsloví: "Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud." To znamená: oni si byli vědomi toho že zákon nemůže nikdy postihnout všechny formy špatného, společensky destruktivního jednání - pouze ty formy nejzjevnější, nejviditelnější. Ti staří Řekové věděli: vedle lidského zákona je zde přítomno ještě něco navíc, nějaký vyšší regulativ lidského jednání.

Ale novodobé liberální demokracie naprosto převrací tento stav, na první místo staví neomezenou libovůli (respektive: svévoli) nijak nevázaného individua, a jenom ve zcela taxativních případech se odvažují tuto libovůli poněkud omezit.

Jinými slovy řečeno, abych se vrátil k Vaší námitce: tyto státy novodobé liberální demokracie deklarují a předstírají, že jsou založeny na "citoyenství", tedy na odpovědném vztahu občana k potřebám a zájmům celku - ale ve skutečnosti jsou pravým opakem, jejich reálným základem je stále ještě mentalita buržoazní, tedy priorita privátních zájmů přinejmenším latentně egoistického individua.

Je tedy zjevné, že tyto současné demokracie nejsou tím, čím být předstírají. To pak ale neznamená nic jiného, nežli že jsou to politické formy falešné; neustále své obyvatelstvo klamou o své skutečné podstatě.

Setrvávat v tomto stavu by tedy neznamenalo nic jiného, nežli smířit se natrvalo se životem v klamu. Ale žít v klamu, ve stavu trvalé politické respektive ideologické lži - to už jsme si zažili za minulého režimu. Kdo by se s tímto stavem chtěl natrvalo smířit; jenom proto že tento "demokratický" klam je méně bezprostřední, méně zřetelný, méně viditelný?...

Pan Nushart se tedy ptá, zda je zde dán nějaký obecný, univerzální, všem lidem společný smysl života - anebo zda má každý jednotlivý člověk/občan (pan Novák) právo si sám hledat svůj vlastní smysl života.

Základní vada Vaší otázky pane Nusharte je, že Vy zde fakticky začínáte až od úplného konce. Je to tak sice zcela obvyklý postup; ale to celou záležitost nečiní o nic lepší. Samozřejmě, když otázku postavíme takto: mám mít sám právo hledat smysl svého žití, anebo má mi tento smysl být někým/něčím autoritativně nařízen? - že v takovém případě se naprostá většina lidí rozhodne pro vlastní svobodu hledání a rozhodování.

Jenže jak řečeno, tady začínáme fakticky až od konce, tedy od samotného aktu volby. Ale napřed je nutno se podívat na věc samu, v celé její komplexitě. Máme zde tedy otázku volby smyslu; v každém případě by se tedy mělo jednat o to, aby tato naše volba sama dávala nějaký smysl. Tedy - aby tato volba sama nebyla nesmyslem, respektive nevedla k nesmyslu.

Především právě v současné "postmoderní" době můžeme vidět až přímo nekonečné množství příkladů toho, k jak nesmyslným rezultátům vede toto "naprosto svobodné" hledání smyslu. Například před časem se světovým internetem rozšířilo jakési hnutí, kdy především mladí muži prezentovali sami sebe, jak i na těch nejnemožnějších místech zaujali jakousi strnulou, zdřevěnělou pozici. To je všechno; nic více v tom nebylo. Ptáte se, jaký to mělo mít smysl? - Správně: naprosto žádný. Ten jediný "smysl" tohoto počínání spočíval v ryzím osobním exhibicionismu, ve spektakulární manifestaci svého vlastního ega. (Totiž, určitý skrytý, objektivní smysl by zde vlastně přece jenom bylo možno nalézt: v těchto aktech individuálního exhibicionismu se totiž znovu a znovu ukazuje a projevuje, jak naprosto smysluprázdná je současná "svobodná" demokratická společnost, takže její členové musí alespoň svou iluzi osmyslenosti hledat a produkovat takto křečovitým, exhibicionistickým způsobem.)

Takže tedy: nežli se začneme ptát zda je lepší cestou k nalezení smyslu ryze individuální pozice anebo naopak jeho společné hledání, bylo by zapotřebí si napřed alespoň v zásadě vyjasnit, co vlastně tento "smysl života" vlastně vůbec je.

Jistě, bylo by možno namítnout, že tím jsme si nijak nepomohli: my přece nevíme, v čem tento "smysl života" spočívá, ten přece teprve máme nalézt. Ovšem - tak zcela bez orientace v tomto směru přece jenom nejsme.

Jako první, základní krok je nutno si položit otázku: existuje zde nějaký "smysl života" a priori - anebo je tento smysl vytvářen teprve a posteriori, v důsledku životních aktů jednotlivých individuí?

Rozdíl je v tom: v prvním případě onen smysl života "nalézáme" - zatímco ve druhém případě ho "vytváříme".

