ČSSD může zachránit už jen masakr v podzimních volbách

Jakub Patočka

Vstup do Babišovy vlády je zradou nejen vlastních hodnot a voličů, ale demokracie jako takové. Zdecimované členské základně zkroutilo v tak zvaném referendu vedení strany ruce. Demokratickou levici dnes u nás nyní nikdo nereprezentuje.

Česká strana sociálně demokratická existovala sto čtyřicet let a podle Jana Hamáčka a spol. je to zřejmě právě tak akorát. Jisté je, že ve stavu jakž takž srovnatelném s tím dnešním byla v minulosti pouze jednou, přesně v polovině své pouti dějinami. Také v roce 1948 zradila vlastní hodnoty, převážnou část svých voličů, ba demokracii jako takovou vstupem do vlády se svým úhlavním nepřítelem, který se tvářil jako spojenec.

Hořkou pravdou navíc je, že proti takovým Jiřímu Zimolovi či Jaroslavu Foldynovi byl Zdeněk Fierlinger v podstatě aspoň sociální demokrat. A pravdou také je, že před sedmdesáti lety po šarádě slučovacího sjezdu zdravé jádro stranu uchovalo po dalších jednačtyřicet let v exilu.

Právě poslední exilový předseda ČSSD Karel Hrubý patřil k řadě sociálnědemokratických autorů, kteří v našich novinách před současným postupem vedení strany varovali. On také, jako autorita nejpovolanější, přirovnal současný postup k chování Fierlingerových sociálních demokratů v roce 1948.

Analogie je přesná i v tom, že tenkrát stejně jako dnes, byla ČSSD řízena zvnějšku. Tehdy se změnila v apendix KSČM, dnes je řízena z Hradu a z Agrofertu. Nikdo jiný totiž na vstupu do Babišovy vlády zájem mít nemohl. Tvrdí-li i takové odbory něco jiného, obelhávají samy sebe, anebo nadřazují své partikulární zájmy zájmům obecným.

ČSSD se ohání drobečky, ale asistuje při demontáži demokracie

Veškeré velkoústé „argumenty“, které zaznívaly během hlasování v tak zvaném referendu, při pohledu na reálný stav věcí znějí nanejvýš jako chatrné záminky. Zhola nesmyslná a urážlivá vůči všem parlamentním kolegům setrvávajícím principiálně v opozici je argumentace „odpovědností za stát“, za to, aby měl konečně nějakou vládu.

ČSSD tu řeší Babišovy a Zemanovy problémy. Odpovědnost za stát bylo možné totiž vyjádřit jediným způsobem, který předvádí pět sněmovních stran: odmítnutím podílu na vládě se silami, které ohrožují jeho základy.

Na argumentu o odpovědnosti prosadit alespoň něco z vlastního programu by něco snad i mohlo být, kdyby jednání o sestavení vlády skýtalo sebemenší naději, že Andrej Babiš hodlá brát názory sociálních demokratů vážně. To se ale nestalo.

Jak jsme předvídali, Hamáčkovo okázalé „ukončení jednání“ před druhou částí hradeckého sjezdu, bylo jen trikem na sjezdové delegáty, kteří si tehdy skutečně ve velké většině vstup do Babišovy vlády nepřáli. Jenomže ani potom při obnovených jednáních se z elementárních požadavků nepodařilo prosadit nic: neprosadilo se, aby ve vládě nebyl trestně stíhaný Babiš, neprosadilo se, aby z funkcí ve sněmovně byli odvoláni rasisté tvořící reálnou součást sněmovní většiny Agrofertu. Jak se asi bude ČSSD naslouchat teď, když už ji nikdo k ničemu nepotřebuje?

