a možná i trochu překvapil.

Ano, myslím si, že všichni musíme být připraveni přehodnocovat své představy o tom, kdo je náš člověk a kdo tak úplně ne, jinak skončíme jako v Maďarsku nebo hůř.

Bude to trochu bolet, protože všichni máme politické identity, které se proti někomu vymezovaly a s kým se teď octneme v jednom "my".

Je nás málo. Nemůžeme si dovolit trvat na tom, že k "nám" patří jen ten, s kým se shodneme ve všem.

Nestačil by slušný člověk, musí být náš?
Jsou lidé, se kterými se neshodnu ve velmi zásadních věcech. Přesto samozřejmě očekávám, že nejenom nebudou na slavnostním aktu k uctění obětí nacismu mluvit jako sapér Vodička anebo jeho ještě nezvedenější jmenovec , ale že -- pokud budou mít příležitost -- ohradí se proti něčemu takovému. A to dokonce i tehdy, pokud se by jejich osobní byl poměrně blízký tomu Vodičkovu.
Nedělá se to, tak jako se neokrádají vdovy a sirotci ( i když nám třeba lezou na nervy) či se od studentek nepožadují za zkoušku sexuální úsluhy (i když se chovají koketně).

A na druhou stranu, občas se tu rozčiluji nad tím, co hlásá poslední dobou Jan Keller a kdyby ho za to husa kopla, přál bych mu to docela škodolibě. Ale mám ho proto dávat dohromady s Vodičkou nebo Zemanem do jednoho pytle těch, proti kterým jsem s jinými "my"?

Děsím se toho, že takový čas přijde a opravdu si bude nutné vybírat stranu barikády. Ale nemyslím, že už by tu už byl. Zatím mentalitu obležené pevnosti potřebují ti druzí, protože identifikace vnitřního nepřítele a šmachlování s tekutou nenávistí těch pod koly prosperity jsou jediné karty, se kterými mohou a umějí hrát. Ale k čemu je nám?

P.s. Poté, co jsem napsal, že mi "náš člověk" připadá přehnané, jsem několikrát použil různé pády "my". A pak mi má někdo věřit.

Ale jinak přece "koncept" "Náš člověk" rozšiřuje stávající strategii "my", které se zatím skládá z partičky známých co spolu rádi chodí na pivo a čtou ta samá moudra. A jak psal pan Kubička, zatím máme dost co dělat s tím, abychom se přestali vymezovat proti těm, kteří vidí míň či víc rudě.

Možná že je ještě není dost důvodů hledat lidi na barikády, ale jak říkal Blake: Nikdy nevíš co je dost, dokud nepoznáš, co je příliš.

A co potom dělat dál?

Napřiklad vygenerovat konsensuálního kandidáta na prezidenta, který má šanci na zvolení. Sejít se na jedné demonstraci aniž bychom se pohádali o transparenty. Více se soustřeďovat na vyvracení fašizující propagandy než na potírání těch, kteří "vidí míň nebo víc rudě"

Nepochybuji o tom, že pan Kocáb jistě myslí svoji iniciativu velmi dobře, ovšem část lidí (nikoliv nutně protiuprchlická) je právě na takovéto iniciativy a na jejich autory již značně alergická. Takováto iniciativa (Kocábova) tedy pomůže spíše Miloši Zemanovi k jeho znovuzvolení.

Naštěstí Michal Horáček má rozum.

Jenomže to, co v tom konceptu nabízíš, je vlastně jen rozšíření té partičky. A navíc vytváření nové pospolitosti toho širšího "my" tím nejprimitivnějším způsobem: totiž identifkací proti vntřnímu nepříteli.

Proč by neměla stačit situační "my"? My, kteří jsme se sešli na protifašistické demonstraci, abych si vypůjčil příklad od Jiřího Kubičky. K tomu, abych kádroval sousedův transparent musím mít právě tu představu, že to musí být "náš člověk", aby byl hoden být v jedné společnosti se mnou. zatímco já jsem rád, že jsem potkal někoho, koho bych tu nečekal, o kom jsem si předsudečně myslel, že je spíš na druhé straně.

Ale pozor: Abych kádroval, tedy určoval, kdo je a kdo není náš. To je jiná činnost, než se hádat. Pohádám se s potěšením v hospodě po demonstraci o heslu, které mi přijde pitomé. Naposledy jsem se takhle dohadoval po demonstraci kvůli heslu: "Chovanec patří do ústavu." Přišlo mi strašlivě nefér. Jak k tomu ti nemocní přijdou, aby je stavěli na jednu úroveň s politickým šíbrem?

A hádám se se tu s potěšením s tebou, aniž bych předpokládal, že si se mnou, až se někde potkáme, nedáš pivo, protože podrývám akční jednotu proti fašismu.

"My" je přece vždy situační, jako všechna osobní zájmena. není to pojem, má ukazovací nebo odkazovací (deiktickou nebo anaforickou) funkci.

"My" může podle situačního kontextu znamenat "my dva", my v této místnosti, my demonstrující, my Češi, my lidé atd. Identitě "my": nemusí odpovídat žádná podstata.

Podstatou je například "slušný člověk". Karel Sidon se v Terezíně zachoval správně bez ohledu na to, jestli je nebo není slušný člověk. Tím neříkám, že slušný člověk není.

Ale přisuzovat lidem se, kteří se se mnou na něčem shodnou jakousi obecnou slušnost je myšlenková chyba esencialismu, a navíc je to trochu arogantní.

