To nejpodstatnější na střetu v Oválné pracovně

Petr Jedlička

Ostrá výměna stanovisek mezi Zelenským, Trumpem a Vancem se odehrála v atmosféře tlaku na Ukrajinu, aby bez záruk ustoupila Rusku a s USA podepsala surovinovou dohodu. Šlo o nevídanou situaci. Bude podobně nevídaná i evropská odpověď?

Britský a francouzský premiér na svých posledních cestách do Washingtonu připravovali půdu pro to, aby se vztahy Trumpa (vpravo) a Zelenského zase zlepšily. Páteční výměna ukázala, jak moc neúspěšně. Foto Saul Loeb, AFP

Vztahy USA s režimy, jež přechodně podporovaly, se vyhrocovaly i v minulosti, zvláště při politických změnách v Latinské Americe. Těžko však najít obdobu tak ostré výměny přímo v Oválné pracovně a přímo před kamerami, jaká proběhla v pátek mezi prezidentem Trumpem, viceprezidentem Vancem a ukrajinským prezidentem Zelenským.

Poslouchat americké představitele, jak Zelenského školí, že neprojevuje dost vděku a že „má doma velké problémy“, skutečně bolelo. A Zelenskyj byl samozřejmě v právu, když se bránil tlaku na dohodu s Ruskem bez vnějších garancí.

To nejpodstatnější na celém střetu byl ale kontext, který mu předcházel. Zelenskyj totiž přijel do Washingtonu podepsat poslední verzi dohody o právech Američanů těžit ukrajinské vzácné suroviny, speciálně titan a lithium. Již sám tento deal je kontroverzní a vrací USA k imperialismu minulého století. Právě až před páteční schůzkou přitom bylo oznámeno, že dohoda ani v poslední verzi nepřináší Ukrajině nějaké cenné protihodnoty v podobě například oněch bezpečnostních záruk.

To určilo atmosféru pátečního setkání a není náhodou, že Trumpovo „buďto podepíšete, nebo končíme“ celou audienci uzavřelo.

Co znamená popsaná událost pro další vývoj? Oproti situaci v půli února se ještě silněji potvrdila hypotéza, že Trumpovy USA se za ukrajinské zájmy příliš silně brát nebudou — a možná, že vůbec, pokud Zelenskyj surovinový deal nakonec nepodepíše. Logicky se tak ještě víc apeluje na evropské státy, aby jednaly aktivně a samy bez USA, což ovšem není jen tak.

Již proběhlý transfer financí a vojenské techniky na Ukrajinu, jejž dosud platily USA a evropské státy dohromady, byl enormní. Přesto na porážku Ruska nestačil. Potřeba by bylo zjevně daleko více. Po třech letech ukrajinské obrany přitom chybí bezmála všude, tedy od Polska po Británii, síla, peníze, voličská poptávka i politická vůle.

Z Evropy se daří Ukrajině dostávat další miliardy, přísliby vlastního zbrojení, sankce na Rusko a samozřejmě politickou podporu, ale zřídkakdy něco kvalitativně jiného. Představit si možná lze ještě tak převod části zmražených ruských aktiv či slib vyslání mírových jednotek, které nicméně Rusko už předem zavetovalo. Konfrontace ve Washingtonu ovšem situaci poněkud posouvá.

V neděli 2. března se mají hlavy vlád evropských zemí sejít znovu nad ukrajinským tématem v Londýně. Po minulých zkušenostech těžko očekávat revoluci, či přímo zázraky. Možná však právě washingtonský vývoj a dění okolo surovinového dealu povzbudí jasnou jednotnou pozici a na ni navázaný iniciativnější přístup. Šlo by o cenný vzkaz na východ i za západní oceán.

Politika USA ve světě se radikálně mění a páteční ostrá výměna ve Washingtonu byla nevídaná. Snad se s alespoň trochu podobnou radikalitou pohne i evropská politika — snad přijde alespoň trochu podobně nevídaná odpověď.

