Ve východním Německu jsem letos párkrát slyšel, že tam někdo v roce 1989 ztratil vlast. Já ji ke stejnému datu našel. Čtením dobrých knih a rozhovory s normálními lidmi, vynořují se mi před oči duchovní zápasy v našich zemích.

Čechy jsou opravdu fascinující kout Evropy. Za nejdůležitější přínos svobody mám pro sebe možnost zabývat se svou zemí a jejím místem v širším kontextu. Pro sebe za nejdůležitější přínos svobody považuji zrušení cenzury a otevření možnosti studovat a publikovat pro lidi, jako je například Milena Bartlová.

Fakt mě zajímá, co zas napíše. Není sama, třeba Naomi Kleinová je na tom co do mé zvědavosti podobně.

Vždy, když se odtrhnu od vyprávění o nějakém minulém vážném duchovním sporu, obzvláště rád mám třeba ten pobělohorský mezi Valeriánem Magnim a Pavlem Stránským, ustrnu při pohledu na současnou skutečnost. Žádný zápas se u nás nevede, přestože by jich řada byla potřebná.

Zavraždění našich Židů a vyhnání našich Němců patrně jsou jednou z příčin nepotřeby hlubší diskuse. Vyzmizeni byli ti, kdo věci viděli jinak.

Je to, jako kdyby země do hloubky zbrázděná duchovními zápasy, po staletí viděná z různých hledišť, byla pěkně uhlazena traktůrkem, co byl ve slevě v Mountfieldu. Oseta travním semenem z Holandska, navrch se postavil zahradní nábytek. Bílý, z umělé hmoty. Idylu pak dotvoří slunečník made in China. Nestěžuji si, konstatuji.

Valerián Magni byl džentlmen, který spor s protestanty vedl jako snahu nalézt rozhodující argumenty. Opovrhoval jezuitskými prostředky moci. Zemřel cestou do Říma, když ho jezoviti nabonzovali. Bylo mu pětasedmdesát.

Ale u jezuitů, uvnitř partaje, zrodí se Balbín. Jako Šabata, Vaculík nebo Kantůrková, kteří byli v komunistické straně a odnesli si z té doby jen to hlavní: zájem o člověka.

Čechy jsou úžasná země, například tu v Boru/Haid vzniklo sociální učení katolické církve, které se etablovalo jako alternativa marxismu, zhmotnilo v encyklice Rerum novarum, vyústilo do sociálně tržního hospodářství freiburské školy, což je přesně to, z čeho v našem kapitalismu žijeme, aniž bychom se obtěžovali to pojmenovat.

Husserl od nás vyšlý, nejdříve prohloubil to, s čím pracoval Bolzano, který zdejší osud vypuzeného profesora dožil až do konce. Richard Coudenhove-Kalergi, který žil oněch pár kilometrů od Boru, v Poběžovicích/Ronspergu, kde kníže Lövenstein vymýšlel alternativu k marxismu, navrhl sjednocení Evropy, což prokazatelně ovlivnilo otce zakladatele EU.

Čechy jsou fascinující země, revoluce uvolnila možnost, aby se to dalo vnímat. Kam sáhnete, je něco zásadního. Z mého pohledu jen v Itálii se toho k přečtení ze stop a z času nabízí víc.

Realita namísto situace

Výročí revoluce posadilo mne za stůl, v němčině a v Německu i se zástupkyněmi a zástupci blízkých a vzdálenějších zemí, jež měly po roce 1989 menší štěstí než my. Došlo mi, že už pro svou zemi nepoužívám obrat „situace v České republice“.

Nežiji v situaci, ale v realitě. Pánbůh zaplať. Realita v mé zemi vyústila ve většinová rozhodnutí, která do dvou docela důležitých křesel vynesla dva muže. Do premiérského Andreje Babiše, do prezidentského Miloše Zemana. Když se pohybuji po Evropě, posuzují nás podle těch dvou. Pokud o nás vůbec něco vědí.

Proto ty dva považuji za současnou realitu. Starám se, ve volném čase, o realitu, jež přijde po nich. U příležitosti významného výročí, uvědomuji si význam vepřového.

Vepřové a jeho dělení

Nestydět se za vepřové jako za výsledek revolučních snah. Takto mi to po třiceti letech vychází. A opravdu se necítím povolán ani povinen vymýšlet nějaký zajímavější příběh.

Množství vepřového může zůstat stejné, dělení by mělo být spravedlivější. Vzhledem k tomu, že bohatí se vepřovému vyhýbají, jejich jídla, jachty, chaty a letadla, je třeba vhodným koeficientem převést na vepřové. Naporcovat, spravedlivě rozdělit.

Když se u nás ohlédnete, vidíte velehory duchovních zápasů. Sypou se na vás obrazy. Hrabě Špork zničí dceři zdraví, protože ji nutí z francouzštiny překládat knihy jansenistů. Vydává krásná díla, zpřístupní své knihovny těsně před věkem učenců.

A samozřejmě mu do tiskárny vletí moc, zničí ji. Dceru, která na ty překlady umřela vyčerpáním, pohřbili, knihy zůstaly. Když ve vsi cítím vůni vepřového, připadá mi, že se zdejší lid poučil.

Chlap s tibetskou vlajkou

Pár dní před výročím revoluce potkal jsem v Praze na schodech neoholeného chlapa. Šel dolů. Na klopě měl odznáček s tibetskou vlajkou.

Provozně jsem ho poučil, že páchá svinstvo. Je v grémiu, které nevinného člověka zbavilo pracovního místa a pokouší se ho existenčně zničit. V případě nacistů se tomu říkalo „pachatel od psacího stolu“. Hodně štěstí s tibetskou vlajkou.

Duchovní zápasy bude možné vést, až si tihle panáci s tibetskou vlajkou uvědomí, že se plně a rovně mají postavit proti ničení lidí okolo, ke kterému napomáhají a vede je k tomu jen pohodlí jejich funkce. Než si připneš tibetskou vlajku, nebuď ani malá svině.

Odborář/ka

Z kulturní reflexe, třicet let poté, vychází mi, že odpovídající postavou zdejší kultury je odborář/odborářka. To je ta postava, která si je vědoma důležitosti správného dělení vepřového. Možná zná i koeficient, podle kterého se soukromý tryskáč přepočítá na vepřové výpečky a řízky.

Prezident Zeman měl pravdu, když jednoho odboráře doporučil za prezidenta. Země, která duchovní zápasy odložila do starého železa, by se měla především starat, aby exekucí bylo co nejméně, důstojné práce co nejvíc, lidé byli v pohodě a vepřové, to vepřové, aby bylo rozděleno správně.

Až se všichni uklidní a přejí, s idealismem této zemi vlastním se nadchnou pro klima, a stanou se vegetariány. Aktuální program ale zní — vyklidnit, přejíst.

Ať žije svoboda!