Na ČSSD je žalostný pohled. Zrazuje sebe, zrazuje demokracii

Vedení ČSSD při jednáních s Babišem neponižuje jen sebe a svou stranu. Poškozuje českou demokracii i zájmy svých voličů. Referendum o vstupu do Babišovy vlády o budoucnosti strany mnohé napoví, definitivně rozhodne ale až letošní podzim.

Jakub_cb

Jakub Patočka

23.03.2018 16:04

Související

Rezignace Bohuslava Sobotky na poslanecký mandát symbolicky podtrhuje hloubku scestí, na kterém se Česká strana sociálně demokratická ocitla. Z hlediska ČSSD i obecně české demokratické politiky je to velmi špatná zpráva. Sobotka nebyl bez chyb, za nějž jsme jej v reálném čase soustavně kritizovali, ale platí přitom, že v současném vedení ČSSD každého svým rozhledem i politickými schopnostmi převyšuje nejméně o hlavu.

Jako politická chyba se ale bohužel jeví i jeho současný krok. Těžko se totiž bude vzdorovat dojmu, že se jedná o úprk z boje, o vyklizení pole žalostným figurám jako Zimola a Hašek, jen co se začali pokoušet svého poraženého vnitrostranického soupeře disciplinovat. A v každém případě Sobotkovo rozhodnutí oslabuje všechny zastánce evropského pojetí sociální demokracie ve straně.

Navíc jeho rezignace na poslanecký mandát, který mohl, jsa vybaven přímou relativně silnou podporou od voličů, vykonávat zcela svobodně bez lavírování zohledňujícího veletoče vlastní strany, je zásadním ochuzením Sněmovny i demokratické opozice. Sobotkovy zkušenosti i kompetence věnovat se některým tématům budou scházet. Je tu celá řada témat, od ekologické politiky, přes daňovou politiku, až po regulaci médií, která v poslaneckém klubu nemá, při vší úctě k němu, kdo s obdobnou autoritou a kompetencí převzít. Promarňuje také šanci ukázat jak sympatický obsah může mít role poslance.

Sobotkovi lze ovšem lidsky rozumět, že už nechtěl trávit čas s postavami, které mu perfidně kladly za vinu to, co způsobily především ony samy. Lze chápat, že už nechtěl jako porážkou obtěžkaný vůdce trávit obtížnou defenzívou jak uvnitř strany tak ve Sněmovně čas, který tak dlouho odpíral svým nejbližším.

Teprve jeho další cesta dá odpověď na otázku, zda to, co se jeví nyní jako chyba, jako odchod z nedobojované bitvy, dokáže svými příštími kroky proměnit v ospravedlnitelné, ba prozíravé rozhodnutí. Co je každopádně evidentní už teď: jeho krok dramaticky prosvětluje otřesný stav, v němž se donedávna nejsilnější česká strana nachází.

ČSSD vůbec nechápe, proč prohrála volby
ČSSD doplácí na špatnou analýzu výsledku voleb. Ten se šmahem odbyl s tím, že za něj nese odpovědnost vedení, zejména tak zvaný triumvirát Chovanec, Sobotka, Zaorálek. Ačkoli i oni jistě měli svůj díl odpovědnosti, základní příčiny volebního debaklu jsou ale jiné a ohlašovaly se postupným sesuvem voličské přízně dlouhou dobu. V Deníku Referendum jsme jako příznivci evropského pojetí sociálnědemokratické politiky na příčiny sesuvu ČSSD upozorňovali dlouhodobě a vývoj dával našim varováním za pravdu.

Hlavní příčinou propadu sociální demokracie je ochabování programového základu politické praxe a ztráta věrohodnosti představitelů ČSSD na všech úrovních. Věrohodní představitelé ČSSD jsou totiž dnes výjimkou, nikoli pravidlem. To se jasně odrazilo už ve výsledku komunálních voleb v roce 2014 a nejméně od roku 2012 se to odráží i ve výsledcích voleb senátních.

Základním problémem ČSSD je fakt, že se proměnila v konfederaci lokálních struktur svou povahou fakticky feudálních, v nichž jednotliví velmoži spravují své místní, okresní a v různých mocenských aliancích i krajské organizace. Kontrolují tu hlasovací většiny, a mezi sebou pak obchodují s hlasy delegátů, vyjednávají obsazování mocenských pozic, jen s minimálním ohledem na program. Největším festivalem takového obchodování je sjezd.