Náščlověkizace je přece formou akutního odkádrovávání. Tedy alespoň snižování kádrovacích měřítek. Je to delustrační mechanismus v sociálně-liberálním diskursu. Má za cíl odstranit zpochybňování potencionálních spojenců: "jo, tohle se mu náhodou povedlo, ale jinak sežral kus velryby." Tedy shrnuto podtrženo - a teď už vážně, jde mi prostě jen o to, že v tuto chvíli musíme být citlivější při výběru spojenců a to znamená i změnu přístupu z naší strany. Jak by ta změna měla vypadat článek neřeší. Ta změna musí vyjít z diskurzu.

V čem se ale, zdá se, náš pohled liší, je vnímání nebezpečí. Já vidím situaci jako velmi kritickou a skutečně se domnívám, že je třeba budovat co nejširší frontu spojenců, kteří se postaví proti sílící zlobě. To, jak rychlé otáčky nabralo autoritářství u našich sousedů mě v tom jen utvrzuje.

Situační je "my" vždy. Nicméně v určitých kontextech nabývá identitní rozměr. "My, chlapci, co spolu chodíme" je např. v ústech toho, kdo je v češtině doma, vždy ostentativně identitní a navíc "my, čeští mluvčí" bychom poznali cizince podle toho, že by veden gramatikou a logikou považoval toto my za pouze situační.

Nepřisuzuji lidem, kteří se se mnou na něčem shodnou, jakousi obecnou slušnost. Slušnost není nikdy obecná, vždy je to historicky a kulturně situovaná normativita. Orwell jednou za války napsal, že si myslí, že jeho známí většinou nemají rádi Židy, ale v situaci, kdy jsou v Německu pronásledování, by považovali za neslušné mluvit proti nim a rozhorčeně odmítají i náznak antisemitismu.

Umím si právě tak představit mluvčího, který by v Sidonově situaci zareagoval kultivovanou výhradou k předřečníkovi, ale dělal by to z čirého snobismu, ačkoliv by mu třeba byly Vodičkovi názory osbně blízké. Přesto by se zachoval slušně.

Můj nárok je minimalistický, nepotřebuji se s druhým shodnout na čemkoli, jen na respektu k normám slušnosti.

"My, chlapci, co spolu chodíme" je myslím z Poláčkova "Bylo nás pět". Tam je důraz na to, že těch pět patří k sobě, přestože jsou sociálně i povahou velmi rozliční. "My" zde není vytvářeno nějakou společnou podstatou, ale společnou historií, jako v rodině. Neanonymními citovými vztahy, ne tím, že se hlásí k nějakým obecným názorům či hodnotám.

Společné názory či abstraktní vlastnosti sdílené v anonymních vztazích tak silné pouto nevytvářejí i když si to někdy rádi myslíme.

My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsem ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel.

Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/karel-polacek/bylo-nas-pet

Píšu o tom stále dokola. Dělení na my a oni je potřebné a nutné, ať se to líbí nebo ne. A bude nutné do té doby, dokud nebude na světě vládnout čirý altruismus, vstřícnost a férovost. Do té doby, dokud jedni budou druhé potřebovat k tomu, aby pomocí nich získávali výhody, nebo aby jim vládli. Jinými slovy dokud ze světa nezmizí zákulisní jednání, podvody a faleš. A bylo by na velmi dlouhou diskusi, co stojí na prvním místě, jako nejpodstatnější, co je na druhém místě, co na třetím, co na čtvrtém atd. – Tedy co vytváří shodu ve slovu my. Co "generuje" obsah množiny my.

A pak může být dohoda, že "my" spojuje jen to první a hlavní (v určité situaci), jiný zase bude trvat na dvou věcech a ten nejpřísnější se nespokojí ani se shodou v prvních 10 bodech. Navíc má každý priority jiné, pochopitelně. Veganovi vadí neúcta ke všem živým tvorům, pacifistovi, zase války a totální neschopnost dohody mezi "slušnými lidmi" (jak je to zprofanované, že...), aby už války konečně skončily, až se to zdá být téměř nemožné. Přitom současně není možné, aby hluboká znalost jednoho člověka, který zasvětil detailnímu pozorování nejednodnoho falešného zákulisí hned celé roky života, byla nějak prostě a automaticky "přenositelná" na další.

Místo racionálního dialogu, aby každý sestavil detailní žebříček svých hodnot, ty by se pak hodily "do počítače" a ten již pomocí statistiky vyhodnotil, co je pro moderní přemýšlivé obyvatele planety Země podstatné, tedy jednoduchý a přehledný výstup, že největší shoda je na t o m t o, pak následuje t o t o a toto je na třetím místě, se generuje shoda a obsah slova "my" jinak. – My, kteří spolu pěkně mluvíme, my, kteří se známe.

* * *

Matěj Stropnický se v pondělních Událostech vyjádřil, že si nepřeje, aby Hofer vedl diskusi na téma výstoupení Rakouska z EU. Což je pro mě ukázka, jak moc se můžeme lišit v chápání demokracie: Pokud chybí argumenty, pokud je zde riziko, že "lid je hloupý", tak se prostě postaráme, aby se diskuse nekonala. Tak toto n e n í "můj šálek kávy". Pro mě je to zcela zjevná ukázka silově p r a g m a t i c k é politiky, která místo snahy trpělivě vysvětlovat, místo důvěry ve vlastní schopnost uvést pevné argumenty a vyhrát v demokracii právě silou těchto argumentů – tak se raději střetu idejí z b a b ě l e vyhne.

A jiní to berou jako moudré a prozíravé... Pokud jste příznivci EU jako dobré volby, tak pak jistě. Ale co když stojíte na druhé straně? Nepřipomíná vám to situaci před rokem 1989, kdy "vedoucí strana" nikdy neuvedla materály Charty77? Kdy prostě určitou agendu do veřejného života uvést n e c h t ě la?

