Komunální a senátní volby se konají v čase dosud trvající kocoviny z výsledků loňských sněmovních a letošních prezidentských voleb. Depresi prohlubuje fakt, že nejsou žádné vážné důvody, proč by nadcházející volební klání mělo představovat nějaký zásadní předěl, nadějný zvrat nepříznivých trendů.

Kdo chce, může se radovat z toho, že ČSSD ztratí postavení nejsilnějšího klubu v Senátu, ale je to radost krátkozraká. Protože senátní klub nejstarší české strany je v podstatě poslední výspou solidní sociálnědemokratické politiky, který to projevil i vehemencí, s níž kladl odpor vstupu do Babišovy vlády. Je možné, že mnozí ze senátorů k tomu měli i osobní pohnutky. ČSSD totiž letos obhajuje třináct mandátů — většinu klubu; a v roli polštářku na Babišově sesli samozřejmě voliče neláká.

Mnozí z úctyhodných sociálních demokratů tak letos senátní mandát ani neobhajují. Někteří možná proto, aby se vyhnuli porážce, ale někteří dost možná i proto, že by se současnou podobou ČSSD neradi spojovali své jméno. Vzhledem k trapnému průběhu koaličních jednání s Babišem i otřesné sestavě sociálnědemokratického vedení, do nějž si delegáti sjezdu pokládali za možné zvolit i rusko-srbského šovinistu Jaroslava Foldynu, není se čemu divit.

To je osud, který sociální demokracii potkal i na komunální úrovni. Velká pozornost se věnovala exodu sociálních demokratů v Brně. Leč podobně se značkou ČSSD, která se vinou pandemie prospěchářství stala toxickou, naložili sociální demokraté i v jiných místech. A letos tak kandidují jako nezávislí.

I. Jak velký debakl ČSSD utrpí?

Otázka, jak velký debakl ČSSD utrpí, je tedy prvním tématem voleb. Nahlas se mluví o tom, že by se vůbec nemusela dostat do zastupitelstva v Praze ani v Brně. Vzhledem ke stavu obou městských organizací by to byl zasloužený výsledek. V Brně, kde před osmi lety triumfovala se ziskem přes třicet procent a kde ještě před čtyřmi lety měla slušnou pozici, je dnes na její vítězství vypsán kurz 1:200.

Poměry v jiných krajských městech mohou být někde podobné, v Ostravě možná ještě dokonce horší, jinde snad stále ještě o dost lepší. Právě mohutnými rozdíly ve výsledcích v různých místech se voliči už delší čas pokoušejí sociálním demokratům dát zprávu o tom, kdo je jako představitel sociálně demokratické politiky akceptovatelný a kdo už ne.

Sociální demokracie nemá závažné nedostatky v programu. Její potíž tkví v tom, že jej až na výjimky reprezentují zcela nevěrohodní lidé. Tací, kteří se jí zmocnili v době, kdy značka znamenala bonus, jistotu slušného volebního výsledku. A dnes se jí za každou cenou drží s nadějí, že jim dovolí ještě pořád aspoň příštipkařit, že za pár hlasů přinesených místní či krajské většině, obsadí ještě aspoň jednou pár slušně placených židlí.

Letošní komunální volby rozhodnou o další trajektorii strany. Bude-li debakl příliš mírný, je pravděpodobné, že spousty z prospěchářů ve straně vytrvají v naději, že by snad mohla následovat dráhu ODS a zase se přes deset procent vyšvihnout. V jejich jednoduchých hlavách se to hned přepočítává na „placená uvolněná“ místa.

Vzhledem k rozsahu exodu skutečných sociálních demokratů by průměrný výsledek kolem deseti procent znamenal, že obroda strany už zkrátka nebude možná, že si kontrolu uchová prospěchářská garnitura. A případné obrození už pak nebude uskutečňovat s kým.

Jen šok z úplného odmítnutí nedůvěryhodných představitelů může ještě sociální demokracii zachránit. A to jen tehdy, pokud by se prosadilo přesvědčení, že už nikdy jednoduchým výtahem k podílu na moci nebude.

