Levice musí začít znovu a od samého začátku

Martin Pleva

Levice je schopna se důvěryhodně, a tudíž účinně postavit populismu. Problémem celého postkomunistického prostoru ovšem je, že tu autentická levice musí teprve vzniknout, upozorňuje Martin Pleva.

Doba je skutečně zlá. Na Západě se děje něco přednedávnem nevídaného — liberální demokracie je smrtelně ohrožena ultrapravicovým populismem. Naši „spojenci“ z V4, Polsko a Maďarsko, již liberální demokracii opustili téměř slavnostně a rituálně — a můžeme jen slabě doufat, že snad nikoli navždy.

I v České republice jsou vyhlídky neradostné. Po sněmovních volbách, pokud se nestane něco zcela mimořádného, zemi definitivně ovládne oligarcha a jeho hnutí s jediným skutečným programem: co nejvíce prospět velkobyznysu. Můžeme se dohadovat toliko o tom, zda bude do hrdel a statků hájen zájem velkého kapitálu obecně, nebo spíš podnikatelské záměry jistého konkrétního subjektu. Patrně půjde o kombinaci obojího. Nad tím vším se bude ovšem vznášet ještě něco mnohem příšernějšího: nefalšovaný ultrapravicový populismus Zemana a jeho pobočníka Okamury, který vedle Babišova podnikatelského softpopulismu působí skutečně jako přízrak.

Nebezpečím pro demokracii je i KSČM, nikoli však — a to je třeba zdůraznit co nejvehementněji — v tradičním smyslu oné výtky, jak ji za celá dlouhá léta známe od českých antikomunistů, žijících mentálně pořád ještě zápasy let 1989 a 1990. Komunistická strana se pravděpodobně zařadí jako další z mnoha horlivců do zástupu oněch ultrapravicových populistů šikujících se za Zemanem. Kdo by zapochyboval, nechť si vybaví komunisty navržený zákon o příživnictví. Soudruzi na sebe prozradili zejména to, že už vše z Marxe zapomněli a vůbec netuší, co je to nezaměstnanost a jak a proč v kapitalismu vzniká.

Dokud se levicoví intelektuálové mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření jako školné a zdravotnické poplatky, vypadalo to, že je vše v pořádku. Repro DR

Ostatní politické strany a tradiční politická scéna jako taková se v dohledné době prakticky zcela zhroutí. Vynecháme-li ODS, jež za svůj nepatrný úspěch vděčí leda „umírněné“ xenofobii a euroskepticismu, potížím čelí někdejší naděje pravicových liberálů TOP 09 i ČSSD — tu čeká pravděpodobně totální rozvrat. Nechci přidávat další konvenční komentář k mnoha textům, které již byly na toto téma napsány, ale je jisté, že ať strana udělá cokoli, nemá mnoho šancí. Pro levicové liberály se již stačila znemožnit nenapravitelně a pro tvrdé jádro Zemanových fanoušků je zase naopak příliš sluníčkářská. Dokonce i kdyby zanechala lavírování a jasně se postavila na jednu či druhou stranu, nebude již důvěryhodná.

Na tomto místě je třeba zcela otevřeně říct, že Rubicon byl překročen postoji v rámci takzvané migrační krize. Sociální demokracie je nemyslitelná bez humanismu a ten zase bez univerzality lidských práv. Úlitby lidovému rasismu, xenofobii a islamofobii znamenaly ztrátu jakékoli hodnotové a ideové orientace. Masaryk, jak známo, říkal, že státy se udržují těmi idejemi, z nichž vznikly — což zní idealisticky, nicméně možná mnohem spíše to platí pro politické strany, respektive společenská hnutí, přičemž jádrem takového hnutí kdysi ČSSD chtěla být.

Místo aby sociálnědemokratičtí politici lidem trpělivě, ale jasně, nedvojsmyslně a statečně vysvětlovali, jaké jsou příčiny migrace, že je hloupé věřit, že lidé nějaké kultury, národa či náboženství jsou automaticky špatní, že pomoci potřebným je právě podstatou naší kultury a demokracie, že elementární vstřícnost vůči uprchlíkům demokracii posiluje a potlačuje terorismus, a nikoli naopak, místo toho se jednoduše podělali strachy před skutečně nečekaně velkým výbuchem lidových negativních emocí — a tím si podepsali ortel. Ano, je jistě možné, že „sluníčkářskými“ postoji by si krátkodobě ublížili víc, jenže takto je zničena jediná významnější česká levicová strana — a to dlouhodobě, ne-li trvale.

Vyhlídky levice

Levice i liberální demokracie prochází hlubokou krizí. Avšak pouze levice může dnešní liberální demokracii zachránit. Je třeba vycházet ze skutečnosti, že z (české) politické sféry, přinejmenším v nejbližší době, nevzejde žádný impuls k řešení ani jedné z krizí, jimž čelíme. Musíme se navíc ptát, jak je možné, že tolik lidí „volí Zemana“ , co se vůbec stalo s ideály roku 1989 a proč liberální demokracie ztratila na atraktivnosti.

Z analýzy posledního vývoje ve společnosti vyplyne velmi pravděpodobně jedno velice nemilé zjištění: levicová veřejnost v naší zemi téměř neexistuje a patrně nikdy neexistovala. Byli tu jen občané všelijak nespokojení s „novými poměry“, tvrdě řečeno neúspěšní. Protože se tito lidé stavěli na odpor neoliberální sociálně-ekonomické agendě, mysleli jsme si, že jsou levičáci. Dlouho jsme přehlíželi poměrně evidentní skutečnost, že mnohé z oněch rozhněvaných poháněla více žlučovitost než humanistické smýšlení — a naopak nápadně mnoho tolerance, ba i smyslu pro solidaritu a soucitu bylo možno nalézt u úspěšných lidí označujících se za pravičáky (řekli bychom liberální pravici).

Dokud jsme se my, levicoví intelektuálové, mohli ztotožnit s rozhněvaným lidem v odmítání konkrétních neoliberálních opatření (školné, zdravotnické poplatky), vypadalo to, že je vše v pořádku. Zvláště společný odpor proti škrtací Nečasově vládě — zdálo se — sjednotil akademiky z ProAltu s pracujícími. Ale už tehdy se projevily první varovné příznaky, když se účastníci oné slavné odborářské demonstrace z června 2011 začali na zpáteční cestě hádat, kdo na koho doplácí, až se nakonec sjednotili „v nadávání na Cikány“. Stačilo, aby přišla ukrajinská a migrační krize a pravda se ukázala v celé své nahotě. Najednou bylo jasné, že příliš mnoho lidí označovaných a označujících se za levičáky chce spíš vládu pevné ruky a svištění biče, jenom ovšem nad jiným hřbetem, než je ten jejich.

Nikdo se nemůže kvalifikovat jako levičák jenom proto, že nesouhlasil s podobou někdejší transformace (ostatně, takto „budoval“ Miloš Zeman v 90. letech svou ČSSD, bral každého, kdo byl proti Klausovi). Nikdo nemůže být levičákem jenom proto, že se mu nelíbí konkrétní neoliberální politika nebo že hartusí na kapitalismus. Stále nedoceňujeme historický fakt, že Hitler a Mussolini taky řečnili proti kapitalismu a zaváděli určitá sociální opatření.

Levičákem se člověk stává, teprve až přijme určitý hodnotový vzorec. K němu (zvláště po trpkých historických zkušenostech) neodmyslitelně patří tolerance k odlišnosti, tedy mimo jiné odmítnutí všech forem nesnášenlivosti, rasismu a xenofobie — a s nimi i obdivu k vůdcům a pevné ruce. Kdo kvůli strachu z teroristických útoků chce raději „preventivně“ nechat utopit arabské či africké rodiny ve Středozemním moři, není levičák. Na právě uvedeném konstatování by se nic nezměnilo, ani kdyby na všech těch vetchých člunech seděli pouze a jedině ekonomičtí migranti. Kdo zlehčuje válečné zločiny páchané na příkaz kremelského cara jenom proto, že jeho nepřátelé páchají zločiny taky, není levičák. Komu vadí, co má kdo na hlavě a co kdo jí, není levičák. Toto je třeba říct naprosto jasně a bez vytáček.

Levicovou veřejnost je tedy třeba v naší zemi teprve vytvářet. Na hodnotách, postojích, jasném světonázoru. S lidmi je samozřejmě třeba mluvit, naslouchat jim, být s nimi solidární, mít pochopení pro jejich frustrace. Avšak zároveň je třeba jim vymlouvat nesmysly, které nasáli ze zmanipulovaných takzvaných alternativních médií. Je třeba nazvat lež lží a demagogii demagogií. A věcně, rozumně, logicky rozbíjet bubliny omylů a zjednodušení, v nichž řada občanů, především těch méně vzdělaných, žije. Je nezbytné říci, že i když se v oficiálních médiích přirozeně objevuje propaganda, pravdy se rozhodně nedobereme tak, že vše otočíme o sto osmdesát stupňů a z černého uděláme bílé.

