Česká strana sociálně demokratická existovala sto čtyřicet let a podle Jana Hamáčka a spol. je to zřejmě právě tak akorát. Jisté je, že ve stavu jakž takž srovnatelném s tím dnešním byla v minulosti pouze jednou, přesně v polovině své pouti dějinami. Také v roce 1948 zradila vlastní hodnoty, převážnou část svých voličů, ba demokracii jako takovou vstupem do vlády se svým úhlavním nepřítelem, který se tvářil jako spojenec.

Hořkou pravdou navíc je, že proti takovým Jiřímu Zimolovi či Jaroslavu Foldynovi byl Zdeněk Fierlinger v podstatě aspoň sociální demokrat. A pravdou také je, že před sedmdesáti lety po šarádě slučovacího sjezdu zdravé jádro stranu uchovalo po dalších jednačtyřicet let v exilu.

Právě poslední exilový předseda ČSSD Karel Hrubý patřil k řadě sociálnědemokratických autorů, kteří v našich novinách před současným postupem vedení strany varovali. On také, jako autorita nejpovolanější, přirovnal současný postup k chování Fierlingerových sociálních demokratů v roce 1948.

Analogie je přesná i v tom, že tenkrát stejně jako dnes, byla ČSSD řízena zvnějšku. Tehdy se změnila v apendix KSČM, dnes je řízena z Hradu a z Agrofertu. Nikdo jiný totiž na vstupu do Babišovy vlády zájem mít nemohl. Tvrdí-li i takové odbory něco jiného, obelhávají samy sebe, anebo nadřazují své partikulární zájmy zájmům obecným.

ČSSD se ohání drobečky, ale asistuje při demontáži demokracie

Veškeré velkoústé „argumenty“, které zaznívaly během hlasování v tak zvaném referendu, při pohledu na reálný stav věcí znějí nanejvýš jako chatrné záminky. Zhola nesmyslná a urážlivá vůči všem parlamentním kolegům setrvávajícím principiálně v opozici je argumentace „odpovědností za stát“, za to, aby měl konečně nějakou vládu.

ČSSD tu řeší Babišovy a Zemanovy problémy. Odpovědnost za stát bylo možné totiž vyjádřit jediným způsobem, který předvádí pět sněmovních stran: odmítnutím podílu na vládě se silami, které ohrožují jeho základy.

Na argumentu o odpovědnosti prosadit alespoň něco z vlastního programu by něco snad i mohlo být, kdyby jednání o sestavení vlády skýtalo sebemenší naději, že Andrej Babiš hodlá brát názory sociálních demokratů vážně. To se ale nestalo.

Jak jsme předvídali, Hamáčkovo okázalé „ukončení jednání“ před druhou částí hradeckého sjezdu, bylo jen trikem na sjezdové delegáty, kteří si tehdy skutečně ve velké většině vstup do Babišovy vlády nepřáli. Jenomže ani potom při obnovených jednáních se z elementárních požadavků nepodařilo prosadit nic: neprosadilo se, aby ve vládě nebyl trestně stíhaný Babiš, neprosadilo se, aby z funkcí ve sněmovně byli odvoláni rasisté tvořící reálnou součást sněmovní většiny Agrofertu. Jak se asi bude ČSSD naslouchat teď, když už ji nikdo k ničemu nepotřebuje?

Pokračuje tak klam, v jehož rámci Hamáčkovo vedení předstírá, že jediným problémem minulého, tak katastroficky zakončeného, vládního angažmá ČSSD, bylo personální obsazení. Pohodlná mantra „za všechno může Sobotka“ tak konečně projde zatěžkávacím testem, protože Hamáčkova ČSSD, s menším počtem lidí, s evidentně slabší sestavou ve vládě, a v nepoměrně nevýhodnějším postavení ve Sněmovně vstupuje do koalice s Babišem znovu. Evidentně má přitom v úmyslu se v ní chovat jako v posledních čtyřech letech, jenom doufá, že to tentokrát přinese jiné výsledky. Co by se tu vlastně vůbec mohlo zvrtnout?

I Sobotkova strategie spočívala přece v tom, že bude věcně upozorňovat na to, jak velký díl sociálnědemokratického programu se ve vládě daří uskutečňovat. Byla to dokonce do značné míry pravda. Předpokládal, že to voliči ocení. Jenomže v realitě to fungovalo jinak. Babišova politická divize Agrofertu dokonale zvládla jednoduchou figuru: úplně něco jiného říkali voličům a úplně něco jiného dělali.

Zatímco voličům díky své mohutné propagandistické mašinérii Babiš namlouval, že všechny úspěchy vlády jsou vlastně jeho, a obratně těžil z různých předsudků proti ČSSD a jejímu předsedovi, za kulisami uskutečňoval své politicko-ekonomické zájmy, což mu tatáž propagandistická mašinérie umožňovala tutlat. Tvrdí-li Jan Hamáček, že něco bude dnes jinak, skýtá tragikomický obraz člověka, jenž jsa pozřen krokodýlem, holedbá se, že ho ulovil.

