Miluj Bátoru svého jako sebe samého
Ondřej SlačálekSkutečné ohrožení pro svobodu a rovnost nepřichází od „extremistů“, ale od „slušných lidí“. Bátora a Joch už dnes představují náhražkové téma. Přicházejí útoky na cizince a Romy, rámování médií či kariérní postup méně viditelných ultrakonzervativců na vysoké posty.
Ozvat se proti kariérnímu postupu reprezentanta nacionalistické a rasistické politiky s druhorepublikovými vzory i způsoby bylo namístě — dvojnásob jedná-li se o ministerstvo školství. Fascinace jedním postfašistou nám ale zastírá podstatnější věci. Jejich indikátorem je fakt, že v řadě zemí západní Evropy značně posílila krajní pravice — v České republice ne. Vandas and his boys jsou stále na okraji, nikdo z popela zatím nevzkřísil nějakou obdobu Sládkových republikánů. Jsme svědky něčeho horšího — poptávku po krajní pravici je schopen saturovat hlavní proud. Ať už politický nebo mediální.
To, co nám hrozí, patrně není „nástup extremistů“, ale posun mainstreamu. Fašizace společnosti nemusí přijít od těch, kteří hajlují, mávají vlajkami s hákovým křížem či případně chválí knihy prvorepublikových antisemitů. Mnohem nebezpečnější je rostoucí agresivita mainstreamu, ideologický fanatismus a hledání nepřátel tak, jak se rozšiřuje mezi „slušnými lidmi“, stejně jako nástup konzervativců tvrdé linie na skutečně důležité posty. Rozeznávacími znaky nového ohrožení pro svobodu a rovnost nebude přihlášení se k minulým vzorům a symbolům, ale, jak nedávno připomněl Václav Bělohradský, spíše umístění na F-scale, škále hodnot spojených s fašizací, již ve čtyřicátých letech vypracoval kolektiv autorů kolem Theodora W. Adorna v knize Autoritářská osobnost. Připomeňme si, že mezi devíti body této škály měřící náchylnost k hodnotám vymezujícím fašizující psychologii patřil hned na prvním místě „konvencionalismus“, vymezený jako „rigidní lpění na konvenčních hodnotách střední třídy“. Následují například „poddajnost vůči autoritám“ či „autoritářská agrese — tendence k vyhledávání, odsuzování, zavrhování a trestání lidí, kteří narušují konvenční hodnoty“, „odpor k subjektivnímu, imaginativnímu a útlocitnému“, ale také cynismus, sklon k projekcím a stereotypům.
Migrační politika — vzor Kuvajt
Podnikatel Tomio Okamura proslul provokativními názory rýmujícími se nezřídka s klasickou ultrapravicí. Názory fašizujícího blogera, jakých je koneckonců plný internet a zejména stránky typu blog.idnes.cz, nečiní zajímavějším ani autorovo bohatství, ale až pozornost, jíž si získávají. Okamura je kdožvíproč často citován, jeho články vycházejí i v Literárních novinách, které druhdy měly více vkusu. A, což je ještě mnohem podstatnější, pro své názory na problematiku migrace si získal spojence v předsedovi poslaneckého klubu TOP 09 Petru Gazdíkovi, který jej podle Parlamentních listů vtahuje do diskusí nad novelou cizineckého zákona. A jaké že jsou ony Okamurovy názory, které mají být součástí diskuse o novém zákonu?
Okamura navrhuje inspirovat se Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty, tedy státy s privilegovaným domácím obyvatelstvem a bezprávnými, vykořisťovanými gastarbeitery. Ve zkratce řečeno: Dokud jsi přínosný pro společnost, můžeš tu zůstat. Když přestaneš, táhni. Posuzování přínosu má být založeno na cizincově bohatství a výši jeho příjmů (který by se prověřoval i zpětně); jen ti nejbohatší by mohli získat trvalý pobyt. Ten by totiž byl pouze za správní poplatek „v řádu minimálně kolem milionu korun“. Občanství by pak bylo vyhrazeno jen pro naprosté výjimky.
