Když se ikona vybarví

Život přináší zklamání. Například ve chvíli, kdy umělecký idol z mládí začne veřejně vystupovat s postoji, které nepříjemně překvapí. Jak se s takovouto skutečností vyrovnat jako dospělý?

Není radno idealizovat si ikony z mládí. Všichni jsme jen lidé z masa a kostí. Jsme omíláni stovkami vlivů, vyvíjíme se, tu a tam přehodnocujeme své postoje. Ty, co máme rádi, si tím spíš chceme pamatovat v jejich nejlepší formě.

Když si jen vzpomenu, jak jsme se v první půlce 90. let na brněnské Filozofické fakultě MU mačkali v posluchárně, kde všichni chtěli slyšet brilantní přednášky a odvážné společenské analýzy Jana Kellera.

Na přelomu tisíciletí jsem měl v roli redaktora regionálního rádia možnost hovořit s ním coby občanským aktivistou. S dalšími nadšenci se angažoval v boji za silniční obchvat Frýdku-Místku. O pár let později si pak na televizní kameru stěžoval, jak jej vypekli místní sociální demokraté, druhdy činní v občanském sdružení, ve kterém působil i on. Dokonce nahlas uvažoval o tom, jestli jejich názory nezměnila vysoká místa na radnici.

Nyní od europoslance Jana Kellera spousta těch, co se od něj učili občanskému aktivismu, v Parlamentních listech čte: „V neziskovkách se nápadně často angažují lidé, kteří si vůbec nezkusili vykonávat nějaké občanské povolání, podnikat nebo se živit vlastníma rukama. Udělali si z občanské angažovanosti živnost a peníze nárokují od státu, který v lepším případě jen kritizují, v případě horším by ho chtěli kontrolovat a zasedat v orgánech, i když nebyli nikým zvoleni...“

Nešťastně šťastný člověk, který se upsal
Chci ale psát o něčem jiném. Tato vzpomínka se sem prostě jen hodí pro dokreslení různých životních etap, jimiž procházíme my i naše vzory.

800px-graffiti_dul_jindrich_01Člověk má víc dbát o své vlastní hodnotové ukotvení a méně se klanět ikonám, které nejsou imunní vůči trablům a náladám. Foto Petr Štefek

Třicet let hltám Jaromíra Nohavicu, jeho melodie, ale ještě víc verše. Teskné i rozjuchané, v jeho podání i interpretované Marií Rottrovou a dalšími zpěvačkami a zpěváky. Jestli na někoho pasuje označení stálice české moderní hudby, je to právě on.

Pamatuji, jak se pod rukou kopírovaly pásky s jeho koncerty. Kryl byl v Mnichově, Nohavica s námi. Prý si dost před listopadem zkusil. Tehdejší vládci tušili, jaký má vliv. Snažili se jej zlomit. On s nimi hrál hru. Něco jiného o ní říká on, něco jiného archivy.

Také přiznává, že tenkrát dost pil. Nohavicovu „teorii alkoholikova kopce“, jak ji prezentoval v Zelenkově filmu Rok ďábla, cituji dodnes. Když je člověk v úzkých, alkohol krátkodobě pomáhá.

Předpokládám, že nejtísnivěji bylo Nohavicovi právě po listopadu. Nová doba, nové výzvy, nové možnosti. Ale také účtování s dosavadním životem, přáteli, kolegy. Koneckonců prý i vzrušený rozhovor s Karlem Krylem.

Pro mne, Nohavicova posluchače, to byl ale úžasný čas. V roce 1993 završil jednu epochu deskou Mikymauzoleum, snad nejlepší, co kdy natočil. Neokázalá, zpěvná, s upřímnými výpověďmi o lásce, zklamání, životě kolem. O něm hlavně.