Kdo má onu levicovou veřejnost vytvořit? Intelektuálové. Kdo jiný, když politici selhali? Intelektuály nemíním ovšem nějaké od života odtržené akademiky, nýbrž všechny lidi dobré vůle a levicového smýšlení, kteří přemýšlejí, chtějí přemýšlet a podělit se s ostatními. Mám tedy na mysli jakousi vzdělávací občanskou svépomoc. Možná by se tak podařilo ustavit „školu levicové občanské výchovy“, která by pořádala přednášky, besedy, konference, workshopy, happeningy. Samozřejmě se zde otvírá otázka levicových médií s dostatečně velkým množstvím čtenářů či diváků.

Již dříve jsem napsal, že mají-li Češi levicově volit, je třeba, aby nejdříve levicově smýšleli. ČSSD tak dlouho zanedbávala tuto radu a tak dlouho spoléhala výhradně na praktické sliby, jež pak přemýšlivým lidem nutně připadají jako průhledné populistické vábničky, až se jí voliči rozprchli. Celý ten na první pohled neřešitelný kruh, kdy vzdělanější obyvatelstvo u nás podporuje a podporovalo pravici, jež je ve skutečnosti hodnotově a intelektuálně velmi slabá, a frustrovaní občané, prý levicoví, neměli zájem o „kecy“, nýbrž pouze o hmatatelné koláče — je možné rozetnout.

Pokud zde bude určitý celistvý levicový obraz světa, postavený na jasných hodnotách, pak se jednotlivé levicové požadavky nebudou jevit jako izolované výkřiky, ale dostanou smysl. Pak se lze nadít toho, že nové levicové politické subjekty, které na troskách těch stávajících snad vzniknou, se dočkají větší podpory také od oněch úspěšných. Mapy politické podpory se možná aspoň částečně překreslí a levice tu nebude jen pro chudé, z nichž mnozí jsou bohužel nevyléčitelně naštvaní, zklamaní a negativističtí. Jistě bude záležet především na tom, zda významnější část lidí uzná, že na sobectví společnost být založena nemůže.

Vyhlídky liberální demokracie

Avšak obroda levice je také jedinou a poslední šancí i pro liberální demokracii. Levice, zejména ta radikálnější, k ní jistě může mít leckteré (oprávněné) výhrady. Současný politický systém pro nás může být málo a nedostatečně demokratický jednoduše proto, že opomíjí ekonomickou „lidovládu“ a samosprávu a tolik potřebnou veřejnou kontrolu nad mocí kapitálu. Je vůbec nesporné, že má-li demokracie přežít, musí firmy, předně ty velké, přijmout podstatně větší jak sociální, tak ekologickou odpovědnost za své jednání. Jenže právě tohle je argument ve prospěch liberální demokracie.

Jestliže v moderních dějinách neznáme příklad, kdy by demokracie, byť třeba v jiném modelu než onom liberálním, mohla úspěšně přežít bez kapitalismu, a když současně víme, k jakým hořkým koncům dospěly i zcela nedávné pokusy o alternativy jak vůči klasické demokracii, tak kapitalismu (Venezuela), musíme i jako levičáci vzít rozum do hrsti a uznat, že alespoň prozatím je lepší vrabec současného politického systému než holubové nebezpečných chimér létající po kdejakých střechách. Čili liberální demokracii kritizovat tam, kde je nedostatečná, a snažit se ji rozšiřovat i směrem i do ekonomické oblasti — to jistě ano, ale jinak ona bude muset zůstat základem. Pokud se dnes na obzoru vynořují její „reformátoři“ typu Orbána, Trumpa nebo Okamury, není myslím záhodno ani na vteřinu váhat, kde je naše místo.

Proč by ale právě levice měla mít jako jediná potenciál liberální demokracii zachraňovat? Odpovědí je samozřejmě dlouholeté devastující působení neoliberální ekonomické ideologie a praxe, které nás (Západ) dovedlo až do nynější neradostné situace. Reaganomika skončila v Trumplandu. Z toho jasně vyplývá, že naší demokracii dnes nemůže pomoci mainstreamová, liberální pravice, jednoduše proto, že intelektuálně je zcela neschopná opustit ekonomický neoliberalismus, ba si jen představit cokoli jiného.

Veřejné myšlení se za posledních třicet let posunulo natolik doprava, že v současnosti není kritikem neoliberalismu často ani (sociálnědemokratická) levice, natož pak pravice. Pokud parlamentní demokracie nezanikne pod náporem populistů, může se snad pravice jednou obrodit na základě nějakého návratu k Adenauerovi, čili jakémusi opravdovému sociálně-tržnímu hospodářství, které by bylo ovšem něčím jiným než nálepkou pro faktický neoliberalismus okořeněný rádoby sociálně citlivými řečmi.

Od toho jsme však na míle vzdáleni. Jenže soudobou demokracii není s to zachránit ani střed, neboli oni liberálové, které u nás nejčastěji vídáme zaplňovat náměstí a demonstrovat proti Zemanovi nebo v pozici celebrit apelovat na občanstvo z obrazovek. Jejich plamenné výzvy totiž zákonitě zůstávají jen na povrchu věci, když se snaží vyjádřit určité rozhořčení a znechucení z politiky, právě že bohužel pouze z politiky, což mimo středové liberály, vcelku spokojené s životní úrovní, protože v zásadě úspěšné, nemůže fungovat. „Pražská kavárna“ se tak míjí s venkovskou, ale i ostravskou hospodou.

Chceme-li porazit Zemana a zastavit příval zhoubného ultrapravicového populismu, ze své podstaty protofašistického, musíme rozbít šik Zemanových voličů. Nemluvím o tvrdém jádru, jež je ztracené, nicméně spoustu vlažnějších příznivců je možné ze spárů onoho českého guru netolerance dostat. Avšak pochopitelně se to může podařit jedině tak, že začneme nesmlouvavou a principiální kritiku Zemana spojovat s kritikou neoliberálního kapitalismu a jeho nešvarů a se zdůrazňováním sociálních práv a sociální spravedlnosti. Nemám nic ani proti tomu, naučit se vyprávět nějaký „poutavý příběh lidí práce“, i když to zní příliš postmoderně.

Je tedy nabíledni, že jen levice je schopna se důvěryhodně, a tudíž účinně postavit populismu, což platí nepochybně pro celý Západ. Problémem naší země (a o to víc celého postkomunistického prostoru) ovšem je, že tu autentická levice musí teprve vzniknout. Paradox jak z orientální mystiky. Přesto se domnívám, že se nejedná o mission impossible. Myšlení ve společnosti, společenské vědomí se mění. Ostatně sama existence středových liberálů jako takových je u nás do značné míry mladým fenoménem, který se objevuje v posledních letech po vystřízlivění mnoha lidí z pravicově neoliberálního opojení. Vlajkovou lodí těchto pomalých, leč zřetelných posunů doleva a současně příkladem za všechny může být týdeník Respekt.

Bude-li tedy levice dostatečně sebevědomá, aktivní a agilní, má skutečně šanci na svou stranu přetáhnout i nemalou současných středových liberálů. Někteří jistě na svých názorových pozicích zůstanou, ale usoudí, že levičáci jsou přece jenom menším nebezpečím než zemanovsko-okamurovští populisté. A pak může být vyhráno.

V každém případě se ukazuje, že dokud není ještě vše ztraceno, je to vlastně velmi dobrá a nadějná zpráva.

    Diskuse
    JP
    November 2, 2017 v 15.51
    Ze všech povolebních analýz (alespoň ze všech které jsem já měl možnost porovnat), jde zřejmě tato ze všech nejvíce opravdu do hloubky.

    "Levicová veřejnost v naší zemi téměř neexistuje" - to je drastické a až děsivé konstatování, ale podle všeho velice realistické.

    M. Pleva přichází z tézí, která veškeré dosavadní sebesrozumění české politické levice převrací na hlavu - že totiž velké část dosavadního levicového (voličského) potenciálu ve skutečnosti nechová a nezastává autentické levicové (humanistické) hodnoty, nýbrž se k levici přidala jenom z ryze osobní frustrace. A že od levice se bez jakýchkoli niterných zápasů odloučí kdykoli, když někde jinde nalezne příhodnější příležitost pro ventilování této své frustrace.

    Nedělejme si přílišné iluze o stavu levice západní: do nemalé míry pro ni platí přesně to samé, co M. Pleva konstatoval o levici české. I západní levice do sebe tradičně pojímá část ryze protestních (respektive "frustračních") hlasů. Což se naposled projevilo ve volbách v Německu, kdy tamější sociální demokracii nemalá část jejího dosavadního voličstva přeběhla k fašistoidní AfD.

    Nicméně, jeden rozdíl tu přece jenom je. Když jsem svého času poprvé po listopadovém převratu navštívil Československo, diskutoval jsem s některými členy tehdejší Levé alternativy možnosti distribuce její stranické tiskoviny. O kterou byl ve veřejnosti mizivý zájem.

    Na základě svých zkušeností z Německa jsem zmínil, že tam je zvykem takovéto tiskoviny nabízet v univerzitách. Vzápětí jsem byl poučen, že - oproti tomu západnímu - je české studentstvo vyhraněně pravicového zaměření.