Tyto vize nepronáší nějaký ultrapravicový blábolil, ale viceprezident Asociace cestovních kanceláří. Navíc, mají-li Parlamentní listy pravdu, minimálně pro část těchto představ získal podporu významného představitele politické strany, která se rozhodla hrát v koalici roli liberální, zásadové a protifašistické síly. Můžeme tedy jen očekávat, co se z Okamurových fantasmagorií reálně projeví v novele cizineckého zákona (do níž ostatně mluví další, mlčenlivější síly, které si přejí udělat z cizinců bezprávnou pracovní sílu, která je „k dispozici“, ale zároveň „nemá nárok“) a jak moc přispěje uvolňování podobných vizí „kuvajtské cesty“ do veřejného prostoru k legitimizaci reálných omezení svobody pohybu a přesidlování, v dalším uzavírání české společnosti a v posilování strachů před cizím.
Státní správa — Jochovi vysoce postavení spřízněnci
Nástup Romana Jocha, dlouholetého šéfa ultrakonzervativní ideologické lobby Občanský institut, do pozice poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku vyvolal oprávněný odpor. Poprask okolo tohoto schopného provokatéra ovšem zastínil kariérní vzestup jeho dlouholetých spolupracovníků z Občanského institutu, kteří nikdy neměli potřebu na sebe upozorňovat tak kontroverzními stanovisky, jako jejich bývalý ředitel proslulý obhajobou Pinocheta.
A tak vládní Sekci pro evropské záležitosti vede Vojtěch Belling, druhdy dlouhodobý spolupracovník Občanského institutu. Právě tato sekce formuluje velkou část českých pozic v Evropské unii. Jakou politiku přesně prosazují, se nedozvíme, i proto, že řada unijních dokumentů se projednává v neveřejném režimu. Levicoví a liberální novináři se příliš neptají a netlačí ke zdi. Můžeme se jen dohadovat, jaké asi postoje bývalý Jochův kolega jménem nás všech na evropské úrovni protlačuje. Poslední srpnový den to navíc vypadá, že se právě tento muž stane státním tajemníkem pro Evropskou unii.
Významnou roli získal i Matyáš Zrno — stal se zástupcem vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Na rozdíl od Jocha má tedy přímou roli v exekutivě, navíc je druhým po mírně řečeno zcela nevýrazné zmocněnkyni, která se soudě podle jejích mediálních vyjádření v řadě témat, jež má v agendě, příliš neorientuje. Zrno může podobně jako Joch využít úřadu k redefinici lidských práv, ke zdůrazňování „práv většiny“ či „práv rodiny“ proti právům menšin, žen, sexuálních a rasových menšin apod.
Tak jako Jocha si je přivedl premiér Nečas, který je oba svého času zaměstnával už na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nemá smysl prodírat se články Bellinga či Zrna a hledat v nich nějaká skandální vyjádření jochovského typu, nebo podobně jako v případě Bátory pátrat pod drobnohledem, s kým se znají a jestli mezi nimi není nějaký „extremista“. Nedá se jim čelit obvyklou skandalizační rétorikou, která fungovala (a ještě špatně) na Bátoru a Jocha. Zároveň nemáme kritickou investigativní žurnalistiku, která by nám dala přehled o tom, co jim prochází pod prsty v jejich práci vysokých úředníků, jak moc jejich východiska v radikálním křesťanském konzervativismu ovlivní náš život.
Mačeta dává rozhřešení zápalné láhvi
Kam se ostatně dostala vládní obrana lidských práv, nám ukázala nová zmocněnkyně pro tento popelkový obor před pár dny. Na co se vzmohla v reakci na zatím nejvíce znepokojující projev fašizace, reakci české společnosti na projevy násilí na severu Čech? Na poskytnutí rozhovoru, ve kterém redaktorovi iDnes.cz Janu Wirnitzerovi odkývala jednu z nejpitomějších a nejnebezpečnějších ekvivalencí posledních dvaceti let. Vyšel pod názvem: „Nevidím rozdíl mezi mačetou v baru a žháři z Vítkova, říká Šimůnková“ a je opravdu poučným čtením.