Téma se rozřeší záhy po volbách. Strana se buď bude srocovat kolem lidí blízkých Zemanovi a Hradu; Jiří Zimola jistě nečeká v závětří jen nějakou náhodou. Anebo si rozvzteklené členstvo prosadí odchod z Babišovy vlády a úplnou personální obměnu s tím, že vedení převezmou lidé, kteří teď navzdory obecnému masakru aspoň relativně uspějí v komunálních a senátních volbách a kteří nebudou nijak zatížení současnou kolaborací s Babišem. Pravděpodobnější je dnes bohužel první možnost s fatálními důsledky pro budoucnost české demokratické levice, jež bude čas rozebrat důkladně po volbách.

II. Kde ANO prohraje?

Podle všech zásad demokratické politiky by ANO mělo v Praze utrpět zdrcující porážku. Fakt, že navzdory krasojízdě bývalé ředitelky Transparency International Adriany Krnáčové, která prostě nezařídila vůbec nic, zůstává v Praze hlavním favoritem, je mimořádně smutným obrázkem o politické kultuře našeho největšího města, jež se jí jindy tak rádo holedbá. Snad ještě horší zprávou je ale okolnost, že hlavním soupeřem ANO má být ODS, jako by se na její otřesnou éru ve vedení hlavního města již zapomnělo...

Každopádně Prahu ANO s vysokou pravděpodobností ztratí. Bylo by neodpustitelným hříchem opozice, která takřka dozajista získá v zastupitelstvu většinu, kdyby nesestavila „vládu“ bez něj. Souboj o druhé místo je tak dost možná také soubojem o post budoucího pražského primátora. Je klidně možné, že jím bude Pirát Zdeněk Hřib.

ANO naopak zcela jistě neprohraje v Brně. Zdejší primátor Petr Vokřál zůstal po celou dobu věrný původním liberálním heslům strany. Oproti předchozí hrůzovládě koalice ČSSD a ODS jeho éra představuje zcela nesporné zlepšení. A za jeho největší selhání, podraz voličů ve věci polohy brněnského nádraží, ho nikdo z opozice nenechal, jak by se slušelo, zaplatit.

V zastupitelstvu i vinou úplného rozvratu brněnské ČSSD nebyla žádná opozice lepší nežli Vokřálova koalice, do níž patřila ještě Strana zelených, KDU-ČSL, Piráti, TOP 09 a Žít Brno. Dnes je ale pravděpodobné, že Vokřál podobně jako o osm let před ním Roman Onderka zamíří ve svém druhém období k alianci s ODS.

Vládnutí by měl v takové konstelaci podstatně pohodlnější a pro technokratické jádro obou subjektů se snadno bude hledat společný program. Naštěstí snad jako obvykle mnoho škod nenapáchají, silná brněnská občanská společnost dokáže leccos uzdržovat. Přesto je to škoda, přinejmenším z promrhaného potenciálu.

Brno, město, které dnes má zřejmě nejprogresivnější obyvatelstvo v celé republice, bude po komunálních volbách sčítat hlavně ztráty. Bude se trnout, aby do zastupitelstva pronikly všechny tři sympatické kandidátky: Strana zelených, Žít Brno a Piráti.

Ale všechny tři budou nejspíš z opozice zpytovat svědomí, co a kdy zpackaly tak, že namísto toho, aby společně směřovaly k většině, dost možná svými utrápenými výkony dopomohly do zastupitelstva neofašistům kandidujícím pod bizarní značkou Slušní lidé, Vokřálovu ANO ke klidu, ODS k návratu na výsluní; a sobě ke čtyřem rokům na okraji. Odpověď je přitom vlastně nasnadě: kdo chce hrát v politice malou hru, jen zřídka nebývá vyslyšen.

O to zajímavější bude ale sledovat výsledky v dalších krajských, ba i okresních městech. Už před čtyřmi lety zafungovalo hnutí ANO jako vynikající lakmusový papírek. Vítězilo tam, kde se nenabízela žádná autentická místní alternativa, lhostejno, zda ze stran takzvaně „tradičních“ či v podobě stran nových, anebo třebas jako nějaký „nezávislý“ místní projekt.

Letos to bude stejné, jen se dá čekat, že ANO bude vinou různých rozkolů a kalamit prohrávat častěji. Lze předpokládat, že Kubera je zdrtí v Teplicích, Vícha v Bohumíně, Rakušan v Kolíně. Padne ANO i v některých krajských městech? Snad... uvidíme.