Něco je přitom ale opravdu jiné, než když ČSSD vstupovala do vlády s Andrejem Babišem před pěti lety. Tehdy jednak opravdu neměla jinou možnost, protože jako vítěz voleb nemohla ani pomyslet na vstup do vlády se zdiskreditovanými stranami bývalé pravicové koalice, jednak skutečně bylo možno chovat ještě jakés takés iluze o pravých úmyslech Andreje Babiše.

Během jeho účinkování ve vládě vyšlo ale najevo, že nesleduje zájmy obecné, ale osobní a firemní. Babiš nepřišel řešit korupci, přišel si osobně pohlídat, že jeho vlastní korupční mašinérie bude nerušeně fungovat dál, což se mu daří tak, že ještě řádově zvětšuje její rozsah.

Bylo tragickou, osudovou chybou Bohuslava Sobotky, že vloni v létě, když se proti Babišovi a Zemanovi začala srocovat česká náměstí, Agrofert z vlády nevymetl a neučinil ze svého střetu s ním rozhodující souboj minulých voleb. Byla to jediná věc, které se Babiš i Zeman opravdu báli.

Dnes se věci mají tak, že Zeman i Babiš mají v ČSSD své lidi, a ona de facto vykonává jejich vůli. Není to nakonec tak dávno, jen před pouhými šesti lety, se Jaroslav Faltýnek chtěl stát za ČSSD senátorem. Jako prostějovský okresní boss strany tehdy intrikoval, aby nahradil oblíbenou Boženu Sekaninovou. Ona i další solidnější segmenty strany tehdy ještě odolaly.

Vstup do koalice s ANO má tak svou vnitřní logiku. V ČSSD po prohraných volbách získala vrchu právě tato vrstva okresních „Faltýnků“: charakterově pokřivených prospěchářů, kteří nehledají a nikdy nehledali cestu k uskutečnění sociálně-demokratických ideálů, ale jen k uskutečnění svých osobních zájmů. A po volebním debaklu se obávají, že značka ČSSD už nebude spolehlivým výtahem.

Druhý proud dnešního vedení ČSSD tvoří idealisté zemanovského typu, jako Foldyna, kteří chtějí ze strany učinit součást s Ruskem a Čínou koketující, o prolhaná média opřené společenské aliance odmítající evropskou liberální demokracii. Se sociální demokracií, jak existuje všude v Evropě a jak více méně existovala po 139 let i u nás, to ovšem nemá nic společného. Zeman či Foldyna, a dnes bohužel i nemalá část sociálnědemokratického členstva, má ideově blíže k Mussolinimu či k AfD nežli k Václavu Majerovi či Willymu Brandtovi.

Titul nejodpudivějšího zjevu v současném vedení ČSSD si ale v těžké konkurenci pro sebe vydobývá Miroslav Poche, který na sjezdu v kuloárech všechny ujišťoval, že vstup do Babišovy vlády je vyloučen, ale dnes za něj horem dolem bojuje, protože se vidí v Černínském paláci a v mocibažné touze veřejně šlape po svých sociálnědemokratických názorech, aby si udobřil hradní obludu.

Samozřejmě, že, ač to nyní popírá, se Miroslav Poche zastával uprchlíků: tak jako každý slušný evropský sociální demokrat. Bože, jak se někdo vůbec může takhle sebezohavovat?

↗

Poslední malá naděje ČSSD spočívá v tom, že jí to voliči spočítají v podzimních volbách a celá současná garnitura se bude poroučet. Foto Jakub Patočka, DR

Tlaku těchto dvou proudů, oportunistů a zemanovců, Sobotka čelil a nakonec podlehl. Vyčítat se mu dá jediná věc: že konflikt jasně nepojmenoval a nesvedl se svými protivníky zápas kdo z koho, s otevřeným hledím, dokud ještě mohl a když měl — nejméně dvakrát, po lánském puči a po Zemanově loňském spartakiádním cvičení s holí — příležitost opřít se o veřejnost ochotnou vyrazit do ulic.

O Chovancovi zde stojí za to ztratit pár slov. Dopustil se několika hrubých chyb, jež jsme zde v reálném čase kritizovali. Neodpustitelné bylo především extempore s puškou. Ale faktem je, že nedovolil, aby sociální demokracii někdo řídil zvenčí, nebál se jít do konfliktu s Babišem. A dnes mu můžeme přičíst k dobru i to, že evidentně Sobotkovi pomáhal držet na uzdě ony hrůzostrašné stranické struktury, jež dnes v plné parádě vyhřezly na světlo boží.

Dnes už ale v ČSSD Babišovi nebrání nikdo nijak v ničem. Babiš od voleb se Zemanovým dobrozdáním za kulisami systematicky pracoval na ovládnutí bezpečnostních sborů a také na ovládnutí či alespoň paralyzaci veřejnoprávních médií. Svými lidmi obsazuje všechny pozice, k nimž mu kontrola exekutivy dává přístup. Opakujeme, že je to ústavní puč, protože parlament Babišovi k ničemu takovému nedal mandát. Je selháním parlamentní opozice, že proti tomu nebojuje cestami občanské neposlušnosti a že nedeklaruje úmysl vyvodit ze současného obcházení ústavy, jak vůči Babišovi, tak vůči Zemanovi trestní odpovědnost.

