To nejpodstatnější na střetu v Oválné pracovně
Petr JedličkaOstrá výměna stanovisek mezi Zelenským, Trumpem a Vancem se odehrála v atmosféře tlaku na Ukrajinu, aby bez záruk ustoupila Rusku a s USA podepsala surovinovou dohodu. Šlo o nevídanou situaci. Bude podobně nevídaná i evropská odpověď?
Vztahy USA s režimy, jež přechodně podporovaly, se vyhrocovaly i v minulosti, zvláště při politických změnách v Latinské Americe. Těžko však najít obdobu tak ostré výměny přímo v Oválné pracovně a přímo před kamerami, jaká proběhla v pátek mezi prezidentem Trumpem, viceprezidentem Vancem a ukrajinským prezidentem Zelenským.
Poslouchat americké představitele, jak Zelenského školí, že neprojevuje dost vděku a že „má doma velké problémy“, skutečně bolelo. A Zelenskyj byl samozřejmě v právu, když se bránil tlaku na dohodu s Ruskem bez vnějších garancí.
To nejpodstatnější na celém střetu byl ale kontext, který mu předcházel. Zelenskyj totiž přijel do Washingtonu podepsat poslední verzi dohody o právech Američanů těžit ukrajinské vzácné suroviny, speciálně titan a lithium. Již sám tento deal je kontroverzní a vrací USA k imperialismu minulého století. Právě až před páteční schůzkou přitom bylo oznámeno, že dohoda ani v poslední verzi nepřináší Ukrajině nějaké cenné protihodnoty v podobě například oněch bezpečnostních záruk.
To určilo atmosféru pátečního setkání a není náhodou, že Trumpovo „buďto podepíšete, nebo končíme“ celou audienci uzavřelo.
Co znamená popsaná událost pro další vývoj? Oproti situaci v půli února se ještě silněji potvrdila hypotéza, že Trumpovy USA se za ukrajinské zájmy příliš silně brát nebudou — a možná, že vůbec, pokud Zelenskyj surovinový deal nakonec nepodepíše. Logicky se tak ještě víc apeluje na evropské státy, aby jednaly aktivně a samy bez USA, což ovšem není jen tak.
Již proběhlý transfer financí a vojenské techniky na Ukrajinu, jejž dosud platily USA a evropské státy dohromady, byl enormní. Přesto na porážku Ruska nestačil. Potřeba by bylo zjevně daleko více. Po třech letech ukrajinské obrany přitom chybí bezmála všude, tedy od Polska po Británii, síla, peníze, voličská poptávka i politická vůle.
Z Evropy se daří Ukrajině dostávat další miliardy, přísliby vlastního zbrojení, sankce na Rusko a samozřejmě politickou podporu, ale zřídkakdy něco kvalitativně jiného. Představit si možná lze ještě tak převod části zmražených ruských aktiv či slib vyslání mírových jednotek, které nicméně Rusko už předem zavetovalo. Konfrontace ve Washingtonu ovšem situaci poněkud posouvá.
V neděli 2. března se mají hlavy vlád evropských zemí sejít znovu nad ukrajinským tématem v Londýně. Po minulých zkušenostech těžko očekávat revoluci, či přímo zázraky. Možná však právě washingtonský vývoj a dění okolo surovinového dealu povzbudí jasnou jednotnou pozici a na ni navázaný iniciativnější přístup. Šlo by o cenný vzkaz na východ i za západní oceán.
Politika USA ve světě se radikálně mění a páteční ostrá výměna ve Washingtonu byla nevídaná. Snad se s alespoň trochu podobnou radikalitou pohne i evropská politika — snad přijde alespoň trochu podobně nevídaná odpověď.
Aby mohla sedět Evropa u stolu s klukama, kteří rozhodujou, musela by mít zbraně a armádu teď, ne výhledově. Nepodléhejme jedné z nejzákladnějších lží Vladimíra Putina, že evropské země se chystaly napadnout a zničit Rusko. Nechystaly. Ve vzduchu jsme možná dobří, ale Rusko válčí na zemi. A pěchota opřená o artilerii a bezpilotní letectvo použitelné ve válce prostě není na dostatečné úrovni a koordinaci. Třeba česká mechanizovaná jednotka existuje jen na papíře.
Zkrátka války řeší ti, kdo mají armády.
Proto přece Putin tu válku rozpoutal. Aby se vykrystalizovali "velcí kluci" a šmudlové byli vykázáni kde je jejich místo - do čeledníku.
Ta představa, že během pár let vybudujeme armádu, která bude garantovat mír na Ukrajině, přece zároveň jasně říká, že teď u stolu sedět nebudeme. Příměří, které by snad mohlo časem přerůst v mír, je teď na Donaldu Trumpovi.
Kdyby nebyl takový magor jaký je, asi by ho trápilo, že je v situaci, kdy z vojenského hlediska jsou jeho trumfy slabší, než si laikové myslí.
Ale podle všeho je to mnohem horší. To, co jsme sledovali v oválné pracovně, byl začátek likvidace Zelenského ve funkci prezidenta Ukrajiny.