Desku uvádí skladba Never more s tímto brilantním a zároveň mrazivým textem:

Seděl jsem za stolem a básně čet,
rádio hrálo
Vtom slyším ťukání na parapet,
tak tiché že se mi možná jen zdálo
Zastřený mužský hlas
z chodníku tiše se ptal
Nerad vás ruším pane básníku,
ale mohli bychom na chvíli dál
V předsíni podal mi deštník a plášť a láhev vína
Jako bych někde už viděl tu tvář
Byla to tvář na kterou se nezapomíná
V průvanu zhasla mi svíčka
zvenku studený vítr vál
Na chodbě na dlaždičkách
za ním černý havran stál.
Usedl do křesla a černý pták sedl mu v klíně
Bodlo mě u srdce když spatřil můj zrak,
že z podešví mu trčí koňské žíně
Tak nás tu máte, jak jste si přál,
na lampu padl stín
Přes psací stůl když mi vizitku dal -
firma Ďábel a syn.
V tolika nocích a v tolika dnech jsem ho vzýval
Volal ho na pomoc když docházel dech
A teď jsem se mu z oči v oči díval
Cítil jsem konopnou smyčku, jak mi svírá krk
Když vytáhl ze záňadří ceduličku
a dlouhý husí brk
Za kapku krve tě zahrnu vším co budeš žádat
Vidět to co jiní nevidí tě naučím
A slova k slovům v písně skládat
Co za to žádáš, ptal jsem se ptal
jsem jen nuzný tvor
A havran v rohu zakrákal svoje Never more
Na dlani zaschlou kapku krve mám
a tma je v sále
Když přijdou lijáky tak bolí ten šrám
a ono podívej se z okna prší stále
Nešťastně šťastný v půlce života
kymácející se vor
A havran na rameni skřehotá - Never more.


Já vím, je to jen text – o nešťastně šťastném člověku, který se upsal, aby mohl být nejlepší, ale trápí se.

Vyjadřování občanských postojů
Další přelomové album Nohavica představil v roce 1996: Divné století. Už není tak osobní, je víc obecné, zinscenované a po hudební stránce do posledního detailu zaranžované. Dá se poslouchat pořád dokola, dokonalost sama. Na něm se nejlépe prezentuje Nohavica – umělec. Přestal pít, začal tvořit a budovat sobě i svým blízkým spokojený život.
K němu patří i vyjadřování občanských postojů. Už nebylo nutné bourat režimy a porážet lež pravdou. Ale lidé se zajímali, co si myslí jejich bard. Konkrétní byl jen výjimečně. Deziluzi mnohých například vyjádřil skladbou Pane prezidente.

Už nám ale mohlo být jasné, že se z něj druhý Jiří Wolker nevyklube. Naopak časem Nohavica připomněl Viktora Dyka. Výborný autor, pouze trochu obtížněji stravitelný svým podáním národovectví.

Zpočátku se jen vědělo, že se Jaromír Nohavica přátelí s Mirkem Topolánkem. Pak začal chválit Nečasovu vládu, psát pro modrý portál virtually.cz… Stále do toho ale natáčel výborné desky a vyprodával sály. Vtípky o Romech jsme brali jako srandu.

Jenže potom to přišlo.

Arab mi šahá na babu
Já mu snad oči vydlabu
Zabiju toho Barabu
Alibabu ze Sýrie.


Začali jsme se hádat, jestli to je fór, anebo není. Rozuzlení přišlo na fotografii, která Nohavicu zachycuje s Tomiem Okamurou, a ve vzájemně vyjádřených sympatiích. Chtěl bych vlastně vědět jenom jedno: jde o upřímný občanský postoj, nebo o kalkul showbyznysmena? A můžeme se přít, co z toho by bylo smutnější.

Po skečích typu Přemluv bábu nebo Dobrý den, radare hvězd a pruhů, s nimiž přišli jiní odvážlivci, bych asi měl být otrkanější a cyničtější. Zpěváci, herci, postavy z různých koutů kultury jdou na trh se svými politickými postoji a ty mi nemusí být libé.

Jenže je tu ještě sorta písničkářů, lidí textujících své životy a prožívajících své texty. Jejich poznávacím znamením by měla být autenticita, ale také humanismus. Třeba je však všechno jinak. Ostatně Nohavica není první, hlavou už jsem kroutil nad Pepou Nosem.

Neměl bych ale spíš otáčet hlavou nad sebou samým? Vždyť v jiných žánrech existují interpreti, které mám rád, aniž bych věděl, komu fandí a koho volí. Potíž je možná v tom, že oni mi svoje politické názory nepodsouvají. A také jejich texty postupně nelidoví, nemají takový vliv.