Čas 22:18: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096898594-udalosti-komentare/216411000370523

Matěj Stropnický: "...to je strana, která by vzápětí po zvolení pana Hofera velmi pravděpodobně zahájila nějakou formu společenské debaty nad tím, jestli Rakousko má být součástí EU nebo ne ... já mám tendenci, musím říct, tady toto rozhodně vůbec nepodsouvat...« Komárek: Co je na tom špatného?

M.S.: »Je to velmi riziková debata...« – První příklad...

A zde jiný příklad, V. Havel o vstupu do NATO:

»Kdyby tehdy bývalo referendum, neprošlo by to.«

ZDE: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1417332-byla-silna-kava-rika-o-vstupu-do-nato-vaclav-havel

Bohužel to byl Václav Havel, který – zřejmě podobně jako Matěj Stropnický – když viděl, že není plně jisté, jak by dopadl lidový plebiscit o vstupu do NATO, se prostě rozhodl, že referendum na toto téma nebude. A šmytec. A všichni ti, kdo vstup do NATO prosazovali, to od něj považovali a jistě i dnes považují za moudré, protože to bylo "osvícené".

/// A toto je známé slabé místo demokracie. My přece víme, že i Hitler se dostal k moci skrze postoj většiny. Už se ovšem nezmiňuje ("vědomě" se zapomíná), že se dostal k moci hlavně a z e j m é n a za pomoci masivní finanční podpory, tedy nikoliv tím, že by "hloupý německý lid" až tak moc jemu a fašistům fandil. Jeho podpora byla uměle vytvořena, protože v některých finančních kruzích, tento záměr byl. Stalin byl stále u moci a "někdo" to řešit silou musel...

»Jedním z nejvýznamnějších objevů novodobé studie je zahraničního financování, které mělo nemalý podíl na Hitlerově nástupu k moci. Peníze přicházely z Rakouska, Británie, Ruska, Československa, Finska, Francie, Itálie, Holandska, Maďarska, Švédska, Švýcarska i ze Spojených států. Je pravda, že některé tyto prostředky pocházely od Němců žijících v zahraničí, ale většina byla od prominentních státních příslušníků těchto zemí. Proč to dělali?

Motivy byly rozdílné: Henry Ford chtěl šířit antisemitickou filozofii, Mussolini doufal ve vznik německého fašismu, ruská vévodkyně Victoria chtěla podpořit antikomunismus, sir Henry Deterding (anglonizozemský magnát) chtěl znovu získat podíly ve společnostech, které mu komunisté znárodnili. Bez těchto lidí by Hitler zůstal jen bezvýznamnou figurkou v zákulisí. A tito lidé, jak Němci, tak cizinci, mají naprosto stejnou míru zodpovědnosti, jako aktivní nacisté, kteří šířili antisemitistickou propagandu „fyzicky“. Přesto však, (vzhledem k jejich vysokému postavení), bylo jen několik málo z nich odsouzeno v Norimberku a mnozí byli odhaleni až v posledním desetiletí.«

http://referaty.atlas.sk/prakticke-pomocky/soc/14664/?print=1

* * *

A ta zkušenost, že peníze dobře investované do masivní mediální propagandy dokážou "generovat" obsah slova "my", tedy názor většiny, ta tu přece je, viz nejeden milion mj. na podporu vlny imigrace. Ukázkový byl téměř násilný "dovoz" křesťanů z Iráku – jak to dopadlo, víme. (Nová levice místo jasného volání po tom, aby se imigrantům i zde u nás "finančně" líbilo, jako se jim líbí v Německu, o reálné sociální situaci u nás raději mlčí. Existenční minimum dlouhé roky nevalorizované ve výši 2200 Kč mluví za vše. Poslední valorizace proběhla od ledna 2012, přičemž od roku 2007 bylo ve výši 2020 Kč.

http://kupnisila.cz/existencni-zivotni-minimum-2016/

Někteří dokážou sami sebe a své přátele považovat za lepší nositele pravdy a tu a tam neváhají prosadit názor i jasně proti většině veřejnosti, protože – jak víme – veřejnost přece není nositelem pravdy. Naopak, ten, kdo jí naslouchá, ten je pouze "populista". Takže ten, kdo dokáže ve správný okamžik jít proti názoru většiny – protože má přece pravdu a "my, co spolu mluvíme, to přece víme", byť je se svou pravdou v menšině – ten je pak námi, tedy lidmi "pravdou osvícenými", oslavován: jako člověk silný a pevný a prozíravý. A hle, demokracii už nepotřebujeme, ta se nám hodí vlastně jen někdy.

* * *

Takže co s tím? Budeme ještě dál hrát tu hru na demokracii? Budeme dál pevnými ve víře, že i druzí mají právo na jiný názor? Budeme ještě doufat (zde je již víra příliš silné slovo), že má smysl někomu dál něco vysvětlovat, protože pokud se vykopou zákopy, pak na slovech už nezáleží a každá nízká povaha si přijde hlavně kopnout, protože vždy se nějaká chyba "paušálně" najde? Protože pokud úcta a respekt zmizí, pak už jde vždy jen a pouze o pragmatické obsazení pozic, finančních zdrojů, o vytvoření pevné skupiny (groupthinku), která se znovu stane "strážcem pravdy", opět té jediné správné – a bez diskuse – ukázkově viz Matěj Stropnickýo EU, viz ukázkově Václav Havel o NATO.