    To bude asi právě ten zásadní rozdíl: na Západě se přece jenom časem vytvořily sociální vrstvy - nejen dělníků a jiných "vykořisťovaných", nýbrž i liberálního středu a inteligence, které jsou zcela programaticky kritické vůči kapitalismu a jeho bytostnému antihumanismu.

    Anebo je možno to také říci jinak: v rámci liberální a humánně orientované západní společnosti je jedna její část pravicově, ale druhá část levicově orientovaná.

    Zatímco česká společnost? Liberalismus je tu zřejmě stále pojímán jenom jako garance v l a s t n í c h, čistě osobních výhod, nikoli jako závazek liberálního postoje vůči všem lidem bez rozdílu.

    A humanismus? Zrovna v minulých dnech jsem skutečně zažil na mém vlastním fóru, že slovo "humanismus" je chápáno jako víceméně nástroj ideologické diverze hodnotově pomateného Západu, který nás, Čechy, chce zbavit naší nedostižné jedinečnosti.

    Co s tím?

    M. Pleva navrhuje: takovouto autenticky levicově-humánní veřejnost vychovat. Úsilím levicových intelektuálů. Ačkoli sám vzápětí přiznává, že právě takovíto levicové intelektuálové tu - téměř - nejsou.

    Byl by tedy takovýto projekt něčím jiným, nežli snahou vytáhnout se z bažiny za svůj vlastní cop?

    Zcela otevřeně řečeno: to v tuto chvíli nikdo nemůže odpovědně a s jistotou rozhodnout.

    Jedna určitá naděje by tu snad přece jenom byla. Souvisí to s jedním tématem, které se vlastně už celá léta chystám zpracovat: totiž s otázkou, co to vlastně vůbec je pravice a levice, kde se berou, jaké jsou objektivní faktory jejich vzniku a jejich existence. Snad o tom tedy přece jenom v době relativně dohledné nějakou úvahu sepíšu.
    JN
    November 3, 2017 v 12.54
    Kontraproduktivně tragický "komunikační břink" (pana Dolejše), aneb pokud chce levice voliče urážet, že ji nevolí, může už rovnou zavést autokracii.
    V následujících dvou příspěvcích bych se pokusil polemizovat s výše uvedeným, podle mě dost rozšířeným typem reakce establishmentu​ a elit na povolební stav levice v ČR i v některých zemích v EU.

    Narozdíl od většiny komentářů se domnívám, že strana, která usiluje o zvolení, by si voličů měla vážit a nikoliv je urážet, že jsou rasisté, fašisté a xenofobové a tím předjímat, že od nich nebude zvolena.

    Každá slušná strana by také měla usilovat o poctivý dialog s voliči a nikoliv jim proti jejich vůli vnucovat vlastní recepty. Zjišťování a ohled na převládající názory ve společnosti není populismus.
    JN
    November 3, 2017 v 12.55
    Nebezpečí antipopulismu: meritokracie a arogance v hávu ušlechtilosti a humanity
    Populismus je často označován jako nadbíhání náladám společnosti - líbivé, ale nerealistické zjednodušování problémů...

    Snaha nepodlehnout tomu, co je takto označeno za špatné, a obstát se ctí sám před sebou, pak může vést k odmítavému postoji vůči samotné snaze o elementární porozumění té informaci, která je v "náladě společnosti" obsažena, tedy k odmítavému postoji vůči dialogu ((a související snaze o porozumění partnerům v dialogu, inspirované základní mezilidskou slušností)) vedenému v zastupitelské demokracii mezi lidmi a jejich zvolenými zástupci.

    Zprvu ušlechtile se jevící postoj tedy může vyústit až v čistou aroganci, kterou si dotyčný zracionalizuje jako fašismus a xenofobii té intelektuálně a morálně podřadné třídy (tedy většiny) lidí, na jejichž úroveň nehodlá klesnout a s nimiž nehodlá vést ani ten dialog. Takový dialog (pokud by byl veden poctivě) by ho totiž možná mohl vyvést z klamného přesvědčení o vlastní morální nadřazenosti, což je ale proti jeho nevědomému zájmu. Potřeba intelektuálního a morálního srovnávání sebe sama s okolím může vést tedy až k tomu, že se staneme nešťastnou či naopak šťastnou obětí výše popsaného procesu (ať už pro svůj pocit viny, nebo naopak morální nadřazenosti).

    Z hlediska kulturního marxismu se ovšem jedná nikoli o nedopatření, ale o strategii přeměny společnosti.

    Většina ("lid") totiž vždy bývá ukotvena v (evolučně se měnící) tradici, zatímco elity hledají toto ukotvení v ušlechtile se jevících ideologiích, které pak chtějí do společnosti zavádět. Mimo samotných dějin lidstva - a z nich plynoucích dobrých či špatných zkušeností - ale neexistuje nic dostupného, co by stálo nad těmito dějinami a lidskými kulturami a poskytovalo by to univerzálně platná kritéria pro vzájemné posuzování různých lidských kultur z hlediska morálních pravd. Tato univerzálně platná kritéria neposkytuje náboženství ani filozofie, víra ani rozum. Pokud však nemáme ideologií destruované (či "dekonstruované") kulturní vědomí - tedy destruovanou identitu (v takovémto případě "náš organismus" upřednostňuje "myšlenkový virus" oné ideologie), pak jistě můžeme říci, že nějaká kultura je nám bližší a zdá se nám tedy i lepší než ty ostatní, neboť je to právě ona, která vyplňuje tuto ekologicko-kulturní niku, evolučně se vyvinula právě z této kulturní a náboženské (evoluční) tradice, která je vlastně zhmotněním historické zkušenosti s dobrem a zlem - tedy oněch "lokálně vznikajících a kulturně příslušných morálních pravd".

    -------------------------------

    Společnost (jako "mraveniště") není racionální (tedy není jako celek hloupá ani chytrá), ale řídí se instinkty, které nakonec z hlediska zájmu společnosti velmi racionální jsou. Samozřejmě z hlediska zájmu společnosti nikým ze společnosti neustanoveného, ale společností jako celkem akceptovaného; asi tak, jako "zájem ekosystému" je udržován prostřednictvím instinktů jeho členů a je také všemi členy akceptován, dokud některý z nich nezačne nadměrně přemýšlet a tím se z ekosystému nevymkne (viz neblahý případ Adama a Evy a jejich jablka:-)




    JN
    November 3, 2017 v 12.57
    Babišizace ČR jako lokální globalizace - globalizace světa jako kosmopolitní babišizace
    Je docela zajímavou ironií, že někteří z největších odpůrců babišizace ČR jsou zároveň přesvědčenými podporovateli prakticky úplně stejných procesů (tedy převzetí moci států do rukou nadnárodních korporací), jaké babišizace představuje lokálně, ale nepodporují je na této lokální úrovni, nýbrž na úrovni globální.

    Většině, která instinktivně, ale i na základě vlastní zkušenosti s destrukcí sociálního státu a s tím související destrukcí společenského konsenzu, odmítá globální finanční kapitalismus, líbivě opentlený duhovými stuhami emancipačních ideálů, této většině tedy pak tedy nezbývá nic jiného, než volit antisystémové strany, protože slušná národně-konzervativní politika, po které by v současnosti byla v Evropě poptávka, jako po protipólu liberálně globalistické ideologie, je panujícím mocenským diskurzem natolik potlačena, že vůbec není v nabídce (evropská situace v tom trochu - ale ne úplně - připomíná poválečnou "redukci" politických stran v Československu).

    Zhrzenou reakcí "morálních elit" a levicového establishmentu je urážení voličů a nadávky ("fašisté, homofobové, xenofobové"), kterými pak establishment a "elity" "morálně nevyspělý nízký lid" častují v podstatě za to, že už je zcela logicky nechce volit, neboť opustili své původní ideály, jejichž hájením byli kdysi pro široké lidové vrstvy tak přitažlivé.

    Důležitější než nejistý pocit momentálního materiálního dostatku a blahobytu, který se ale zítra může změnit v upadnutí do likvidační pasti osobních dluhů, je jistota elementární spravedlnosti, která je základním předpokladem společenské shody a soudržnosti. Prosperita není udržování korporátního zisku, ale neustálá starost o udržování této elementární spravedlnosti, která je předpokladem pro (nejen materiálně) dobrý život všech.


    MP
    November 4, 2017 v 9.58
    P. Poláčku,
    napsal jsem, že u nás neexistuje levicová veřejnost, nikoli že tu nejsou levicoví intelektuálové. Je jich rozhodně víc než před těmi dvaceti lety - a raduji se z každého mladého levicového autora/autorky, kteří přispívají třeba sem, do DR.

    Jde možná "jen" (rozuměj hlavně) o to, začít se více propojovat, diskutovat - a hlavně začít více, intenzivněji a promyšleně působit na "běžné občany"...
    MP
    November 4, 2017 v 10.04
    P. Nusharte,
    kde urážím prosté lidi za to, že nevolili levici?

