Probírám se výsledky nejnovějších komunálních voleb. Čtu si názvy volebních stran v jedné z mnoha obcí: „Sdružení nezávislých kandidátů I“, “Sdružení nezávislých kandidátů II“, Sdružení nezávislých kandidátů III“.

Přemýšlím, co bych dělal, kdybych se do téhle obce přestěhoval krátce před volbami. Nestačil bych se nejspíš zorientovat v místních poměrech a většinou by mi nepomohlo, kdybych měl k dispozici volební programy těch „stran“. Liší se často od sebe asi tak jako jejich názvy. Asi bych tedy k volbám vůbec nešel a až do těch příštích se musel srovnávat s vlastním svědomím. Po roce 1989 jsem ještě žádné volby nevynechal. Mám za to, že chodit k nim je základní občanskou povinností, jakkoliv je to ze zákona dobrovolné.

Děje se u nás něco nedobrého. Skoro okřídleným se stalo rčení, že „chodník není pravicový ani levicový“. Možná až heslem komunální politiky. A šíří se zemí jako invazní druhy. S tím, že na rozdíl třeba od křídlatky nebo bolševníku málokomu dochází, jaký malér to je. Málokdo si položí otázku, jestli tohle rčení je vůbec pravdivé, jestli jen pohodlně neobluzuje mysl svou zdánlivou evidentností, samozřejmostí.

↗

Chodník není pravicový ani levicový. Opravdu? Foto Pixabay

Bude to už nějakých dvacet let, co jsme v městském zastupitelstvu řešili, zda do rozpočtu na příští rok začlenit i vybudování chodníku podél asi sto metrů dlouhé komunikace, stoupající parkem a končící u brány městského hřbitova. Jako většinou, hlavním argumentem byla bezpečnost chodců. Obecně jistě správným.

Ale tady šlo přece jen o trochu speciální případ. Marně jsme namítali, že tudy nějaké motorové vozidlo projede opravdu jen tu a tam, chodců že je několikanásobně víc, že je to pro ně bezpečná zkratka na blízké sídliště. Že řidiči si to uvědomují a jezdí tudy ohleduplně, krokem. Že jde nakonec o pozitivní příklad vzájemné tolerance, protože chodci zase bez problémů ustupovali před auty k okraji komunikace. Chodník se přesto postavil, na úkor části parkové zeleně, a od té doby je veta po toleranci.

Jistě, můžeme si prosazení chodníku vysvětlovat i tím, že třeba nějaká stavební firma potřebovala zakázku a zkrátka si to zařídila. Ale charakteristické bylo, že pro chodník hlasovaly spíše pravicové strany a středolevé naopak. Druhé argumentovaly vzájemnou tolerancí a také ochranou vzácné městské zeleně. První tím, že je potřeba jasně oddělit pěší dopravu od motorové, aby v tom byl nějaký pořádek a každý věděl, co komu patří. Pěším chodník, automobilistům vozovka, aby se nepletli jedni druhým do cesty.

Není-li tohle politikum, byť i v takové naprosto dílčí záležitosti, střet dvou názorů na míru vzájemné tolerance v určitém segmentu společnosti a z těch odlišných názorů vyplývající rozdílná představa o řešení jejich soužití, nevím, co už by jím mohlo být.

Hledání něčeho neexistujícího

Absence politiky je absencí alternativ. Tváříme se, že každý problém má jedno správné řešení a žádné jiné. Tudíž, kdo takové hledá, hledá něco neexistujícího. Je buď nekompetentní, nerozumí věci, neboť odborníci se přece vyjádřili jasně. A může to být ještě horší. Nelze-li pochybovače o jediném správném řešení označit za nekompetentního, třeba proto, že je odborník na dopravní stavby, pak nepochybně chce úmyslně škodit, brzdit vývoj. Odpovědi na otázku, kdo určil směr toho vývoje a jestli je ten směr neměnný, se zpravidla nedočkáme. Maximálně repliky, že „to dá přece rozum“.