Diskuse
AM
March 2, 2025 v 9.02
Svět, kde vládne síla

Aby mohla sedět Evropa u stolu s klukama, kteří rozhodujou, musela by mít zbraně a armádu teď, ne výhledově. Nepodléhejme jedné z nejzákladnějších lží Vladimíra Putina, že evropské země se chystaly napadnout a zničit Rusko. Nechystaly. Ve vzduchu jsme možná dobří, ale Rusko válčí na zemi. A pěchota opřená o artilerii a bezpilotní letectvo použitelné ve válce prostě není na dostatečné úrovni a koordinaci. Třeba česká mechanizovaná jednotka existuje jen na papíře.

Zkrátka války řeší ti, kdo mají armády.

Proto přece Putin tu válku rozpoutal. Aby se vykrystalizovali "velcí kluci" a šmudlové byli vykázáni kde je jejich místo - do čeledníku.

Ta představa, že během pár let vybudujeme armádu, která bude garantovat mír na Ukrajině, přece zároveň jasně říká, že teď u stolu sedět nebudeme. Příměří, které by snad mohlo časem přerůst v mír, je teď na Donaldu Trumpovi.

Kdyby nebyl takový magor jaký je, asi by ho trápilo, že je v situaci, kdy z vojenského hlediska jsou jeho trumfy slabší, než si laikové myslí.

Ale podle všeho je to mnohem horší. To, co jsme sledovali v oválné pracovně, byl začátek likvidace Zelenského ve funkci prezidenta Ukrajiny.

Protiže co jiného mohl Putin Trumpovi říct, než že aby mohl uzavřít ten Trumpův deal, potřebuje nějaké záruky, že to myslí vážně. Vždyť jsou oficiálně nepřátelé na život a na smrt.

Odstranění Zelenského bude jeden z bodů na seznamu.

Co dalšího na tom seznamu bude?

MP
March 2, 2025 v 10.29
Aleši Morbicerovi

Ona Evropa zbraně má. Respektive země EU mají zbraně. Ano, armády fungují tak, jak fungují, takže kromě malé části každé z nich by uvedení z tabulkového stavu do bojové pohotovosti chvíli trvalo, ale i součet těch malých části je větší než to, co kdy měl Putin na Ukrajině. Významnou ztrátu na Rusko má Evropa jen v oblasti jaderných zbraní, ale to je podle mého názoru jedno, protože v případě jejich použití ...

Jde o to, že Evropa nemá diplomacii jednající ve prospěch EU (místo diplomacie skládající kompromis z okamžitých politických zájmů zemí a zemiček EU vesměs bez vlastní zahraniční politiky) a nemá vůli proměnit své armády v evropskou armádu (+ národní domobranu či jiné fangličkované sbory dávající iluzi svrchovanosti)

Do značné míry dáno vývojem po roce 1945 a faktickým zájmem USA (které diplomacii má) na zachování tohoto stavu. Pokud Trump pohne Evropany ke změně, znamenalo by to -- vedle vzestupu Číny -- největší prohru americké imperiální republiky v dějinách.

A vzhledem k tomu, že případný pád Ukrajiny znamená docela slušné bezpečnostní risiko (a přinejmenším odporně velké zvýšení nákladů na zbrojení) pro třetinu EU, není tahle prohra tak nereálná.

Nemůžeme, pane Profante, vytvořit společnou evropskou armádu, protože na bitevním poli zatím není vybudován dostatek dobíjecích stanic. Jak všichni víme, budoucnost Evropy není ve fosilních zdrojích, ale v uhlíkové neutralitě.

Kromě toho nemáme zatím jednotnou legislativu pro práva transgender vojáctva a dokonce ani náš zákoník práce neumožňuje jednoznačně stanovit přestávky v boji na kojení. Domnívám se však, že obsazení území EU ruskými vojsky se zatím obávat nemusíme, neboť jejich tanky nesplňují evropské emisní limity a pokud jde (vzhledem k současným nemalým ztrátám staré osvědčené vojenské techniky) o ruské nově vyráběné tanky, ještě nějaký čas určitě potrvá než se jim podaří splnit normu Euro 7.

"Británie a Francie s Ukrajinou vypracují plán příměří, pak jej předloží USA"

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/britanie-francie-ukrajina-summit-plan-primeri.A250302_105316_zahranicni_ijan

Ten titulek pěkně odkrývá, jak si kdo teď stojí v novém světě.

To jsou s prominutím banální kraviny pane Nusharte. Co evropským armádám chybí rozhodně, jsou podpůrné služby. Ty v době míru zákonitě odumírají. Třeba německá armáda by teď nedala dohromady potřebné zdravotníky pro bojovou činnost.

