Miluj Bátoru svého jako sebe samého

Skutečné ohrožení pro svobodu a rovnost nepřichází od „extremistů“, ale od „slušných lidí“. Bátora a Joch už dnes představují náhražkové téma. Přicházejí útoky na cizince a Romy, rámování médií či kariérní postup méně viditelných ultrakonzervativců na vysoké posty.

Ozvat se proti kariérnímu postupu reprezentanta nacionalistické a rasistické politiky s druhorepublikovými vzory i způsoby bylo namístě – dvojnásob jedná-li se o ministerstvo školství. Fascinace jedním postfašistou nám ale zastírá podstatnější věci. Jejich indikátorem je fakt, že v řadě zemí západní Evropy značně posílila krajní pravice – v České republice ne. Vandas and his boys jsou stále na okraji, nikdo z popela zatím nevzkřísil nějakou obdobu Sládkových republikánů. Jsme svědky něčeho horšího – poptávku po krajní pravici je schopen saturovat hlavní proud. Ať už politický nebo mediální.

To, co nám hrozí, patrně není „nástup extremistů“, ale posun mainstreamu. Fašizace společnosti nemusí přijít od těch, kteří hajlují, mávají vlajkami s hákovým křížem či případně chválí knihy prvorepublikových antisemitů. Mnohem nebezpečnější je rostoucí agresivita mainstreamu, ideologický fanatismus a hledání nepřátel tak, jak se rozšiřuje mezi „slušnými lidmi“, stejně jako nástup konzervativců tvrdé linie na skutečně důležité posty. Rozeznávacími znaky nového ohrožení pro svobodu a rovnost nebude přihlášení se k minulým vzorům a symbolům, ale, jak nedávno připomněl Václav Bělohradský, spíše umístění na F-scale, škále hodnot spojených s fašizací, již ve čtyřicátých letech vypracoval kolektiv autorů kolem Theodora W. Adorna v knize Autoritářská osobnost. Připomeňme si, že mezi devíti body této škály měřící náchylnost k hodnotám vymezujícím fašizující psychologii patřil hned na prvním místě „konvencionalismus“, vymezený jako „rigidní lpění na konvenčních hodnotách střední třídy“. Následují například „poddajnost vůči autoritám“ či „autoritářská agrese – tendence k vyhledávání, odsuzování, zavrhování a trestání lidí, kteří narušují konvenční hodnoty“, „odpor k subjektivnímu, imaginativnímu a útlocitnému“, ale také cynismus, sklon k projekcím a stereotypům.

Migrační politika – vzor Kuvajt
Podnikatel Tomio Okamura proslul provokativními názory rýmujícími se nezřídka s klasickou ultrapravicí. Názory fašizujícího blogera, jakých je koneckonců plný internet a zejména stránky typu blog.idnes.cz, nečiní zajímavějším ani autorovo bohatství, ale až pozornost, jíž si získávají. Okamura je kdožvíproč často citován, jeho články vycházejí i v Literárních novinách, které druhdy měly více vkusu. A, což je ještě mnohem podstatnější, pro své názory na problematiku migrace si získal spojence v předsedovi poslaneckého klubu TOP 09 Petru Gazdíkovi, který jej podle Parlamentních listů vtahuje do diskusí nad novelou cizineckého zákona. A jaké že jsou ony Okamurovy názory, které mají být součástí diskuse o novém zákonu?

Okamura navrhuje inspirovat se Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty, tedy státy s privilegovaným domácím obyvatelstvem a bezprávnými, vykořisťovanými gastarbeitery. Ve zkratce řečeno: Dokud jsi přínosný pro společnost, můžeš tu zůstat. Když přestaneš, táhni. Posuzování přínosu má být založeno na cizincově bohatství a výši jeho příjmů (který by se prověřoval i zpětně); jen ti nejbohatší by mohli získat trvalý pobyt. Ten by totiž byl pouze za správní poplatek „v řádu minimálně kolem milionu korun“. Občanství by pak bylo vyhrazeno jen pro naprosté výjimky.

Tyto vize nepronáší nějaký ultrapravicový blábolil, ale viceprezident Asociace cestovních kanceláří. Navíc, mají-li Parlamentní listy pravdu, minimálně pro část těchto představ získal podporu významného představitele politické strany, která se rozhodla hrát v koalici roli liberální, zásadové a protifašistické síly. Můžeme tedy jen očekávat, co se z Okamurových fantasmagorií reálně projeví v novele cizineckého zákona (do níž ostatně mluví další, mlčenlivější síly, které si přejí udělat z cizinců bezprávnou pracovní sílu, která je „k dispozici“, ale zároveň „nemá nárok“) a jak moc přispěje uvolňování podobných vizí „kuvajtské cesty“ do veřejného prostoru k legitimizaci reálných omezení svobody pohybu a přesidlování, v dalším uzavírání české společnosti a v posilování strachů před cizím.

