Třicet let reálné demokracie

Filip Outrata

Demokracie znamená mimo jiné radikální různost názorů, zájmů a perspektiv. Radikální až do té míry, že je těžké jí přisoudit pozitivní význam.

V listopadu 1989 jsme chtěli svobodné volby. Dnes ve svobodných volbách opakovaně vítězí ti, které mnozí považují za nepřátele demokracie. Demonstrovalo se za svobodu projevu. Dnes je svoboda projevu taková, že se díky sociálním sítím nějak projevuje téměř každý, a přece mají mnozí dojem, že jejich názory nemají naprosto žádný dopad na to, co se děje. Požadovala se svoboda soukromého podnikání. Dnes mocné svobodně podnikající subjekty zasahují i do tvorby zákonů, tak jako právě teď u toho stavebního.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Možná se dá místo o demokracii jako takové mluvit o reálné demokracii, tak jako se před rokem 1989 mluvilo o reálném socialismu. Je to reálně existující systém, stav uspořádání společnosti, který by měl být demokracií (tak jako ten předlistopadový měl být socialismem), ale který za ideálem značně pokulhává. Až do té míry, že mnozí mají dojem, že se ve skutečnosti o žádnou demokracii (socialismus) nejedná.

Samozřejmě že jakékoli uspořádání lidských věcí je vždy reálné v tom smyslu, že vychází z lidských možností, schopností a potřeb, má svoje omezení, svoje klady i zápory. Jedna stránka věci je ta, jak instituce reálně fungují, druhá stránka pak ta, jak lidé tento reálný stav prožívají, jak ho hodnotí, co očekávají, zda jsou spíše zklamaní nebo spokojení. A to už jsme na velice individuální rovině, kde se dá jen těžko zobecňovat, protože každý člověk, každý občan má svůj vlastní vztah, příběh s demokracií.

Možná se dá místo o demokracii jako takové mluvit o reálné demokracii, tak jako se před rokem 1989 mluvilo o reálném socialismu: je to reálně existující systém, který by měl být demokracií, ale který za ideálem značně pokulhává. Tak jako pokulhával socialismus. Repro DR

Jednou z věcí, které posledních třicet let přineslo, je podle mě to, že demokracie znamená radikální různost názorů, zájmů, perspektiv, odlišných hodnocení téže skutečnosti. Opravdu radikální různost. Až takovou, že někteří vnímají odlišné názory a postoje za ohrožení. Poučení z právě uplynulých třiceti let je v tom, že různost nemusí mít vždy jen podobu obohacující plurality (jak se jevilo před třiceti lety), ale může to také být matoucí kakofonie, ve které nakonec veškeré hlasy zanikají, ztrácejí srozumitelnost, a všechny barvy, které se měly jásavě svobodně doplňovat, se navzájem ruší v nepřehledné strakatině.

Nějak se vyrovnat s takovým typem rozmělňující mnohosti není nic snadného; ve skutečnosti je takovou radikální různost dost obtížné přijmout, smířit se s ní, najít v ní nějaký smysl. Možná se to opět, se vším vědomím odlišnosti historické situace, dá přirovnat k vnucené jednomyslnosti předchozího režimu. Tehdy bylo — bolestné — poučení v tom, že vzájemná shoda, sjednocení, svornost, ony vzývané erbovní hodnoty reálně socialistického režimu, ve skutečnosti žádnou jednotou nejsou, naopak dosažení skutečné, cenné shody a jednoty ve společnosti brání.

Přitom jak různost, tak shoda jsou důležité. Desítky let vnucované jednoty a falešné jednomyslnosti vyvolaly vzestup individualismu povýšeného v 90. letech na jediný myslitelný a správný princip. Částečně to přetrvává dodnes. Vyvolají desetiletí nepřehledné, ohrožující i zraňující různosti podobný efekt, třeba v přimknutí se k novému (nebo staronovému) kolektivnímu ideálu? Nebo rezignaci na názory a postoje, které stejně zanikají do prázdna, nemají reálný dopad?

V reálné demokracii, stejně jako v reálném socialismu, se lidé chtějí také bavit, užívat si jak to jen jde svůj osobní život. Aktivní účast na politice, na správě věcí na všech úrovních, není a nikdy nebude pro každého, ačkoli je jistě správné pořád opakovat, že demokracie může dobře fungovat jenom tehdy, když se o ni budou zajímat a aktivně se jí účastnit všichni občané. V reálném socialismu hrozily za občanskou angažovanost postihy; v reálné demokracii nehrozí. V obou systémech je ale dost těch, kteří politiku zásadně přenechávají „těm druhým“.