Protiže co jiného mohl Putin Trumpovi říct, než že aby mohl uzavřít ten Trumpův deal, potřebuje nějaké záruky, že to myslí vážně. Vždyť jsou oficiálně nepřátelé na život a na smrt.
Odstranění Zelenského bude jeden z bodů na seznamu.
Co dalšího na tom seznamu bude?
Ona Evropa zbraně má. Respektive země EU mají zbraně. Ano, armády fungují tak, jak fungují, takže kromě malé části každé z nich by uvedení z tabulkového stavu do bojové pohotovosti chvíli trvalo, ale i součet těch malých části je větší než to, co kdy měl Putin na Ukrajině. Významnou ztrátu na Rusko má Evropa jen v oblasti jaderných zbraní, ale to je podle mého názoru jedno, protože v případě jejich použití ...
Jde o to, že Evropa nemá diplomacii jednající ve prospěch EU (místo diplomacie skládající kompromis z okamžitých politických zájmů zemí a zemiček EU vesměs bez vlastní zahraniční politiky) a nemá vůli proměnit své armády v evropskou armádu (+ národní domobranu či jiné fangličkované sbory dávající iluzi svrchovanosti)
Do značné míry dáno vývojem po roce 1945 a faktickým zájmem USA (které diplomacii má) na zachování tohoto stavu. Pokud Trump pohne Evropany ke změně, znamenalo by to -- vedle vzestupu Číny -- největší prohru americké imperiální republiky v dějinách.
A vzhledem k tomu, že případný pád Ukrajiny znamená docela slušné bezpečnostní risiko (a přinejmenším odporně velké zvýšení nákladů na zbrojení) pro třetinu EU, není tahle prohra tak nereálná.
Nemůžeme, pane Profante, vytvořit společnou evropskou armádu, protože na bitevním poli zatím není vybudován dostatek dobíjecích stanic. Jak všichni víme, budoucnost Evropy není ve fosilních zdrojích, ale v uhlíkové neutralitě.
Kromě toho nemáme zatím jednotnou legislativu pro práva transgender vojáctva a dokonce ani náš zákoník práce neumožňuje jednoznačně stanovit přestávky v boji na kojení. Domnívám se však, že obsazení území EU ruskými vojsky se zatím obávat nemusíme, neboť jejich tanky nesplňují evropské emisní limity a pokud jde (vzhledem k současným nemalým ztrátám staré osvědčené vojenské techniky) o ruské nově vyráběné tanky, ještě nějaký čas určitě potrvá než se jim podaří splnit normu Euro 7.
"Británie a Francie s Ukrajinou vypracují plán příměří, pak jej předloží USA"
Ten titulek pěkně odkrývá, jak si kdo teď stojí v novém světě.
To jsou s prominutím banální kraviny pane Nusharte. Co evropským armádám chybí rozhodně, jsou podpůrné služby. Ty v době míru zákonitě odumírají. Třeba německá armáda by teď nedala dohromady potřebné zdravotníky pro bojovou činnost.
Není to tak jak říká Turek, že by se evropská armáda vešla na fotbalové hřiště, pravdu má pan Profant, Švédové i další mají co nabídnout, ale celkové nastavení Evropy je od druhé války mírové. Ano, studená válka nutila nebýt úplně mírový. Po pádu komunismu se vstupovalo do NATO, ale nebylo to s cílem se přiblížit k Rusku a napadnout ho, ale naopak se ruskému "světu" co nejvíc a napořád vzdálit. Nicméně od konce druhé války byl mír a jsem přesvědčen, že hlavně proto, že uvnitř my Evropané už vraždění mezi evropskými národy nechceme. Ta nevyslovitelně tragická zkušenost se propsala (módní slovo) do mnoha poválečných generací.
Nastavení společnosti oproti třeba současnému Rusku, které chce válčit a válčí a pořád ho nemůžeme zastavit, je zkrátka mírumilovné. A propisuje se i do nastavení a úrovně obranných politik evropských národů. I do výsledné celkové vojenské odstrašující síly, která je i přes řekněme solidní úroveň zbraní nedostatečná ve srovnání s velmocemi.
Síla armády je důležitá věc, ale ještě důležitější je (mentální) připravenost a odhodlání ji použít. Slabost tohoto druhu mohou po čase "na druhé straně" celkem spolehlivě poznat. V tom, kam potom až zajít, se však (následkem toho, že s jídlem roste chuť a nekritičnost) činí chyby.
Je to úplně jednoduché, pane Morbicere: Buď se vzdáme uhlíkové neutrality, nebo se vzdáme Rusku.
Je komické, když zhruba 550 milionů Evropanů prosí 340 milionů Američanů, aby je ochránili před 140 miliony Rusy. Ano, je to tak, protože Evropané, místo aby dbali o svoji vlastní bezpečnost, chtějí zachránit svět.
Přešlo pár dní, pane Morbicere, a já myslím, že snad už i vy sám vidíte tu nutnost začít pokud možno okamžitě budovat bojeschopnou armádu a vyrábět zbraně a munici, nikoliv tedy odzbrojovat, jak jste zde ještě před několika dny společně s panem Profantem propagovali.
Na Ukrajině likvidují energetickou infrastrukturu ruské klouzavé bomby, v EU likvidují energetickou infrastrukturu užiteční idioti...