Pokračuje tak klam, v jehož rámci Hamáčkovo vedení předstírá, že jediným problémem minulého, tak katastroficky zakončeného, vládního angažmá ČSSD, bylo personální obsazení. Pohodlná mantra „za všechno může Sobotka“ tak konečně projde zatěžkávacím testem, protože Hamáčkova ČSSD, s menším počtem lidí, s evidentně slabší sestavou ve vládě, a v nepoměrně nevýhodnějším postavení ve Sněmovně vstupuje do koalice s Babišem znovu. Evidentně má přitom v úmyslu se v ní chovat jako v posledních čtyřech letech, jenom doufá, že to tentokrát přinese jiné výsledky. Co by se tu vlastně vůbec mohlo zvrtnout?

I Sobotkova strategie spočívala přece v tom, že bude věcně upozorňovat na to, jak velký díl sociálnědemokratického programu se ve vládě daří uskutečňovat. Byla to dokonce do značné míry pravda. Předpokládal, že to voliči ocení. Jenomže v realitě to fungovalo jinak. Babišova politická divize Agrofertu dokonale zvládla jednoduchou figuru: úplně něco jiného říkali voličům a úplně něco jiného dělali.

Zatímco voličům díky své mohutné propagandistické mašinérii Babiš namlouval, že všechny úspěchy vlády jsou vlastně jeho, a obratně těžil z různých předsudků proti ČSSD a jejímu předsedovi, za kulisami uskutečňoval své politicko-ekonomické zájmy, což mu tatáž propagandistická mašinérie umožňovala tutlat. Tvrdí-li Jan Hamáček, že něco bude dnes jinak, skýtá tragikomický obraz člověka, jenž jsa pozřen krokodýlem, holedbá se, že ho ulovil.

Něco je přitom ale opravdu jiné, než když ČSSD vstupovala do vlády s Andrejem Babišem před pěti lety. Tehdy jednak opravdu neměla jinou možnost, protože jako vítěz voleb nemohla ani pomyslet na vstup do vlády se zdiskreditovanými stranami bývalé pravicové koalice, jednak skutečně bylo možno chovat ještě jakés takés iluze o pravých úmyslech Andreje Babiše.

Během jeho účinkování ve vládě vyšlo ale najevo, že nesleduje zájmy obecné, ale osobní a firemní. Babiš nepřišel řešit korupci, přišel si osobně pohlídat, že jeho vlastní korupční mašinérie bude nerušeně fungovat dál, což se mu daří tak, že ještě řádově zvětšuje její rozsah.

Bylo tragickou, osudovou chybou Bohuslava Sobotky, že vloni v létě, když se proti Babišovi a Zemanovi začala srocovat česká náměstí, Agrofert z vlády nevymetl a neučinil ze svého střetu s ním rozhodující souboj minulých voleb. Byla to jediná věc, které se Babiš i Zeman opravdu báli.

Dnes se věci mají tak, že Zeman i Babiš mají v ČSSD své lidi, a ona de facto vykonává jejich vůli. Není to nakonec tak dávno, jen před pouhými šesti lety, se Jaroslav Faltýnek chtěl stát za ČSSD senátorem. Jako prostějovský okresní boss strany tehdy intrikoval, aby nahradil oblíbenou Boženu Sekaninovou. Ona i další solidnější segmenty strany tehdy ještě odolaly.

Vstup do koalice s ANO má tak svou vnitřní logiku. V ČSSD po prohraných volbách získala vrchu právě tato vrstva okresních „Faltýnků“: charakterově pokřivených prospěchářů, kteří nehledají a nikdy nehledali cestu k uskutečnění sociálně-demokratických ideálů, ale jen k uskutečnění svých osobních zájmů. A po volebním debaklu se obávají, že značka ČSSD už nebude spolehlivým výtahem.

Druhý proud dnešního vedení ČSSD tvoří idealisté zemanovského typu, jako Foldyna, kteří chtějí ze strany učinit součást s Ruskem a Čínou koketující, o prolhaná média opřené společenské aliance odmítající evropskou liberální demokracii. Se sociální demokracií, jak existuje všude v Evropě a jak více méně existovala po 139 let i u nás, to ovšem nemá nic společného. Zeman či Foldyna, a dnes bohužel i nemalá část sociálnědemokratického členstva, má ideově blíže k Mussolinimu či k AfD nežli k Václavu Majerovi či Willymu Brandtovi.