V reálném socialismu byla zapotřebí velká trpělivost. Přežít, nějak přečkat — ať už spíš pasivně, nebo v aktivním odporu — panující režim, dočkat se změny. V reálné demokracii zřejmě málokdo věří, že je nějaká zásadní změna k lepšímu vůbec možná. Stávající systém, se všemi svými nedokonalostmi, se tu zdá být už „napořád“. A přece je trpělivost stejně potřebná jako onehdy: trpělivost v nekončícím úsilí porozumět matoucí různosti názorů a složitosti světa. Trpělivost s druhými v jejich odlišnosti. Trpělivost ve snaze o něco se aktivně snažit a nevzdat to, i když se výsledky ne a ne dostavit.

Třicet let reálné demokracie přineslo věci dobré i špatné, mnohá očekávání vyvolalo i zklamalo. Je toho hodně, na co je v těchto dnech možné vzpomínat a co je možné si připomínat. Jakákoli připomínka, z jakékoli možné perspektivy, kteréhokoli místa, na němž se v té velké různosti nacházíme, je dobrá. Cenné je každé zastavení v běžném rozmělňujícím běhu času, každé setkání s minulostí, vlastní i těch druhých. Každé zvážení vlastních očekávání, toho, co mi vadí, chybí, co považuji za selhání a co naopak za zisk a dobrou věc.

Zastavení je důležité, protože je potřeba nabrat síly do dalších všedních dní reálné demokracie, které, a to se jako jediné dá předpovědět s naprostou jistotou, přinesou spoustu práce.

    Diskuse
    JD
    November 15, 2019 v 0.33
    Dovolím si mírně nesouhlasit. Za angažovanost v nějaké zavedené politické partaji postihy nehrozí, u občanské angažovanosti přesahující tento rámec bych už to tak netvrdil, protože pak už to opravdu znamená jít s kůží na trh bez jakéhokoli krytí.

    JK
    November 15, 2019 v 8.7
    Janu Dospivovi
    "Za angažovanost v nějaké zavedené politické partaji postihy nehrozí..."

    ... pokud ovšem nemáte tu smůlu, že Váš šéf nebo majitel zaměstnavatelské firmy je členem nějaké partaje a pokud máte dostatek prozíravosti na to, abyste na pracovišti nevyjádřil své odlišné politické nebo občanské postoje.
    FO
    November 15, 2019 v 9.46
    Díky za kritické komentáře. Uznávám, že přesnější by bylo napsat, že nehrozí postih stejného druhu jako dříve, tj. paušální ze strany státní moci, ale přesto může angažovanost mít závažné následky, kromě těch jmenovaných panem Kalousem třeba i v ekonomické rovině, případně takové, že člověka napadají na sociálních sítích a podobně.

    Přesto všechno je ale možné říci, že veřejná angažovanost je dnes jednodušší než v předešlém režimu.
    JP
    November 15, 2019 v 13.42
    Obohacující pluralita versus matoucí kakofonie
    Pan Outrata tu naprosto přesně vystihl jádro problému. Liberální demokracie s jejím principem (neomezené) plurality slibuje neustálé obohacování rozličnými, novými, kreativními myšlenkami a idejemi. Ale reálný stav společnosti existující pod tímto principem se mnohdy jeví něčím zcela jiným, nežli takovýmto vzájemným "obohacováním".

    Za prvé: liberální, občanská demokracie znamená v prvé řadě konflikt. Střet, vzájemný boj názorů, postojů, zájmů. Tady se tedy nejedná o nějaké "obohacování" - nýbrž naopak, jedná se v naprosté většině o slepé prosazování, probojování svého vlastního názoru, jakožto jedině platného.

    V podstatě je to nakonec tedy ten samý ideologismus jako za časů totality; jediný rozdíl je v tom, že liberální demokracie neumožňuje žádnému z těchto konkurenčních názorů stát se natolik dominantním, aby měl možnost své odpůrce potlačovat ryze mocensky.

    Ovšem - jeden ideový/ideologický princip tu přece jenom dominantní je: totiž samotný princip liberální demokracie. Sice není zakázáno i jej zpochybňovat, kritizovat; ale fakticky tato kritika zůstane bez jakékoli relevance, protože tento princip má faktický ideový monopol. Je zapsán ve státní ústavě, v jeho smyslu je vyučován na školách, podle něj funguje celý politický a státní systém. Stal se všudypřítomnou životní realitou; a proto je prakticky nemožné proti němu prosadit myšlenky alternativní. (Až v době úplně poslední, spolu s narůstajícími krizovými projevy tohoto politického systému, se začínají množit kritické analýzy jeho skutečné podstaty.)

    Zopakujme si tedy: vlastním účelem pluralismu liberální demokracie v žádném případě není nějaké "vzájemné obohacování", nýbrž pouze vzájemný (konkurenční) boj. A to jak ve sféře materiální, tak i ve sféře idejí.

