Na břehu řeky sedí malá žába, když v tom se na ni obrátí mladý štír s prosbou: „Žábo, vezmi mě prosím na druhý břeh řeky. Neumím plavat a sám bez tvé pomoci bych se tam nedostal.“ Prvotní instinktivní reakce žáby je kategorické ne. „V žádném případě. Jsi štír a jediným bodnutím mě můžeš zabít.“

Mladý dravý štír však naléhá, slibuje, že jí v žádném případě neublíží, a žába po chvíli podlehne. Vezme štíra na záda a společně plavou na druhý břeh. Když jsou zhruba v polovině, štír následujíc své vnitřní pnutí žábu zčistajasna bodne. Ta se pod přívalem prudkého jedu začíná topit. Z posledních sil stačí jen nevěřícně vzdychnout: „Vždyť jsi mi slíbil, že mi neublížíš. Uškodil jsi i sobě, utopíš se společně se mnou.“ Štír ještě stihne odpovědět: „To víš, jsem štír a je to moje přirozenost.“

Bajky nás od mala varují před chybným jednáním a ani tato není výjimkou. Žába věděla, jaká je přirozenost štíra, její prvotní instinkt ji varoval, ale podlehla a zaplatila za své špatné rozhodnutí. Když máme nyní možnost sledovat chování ČSSD, zejména v souvislosti s jednáním o vládě s hnutím ANO, může nám takovou malou nejistou žabku připomínat. A nemusíme ani dvakrát hádat, kdo je v tomto příběhu oním agresivním štírem.

Avšak s jedním výrazným rozdílem — tragický konec čeká jen nebohou žabku. Zatímco se díky své naivitě bude topit, štír už mezitím naskakuje na žábu jinou (a že si minimálně ze dvou z nich bude moci vybírat). Je tedy otázkou, proč se sociální demokraté do nebezpečného partnerství s hnutím ANO tak ženou?