Nemůže být na Zemi mír, když ten, kdo na dlouhé roky svévolně a ukázkově n e d e m o k r a t i c k y napojil orientaci ČR na jednu část USA, tedy na neocony, kteří vedou po celém světě války, je vlivnými elitami v centru ČR, u řídících pák – ale i mnohými "etiky", považovaný za autentického a správného humanistu. Prý existuje cosi jako "humanitárrní bombardování", termín, kterým se V. Havel nesmazatelně vepsal do dějin. Přitom detailní diskuse o tom, co se vlastně dělo např. v srbské Srebrenici, dodnes chybí. Není v ů l e vést diskusi a nečernobílou pravdu trpělivě hledat. – Identicky stějně jako ji neměli komunisté před rokem 1989, kdy odmítli diskusi o Chartě77. Protože se dnešním mocným nehodí do jejich ideového krámu.

O tom, jak to bylo v Srebrenici, "my" přece máme jasno. Přitom zde přece není nějaká jednoduchá ukázkově černo-bílá pravda. Existuje i pohled "z druhé strany". A co na to MY, kteří přece straníme pravdě a nemáme rádi jednostranný a tedy neporavdivý výklad dějin?

»V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 osadách. Do roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové kupodivu nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević : Pole neštěstí, 2014). Tedy 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají až na 1 500 až 3 000). Ještě před 6.dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatských extremistů srbskou svatbu u „starého" kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Muslimy a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za návštěv prof.Dolečka v Republice Srbské (BaH).«

http://www.czechfreepress.cz/cfp-doporucuje/lez-i-pravda-za-pojmem-srebrenica.html

Nebo: »Omlouvám se panu Švédovi, že jsem si dovolil vyprávět příběh o uloupeném Kosovou a Metochii a že jej vyprávím tak, jak jej vyprávím, což se panu Švédovi zjevně nelíbí… Ostatně pan magistr Švéda není sám. Ani vedoucím dramaturgyním a šéfdramaturgyni dokumentu v ČT se můj příběh nelíbí. Proto ho odmítli pustit do vysílání. Pan magistr Švéda a některé dramaturgyně ČT mají jinou představu, co by ve filmu o Kosovu mělo být, ale co tam není. Inu lehká pomoc. Mohou jako já vzít kameru (na jejíž půjčení jsem si půjčil), sednout do auta, odjet na Kosovo (dá se to zvládnout na jeden zátah za den) a tam točit to, co jim v mém filmu chybí. Například onu genocidu, kterou se prý Srbové a Romové provinili na kosovských Albáncích. Rád bych se poučil například pohledem na natočený masový hrob obětí oné genocidy. Podle mých informací na Kosovu a v Matochii žádný takový není. Orgány OSN jej dodnes hledají marně.«

ZDE: http://www.czechfreepress.cz/kino-cfp/vaclav-dvorak-uloupene-kosovo-film-omluva.html

* * *

Neříkám, že to je zase přesně naopak. Říkám jen, že zde zcela absentuje z á j e m (jako základ poctivé demokracie) o těchto věcech vést dialog, tvrdím, že ani dnes, v roce 2016, zde není zájem hledat pravdu např. o Kosovu, protože by to možná vedlo i k pochopení, že názory a postoje pro mnohé jistě "svaté ikony" Václava Havla by mohly být zpochybněny. – A proto zde jsou války, stále, protože my nebudeme hájit lidskost proti cynickému pragmatismu. My budeme pečlivě trvat na svých oblíbených předsudcích.

Přiznávám, že jste mě zaskočil. Jistě, ta věta je z Poláčka, ale stalo se z ní rčení používané, pokud mluvčí chce mluvit o skupince, ke které se hlásí a přitom ji nechce specifikovat jinak než pospolitosti s ní. Často ironicky.
Zjevně jsem přecenil rozšíření jevů. Mea culpa.

Úryvek z nástupní řeči Alexandra Van der Bellena:

"...Dnešním dnem bych také chtěl začít pracovat na získání důvěry voličů Norberta Hofera, neboť jsem přesvědčen, že dobrých řešení lze dosáhnout pouze společně.
(...)
Dovolte mi na závěr ještě poznámku ke včerejšímu dni, k těsnému výsledku v této skoro fifty-fifty volbě, výsledku 50:50.
Všichni jsme zachovali chladnou hlavu. Můžeme to vidět i následovně: Je to symbol. Symbol, který svým způsobem nemůže být jasnější. Totiž: Mnoho se mluvilo o dělících čarách v naší zemi. Mezi levicí a pravicí, městem a venkovem, vně a vevnitř, nahoře a dole, starými a mladými. A o dalších rozdílech, které jsme se snažili najít.
Ale já si myslím, že se na tuto remízu můžeme podívat i následovně: Jsme zkrátka stejní. Jsme dvě poloviny, z kterých se skládá Rakousko. Jedna polovina je stejně důležitá jako ta druhá. Mohl bych říct: Jsi stejně důležitý jako já a já jsem stejně důležitý jako ty.
A dohromady tvoříme toto krásné Rakousko."

Je snad nový rakouský prezident "maloměšťácký smířenec":-)?

"maloměšťácký usmiřovatel"?

Platí to i o těch, co kritizují Havla a neocony USA? Platí, že i tato "polovina" tvoří celou Czechii? Nebo se budou jejich názory a světopohled ignorovat?

Ale to je snadné. Vzhledem k tomu, že že ani Havlovi příznivci, ani američtí či jiní neokonzervativci nepatří určitě k těm nejslabším, o které Tomášovi Tožičkovi jde, jistě tu nevede dělící čára.
Jiná věc je, jestli se budou něčí názory a světopohled ignorovat. Z mého pohledu je to často to nejmilosrdnější a nejvstřícnější, co se pro ně dá udělat.