    Jako křesťan jistě víte, že hlavní hřích má svůdce, nikoli svedený... Přemýšlejte o tom, když se sám taky tak rád naivně pouštíte do kritik "multikulturalismu" a "kulturního marxismu", aniž jste většinou schopen vysvětlit a definovat, co si pod těmi pojmy představujete a proti čemu vlastně bojujete.
    JP
    November 4, 2017 v 13.30
    Ale jistě, pane Plevo, že tady nějací ti levicoví intelektuálové jsou. Já jsem chtěl jenom poukázat na - objektivní - potíže, s kterými je spojena snaha v ČR vytvořit tu "levicovou veřejnost".
    November 4, 2017 v 14.01
    Pane Plevo,
    dám vám jednu dobrou radu. Když někomu dáte najevo, že jste ho přišel vychovávat, určitě ho tím odpudíte.
    Myslím, že byste měl být daleko méně přesvědčený o vlastní pravdě.
    LV
    November 4, 2017 v 15.19
    Sázím na pravici
    Pokud příjde změna součastných poměrů, příjde zprava.
    Jeden z problémů, z hlediska zaměstnanců, je to, že zmizelo strašidlo SSSR. Po Brexitu a Trumpovi mnohým na pravici dochází, že je v jejich zájmu změna, neb jinak na ně lidi vezmou vidle. Penzijní systém v Německu nezaváděl žádný levičák.

    Levice je nepoužitelná.

    Od okamžiku, kdy došla k závěru, že prohrála ekonomický argument nabizí v nejlepším případě
    nějakou lidovou tvořivost ve formě družstevnictví.
    To nás nespasí.

    Jinak nabízí
    a) neoliberalismus v růžovém
    b) balkanizaci společnosti formou politiky identit
    c) rasismus multikulturalismu

    Pokud by měla levice uspět, musela by opravdu začít znovu.

    Znamenalo by to přiznat si, že s útokem na racionalitu nezačala pravice, ale že s ním začala levice.

    Znamenalo by to přiznat si podíl na nástupu neoliberalismu. Je to mimo jiné dítě kulturní revoluce 60tých let, že ?

    Musela by přiznat, že za Trumpa a Brexit může ona, žádný Regan.

    Musela by se navrátit k unviersálním hodnotám, jmenovitě prosazovat rovnost před zákonem a hájit svobodu slova, kterou pošlapává.

    Musela by začít dělat místo pseudopolity politiku.

    Zázraky se prýdějí, ale já na ně nesázím. Proto sázím na pravici.



    "nečekaně veliký negativní výbuch negativních emocí"
    VK
    November 4, 2017 v 21.19
    Něco nového nabízí jako snad zatím na levici jediný - právě ten vámi nemilovaný Jeremy Corbyn. Program alespoň z části stavěný na podkladu heterodoxní ekonomie. Pro příklad kvantitativní uvolňování lidem.

    Takového Corbyna česká sociální demokracie potřebuje jako sůl. A bude jedno, kdo jím konkrétně bude. Jde o (chybějící) ekonomický program.
    IH
    November 4, 2017 v 22.46
    Byl jsem vždy přívrženec poměrného volebního systému, nicméně dnes nemohu nekonstatovat, že většinový systém prokazuje cenné stabilizační schopnosti. J. Corbyna si můžeme brát za vzor hlavně proto, že Britové mohou jen těžko poslat labouristy, natož pak obě hlavní strany ze scény. Corbyn se stal šéfem své strany trošku podobně jako Trump prezidentským kandidátem své. Lidé si prostě vybrali opozičního vůdce tak, aby se stávajícímu šéfu exekutivy podobal pokud možno co nejméně.
    MP
    November 5, 2017 v 0.08
    Paní Vytlačilová,
    a pravice (máte zřejmě na mysli tu mainstreamovou, liberální) nabízí co?
    MP
    November 5, 2017 v 0.21
    P. Hájková,
    kdyby chtěl někdo vychovávat stylem, že by přišel a řekl: "Hele, lidi, já vás teď vychovám a vysvětlím vám, co si máte myslet...", tak by byl takový apoštol velmi hloupý a jistě by neuspěl.

    Ale jinak jsme vychováváni neustále, všemi a vším (ovšem upozorňuji, že já ten pojem ve svém článku nepoužívám). Nikdo se nerodí ani jako pravičák, ani jako levičák, ani jako multikulturalista, ani jako xenofob. Fiunt, non nascuntur christiani... Jde tedy o to, zda se na občany budou ze všech stran valit jednostranné informace formující jejich myšlení určitým směrem, nebo zda se dostatečně silně a slyšitelně prosadí ve veřejném prostoru i protisměr.

    O své pravdě jsem určitě mnohem méně přesvědčený než takový Jan Hus a také bych za ni nebyl schopen položit život, na to jsem zbabělý, pokud toužíte po mé zpovědi...
    November 5, 2017 v 10.46
    Panu Horákovi - stabilizace většinovým systémem
    Stabilizace je velmi důležitá a málkdo to chápe. Ovšem většinový systém může myslím ten stabilizační vliv mít jen, když je, co stabilizovat, jako ve Velké Británii.

    Jerym Corbyn ovládl Labour a volby prohrál daleko těsněji než se čekalo. Nikdo se ale doopravdu nebojí, že by jeho někdejší obliba Chaveze indikovala to, že v UK zavede diktaturu, stačilo, že z webu vymazal všechny zmínka o Venezuele.

    U nás je situace jiná, příklady toho jak vítězná strana v moci upevňuje máme z Maďarska a Polska.

    Stabilizačním faktorem je u nás zejména Senát a do jisté míry i poměrný systém. Tyto dva faktory možná zabrání tomu, aby ANO ovládlo ČR na dobu delší než jedno nebo dvě volební období.
    November 5, 2017 v 16.55
    Já si nejsem jistá, pane Plevo, že myšlení lidí ovlivňují jenom nějaké informace, které se šíří veřejným prostorem, ať už zleva nebo zprava.
    Řekla bych, že víc podléhají životní zkušenosti.
    JV
    November 5, 2017 v 19.54
    Nepoučitelnost ze životních zkušeností
    Měl by to tak být, paní Hájková, že se lidé řídí životní zkušeností, ale není. Vždyť se tak snadno nechají zpracovat reklamou, médii a pak hlavně vidinou vlastního prospěchu.

    Jen si vezměte tu protiislámskou hysterii u nás a přitom skoro nikdo muslima neviděl a celkem jsme jich přijali v ČR dvanáct (ano, napsal jsem to dobře, dvanáct).

    Nebo se projděte po jakémkoliv sídlišti. Naprosto všichni tam trpí nedostatkem parkovacích míst pro auta, všichni nad tímto stavem hořekují, a přitom tam dobrá třetina aut stojí tak, že každé z nich zabírá místo skoro pro dvě auta, často i pro tři.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    November 5, 2017 v 20.31
    To by museli ty své zkušenosti nějak zobecňovat a možná i přemýšlet o různých souvislostech, pane Vyleťale.
    Ale bohužel, pro většinu lidí je patrně jejich největší individuální životní zkušeností to, že se vyplatí starat se hlavně o sebe, a pak možná ještě, že je dobré mít se na pozoru před něčím novým a neznámým.
    JV
    November 5, 2017 v 20.38
    Ano, naprosto souhlasím, paní Hájková. To by tu zkušenost museli také používat jako kritické zrcadlo vůči sobě samým.

    Vše dobré Vám přeje, Jiří Vyleťal
    November 5, 2017 v 20.57
    Já si přesto myslím, že většina lidí není zlých, i když jsou občas pomýlení a nemají vlastnosti či znalosti levicových intelektuálů. A někteří z nich dokonce používají i to kritické zrcadlo vůči sobě samým.
    Levicoví intelektuálové by se měli zaměřit spíš na pomoc lidem v nouzi než na převýchovu druhých lidí.
    JP
    November 6, 2017 v 11.52
    Životní zkušenost a možnosti působení intelektuálů
    Tohle je samo o sobě zase krajně složitá záležitost.

    Jakým způsobem je vlastně možno ovlivňovat mysl a názory člověka (směrem k žádoucímu, tj. společensky prospěšnému výsledku)?

    Ta životní zkušenost je bezpochyby jedním z klíčových faktorů. Například za raných fází industrializace bylo dělnictvo jak známo v drtivě většině levicového smýšlení. Jejich každodenní životní zkušenost jim totiž říkala: já dřu od nevidím do nevidím, zatímco můj továrník si jezdí v kočáře a kouří viržinka, a to všechno z mé práce.

    Jenže s dalším rozvojem produkce a produkčních vztahů a se zásadním zlepšením situace zaměstnanců se právě tato životní zkušenost sama dost proměnila; na straně jedné každý zaměstnanec vidí že jeho šéf respektive majitel firmy má mnohem více peněz nežli on sám; ale na straně druhé naprostá většina lidí uznává, že je zapotřebí nějaké rozhodovací a vůdčí hierarchie, a že je nakonec spravedlivé, když ten kdo v té hierarchii stojí výše, má také vyšší odměnu.

    - Mimochodem, zrovna nedávno psychologové provedli zajímavý experiment, ve kterém zjistili, že dokonce už malé (tuším dvouleté) děti mají přesně takovéto vnímání! Tedy že ten, kdo v nějaké hierarchii stojí výše, právem zaslouží vyšší odměnu! A přitom se až doposud věřilo, že naopak děti mají ještě nezkalený smysl pro rovnost a spravedlnost.