Státní správa – Jochovi vysoce postavení spřízněnci
Nástup Romana Jocha, dlouholetého šéfa ultrakonzervativní ideologické lobby Občanský institut, do pozice poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku vyvolal oprávněný odpor. Poprask okolo tohoto schopného provokatéra ovšem zastínil kariérní vzestup jeho dlouholetých spolupracovníků z Občanského institutu, kteří nikdy neměli potřebu na sebe upozorňovat tak kontroverzními stanovisky, jako jejich bývalý ředitel proslulý obhajobou Pinocheta.

A tak vládní Sekci pro evropské záležitosti vede Vojtěch Belling, druhdy dlouhodobý spolupracovník Občanského institutu. Právě tato sekce formuluje velkou část českých pozic v Evropské unii. Jakou politiku přesně prosazují, se nedozvíme, i proto, že řada unijních dokumentů se projednává v neveřejném režimu. Levicoví a liberální novináři se příliš neptají a netlačí ke zdi. Můžeme se jen dohadovat, jaké asi postoje bývalý Jochův kolega jménem nás všech na evropské úrovni protlačuje. Poslední srpnový den to navíc vypadá, že se právě tento muž stane státním tajemníkem pro Evropskou unii.

Významnou roli získal i Matyáš Zrno – stal se zástupcem vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Na rozdíl od Jocha má tedy přímou roli v exekutivě, navíc je druhým po mírně řečeno zcela nevýrazné zmocněnkyni, která se soudě podle jejích mediálních vyjádření v řadě témat, jež má v agendě, příliš neorientuje. Zrno může podobně jako Joch využít úřadu k redefinici lidských práv, ke zdůrazňování „práv většiny“ či „práv rodiny“ proti právům menšin, žen, sexuálních a rasových menšin apod.

Tak jako Jocha si je přivedl premiér Nečas, který je oba svého času zaměstnával už na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nemá smysl prodírat se články Bellinga či Zrna a hledat v nich nějaká skandální vyjádření jochovského typu, nebo podobně jako v případě Bátory pátrat pod drobnohledem, s kým se znají a jestli mezi nimi není nějaký „extremista“. Nedá se jim čelit obvyklou skandalizační rétorikou, která fungovala (a ještě špatně) na Bátoru a Jocha. Zároveň nemáme kritickou investigativní žurnalistiku, která by nám dala přehled o tom, co jim prochází pod prsty v jejich práci vysokých úředníků, jak moc jejich východiska v radikálním křesťanském konzervativismu ovlivní náš život.

Mačeta dává rozhřešení zápalné láhvi
Kam se ostatně dostala vládní obrana lidských práv, nám ukázala nová zmocněnkyně pro tento popelkový obor před pár dny. Na co se vzmohla v reakci na zatím nejvíce znepokojující projev fašizace, reakci české společnosti na projevy násilí na severu Čech? Na poskytnutí rozhovoru, ve kterém redaktorovi iDnes.cz Janu Wirnitzerovi odkývala jednu z nejpitomějších a nejnebezpečnějších ekvivalencí posledních dvaceti let. Vyšel pod názvem: „Nevidím rozdíl mezi mačetou v baru a žháři z Vítkova, říká Šimůnková“ a je opravdu poučným čtením.

O nevalné duchapřítomnosti nové zmocněnkyně výmluvně svědčí to, že jí autor rozhovoru v otázkách formuluje už i odpovědi, které zmocněnkyně bez obtíží přijímá, a to i tehdy, pokud ví, že jsou manipulativní.

Otázka: „Je podle vás rozdíl mezi žhářským útokem ve Vítkově, jehož pachatelé byli odsouzeni pro pokus o vraždu, a sekáním mačetou do hlavy neozbrojeného, nebránícího se člověka? Ten je totiž vyšetřován ‚jen‘ jako ublížení na zdraví.“

Odpověď: „V konečném důsledku rozdíl nevidím. Obojí jsou neomluvitelné brutální činy, které si zaslouží nejtvrdší tresty. Jediný rozdíl je, že vítkovští žháři útoky předem chladnokrevně naplánovali a provedli, cílem byla rodina s malým dítětem, což asi předvídali. V Novém Boru dlouhodobé plánování útoku chybělo, šlo o okamžitou neadekvátní reakci. Ale v konečném důsledku je to v zásadě stejné.“

Vládní zmocněnkyně je sice schopna popsat velkou část rozdílu mezi pokusem o úkladnou vraždu na spící rodině a napadením návštěvníků herny (jakkoli brutálním). Toto sdělení ale na začátku i na konci zarámuje „v konečném důsledku v zásadě“ souhlasem s manipulativně položenou otázkou. Souhlasem, který navozuje ekvivalenci. „Jejich“ strana má „Natálku“, „naše“ strana má mačetu. Jsme si kvit, jako by chtěla média a paní zmocněnkyně simulovat. Netřeba se „Romům“ za cokoli omlouvat, netřeba vidět rasismus, jemuž dennodenně čelí. „Oni“ jsou stejně špatní jako ti nejhorší z „nás“. Druhého dne tuto manipulaci skutečnosti po panu redaktorovi a své zmocněnkyni zopakoval i premiér Nečas.