Titul nejodpudivějšího zjevu v současném vedení ČSSD si ale v těžké konkurenci pro sebe vydobývá Miroslav Poche, který na sjezdu v kuloárech všechny ujišťoval, že vstup do Babišovy vlády je vyloučen, ale dnes za něj horem dolem bojuje, protože se vidí v Černínském paláci a v mocibažné touze veřejně šlape po svých sociálnědemokratických názorech, aby si udobřil hradní obludu.

Samozřejmě, že, ač to nyní popírá, se Miroslav Poche zastával uprchlíků: tak jako každý slušný evropský sociální demokrat. Bože, jak se někdo vůbec může takhle sebezohavovat?

Poslední malá naděje ČSSD spočívá v tom, že jí to voliči spočítají v podzimních volbách a celá současná garnitura se bude poroučet. Foto Jakub Patočka, DR

Tlaku těchto dvou proudů, oportunistů a zemanovců, Sobotka čelil a nakonec podlehl. Vyčítat se mu dá jediná věc: že konflikt jasně nepojmenoval a nesvedl se svými protivníky zápas kdo z koho, s otevřeným hledím, dokud ještě mohl a když měl — nejméně dvakrát, po lánském puči a po Zemanově loňském spartakiádním cvičení s holí — příležitost opřít se o veřejnost ochotnou vyrazit do ulic.

O Chovancovi zde stojí za to ztratit pár slov. Dopustil se několika hrubých chyb, jež jsme zde v reálném čase kritizovali. Neodpustitelné bylo především extempore s puškou. Ale faktem je, že nedovolil, aby sociální demokracii někdo řídil zvenčí, nebál se jít do konfliktu s Babišem. A dnes mu můžeme přičíst k dobru i to, že evidentně Sobotkovi pomáhal držet na uzdě ony hrůzostrašné stranické struktury, jež dnes v plné parádě vyhřezly na světlo boží.

Dnes už ale v ČSSD Babišovi nebrání nikdo nijak v ničem. Babiš od voleb se Zemanovým dobrozdáním za kulisami systematicky pracoval na ovládnutí bezpečnostních sborů a také na ovládnutí či alespoň paralyzaci veřejnoprávních médií. Svými lidmi obsazuje všechny pozice, k nimž mu kontrola exekutivy dává přístup. Opakujeme, že je to ústavní puč, protože parlament Babišovi k ničemu takovému nedal mandát. Je selháním parlamentní opozice, že proti tomu nebojuje cestami občanské neposlušnosti a že nedeklaruje úmysl vyvodit ze současného obcházení ústavy, jak vůči Babišovi, tak vůči Zemanovi trestní odpovědnost.

Sebevědomá ČSSD svých otců zakladatelů, která za demokratické ideály všeobecného hlasovacího práva a osmihodinové pracovní doby přiváděla statisíce lidí do ulic, by dnes stála v čele boje proti Babišovi i Zemanovi. Dnešní zdecimovanou ČSSD Zeman a Babiš ale používají už jen jako štětku, která má jejich demontáž demokratických základů státu přetřít před Západem a částí české veřejnosti stižené lachtaní naivitou či zaháčkované v novém režimu už zase nějakým prospěchářstvím.

Nenechte se vysmát. Policii, ba ani vnitro Hamáček řídit nebude, nikdo ho tam nebude brát vážně. Pro noty se bude chodit na Hrad a do Agrofertu. A tak jako jsme předpověděli, že tak zvané ukončení jednání ČSSD o vládě s Agrofertem bylo jen habaďurou na sjezdové delegáty, nyní předvídáme, že během prázdnin skončí trestní stíhání Andreje Babiše. Předpokládáme, že k tomu nasadí svou grimasu uživatele homeopatik na křivdu a ukáže svým estébáckým prstem na Hamáčka: že to přece on garantuje „tu nezávislosť hentej policie“. Přesně to je totiž jeho nová role.