    Takže: ta "životní zkušenost", a dokonce zřejmě ani genetické nastavení člověka nejsou nijak naprosto jednoznačné. To znamená: jsou tu přítomny faktory, které působí oběma směry.

    Právě tady nastupuje možnost působení, dejme tomu ze strany "osvícených intelektuálů".

    Jmenovitě za podmínek českých respektive východoevropských: tady je pořád ještě ta zátěž minulosti, to jest identifikace socialismu s totalitní diktaturou.

    Ta úloha těch levicových intelektuálů by za daných okolností mohla (a měla) spočívat v tom, že by se snažili v lidech oslovit tu část jejich životní zkušenosti, která je principiálně prosociální. Že by jim vysvětlovali a ukazovali, že tím že se vzdají svého individualisticko-egoistického smýšlení, že tím možná napřed trochu ztratí, ale nakonec tím získají mnohem více, když celá společnost bude založena na principech vzájemné solidarity a pospolitosti.

    Takže to je zřejmě to, co M. Pleva měl na mysli tím "vytvářením levicové veřejnosti". - Mimochodem, on v žádném případě nehovoří o nějaké "výchově" či dokonce "převýchově"; on naopak používá docela zajímavého pojmu "občanská svépomoc". Vzdělávací občanská svépomoc.

    Bylo by to snad něco podobného, jako když v počátcích dělnického hnutí dělníci sami organizovali své vzdělávací spolky, kde se dozvídali něco více právě o tom, co každodenně prožívali jako svou životní zkušenost. Tedy co je vykořisťování, co jsou společenské třídy, atd.atd.

    Jde jenom o to, že dnešní působení na mysli lidí samozřejmě už není možné provádět tím samým způsobem jako před sto či sto padesáti lety.
    November 6, 2017 v 12.20
    Přiznám se, že ta pasáž o svépomoci mi ušla. Nicméně, nebylo by to totéž jako dělnické spolky 19. století. Ty si organizovali sami dělníci. Nevedli jim je intelektuálové.
    Ale proč ne? Jen ať si to pan Pleva vyzkouší, založit nějaký úspěšný svépomocný spolek. Možná, že až bude hůř, zájemci se najdou.
    JP
    November 7, 2017 v 12.55
    To se tak úplně nedá říct, paní Hájková, že by si ty dělnické spolky zakládali v 19. století dělníci sami. Pokud vím, tak především v Anglii byla v té době dosti aktivní iniciativa "seshora", kdy to byli uvědomělí či pokrokoví členové "lepších vrstev", kteří pro dělníky zakládali tyto osvětové a vzdělávací kroužky. Jejich cílem ovšem nebyla revoluce, nýbrž právě vzdělávání, kultivování dělnictva.
    JP
    November 7, 2017 v 12.56
    Ale v současné době v českých poměrech bych do takovýchto iniciativ moc nadějí nevkládal. Pořád platí to samé: je zapotřebí nějaké nové, přesvědčivé, strhující ideje. Bez té by to všechno s největší pravděpodobností zase jenom vyšumělo do ztracena.
    MP
    November 7, 2017 v 21.27
    P. Hájková,
    pomohli Marx a Engels lidem v nouzi, nebo ne?
    Byli to intelektuálové, nebo muži z lidu?
    MP
    November 7, 2017 v 21.36
    Ano, p. Poláčku,
    to jste napsal hezky. Nejde mi o nějakou paternalistickou, všeználkovskou převýchovu, nýbrž o to, dopomoci lidem k tomu, aby si určité věci začali uvědomovat, jistým způsobem je probudit...

    Ostatně je a byla to pravice, kdo tady lidi "převychovával", resp. blbnul jim hlavu po celých dvacet let od revoluce, aby prostí lidé často volili a vůbec se chovali v protikladu ke svým zájmům...

    Proto opakuji: Ideologie a určitá forma působení na vědomí obyčejných lidí - to tady bylo a bude vždy. Jde o však o to, kdo a v zájmu koho takto působí...
    November 7, 2017 v 21.58
    Marx a Engels nechtěli pomáhat lidem v nouzi. Nedělali charitu. Chtěli, aby se dělníci emancipovali, čili aby se zbavili svého závislého postavení. Zatím se nezdá, že by se to podařilo.
    JN
    November 8, 2017 v 20.53
    Levice a politický islám? Žádný principiální rozdíl!
    Nejspíše se zde mluví o tom, jak napomáhat dobru ve světě.

    Přesvědčený levičák VĚŘÍ, že dobru ve světě napomůže tím, že vytvoří levicovou veřejnost.

    Naproti tomu přesvědčený muslim VĚŘÍ, že dobru ve světě napomůže tím, že vytvoří muslimskou veřejnost.
    MP
    November 8, 2017 v 23.57
    P. Nusharte,
    velmi bych ocenil, kdybyste aspoň jednou napsal, v co věříte vy. Ale obávám se, že se toho nedočkám.
    JP
    November 9, 2017 v 14.55
    V tomto případě ovšem pan Nushart není tak zcela vzdálen od objektivně velmi závažného problému.

    Právě tomuto tématu bych se chtěl věnovat v jednom ze svých příštích textů; je to opravdu naprosto zásadní věc.

    Pro tuto chvíli ale, pane Nusharte, se můžeme snad spokojit s řešením dílčím. Kteréžto dílčí řešení je obsaženo v otázce:

    Co myslíte, kde je s větší pravděpodobností větší potenciál obecného humanismu: v postoji pravice, která je principiálně individualistická, a tedy zaměřená na čistě osobní prospěch - anebo v postoji levice, která je principiálně sociální a solidární?
    JN
    November 9, 2017 v 16.38
    Panu Plevovi
    Pokud se neptáte jen na náboženské vyznání (jsem katolický křesťan), je to velmi složitá otázka.

    V podstatě všemu, o čem se domnívám, že vím (nebo to chci vědět), ale nemohu se o tom bezprostředně přesvědčit, jsem nakonec nucen věřit.

    Jsou ovšem věci, o kterých se asi rozumem vůbec přesvědčit nelze (například zda se člověk cítí milován), ale lze se o nich přesvědčit prožitkem.
    JN
    November 9, 2017 v 16.43
    Panu Poláčkovi
    Než se pustíte do psaní na to téma, zda je lepší pravice nebo levice, možná by Vás mohlo inspirovat toto:

    http://kolda.nazory.eu/rubriky/uvod/filosofie/richard-rorty/demokracie-a-filosofie
    JP
    November 10, 2017 v 11.13
    Institucionalistická a egalitářská demokracie
    V každém případě díky za ten link na ten svým způsobem opravdu zajímavý text, pane Nusharte. O té Rortyho přednášce by se dalo diskutovat velice vydatně, dotýká se tam celé řady zajímavých aspektů. Ale v zásadě se tou jeho přednáškou prolínají dvě centrální myšlenkové linie. Napřed se budu věnovat té první: vztahu mezi tím, co on nazývá "institucionalistickou" a "egalitářskou" demokracií.

    Napřed je ale nutno zmínit, že Rorty zcela evidentně nakonec zůstává - Američanem. A i když má dozajista filozofické znalosti a snaží se argumentovat racionálně, nakonec je u něj na každém kroku znát to jeho specificky americké vnímání světa. Především v tom, že si hluboké filozofické problémy zjednodušuje, a to především na ryze pragmatickou stránku celé věci.

    Ohledně té demokracie je to už ten fakt, že ten opak k té "institucionalizované" demokracii vidí - pouze - v tom egalitarismu. Čili v té "rovnosti šancí.

    Řekněme si rovnou, že celá ta otázka demokracie je ve skutečnosti ještě mnohem komplexnější; Rorty ji zkracuje jenom na jednu jedinou rovinu. A já osobně bych namísto těch jeho pojmů "institucionalizovaná" a "egalitářská" demokracie volil označení "demokracie formalistická" a "demokracie substanciální". Protože už z těchto názvů daleko lépe vyplývá, že ten první typ demokracie - ten který se spoléhá čistě na přítomnost demokratických institucí - že se omezuje na čistě formální stránku demokracie. A že to, o co se nakonec ve skutečnosti jedná - totiž o vlastní obsah, o to jestli v dané společnosti budou či nebudou naplněny humánní principy a hodnoty - to je pro něj nakonec záležitostí jenom čistě vedlejší, je to nahodilou historickou zkušeností.

    Konstatujme zkrátka: samozřejmě, příliš jednostranná dominance toho substanciálně-egalitářského pojetí může vést k ideologickým deformacím. Ale stejně tak na straně druhé, to čistě formalisticky-institucionalistické pojetí demokracie naprosto nedává záruku toho, že výsledek bude dobrý. Jak řečeno, pro tento způsob demokracie jsou jakéhokoli reálné hodnoty produktem čistě náhodným a vedlejším.

    Rorty sice tvrdí, že například pokrok v USA v oblasti lidských práv pro černochy a ženy byl důsledkem toho, že existovaly takové demokratické instituce jako svobodný tisk, takže ti černí otroci a ženy měli příležitost si dostatečně stěžovat(!!), a tím tedy nakonec mohli dosáhnout zrovnoprávnění svého postavení.