Symetrizace obou situací není falešná jen kvůli odlišné povaze útoků. Falšuje především kontext. Jistě, mezi bílými Čechy i mezi Romy existují násilníci, hospodští rváči a brutální tlupy. Jistě se u nich vyskytují protiromské i protičeské postoje a nadávky. Navíc zde ale existuje hnutí bílých Čechů, kteří se politicky organizují na rasistických platformách, přičemž někteří z nich usilují o genocidu Romů v budoucnu a jejich zastrašování, napadání nebo dokonce vraždění již dnes. Žádné takové hnutí na „romské straně“ není, i když by se jeho vzniku mezi mladými ve vyloučených lokalitách nedalo vůbec divit. I proto nikdy nedošlo k tomu, že by nějaká romská rasistická bojůvka hodila do okna české rodiny zápalnou láhev jen proto, že to je česká rodina – zatímco Romové se analogické situace obávat mohou. Uvědomují si to Wirnitzer, Šimůnková a Nečas?

Kořeny hněvu
Na další zhoršování již tak nevalné situace chudých rodin, mezi něž patří také velká část rodin romských, upozornil jako jeden z mála Jiří Paroubek. Ten ve svém článku Tři měsíce, jež Romům změnily svět upozornil na to, že kroky vlády znamenaly pro řadu rodin výpadek v příjmech až o sedm tisíc korun měsíčně. Pro novináře dělajícího rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva to ovšem není téma. Jej i zmocněnkyni zajímá jedině nepříliš šťastná formulace v Paroubkově článku, která hovoří o sociálních dávkách jako o prostředku k zajištění bezpečnosti. To jim totiž umožní celou debatu přerámovat.

Otázka: „Expředseda sociální demokracie Jiří Paroubek před několika dny napsal: ‚Spravedlivě vyplácené sociální dávky – to přece není jen podpora flákačů. Společnost si jimi kromě jiného také může zajišťovat bezpečí. Díky nim můžeme jít večer z kina pěšky, máme možnost volně parkovat auta u chodníků.‘ Souhlasíte s takovým výkladem?“

Odpověď: „Ta věta působí tak trochu, jako by sociální dávky byly určitým obnosem, který společnost a slušní lidé platí potenciálním zločincům a kriminálníkům za to, že nebudou páchat kriminální činy. To mi přijde trošku nadnesené, s tím souhlasit nemohu. Účel sociálních dávek je naprosto jiný, než že by měly odrazovat od trestné činnosti.“

Otázka: „Používáte slova ‚trošku nadnesené‘, ale vlastně tím říkáte, že sociální dávky nejsou výpalné.“

Odpověď: „Ano.“

Nejen, že zde opět vidíme novináře v půvabné roli nápovědy, která před zraky čtenářů vysvětluje vysoké vládní úřednici, co si vlastně myslí. Obě strany především smetou otázku souvislosti sociálních dávek a příčin zločinnosti a použijí Paroubkův argument proti chudým. Je to už podruhé za necelé dva roky, co jsou příjemci sociálních dávek líčeni jako bezpečnostní hrozba. Nejprve byli před volbami vykreslováni jako příčina dluhu, který nás zatáhne do Řecka, krize a bankrotu. Nyní jsou líčeni jako někdo, kdo si na „společnosti a slušných lidech“ vymáhá „výpalné“. Proti „společnosti“ a „slušným lidem“ stojí „potenciální zločinci a kriminálníci“, kterým se má platit „výpalné“. Celá tato rétorika poukazuje k jedinému: místo přemýšlení o problémech chudých se budeme bavit o problémech, které chudí údajně vytvářejí svou pouhou existencí.

Samozřejmě, sociální dávky nejsou řešením, jen udržováním problému v omezených mezích. Co ale řešením je? Dnešní situace chudých, vyloučených a „nepřizpůsobivých“ nespadla z nebe. Všichni přece velmi dobře vědí, kde má kořeny. Ztráta práce, která Romy masivně postihla na počátku devadesátých let. Masivní rasismus, s nímž se potýkají dennodenně. Nástup mafiozních struktur, pro které je situace vytěsnění a tlaku skvělou živnou půdou. To vše má společného jmenovatele – budování rozvinuté třídní společnosti. tedy společnosti, v níž ekonomická pozice předurčuje celou řadu šancí a překládá se zcela samozřejmě do toho, kdo kde bydlí, jakou má lékařskou péči, na jaký stupeň vzdělání dosáhne a v jaké kvalitě. Nerozhoduje výkon, ale původ. Jestliže jsme z minulého režimu zdědili značnou míru sociální rovnosti, kterou Klaus z pragmatických důvodů (aby byl klid na prvotní akumulaci kapitálu, tedy fázi číslo jedna v budování rozvinuté třídní společnosti) konzervoval, dnes je třeba návrat k „normálu“, v němž se bohatým přidává a chudým ubírá.