V případě Jaromíra Nohavici by třeba šlo vést polemiku s jeho ideovým poselstvím – a netahat do toho zbytečně poezii a hudbu. Jak už napsali jiní, ani Okamura pro mě není důvod zbavovat se Nohavicových desek (a mám je skoro všechny!) ani vypínat rádio, když zazní jeho hlas. Jen budu trochu nostalgický a trochu cynický.

Jakže to Nohavica napsal a nazpíval v Mikymauzovi?

Co bylo kdysi včera je jako nebylo by
Káva je vypita a není žádná do zásoby
Věci co nechceš ať se stanou ty se stejně stanou
a chleba s máslem padá na zem vždycky blbou stranou


Člověk má víc dbát o své vlastní hodnotové ukotvení a méně se klanět ikonám, které nejsou imunní vůči trablům a náladám, a osud jimi umí smýkat od pangejtu k pangejtu, mnohdy razantněji než běžným smrtelníkem. Potom se vybarvují – leckdy i jinak, než bychom ve své naivitě čekali. Ale není holt každý politik Masaryk a není každý písničkář Kryl.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Proč nehrají Plíhala? Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 10:01:59

Dobře se upsat je to nejdůležitější umění. Kryl byl vždycky v opozici, a tak ho jeden režim vyštval, a druhý uštval. Myslel bych, že na to vyzrál Karel Plíhal, když se vždy důsledně držel poezie, od politiky dále. Dokonce i v tom velkém revolučním nadšení přelomu 89/90, kdy každý písničkář pocítil potřebu ukázat, jak jde s lidem, napsal Plíhal jen Kejklíře, nejméně politickou ze všech těch revolučních písní, a asi jedinou z nich, která přežila v opisovaných zpěvnících:

„Ale jako bys lil vodu přes cedník,
a je z tebe nakonec mučedník,
čekaj tě ovace,
a potom veřejná kremace,
čekaj tě ovace,
a potom veřejná kremace.
Rozdělaj pod náma ohýnky,
a jsou z toho lidové dožínky:
Kdo to je tam u kůlu?
Ale, příliš si otvíral papulu.
Kdo to je tam u kůlu?
Borec! Za nás si otvíral papulu.‟

Rychle se pak zas vrátil k čiré poezii, ale stejně zmizel z rozhlasu. Tím pádem, když nemám ve zvyku nakupovat desky ani cédéčka ani chodit na koncerty, jsem Plíhala už hodně dlouho neslyšel. Jen jednou, už to bude nějaký ten pátek, jsem v rozhlase slyšel Ivana Hoffmana chválit nové Plíhalovo album jako hlavní Hoffmanův důvod k optimismu v dnešní době. Nehrají snad Plíhala proto, že se nikomu neupsal?

Kryla občas posmrtně zahrají, i když ne moc, a Nohavicu, toho hrají. Zrovna když se na webu rozšířila ta jeho fotka s Okamurou, pustili Nohavicův překlad Vysockého „Pravdy a lži‟, a tak jsem si mohl u rozhlasu parafrázovat:

„Kdejaký intoš se pořád se SPoDinou hádá,
spílá ti, Tomio, že prá bez ostychu lžeš,
neboj se: nakonec zvítězí ta jejich pravda,
ale až dokáže to, co umí tvá lež.

V člunu je k mání jen půl litru vody na tři,
už, pravdo, vidíš, že ke břehu nedopluješ,
v moři se utopíš, my řeknem, že ti to patří,
a na svou obranu před tebou voláme lež.‟

Možná bych se ale místo úšklebků měl spíše ptát, kterému ďáblovi se to musel Nohavica upsat v dnešním režimu a zda je jeho rasismus skutečně jeho, nebo jde o úlitbu tomu ďáblovi, který ho dává hrát.

Plíhala, toho nezahrají. To už spíš Landu, až se pak děsím, že jednou na mě z rádia vybafne i Ortel. Když poslouchám rozhlas, věřil bych, že Zelenkův „Rok ďábla‟ byl skutečný dokument a že Karel Plíhal odešel před lety na nebesa spontánním samovznícením.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

S velkým zájmem jsem kdysi poslouchal při, ba až hádku Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 11:03:55

mých dvou oblíbených hudebních publicistů, Jiřího Černého a Jana Rejžka, o tom, zda je možné, že je někdo gauner, takový malý hajzlík, a přitom pořád velký umělec, nebo zda je oprávněné od velkých umělců očekávat také velkou mravně integrovanou osobnost.

