Týden po volbách

Týden po volbách, když už se člověk vzpamatoval z šoku, vylézají příčiny podivného volebního jevu z nejrůznějších stran, kde by je člověk, bez zkušenosti toho šoku, ani neviděl.

Prezident udělil státní vyznamenání a mně se zdá, že tenhle metál už definitivně pozbyl smyslu i významu. Prezident u několika jmen při ocenění použil slovo „nonkonformní“, přičemž seznam oceněných je naopak seznamem naprostých konformistů, kterým kraluje režisér Zdeněk Troška se svými ultralidovými komediemi, o kterých ani nemůžu nic seriózně kritického napsat, protože se na ně nedokážu dívat ani poslouchat jejich strašlivé intonace a skřeky.

Také nevím, co je nekonformního na novinářství a vůbec životním díle Petra Žantovského, jehož názory a činnosti se nijak neodlišují od většinového mínění, který má přístup do všech médií a svými výkony jak novinářskými, tak pedagogickými nijak neriskuje.

Největší lítost ve mně ovšem vzbuzuje vyznamenání Jaromíra Nohavici, kterého jsem dlouho poslouchala a obdivovala jako tvůrce nadaného mimořádnou schopností spojit lidovou prostotu s básnickým vyjádřením. Před ním to podobně uměl Jiří Suchý, ten však už dávno není populární osobností, ačkoliv jeho Semafor znamenal v české kultuře skutečný zlom.

Nohavicova píseň Těšínská mě pokaždé dokázala dojmout a myslím, že patří k nejkrásnějším písničkám 20. století, spolu s Kloboukem ve křoví, Pramínkem vlasů a třeba Terezou. Možná k nim patří i Krylův Anděl. Schválně hledám v paměti jednoduché písničky, trochu o lásce, ale s nádechem existenciální otázky a lehkým humorem, takové, jaké skutečně zlidověly. Těšínská připomíná česko-polské společné dějiny a její autor na ně dokázal upozornit účinněji než všichni spisovatelé i historikové: taková je síla lidového umění.

Ale i Nohavicovo přebásnění libret k Mozartovým operám Don Giovanni a Cosi fan tutte je vtipné a originální, a za to všechno si rozhodně ocenění zaslouží. Řekla bych ale, že se mu ho bohatě dostalo od umělecké kritiky (včetně divadelní) a obrovské náklady jeho nahrávek i výška honorářů ho o hodnotě jeho díla soustavně ujišťují.

Já vím, pan prezident mluvil o závisti, aby tím rovnou vyřídil všechny, kteří si dovolí připomenout výši honorářů populárních tvůrců, jako je Troška nebo Nohavica. Jenže u takových příjmů už ani o závist nemůže jít, rozhodně ne u lidí, jako jsem já. Spíš si říkám, jestli nám pan prezident chce říct, že schopnost komerčně uspět je kvalita, kterou si jako státotvornou cení nejvýše. Pokud ano, jsou ovšem celé velké obory profesní a umělecké činnosti odehnány do opozice.

Samozřejmě si myslím, že peníze jsou odměnou samy o sobě a stát by měl akcentovat i jiná měřítka úspěchu. Ale zpátky k vyznamenání pro Nohavicu: jsou tu dvě zásadní pochybnosti, které svědčí o slabosti charakteru: jeho podpis spolupráce s STB a jeho spojenectví s Tomiem Okamurou v posledním předvolebním období.

Člověk Nohavicova renomé má moc i schopnost lidi k lecčemu strhnout a o mnohém přesvědčit. Velké osobnosti populární kultury na celém světě této moci využívají k podpoře protiválečných, antirasistických a demokratických sil. Choval se tak v malých českých poměrech i Karel Hašler, o V+W nemluvě. Jaromír Nohavica se vyfotil s Okamurou: znamená to, že jeho vizi společnosti sdílí? Jestli ano, upsal čertu duši, a to už dávno.

Letošní vyznamenávání na Hradě potvrzuje podivnou úpadkovost doby, v níž vládne iracionální nespokojenost, která hledá oporu ve fašizujícím autoritářství.

A zajímavé je, že když se s lidmi mluví, zní to náhle trochu jinak.

