V listopadu 1989 jsme chtěli svobodné volby. Dnes ve svobodných volbách opakovaně vítězí ti, které mnozí považují za nepřátele demokracie. Demonstrovalo se za svobodu projevu. Dnes je svoboda projevu taková, že se díky sociálním sítím nějak projevuje téměř každý, a přece mají mnozí dojem, že jejich názory nemají naprosto žádný dopad na to, co se děje. Požadovala se svoboda soukromého podnikání. Dnes mocné svobodně podnikající subjekty zasahují i do tvorby zákonů, tak jako právě teď u toho stavebního.

Možná se dá místo o demokracii jako takové mluvit o reálné demokracii, tak jako se před rokem 1989 mluvilo o reálném socialismu. Je to reálně existující systém, stav uspořádání společnosti, který by měl být demokracií (tak jako ten předlistopadový měl být socialismem), ale který za ideálem značně pokulhává. Až do té míry, že mnozí mají dojem, že se ve skutečnosti o žádnou demokracii (socialismus) nejedná.

Samozřejmě že jakékoli uspořádání lidských věcí je vždy reálné v tom smyslu, že vychází z lidských možností, schopností a potřeb, má svoje omezení, svoje klady i zápory. Jedna stránka věci je ta, jak instituce reálně fungují, druhá stránka pak ta, jak lidé tento reálný stav prožívají, jak ho hodnotí, co očekávají, zda jsou spíše zklamaní nebo spokojení. A to už jsme na velice individuální rovině, kde se dá jen těžko zobecňovat, protože každý člověk, každý občan má svůj vlastní vztah, příběh s demokracií.

↗

Možná se dá místo o demokracii jako takové mluvit o reálné demokracii, tak jako se před rokem 1989 mluvilo o reálném socialismu: je to reálně existující systém, který by měl být demokracií, ale který za ideálem značně pokulhává. Tak jako pokulhával socialismus. Repro DR

Jednou z věcí, které posledních třicet let přineslo, je podle mě to, že demokracie znamená radikální různost názorů, zájmů, perspektiv, odlišných hodnocení téže skutečnosti. Opravdu radikální různost. Až takovou, že někteří vnímají odlišné názory a postoje za ohrožení. Poučení z právě uplynulých třiceti let je v tom, že různost nemusí mít vždy jen podobu obohacující plurality (jak se jevilo před třiceti lety), ale může to také být matoucí kakofonie, ve které nakonec veškeré hlasy zanikají, ztrácejí srozumitelnost, a všechny barvy, které se měly jásavě svobodně doplňovat, se navzájem ruší v nepřehledné strakatině.

Nějak se vyrovnat s takovým typem rozmělňující mnohosti není nic snadného; ve skutečnosti je takovou radikální různost dost obtížné přijmout, smířit se s ní, najít v ní nějaký smysl. Možná se to opět, se vším vědomím odlišnosti historické situace, dá přirovnat k vnucené jednomyslnosti předchozího režimu. Tehdy bylo — bolestné — poučení v tom, že vzájemná shoda, sjednocení, svornost, ony vzývané erbovní hodnoty reálně socialistického režimu, ve skutečnosti žádnou jednotou nejsou, naopak dosažení skutečné, cenné shody a jednoty ve společnosti brání.

Přitom jak různost, tak shoda jsou důležité. Desítky let vnucované jednoty a falešné jednomyslnosti vyvolaly vzestup individualismu povýšeného v 90. letech na jediný myslitelný a správný princip. Částečně to přetrvává dodnes. Vyvolají desetiletí nepřehledné, ohrožující i zraňující různosti podobný efekt, třeba v přimknutí se k novému (nebo staronovému) kolektivnímu ideálu? Nebo rezignaci na názory a postoje, které stejně zanikají do prázdna, nemají reálný dopad?

V reálné demokracii, stejně jako v reálném socialismu, se lidé chtějí také bavit, užívat si jak to jen jde svůj osobní život. Aktivní účast na politice, na správě věcí na všech úrovních, není a nikdy nebude pro každého, ačkoli je jistě správné pořád opakovat, že demokracie může dobře fungovat jenom tehdy, když se o ni budou zajímat a aktivně se jí účastnit všichni občané. V reálném socialismu hrozily za občanskou angažovanost postihy; v reálné demokracii nehrozí. V obou systémech je ale dost těch, kteří politiku zásadně přenechávají „těm druhým“.

V reálném socialismu byla zapotřebí velká trpělivost. Přežít, nějak přečkat — ať už spíš pasivně, nebo v aktivním odporu — panující režim, dočkat se změny. V reálné demokracii zřejmě málokdo věří, že je nějaká zásadní změna k lepšímu vůbec možná. Stávající systém, se všemi svými nedokonalostmi, se tu zdá být už „napořád“. A přece je trpělivost stejně potřebná jako onehdy: trpělivost v nekončícím úsilí porozumět matoucí různosti názorů a složitosti světa. Trpělivost s druhými v jejich odlišnosti. Trpělivost ve snaze o něco se aktivně snažit a nevzdat to, i když se výsledky ne a ne dostavit.

Třicet let reálné demokracie přineslo věci dobré i špatné, mnohá očekávání vyvolalo i zklamalo. Je toho hodně, na co je v těchto dnech možné vzpomínat a co je možné si připomínat. Jakákoli připomínka, z jakékoli možné perspektivy, kteréhokoli místa, na němž se v té velké různosti nacházíme, je dobrá. Cenné je každé zastavení v běžném rozmělňujícím běhu času, každé setkání s minulostí, vlastní i těch druhých. Každé zvážení vlastních očekávání, toho, co mi vadí, chybí, co považuji za selhání a co naopak za zisk a dobrou věc.

Zastavení je důležité, protože je potřeba nabrat síly do dalších všedních dní reálné demokracie, které, a to se jako jediné dá předpovědět s naprostou jistotou, přinesou spoustu práce.