Donald Trump vsadil hned od začátku svého druhého prezidentského mandátu na politiku izolacionismu a obchodního protekcionismu. Odkazuje se přitom občas na konec devatenáctého století, kdy Spojené státy uvalovaly vysoká cla na zboží z jiných zemí a politicky se příliš neangažovaly mimo své hranice.

Protekcionismus a izolacionismus tehdy skutečně pomohly z USA udělat ekonomickou mocnost. Když dnes Trump mluví o jakémsi zlatém věku Ameriky a slibuje, že Ameriku opět udělá velkou, má nejspíš na mysli právě konec devatenáctého století.

Ideologie „Amerika především“, kterou používá i Trumpovo hnutí MAGA (Udělejme Ameriku opět velkou!) tak není ničím novým. Po více než sedmdesáti letech silného amerického angažmá ve světě, které začalo vstupem Spojených států do druhé světové války, už jen málokdo ví, že USA praktikovaly izolacionismus a obchodní protekcionismus po většinu devatenáctého století.

Jako ideologii tuto politiku zformuloval pátý americký prezident James Monroe, který vyhlásil, že Amerika se nikdy nebude angažovat v záležitostech jiných zemí, včetně evropských. Její sférou vlivu měl být jen americký kontinent. Různá populistická hnutí, která se v USA začala prosazovat na konci devatenáctého století, na toto myšlení navazovala.

Dokonce i prezident Woodrow Wilson — který je dnes znám zejména kvůli svému angažmá na evropském kontinentě na konci první světové války a jako autor myšlenky na vybudování Společnosti národů, která by zaručila, že nedojde k další světové válce — byl na začátku své politické dráhy spíše izolacionista. Autorství sloganu „America first“ je připisováno právě jemu, i když slogan je pravděpodobně staršího data.

Vedle vytvoření Společnosti národů navrhl Wilson v manifestu známém jako „14 bodů“, který předložil coby svůj program americkému Kongresu na konci 1. světové války, i odstranění překážek v mezinárodním obchodu. Wilson též přišel s myšlenkou šíření demokracie coby stabilizačního faktoru do světa.

USA se ovšem po první světové válce ze své internacionalistické role rychle stáhly a po většinu meziválečného období praktikovaly izolacionismus. Prezident Warren Harding, který vystřídal Wilsona, se heslem „America First“ důsledně řídil. Spojené státy dokonce ani nevstoupily do Společnosti národů.

Na konci třicátých let byl jedním z nejprominentnějších hnutí v USA Výbor pro Ameriku na prvním místě, v jehož čele stál slavný letec Charles Lindbergh, obviňovaný ze sympatií k nacistickému Německu. Izolacionistické nálady byly v USA tak silné, že i prezident Franklin D. Roosevelt na začátku druhé světové války odmítal vstup USA do války s tím, že jde o konflikt na evropském kontinentu a v Asii, který se Ameriky v podstatě netýká.

Jak velký to byl omyl, ukázal japonský útok na Pearl Harbor v prosinci roku 1941. „Den hanby“, jak útok nazval Roosevelt, byl koncem amerického izolacionismu na dalších více než sedmdesát let. Amerika nejen pomohla porazit nacistické Německo, ale porazila i Japonsko. Následně se stala středobodem mezinárodního pořádku, který dodnes symbolizuje Organizace spojených národů.

USA také přispěly k ukončení koloniálních praktik západních mocností a zasazovaly se o šíření demokracie i lidských práv. Jejich kroky na mezinárodní scéně sice často byly — částečně i pod tlakem studené války se Sovětským svazem — problematické, jisté ale je, že právě USA v podstatě vytvořily a garantovaly mezinárodní řád, který měl vést po druhé světové válce k větší mezinárodní spolupráci, včetně odstraňování překážek v mezinárodním obchodu.

Dveře k odstranění i posledních zásadních obchodních překážek otevřel pád sovětského impéria. Ten také nevídaným způsobem akceleroval proces globalizace, kterou začaly pohánět nové technologie a komunikační prostředky.

Svět se v posledních pětatřiceti letech nebývalou rychlostí ekonomicky a technologicky propojoval. A nejvíce z tohoto propojování profitovaly americké korporace a firmy, které byly na expanzi nejlépe připravené a měly dostatek kapitálu. Ty dodnes také dominují globálně fungujícím finančním trhům.

Globalizace a protekcionismus

Zásadním selháním Trumpa a ideologů MAGA, kteří pomáhají tvořit pod heslem „America first“ jeho politiku, je, že vůbec nechápou, že globalizovaný svět, který pomohla vytvořit Amerika, funguje zcela jinak než jimi idealizovaný konec devatenáctého století.

Jak tehdy, tak ještě do značné míry mezi dvěma světovými válkami bylo možné vyprodukovat v podstatě celý výrobek na národní bázi. Industriální mocnosti potřebovaly obchod s jinými částmi světa zejména kvůli dovozu surovin, které samy neměly, což byl koneckonců také jeden z hlavních hnacích motorů kolonialismu.

Spojené státy byly ve srovnání s evropskými zeměmi v tomto směru ve výhodě, protože většinu surovin potřebných k průmyslové výrobě mohly získávat na svém území. Chránit výrobky vyrobené v USA s pomocí cel dávalo smysl. Podobně to koneckonců činily i jiné země v případě výrobků produkovaných na jejich území. Obchodovalo se s hotovými výrobky, vyrobenými převážně nebo úplně v rámci národních států.

