Jen tak se trochu přiživit

Vylučování členů a okresních organizací Českého svazu bojovníků za svobodu vede Petra Uhla k zamyšlení nad tímto Svazem a k hledání analogií s dalšími skupinami, které se podle něho také přiživují na nedávné historii.

V úterý zrušil ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu své dvě vzpurné oblastní organizace, kladenskou (kladensko-slánskou) a jičínskou. Ty bude nadále řídit sám ústřední výbor Svazu. Navíc ze Svazu vyloučil tři členy, včetně předsedkyně kladenské organizace Gabriely Havlůjové. Tyto kroky zdůvodnili vylučitelé přesně v duchu staré dobré normalizace sedmdesátých a osmdesátých let: vyloučení členové prý pomlouvali a dlouhodobě kritizovali a – to už pojala hrůza i mne – hrubě dehonestovali předsedu Svazu Jaroslava Vodičku.

Tyto útoky na svobodu slova je dobré sledovat v kontextu sporů o to, jaký byl v protektorátu smysl odboje proti nacistické okupaci, jmenovitě smysl pomoci československým výsadkářům, kteří v roce 1942 v Praze zastřelili Reinharda Heydricha, a jaké byly důsledky této exilové operace nejen pro uznání Benešovy londýnské vlády a československého exilu, ale i pro obec Lidice. Po sporu totiž následovala série vstupů veřejně činných osob do lidické organizace Svazu.

Nesvatá trojice – Duka, Ovčáček a Bobošíková

Prospěchářství a přitírání se k nějaké společensky uznávané tradici postihlo už kdysi legionáře, v současnosti třeba Konfederaci politických vězňů (která se dokonce sektářsky rozštěpila), a také Chartu 77, kterou různí filutové vydávají za antikomunistické hnutí, nebo i odkaz Václava Havla. Zvlášť bolestivé je to však u protinacistického odboje, jehož účastníci už nežijí a nemohou se proti zneužití svého jména bránit. Jejich činnosti si celý život vážím, už proto, že na rozdíl od Polska, Jugoslávie, SSSR a Francie jich tu bylo poměrně málo.

V posledních třech letech se lidickými členy Svazu bojovníků za svobodu postupně stali kardinál Dominik Duka, mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček, členové neúspěšného politického protievropského uskupení Suverenita a jeho nejviditelnější postava a sponzorka lidického památníku Jana Bobošíková. Považuju to za skandální, těm třem nevěřím ani pozdrav. Jsem přesvědčen, že se do Lidic přitřeli z utilitárních, tedy prospěchářských důvodů.

Lidickou organizaci naopak opustily, a to považuju za alarmující, poslední tři žijící dospělé svědkyně lidické tragédie. Jedna z nich byla Miloslava Kalibová (nar. 1922), jejíž vnučka právnička Klára Kalibová už léta vystupuje proti xenofobii, anticiganizmu a antisemitizmu, spolupracujíc přitom se serverem Romea.cz. Nyní na protest proti nedemokratickým manipulacím ze Svazu vystoupil i plukovník Pavel Vranský (nar. 1921), válečný veterán a za války československý letec v Anglii.

Čerstvě vyloučená předsedkyně Havlůjová Bobošíkovou tehdy kritizovala, dnes uvažuje o založení vlastního spolku. Podle Havlůjové stála za názory své předsedkyně celá kladensko-slánská organizace.

Svaz bojovníků za svobodu je nástupnickým spolkem původního Svazu protifašistických bojovníků, který přes čtyřicet let falšoval nebo aspoň mírně posouval československé dějiny třicátých a čtyřicátých let ve prospěch nejen stalinizmu, ale i primitivního národoveckého antigermánství, jež poznání a odmítání postojů zdejší i evropské krajní pravice jen oslabovalo.

Temná minulost Svazu
Svaz protifašistických bojovníků v šedesátých letech do značné míry ovládl jeho významný funkcionář Karol Pazúr, který nechal šest týdnů po válce na takzvaných švédských šancích v Horní Moštěnici u Přerova povraždit 265 karpatskoněmeckých a slovenských žen, dětí a starců. Pazúr, člen Hlinkovy gardy a pak i Slovenské rychlé divize, vstoupil v roce 1943 v sovětském zajetí do KSČ. Celý jeho veřejný život stál na utajovaném zločinu a na přetvářce.

Dnes, tedy v době rozbujelého plagiátorství a podvodů s vysokoškolskými pracemi a tituly, nabývá spíše komickou podobu postava antifašistického historika, univerzitního profesora a po roce 1969 zběsilého normalizátora Václava Krále (1926 – 1983), který svou odbornou dráhu zahájil ve svých dvaceti letech tím, že po válce nabízel starostům brdských vesnic, že jim do obecní kroniky doplní údaje o (neexistujícím) partyzánském odboji v jejich obci, k její větší slávě, a za pár let na základě těchto „pramenů“ sepsal a obhájil svou diplomovou práci.

Partyzánů „pět minut po dvanácté“ působilo v Československu dlouhá léta mnoho, mnoho případů je i zdokumentováno, stálo by to za odbornou studii.

Bojovník plukovník Vodička
Svazu bojovníků za svobodu předsedala Anděla Dvořáková (1927 – 2011). Veřejně podporovala prezidenta republiky Václava Klause za jeho odpor vůči Lisabonské smlouvě. „Je nutné poděkovat Václavu Klausovi za ochranu Benešových dekretů,“ řekla také.

