V Praze sociální demokracie zcela mizí z komunální politiky. Nebude mít zastoupení ani v jedné z městských částí. Nejlepším dosaženým výsledkem bylo 4,44 procent (Praha 14), nejhorším 1,87 procenta (Praha 7). Jedině na Praze 2 byla ČSSD součástí koalice, která se do zastupitelstva probojovala, ovšem ze čtyř zvolených není ani jeden sociální demokrat (tři zelení, jeden lidovec).

Výše dosaženého výsledku příliš nezáleží na ideovém zaměření. Prakticky stejný neúspěch si připsala sociální demokracie v Praze i například v řadě měst Ústeckého kraje, kde rovněž nebude mít zastoupení (například Most, Litoměřice, samo Ústí nad Labem). Současné oznámení o rezignaci pražského předsedy Petra Pavlíka a místopředsedy strany Jaroslava Foldyny to výmluvně dokládá.

Naopak zvítězit dokázala ČSSD ve Vyškově vedená protisobotkovským Karlem Goldemundem a zároveň i v Bohumíně v čele s prosobotkovským Petrem Víchou. V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že Víchovo vítězství v Bohumíně bylo přece jen o dost výraznější.

Z toho plyne, že ani tento volební debakl nebude možné v rámci ČSSD interpretovat jednoduše jako důsledek politiky zaměřené příliš na tu či onu stranu (zjednodušeným slovníkem debat na internetu jako trest za „fašizaci“, či naopak přílišné „sluníčkářství“). Sociální demokracie propadla až na výjimky po celé republice. Jednoznačně je tak možné říci pouze to, že ČSSD doplatila na nedůvěryhodné osoby kandidátů, na nepřítomnost nových a přesvědčivých osobností, na nedostatek obsahu a invence v kampani.

A také na účast ve vládě s Andrejem Babišem. Babišovi vyluxování jejich voličského potenciálu usnadnili sami sociální demokraté, nejvíce Miroslav Poche, jehož lpění na ministerském křesle působilo jako neuvěřitelná a nekonečná šaráda, která navíc pokračuje i po jmenování Tomáše Petříčka. To ČSSD zřejmě ubralo nemálo hlasů a výkony ministryně Jany Maláčové (sama je ovšem rovněž náhradnicí, která ve vládě původně neměla být) na tom nemohly nic změnit.

Zatím se zdá, že ani teď nepřeváží mezi sociálními demokraty názor, že by bylo lepší vládu opustit. Odchod v této situaci by ostatně sotva něco řešil, pro většinu lidí by byl jen potvrzením naprostého krachu ČSSD a jejího odchodu do politického suterénu. Nezbyde tedy než ve vládnutí co nejkompetentněji pokračovat a pokusit se odstřihnout od vlivu lidí, jako je Poche. Pokud se to nepodaří, bude to konec.

Sociální demokraté v podpalubí a za hranicemi ČSSD

Důležité poučení mohou nabídnout sociální demokraté, kteří dokázali uspět s vlastními hnutími. Mluvit o sociálních demokratech má v případě lidí, kteří byli buď delší dobu členy ČSSD, nebo jí vždy byli blízcí, zásadní význam. Pavel Šanda v Neratovicích, Pavel Čižinský na Praze 1 a další jsou zárukou toho, že i tam, kde ČSSD jako taková kvůli své špatné pověsti neuspěla, bude sociálnědemokratická politika nadále zastoupena.

Pro ty, kdo v ČSSD zůstávají a nadále chtějí usilovat o to sociální demokracii zlepšit, učinit znovu věrohodnou a skutečně sociální a demokratickou, je tu proto úkol s těmito sociálními demokraty spolupracovat, vytvářet spojení přes hranici stranických struktur, případně podobné koalice, jako byla ta na Praze 2. To je jedna z cest, jak znovu uspět — přinejmenším v Praze a větších městech. Ale asi nejen tam.

Že má angažmá v řadách místních občanských koalic a hnutí svá úskalí, ukazuje letošní volební osud hnutí Žít Brno. Ačkoli v předchozích čtyřech letech jeho zástupci prosazovali mnohé z autentické sociálnědemokratické politiky, zejména v oblasti sociálního bydlení, po těchto volbách z brněnského magistrátu zmizí. ČSSD naopak v Brně zřejmě bude spoluvládnout. Zda je to dobrá zpráva, je už zcela jiná otázka.

Jak napsal na svém Facebooku výstižně plzeňský hejtman Josef Bernard: „Žádné rychlé a jednoduché řešení pro sociální demokracii nyní neexistuje. Je před námi dlouhé období reformní a mravenčí práce.“ Právě Bernard je typem politika, který by mohl představovat naději na zlepšení. Není to profesionál z líhně mladých sociálních demokratů, na které už je veřejnost poněkud alergická. Má za sebou konkrétní profesní výsledky, nebojí se názorově se vyhranit.

Klíčové ovšem je, aby lidé jako Bernard vůbec v sociální demokracii zůstali a aby se jeho slovy další, schopní členové vynořili z podpalubí, kde jsou zavření. Pokud vím, vypadá reálná situace bohužel spíš tak, že zásadoví, programově zaměření sociální demokraté dnes odcházejí nebo se chystají k odchodu, zcela znechucení a otrávení šíbry a jejich manipulacemi. Může se stát, že po posledním debaklu žádná očista, vzepětí a nový začátek nepřijde.

Jisté je, že nebude stačit další kompromisní vedení a lídři typu Jana Hamáčka. Předseda ČSSD zareagoval na výsledek voleb slovy, že se sociální demokracie odrazila ode dna, a je spokojen se spolupracovníky, které má kolem sebe. To se při nejlepší vůli dá hodnotit jako totální ztráta kontaktu s realitou. Současné vedení tak zřejmě bude muset být nahrazeno jako celek, aby měla sociální demokracie ještě nějakou naději.