Deník Referendum Domov

Na břehu řeky sedí malá žába, když v tom se na ni obrátí mladý štír s prosbou: „Žábo, vezmi mě prosím na druhý břeh řeky. Neumím plavat a sám bez tvé pomoci bych se tam nedostal.“ Prvotní instinktivní reakce žáby je kategorické ne. „V žádném případě. Jsi štír a jediným bodnutím mě můžeš zabít.“

Mladý dravý štír však naléhá, slibuje, že jí v žádném případě neublíží, a žába po chvíli podlehne. Vezme štíra na záda a společně plavou na druhý břeh. Když jsou zhruba v polovině, štír následujíc své vnitřní pnutí žábu zčistajasna bodne. Ta se pod přívalem prudkého jedu začíná topit. Z posledních sil stačí jen nevěřícně vzdychnout: „Vždyť jsi mi slíbil, že mi neublížíš. Uškodil jsi i sobě, utopíš se společně se mnou.“ Štír ještě stihne odpovědět: „To víš, jsem štír a je to moje přirozenost.“

Bajky nás od mala varují před chybným jednáním a ani tato není výjimkou. Žába věděla, jaká je přirozenost štíra, její prvotní instinkt ji varoval, ale podlehla a zaplatila za své špatné rozhodnutí. Když máme nyní možnost sledovat chování ČSSD, zejména v souvislosti s jednáním o vládě s hnutím ANO, může nám takovou malou nejistou žabku připomínat. A nemusíme ani dvakrát hádat, kdo je v tomto příběhu oním agresivním štírem.

V bajce sice zahynou oba, v našem příběhu však čeká špatný konec jen chudáka žabku. Ilustrace trustlifetoday.com

Avšak s jedním výrazným rozdílem – tragický konec čeká jen nebohou žabku. Zatímco se díky své naivitě bude topit, štír už mezitím naskakuje na žábu jinou (a že si minimálně ze dvou z nich bude moci vybírat). Je tedy otázkou, proč se sociální demokraté do nebezpečného partnerství s hnutím ANO tak ženou?

Hledání identity s partnerem bez ideologie
Podle dosavadních zpráv z médií probíhaly námluvy mezi hnutím Andreje Babiše a sociálními demokraty poměrně hladce. Vrcholní představitelé ČSSD sice stále hovoří o tom, že trestně stíhaný premiér je problém, ale postupně se od silné rétoriky upouští. Po posledním jednání ze včerejší noci to vypadá, že za ministerstvo financí by byla ČSSD ochotna Babiše jako šéfa kabinetu skousnout. Přestože je vedení strany vázáno jasným usnesením nedávno proběhnuvšího sjezdu.

Margaret Thatcherová (ač si o obsahu její politiky můžeme myslet cokoliv), jednou řekla: „Budeme stát na principech, nebo nebudeme stát vůbec.“ V době, kdy se hovoří o vyprázdněnosti politiky, o období bez ideologií a éře populistů, jedinou možnou záchranou pro tradiční strany je právě onen důraz na vlastní principy. Pokud přijde i o ně, jakou přidanou hodnotu může voliči nabídnout? Má-li ČSSD podobný politický program jako hnutí ANO, neměla by nyní činit vše pro to, aby se v jiných oblastech dokázala odlišit? A není ono stání si za svým dobrým začátkem?

Problém ČSSD je však mnohem hlubší a je spojen s krizí její vlastní identity. Když si sama prožila své ve vládě s dravým stylem jednání Andreje Babiše, mnozí si nyní ťukají na čelo, proč se chce dravci opět vystavit. A navíc v takovém pochroumaném stavu. Strach z neviditelnosti v opozici? Možná, ale logicky, pokud není politická strana schopna pracovat v opozici a být vidět, může být vidět ve vládě vedenou člověkem s nejlepším PR a marketingem v zemi?

ČSSD měla svého premiéra, ale Babišovi stačilo ministerstvo financí, aby veškeré úspěchy vlády šly za ním. Opozice je nevděčná. Už ze své podstaty. Ale z polistopadové historie víme, že sociální demokraté v ní umí chodit. Bude to ale namáhavá a mravenčí práce.

Avšak obavy z nedostatku pozornosti v opozici nejsou pravým důvodem. A ani touha po ministerských postech a funkcích všeho druhu není tím hlavním hnacím motorem. Nevysvětlovaly by totiž podporu pro vstup do vlády u spousty řadových členů. Musíme jít hlouběji pod povrch.

Volební debakl odhalil nepěknou realitu: nejen že voliči neví, co v dnešní době znamená sociální demokracie, neví to sami sociální demokraté. Společná identita, mazivo, bez kterého se i sebelepší stroj zadrhne, je mlhavá a nejasná. Jste-li
ve vládě se stranou, která je ideově vyprázdněná a jejím hlavním prodejním artiklem je osobnost lídra, svou identitu s ním těžko získáte zpět.

Ač to může znít jako paradox, opozice je útočištěm, které by si nyní měla ČSSD dopřát. Dá jí prostor najít samu sebe. A co když nastanou předčasné volby a strana zůstane mimo parlament? V minulosti to postihlo například lidovce. Šlo pro ně o velmi těžké období, které je však na konci stmelilo a posílilo. Do Sněmovny se vrátili, ideově mnohem více ukotveni než předtím.

Potřebujeme zdravou sociální demokracii
Je krásným paradoxem, že se nyní v rámci koaličních rozhovorů snaží ČSSD vyjednat návrat proplácení prvních tří dnů nemoci pro zaměstnance, ale sama si řádnou léčbu odepírá. Místo toho, aby se odebrala na „nemocenskou“ a věnovala se vlastnímu uzdravení, žene své oslabené tělo do další bitvy, kterou nemůže v tomto stavu vyhrát.

Co kdyby se strana se sedmi procenty hlasů v posledních volbách oprostila od mesiášského komplexu a ochranu demokracie nechala na jiných, kteří ve volbách uspěli více? A proč nenechat Andreje Babiše vládnout s SPD za podpory KSČM? Naše demokracie to ustojí. I díky tomu, že se sociální demokracie sama nezničí vládním angažmá se „škorpionem“. Naopak bude jedinou autentickou levicí v opozici.

Bude se hlasitě prát za dostupné bydlení, zvyšování mezd, bojovat proti zvrácenému systému exekucí… K tomu lidem nabídne jasné principy – styčný bod, který v dnešním světě potřebujeme.

Hlavně, nesklopí hlavu a nabyde zpět zdravého sebevědomí. A to není špatný začátek uzdravovacího procesu.