O nevalné duchapřítomnosti nové zmocněnkyně výmluvně svědčí to, že jí autor rozhovoru v otázkách formuluje už i odpovědi, které zmocněnkyně bez obtíží přijímá, a to i tehdy, pokud ví, že jsou manipulativní.
Byl bych opatrnější s tou F-scale. Je sice precizně sestavená, osobně mi přijde výstižná, ale zase bychom si měli být vědomi, že nelze mít "objektivní" vědecké (psychologické) měřítko na to, jestli je někdo fašista a jak velký. Už proto, že fašismus - nebo nějaký jeho ekvivalent - může nabýt podoby, která nebude z hlediska F-scale tak zřetelná a snadno ji pak přehlédneme.
A tak levice čas od času vystoupí s tím, že poplatky v nemocnici určitě ne, načež za pár týdnu poplatky v nemocnici občas ano a do asi budoucna určitě jo. Tohle je nějaká levicová politika? Proč si politici ČSSD myslí, že může oslovit voliče jejich panáčkování před vládou? Možná to pánové z parlamentních lavic a správních rad nevidí tak zle, ale tady už začíná být bída! Lidé, kteří se mají hůř a hůř, hledají viníka své bídy. Pravice jim ukazuje Romy, bezdomovce, důchodce, nezaměstnané, tyhle skupiny označuje za viníky zhoršené situace. A lidé jim to baští o sto šest. Z levicových lavic je ticho a když se ozve Foldyna, tak ještě pravici namaže. Takováhle levice je na prd! To není žádná opozice, to snad měl pravdu Gotwald se svým hodnocemím sociálních demokratů. Je čas, aby vedení ČSSD byly položeny nové otázky, jasně formulované a vyžadována přímá odpověď! Nechci ztrácet čas čekáním na probuzení Blanických rytířů , když ani nevím, jestli to vůbec nějací rytíři jsou. Podporovat někoho jen pro to, že se hlásí k levici, ale jeho konání tomu neodpovídá, ztrátou času je.
Výsledek také signifikantní: 85,5 % "Ne", 14,5% "Ano". Radnice zatím ještě nenašly tu správnou razanci..
Takže Ondřeji už se nebráníš pojmu fašizace? V rozhovoru s Bělohradským v NP ses ještě bránil, já jsem před časem zkoušel "nové maloměšťáctví", ale tohle už začíná vypadat prostě jako fašizace. Jde to velmi rychle.
Ale budiž, jsou to zavádějící metafory, v právním státě v liberálním slova smyslu máme proti fašistům pořád větší šanci než v tom "opravdovém výjimečném stavu".
Obávám se, že extremismus středu je - soudě podle let, kdy byl pojem zaveden - zcela normální stav. Nepominutelná masa "slušných, středostavovským habitem žijících lidí" zastává postoje a hodnoty, které by je řadily k rasistům, xenofóbům, nacionálů atd.
A kdyby Slačálek dělal rovnítko mezi normální kapitalismem a výjimečným stavem, neprovinil by se ani tak intelektuální chybou jako plagiátorstvím a konformitou. Dvacet let tu mainstream hlásá, že se s tím či oním musíme smířit, protože máme svobodu (a myslí tím svobodu podnikání).
Proč se projevil na severu extremismus středu. Protože selhal stát ve zcela konkrétních bodech.