Pane Nusharte, ovšem ten samý Van der Bellen v předvolební diskusi velice ostře atakoval Hofera, právě pro jeho nacionalisticko-šovinistické postoje. A tyto výhrady (mírně řečeno) vůči těmto postojům si bezpochyby zachová i nadále.

Ono totiž vždycky značné záleží na tom, kdy a v jaké situaci se co řekne. Jestliže Van der Bellen použil smířlivá slova ve své nástupnické řeči jako rakouský prezident, bylo to v situaci kdy bylo zapotřebí ulámat hroty politickým animozitám, které hrozily trvale rozpoltit rakouskou společnost. Jednalo se tedy o čistě státnický počin.

To ovšem - připomínám ještě jednou - naprosto neznamená vzdání se základních ideových principů. A stejně tak to neznamená vzdání se trvalého boje proti všem formám šovinismu.

vstřícná a milosrdná ignorace. To je v některých případech skutečně nejlepší reakce.
:-)

Pane Rusku, podotkl jste to Vy sám, píšete „o tom“ opravdu stále dokola (a pod spoustou článků). A přitom si demokracii představujete jako dosti nevábný a nevybalancovaný režim. Neměl by dlouhou životnost...

Demokratická není vláda, která koná zásadně v souladu s názory, jež si zrovna osvojila většina lidí. To dělají populisté, většinou proto, aby mohli v atmosféře souhlasu prosadit něco nežádoucího a neveřejného. Proč nedá demokracie tolik na to, co si myslí lidé? Zaprvé, lidé své názory a postoje často mění. Zadruhé, nemyslí je často vážně a ani je intenzívněji nepromýšlejí. Nedbají většinou o soulad různých potřeb a zájmů. Většinou ani netrvají na tom, že jde z jejich strany o směrodatná doporučení. To by se přece více angažovali. Zestručním to: lidé nenesou odpovědnost.

To, co jsem uvedl, samozřejmě neznamená, že by strany a politici neměli formulovat věcně a všestranně program, s nímž půjdou do voleb, ani že by jej neměli (s ohledem na koaliční partnery) potom realizovat. Také to neznamená, že současnou západní demokracii nepovažuji za hodně limitovanou a v krizi. Nedostatek změn, které vzcházejí „zespodu“, i nedostatek vizí o něčem takovém svědčí.

Proč vůbec v historii převládal despekt k demokracii? Nejen u elit. Ne pouze proto, aby zůstalo při starém. Bylo známo, že sice „víc hlav víc ví“, ale také, že „co člověk, to názor“. Hlavně však nechyběla zkušenost a strach z vrtkavosti davu, jeho ošklivých pohnutek a choutek. Z nezodpovědnosti. Lidé postupně nazřeli, že k vládnutí většímu celku je třeba orgánů, procedur a dělby moci, také koncepce, kvalifikace a rozhodnosti.

Již mnohokrát jste, pane Rusku, obhajoval prezidenta Putina a kritizoval prezidenta Havla. Nic proti tomu. Jakou má však potom váhu, jestliže označíte V. Havla za nedemokrata?

Václavu Havlovi je možno upírat leccos, ale málokdo tak činí v případě jeho smyslu pro zodpovědnost. Jako nejvýznamnější česká osobnost poslední čtvrtiny 20. století, jež vystoupila hodně vysoko, prošel samozřejmě Havel podstatným vývojem. V něm můžeme vidět (v kladném i záporném smyslu) dokonce jakýsi univerzální prototyp četných politických osudů. Pohled se častěji obrací zpět. Přibývá opatrnosti a konzervatismu. Naštěstí i naneštěstí nedošlo u Václava Havla na sebeuspokojení ani spokojenost.

Vstup do NATO, podobně jako třeba zrušení trestu smrti, se rozumně nestal (nejinak než v jiných zemích) předmětem plebiscitu. Ten by nejvýš dosvědčil menší nebo větší schopnosti manipulace ze strany ještě mladé moci.

Vystoupení zrovna Rakouska z EU je krajní představa. Hra na tuto notu je ukázkovým příkladem populismu: my sami jsme ti dobří, ale jsme vysáváni...
Sobectví zpoza hranic sehrává v dané záležitosti legitimizační roli. Nestát se něčím včas, třeba i sobcem, může přece bolet...

No a to Kosovo? To je smutným dokladem důsledků populistické (nacionální) politiky, k níž přikročil S. Miloševič (a další), aby neztratil s odchodem režimu osobní pozici. Je to pro Srby samozřejmě těžké a traumatizující. Nejsou v tom však sami. Např. Řekové přišli v důsledku chyb o Izmir, Maďaři o Temešvár či Varadín a stěží po větších chybách než udělalo Srbsko při rozpadu Jugoslávie.

existuje nějaké jiné řešení než smíření?

Domníváte se, že lze jednu polovinu převychovat?

Už jsem svého času citoval ono anglické úsloví: "Demokracie je více než jenom svobodné volby".

Demokracie jakožto politický systém je fakticky ničím, pokud nestojí na pevné základně demokratismu.

Tedy takového komplexu vyznávaných hodnot, ale i faktických ustálených způsobů jednání, které ztělesňují humanismus, kultivovanost, férovost, respekt k druhému. To všechno jsou ovšem "nehmatatelné" hodnoty: není je možno žádným způsobem jako závazné definovat a kodifikovat v ústavě. Je to prostě způsob života, způsob každodenního jednání. A tento demokratismus musí stejnou měrou platit jak pro politické aktéry, tak ale i pro samotný lid. Jestliže chybí i jenom na jedné z těchto obou stran - pak se demokracie jako politický systém stává jenom prázdnou šablonou.