Mohlo by se zdát, že tímto rozlišením jsme daný problém nijak nerozřešili; jakékoli rozhodnutí mezi oběma alternativami se jeví nadále naprosto libovolné. Zkusme tedy pokročit ještě o krok dále.

Dejme tomu, že se rozhodneme pro druhou alternativu - tedy že smysl lidského žití je vytvářen až zcela autonomními počiny jednotlivých individuí. V tom případě je ale nutno se ptát: opravdu zde neexistuje nic, co by všem lidem bylo společné? Neexistuje zde žádný společný humánní základ, který by byl konstitutivní pro existenci každého jednoho příslušníka lidského rodu? A je možno pokročit ještě o něco dále respektive výše: neexistuje zde žádný společný životně-vývojový prostor, žádné společné bytí, které by bylo základem pro všechno existující? Pokud předpokládáme, že člověk sám je schopen vytvářet smysl - jak by to bylo možné, kdyby toto samotné bytí v sobě tento smysl nemělo, neimplikovalo přinejmenším jako svůj vlastní potenciál?...

Můžeme tedy vidět, že ta pozice "výhradně já sám naprosto autonomně vytvářím smysl své existence" v této vyhraněné podobě vede do slepé uličky. Fakticky se jedná o pozici naprosto osamělého Robinsona; ovšem ten se ve své osamělé existenci sotva zdál nalézat smysl svého žití a bytí; a naopak netoužil po ničem jiném nežli dostat se opět zpět do společenství jiných lidí, i s jejich - v zásadě zavazujícími - hodnotami a normami. Tedy s tím, co tato lidská komunita shledává být smyslem své vlastní existence.

Tento vyhraněný individualismus se tedy nejeví být tou pravou cestou k hledání smyslu. Ovšem - opačný extrém je stejně tak špatný a vadný. Zde není nutno dlouze hledat negativní příklady: minulý pseudosocialistický režim závazně nadiktoval určité životní hodnoty. Mnohé z těchto hodnot se napohled zdály být naprosto oprávněnými a humánními: všeobecná (materiální) rovnost, společné vlastnictví výrobních prostředků, společná práce pro blaho společnosti. Jenže - tyto shora nadiktované hodnoty se velice rychle ukázaly být strnulými dogmaty, prázdnými floskulemi bez reálného obsahu.

Je tedy možno v každém případě konstatovat: jak onen model pouhého "hledání a priori", tak model ryze individualistického "vytváření a posteriori" jsou ve své vyhraněnosti jednostranné, omezené, a oba se nevyhnutelně míjejí se svým vlastním cílem - totiž s nalezením hodnot, které by skutečně mohly člověku propůjčit všeobsáhlý smysl jeho existence.

Tolik tedy obecně. Příště se budeme zabývat otázkou, zda je možno obě tyto jednostranné, extrémní pozice přece jenom nějak spojit ve vzájemně provázaný celek.

Předpokládejme, pane Poláčku, zcela teoreticky a pouze na malou chvíli (tedy pouze pro potřeby naší teoretické úvahy), že smysl lidského života byl právě objeven, unikátní objev tohoto univerzálního a tedy také všelidského smyslu života potvrzují všechny proveditelné důkazy a nyní stojíme před úkolem, jak dál. Co byste v takovém případě navrhoval dále dělat, aby takový unikátní objev mohl být lidstvem využit?

Ohledně takovéhoto případu "nade vší pochybnost zjištěného" smyslu lidské existence ani vůbec není zapotřebí mluvit v kondicionálu, pane Nusharte. Už například staří Pythagorejci byli neochvějně přesvědčeni o tom že takovýto "smysl všech smyslů" jednou pro vždy objevili a našli. A toto své přesvědčení mohli také zcela "objektivně" odůvodnit, totiž prostřednictvím precizní a nezpochybnitelné řeči matematiky.

Je nutno si připomenout: pro staré Řeky to byl jeden z jejich nejzákladnějších průlomových objevů, když zjistili že - zdánlivě zcela spontánně, přirozeně respektive chaoticky existující - fenomény okolního světa lze pojmout, fixovat prostřednictvím striktních forem a čísel matematiky. Jmenovitě hudba - pro nás dnes banální samozřejmost, ale pro ně fascinující zjištění, že lidský zpěv, napohled zcela spontánní, se řídí zákonitostmi hudební stupnice, kterou lze vyjádřit matematicky. Matematika, řeč exaktních čísel se tedy skutečně mohla zdát být tím prapůvodním tajemstvím, kódem veškerého žití a bytí. (Ostatně dnešní kybernetika vlastně reprodukuje tento náhled starých Pythagorejců, i ona se domnívá že vše jsoucí je možno vyjádřit prostřednictvím příslušných - matematicky formulovaných - algoritmů. A že tímto způsobem je dokonce možno vytvořit i umělé vědomí, umělou subjektivitu.)