Vznik ghett a vytlačování chudých do okrajových částí měst je prostorovým aspektem budování normálního, soukromého kapitalismu, jehož logickou součástí je vymístění chudých. Praha velkou část svých Romů vytěsnila do různých Janovů a jiných míst, kde je vydala všanc mafiím a sociálním problémům, jejich sousedy pak rozličným problémům soužití. Pouhé vyjíždění v roli aktivistů, kteří budou na místní skandovat, že jsou rasisti, patrně ničemu nepomůže a stane se jen variantou Nečasova posílání těžkooděnců a hysterického křiku o tom, že klidně pošle do ulic polovinu policejního prezídia. Obojí je totiž mixem pokrytectví a bezradnosti. Nebyli jsme schopni pojmenovat realitní firmy, které Romy z Prahy vystěhovaly, ani jejich ekonomickým tlakem vyvolanému exodu zabránit. Nebyli jsme schopni pojmenovat lichvářské formy a mafiozní struktury, které se na jejich bídě přiživují. Nejsme schopni zorganizovat kampaň za jejich vyvlastnění a přesměrování získaných prostředků do vyloučených komunit. Za zavření heren a jejich nahrazení zajímavou nabídkou pro mládež, která neví, co s volným časem. Za nalezení důstojné práce pro vyloučené. Není divu, že pouze bezradně přihlížíme.

Několik násilných incidentů, jakkoli brutálních, by těžko mohlo být roznětkou pro podobnou morální paniku, nebýt ostrého a zcela matoucího světla nedávných londýnských nepokojů. Jedny z mála zajímavých reakcí v českém jazyce bylo možné číst na okrajovém anarchistickém blogu (viz zde a zde a zde a zejména zde), lze jim vytknout snad jen to, že si autor poněkud ulehčuje práci opomenutím analýzy gangů, které zřejmě bohužel ve většině případů nejsou nositeli emancipace, ale spíše vyhrocenější a brutálnější nápodobou autoritářských a kapitalistických vztahů. Buď jak buď, vystihuje jádro problému – tím není Cameronův „úpadek morálky“, ani vpád cizáckých barbarů do civilizace. Je jím Janem Kellerem a dalšími i v českém kontextu skvěle popsaný nástup sociální nesouměřitelnosti, společnost béčkového vzdělání, béčkových šancí, béčkových možností – zkrátka běčkových životů pro jaksi „béčkové“ lidi. Je jím třídní společnost, v níž budou starší z nás ještě vzpomínat na některé instituce právem proklínaného normalizačního režimu. Známá, která v Londýně několik let žila, napsala:

„Nepokoje mě nepřekvapily, a dokonce schvaluji, jakou formu to nabylo, mladí lidé jsou zoufalí a volají o pomoc... Já tam s těmi lidmi žila a chodila do škol. Po roce života v Anglii (a po pouhém roce studia angličtiny) jsem se rozhodla složit zkoušku z angličtiny GCSE (tou se zde ukončuje základní škola). Jako jediná ve třídě jsem byla cizinec (nenarozená v Anglii) a jako jediná jsem dostala vyznamenání. Ostatní buď vyletěli, nebo jen tak tak prošli s odřenýma ušima. To bylo před šesti lety. Dodnes jsem s některými kamarádka, nikdo z nich nemá job, nikomu z nich se nepodařilo dostat na univerzitu. Všichni šli rozbíjet výlohy. Tenkrát jsem si začala vážit vzdělání, kterého se mi dostalo za komunismu.“

Nemáme tuto empatii k londýnským protestům (která nevylučuje odpor k některým formám násilí). Neumíme je takto vztáhnout k naší vlastní situaci. Umíme protestovat proti korupci a proti Bátorovi. Je to výraz naší bezradnosti. 


Slušní lidé: Cikáni do plynu
Video z rumburského rasistického průvodu, tak jak je sestříhala Romea, je silnou výpovědí o stavu naší společnosti. Mělo by se povinně promítat všem středoškolákům a rozebírat v kurzech občanské nauky – pokud by v současném ideologickém klimatu nehrozilo, že se budou inspirovat.