Když svého času ( v šedesátých létech) v Německu tehdejší ministr obrany Franz Josef Strauss nechal - pod nicotnými a vybafulovanými záminkami - zatknout vedení magazínu "Spiegel", jenom proto že tento zveřejnil jemu nemilé zprávy o stavu německých branných sil, vyšly do ulic milióny protestujících německých občanů. Dělníků, odborářů, studentů. Výsledkem tohoto masového protestu bylo, že ministr musel odstoupit. A je skoro možno říci, že právě v tuto chvíli v Německu zvítězila demokracie. Ta skutečná. Neboť právě v tu chvíli se probudil občan, s tím že jsou určité hranice práva a spravedlnosti, jejichž překročení on nebude tolerovat.

Ano, ten poměr mezi vládnoucími a lidem v demokracii je vždy velmi problematický. A zdaleka ne vždy má pravdu ten lid obecný. Leckdy je to naopak právě to vedení státu, které se plným právem postaví proti projevům nekultivovanosti a nedemokratičnosti právě u toho lidu.
Jak řečeno, to kritérium pro to, kdo je zrovna v tu chvíli obhájcem pravé demokracie, nelze stanovit zákonem. Je to otázka osobní vyspělosti a kultivovanosti každého jednotlivce; kdo si osvojil kultivované způsoby jako životní samozřejmost, ten obvykle naprosto spolehlivě pozná, kde je v danou chvíli větší pravda.

Jen tak pro srovnání: zatímco český prezident se veze na vlně nacionálních vášní, německý prezident oproti tomu ani chvíli neváhá s tím, zaujmout zcela jednoznačný postoj proti takovýmto náladám davu.

U kterého z nich asi budeme předpokládat vyšší míru demokratičnosti? U populisty rozdmýchávajícího nacionální vášně, anebo u státníka, který tyto vášně tlumí?

A ten, kdo se mi z nějakého důvodu nelíbí, ten je samozřejmě nevyspělý a nekultivovaný hňup.

A to si samozřejmě myslí všichni. Krásně to ilustruje vtip, který zde uvedl Michael Kolařík: Rakušané jsou jednotní – všichni si myslí, že polovina Rakušanů se zbláznila.

Řekněte upřímně, pane Poláčku, myslel jste si někdy, že patříte k "té nevyspělé a nekultivované polovině"? Kdo to dokáže? Snad jen velmi osobně vyspělý a kultivovaný jedinec.

Dvoukolová většinová volba z logiky věci vede k těsným výsledkům. Ani Zeman, ani Kiska ani Duda ani Hollande nezvítezili se ziskem přes 60% hlasů.

45% voličů Schwarzenberga u nás ani 40% voličů Fica na Slovensku také nelze převychovat.

Schwarzenberga jsem v druhém kole nevolil, ale například Petr Uhl ano.Ta rozdělení jsou vždy složitější a proměnlivější.

V každém případě podle mého názoru nově zvolený rakouský prezident, když onen program národního smíření vyhlásil, učinil tak u přesvědčení, že zdaleka ne všichni Rakušané, kteří dali hlas jemu nacionalisticky orientovanému protivníkovi, jsou nenapravitelní šovinisté.

Jedna část dozajista ano; a s těmi asi sotva bude možno dosahovat nějakého smíření; a myslím, že o to ani současný Van der Bellen sám příliš nestojí. Ale je tu velká část národa, která byla ke svým volebním preferencím pouze stržena aktuálními událostmi. A kromě toho: podle průzkumů Hofer značnou část svých hlasů obdržel nikoli pro svůj šovinismus, nýbrž proto, že - na rozdíl od starých bezvýrazných postav kabinetní rakouské politiky - působí opravdu svěžím, dynamickým dojmem. Takže mnozí do něj prostě mnozí vkládali naděje, že přinese do rakouské politiky svěží vítr.

Pane Nusharte, však já jsem sám napsal, že pro to rozčlenění na ty či ony není možno vytyčit nějaké zcela jednoznačné kritérium.

Je to prostě otázka čistě osobní kultivace osobnosti. Kultivovaný člověk dokáže velice dobře rozlišit, kdo se chová kultivovaně a kdo obhrouble. Zatímco naopak to ovšem nefunguje. Už Hegel ve své "Filozofii práva" ve své rukopisné poznámce pod čarou konstatuje, že "hrubý člověk... nepozná... že někoho poranil..."

Nosorožec prostě nepozná, když svými paznehty rozdupává vysoce umělecký čínský porcelán. Žrát se to tak jako tak nedá; a nic jiného ho nezajímá.

Jde o to, jestli my přistoupíme na tato kritéria nosorožce; anebo budeme setrvávat na tom, že jsou i jiné, vyšší, ušlechtilejší hodnoty.

Ano, je to zjednodušení. Stejné zjednodušení použil i Van der Bellen ve svém povolebním projevu. Domnívám se, že jde o oboustranné ((pro obě "poloviny" voličů)) zjednodušení. Ani všichni voliči Hofera mu nedali hlas proto, že by každý z nich chtěl mít prezidentem právě jeho. Je to tedy rozdělení rakouských voličů (kteří se účastnili druhého kola voleb) podle kritéria "Hofer NEBO Van der Bellen".

Nemyslím si, že by dvoukolová většinová volba pravidelně musela vést k těsným výsledkům ve druhém kole. V historii výsledků druhých kol senátních voleb v ČR jsou běžné i poměry hlasů kolem 60% : 40%.