Přibudou nějaké další okresní fenomény? A co je přivede k úspěchu? To stojí za to sledovat, protože jako již před čtyřmi lety, i letos to znovu nabídne návody a inspirace pro celostátní politiku; pokud by se o ně tentokrát pro změnu někdo zajímal...

III. Co se stane s českou pravicí?

Ještě jednu otázku mohou komunální volby pomoci rozřešit: jak se budou přeskupovat síly na pravici. Bráno čistě z hlediska reálné voličské podpory Babišův politický projekt totiž zdaleka není takovým hegemonem, jak by se mohlo ze složení parlamentu a vlády zdát. Čtveřice středopravých stran: KDU-ČSL, ODS, STAN a TOP 09 získala v loňských sněmovních volbách v úhrnu jen o čtyři procenta méně hlasů.

Jejich integraci ale brání dílčí programové rozdíly. ODS má velmi problematický vztah k evropské integraci. A i mnohde jinde se projevuje způsobem, který upomíná na zpupné klausovské časy pohrdání občanskou společností, sociálními či ekologickými zájmy.

Fialova ODS relativně sílí. A tak dnes lavíruje a neví, jakou pravicí by chtěla vlastně být: zda jsou jí bližší zjevy jako Boris Johnson či Lech Kaczynski, anebo státníci jako Angela Merkelová či Emmanuel Macron.

Zvlášť pro Petra Fialu osobně je to velmi těžké rozvažování. Už před čtyřmi lety jsme jej označili za zřejmě jediného idealistu, který do ODS vstoupil v předchozích patnácti letech. Jeho ideály nám ovšem nemohou být vzdálenější. Vzhlíží se v britském konzervatismu. Ale i tak by měl přece vědět, že Margaret Thatcherová nikdy nepochybovala o místě Británie v Evropské unii. A už vůbec by o něm nepochybovala v případě naší malé středoevropské země.

Fiala sní o tom, že ODS přivede zpět na výsluní, že právě jeho strana pravicové voliče sjednotí a sama se stane opozicí, které Babiš nakonec podlehne. To není realistické. ODS má příliš mnoho historických břemen a politika u nás dnes tak již nefunguje. Nejméně do příštího historického předělu budou úspěšní jen ti, kdož zvládnou pracovat pružně, v aliancích.

Tak jako ODS nerozuměla povaze globalizovaného kapitalismu, když byla u moci, nerozumí jí ani dnes. Žijeme v přechodné době, s mizejícím politickým středem, kde voliči nespokojení s daným stavem pátrají po radikálních alternativách nalevo i napravo.

A Fiala a ODS nemohou porazit Babiše jeho metodami. On prostor vyhrazený současnému vůdcovskému středoevropskému populismu u nás obsadil a nebude ho vyklízet. Chtěl by se Petr Fiala stát český Orbánem, Kaczynským? Snad probůh ne... Nechť se prosíme raději inspiruje Švehlou a dojednává aliance, než pomatenými konzervativci z Maďarska či Anglie, kteří své země přivedli do dnešní šlamastyky, na okraj evropské politiky.

Cesta k porážce Babiše vede jen přes trpělivou a opatrnou kultivaci společných základů všech demokratických sil. Vzhledem k úplné devastaci levice, jež zcela promrhala svou morální autoritu, kterou po skončení sedmi let vlád ODS před pěti lety měla, je dnes jediným pólem, který může Babiše porazit, pouze pravice. Neříkáme to rádi, ale marno před skutečností zavírat oči.

K integraci pravice proti společnému nepříteli, jímž je ANO a SPD, je ale v nadcházejících volbách zapotřebí, aby ODS se svými soupeři z KDU-ČSL, STAN a TOP 09 co nejčastěji prohrávala. Je zapotřebí, aby nakonec z komunálních voleb vzešla pouze jako „jedna z těch čtyř“. Aby pochopila, že více nežli třetinový podíl v tomto pravicovém konsorciu na záchranu české demokracie mít nemůže a nebude.

Vzhledem k zákonitostem až absurdně nespravedlivého českého volebního systému ve sněmovních volbách je totiž vznik takovéto pravicové „čtyřkoalice“ největší nadějí, že se v příštích volbách podaří moc ANO zlomit. Je to vlastně strašná zpráva. Nedá se přestat žasnout nad tím, jak se české levici podařilo dopracovat do stavu, kdy od ní nelze pro nejbližší dobu čekat zhola nic.