Neonacisté jsou v tomto světě promíšeni s mainstreamem k nerozeznání, jejich puberálně chuligánské skandování Co je, co je, co je co je co je co je odposlouchané z filmu Proč je ostatně mnohem méně démonické než lynčerské upozorňování muže, který působí jako místní občan a žádný neonacista (viz dění po páté minutě záznamu). Zpěv hymny se prolíná s jekotem černý svině! a chcípněte (viz dění po první minutě) – pocit oprávněnosti navozený celonárodní písní se nevylučuje, ale doplňuje se zacílením proti vyloučenému nepříteli. Zdatný holohlavý rasista vyzývající posléze k násilí, konfrontuje poslance Foldynu s jakousi pokleslou verzí ideologie občanské společnosti: Každej na vás sere, proč tady mluvíte? Jste tady zbytečnej! Vypadni pryč! Tady musej občanský sdružení fungovat, lidi musej jet! (viz dění hned na začátku záznamu), aby o chvíli později za potlesku přítomných vyzýval, aby si lidé příště do Varnsdorfu přinesli vidle, lopaty a všechno (těsně před druhou minutou). Autentická občanská společnost v akci… Mladík vykřikující na kameru Normálně bych je někam zavřel a upálil je (těsně před třetí minutou záznamu) se doplňuje s tím, že účastníci kvazipogromistického tažení k domu s romskými obyvateli se opakovaně označují v konfrontačních dialozích s policií jako slušný lidi (viz dění mezi devátou a jedenáctou minutou záznamu). Terče lynče, většina z nich patrně pracující a integrovaní Romové, jsou zastrašeni a plánují odstěhování.

Situaci nelze redukovat na nenávist. „Nikdy jsem neviděl tolik usměvavých a šťastných tváří,“ popisuje atmosféru na akci Míra Brož a cituje dva účastníky: „černý dneska dostanou za uši“ a „dnes se tu bude psát historie“. Rasistické srocení smrdící možností lynče je vnímáno jako takřka extatické vytržení z odcizení a atomizace, jako možnost vyjádřit se a něco změnit. Náhradnímu nepříteli se podupe živý plot za všechno – zejména za jeho cizost a za obavy z vlastní existence v reálném kapitalismu.

Nejistota třídní společnosti vede k návratu k jistotám. Co je jistotou v této zemi? Dědictví národního obrození, paranoidní české „my“ (permanentně někým – Němci, Rakušáky, „Rusáky“ – ohrožené) , předávané z generace na generaci v hodinách českého jazyka a literatury četbou obrozenců, televizí a mnoha dalšími formami. Předpokládaný a nereflektovaný nacionalismus. Jeho nejbližší podobou je návrh některých starostů, aby mohli kontrolovat a omezovat stěhování lidí do „svých“ obcí a měst. Jaké budou jeho další podoby?

Toto „my“ je utvrzované médii. Podívejme se po zhlédnutí videa z rumburského rasistického marše na to, jak o demonstraci informovaly hlavní zpravodajské portály (idnes.a novinky). Symptomatické je pojmenování jednotlivých stran – podle iDnes protestovali „lidé“, podle Novinek „nespokojení lidé“ a „nespokojení občané“. Na druhé straně, oproti „lidem“ a „občanům“ stáli „Romové“ a „sociálně slabí“, u Novinek rovnou „nepřizpůsobiví“ (pro česká média zkratka pro označení etnicity i hodnocení v jednom). Z bohatého rejstříku rasistických výkřiků si iDnes všiml pouze ojedinělého „chceme vyhnat cikány“, jinak oba portály informovaly pouze o skandování Češi, Češi… Jak jinak, „lidé“ a „občané“ jsou „Češi“. „Nepřizpůsobiví“, „sociálně slabí“ a „Romové“ stojí proti Čechům. Z pogromistického pochodu je protest proti kriminalitě, legitimní vyjádření nesouhlasu.

Na severu Čech se rozvíjí obrovský konflikt z problémů soužití majících kořeny v neřešených sociálních skluzech rozsáhlých skupin. Možná se tento konflikt rozšíří do celého Česka na křídlech novinových titulků. „Otec dělá mistra na dílně v jednom městě v jižních Čechách, dělaj tam čtyři Romové. Poslední dny furt slyšej od kolegů: Tak co, kdy přijdete s mačetama?“ vyprávěl mi nedávno kamarád. Tak co, jak dlouho asi bude trvat, než se jim chození do této práce zají? Kolik z nich ustojí postoj obdobný tomu, jaký příkladně zaujal Josef Banom?

České „my“ je vždycky ohrožené a vždycky nevinné. Bude ideální potravou pro celou řadu kandidátů politické existence – frontu na ně už teď stojí islamofob Zeman, Bobošíková, hrdý posluchač rasistického Orlíku a dnes předseda KDU-ČSL Bělobrádek, ale jak vidno tak také někteří sociální demokraté, počínaje Jandákem, Foldynou, zvoucím na pódium rasisty (dobře je popsal Karel Dolejší v glose zde). Republikáni jsou pouze zdivočelí sociální demokraté, říkával kdysi Miloš Zeman. Uvidíme, kolik sociálních demokratů, zejména pak na lokální úrovni, jsou pouzí zpomalení republikáni.

Postavit se do cesty této vlně neumíme. Raději demonstrujeme proti Bátorovi.

Ať žije extremismus
Ve světle těchto posunů v mainstreamu je rituální vymítání jednoho „extremisty“ na ministerstvu školství pověrečným rituálem. Rétorika „extremismu“ je pastí, která zneviditelňuje, že skutečnou hrozbou nejsou okraje-extrémy, ale střední proud.