Snad to ode mě nebude troufalé, když řeknu, že vím co máte na mysli, pane Poláčku. Každý příměr má ale své limity, většinou dobře vyhovuje myšlence autora, ale pro námitky oponenta nemusí již být funkční. Snad se tedy na mě nebudete zlobit, když ve Vašem příměru s nosorožcem budu pokračovat a trochu ho rozvinu ve snaze odpovědět si na otázky:

Jak může subjekt "anglický lord" (kultivovaný) společně se subjektem "nosorožcem" (nekultivovaný) zjistit, co je objektivně kultivovanější?
Kdo komu ublížil, aniž by si toho byl vůbec vědom?

Dobré zvyky podporují kultivovaný život. Proto se snažím nikdy nevynechat svůj pravidelný čaj o páté, který mi v čínském porcelánu servíruje náš starý komorník. Pokud vím, nosorožci ani naše služebnictvo tento zvyk neudržují, nejsou totiž dostatečně kultivovaní. I já jsem nakonec ale ochoten se tohoto svého ušlechtilého zvyku výjimečně vzdát, pokud jsem zrovna na lovu nosorožců.

Představa, že by mi nějaký nosorožec rozdupal můj čínský porcelánový servis mě dokáže neobyčejně rozlítit, asi tak, jako rozlítí má špatně mířená kulka nosorožce, pokud ho hned nezabije. Když se pak uklidním, jsem dokonce ochoten obhroublé jednání nosorožce i omluvit - on si prostě nemůže být vědom toho, že rozdupáním mého milovaného porcelánu zranil mé city. Yes, Mr. Poláček, Hegel byl koneckonců moudrý člověk. Ovšem, to dokážeme ocenit jen my, vzdělaní a kultivovaní lidé, naproti tomu takový náš majordomus nemá o Hegelovi ani páru. Ale ..., když nad tím tak přemýšlím, vlastně je to nakonec dobře.

----------------------------

JAKMILE SE ČLOVĚK ZAČNE POVAŽOVAT ZA KULTIVOVANÉHO, STÁVÁ SE NEKULTIVOVANÝM. (To je možná, pane Poláčku, to nebezpečí Budhismu.)

Kultivovaný člověk se mimo jiné pozná podle toho, že není svojí vlastní karikatura. Tedy, co Vy děláte z anglického lorda.

A ostatně, pane Nusharte, schopnost osobní kultivovanosti má - alespoň v současné době - opravdu už jen velice vzdáleně co společného s třídním či stavovským původem.

Jinak řečeno, celou tu námahu s tím anglickým lordem a jeho služebnictvem jste si mohl naprosto ušetřit.

ale já v tom svém předchozím příspěvku nekritizuji třídní nebo stavovské rozdělení společnosti (přestože jsme na levicovém DR).

to je jen kulisa.

že pan Poláček je schopen skeptického postoje a také, že ne vždy se uchyluje k výkladu pomocí psychoanalytického názvosloví.
Řekl bych, že význam jeho sdělení
....Kultivovaný člověk dokáže velice dobře rozlišit, kdo se chová kultivovaně a kdo obhrouble........
není projevem jeho pocitu méněcennosti.
Spíše upozorněním, že jedincům se sadisticky založenou povahou jsou následky zraňování vesměs cizí, ale ve spojení se schopností empatie i vědomé, což způsob a účinnost zraňování umocňuje.
Já to chápu jako projev kultivaci čehokoliv nepřátelský ......řekl bych.

Dovolím si ho připomenout:
V Rakousku vyhráli volby kultivovaní lordi nad nekultivovanými nosorožci těsným poměrem 50,3% : 49,7%. Co uděláme s nekultivovanými nosorožci, převychováme je?

Je to trochu tvrdý oříšek pro demokracii, pane Petrásku, neboť lordi a nosorožci spolu nesdílejí žádný intersubjektivní prostor, ve kterém by mohla probíhat výměna názorů. Rozšlape-li nosorožec lordovi čínský porcelán, vůbec si přitom neuvědomí, že mu tím ublížil. Zastřelí-li lord nosorožce, také si vůbec neuvědomí, že mu tím ublížil.

Platnost věty pana Poláčka o kultivovaném člověku, který dokáže rozlišovat kultivovanost od obhroublosti, se zde jeví poněkud problematicky, neboť lord a nosorožec hodnotí kultivovanost každý na jiné množině jevů. Tyto množiny nemají žádný společný průnik.

ve kterém by mohla probíhat výměna názorů, fungování demokracie se jeví velmi problematicky. To je i problém Evropy.

protože demokracie je nejen civilizační výsledek kultivace snobství lordů, ale i civilizační výsledek pokroku umožňující umírnění bestiality, se kterou homo nosorožec usiluje o společenskou moc.
Nosorožec lorda demokrata rozpárá, protože nezná jinou formu tříbení společenské moci.
Lord demokrat nosorožci vědomě ublíží, pouze v případě ochrany sebe a demokratického režimu.
Je to vlekle tvrdý ořech liberálního veřejného prostoru, ve kterém je uspokojující funkčnost demokracie furt odvislá od vlivu nálad nosorožců.
I Platón, pan Poláček a my dva jsme potomci nosorožců .....bych se špetkou oprávněné naděje v kultivační proces homo nosorožců nejistě dodal.

Nu ano, pane Petrasku - takhle nějak by se to skutečně mohlo nechat dosti názorně vyjádřit. - Zdá se, že zoologie se ještě může stát docela progresivní vědou, i pro životní sféru tvora jménem homo sapiens. ;-)

Zůstaneme-li u použitých příměrů: ano, je to neustálý zápas o podíl těch "nosorožčích" vzorců chování, a těch "lordských". Pokud bychom parafrázovali jeden slavný výrok Jana Wericha, pak tento boj nikdy nemůžeme definitivně vyhrát; ale zároveň ho nikdy nesmíme vzdát. Neboť jedině tento neustálý boj nám umožňuje, míru a intenzitu toho neurvalého a neotesaného v celé humánní sféře zatlačovat alespoň na jakž takž snesitelné a společensky přijatelné minimum.