Není to tak jak říká Turek, že by se evropská armáda vešla na fotbalové hřiště, pravdu má pan Profant, Švédové i další mají co nabídnout, ale celkové nastavení Evropy je od druhé války mírové. Ano, studená válka nutila nebýt úplně mírový. Po pádu komunismu se vstupovalo do NATO, ale nebylo to s cílem se přiblížit k Rusku a napadnout ho, ale naopak se ruskému "světu" co nejvíc a napořád vzdálit. Nicméně od konce druhé války byl mír a jsem přesvědčen, že hlavně proto, že uvnitř my Evropané už vraždění mezi evropskými národy nechceme. Ta nevyslovitelně tragická zkušenost se propsala (módní slovo) do mnoha poválečných generací.

Nastavení společnosti oproti třeba současnému Rusku, které chce válčit a válčí a pořád ho nemůžeme zastavit, je zkrátka mírumilovné. A propisuje se i do nastavení a úrovně obranných politik evropských národů. I do výsledné celkové vojenské odstrašující síly, která je i přes řekněme solidní úroveň zbraní nedostatečná ve srovnání s velmocemi.

IH
March 2, 2025 v 18.25

Síla armády je důležitá věc, ale ještě důležitější je (mentální) připravenost a odhodlání ji použít. Slabost tohoto druhu mohou po čase "na druhé straně" celkem spolehlivě poznat. V tom, kam potom až zajít, se však (následkem toho, že s jídlem roste chuť a nekritičnost) činí chyby.

Je to úplně jednoduché, pane Morbicere: Buď se vzdáme uhlíkové neutrality, nebo se vzdáme Rusku.

Je komické, když zhruba 550 milionů Evropanů prosí 340 milionů Američanů, aby je ochránili před 140 miliony Rusy. Ano, je to tak, protože Evropané, místo aby dbali o svoji vlastní bezpečnost, chtějí zachránit svět.

Přešlo pár dní, pane Morbicere, a já myslím, že snad už i vy sám vidíte tu nutnost začít pokud možno okamžitě budovat bojeschopnou armádu a vyrábět zbraně a munici, nikoliv tedy odzbrojovat, jak jste zde ještě před několika dny společně s panem Profantem propagovali.

Na Ukrajině likvidují energetickou infrastrukturu ruské klouzavé bomby, v EU likvidují energetickou infrastrukturu užiteční idioti...

MP
March 3, 2025 v 14.49
Ale no tak, pane Nusharte,

já si sice na ČEZ, Fialu a ERU také nepotrpím, ale proč o nich mluvit rovnou takhle ošklivě?

Asi se, pane Profante, utěšujete bláhovou nadějí, že To Trump na Putina jenom hraje a že tedy můžeme v klidu dekarbonizovat ekonomiku.

PK
March 4, 2025 v 1.07

Situace je skutečně kritická. Navrhuji obnovit Rakousko-Uhersko a spojit se s Čínou. Pak obsadit Rusko, obnovit Československou námořní plavbu a provést invazi od USA, kde bude sesazen Trump a restaurován New Deal. Cestou pochopitelně zabrat Grónsko.

I kdyby vypukla jaderná válka, povede v nejhorším případě k apokalypse, konci masivního konzumu a s tím souvisejícím spalováním uhlíkových emisí. Lidstvo bude opět fungovat převážně na úrovni středověkých zemědělských komunit a planeta, respektive to, co z ní zbyde, bude zachráněna :-)

Ze strany Ruska rozhodně není špatnou taktikou snažit se diskreditovat záchranu ekonomiky EU (tedy zastavení Green Dealu jako nezbytné podmínky k obnovení schopnosti Evropy [její protiruské části] vojensky odstrašit své nepřátele) tím, že toto stanovisko bude zastávat například i pan Krupička a pokud možno ho přežene do absurdních rozměrů.

Jste, pane Krupičko, pro zastavení vojenské pomoci Ukrajině?

Nevadí vám, pane Krupičko, Trumpova „politická korektnost“, když mluví o „stranách konfliktu“? Jsou například násilník a oběť znásilnění „stranami konfliktu“? Kdo je zde jednoznačně na cizím území?