    Rorty tímto tvrzením ale fakticky popírá sám sebe - protože on sám zastává filozofické východisko, že neexistují žádná objektivní měřítka pro to co je dobré, a že vývoj je jenom směsí nahodilostí. Jinak řečeno: ta ryze formalisticko-institucionalistická demokracie by z daného hlediska mohla bez dalšího žít i s tím otrokářstvím, i s upíráním práv ženám.

    Rorty se sice opakovaně přihlašuje k Hegelovi; ale je evidentně znát, že z jeho základního principu dialektiky nepochopil naprosto nic.

    Tato dialektika znamená: jakmile se nějaký protiklad postaví ve smyslu buďto - anebo, tak je okamžitě všechno špatně. Postavit se j e n o m na stranu té formalisticko-institucionalistické demokracie je už napohled takový nesmysl, že ani není zapotřebí to rozebírat dále.

    V tom poměru formalistické a substanciální demokracie může platit jediné: oba tyto principy se musejí neustále doprovázet, doplňovat a navzájem vyvažovat. A neustále je znovu a znovu nutno nacházet tu aristotelskou "správnou míru" jejich vzájemného poměru.
    JP
    November 10, 2017 v 11.41
    Souhrn zkušeností, nebo filozofická skládačka?
    Ta druhá linie Rortyho přednášky se týkala toho, zda aktuální stav lidské společnosti a jejích norem je důsledkem a realizací toho, že se tu svým způsobem "materializují" určité apriorní filozofické principy - anebo jestli je to prostě výsledek působení bezprostředních historicko-společenských procesů respektive dějinné zkušenosti s těmito procesy. Rorty tady rozlišuje zastánce obou pojetí na "fundacionalisty" a "antifundacionalisty". (Musím přiznat, že s těmito pojmy jsem se doposud nesetkal. Asi opět jakési americké specifikum.)

    Co bylo řečeno v předchozím vstupu, platí samozřejmě i zde: Rorty celou věc přespříliš zplošťuje, a celou záležitost si velice zjednodušuje tím, že se přiklání jenom na jednu stranu. A - přitom znovu dokládá své velice svérázné chápání filozofie, především Hegela.

    On se opět opírá o Hegela - o jeho konstatování, že určité filozofické myšlenky v dějinách vynořují až teprve tehdy, když pro ně v reálných dějinách vznikly materiální podmínky.

    Jenže: ten samý Hegel je ve skutečnosti přesně naopak vyhraněný představitel té "filozofické skládačky" - to jest, že zde apriori existují filozofické principy, které se krok po kroku manifestují a materializují v reálných dějinách. A když se tyto apriorní filozofické principy v těch dějinách už realizovaly všechny - pak je skládačka kompletní, a my tu máme definitivně a finálně rozumný, a tedy i spravedlivý svět.

    I tady je možno právem učinit ten samý závěr jako ohledně té demokracie: jakékoli jednostranné pojetí je principiálně vadné.

    Dnes už je samozřejmě sotva možno operovat s tím ryze filozoficko-aprioristickým pojetím, že je tu předem dáno určité kvantum základních filozofických či metafyzických principů, a že reálné dějiny nejsou ničím jiným, nežli jejich postupnou manifestací a realizací.

    Ale na straně druhé, to "antifundacionalistické" pojetí, které celý chod a vývoj dějin redukuje jenom na víceméně zcela nahodilý sled jednotlivých událostí a zkušeností - to je pojetí stejně tak jednostranné, a navíc nekonečně povrchní. Natolik povrchní, že se bezprostředně vyčerpává samo sebou, a není nic, jedna jediná skutečná myšlenka, kterou by ještě nějak navíc mohlo vyprodukovat.

    Takže i tady opět platí: celá pravda může sestávat jenom ze spojení, z dialektické syntézy obou těchto momentů: apriorních metafyzicko-ontologických principů na straně jedné, a konkrétního proudu dějinných událostí (a lidských počinů) na straně druhé.
    MP
    November 11, 2017 v 0.47
    P. Nusharte,
    dobře, a jak by měla podle Vás vypadat lidská společnost?
    JP
    November 11, 2017 v 11.24
    Opravdu zajímavá otázka, pane Plevo. ;-)
    JN
    November 12, 2017 v 0.02
    Jak bych si představoval ideální lidskou společnost?
    Tak to vím naprosto přesně.

    Kdyby všichni lidé byli tak chytří a skromní jako já, byl by svět úplně dokonalý ;-)
    MP
    November 12, 2017 v 0.37
    Víte, p. Nusharte,
    mně to vtipné moc nepřijde.
    Vy pořád něco kritizujete, hlavně liberální levici, a když máte příležitost napsat, co byste vlastně chtěl, tak pokaždé utečete do nevážného tónu. Těžko z toho mohu vyvodit cokoli jiného než to, že vlastně bohužel nemáte co říct.
    VP
    November 12, 2017 v 6.20
    Podle mne je to vtipné i pravdivé, bohužel neuskutečnitelné. Velcí lidé vždycky dávali malá hesla.,– Masaryk: Nebát se a nekrást-, nestačily však na dobu, kdy ti velcí lidé už nebyli a nástupci byli slabí. I v současné politice vidíme, jak si někteří, i v dobrém smyslu postaví svou kariéru na drobných věcech. Třeba poslanec Farský na evidentnosti jednání, nyní jej následují v tomtéž Piráti. Babiš vše postavil na "makáme". Bohužel u těch, na kterých záleželo, spíš bylo vidět naplňování pravidla: Koho chce Bůh potrestat, raní ho slepotou. Možná i proto, že nepoužívali ten obyčejný selský rozum (zase ho Babiš ukrad!), kterému lidé rozumí, a obklopují se odborníky, na kterých se mimo složitost vyjádření projevuje i pravda o selhání odborníků.
    JN
    November 12, 2017 v 11.50
    Chápu, že to zní blbě, proto se to často zjemňuje.
    Neříká se "kdyby všichni lidé byli jako já, byl by svět ideální", ale třeba

    "kdyby všichni byli katolíci..." nebo

    "kdyby všichni byli muslimové..." nebo

    "kdyby všichni byli věřící marxisté...",

    ale nakonec to znamená to samé: všichni by měli být stejní jako já, smýšlet stejně jako já, a pak bude svět dokonalý. Mysleli jsme si, že od tohoto pohledu nás osvobodilo osvícenství svým důrazem na "univerzální čistý rozum", ale nakonec se ukazuje, že se k tomuto chápání ideální společnosti obloukem vracíme, nebo jsme od něho vlastně ani nikdy neodešli.
    MP
    November 12, 2017 v 13.32
    JIřímu Nushartovi
    Nevím, jak Vás, ale mne by ten svět, ve kterém by všichni lidé podle jedné ideologické fazóny, strašlivě nudil. Kdyby měl být podle mne, to by byla jiná. Nenudil by mě, protože v něm rovnou nudou umřel.

    Zkuste si někdy alespoň na okamžik představit, že jsou lidé, kteří si, ač marxisté, povídají s neortodoxním katolíky než se svými dogmatickým soudoktrináři a co víc, spolupracují s nimi na věcech, které považují za dobré, aniž by napřed žádali shodu doktriny.

    JN
    November 12, 2017 v 16.06
    Panu Profantovi
    Vždyť to říkám, kdyby všichni lidé byli jako Vy a já... ;-)
    VP
    November 12, 2017 v 23.13
    Kolikrát jsem slyšel: Svět by byl nudný, kdyby byli všichni lidé dokonalí. Jako bychom ke štěstí a nenudě potřebovali alkoholiky a drzé puberťáky, a ...
    Tak ne lidi podle jedné ideologické fazóny, ale dokolalé. Nebo ne?
    LV
    November 13, 2017 v 0.17
    Pane Plevo,
    myšlena byla pravice středního proudu, ale nikoliv pravice liberální, ale pravice konservativní.

    Co nabízí, na rozdíl od liberální pravice a levice, je pojetí společnosti jako domova, ne jako obchodního domu. Je to skupina lidí, kteří jsou "odněkud"(somewhere), ne "odevšad" (everywhere - Goodhart), tedy odnikud - T. May) a proto nabízí pocit vzájemné sounáležitosti a spoluodpovědnosti.

    Koservativní pravice nabízí pojetí společnosti jako společenství živých, mrtvých a těch ještě nenarozených, které se udržuje ochotou dodržovat normy společenství a ochotou toto společenství budovat a bránit.

    Nabízí to, co dříve nabízela levice, rovnost před zákonem (tedy žádné upírání práva na vzdělání dětem amišů), obranu svobody slova, obranu universitních svobod a menší míru individualismu, než nabízí "pokroková" levice.

    Dnes jsem se bavila na sociálních sítích s jedním levičákem, který hájil názor, že student je zákazník univeristy, neb platí studium přímo (poplatky) a nepřímo (daně) a proto má právo určovat, kdo bude přednášet a o čem bude přednášet. Toto je názor, kterému bude konservativní pravice oponovat. Může dokonce citovat Orwella.

    Ono jde také spíše o to, co pravice nenabízí např. požadavek rovnosti výsledků.