a) jako sociální stát:
že neřešené sociální bydlení vede k vytváření ghett sociálně vyloučených je zkušenost, kterou známe tvrdě už přes deset let. Ve Šluknovském výběžku se situace jen stala výbušnější pro předvídatelný podnikatelský záměr;
že se nám rozpadla integrační úloha základního školství a že to dopadá na velkou část dětí z „romských komunit“, víme tvrdě přes deset let;
že se nezaměstnanost distribuuje podle linie Rom/Ne-Rom, víme...a neřešíme;
že se nezaměstnanost distribuuje podle regionálního klíče, víme..a neřešíme;
že se rodiny postižené dědičnou bídou neobejdou bez sociálních dávek (skutečně neobejdou, takže není možná exekuce a snižování), víme...a neřešíme;
b) jako suverénní stát – není schopen a asi ani ochoten vynucovat si monopol násilí na svém území, nepotlačuje organizace, které hlásají rasové násilí;
c) jako právní stát; tady by byl výčet dost dlouhý, ale skončeme třešničkou na dortu – zákon ukládá rozpustit demonstraci za jasně vymezených podmínek – hlásání nenávisti vůči skupině obyvatel a výzvy k násilím vůči nim to naplňovaly více než vrchovatě, přesto demonstrace pokračovala.
Čapkova kritika radikalismu vždy platí a vždy je falešná. Totiž platí v připomínání pomoci konkrétním lidem jako nepominutelném kriteriu každého politického jednání; a vždy je falešná, protože Čapek toto kriteriu spojil s obhajobou status quo.
Antikapitalistická kritika naší současnosti je falešná. Předpokládá totiž kapitalismus jako společensko-ekonomickou formaci a redukuje (tak jako ve vulgárním marxismu) politickou sféru k té hospodářské. ale Slačálek tuto kritiku neprovádí, hovoří o zcela legitimní nástroji, třídní analýze společnosti.
Tvrzení, že máme výjimečný stav je jistě demotivující. Jen bych ho spíše než Slačálkovi adresoval vládě: výjimečným stavem (krize, katastrofický státní dluh) odůvodňuje prozatím supspendování normálního provozu zastupitelské demokracie a destruktivní omezování sociálního státu. Výjimečný stavem (mezinárodní terorismus, organizovaný zločin) zdůvodňuje soustavné úsilí o omezení práva na soukromí a o posilování nekontrolovatelných pravomocí represivních složek.
p.s. Než jsem to dopsal, objevil se příspěvek M.Š - Benjaminův výjimečný stav není časem revoluce, Benjamín v něm odmítá čtení současnosti jako výjimečného stavu.
Nevidím na obhajobě status quo nic špatného, Sám ho tu vlastně hájím - status quo doposud funkčního sociálněstátního kompromisu (který ovšem už v daném okamžiku plodí nestvůry), hájím to, že řešení je možné v rámci současného normálního stavu. V to se shodujeme.
Problém nastává, když převedeš tuto obhajobu do alternativ: Buď poslední bitva anebo kultivace status quo.
Proč? Třeba jsou "normální politické a právní mechanismy" ukrocování "kapitalismu" příliš slabé. Z principu nebo nahodile. Třeba v poválečném sociálním státu byly předpoklady, které
předurčily jeho historickou jedinečnost a krátkodobost atd. Možná potřebujeme nová řešení a možná budou revoluční. Netoužím po nich, ale nemohu je vyloučit. Ale ta revolučnost řešení není přece totéž, co eschatologické pojetí jediné skutečné revoluce.
Přesto si myslím, že pro to mám docela dobrou oporu v textu Über Begriff der Geschichte
Mluví se v něm za:
a) o ‚výjimečném stavu‛ v jednoduchých uvozovkách. Jedná se – přibližně – o popis soudobé situace, jak ho podává historismus (včetně jeho marxistické odrůdy v návaznosti na Kautského): popis fašismu jako retardace na cestě vývoje lidstva;
b) o skutečném výjimečné čase jako o úkolu. Zřejmě úkolu revolucionizovat situaci. Ani tady bych si nebyl jistý, že to stačí na rovnítko s časem revoluce, spíše jde o materialisticko-historické čtení dějinné situace.
Konečně odkaz v dodatku B:
„Pro Židy se tím ale přece nestala budoucnost homogenním a prázdným časem. Neboť v ní byla každá vteřina malou bránou, jíž mohl vstoupit Mesiáš.“ (omlouvám se za topornost překladu).