Nasedá na představu, že „u nás se to stát nemůže“ žijeme přece uprostřed Evropy v jednadvacátém století, poučeni zkušeností totalitarismu, pohrobci fašismu se mohou vyskytovat pouze na okrajích a jsou pod kontrolou… Blablabla. Můžeme si vzpomenout na osmou z Dějinně filozofických tezí Waltera Benjamina, psaných v době triumfu německého nacismu: „Tradice utlačovaných nás učí, že ‚výjimečný stav‘, v němž žijeme, je pravidlem. Musíme dojít k pojmu dějin, jenž tomu odpovídá. Pak se nám objeví, že naším úkolem je přivodit skutečný výjimečný stav; a tím se naše pozice v boji proti fašismu zlepší. Jeho nikoli nejmenší šance spočívá v tom, že jeho odpůrci se s ním střetnou ve jménu pokroku jako historické normy. – Údiv nad tím, že věci, které prožíváme, jsou ve dvacátém století ‚ještě‘ možné, je nefilozofický. Není východiskem poznání, byť i jen poznání toho, že představa o dějinách, v níž má svůj původ, je neudržitelná.“

Údiv nad tím, že je starej fašoun možný „ještě“ v době facebooku a EU, je hloupý přesně tak, jako Benjaminem popsaný údiv nad triumfem Hitlera „ještě“ ve 20. století. „Extrém“, „výjimečný stav“ může být každodenní zakoušenou situací obyvatel vyloučených oblastí a nejen jich. V této situaci je naší povinností přemýšlet o „skutečných výjimečných stavech“, o řešeních, která jsou mimo rámec představitelného. Například o tom, jaké formy vlastnictví a majetku budou prohlášeny za nelegitimní, protože mají zdroj ve zjevném parazitismu na utrpení druhých, a budou zabaveny ke kompenzaci způsobených škod. Úvaha tímto směrem je zcela jistě „extremističtější“ z hlediska současného mainstreamu než cokoli, co kdy řekne či udělá Bátora. Skandalizovat ho jako „extremistu“ znamená zužovat nám samotným prostor politické představivosti. Samozřejmě, ne každý půjde v chytání této rétoriky za slovo tak daleko jako Václav Klaus mladší, který měl tu drzost postavit Bátoru na roveň profesorce Dvořákové pro její členství v minulorežimní KSČ, či jako Jakl, podle něhož by mělo být v případě postihu neonacistických kapel zakázáno také Lenonovo Imagine coby komunistické. Jejich nehoráznosti jsou ale pouhým domýšlením toho, jak skvěle může fašizující se mainstream rétoriku „boje s extremismem“ využít.

Podívat se do tváře fašizaci mainstreamu by vyžadovalo odvahu a politickou imaginaci. Vyžadovalo by to vykročit z postmateriálního ráje, v němž lze, jak svého času demonstroval vstup zelených do Topolánkovy vlády, snít o tom, že zde bude žít v souladu neoliberální lev se zeleným beránkem. Vykročit z ráje, ve kterém nám pak blonďatý pohodář Tomáš Sedláček vysvětlí, že se tak nějak všichni máme až moc dobře, a tak nám neuškodí, když si tak nějak všichni utáhneme opasky (jinými slovy, přeloží havlovskou a zelenou moralistní kritiku konzumu do klausovských a kalouskovských řešení). Vyžadovalo by to projít peklem třídní analýzy. Takže raději demonstrujme proti Bátorovi, je to intelektuálně pohodlnější a politicky bezpečnější. Milujme Bátoru svého jako sebe samé, beránku náš, vykoupíš hříchy naše. Amen.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Čtvrtek, 1.Září 2011, 15:26:20

Přesné. Řekl bych, že ta marginálnost Vandase a zároveň fašizace hlavního proudu dokonale sedí. V české společnosti jsou nonkonformisté - a tedy i různí "extremisté" - spíš nepopulární (viz obraz ekologických a jiných aktivistů, tj. angažovaných občanů). Ministerstvo řeklo, že Dělnická strana je fuj, a tak "slušní občané" vědí, že je fuj. "Slušní občané" potřebují, aby jejich sklony k rasismu a xenofobii byly schvalovány vrchností; to se u nás daří. Ale on i ten Vandas nebo někdo podobný, myslím si, půjde přeci jen trochu nahoru, třeba pod rouškou "občanské společnosti".

Byl bych opatrnější s tou F-scale. Je sice precizně sestavená, osobně mi přijde výstižná, ale zase bychom si měli být vědomi, že nelze mít "objektivní" vědecké (psychologické) měřítko na to, jestli je někdo fašista a jak velký. Už proto, že fašismus - nebo nějaký jeho ekvivalent - může nabýt podoby, která nebude z hlediska F-scale tak zřetelná a snadno ji pak přehlédneme.