K vnitřní kultuře dnešní ČSSD patří i to, že někde delegáti dostávají seznamy těch, pro něž mají na různých konferencích hlasovat, předtištěné na zalaminovaných kartičkách – aby na nich nebylo možné nic přepisovat. A této obludné záměně politikaření za politiku se v ČSSD učí všichni už od Mladých sociálních demokratů. Takže i slibnější postavy jako Jan Hamáček jsou poznamenány touto politickou pakulturou, do ní vrůstají a jinou politiku si ani nedokážou představit.

Idea, že by se politika mohla dělat jinak, v jádru aktivisticky, že by se strana mohla řídit nikoli ad hoc vyjednávanými většinami místních velmožů, ale na základě programových priorit, osobnostních předností kandidátů a výsledků debat, do nichž by – v klíčových věcech i s hlasem rozhodujícím – byli přizváni i sympatizanti a voliči strany, tedy směr, jímž se sociálnědemokratická politika ubírá na Západě, zní v dnešní české sociální demokracii jako hudba z Marsu.

Málokdo uvnitř strany je tudíž ochoten si připustit, že reálná příčina volební porážky ČSSD leží právě zde, v degeneraci politiky na politikaření, v záměně programové politiky za organizování hlasovacích většin prospěcháři okresního formátu. A veřejnou podporu ztrácí ČSSD proto, že mocenské politikaření bez programového ukotvení čím dál větší množství voličů prohlíží jako podfuk.

Druhou stránkou takového výkonu politiky dovnitř strany je totiž samozřejmě očividné osobní prospěchářství mnoha představitelů při výkonu veřejných funkcí. Způsob, jakým politiku prováděli lidé jako Hašek, Onderka, Zimola, Rykala a nepřeberně tucty méně známých regionálních a lokálních grázlíčků, o nichž si lidé mezi sebou v místě poví, stranu dlouhodobě poškozoval a zdestruoval její pověst řádově víc, než všechny chyby, jichž se dopustila Sobotkova vláda.

Okolnost, že ČSSD ztratila kontakt se svými programovými východisky, se kromě otřesné vnitřní kultury i epidemie prospěchářství při výkonu veřejné správy promítá i v tom, že dnes strana vůbec neví, jak se pokoušet získávat ztracené pozice zpět: a tak se v ní mimo jiné šíří jako požár bludná představa, že má voličům nadbíhat protofašistickými, to jest okamurovskými a zemanovskými, metodami.

Sobotka tedy opravdu nese díl odpovědnosti za výsledek voleb. Ale spočívá především v tom, že se s touto vnitřní politickou pakulturou jako předseda odvážněji nekonfrontoval: ani po pokusu o puč, po němž se mohl opřít o hlas veřejnosti ochotné vyjít do ulic a po němž měli být všichni jeho hlavní aktéři s Haškem a Zimolou v čele ze strany vypoklonkováni, ani na pražském sjezdu v roce 2015, který měl pevně v rukou a mohl za cenu vnitrostranického konfliktu vyhlásit regionálním bossům boj, ani v květnu 2017, kdy naposledy byla šance při protestech proti Zemanovi a Babišovi zkusit stranu sjednotit na takovémto základě. Zde opravdu leží odpovědnost Sobotkova vedení a jeho osobně.

Ale řádově větší odpovědnost za dlouhodobý úpadek ČSSD vrcholící loňským volebním debaklem nesou všichni, kdo jsou faktickými nositeli prospěchářské politické pakultury, z nichž mnozí patří k těm, kteří dnes stranu vedou. Kdyby totiž ČSSD nerezignovala na elementární schopnost analýzy výsledku voleb, musela by se podívat, kde kdo jaké získal preference a co tímto prostřednictvím voliči straně sdělili.

Odnikud by potom nemohly zaznívat psychedelické představy, že by ČSSD mohl obrozovat někdo jako Roman Onderka, který dostal ve svém Brně celých 1853 hlasů (mimochodem o pět set méně než Sobotka). A to Roman Onderka v sociálnědemokratickém panteonu přízraků z minula, jež se nyní hlásí o slovo, ještě opravdu nepatří k tomu nejhoršímu.

Skutečné zemanovské poučení: z opozice jít vládě po krku
Na první části přerušeného hradeckého sjezdu Miloš Zeman zopakoval svůj nově zamilovaný citát, podle nějž měl prvorepublikový sociálně demokratický předák Rudolf Bechyně říct: „Suchá je skýva opozice.“ Těžko říct, kde to Miloš Zeman vzal, je dosti možné vzhledem k Zemanově celkové popletenosti, že Bechyně nikdy nic takového neřekl.

