Rekultivace prakostřelbou

Jan Šícha

Výstava Zdeny Kolečkové v Topičově salonu je uměním a ekologickým gestem, které mimo jiné ukazuje, že prak se dá použít jinak, než k destrukci.

“Netušil jsem, jaký zpětný stud za veskrze floutkovskou maskulinní destrukci ve mně vyvolá pohled na profesorku Zdenu Kolečkovou prakem metající semínka obilí smíchaná s hlínou tvarovanou do kuliček.„ Foto Zdena Kolečková, „V kůži Robinsona 16“.

V Topičově salonu v Praze právě probíhá výstava profesorky Zdeny Kolečkové. Umělkyně žije a vyučuje v Ústí nad Labem, na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Zdena Kolečková na plochách opustěných od průmyslu a obchodu, třeba v trhlinách betonu, pěstuje obilí. Z něj peče „autentický ústecký chléb“, jak se píše v doprovodném textu výstavy. Text k výstavě připouští, že ke konzumaci takového chleba se nikdo dvakrát nepožene. 

V činění umělkyně je něco na první pohled pošetilého, trochu romantického. Daří se jí přibrzdit samozřejmý čas. Usvědčit nás, že betonové plochy instinktivně přehlížíme a po asfaltu ujíždíme někam jinam. Kolečková nás přitahuje mezi betonové nadjezdy a podjezdy, prochází se tam s výrazem sedlačky a kořenářky. Nutí nás konstatovat: „No jo, vždyť toto je také krajina, kde třeba někdo ještě nedávno hospodařil.“ 

Kolečková si vzala čas, jak se říká v němčině, a svým gestem, svou soustředěnou investicí člověkohodin připoutává ke svému konání čas těch, kdo přijdou do galerie. 

V galerii jsou k vidění realistické a krásné kresby-portréty vypěstovaného obilí, videa, jak vznikalo celé to konání v duchu Robinsona, který našel pár semínek na dně pytlíku, a s nimi se za pár let práce stal zemědělcem. 

Pak v galerii také visí starší autorčiny fotografie, kde motivy postindustriální krajiny vypadají krásně, protože tomu fotografie tak chtěla.

 Výstava se jmenuje „V kůži Robinsona“. Text kurátorky Anny Vartecké je inteligentní a empatický, z části se dá najít na internetu. Je to kus vědomě provozované kultury. Celý Kolečkové projekt je kus kultury, zaplať za to v naší poušti třeba Pánbůh, přestože výstava zachycuje jednání veskrze sekulární.

Motiv praku v Ústí labském

Dovolit si psát o současném vizuálním umění není jen tak, ani to nechci, od začátku mířím k psaní o praku. 

Zdena Kolečková využívá strmých kopců Středohoří a z výšin metá semínka obilí smíchaná s hlínou tvarovanou do kuliček. Prak tady nepůsobí jako nástroj destrukce, ale jako nástroj oplodnění, kultivace, pozitivní změny takříkajíc padající shůry. Umělkyně našla ženskou podobu prakostřelby.

Žil jsem v Ústí, měl jsem prak, byl jsem kluk. Je to dlouho. Na prak se používala letecká guma, měli ji v potřebách pro modeláře, tuším, že se říkalo, že chci gumu šestku, takže to možná byl v průřezu čtverec o straně šest milimetrů. Na kůži praku se hodil jazyk ze starých bot. Bývaly na půdách starých domů, někdy zastrčené různě za trámy, protože si je tam schovali ti, kdo šli do odsunu. Vyřezávali jsme botám jazyky a bez jazyků je házeli oknem za kolemjdoucími. Nechtěli jsme je trefit. Ale když za nimi tupě dopadla bota, otočili se, nevěděli, odkud se vzala. Připadali jsme si jako praktikující surrealisté.

Střílení prakem mi šlo. Stáli jsme na břehu před cukrovarem, svého času jedním z největších v Československu, ne-li vůbec největším, a vycinkávali tovární okna. Ze začátku se nepozná, kdo jak střílí. Když zůstává pár tabulek, dojde na lámání chleba. Dařilo se mi trefit ty poslední.

Když jsem byl kluk, Ústí bourali. A chtěli to dělat vážně a s autoritou. Domy oblékali do rubášů, do pruhů umělé látky odshora dolů, na zemi zatížených panely. Než domy pokryly bílé pruhy, chodili jsme s praky a rozbíjeli okna. Rušili jsme autoritu. Párkrát jsme si vzali klacky a nadzvedávali tašky. Sjížděly dolů a rozbíjely se o chodník. Na druhé straně silnice chodili lidé. Utekli jsme až když byly slyšet houkačky. 

Svou nejlepší akci s prakem jsem zažil, když bourali opravdu hezké domy na Novosedlickém náměstí. Bydleli jsme kousek odtud. Kuličkou z ložiska, kterou otec ukradl v chemičce, jsem vymlátil výlohu odsouzeného domu. Docela velkou. Na tichém náměstí, kde se lidé dívali jinam, protože bourání domů je divná věc, to zaznělo jako tříštivý výbuch. Všichni se zastavili, strnuli. Měli asi vztek, že doslouživší barák na sebe upozorňuje. Prak jsem měl v kapse a dělal, že se mě to netýká. Někdo mi pak za zády řval, ale nerozeběhl se za mnou. Utekl bych mu, měl jsem kondici. Kdyby mě dobíhal, hodil bych mu pod nohy školní tašku. Vyzkoušený trik.

Motiv zpětného studu

Netušil jsem, že mé vzpomínky na prakostřelbu, provozovanou někdy hluboko v osmdesátých letech minulého století, jsou tak živé. Oživila je až výstava. Netušil jsem, jaký zpětný stud za veskrze floutkovskou maskulinní destrukci ve mně vyvolá pohled na profesorku Zdenu Kolečkovou prakem metající semínka obilí smíchaná s hlínou tvarovanou do kuliček. Kuliček o něco větších, než byla ta ocelová kdysi, co ji otec ukradl v chemičce. 

Zdena Kolečková vzala prakostřelbu za lepší konec. Dojem, který si odnáším z výstavy. A chci si dávat větší pozor, víc myslet a jednat kulturněji, až se mi do ruky zas dostane něco jako prak.

        Diskuse