Je už ČSSD mrtva? Počkejme ještě do voleb a příštího sjezdu

Vzhledem ke stavu, v němž se sociální demokracie nalézá, je ale vlastně paradoxně správné, že do vlády vstupuje. Ze tří důvodů. Za prvé: nedávalo by smysl, když od sjezdu ovládá stranu aliance oportunistů a zemanovců, aby se neúčastnila vlády, do níž svou pokřivenou náturou patří. Za druhé, pokud by tak zvané referendum rozhodlo o setrvání mimo vládu, bylo by to primárně z důvodů obav místních a regionálních struktur z masakru, jenž stranu v koalici s Babišem čeká v podzimních volbách; nikoli z důvodů principiálních.

A konečně za třetí, pokud by zůstala strana mimo vládu, trval by v ní spor, kdo nese odpovědnost za příští nezdary. Hamáček, Zimola a celé jejich výtečné vedení by mohlo tvrdit, že neúspěch způsobili členové, kteří tvrdošíjně odmítali do vlády vstoupit. Takto bude odpovědnost ryze na nich.

A je dobře, že se to děje s plnou parádou, že jsou přitom znovu Hašek, Škromach, Paroubek, všechny přízraky z minula. Ještě Fencl a Grégr by se měli účastnit.

Poslední naděje sociální demokracie totiž spočívá v tom, že jí to voliči spočítají v podzimních volbách. ČSSD dávno rezignovala na zásady politické racionality, na to, aby se její politika řídila poznáním věcného stavu a programovými východisky. Jedině proto může blouznit o absurdních protilidových projektech, jako je přesun brněnského nádraží či nové jaderné bloky. Jedině proto si nechala vnutit tmářskou protiuprchlickou rétoriku či stranickou družbu s čínskými komunisty.

Ale promítá se to i dovnitř: už roky to není tak, že by se volební úspěch odměňoval a z nezdaru se vyvozovala odpovědnost. Uvnitř se zavedla de facto feudální struktura, je to jakási konfederace opevněných tvrzí kontrolovaných okresními bossy Faltýnkova typu, jejichž hlavní starostí je udržovat si hlasovací většinu: přesně tímhle mechanismem se ostatně kroutily za záda ruce členské základě při právě skončeném tak zvaném referendu. Proto se muselo hlasovat na schůzích a ne korespondenčně jako minule.

Pokud voliči tuto obludnou zkorumpovanou, nacionálně-socialistickou, tvář ČSSD v podzimních volbách odmítnou a to tak, že se strana v některých statutárních městech propadne pod pět procent, snad by ji to ještě mohlo přivést k rozumu. Znamenalo by to odchod z vlády a na sjezdu 2019 úplnou výměnu vedení, neboť s nikým, kdo si teď zadává s Babišem i Okamurou, nelze už pro budoucnost nijak počítat.

Má-li mít ČSSD ještě naději, museli by se jí po příštím sjezdu ujmout lidé, kteří výrazně uspějí proti celkovému trendu decimace v komunálních a senátních volbách. A musela by se vrátit k tomu, co v principu zastávala v letech 1878 až 2017.

Stane-li se to či ne, budeme vědět už po podzimních volbách. Pokud by i po nich měla zůstat Zemanovou a Babišovou loutkou, přijde čas založit novou stranu zastupující u nás hlas evropské demokratické levice. Protože ČSSD takovým hlasem výsledkem tak zvaného referenda o vstupu do Babišovy vlády být přestala.