Ti staří Pythagorejci tedy byli pevně přesvědčeni že nejenže objevili tento nejhlubší základ veškerého bytí; ale spolu s tím i samotný smysl tohoto bytí. Neboť podle jejich přesvědčení čísla měla bezprostředně svůj specifický etický obsah a význam.

S tímto přesvědčením Pythagorejci vytvořili dokonce určitý náboženský řád, a v jeho rámci i určitou komunitu, polis, či dokonce celou oblast pod svou vládou. Ovšem - tento nový, "objektivní" smysl života se (nijak překvapivě) podle všeho zvrhl v náboženskou sektu, s totalitními rysy, a nakonec byla vláda těchto pythagorejců svržena povstáním obyvatelstva.

--------------------------------

Platón - sám vycházeje z učení pythagorejců - následně vytvořil svůj teoretický model tzv. "idejí", nehmotných pravzorů všeho jsoucího, kteréžto ideje jsou mnohem dokonalejší nežli předměty profánního hmotného světa. Podle něj tedy smysl lidského žití spočíval v co nejvyšším napodobení onoho světa dokonalých idejí. Platón se dokonce svůj "stát filozofů" pokusil reálně vytvořit v sicilských Syrakusách; ale narazil tam natolik tvrdě na zcela reálné mocenské a politické zájmy, že toto dobrodružství málem zaplatil svým životem. Ale i kdyby se mu podařilo tento jeho projekt uskutečnit, je nutno se obávat že by se jeho reálná podoba jen nepříliš odlišovala od zmíněné vlády pythagorejských fundamentalistů.

----------------------------------

Ale i po těchto řeckých experimentech se "zaručeným smyslem" lidského bytí to pak v Evropě bylo především křesťanství, které vystoupilo s tou samou "nezpochybnitelnou jistotou", že smysl všech věcí je u (křesťanského) Boha, a že jediný smysl lidské existence tedy že nemůže spočívat v ničem jiném nežli v příklonu k těmto božským, Bohem zvěstovaným mravním hodnotám. (Jak vidíme, křesťanství tímto fakticky jenom v jiné podobě reprodukovalo onen starý model Platónův.)

Co přinesl lidstvu tento "naprosto zaručený" smysl lidské existence? - Na straně jedné dozajista velice intenzivní mravní impuls, jakož i vůbec obecně smysl pro transcendenci, smysl pro základní pochopení že existuje něco co přesahuje omezenou rovinu pouze individuálně pojaté lidské existence.

Na straně druhé tento "zaručeně jistý smysl" vedl k náboženskému doktrinářství, k totalitnímu dozoru nad lidskou myslí, k torturám inkvizice, k potokům krve v náboženských válkách, k utlačování (až přímo genocidě) "pohanských" národů.

Bylo tedy svého času samozřejmě naprosto progresivním počinem instalování sekulárního státu, který skoncoval s tímto diktátem "zaručeně jistého" životního smyslu. Na straně druhé ovšem tento novodobý liberalismus a racionalismus spolu s touto sekularizací ze života společnosti zcela odstranil, vytěsnil vertikální, ideovou dimenzi lidského žití - a sám nenašel nic, čím by takto vzniklé ideové vakuum zaplnil. A tak ho začal plnit hromadou věcí ryze materiálního konzumu; která se ale nyní nakonec změnila v hromadu nevábně páchnoucích odpadků.

A jen tak mimochodem: i tento svět liberální demokracie je stejně tak doktrinářský jako bylo to co se snažil odstranit; i on sám sebe prohlásil za "jedině pravdivý", jedině správný. A i on nyní musí prožívat vědomí hroucení se této jeho pyšné sebejistoty.

------------------------------------

Jak tedy dále se "zaručeně jistým" smyslem života? - Pane Nusharte, zřejmě jste ne dost pozorně četl mé předcházející výklady. Napsal jsem naprosto jasně, že oba extrémy jsou zcela stejně špatné: jak ten postoj, kdy se atomizovaný jedinec křečovitě snaží veškerý smysl své existence vyždímat pouze ze svého vlastního individuálního já, tak ale stejně špatný, ke ztroskotání předem odsouzený je každý pokus nějaký "definitivně platný" smysl života doktrinálně nadiktovat seshora, závazně pro všechny.

Jakýkoli autentický smysl lidského žití v sobě vždy nevyhnutelně musí obsahovat i komponentu vlastního hledání, vlastního tvoření; a ano, i vlastního tápání. Na položenou otázku (po univerzálně platném smyslu života) by tedy bylo možno odpovědět určitým bonmotem:

Každý koncept smyslu života, který je deklarován jako "absolutně jistý a platný", v tom samém okamžiku ztrácí veškerý smysl.

Takto pojatý "smysl" by nebyl ničím jiným nežli pasivním, mechanickým napodobováním něčeho fixně daného; a jakýkoli bezduchý mechanismus se nachází v přímém rozporu se vším, co by mohlo zakládat autentický smysl lidské existence.