IH
March 4, 2025 v 12.47

Bude teď asi zajímavé sledovat, jak budou na Trumpovu změnu americké politiky reagovat naši vůči USA dosud jednoznačně kritičtí, předpojatí až demagogičtí aktivisté.

Za možná větší pozornost bude ovšem stát vyjádření lidí, kteří by měli (mít potřebu) vysvětlit, jak se mohlo přihodit, co se skoro v předvečer 250. výročí vzniku Spojených států přihodilo. Proč lze Američany oslovovat (a oslavovat) jako zamindrákované? Proč je tak malá citlivost na "veletoče" i nespravedlnost, dopouští-li se jich "naše země"? Proč v zásadě nejinak než v Rusku (abychom nešli dále do historie) upadají zastánci poražené politiky v pasivitu a defétismus?

MP
March 4, 2025 v 18.12
Ivo Horákovi

Nevybavuji si, že by naši protiameričtí aktivisté někdy vymysleli něco, co by -- obvykle tvrději -- neříkali američtí intelektuálové a aktivisté. (Tedy naši současní aktivisté, mandelinka bramborová byla v padesátých letech evropskou invencí).

Včetně stále opakovaného faktu, že jen malá menšina Američanů má alespoň nějaké znalosti zeměpisu a historie mimo vlastní zemi. A proto se tam překládá zahraniční politika do vnitropolitických sporů.

V tom je Evropa ostatně začíná USA dohánět a obyvatelstvo České republiky není vůbec pozadu -- a ačkoliv je Ukrajina velmi blízké příhraničí, vidíme doma, jak se vztah k tamější válce tvaruje podle zdejších politických návistí a hlavně nenávistí. Tak co bychom chtěli od původních bílých Texasanů?

A že si zvolili profláknutého vola jako prezidenta --opět, nic, v čem by se od nás lišili, když si tak vzpomenu na druhého a třetího prezidenta ČR. Snad jen si tím rozdílem, že Musk kdysi něco dokázal, což se o Mynářovi a Nejedlém říct nedá.

"Přešlo pár dní, pane Morbicere, a já myslím, že snad už i vy sám vidíte tu nutnost začít pokud možno okamžitě budovat bojeschopnou armádu a vyrábět zbraně a munici, nikoliv tedy odzbrojovat, jak jste zde ještě před několika dny společně s panem Profantem propagovali."

Ale no tak. Byla řeč o zbraních jako o filozofické entitě. Těžké zbraně patří do stejné skupiny jako kapitál, impérium nebo třída. Nejde jen o tu materiální základnu. O členy, o peníze, o komodity. Ne, z kvantity povstává nová kvalita. Duchovní rozměr věcí. Neosobní, nad osobní, síla schopná zakřivovat samotný prostor a ovlivňovat svět skrze nehmotnou energii..... :)

((( Z filozofů jsem četl vášnivě jen Wittgensteina )))

Zkrátka ten filozofický soud, že mír zbraně nepotřebuje, sedí nejen v idealistické rovině pana Poláčka, ale i v praktickém rozumu. Že mír zbraně nepotřebuje, je evidentní.

Ale nežijeme v ideálním světě, není lehké si připustit, že je relativní, že jeho prapůvodní podstatou, ze které vše vyrůstá, je chaos. A v našem světě nám nezbývá než zbrojit a spoléhat na někoho, kdo je evidentní šílenec.

Takže ano, chtěl bych celosvětové odzbrojení, ale momentálně je to utopie...

Například Ukrajinci si, pane Morbicere, jistě přejí mír. Pokud se ale budou řídit vaším ideálem míru, mír nedostanou. Dostanou kapitulaci a možná i vyhlazovací tábory. Mimochodem, praktické následky takového ideálu „světového míru“ jsou téměř stejné jako praktické následky ideálu „světové bezuhlíkové ekonomiky“ – ten, kdo se chce stát leaderem ve světě beze zbraní a leaderem ve světě bez emisí CO2, stane se užitečným idiotem a otrokem těch, kteří tyto ideály využívají k ovládnutí ostatních.

Nežijeme, pane Morbicere, v ideálním světě, takže pokud budou naše zbraně filozofickou entitou a budou patřit do stejné skupiny jako třída, bude u nás Rusko studium filozofie podporovat.

+ Další komentáře