    Diskuse
    MP
    June 16, 2018 v 22.27
    Značka ČSSD je zničena
    Ať v podzimních volbách propadne více či méně. Mně by musela ruka upadnout, kdybych ji měl volit.
    Ale spíše je třeba se zamýšlet nad tím, co a jak dál. Počátkem prázdnin bych rád přišel s některými návrhy...
    June 18, 2018 v 0.09
    Jak ulovit krokodýla
    Když vás krokodýl pozře — a zapomene rozžvýkat — skutečně už jste ho prakticky ulovili, stačí jen pamatovat, že jste na lovu. Stěna krokodýlího žaludku je slabší než jeho šupinatá kůže, zaútočte, a vykucháte ho. Nesmíte si jen myslet, že s krokodýlem zevnitř jeho žaludku můžete vyjednávat, to vás ten krokodýl pěkně v klidu stráví, jenom si při tom občas postěžuje, že mu kručí v břiše.

    Tragickou chybou Bohuslava Sobotky bylo, že se v koalici s Babišem snažil vyhýbat konfliktům a vyjednávat — zatímco Babiš útočil a ČSSD kuchal.
    June 18, 2018 v 0.53
    Jak hluboko ČSSD klesla?
    Ještě ČSSD důvěru Babišovi neodhlasovala, a už ji Babiš podrazil. Od konce vyjednávání o koaliční smlouvě měl na stole jména ministrů za ČSSD, a do konce hlasování v ČSSD o účasti ve vládě mlčel, ale jakmile bylo hlasování uzavřeno v jeho prospěch, hned ČSSD její nominanty kádruje a osobuje si právo rozhodovat, koho si jeho koaliční partner na ministerstvo dosadit smí, a koho ne — a to přestože Miroslav Poche není, narozdíl od premiéra, trestně stíhán.

    Miloš Zeman se aspoň nechal slyšet, že Pocheho ministrem nejmenuje, ještě před koncem sociálně demokratického referenda. Mafiánská pověs Miroslava Pocheho mu přitom nevadí, mluví o podpoře migrace, ale všichni dobře víme, že migrace je jen zástěrka — jako vždycky, už od časů, kdy Karel Marx vysvětloval anglickým dělníkům, že za jejich nízké mzdy a špatné pracovní podmínky opravdu nemohou migranti z Irska. Zeman se Pochemu mstí za to, že v prezidentské kampani se opovážil podpořit Drahoše — což byl od Pocheho, při jeho pověsti překvapivě, vysoce morální čin. Ať už ho k podpoře Drahoše vedlo cokoliv, musel vědět, že Zeman má velkou šanci vyhrát a že Drahoš v případě vítězství nepoužije získanou moc k tomu, aby se mstil stoupencům protikandidáta, zato Zeman zaručeně ano.

    Vystoupení KSČM proti Pochemu zanechává o tom, co se dnes stalo z komunistů, už snad jen jednu nezodpovězenou otázku: Stali se komunisté poskoky Zemana, nebo Babiše?

    O tom, jak hluboko klesla ČSSD, se ještě něco dozvíme. Jan Hamáček zatím na svém seznamu ministrů trvá, ale bouchnout do stolu odvahu nemá, natož prásknout dveřmi. Jistě by v ČSSD našel i lepší ministry zahraničí než Miroslava Pocheho, jenže lidé jako Lubomír Zaorálek nebo Jiří Dienstbier s Babišem kolaborovat odmítají a mezi ochotnými už tak velký výběr nebude — nehledě na to, že většina sociálních demokratů, kteří za něco stojí, si už dávno vysloužila Zemanovu zášť. Navíc tu nejde jen o Pocheho, hlavní je postavení ČSSD v Babišově vládě — bude ČSSD koaličním partnerem ANO, anebo jen pobočkou Babišovy firmy? Přesto Jan Hamáček místo rázného odmítnutí nechat Babiše, ať řídí ČSSD ve vládě jako firmu, omílá bezzubě dokola, že bude vyjednávat a řešit.

