"V biblickém pojetí jsme spaseni skrze víru" - ačkoli nemám příslušné vzdělání teologické a musím tedy chtě nechtě fušovat do cizího řemesla, takovéto pojetí (pokud by se mělo skutečně zůstat pouze u této jedné jediné věty) se jeví až přespříliš úzké.

Křesťanská víra totiž ze své samotné podstaty nemůže být jenom a pouze vírou, tedy čistě religiózním prožitkem - nýbrž nutně se vztahuje k Někomu, tedy k Bohu. A spolu s tímto Bohem se tato víra vztahuje ke zcela určitému komplexu obsahů, hodnot, ale i mravních přikázání (ať deklarovaných jakýmkoli způsobem).

Dobrý křesťan tedy svou víru nemůže vyčerpávat pouhým aktem či projevem víry (a doufat že už jenom tím bude "spasen"), nýbrž musí vyznávat uvedené Boží hodnoty, musí s nimi žít v souladu.

Ovšem, právě zde počíná kámen úrazu: kdo je - z pozemských duší - definitivně a neodvolatelně legitimován k tomu, aby autoritativně vykládal a určoval, co touto "Boží vůlí" skutečně je?... Pokus katolické církve tuto otázku vyřešit dogmatem o neomylnosti papeže v teologických otázkách se ukázal spočívat na příliš vratkém fundamentu, a neměl historicky vzato dlouhého trvání.

Klíčový problém zde je - zmínil jsem to už v minulých dnech v jiné diskusi a mohu to zde pouze opakovat - že křesťanská víra obecně je zatížena až příliš velkým množstvím archaických elementů z doby před dvěma tisíciletími. Které čím dál tím více kolidují s reálným životním horizontem člověka moderní doby.

Křesťanská církev evangelická, se svým poměrně demokratickým interním uspořádáním, se snadněji vyrovnává s požadavky moderní doby; ale církev katolická, která je ze své vlastní podstaty, v důsledku svého centralisticko-hierarchického uspořádání, konzervativně založená, zde nevyhnutelně musí vést těžké ideové boje. A je nemalou otázkou, jestli má vůbec objektivně možnost se v odpovídající míře zmodernizovat, anebo zda nebude nakonec nezhojitelně rozložena těmito neřešitelnými protiklady.