Přestože ten výrok Jana Wericha je řečený ze subjektivního pohledu Jana Wericha, samotný výrok může mít dokonce i objektivní platnost, ovšem mluvčí, který ho v konkrétní situaci použije, si nikdy nemůže být objektivně jist, ve které skupině (neboť ten výrok třídí lidi do skupin) se sám (objektivně) nachází. Mluvčí si je pochopitelně vždy jist, ale pouze subjektivně, což si bohužel ne vždy uvědomuje. Není vůbec těžké uhodnout, do které skupiny se sám mluvčí zařazuje. Do té samé skupiny se pochopitelně zařazují i ti, o kterých se ve svém výroku zmiňuje.

Obecně ten výrok tedy platí, ale aby platila i jeho konkrétní aplikace, je nutné porušit ideu lidské rovnosti!!!

vaše pojetí idee lidské rovnosti?
Jde o shodu na tom, jak tuto ideu srozumitelně používat ve společnosti usilující o emancipaci...... bych myslel.

Dlouho jsem se to před všemi snažil skrývat, ale nyní už nemohu. S hrdostí všem oznamuji: Jsem blbec. Konečně je to venku! Ani si nedokážete představit, jak se nyní cítím svobodně!

Všechny možné menšiny se emancipují a bojují za svá práva, jen blbci se dosud báli hrdě přihlásit ke své identitě. Blbci jsou v naší společnosti nepochybně diskriminováni a hanobeni jen pro svoji příslušnost k této skupině. Nakonec i na těchto stránkách bylo prezentováno nenávistné heslo "dobrý blbec – mrtvý blbec". V naší společnosti jsou nesmírně rozšířené předsudky o blbcích, vládne zde prostě zcela iracionální blbofobie. Proti nenávisti k blbcům je třeba bojovat a hloupé předsudky nemilosrdně vyvracet. V rámci zrovnoprávnění blbců jsem také pro kvóty: Ve vedení každé soukromé společnosti, ve vládě i v parlamentu ať je povinně nejméně 40% blbců!

To číslo je přece vysoko překročeno i bez kvót. Řekl bych dokonce, že Vámi uváděná skupina je v Česku vysoce protěžovaná a preferovaná.

ale představte si, že bychom požadovali například vyšší zastoupení žen v různých institucích a někdo by řekl: Žen je všude dost, jen se nechtějí přiznat k tomu, že jsou ženy, a chodí převlečené za může.

Byla by toto nějaká emancipace?

Malér jse v om, že patriarchální společnost založená na ocenění výkonu a strukturovaná meritokraticky utiskoval vás,blbce, do té míry, že se většina z vás tají svoji indentitu i sama před sebou.

V případě Romů vyřešil kdysi pro potřeby úřadů problém Ivan Gabal větou, která zněla přibližne:
Rom je ten, kdo sám sebe za Roma považuje či je za Roma považován rozhodujícími osobnostmi či skupinami ve svém okolí.
Tomu konci rozumím tak, že jste Rom, pokud vás za něj považují večer v temné uličce ti mládenci s násadami od krumpáčů, křičí "Čechy Čechům!" a "Černý svině do plynu!" a zvláště ten velkej s řetězem, co ho ostatní zjevně poslouchají (a on je tudíž nesporně "rozhodující osobností" ve vašem okolí).

Kdybychom u vás, blbců, postupovali podobně, byli byste nejlépe zastoupenou skupinou v rozhodujících funkcích.
Takhle je to jen na vás dvou, co jste se rozhodli veřejně proláknout a přihlásit k diskriminované blbské identitě: na Vás a na Josefovi Švejkovi.

Z toho by ovšem, pane Profante, vlastně vyplývalo, že nikdo si nemůže být jistý ani sám před sebou, zda právě on sám není tím blbcem?!

se kterým se setkávám na každém kroku, a který neumím rozlousknout.
Bezvýhradně platným obsahem ořechu je poznatek, že vše řečené/veškeré postoje mají pouze částečnou platnost.
Pokus o výklad jeho obsahu se tak stává pouhým dokladem omezené platnosti jakékoliv argumentace..
Tím se obsah postmoderního ořechu nachází v totálním rozporu s ideály nejen evropského osvícenství.
Ořech pana Nusharta chápu jako surrealistický doklad ducha postmoderny.
Všiml jsem si, že i pěstitelé tohoto ořechu - neoliberální elita - si s ním stále více neví rady,.......bych zlomyslně dodal.

"Bože, vždy i já plácám stejné blbosti, rozdíl je jenom ve formě" Jaroslav Hašek

Myslím, že jist si tím, že není blbec, si může být jen skutečný blb.
I když já dávám přednost sousloví od Ilfa a Petrova: neohrožený idiot. Homo indioticus audens (ruskus)

tak to postmoderní pojetí blbce se v podstatě neliší od pojetí tohoto fenoménu na počátku 20. století.

Hašek byl vědom své blbosti, kterou pojímal jako celkem blbý pokus o kardinální kritiku výsměchem společnosti, která si zasluhuje opovržení. A to se záměrem uvést věci na správnou míru (svého času prý navrhoval v Kyjevě Masarykovi vyrazit s vlaky legionářů na Vídeň).
Postmoderní pojetí blbce...................................
Ale pokud dobře čtu, tak panu Profantovi jde o nebezpečí, která číhají na člověka jistého si tím, že není blbec..bych dodal.