Sebevědomá ČSSD svých otců zakladatelů, která za demokratické ideály všeobecného hlasovacího práva a osmihodinové pracovní doby přiváděla statisíce lidí do ulic, by dnes stála v čele boje proti Babišovi i Zemanovi. Dnešní zdecimovanou ČSSD Zeman a Babiš ale používají už jen jako štětku, která má jejich demontáž demokratických základů státu přetřít před Západem a částí české veřejnosti stižené lachtaní naivitou či zaháčkované v novém režimu už zase nějakým prospěchářstvím.

Nenechte se vysmát. Policii, ba ani vnitro Hamáček řídit nebude, nikdo ho tam nebude brát vážně. Pro noty se bude chodit na Hrad a do Agrofertu. A tak jako jsme předpověděli, že tak zvané ukončení jednání ČSSD o vládě s Agrofertem bylo jen habaďurou na sjezdové delegáty, nyní předvídáme, že během prázdnin skončí trestní stíhání Andreje Babiše. Předpokládáme, že k tomu nasadí svou grimasu uživatele homeopatik na křivdu a ukáže svým estébáckým prstem na Hamáčka: že to přece on garantuje „tu nezávislosť hentej policie“. Přesně to je totiž jeho nová role.

Je už ČSSD mrtva? Počkejme ještě do voleb a příštího sjezdu

Vzhledem ke stavu, v němž se sociální demokracie nalézá, je ale vlastně paradoxně správné, že do vlády vstupuje. Ze tří důvodů. Za prvé: nedávalo by smysl, když od sjezdu ovládá stranu aliance oportunistů a zemanovců, aby se neúčastnila vlády, do níž svou pokřivenou náturou patří. Za druhé, pokud by tak zvané referendum rozhodlo o setrvání mimo vládu, bylo by to primárně z důvodů obav místních a regionálních struktur z masakru, jenž stranu v koalici s Babišem čeká v podzimních volbách; nikoli z důvodů principiálních.

A konečně za třetí, pokud by zůstala strana mimo vládu, trval by v ní spor, kdo nese odpovědnost za příští nezdary. Hamáček, Zimola a celé jejich výtečné vedení by mohlo tvrdit, že neúspěch způsobili členové, kteří tvrdošíjně odmítali do vlády vstoupit. Takto bude odpovědnost ryze na nich.

A je dobře, že se to děje s plnou parádou, že jsou přitom znovu Hašek, Škromach, Paroubek, všechny přízraky z minula. Ještě Fencl a Grégr by se měli účastnit.

Poslední naděje sociální demokracie totiž spočívá v tom, že jí to voliči spočítají v podzimních volbách. ČSSD dávno rezignovala na zásady politické racionality, na to, aby se její politika řídila poznáním věcného stavu a programovými východisky. Jedině proto může blouznit o absurdních protilidových projektech, jako je přesun brněnského nádraží či nové jaderné bloky. Jedině proto si nechala vnutit tmářskou protiuprchlickou rétoriku či stranickou družbu s čínskými komunisty.

Ale promítá se to i dovnitř: už roky to není tak, že by se volební úspěch odměňoval a z nezdaru se vyvozovala odpovědnost. Uvnitř se zavedla de facto feudální struktura, je to jakási konfederace opevněných tvrzí kontrolovaných okresními bossy Faltýnkova typu, jejichž hlavní starostí je udržovat si hlasovací většinu: přesně tímhle mechanismem se ostatně kroutily za záda ruce členské základě při právě skončeném tak zvaném referendu. Proto se muselo hlasovat na schůzích a ne korespondenčně jako minule.

Pokud voliči tuto obludnou zkorumpovanou, nacionálně-socialistickou, tvář ČSSD v podzimních volbách odmítnou a to tak, že se strana v některých statutárních městech propadne pod pět procent, snad by ji to ještě mohlo přivést k rozumu. Znamenalo by to odchod z vlády a na sjezdu 2019 úplnou výměnu vedení, neboť s nikým, kdo si teď zadává s Babišem i Okamurou, nelze už pro budoucnost nijak počítat.

Má-li mít ČSSD ještě naději, museli by se jí po příštím sjezdu ujmout lidé, kteří výrazně uspějí proti celkovému trendu decimace v komunálních a senátních volbách. A musela by se vrátit k tomu, co v principu zastávala v letech 1878 až 2017.

Stane-li se to či ne, budeme vědět už po podzimních volbách. Pokud by i po nich měla zůstat Zemanovou a Babišovou loutkou, přijde čas založit novou stranu zastupující u nás hlas evropské demokratické levice. Protože ČSSD takovým hlasem výsledkem tak zvaného referenda o vstupu do Babišovy vlády být přestala.