Starý havíř vypráví
Ve dnech 24. – 26. října proběhl jako součást festivalu dokumentárních filmů Ji.Hlava také AudioReport, přehlídka náročné rozhlasové publicistiky a dokumentu. Na ní zazněly dva pořady tematicky vycházející z Ostravska. V kategorii Publicistika to byl Zvukový diář Dismanova rozhlasového dětského souboru z února 2017 z návštěvy národní kulturní památky, původně industriálního komplexu Dolní oblast Vítkovice v Ostravě. Druhým byl časosběrný dokument Paskováci, natočený mezi horníky OKD v době před uzavřením dolu Paskov.

Hornici-z-dolu-paskovVýpovědi nejsou nijak divoké, nevyjadřují nostalgii po někdejších privilegovaných poměrech, celkem věcně popisují situaci dosluhujícího dolu a lidí v něm. Repro zdarbuh.cz

Dismančata (mnohá z nich jsou ovšem už středoškolští studenti) jsou vesměs děti z pražských intelektuálních rodin. Vítkovickým komplexem je provázel student – průvodce a starý muž, který se kdysi dostal do ostravských hutí na základě Lánské akce, která byla založena na pomoc řešení tehdejšího závažného problému v poválečném československém hornictví, tedy nedostatku stabilních pracovníků. Hornický učební obor vznikl v roce 1943, nedocházelo však k jeho uspokojivému naplňování.

Starý havíř dnes v areálu beseduje s návštěvníky Vítkovic a vypráví historii i technologii provozu. Oba průvodci jsou ovšem průvodci v muzeu, svůj výklad neustále opakují a i pro celkem asertivní děti z Prahy je těžké jim do toho vstoupit. Tím spíš, že o povaze kraje ani práce v hutích děti nic nevědí a nic z ní fyzicky na místě nevidí. Neznají už ani to, co pro moji generaci bylo samozřejmostí ze zpráv a filmových týdeníků, neznají dějiny dělnického hnutí ani hospodský folklor, a tak poslouchají zajímavý, ale vlastně akademický výklad starého horníka jako zprávu o něčem, co je minulost.

Výsledkem je trochu sentimentální obrázek nostalgie po pořádné chlapské práci, nikdo se nezeptá, jestli třeba není dobře, že práce v hutích už takhle nevypadá, a kde se tedy ta ocel vyrábí, když ne zde. To ovšem nejsou otázky pro průvodce v muzeu, a tak je děti ani nepoloží. Rozhlasový výsledek je chladný.

Ale i naše současnost je v tomto smyslu chladná, privilegované postavení dělníků v těžkém průmyslu i těžkého průmyslu samotného je minulostí, preferujeme jiné profese. Posluchače nespokojeného s tím muzeálním chladem ale až dodatečně napadne, že by přece rád věděl, kde se tedy taví ocel na naše stroje, jak ty továrny vypadají a kde jsou a kdo v nich pracuje a za jakých podmínek? O tom ale národní industriální památka nevypráví.

Reportér Ivan Studený se za horníky Paskováky vypravil několikrát. Jeho dokument začíná sezením v šatně, kde chlapi reportérovi ukazují, jak se vyrábí z tabáku „magorák“ – slyšíme tedy, že to nejsou žádní slušní hoši, ale chlapi se znalostí kriminálnických praktik. To je dobrá autorská strategie, protože dodává důvěryhodnosti dalším výpovědím, které nejsou nijak divoké, nevyjadřují nostalgii po někdejších privilegovaných poměrech, celkem věcně popisují situaci dosluhujícího dolu a lidí v něm.

Například to, že když je někdo kvalifikovaný horník s třicetiletou praxí (jako jeden dispečer), pak rozumí hornictví v celé šíři té profese, že to jsou ale znalosti v jiných oborech neuplatnitelné. Že se havíři docela aktivně snaží najít si jinou práci, rekvalifikovat se pro ni i za cenu ztráty nároku na odstupné. Že se mnozí rádi zbaví dojíždění. Ale také že původně slíbené odstupné v plné výši vyplaceno nebude a stávkovat nemá smysl. A že se bez těžby černého uhlí stát opravdu obejde (jak říká zaměstnanec Báňského úřadu). Že na dole docela dobře funguje pracovní úřad.