    Uvidíme, zda Miloš Zeman připustí nějaké „řešení‟, jestli hodlá trvat na tom, že Poche ministrem nebude, a ne a ne a ne, anebo mu postačí, když se jen Miroslav Poche bude kát za své hříchy proti velkému vezíru Zemanovi, pokoří se před ním, pokloní se mu k zemi a políbí jeho chodidla a zadek. A uvidíme, jestli je dnešní ČSSD, ať v touze po korytech, anebo v oddané lásce k Zemanovi, k líbání Zemanova zadku svolná.
    June 18, 2018 v 1.09
    Что делать?
    „Z jiskry roste plamen,‟ říkají rebelové ve Star Wars, je čas na Epizodu 9: Návrat Lenina.

    Ale co mají dělat sociální demokraté v ČSSD?

    Rád bych sociálním demokratům doporučil právě porůznu v Evropě zakládané volební křídlo DiEM25, ale musím přiznat, že nejsem s to porovnat programy DiEM25 a PES, ukázat na nejzásadnější rozdíly mezi nimi a zdůvodnit, proč by měli sociální demokraté o naplnění svých ideálů usilovat spíše v rámci DiEM25. Vidím samozřejmě četná praktická selhání evropských socialistů, nedovedu však analyzovat jejich příčiny a ukázat, jak se jim DiEM25 vyhne, aby nakonec neselhalo úplně stejně.

    Tak snad aby se Idealisté registrovali jako politická strana. Když už tu máme ty Realisty...
    PK
    June 18, 2018 v 8.01
    A přesto se tady najdou lidi,
    jako třeba pan Pleva, který má chuť podporovat Zemana a Babiše, "protože Kalousek".

    Neuvěřitelné.
    June 18, 2018 v 17.26
    Co dělat?
    No, jestli má sociální demokracie ještě nějakou sebeúctu, tak nepůjde do koalice, kde nelze věřit premiérovi ani nos mezi očima, natož slib, že nebude kádrovat druhé straně jejich kandidáty a kde na ni budou pokřikovat komunisté to, co si přečetli na ruských dezinformačních serverech a z Hradu komunistická domovnice Ovčáček bude vydávat přímé příkazy, co má a nemá předseda koaliční strany dělat.

    Ovšem jestli se ve vedení sociální demokracie ještě nějaká sebeúcta nachází a nebude vedení samo sebe obelhávat pohádkou o velkorysé sebeoběti pro českou republiku, tak ji hrozí, že dokončí svůj puč lánští spiklenci (Zimola, Hašek, Škromach posílení děčínským vlkem) a zničí sociální demokracii k velké radosti hradního mocipána tím, že ji poslušně přivedou do koalice, kde budou hrát Zemanovy a Babišovy poslušné lokaje.

    Nadějí sociální demokracie jsou ti, kdo se nebudou opíjet vlastní sebeobětí, ale začnou pracovat na tvrdé a kritické sociálně demokratické opozici. Potenciál ještě pořád v sociální demokracii je.
    MP
    June 18, 2018 v 20.22
    Martinu Šimsovi
    ČSSD sebeúctu mít nemůže. Tu mohou mít jen její členové. A v tom je zakopaný pes. Možná je i dnes v sociální demokracii dost slušných lidí na provozování levicové strany, byli tam ještě po volebním debaklu, ale nevím, kdo všechno odešel v posledních měsících -- to by určitě byl ten potenciál, o kterém mluvíte.

    Jenže komunikace stranické veřejnosti je zalehnutá strukturou funkcionářů a aparátčiků, navázaných na penězovody či alespoň penězovůdky z obcí, krajů a in spe znovu i z vlády.
    Porážka v podzimních volbách by musela být opravdu zcela zdrcující, musela by vyhnat ČSSD z většiny zastupitelstev, aby se síla té struktury zlomila. A v takovou porážku nelze dost dobře doufat. A ve všech ostatních případech mají přátelé Hamáčkem počínaje a místostarostou v Kotěhůlkách všechny důvody držet tu aparátčickou krustu -- protože když padnou, druhou politickou šanci nedostanou.

    Takže ano, možná tu je ještě potenciál, ale není šance ho odblokovat.
    MP
    June 18, 2018 v 22.38
    P. Kolaříku,
    je mi líto, že nechápete ironii a nadsázku.