Luděk Ševčík - OSVČ

Čtvrtek, 1.Září 2011, 17:11:33

Díky za článek! Možná, že ta témata zúžují stále jedním směrem, ale pořád mi připadá, že levice je ve vleku dějin a možná, že její vagon je už dávno odpojený. Pravice si celkem bez odporu prosadí vše a to samozřejmě povzbuzuje její chuť. Nevídaně tím ožívá ultrapravice, proč také ne. Že levicoví poslanci občas něco zablekotají v parlamentu, to už nikoho ani nezajímá. Ať si kecají, hlavně, že nezlobí. A kdyby se snad objevil na levici někdo, kdo by chtěl opravdu prosadit levicové vize i za cenu tvrdého střetu, tak se buď koupí on, nebo jeho blízcí, nebo se zdiskredituje za pomoci jeho koupených spolupracovníků a za pomocí koupených, nebo ovládnutých médií. Pro jistotu se ovšem do čela opozičních stran pomocí peněz ,rozdaných na správných místech těm správným lidem, zvolí někdo, kdo moc zlobit nebude, nebo ještě lépe, bude hrát tyátr pro spolustraníky ale přitom bude dělat politiku druhé strany. A kdyby náhodou nedejbože tohle nevyšlo a přišla nějaká revoluce, tak je to sice trochu horší, ale i tohle se zmákne, revoluce se prostě "ukradne", původní směr se pomalu a jistě stočí na druhou stranu, takže pak revolucionáři nakonec zjistí, že jsou na tom ještě hůř, než před tím.
A tak levice čas od času vystoupí s tím, že poplatky v nemocnici určitě ne, načež za pár týdnu poplatky v nemocnici občas ano a do asi budoucna určitě jo. Tohle je nějaká levicová politika? Proč si politici ČSSD myslí, že může oslovit voliče jejich panáčkování před vládou? Možná to pánové z parlamentních lavic a správních rad nevidí tak zle, ale tady už začíná být bída! Lidé, kteří se mají hůř a hůř, hledají viníka své bídy. Pravice jim ukazuje Romy, bezdomovce, důchodce, nezaměstnané, tyhle skupiny označuje za viníky zhoršené situace. A lidé jim to baští o sto šest. Z levicových lavic je ticho a když se ozve Foldyna, tak ještě pravici namaže. Takováhle levice je na prd! To není žádná opozice, to snad měl pravdu Gotwald se svým hodnocemím sociálních demokratů. Je čas, aby vedení ČSSD byly položeny nové otázky, jasně formulované a vyžadována přímá odpověď! Nechci ztrácet čas čekáním na probuzení Blanických rytířů , když ani nevím, jestli to vůbec nějací rytíři jsou. Podporovat někoho jen pro to, že se hlásí k levici, ale jeho konání tomu neodpovídá, ztrátou času je.

Jan Černý - Brno

Přesně tak. Pátek, 2.Září 2011, 00:09:40

Na webu Parlamentních listů byla před nedávnem položena tato anketní otázka (říkají té rubrice Duel): "Má vaše radnice řešení v otázce nepřizpůsobivých?"
Výsledek také signifikantní: 85,5 % "Ne", 14,5% "Ano". Radnice zatím ještě nenašly tu správnou razanci..

Takže Ondřeji už se nebráníš pojmu fašizace? V rozhovoru s Bělohradským v NP ses ještě bránil, já jsem před časem zkoušel "nové maloměšťáctví", ale tohle už začíná vypadat prostě jako fašizace. Jde to velmi rychle.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Demonstrujeme proti Bátorovi Pátek, 2.Září 2011, 07:26:10

http://vodypitel.is-a-geek.org/galerie/Batora-2011-09-01/DSCF6601.JPG

Co jiného můžeme dělat?

http://vodypitel.is-a-geek.org/galerie/Batora-2011-09-01/DSCF6617.JPG

Adam Votruba - Praha

Pátek, 2.Září 2011, 14:19:48

Dobrý článek. Zaujal mě mj. trefný postřeh, že u nás sice nesílí ultrapravicové strany, ale dochází k fašizaci prostřednictvím pravicového mainstreamu. Vidím zde určitou paralelu s druhou republikou, kdy posun k autoritativnímu režimu obstarala hlavní prvorepubliková pravicová strana - agrárníci. Většinou se uvádí, že slabá pozice českého fašismu byla ve 30. letech dána především odporem Čechů vůči Němcům, což sice vedlo k tomu, že Češi se ani za druhé republiky neidentifikovali s pojmem fašimus, ale nezabránilo to posunu společnosti k extrémně pravicovým hodnotám.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Horší než fašizace středu je výjimečný stav Pátek, 2.Září 2011, 20:56:45