To je ale jedno, nejde o Bechyněho, ač by se u něj sociální demokraté, kdyby chtěli, skutečně mohli v lecčems poučit. Třeba z jeho skutečného citátu, se kterým pozdravujeme na Pražský hrad: „Faktem je, že my jsme součástí a nerozlučitelnou součástí západoevropského okruhu politického, kulturního a také hospodářského. Faktum je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, že prosperita našeho průmyslu, existenční možnosti dělnictva v tomto státě a do velké míry samotná existence této republiky závisí na tom, jaký je náš poměr k západním mocnostem. A já naprosto nespoléhám, že to, co nám zde schází k výživě, dostaneme z východu. My jsme odkázáni na západ.“ Tyto Bechyněho věty cituje Ferdinand Peroutka v Budování státu. Na straně 856; vlevo dole.

Přátelé: Rudolf Bechyně, Ferdinand Peroutka a Marie Peroutková. Repro DR

Mnohem podstatnější je nyní ale to, co Zeman říká svým smyšleným či skutečným Bechyněho citátem o úloze opozice v demokracii. Ukazuje to, jak málo si politického systému demokracie váží, jak málo mu rozumí a jak jím v hloubce pohrdá. Je to scestí, na němž se ocitl uzavřením perfidní opoziční smlouvy, která byla de facto prvním pokusem po roce 1989 vyřadit zde z chodu Sněmovnu a parlamentní demokracii.

Nebylo to tak vždy. Když se stal před čtvrtstoletím Miloš Zeman předsedou ČSSD v situaci, kdy se její společenská síla nápadně podobala její síle dnešní, tehdy ještě dobře znal cenu opozice v parlamentní demokracii. Velmi dobře se v ní zabydlel, vyhlásil politiku nulové tolerance vládě Václava Klause a odhodlání „jít jí po krku“.

Vycházel přitom ze zcela správné úvahy, že proti Klausově politice bezbřehé deregulace kapitalismu se ve společnosti bude vzmáhat odpor. A bylo mu jasné, že v parlamentní demokracii se mluvčím takového odporu stane ten, kdo bude nejpřesvědčivější opozicí. Díky Zemanově schopnostem a obratnosti, které projevoval v letech 1993 až 1998, se sociální demokracie takovým nositelem základní alternativy společenského směřování opravdu stala.

Je neodpustitelným zločinem na české demokracii a české politické kultuře, že Zeman očekávání, jaká vyvolal před rokem 1998, utopil v perfidním mocenském paktu se svým úhlavním protivníkem. Tehdy ještě byla opravdu příležitost zásadní vady Klausovy ekonomické reformy napravit. ČSSD tehdy také disponovala řádově kvalitnějším personálním zázemím než dnes a spoustu věcí napravit mohla. Dohoda s ODS to ale znemožnila.

Ale co víc: strašným způsobem se podepsala na vnitřní mentalitě ČSSD. Právě tam stojí začátek bezcharakterní politiky cpaní se do koalic s ODS či kýmkoli jiným na všech úrovních, jen když z toho budou nějaké prebendy pro funkcionáře.

Tak se i Onderka, který také byl svého času v brněnské politice oprávněně brán jako bývalý odborářský vůdce za naději a příslib, zcela zdiskreditoval korupční koalicí s ODS, tak se zcela zdiskreditovala ČSSD v Praze, tak se dnes v mnoha krajích ČSSD prostituuje v bezprogramových koalicích s ANO či s pravicí. Toto pojetí politiky, kde podíl na moci a benefity bafuňárů z něj dostává přednost před principiální obranou zájmů voličů, která se prostě někdy provádí z opozice a jindy, ovšem úplně stejně zásadově z koalice, je skutečnou příčinou sesuvu ČSSD.

Není nyní možné rozvíjet všechny následující peripetie ve vývoji strany, ale stojí za připomenutí, že i Jiří Paroubek byl ve své éře relativně úspěšný právě proto, že na zemanovský konfrontační styl navázal. A naopak lze říci, že dnešnímu debaklu ČSSD dal základ už Zeman opoziční smlouvou: on sám je kmotrem kultury bezprogramového prospěchářství.