Po Dvořákové se stal předsedou Svazu plukovník Jaroslav Vodička (narozen 1948 v rodině Volyňských Čechů). Byl lesním dělníkem, pak příslušníkem Pohraniční stráže, od roku 1968 členem KSČ. Při stranických pohovorech v roce 1970 byl ale ze strany vyškrtnut, dále působil jako velitel v armádě, propuštěn byl v roce 1974. Pracoval pak jako technický úředník a v roce 1983 požádal znovu o vstup do KSČ, kam byl přijat v roce 1985.

Od srpna 1988 byl Jaroslav Vodička veden u Veřejné bezpečnosti na oddělení hospodářské kriminality v Lounech jako její tajný spolupracovník s krycím jménem Josef. Od podzimu 1988 studoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, kde získal titul inženýr. V roce 1990 byl mimosoudně rehabilitován, získal zpět vojenskou hodnost, byl povýšen na podplukovníka. Působil pak u posádky v Žatci. Od roku 1996 byl v záloze, pak podnikal, v roce 2005 ho povýšili na plukovníka. V roce 2013 ho prezident Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Skandál vyvolalo jeho patologické protiuprchlické vystoupení při letošní terezínské tryzně. Proti němu se na místě, v přímém televizním přenosu, impromizovaně a statečně (byl pozván proto, aby se pomodlil) důrazně ohradil rabín Karol Sidon. Vodičku kritizovaly i židovské obce, Romea.cz a liberální či politicky neutrální média.

Vystoupení Jaroslava Vodičky v Terezíně vyvolalo celou řadu nesouhlasných reakcí. Foto repro DR

Aby té ostudě nebyl konec, byl Jaroslav Vodička nyní zvolen v krajských volbách zastupitelem Ústeckého kraje. Kandidoval jako člen Strany práv občanů (dříve zemanovci) za subjekt nazvaný „Koalice Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (SPD) a Strana Práv Občanů“, uvádím i s pravopisnými chybami.

Podvádělo se už v roce 1945
Ve stanovách Svazu bojovníků za svobodu, které muselo schválit Ministerstvo vnitra, se píše – a je to jak vystřiženo z totalitárního slovníku –, že jeho posláním je „zdůrazňovat nezpochybnitelnost, nedotknutelnost a neměnnost rozhodnutí přijatých vítěznými spojenci po druhé světové válce pro mírové a bezpečnostní zajištění Evropy“. Přitom žádné „rozhodnutí“, jež by se týkalo Československa, vítězní spojenci (mezi něž by přece patřilo i Československo) neučinili, i když právě bojovníci obou svazů s většinou českých historiků a právníků vždy tvrdili, že usnesení postupimské konference z 1. srpna 1945, na němž se shodli Stalin, Truman a Churchill (respektive Atlee) o „odsunu“ německého obyvatelstva rozhodlo.

Usnesení je ale součástí protokolu oné konference, který nebyl mezinárodní smlouvou, natož pak smlouvou ratifikovanou nebo závaznou pro Československo.

Nebylo to žádné rozhodnutí o „odsunu“. Oním usnesením představitelé tří vítězných velmocí pouze požádali československou vládu, tedy svého spojence, aby „zatím zastavila další vyhošťování (further expulsions, дальнейшее выдворение), než bude zajištěno, že jakékoliv přemístění (transfer. перемещение ) bude uskutečňováno spořádaně a lidsky. To do té doby totiž nebylo, a „divoký odsun“ ani v srpnu 1945 neustal. Ani pozdější vysídlování od února 1946 nebylo příliš humánní, i když se už méně vraždilo.

V srpnu 1945 se však zaradovali českoslovenští politici s Edvardem Benešem v čele, a rozhodli se před československou veřejností vydávat tuto žádost velmocí za „rozhodnutí“ o „odsunu“. Nevydali proto ani prezidentský dekret o odsunu; přijali „jen“ dekret o ztrátě státního občanství.

Zločiny obou národních soacializmů
Zde je kořen československého vynálezu slova „odsun“, který v konfrontaci s německým Vertreibung (vyhnání) sedmdesát let po vysídlení tří miliónů Němců zatěžuje německo-české vztahy. Zde je historicky i kořen životního vzestupu Václava Krále, Karla Pazúra, Jany Bobošíkové a Jaroslava Vodičky. Od léta 1945 pozorujeme jasnou příbuznost obou nacionalizmů, německé a českého, prozatím završenou přechodem předsedy Svazu bojovníků k lidem s postoji, které se v západní Evropě příhodně označují za fašistické

Vycházejme přitom i z toho, že německý národní socializmus, zkráceně nacizmus, se netajil nenávistí vůči Židům, Romům a dalším „podlidem“, ani příliš neskrýval svou připravenost přistoupit ke zločinům proti lidskosti. Oproti tomu český, tedy Benešův národní socializmus své zločiny důsledně utajoval, tvářil se jako ideologie „socializující demokracie“, dokoce se tak sám i chíápal. I proto ho musíme posuzovat přísněji než ideologii otevřeně zločinnou.

Musíme to činit i proto, že jsou lidé, například při oné terezínské tryzně to byl předseda českého Senátu Milan Štěch, kteří poválečné retribuční (tedy odplatové) zločiny zlehčují. A také proto, abychom se pokusili zrušit tu část zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů, která období od osvobození v květnu 1945 do 25. února 1948 ze zkoumání svých oblíbených „totalit“ jednoduše vyjímá. Tím ovšem vyjímá Československo z evropské rodiny právních demokratických států.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Profant - Praha 7

To si Čestmír nezaslouží Pátek, 21.Října 2016, 17:19:56

Ono doplňování kronik o hrdinné partyzánské stránky se sluje v češtině "amrotizace pramenů". Amortizace, nikoliv rojalizace -- aby se zásluhy za rozvoj metod kreativní práce s historickými prameny připisovaly Královi, to si Čestmír Amort nezaslouží.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.