    Kdysi jsem četla vynikající knihu o feminismu. Nikdy před tím a nikdy po tom, jsem neviděla tak vynikající argument proti "tradiční" ženské roli (úvozovky, neb "tradiční", není tradiční).
    Autorka argumentovala, že ženy jsou sice většinou slabší než muži, ale ne vždy. Proto se najdou občas ženy, které budou stavu zvládnout práci požárníka a je nesprávné jim přístup k tomuto povolání zakazovat.

    To je něco, co dává smysl a to je něco, co také levice, přes odpor pravice, dříve prosazovala.Dnes je to něco, co pravice akceptovala.

    Co se od té doby změnilo je to, že protože ženy měly větší problémy splnit příslušné normy, začala levice ječet - sexismus a požadovat nejdříve změnu norem, tedy snížení laťky, následně opatření, která by vedla k zvýšení počtu žen v daném povolání. Od rovnosti příležitosti se došlo k rovnosti výsledku.

    Senátor Kennedy kdysi řekl, že Demokraté musí být stranou práce, ale nesmí bý stranou dělníků. Musí být stranou, která se bere za práva žen a černochů, ale nesmí být stranou žen a černochů. Dnešní Demokraté nejsou ani stranou práce, ani stranou dělníků, ale stali se stranou žen, černochů a hispánců.

    Nebo z českých luhů a hájů. Rozdíl mezi Masarykem a dnešním "pokrokovým" levičákem je v tom, že Masaryk by požadoval, aby stát zajistil bezpečí všem, včetně Romů, tedy všem bez rozdílu.
    Dnešní "pokrokový" levičák požaduje, aby stát zajistil Romům bezpečí. Což mne samozřejmě ihned vede k otázce, proč by měl stát zabezpečovat bezpečí zrovna Romům, když ho mně a mojí rodině nezajistil.

    Mimochodem když levice počítá, že pouze 18% hlavních rolí připadá v britských filmech na černochy, když počítá počet žen komiček v zábavných pořadech...chová se jako Leninův užitečný idiot. Pokud bude ve vládě polovina žen, pokud bude ve vedení velkých firem polovina žen a příslušný počet příslušníků menšin, jedná se jasně o meritokratickou společnost (mimochodem, meritokratická společnost byla původně myšlena jako dystopie) a nějaký prekariát se nemusí řešit, že?

    Jinak o rozdílech mezi levicí a pravicí píše dost Jonathan Haidt a není to pravičák, jak tady někdo, před časem tvrdil.
    VP
    November 13, 2017 v 6.07
    Že by konečně začal vítězit rozum oproti umanutosti: jsem levý (pravý), a kdo je víc?
    November 13, 2017 v 9.40
    Levice (aspoň ta evropská) používala dlouhou dobu tuto strategii: snažila se dostat většinu lidí z okraje společnosti do střední třídy, tedy do jakéhosi hlavního společenského proudu, čímž se společnost částečně nivelizovala (sociálně i ekonomicky). Jenomže, co se pak stalo? Tento "hlavní proud" přestal být levicový. A levice se s tím neumí vyrovnat.
    Filozof Škabraha tady nedávno v jiném článku napsal, že proletariát, tedy společenství, o které se má politická levice opírat a který je a má být jejím hlavním klientem, že proletariát nerovná se prostě dělníci.
    Proletariát jsou ti, na které nejvíce doléhají nespravedlnosti systému.

    Kdysi to byli bezesporu hlavně dělníci, kteří dřeli v nepředstavitelných podmínkách. Dnes jsou to kromě různých menšin také důchodci, samoživitelky/-lé a rodiny s více dětmi.

    Jestli tady nebude sociální demokracie pro ně, tak už pro nikoho.
    Když s ní budou i měštští liberálové se sociálním cítěním, fajn, tím líp.

    Všem jmenovaným skupinám nejde pomoci jedním receptem a jednou pilulkou.

    Nedávno byla u mě doma odečítat spotřebované teplo mladá budoucí maminka s kulaťoučkým bříškem. Než odměřila odpar, zapsala údaje a vyměnila ampuli u všech radiátorů, dali jsme řeč. Ptal jsem se jí, které dítě čeká. První? Druhé? Třetí? Čtvrté?.............. Čtvrté? smála se, kdepak, druhé, a to se ještě s manželem dlouho rozmýšleli: "To víte, utáhnout dneska dvě děti, to je pořádný zápřah..." Ale prý chtěli, ať má malý aspoň jednoho sourozence.....

    Realita.
    Opravdu jsme tak bohatí a rozmazlení, jak se domnívají středostavovští intelektuálové, když běžné rodiny uvažují, jestli si můžou dovolit druhé dítě?

    A jak se dá těm, kdo živí děti, pomoci?
    Můj bratranec teď čeká šesté a když jsem se ho ptal, jestli by pomohlo kdyby na nákladech na děti ušetřil 20%.... ???
    "To myslíš vážně? To by byla bomba!"

    O čem že je řeč?
    No, přece o DPH, o šílené, ale jisté dani, kterou si zlenivělá levice oblíbila, a která dopadá brutálně na ty, kdo živí nevýdělečně činné, tedy děti. Každý rohlík, každá pastelka, každé tílko, každý pár bot, každá baterka, každá pomůcka, všechno je zdaněno pro každé jedno dítě.
    DPH ja stejně pomýlená a prolhaná daň, jako jiný skandální případ, tzv. rovná daň.

    Zrušení DPH, pořádná daňová progrese u zisku, rozvrácení daňových rájů (např. povinnýma národníma filiálkama nadnárodních společností, které by spadaly pod místní finanční správu).

    Takto jasně a konkrétně musí levice začít mluvit a konat - vědět pro koho tady je a co má dělat.

    A pak možná najde i nečekané spojence.
    Třeba křesťany.
    JP
    November 13, 2017 v 14.00
    Živí a mrtví
    Lenka Vytlačilová píše o tom, že "koservativní pravice nabízí pojetí společnosti jako společenství živých, mrtvých a těch ještě nenarozených".

    Na mě tato konzervativní pravice vždy působila především jako společenství mrtvých.

    Tedy těch, kteří nehybně, až s kamennou strnulostí setrvávají neustále jenom na starých a prastarých zvyklostech, s kterými se nesmí za žádnou cenu hýbat.

    Ale opravdu je něco na názoru L. Vytlačilové, že současná konzervativní pravice se dokázala většinou smířit s určitými progresivními principy, které pro ni dříve byly nepřijatelné. A tím se do jisté míry "oživila".

    Zatímco levice - ta jako by stále více od této konzervativní pravice přebírala tu roli těch "mrtvých". Je to současná levice, která stále dokola, až do úmoru opakuje stále jenom jedno a to samé: musíme bránit sociální jistoty.

    Nic proti tomu; kdy ale levice naposledy dokázala přijít s nějakým tématem, které by skutečně inovativním způsobem dokázala oživit společenské diskuse, obohatit je o nějaký nový, progresivní element? Kterým by dokázala, že není už jenom společenstvím "mrtvých", ale že dokáže stále ještě dávat i impulsy do budoucnosti?

    Lenka Vytlačilová to vystihla přesně: současná levice je už jenom stranou těch či oněch sociálně znevýhodněných s k u p i n; ale ztratila schopnost být stranou práce jako takové.

    Být stranou práce - tedy té činnosti, kterou si člověk nejen vydělává na živobytí, ale kterou podle Marxe člověk zároveň utváří a produkuje sám sebe jako autenticky lidskou bytost.
    P.S. A když to předřečníci nakousli --- kromě daňové reformy musí levice znovu definovat práci.

    Úkolů jsou hory...
    JP
    November 14, 2017 v 10.46
    Nově definovat práci
    Ano, to je skutečně jedním ze základních úkolů do budoucna. S tím starým marxistickým pojmem práce - a jejího vykořisťování - opravdu není možno už nadále vystačit.

    Na straně druhé ale je nutno uchovat to pozitivní a převratné, co je s tím Marxovým pojetím práce spojeno.

    Nejde tedy o to, to Marxovo pojetí práce prostě nahradit nějakým úplně jiným a novým; ale jde o to, ho redefinovat, jak řečeno uchovat ty pozitivní prvky, ale doplnit je ještě o další.
    LV
    November 18, 2017 v 14.50
    Koservativních lidí je třeba, právě tak jako je třeba pokrokářů
    Kdysi jsme na škole dělali test. Vyšlo tam někomu, že je konservativní. Naprosté zděšení.

    Pedagog rozumný. Vysvětlil, že je třeba jak lidí, kteří společnost táhnou někam jinam a nedovolí jí stát na místě, tak lidí, kteří jim brání v rozletu a zabrání případným pohromám, které pramení z neuváženého jednání.
    LV
    November 18, 2017 v 15.52
    Aby bylo jasno, konservativní pravici až tak nemusím
    část konservativní pravice má pořád problémy s myšlenkou, že i žena je člověk a na nějaká tři K, také nejsem zvědavá.

    Také mám problém s neschopností pravice uznat, že pokud se někdo narodí na dně společnosti, je znevýhodněn.

    XY se narodil jako chudý a vypracoval se. Proč nemohou být všichni chudí lidí vyjímeční? Na druhou stranu mám nemenší problém s neochotou levice přiznat vliv osobní odpovědnosti.


