Všichni, kdo se v našich médiích tváří chytře, se shodnou, že nejhorší u čínského viru je hysterie. Ale jak se pak v Čechách pozná, že jde o významnou událost? Racionální debaty se tady nevedou. Jen hysterií se dá ukázat, že se něco děje, a že nás před tím někdo z politiky může zachránit.

Příkladem zdařilé hysterie je uprchlická krize v roce 2015. Když naši zemi štítivým obloukem obcházely karavany lidí, kteří potřebovali pomoc, našla se spousta místních politických veličin, které křičely, že tato země je naše.

Cítil jsem se tehdy nezastoupen, nějaké té syrské rodině v novém sousedství bych býval rád pomohl. Úplně stejně, jako to dělali přátelé od katolického Bavorska, až po okraje někdejšího ateistického východního Německa.

Proč nepomoct? Když ve sklepě máš oblečení, ze kterého tvoje děti vyrostly, dát trochu jídla tě nebolí, dát dobré slovo zahřeje obě strany a protějšek to pozná, přestože nerozumí.

V tělocvičnách, jídelnách, ve třídách jedné německé univerzity, kde mi studoval syn, tenkrát, opravdu nedávno, bydlela asi třetina kvóty na uprchlíky, kterou má země odmítla. Němci to zvládli. Zaplatili za to. Fašisté si našli téma.

Že se mezi uprchlíky z válečné oblasti najde pár teroristů, kteří se svezou s chudáky, divné není. Že se na hrozbě teroristů etablují nové strany, praskají tradice a zvyklosti, divné je.

Soukromý závěr jsem si učinil na základě volebních výsledků. V Německu hysterii podléhá tak patnáct procent lidí, u nás přes třicet. Tam se skrz hysterii volby zatím vyhrát nedají, tady ano.