Aniž bych se stavěl na kterou stranu tohoto sporu, musím říci, že v posledních letech (až desetiletích, řekl bych) mě Nohavicova tvorba už nijak neoslovuje. Jeho jednoduchoučké dětské popěvky (Lach, lach, lachtane ...) už zkrátka nejsou pro mě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 13:14:8

Díky za tuto úvahu, pane Jelínku; poté co jsem spatřil ten výjev Nohavici přátelsky se kolem ramen objímajícího s Okamurou, měl jsem přesně ty samé pocity.

Když svého času Hutka Nohavicu atakoval pro jeho donášení na exilové zpěváky, měl jsem ještě snahu toto jeho "upsání ďáblu" omlouvat dobovými okolnostmi.

Ale tato "družba" s Okamurou, ta se už nedá omluvit naprosto ničím. Buďto Nohavica nemá sebemenší ponětí kdo je vlastně Okamura v politice a co představuje - pak by bylo možno mu jenom předhazovat naprostou ignoranci v občanských záležitostech.

Anebo to ví, ale je mu to jedno, nebo se s tím dokonce sám identifikuje - a pak se všechny ty Nohavicovy nádherné písničky a verše rázem stávají jenom prázdnou bublinou. I nadále velice umně vytvořenou, a snad i se skutečným niterným prožitkem prezentovanou - ale bez jakékoli autentické pravdivosti.

Máte pravdu, člověk by si nikdy neměl dělat iluze, naprosto o nikom; výsledkem jsou jenom stále nová a nová zklamání.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Jen technická: Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 18:05:15

Plíhal napsal Trubadůrskou už někdy po roce 85. Rozhodně jsme ji od něj slyšeli na fotbalovém stadionu při některém z předplyšákových ročníků Janouškova Ústí.

Jako nepolitickou jsme ji rozhodně nevnímali.

Kytary nikdy nám neladí,
naše písně spíš kopnou než pohladí,
nakopnou zadnice
ctihodných měšťanů z radnice.

Hop hej, je veselo,
pan kníže pozval kejklíře,
hop hej, je veselo,
dnes vítaní jsme hosti.
Hop hej, je veselo,
ač nedali nám talíře,
hop hej, je veselo,
pod stůl nám hážou kosti.

Nemáme způsoby knížecí,
nikdy jsme nejedli telecí,
spáváme na seně,
proto vidíme život tak zkresleně.

A doufáme, že lidi pochopí,
že pletou si na sebe konopí,
že hnijou zaživa,
když brečí v hospodě u piva.
 

To radši zaživa do hrobu,
než pověsit kytaru na skobu
a v hospodě znuděně čekat ...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Ještě poznámka k proklínanému Zelenkovi: Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 18:44:46

Dodnes nejsem přesvědčená, že svým virálem usiloval opravdu o to, aby mladí přemlouvali své báby a dědy k volbě pravice. Jako pravděpodobnější mi přišel výklad, že to bylo právě naopak, že to byl potměšilý útok na cynické vnuky. Že šlo o to, ukázat je jako spratky, kteří své prarodiče celé roky naprosto ignorují. A teď by měli zvednout zadky a navštívit je, aby jim dali politické školení.
A proč si to myslím: U Zelenky totiž předtím ani potom nebylo nic tak primitivně přímočarého. Nebyl by to on.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Co to ten Plíhal zpívá? Čtvrtek, 3.Srpna 2017, 22:40:7

Omlouvám se Karlu Plíhalovi, že jsem jeho Trubadůrskou překřtil na Kejklíře; mí přátelé si ji do zpěvníků opisovali většinou jako Veselo.

Že je ta píseň nepolitická, jsem ovšem netvrdil, jen že je nejméně politická ze všech revolučních písní let 89/90. A že je to jediná politická píseň Karla Plíhala, kterou znám. Je víc takových, o kterých nevím, jako jsem nevěděl, že Trubadůrská je starší než z roku 1989?