Globalizace v různých podobách existovala od okamžiku, kdy různá lidská společenství začala směňovat zboží. Ale po většinu lidské historie měla podobu směny hotových výrobků a obchodu se surovinami. I komunikačně byly různé národní celky do značné míry uzavřenými enklávami, v nichž mohly národní vlády tok informací skoro plně kontrolovat.

Západní svět se sice začal důkladněji ekonomicky, technologicky a informačně propojovat už po druhé světové válce, ale stavidla pro globalizaci, kterou známe dnes, se otevřela až po pádu sovětského impéria a po přijetí některých principů tržního hospodářství komunistickou Čínou.

Globalizaci vnímáme dnes především jako makroproces, který propojil svět kulturně, finančně a informačně a umožnil globální fungování nadnárodních korporací i finančních trhů. Národní státy, které si na svůj provoz v různé míře půjčují na mezinárodních finančních trzích, svazuje řada omezení a závazků, která před sto lety neexistovala.

Jakýkoliv pokus tento rámec ignorovat, nebo se nad něj stavět s pomocí hesel „naše země na prvním místě“ se může vrátit jako bumerang. Japonsko dnes drží v různých aktivech 1,3 bilionů dolarů amerického státního sluhu, Čína skoro 800 miliard dolarů. Podnikání jakékoliv korporace, včetně těch vzniklých a sídlících formálně v USA, financují mezinárodní banky, s jejichž akciemi se obchoduje na mezinárodních finančních trzích.

Krátkozraká snaha

Ještě větší problém pro ty, kteří by se chtěli vrátit k politice izolacionismu a protekcionismu, ale představuje ekonomický „mikrosvět“. Skoro každý komplexnější výrobek dnes totiž sestává z částí, které se vyrábějí v různých částech světa, do každého se promítá důmyslné nadnárodní sdílení know-how.

Uvalit demonstrativně cla kupříkladu na automobily vyráběné v Kanadě, může politicky oslovit jednoduše uvažující voliče, jenže cla uvalovaná na taková auta jsou zároveň uvalována na jejich části vyráběné v USA. A také na sílené informace a know-how. To samé platí o produktech kupříkladu z Číny, protože ačkoliv spousta z nich může být v Číně plně vyrobena, jsou samy o sobě produktem sdílení know-how s americkými firmami.

I představám, že lze s pomocí cel donutit firmy ze zahraničí, aby podnikaly v USA, stojí v cestě řada překážek. Pokud jde o firmy, které podnikají ve vyspělých ekonomikách, například v zemích EU, přesun části jejich výroby do USA nemusí vyústit do žádných ekonomických benefitů.

Americká pracovní síla je obecně dražší než ve většině zemí na světě. Přesun některých výrobců z Evropy do USA tak sice může přinést větší zaměstnanost, ale kvůli vyšším nákladům na výrobu v USA nemusí v některých případech nezbytně vyústit v to, že se takové výrobky budou prodávat levněji. Navíc při relativně nízké míře nezaměstnanosti, která v USA panuje, může expanze průmyslové výroby vyústit v nutnost zvýšit migraci, což se střetává s restriktivní migrační politikou Trumpovy administrativy.

Celá řada amerických firem v rámci globalizace odešla do levnějších destinací. Tento „outsourcing“ měl povětšinou pozitivní ekonomické dopady, protože výrobky, které se v USA vyráběly poměrně draze, bylo možné v jiných zemích — třeba v Indii nebo Mexiku — produkovat mnohem levněji. Což také znamenalo, že tyto výrobky importované zpětně do USA byly levnější.

„Outsourcing“ měl ovšem v rámci globalizace v posledních desetiletích ještě jeden významný efekt. Pomohl významně zvýšit životní úroveň v řadě dříve zaostalých zemí a v podobě vzniku nových středních tříd zvyšovat v těchto zemích kupní sílu obyvatelstva. Nemalá část produktů, kterou tito noví konzumenti kupují, pochází i z USA anebo je založena na know-how z USA.

Lze samozřejmě argumentovat, že „outsourcing“ jako jeden z projevů globalizace je spojen i s mnoha negativními jevy. Kupříkladu skutečnost, že americké korporace nemusejí v zemích, kam přesunuly výrobu, dodržovat stejné hygienické, ekologické a pracovněprávní předpisy. Jenže to je popravdě úplně to poslední, co leží v boji o návrat těchto firem o USA Trumpovi a jeho okolí na srdci.

Shrneme-li, propojený svět pomohly stvořit v posledních desetiletích ze všech zemí nejvíc Spojené státy americké. A to nejen zásluhou své internacionalistické politiky, ale také proto, že právě v USA se zrodily technologie a finanční strategie, které svět zásadním způsobem propojily.

Snažit se tento důmyslně propojený celek nyní rozdělit s pomocí politických hesel a ekonomických strategií z devatenáctého a začátku dvacátého století je cestou k ekonomickému úpadku. Trump může vidět výsledky svých snah „udělat Ameriku velkou“ s pomocí uvalování plošných cel na zboží z jiných zemí, už nyní: americké i světové burzy se okamžitě začaly propadat.

Cla lze samozřejmě využívat jako cílenou korekci obchodních nerovností s některými zeměmi, které samy cla zneužívají. Spojovat s jejich plošným využitím naděje na „ekonomický zázrak“ je ovšem zcela dětinské. Dopad Trumpovy protekcionistické a izolacionistické politiky může v éře globálně propojeného světa vést k pravému opaku — ekonomické katastrofě.