Kdyby si však chtěla dnešní ČSSD vzít z úspěchu jeho éry – spadají výhradně do let 1993 až 1998 – poučení, pak by musela vidět, že jedinou slibnou cestou, jež se jí nabízí, je odchod do opozice a obsazení role principiální alternativy vůči Babišovu podnikatelskému populismu a Okamurovu rasismu. Předpokládalo by to ovšem ochotu odejít do opozice na všech úrovních, kde ČSSD nemůže hrát určující úlohu, včetně statutárních měst a krajů. I zde sedí mnozí v pohodlných seslích ne kvůli zájmům svých voličů, ale jen kvůli náměstkovským platům, jež z toho mají.

Jednání ČSSD s Babišem je rezignací na racionální základ politiky
Jednání současného vedení ČSSD s Andrejem Babišem je vrcholem prospěchářského přístupu k politice, který se v ČSSD začal prosazovat jako dominantní pojetí politické práce od uzavření opoziční smlouvy. Smysl současných jednání, navzdory fasádě různých vzletných slov, netkví v ničem jiném, než ve snaze zajistit prebendy pro pár předáků ČSSD.

Racionální analýza politického působení Andreje Babiše totiž zákonitě vede k závěru, že on sám sociální demokracii nepotřebuje k ničemu jinému než jako fíkový list, který bude krýt jeho skutečnou sněmovní většinu, v níž se pohodlně opírá o Filipovy komunisty a Okamurovy rasisty. Sociální demokracie jednáním s Babišem navíc zcela kompromituje své šance prezentovat se jako alternativa v podzimních volbách, jež pro ni mají osudový význam.

Sociální demokraté budou obhajovat tři a půl tisíce míst zastupitelů a přes polovinu mandátů ve svém senátním klubu. Při stávajících preferencích, které současná povolební strategie nedává sebemenší šanci zvýšit, nastane úplný masakr komunální politické základny ČSSD a její úpadek k nejmenšímu vlivu od roku 1996.

To je samozřejmě zájmem jak Babiše tak i Zemana, který se nikdy od svého odchodu z ČSSD netajil tím, že jeho úmyslem je stranu zničit. Přitom je jasné, že pokud by se nedej bože ČSSD ve vládě s Babišem ocitla, její vliv na cokoli bude řádově nižší než v minulém období, naopak odpovědnost za všechny nešvary se jí bude přičítat v daleko větší míře.

V roce 2013 ČSSD skutečně neměla žádnou jinou kloudnou možnost, než s Babišem do koalice jít. Chybou jistě bylo nevyhnat ANO z vlády v létě loňského roku, ale chybou nebylo vládu s ním uzavřít: se zcela zdiskreditovanými stranami končící Nečasovy koalice to totiž opravdu jejich vinou nepadalo do úvahy.

Jenomže dnes už víme řádově víc o pravé povaze Babišova politického působení. Víme, že Andrej Babiš je řádově horší politickou silou nežli demokratický blok čtyř pravicových a středopravých stran: narozdíl od nich představuje reálné ohrožení některých základních atributů demokratického státu. Víme totiž, že faktickým cílem Babišova politického působení je učinit z mnoha složek státu součást svého podnikatelského impéria.

A konečně je tu ještě druhý podobně podstatný motiv. Sociální demokraté všude na světě stáli v první linii boje proti rasismu, proti nacismu i nesnášenlivosti. ČSSD zrazuje českou demokracii i sebe sama už tím, pokud nepodmiňuje jakákoli jednání s ANO o čemkoli, podáním návrhu na rozpuštění Okamurovy strany. To je totiž právě jedna z věcí, kterou i vláda v demisi udělat může.

A je to požadavek, který sociální demokraté dluží české společnosti i sami sobě už tím, jak ostudně selhávali ve vládě tváří v tvář uprchlické krizi. Marasmus, v němž dnes vězíme, je i důsledkem této tehdejší zbabělosti všech českých demokratů, sociální v to počítaje.

Novou levicovou stranu? Zatím ne
Krizi české levice samozřejmě prohlubuje okolnost, že součástí Babišovy nesvaté sněmovní trojice jsou komunisté. Za povšimnutí stojí, že i zde ČSSD maří skvělou politickou příležitost kritizovat svého letitého soka z principiálních pozic: sociální demokraté by se přece tak krásně mohli vysmívat žalostnému oportunismu komunistů, jejž jednáním s českým superoligarchou projevují. Člověka napadá, jak skvěle by to před čtvrt stoletím dokázal Miloš Zeman.

To by se ovšem dnešní sociální demokraté sami nesměli cpát na Okamurovo místo. Bože, může být jejich hanba vůbec ještě větší? A co vlastně nechvalně proslulé a námi tolikrát kritizované bohumínské usnesení? Ztratili ho Hamáček se Zimolou někde po cestě do Agrofertu?

