Smiřme se s tím, že nemoc COVID-19 způsobená novým koronavirem SARS-CoV-2 se už stala součástí naší reality. Nezmizí z povrchu zemského a pravděpodobně po dobu následujících měsíců ani z titulních stránek novin a z televizních obrazovek.

Až budeme mít o nemoci přesnější informace a až s ní budeme mít větší zkušenosti, až budeme vědět, jak náš a další státy obstály před epidemií či pandemií, a až budeme blíž vývoji účinného a komerčně dostupného léku či vakcíny, pak se budou možná zdát dnešní reakce spoluobčanů zásobujících své domácnosti potravinami legrační. Možná.

Možná se ale někteří z nich během nejbližších týdnů ocitnou v oblasti s vyhlášenou karanténou a budou se jim nějaké zásoby skutečně hodit. Možná také nastanou černé scénáře s dalekosáhlými ekonomickými a politickými důsledky.

V odborné české i světové komunitě v posledních dnech a týdnech sílí názor, že šíření nemoci COVID-19, která má s vysokou pravděpodobností původ na tržišti s živočichy v čínském městě Wu-chan, do celého světa nebude možné zastavit. Mimochodem je virus z šestadevadesáti procent identický s koronavirem vyskytujícím se u netopýrů, o něco menší shodu má s koronavirem přítomným u luskounů, předpokládá se proto, že se nákaza na člověka přenesla z těchto zvířat.

Zástupce světové zdravotnické organizace minulý pátek 28. února na brífinku v Ženevě řekl, že nový koronavirus zasáhne všechny, nebo skoro všechny státy světa. Podle posledního vyjádření Světové zdravotnické organizace se lidstvo ocitá „v neprobádaných vodách“.

Profesor epidemiologie harvardské univerzity Marc Lipsitch, jehož nedávno v obsáhlém článku citoval magazín The Atlantic, řekl, že šíření nemoci nebude možné zamezit. Předpovídá, že během letošního roku se nemocí COVID-19 nakazí čtyřicet až sedmdesát procent lidstva. To ovšem, jak dodává, neznamená, že by všichni nakažení měli vážně či smrtelně onemocnět.

Nový typ koronaviru se tedy může podle jedné z prognóz stát příčinou další ze sezónních nemocí, a postavit se tak do řady vedle dalších čtyř typů endemických koronavirů, na něž si lidstvo neumí vybudovat trvalou imunitu a jež jsou příčinou nemocí dýchacích cest. Období „chřipek a nachlazení“ se může stát obdobím „chřipek, nachlazení a nemoci COVID-19“.

Proč se ale tak šíří a má nám to dělat starosti? Šíří se vůbec nějak pozoruhodně? K aktuálnímu datu byla potvrzena v šestasedmdesáti zemích na všech kontinentech vyjma Antarktidy a číslo stále narůstá. Uvádí se už téměř devadesát tisíc nakažených, více než polovina z toho je označena za vyléčené, přes tři tisíce lidí nemoci podlehly.

Úmrtí se týkají zejména starých a nemocných lidí s kardiovaskulármími chorobami, cukrovkou, chronickými onemocněními horních cest dýchacích, vysokým tlakem či rakovinou. Smrtnost — tedy počet úmrtí vztažený k celkovému počtu nakažených — se nyní uvádí mezi jedním a dvěma procenty.*

Proč se tedy vyhlašují karantény v celých oblastech — v Číně se omezení spolu s dalšími drakonickými opatřeními dotklo milionů lidí, v Itálii padesáti tisíc — a proč se lidem, kteří přicestují z rizikové oblasti, nařizuje zůstat dva týdny v domácí karanténě?

Proč se ruší sportovní a kulturní akce, zavírají školy? Nic takového jsme přece nezažili při relativně nedávném výskytu nemocí SARS a MERS, které jsou rovněž způsobeny koronaviry. Jedná se o neadekvátní opatření či dokonce záminku autoritativních politiků pro kontrolu obyvatelstva, jak se objevuje v diskuzích pod články a na sociálních sítích? Nikoliv.