De facto citace Hermanna Cohena, a proto se dost obtížně interpretuje v rámci Benjaminova mesiášské času (ale to už musíme k jiným textům, než je Über Begriff der Geschichte), s jeho okamžiky zjevování, protože ten cohenovský je sevřený v inteligibilním celku. Člověk tahle vrátka hledat nemůže, on může jen žít jakoby se měla kdykoliv otevřít.
Vnímám ho nikoliv jako diagnózu stavu systému, ale jako výzvu k určitému diskurzivnímu chování, jako vyjádření potřeby permanentní kritičnosti k systému. V tom smyslu můžeme "výjimečný stav" vnímat jako požadavek permanentní revoluce, která ztrácí rys eschatologičnosti a relativizuje opozici mezi komunismem a kapitalismem. Parafrázoval bych to takto: Revoluce nesmí usilovat o vítězství, musí vždy zůstat v pozici outsidera. Ve chvíli, kdy revoluce vítězí, přestává být revolucí a stává se kýčem utápějícím se v oslavě vítězství a tančícím nad hroby poražených. Bylo tomu tak po revoluci únorové revoluci i sametové, což přesně ilustruje osud postdisidentského diskurzu, jehož dvě varianty vnímám jednak v současném antikomunistickém diskurzu (který je zneužíván jako nástroj delegitimizace levice a legitimizace neoliberálních reforem), jednak v bezbranném moralizujícím diskurzu pravdy a lásky. Pojmem "výjimečný stav" se aktualizuje mimo jiné i téma angažovaného umění (v uplynulém roce to byla především angažovaná poezie na stránkách Tvaru, Psího vína a jinde).
Celkově vnímám text Ondřeje Slačálka jako první pokus o komplexnější analýzu současného českého makrodiskurzu. Jasně vymezuje rozdíl mezi nepodstatným (Bátora, Vandas) a podstatným (Joch, Okamura) jako protiklad extremismu a mainstreamového diskurzu. Oceňuju vnímavost k zacházení s jazykem, odhalení způsobu, jak mainstreamový diskurz legitimizuje rasismus prostřednictvím diskurzivní strategie my-oni. Ukazuje též na výraznou mediokracii v českém prostředí. Oceňuji též pohotovost textu a množství odkazů.
2. Ad. Znoj - Nechtít změnit systém, ale jenom pomáhat konkrétním lidem, to hlásá církev už dva tisíce let a pořád lidé umírají hladem, žízní či na lehce vyléčitelné nemoci.
3. Ad. Profant – Ekonomika, čili hospodářství a politika jsou neoddělitelné. Pokud uznáváme konkrétní ekonomiku kapitalistickou, pak také musíme přijmout, že existuje tomu odpovídající politika - kapitalistická. Jak potom ten komplexní systém pojmenujeme je už celkem nepodstatné. Proč tedy ne kupříkladu společensko-ekonomickou formací, kde slovo společenský je ekvivalentem nejširšího pojetí sociálna, které je v češtině velice nepřesné.
4. Ad. Revoluce, jako poslední bitva. Cítím tady jakýsi protimluv. Revoluce radikálních levičáků je fuj, protože je údajně poslední bitvou, ale revoluce třeba havlijánů je OK, i když to byla fakticky kontrarevolta. Nevím co je to liberální stát. Ale ten současný náš mi nějak nesedí, když komunita 117 jedinců si v něm může dělat, co chce! Že by to byl právě liberalismus, ona svoboda bez břehů?
Slačálek řekl to podstatné. Extremismus v současné ČR se stává pomalu, leč jistě, stále více normalitou. Kdo to nechce vidět, je sám rizikovým faktorem doby. Pro mne byl zajímavý jeho návrh na řešení. V té souvislosti mne udivuje, že žádný z diskutujících se nezamyslel nad onou myšlenkou o nelegitimnosti určité výše majetku. V tom je totiž stěžejní bod dnešního světa a ne v debatách o demokracii, liberalismu, či dokonce výjimečném stavu coby atmosféře očekávání mesiáše, ještě k tomu pouze pro vyvolený národ.