    Nicméně dívám se na tu konkurenci a mezi slepými...

    S liberály mám problém, neb soudím, že nemají potuchy jak společnosti funguje. Ty na levici pokládám za nebezpečnější, než ty na pravici.

    Co se týče staré levice, tak to vidím bledě.

    Věci se mi jeví tak, že Západ je v (nejen) ekonomické krizi.

    Původ to má v Bretton Woods. Ten systém, který tam byl přijat, nebyl přijat, tak jak přijat být měl, ale tak jak to vyhovovalo USA.
    Dlouhodobě fungovat nemohl.

    Jeho rozpad znamenal nástup krize 70tých let, nástup dalších finančních krisí (vis Rogoff) a nástup neoliberalismu, jako odpovědi na tuto krizi.

    Neoliberální ekonomika nefungovala, nefunguje a fungovat nebude ze své podstaty.

    Takže se zdá, že řešení je jednoduché. Uspořádat novou konferenci v Bretton Woods a ustanovit nová pravidla a místo neoliberalismu začít uplaňovat hospodářskou politiku, která se dělala po staletí (Rainertův - alternatviní kanon)

    Je tu však problém zájmů horních 0,01% popř. zájmů akademické obce. Příliš mnoho kariér bylo investováno do obrany neoliberalismu .

    Další problém je, že návrat na stromy, který požaduje stará levice, nepůjde.

    Z industriální společnosti přecházíme do společnosti digitální.
    Staré recepty nebudou fungovat.

    Pravice má pravdu, když říká, že sociální stát je neufinancovatelný. Je rozhodně neufinancovatelný, způsobem, kterým se financuje - zdaněním mezd.
    Maximální nezaměstnanost, se kterou se počítalo byla 5%.

    Pohřebné, sociální bydlení ...znal už středověk. Sociální síť byla spojena s panstvím, obcí nebo farností - ne státem.
    Sociální stát je novum, ale sociální síť není nová věc.

    Když se budoval sociální stát, cílem bylo pojištění, nikoliv přerozdělování, byť k němu nutně docházelo. O přerozdělování lidé nemají až takový zájem. Skandinávské státy mohou mít vysokou míru zdanění, protože, jak jsem se náhodou dozvěděla, daně nejdou převážně na přerozdělování.

    Pojišťuji se proti riziku nezaměstnanosti, proti riziku onemocnění, pojišťuji se nikoliv proti stáří, jak tvrdí pravice, ale proti timu, že mi dojdou úspory.

    K čemu došlo v posledních letech je to, že risiko, které se snižovalo kolektivním pojištěním, se přeneslo nazpátek na jednotlivce.

    Risiko je známá neznámá. Dá se spočítat a dá se proti němu pojistit.

    My dnes, ale čelíme nikoliv risikům, ale nejistotě. To je neznámé neznámo. Pojistit se proti němu nedá.

    Redefinice práce zní dobře. Pokud někdo provozuje herní automaty, jedná se práci. Pokud někdo pečuje o malé dítě o práci se nejedná.

    Stačit to nebude. Je potřeba místo plné zaměstnanosti slibovat plnou nezaměstnanost.

    Tedy začít zkracovat pracovní dobu a začít zavádět nepodmíněný příjem.
    JP
    November 19, 2017 v 11.53
    Krize Západu a možnosti řešení
    Tak napřed k těm konzervativcům a pokrokářům.

    V zásadě: ano. Běžný život je vyplněný neustálými boji mezi pokrokáři a konzervativci; ale už svého času Max Weber prokázal, že z hlediska vyváženého fungování společnosti jako celku jsou zapotřebí oba tyto základní přístupy. Přesně v tom zde uvedeném smyslu: pokrokáři přicházejí s novými impulsy - ale konzervativci jsou pojistkou před tím, aby pokrokáři příliš svévolnými inovacemi nerozhodili celý ten - stále ještě relativně fungující - systém a mechanismus fungování společnosti.

    Potud tedy dobře. Co však Max Weber přehlédl: jestliže na straně jedné jak pokrokáři tak konzervativci mají svou pravdu - tak stejně tak na straně druhé oba tábory mají svou nepravdu. Což znamená, že každý z obou táborů je uzavřen jenom sám v sobě, a není schopen pochopit a integrovat ten postoj (a tu pravdu) protistrany.

    Na velice podobné téma se už dlouho chystám napsat samostatný text; snad se k tomu v době dohledné dostanu, takže podrobněji až tam.

    ------------------------------------------

    Krize Západu: napřed k té ekonomické, tady asi nebudou skutečné kořeny krize jenom v užívaném finančním systému. Tady se jedná o mnohem hlubší faktory. Jedná se právě o tu práci, o její výsledky (hodnoty) - a co s nimi. Tedy s tím, jak tyto (nad)hodnoty mají být užity, respektive (pře)rozdělovány. A komu vlastně tyto vytvořené hodnoty právem patří. Za tímto účelem jak řečeno je nutno zásadně znovu promyslet a redefinovat zásadní pojmy:

    - co je práce
    - co je vykořisťování
    -vztah mezi konkrétní a abstraktní prací (čili vztah mezi užitnou a tržní hodnotou).

    To všechno je nakonec podmíněno odpovědí na základní otázku:

    Co je vlastně vůbec člověk, jaký je smysl jeho existence, co od něj můžeme očekávat, a co od něj můžeme/musíme vyžadovat.

    S tím také souvisí odpověď na ty poslední téze: "plná nezaměstnanost místo plné zaměstnanosti" a "nepodmíněný základní příjem".

    Toto by mělo smysl jenom v pojetí Aristotela: totiž že pravým a konečným a nejvyšším smyslem a posláním člověka je čistě d u c h o v n í, intelektuální činnost. Kdy lidský duch není vázán na hrubou fyzickou práci, ale už se - ve své nejvyšší formě - zabývá jenom sám sebou.

    Jenže: takovýto aristotelský étos tady v současné době nemáme, a v dohledné historické době ani mít nebudeme. V současnosti tady máme pořád ještě toho člověka, který je v prvé řadě motivován ryze materiálně, nebo v každém případě převážně materiálně.

    Takže pokud vyjdeme z toho že západní svět je skutečně v krizi (a to nejen ekonomické, nýbrž vůbec obecně existenční), pak se nabízí dvojí strategie:

    - za prvé, tu materiální motivaci neignorovat, nýbrž využít ji aktivně k přeorientování člověka k přece jenom poněkud vyšším a hodnotnějším formám vzájemné spolupráce a obecné pospolitosti;

    - za druhé, v míře možné zvyšovat ten podíl těch nemateriálních, intelektuálně-duchovních složek lidské existence na úkor těch materiálních.

    Nepodmíněný základní příjem - ten by měl smysl opravdu až v tom aristotelském světě, kdy v š i c h n i by základní smysl vlastní existence spatřovali v těch duchovních, nemateriálních hodnotách. Od takového stavu jsme ale opravdu vzdáleni ještě celé světelné roky.
    LV
    November 21, 2017 v 13.51
    Západní svět je samozřejmě v krizi, která není pouze ekonomiká.

    Ona se nám naprosto vytratila otázka, jak žít dobře.
    Z občanů jsme se stali konzumenty.

    To je také jeden z rozdílů mezi neoliberalismem a alternativním kanonem. Ten první definuje člověka jako spotřebitele, ten druhý jako tvůrce.

    Smysl nepodmíněného základního příjmu vidím v tom, že by v době, která je velmi nepředvídatelná, tvořil socilání síť.

    Problém dnešní chudoby není většinou chudoba jako taková, ale stres spojený s touto chudobou. Základní nepodmíněný příjem by tento stres mohl zmirňovat.

    Máme vzrůstající podíl prekariátu. Ten má problém, protože současnou sociální sítí propadá.

    Jinak bych se snažila omezit závody ve zbrojení, pardon, ve spotřebě tím, že bych zrušila daň z příjmu a danila spotřebu, ale značně progresivně.

    JP
    November 22, 2017 v 14.00
    Z občanů konzumenti
    Ano, takto se to skutečně dá definovat.

    I když, ani to samotné občanství není vrcholná hodnota či meta, ještě hlouběji stojí nakonec samotný člověk. Což ovšem souvisí s tím pojetím člověka jakožto "tvůrce".

    NPZ jako sociální síť: ona by stačila ta "obyčejná" sociální síť, kdyby byla opravdu důkladně a solidně vypracovaná. Jako je tomu ve vyspělých státech na Západě; ale zřejmě ještě zdaleka ne v poměrech českých.

    Na Západě by NZP měl více negativ než pozitiv (nehledě na otázku financování); zrovna teď jsem v nějaké diskusi uvedl, co na adresu NPZ řekl mnichovský kardinál Marx.

    Zdanit spotřebu? - Ve všeobecné rovině dobrá myšlenka; ale principiálně nerealizovatelná za podmínek kapitalismu. Protože kapitalismus stojí právě na - neustále rostoucí - spotřebě; jakékoli podvázání této spotřeby by celou kapitalistickou ekonomiku okamžitě vyhodilo z pantů.
    + Další komentáře