Dozvíme se ale i to, že poté, co společnost OKD vyhlásila insolvenci, byly na internetu zveřejněny platy zaměstnanců, což zástupce odborů sice komentuje rozumně (například že do výšky některých příjmů je zahrnuto už vyplacené odstupné), ale nemůže úplně popřít obecné rozladění z jejich nepoměru. Platy manažerů dolu ovšem zřejmě vyplácí jiná společnost, takže zveřejněny nejsou.

Chlapi nenadávají, dokonce mluví uznale o přístupu státu a jeho finančních pobídkách při hledání i vstupu do nového zaměstnání. Cítíme, že „je jiná doba“, jak zpívá v pořadu hornický folkař, a horníky ta změna zase tolik nemrzí. „Osm tisíc měsíčně na tři roky je, upřímně řečeno, pěkný příspěvek od státu k platu v novém zaměstnání,“ říká jeden z horníků.

Myslím na to, že to je vlastně docela dobrý výsledek sociální politiky ve vládě, která měla likvidaci dolu Paskov na starosti. A teprve později mě napadne, že ale horníci tu zásluhu přičítají Andreji Babišovi, protože on byl přece ten ministr financí, který jim peníze v rozpočtu poskytl, ne ČSSD, která měla ministerstvo práce a sociálních věcí. Těch 35 procent hlasů v Moravskoslezském kraji to potvrzuje.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 30.Října 2017, 15:03:5

Paní Zemančíková, co se týče první části Vašich úvah (tu druhou nemohu dost dobře posoudit): naprostý souhlas, odstavec za odstavcem, věta za větou. - A to i včetně těch Vašich oblíbených songů. ;-)

A že všechna ta prezidentská vyznamenání jsou - v důsledku jejich doslova rozhazování jakoby téměř každému, kdo se jen naskytne v dostatečné blízkosti - dnes už vlastně jenom bezcennými cetkami, tak toto je mým přesvědčením už dávno.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Zaslouží si Zeman poctu od Nohavici? Pondělí, 30.Října 2017, 17:34:39

Omylem jsem si ťukl na článek z loňska mluvící o kupčení s medailemi.

Letos byla napínavá otázka jiná: „Kdo bude ochoten vyznamenání od Miloše Zemana přijmout?"

Tuto poctu si Miloš Zeman od Petra Žantovského jistě plně zaslouží.

Případ Jaroslava Nohavici je ale sporný. Je na něm vidět, že pořád ještě není jedno, co kdo dělal před rokem 89. Nemyslím to tak, že by jeho dávný podpis spolupráce byl známkou nějaké trvalé vady na charakteru, která se nezměnila a projevuje se dodnes. Naopak si myslím, že STB drží bez svého přímého působení Nohavicu ve svých spárech dodnes.

Myslím si, že kdyby toho podpisu nebylo, Nohavica by dnes ani Zemana, ani Okamuru (a tím také putinovské Rusko) nepodporoval.

Asi by bylo opravdu lepší, kdyby se o něm nevědělo. Takto ve spolupráci musí svým způsobem pokračovat protože část fanoušků se od něj odvrátila a lepší president by ho nevyznamenal. Miloš Zeman a Jaroslav Nohavica si zbyli. I Nohavica by si zasloužil lepšího Zemana.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Kdysi se říkalo "Jaký Masaryk, takový Čapek" Pondělí, 30.Října 2017, 21:03:27

Za Husáka někdo vymyslel toto rčení na adresu normalizačních režimních přisluhovačů z řad "umělecké fronty".

Myslím, že je čas toto pregnantní a trefné rčení oprášit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 31.Října 2017, 13:29:7

Tedy, paní Zemančíková, abych přece jenom trochu zmírnil tu naši "naprostou názorovou a ideovou shodu": pokud bych měl z Krylových písní vybrat tu "jednu jedinou", tak spíše než Anděl by to bylo Morituri te salutant.

Cesta je tér a prach a udusaná hlína
mosazná včelka od vlkodlaka
Rezavý kvér - můj brach, a sto let stará špína
a děsně velká bílá oblaka...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.