Papež František se střetl s konzervativci o LGBT i odpovědnost laiků v církvi

Ivan Štampach

Spory o etická témata uvnitř katolické církve dokládají jediné: je třeba neotročit ve víře autoritám a zachovat si vlastní morální kompas.

František je opakovaně vystaven ostré kritice ze strany kardinálů, kteří reprezentují konzervativní proud římskokatolické církve. Přesto si stojí za svým. Foto Vincenzo Pinto, AFP

Záhy po zvolení papeže Františka 13. března 2013 bylo zřejmé, že v Církvi římskokatolické nastává změna. Všichni jsme pozorně sledovali výroky a rozhodnutí nového papeže. Pak se na čas zdálo, že se sice mění atmosféra, ale struktury setrvávají v dosavadní podobě.

Ukázalo se však, že změna stylu papežské služby měla připravit budoucí praktická rozhodnutí. Jedním z nich byla ohlášená reforma římské kurie. Prozatím byly přejmenovány některé instituce. Není jasné, co se skutečně mění tím, že se Kongregace pro nauku víry změnila na Dikasterium pro nauku víry. Zajímavější ale je, že v dikasteriích mohou zasedat, ba mohou je vést laici, muži i ženy. Titíž byli přizváni s hlasovacím právem i na nedávné zasedání synodu. Ozývaly se v té souvislosti hlasy, zda a v jakém ještě smyslu ještě jde o synod biskupský.

I to málo, co se ve vedení církve mění, se stává předmětem někdy velmi ostré kritiky. Papež již dvakrát dostal od skupiny kardinálů dubia, tedy pochybnosti. První dubia formulovali čtyři konzervantivní kardinálové a papež je tehdy ponechal bez oficiální odpovědi. Z této čtveřice dva zemřeli a zbylí dva se spojili se třemi dalšími konzervativními kardinály a sepsali druhá dubia. Papeže v nich vyzvali, aby před velkým setkáním biskupského synodu, kde jsou na programu LGBTQ+ katolíci, potvrdil církevní učení o homosexualitě.

Fakt, že papež se dlouhodobě snaží učinit katolickou církev přívětivější vůči LGBTQ+ komunitě, totiž vyvolává pobouření konzervativců v katolické církvi. Za rozvratné jsou považovány rovněž pokusy Františka dát laikům v církvi větší odpovědnost. Na tato dubia nyní, před zahájením Biskupského synodu, přišla zdvořile formulovaná oficiální odpověď.

Kromě toho papež proti svým kritikům poměrně ostře zakročil. Jednomu z pochybujících kardinálů byla změněna funkce v římské kurii: z prefekta nejvyššího tribunálu Apoštolské signatury, v jistém smyslu nejvyššího církevního soudního dvora, se stal patronem Suverénního řádu Maltézských rytířů, který je s papežem v dlouhodobé rozepři. Kardinál musel tuto změnu přijmout.

Papež František rovněž odvolal z biskupské služby texaského biskupa Josepha Stricklanda, jednoho ze svých nejostřejších kritiků mezi americkými římskokatolickými konzervativci. František si už loni stěžoval na to, co nazval „reakční“ katolickou církví ve Spojených státech, kde podle něj v některých případech nahradila víru politická ideologie. Strickland je silným zastáncem bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa a konzervativní americká katolická média, která jsou spojena s Trumpem, považují Stricklanda za hrdinu. Biskup možné postavení mimo službu výslovně odmítl.

V posledních dnech sledujeme v římskokatolické církvi tak silné progresivní a konzervativní výkyvy, že už nikdo ani neví, co je přípustné a co zavrženíhodné. Až překvapivě rychle se mění i oficiální publikace, o nichž bychom si mohli myslet, že jsou pokládány za neomylnou nauku o víře a mravech. Zatímco ještě za papeže Benedikta XVI. bylo liturgické požehnání párů stejného pohlaví vyloučeno, papež František naznačuje, že by mohly existovat způsoby, jak požehnat svazkům osob stejného pohlaví. Píše, že je možné požehnání, které se nezaměňuje uzavření svátosti manželství, a připomíná, že tyto různé svazky připomínají svátost manželství analogicky.

O rozporech mezi progresivní a konzervativní částí katolické církve svědčí mimo jiné i to, že v České republice nedávno vyšla kolektivní monografie, kde katolický spoluautor kritizuje katolické pomluvy zednářů a připouští diskusi o spolupráci a sdílení. Souběžně ale Dikasterium pro nauku víry vydalo potvrzení, že členství v zednářské lóži zůstává pro katolíky těžkým hříchem.

Pro věřící občany to znamená neotročit morálně autoritativním tezím a zachovávat si vlastní rozvahu. Je vůbec otázka, nakolik má někdo někomu závazně určovat, jak se má chovat. V biblickém pojetí milosti spaseni jsme skrze víru, nikoli ze skutků zákona.

Diskuse
JP
November 20, 2023 v 13.31

"V biblickém pojetí jsme spaseni skrze víru" - ačkoli nemám příslušné vzdělání teologické a musím tedy chtě nechtě fušovat do cizího řemesla, takovéto pojetí (pokud by se mělo skutečně zůstat pouze u této jedné jediné věty) se jeví až přespříliš úzké.

Křesťanská víra totiž ze své samotné podstaty nemůže být jenom a pouze vírou, tedy čistě religiózním prožitkem - nýbrž nutně se vztahuje k Někomu, tedy k Bohu. A spolu s tímto Bohem se tato víra vztahuje ke zcela určitému komplexu obsahů, hodnot, ale i mravních přikázání (ať deklarovaných jakýmkoli způsobem).

Dobrý křesťan tedy svou víru nemůže vyčerpávat pouhým aktem či projevem víry (a doufat že už jenom tím bude "spasen"), nýbrž musí vyznávat uvedené Boží hodnoty, musí s nimi žít v souladu.

Ovšem, právě zde počíná kámen úrazu: kdo je - z pozemských duší - definitivně a neodvolatelně legitimován k tomu, aby autoritativně vykládal a určoval, co touto "Boží vůlí" skutečně je?... Pokus katolické církve tuto otázku vyřešit dogmatem o neomylnosti papeže v teologických otázkách se ukázal spočívat na příliš vratkém fundamentu, a neměl historicky vzato dlouhého trvání.

Klíčový problém zde je - zmínil jsem to už v minulých dnech v jiné diskusi a mohu to zde pouze opakovat - že křesťanská víra obecně je zatížena až příliš velkým množstvím archaických elementů z doby před dvěma tisíciletími. Které čím dál tím více kolidují s reálným životním horizontem člověka moderní doby.

Křesťanská církev evangelická, se svým poměrně demokratickým interním uspořádáním, se snadněji vyrovnává s požadavky moderní doby; ale církev katolická, která je ze své vlastní podstaty, v důsledku svého centralisticko-hierarchického uspořádání, konzervativně založená, zde nevyhnutelně musí vést těžké ideové boje. A je nemalou otázkou, jestli má vůbec objektivně možnost se v odpovídající míře zmodernizovat, anebo zda nebude nakonec nezhojitelně rozložena těmito neřešitelnými protiklady.