Úplné selhávání české parlamentní levice tváří v tvář síle, kterou představuje Babiš, nastoluje otázku, zda nepřichází čas k založení nové tak zvaně „autentické“ levicové strany. Odpověď na ni zní: zatím ne.

Jednak příklady ze všech postkomunistických zemí ukazují, že to je mimořádně nesnadný podnik. Jakkoli třeba přejeme všechno štěstí projektu Progresívné Slovensko, absence dostatečně silného podhoubí sociálních hnutí, předpojatost občanská společnost vůči levici i zoufale slabá mediální krajina, jsou faktory, které se v postsovětském prostoru mimořádně složitě překonávají. Počítejme s tím, že i u nás by taková akce skončila spíše jako Razem v Polsku, a ne jako Syriza v Řecku.

Navíc všichni idealisté často přehlížejí, že politika je i řemeslo, velmi vyčerpávající a v řadě ohledů výsostně technická disciplína. Nestačí vědět, čeho chci dosáhnout, je také třeba umět přes soustavu převodových pák ve straně a veřejné správě změny reálně vyvolat. To je velmi složité a lidí ovládajících takové umění není tak mnoho.

Dnes velmi málo viditelnou výhodou ČSSD je skutečnost, že pořád disponuje mimořádným rezervoárem lidí, kteří politiku jako řemeslo zvládají velmi slušně. A velká spousta z nich opravdu nemá primárně prospěchářské motivace. Jen zkrátka nevidí žádné příznivé východisko ze současné situace. Bohužel straně zoufale chybí někdo, kdo by je dokázal nastínit.

Šance ale ještě mohou přijít. Rozhodne jednak to, zda strana vstoupí do vlády, a jednak to, jaká se prosadí interpretace předvídatelného volebního debaklu v letošních podzimních volbách. Protože to bude moment, kdy se otevře ještě jednou příležitost charakter ČSSD od základu proměnit v autentické evropské levicové hnutí. Mohou se o to pak pokusit nové tváře úspěšných z komunálních a senátních voleb – vybaveni přímým mandátem od voličů, spolu se zásadovými členy minulého vedení, kteří dnes principiálně odmítají spojenectví s Babišem.

Teprve pokud by se i v reakci na předvídatelný podzimní debakl ČSSD měla prosadit ve straně zemanovská frakce, lidé v čele s dnešními Fierlingery Zimolou a Haškem, teprve pokud by stranu ovládla mentalita uspokojení nad vrabci v hrsti, posílanými z Agrofertu, teprve pak by bylo na místě říct si, zda nedozrál čas k zakládání nového politického projektu.

ČSSD se nesluší vzdát bez boje do úplného dna. Je to totiž příliš cenná instituce s příliš skvělou tradicí protkanou jmény jako Rudolf Bechyně, muže, který také řekl: „Nepotřeme demagogy, budeme-li demagogy ještě většími.“

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Sobotka byl součástí toho, co autor článku kritizuje Středa, 28.Března 2018, 18:03:4

Tento text se tváří, jakoby Sobotka nevedl dohody se stranickými bossy, jakoby se nenechal jimi ovlivňovat, jakoby neměl podíl na ideovému a morálnímu úpadku ČSSD. Začínal jako Zemanův poslanec, potom byl pravou rukou Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka ve vládě i ve straně. On to byl, který se naučil ve stranické politice velmi pružně pohybovat a on i jeho lidé byli na mnoha a mnoha zalaminovaných lístečcích (ať už reálných nebo virtuálních) na sjezdech, okresních a krajských konferencích. Byl to jednoznačně on, který pomohl a pomáhal bezpáteřním politikům ČSSD typu Milana Chovance.

Velkou zásluhu má třeba na komunálních a senátních volbách v roce 2010, kdy po dluzích předchozích předsedů konečně vytvořil silnou síť sociálnědemokratických komunálních politiků, úspěšných starostů a primátorů.

Že je ovšem lídrem bez budoucnosti jsem definitivně pochopil po té, co se nedokázal postavit plíživému populismu, nacionalismu a izolacionismu, když byl dokonce veřejně vyzván v Rudolfinu Petrem Pithartem na podzim 2016.

Nyní můžeme jen spekulovat, zda za jeho náhlým odchodem stojí jednoznačně svobodné rozhodnutí, nikým a ničím mimo sebe a rodinu neovlivněná vůle odejít z vysoké politiky, či nikoli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.