Zvláštní mi přijde její konec. Když to zkouším dohledat na webu, vážně vidím „To radši zaživa do hrobu,‟ nicméně já tam vždycky slyšel „To radši pohlavní chorobu,‟ což šlo dobře dohromady s předcházejícími verši: „Od hradu ke hradu putujem, zpíváme a holky muchlujem, dřív nikam nejedem, dokud tu poslední nesvedem,‟ (a víc to zdůrazňovalo, že Karel Plíhal byl vždycky víc básník než buřič a nikdy nevolal na barikády). Všude na webu se teď vážně zdá být „zaživa do hrobu‟, dokonce i v nahrávce Plíhalova zpěvu na Jú tubě. Tak nevím: o té pohlavní chorobě se mi jen zdálo? Nebo to byla lidová tvořivost z opisovaných zpěvníků? Anebo jde o starší verzi, kterou Karel Plíhal později přepsal?

Nejzáhadnější otázkou ovšem stále zůstává, proč Plíhala nikdy nehrají v rozhlase. Zavřela mu snad éter nějaká politická píseň, kterou neznám? Nebo je to tím, že se narozdíl od Nohavici nikomu neupsal?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pane Macháčku, Pátek, 4.Srpna 2017, 08:42:44

já jsem od Plíhala slyšela obě verze. Třeba to střídal podle nálady.
Poetickopolitická další písnička? Napadá mě Vlak. O babce, co v kupé plete nekonečný šál, když došla pára, vlak nám umřel mezi poli a strojvůdce si serval stejnokroj.
V rádiu podle mne není proto, že tam není skoro žádný písničkář. Kdepak jsou lidi jako Dobeš, Janoušek, Redl?
Ale já rádio poslouchám málo.
Takže ani Nohavicu neslýchám. Když zatoužím po folkové poezii, sáhnu po svých nahrávkách, ale poslední dobou to Nohavica nebývá.

Martin Profant - Praha 7

Honzovi Macháčkovi Pátek, 4.Srpna 2017, 19:27:29

Nemyslím, že by písničkářům zavírala éter nějaká politická píseň. Proč tak složitě? V kapitalismu stačí sledovat přístup ke vzácným zdrojům.

Nejsem si jisty tím, co by to vlastně měla být politická píseň. Tedy kromě těch plakativních. Ale pokud za ni považujete Trubadůrskou, pak si z počátku devadesátých let určitě zaslouží totéž označení Jaro, Podivná kometa a Na svatým kopečku.

Jinak je ten Jelínkův článek je docela smutný, podivná potřeba kádrovat kumšt podle politického vkusu nebo nevkusu autora. Jsem Nohavicovi vděčný za otevřenost takového Deža; jestli v tom byl rasismus -- já ho tam nevidím --, pak odhaluje z tragedie soužití bílých a Romů mnohokrát víc, než celá knihovna politicky korektního žvanění.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 4.Srpna 2017, 21:11:27

Lidé se názorově vyvíjejí. Ne vždy k lepšímu. Není divu, je-li takový i vývoj společnosti. Přiznání názorových posunů by mělo být častější a mělo by být, nejedná-li se o ošklivý regres nebo kalkul, respektováno. (V případě politiků se ovšem o uvedené často jedná.)

Podvědomě čekáme, že schopní lidé jako umělci, ba dokonce i sportovci, nám mohou být celkem univerzálním vzorem. Často nás překvapí, jak neadekvátní může být jejich rozhled a potence mimo obor, kde jim "sudičky" přály.

Kdybych měl pojednat téma selhání umělců ve společenském a politickém ohledu, mohl bych napsat knihu, jež by se hemžila tolika slavnými jmény, jako málokterá kniha o umění. Nechyběl by ovšem Dostojevskij ani Hamsun, Nezval ani Deml, jen ta řada umělců, která se nechala okouzlit sovětskými a ruskými vůdci!

Já se však chci vyjádřit co nejstručněji. Mnozí citliví umělci umějí doslova, či v přeneseném slova smyslu dobře zabrnkat na kytaru. Ale nejen to, oni jsou vůbec takoví "brnkaví", a tak leckdo snadno zabrnká na ně. Své slabosti a prohřešky nesou nelehko a často obklopeni posluchači jsou sami. Svá zranění z tvrdých slov si někdy začnou léčit u nechutných šarlatánů a jejich vypočítavé uznání je jim jako pohlazení.

Kdo může vyléčit citlivé hrdiny svých mladších let lépe než diváci?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.