    Ovšem: i tak velký myslitel jako Hérakleitos tvrdil, že právě takovýto boj, spor, konflikt je prapůvodním pramenem všeho pozitivního. Jenže: aby z tohoto boje opravdu vzešel nějaký prospěch, musí tu být přítomno ještě něco více. Nějaký třetí element, který ten výchozí konflikt uvádí do vzájemného souladu, harmonie. Který z té "kakofonie" vytváří nějaký vyšší, smysluplný řád. Hérakleitos k ilustraci používal například příměru lyry nebo luku: dvě protilehlé strany se nacházejí ve stavu vzájemného napětí - ale tím že jsou (například strunami lyry) spojeny dohromady, vzniká z toho původního protikladu nový, vyšší, vnitřně harmonizující celek.

    Ten pluralismus liberální demokracie - se svým soupeřením různých názorů - by tedy sám o sobě mohl být krok správným směrem; jenže problém je v tom, že tady všechno zůstává stát jenom u toho prvního kroku. A není tu nic, co by mohlo převzít tu integrativní, harmonizující funkci; co by z té kakofonie jednotlivých názorů mohlo vytvořit novou, komplexní, inspirující ideu.

    A tak všechno nakonec zůstává jenom u té nepřehledné a neznělé kakofonie, a jenom v triviální rovině nekonečných vzájemných sporů a střetů.
    JH
    November 15, 2019 v 13.44
    Postih v ekonomick
    že vás bude urážet nějaký dobytek na síti, s tím toho moc nenaděláte. Ale proti případnému "postihu v ekonomické rovině", tj. když se vás pokusí vyhodit šéf za politické názory, dneska máte možnosti se bránit, jaké asi za komunismu k mání nebyly. To se nedalo ani doufat, že soud je nestranný a nezávislý (aspoň pokud měl případ politické pozadí).
    MP
    November 15, 2019 v 14.21
    P.s. k Jaroslavu Hájkovi
    Navíc Vás vyhodí jeden šéf, nehrozí Vám jako za reálného socialismu zákaz dělat to, co umíte, kdekoliv v celé zemi. A není to běžný nástroj vynucování konformity. Šéf, který Vás vyhodí pro neextremistické politické názory nepatří k obvyklým zaměstnavatelům.

    Samozřejmě, dosti má den na svém trápení, nač se starat o dny včerejší. Ale ta věta Filipa Outraty: "Přesto všechno je ale možné říci, že veřejná angažovanost je dnes jednodušší než v předešlém režimu." vyžaduje hodně dobré vůle ze strany pamětníka, aby ji četl jako projev smířlivého inteligentního člověka (jak byla, o tom po znalosti Outratových článků nepochybuji, subjektivně míněna) a nikoliv jako arogantní plácání někoho, kdo žvaní o věcech, o nichž se nenamáhal získat nějaké věcné znalosti. Doufejme, že jsou ty páně Outratovy neznalosti k dobrému, možná se opravdu nedá ta hnusná minulost smířit jinak než zapomínáním.
    November 15, 2019 v 17.19
    Redukovaná (ekonomická), posléze populistická demokracie
    Filip Outrata onou "reálnou" demokacií vystihl jeden podstatný rys naší současné demokracie. Ještě bych řekl, že v devadesátých letech převládal tip redukované (ekonomické) demokracie ve smyslu, že tak jako jde v tržní ekonomice o maximalizaci zisku, tak jde v demokracii, která byla chápána pouze jako soutěž politických stran o maximalizaci moci. Koncept Klaus v zásadě opsal od Schumpetera a Downse. Havel sice hlásal potřebu občanské společnosti, ale jeho koncept byl oproti Klausovu v defenzívě, na určité síle nabíral pouze v době krizí, např. při televizní krizi. Nyní převládá Zemanův a Babišův model populistické demokracie podle zásady "rozděl a panuj", tedy rozděl společnost na příznivce a odpůrce, příznivce chval a odpůrce urážej a tento model navzdory poměrně masivní intelektuální i občanské kritice stále dominuje.
    JN
    November 16, 2019 v 1.13
    "V reálném socialismu hrozily za občanskou angažovanost postihy."
    Myslím, že tuhle větu by nikdy nenapsal někdo, kdo ten reálný socialismus zažil.

    Občanská angažovanost byla totiž naopak velmi vyžadována. Kdo neměl v posudku, že je "občansky angažovaný", ten prostě neměl dobré vyhlídky a jeho děti se špatně dostávaly na školy. "Občanská angažovanost" se vysoce cenila, ale pouze ta správná občanská angažovanost. S "pestrostí" je to dnes velmi podobné. Je vysoce ceněna, ale pouze ta správná pestrost.
    JK
    November 16, 2019 v 8.7
    Jiřímu Nushartovi
    "S "pestrostí" je to dnes velmi podobné. Je vysoce ceněna, ale pouze ta správná pestrost."

    S tím se nedá než souhlasit a bohužel tato tendence pronikla i do této diskuse.
    + Další komentáře