Pronikavá úvaha, lépe řečeno řada pronikavých úvah a ještě více teoretických motivů. Nevím, proč Martin Š. říká, přesná úvaha. Kdo nebo co bylo trefeno? Já bych řekl spíše krajní úvaha. Vadí mi ten zvrácený exponent nad kapitalismem. Budiž ještě jsem schopen uznat, že Bátora a Rumburk je plodem normálního kapitalismu - chtěli jste normální kapitalismus, tak máte Rumburk, nedivte se. Nesouhlasím, ale uznávám. Jenomže Ondřej Slačálek dělá rovnítko normální kapitalismus, to je výjimečný stav - chtěli jste kapitalismus, tak máte výjimečný stav. Nesouhlasím a neuznávám. Schmittovský výjimečný stav je skrytá možnost stavu normálního. Výjimečný stav je stav, kdy stav právní je suspendován. Člověk člověku vlkem, všechno je dovoleno. Dejme tomu, že normalita má v sobě skrytu tuto odvrácenou stranu moci a je dobré to vědět. Ale tvrzení, že máme výjimečný stav, je prakticky demotivující. Ondřej Slačálek lamentuje nad tím, že protestovat proti Bátorovi je na nic, že říci rumburským a varnsdorfským od plic, co si myslíme, je na nic. Na nic, protože máme ten výjimečný stav. A co máme dělat? Máme vzít do rukou pušky a stavět barikády? Podle mého soudu právě to je na nic. Ostatně již Karel Čapek, když psal o komunismu, tak říkal, že komunisté jsou tak umanuti zákonitostmi kapitalismu a zákonitým bojem za budoucí bratrství, že nedokáží konkrétnímu člověku pomoci v konkrétní nouzi. Ondřej Slačálek není jako ti komunisté, co byli oddáni objektivním zákonitostem dějin, jejichž chtěli být aktérem a mluvčím. Nevím ale, jestli se nedostal z bláta do louže, když místo zákonitostí dějin vsází na výjimečný stav.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Sobota, 3.Září 2011, 09:06:19

Milane, ve výjimečném stavu (ponechávám stranou výjimečný stav Benjaminův, který je de facto časem revoluce) není vše dovoleno, nýbrž vše zakázáno a člověk není člověku vlkem, nýbrž je stádo ovcí a hlídací psi - což se z radikálního hlediska jeví jako redukce "normálního stavu" na jeho "anatomickou" podstatu.

Ale budiž, jsou to zavádějící metafory, v právním státě v liberálním slova smyslu máme proti fašistům pořád větší šanci než v tom "opravdovém výjimečném stavu".

Martin Profant - Praha 7

Milanovi Z: Fašizace středu je normální stav Sobota, 3.Září 2011, 09:35:25

On ten Slačálkův "výjimečný stav" není Schmittův, ale Benjaminův. Ostatně Slačálek tu osmou tézi citoval in extenzo: Neoznačuj svojí situaci za výjimečný stav, vždy je výjimečný stav, leda by nebylo utlačování.
Obávám se, že extremismus středu je - soudě podle let, kdy byl pojem zaveden - zcela normální stav. Nepominutelná masa "slušných, středostavovským habitem žijících lidí" zastává postoje a hodnoty, které by je řadily k rasistům, xenofóbům, nacionálů atd.
A kdyby Slačálek dělal rovnítko mezi normální kapitalismem a výjimečným stavem, neprovinil by se ani tak intelektuální chybou jako plagiátorstvím a konformitou. Dvacet let tu mainstream hlásá, že se s tím či oním musíme smířit, protože máme svobodu (a myslí tím svobodu podnikání).

Proč se projevil na severu extremismus středu. Protože selhal stát ve zcela konkrétních bodech.
a) jako sociální stát:
že neřešené sociální bydlení vede k vytváření ghett sociálně vyloučených je zkušenost, kterou známe tvrdě už přes deset let. Ve Šluknovském výběžku se situace jen stala výbušnější pro předvídatelný podnikatelský záměr;
že se nám rozpadla integrační úloha základního školství a že to dopadá na velkou část dětí z „romských komunit“, víme tvrdě přes deset let;
že se nezaměstnanost distribuuje podle linie Rom/Ne-Rom, víme...a neřešíme;
že se nezaměstnanost distribuuje podle regionálního klíče, víme..a neřešíme;
že se rodiny postižené dědičnou bídou neobejdou bez sociálních dávek (skutečně neobejdou, takže není možná exekuce a snižování), víme...a neřešíme;
b) jako suverénní stát – není schopen a asi ani ochoten vynucovat si monopol násilí na svém území, nepotlačuje organizace, které hlásají rasové násilí;
c) jako právní stát; tady by byl výčet dost dlouhý, ale skončeme třešničkou na dortu – zákon ukládá rozpustit demonstraci za jasně vymezených podmínek – hlásání nenávisti vůči skupině obyvatel a výzvy k násilím vůči nim to naplňovaly více než vrchovatě, přesto demonstrace pokračovala.

Čapkova kritika radikalismu vždy platí a vždy je falešná. Totiž platí v připomínání pomoci konkrétním lidem jako nepominutelném kriteriu každého politického jednání; a vždy je falešná, protože Čapek toto kriteriu spojil s obhajobou status quo.
Antikapitalistická kritika naší současnosti je falešná. Předpokládá totiž kapitalismus jako společensko-ekonomickou formaci a redukuje (tak jako ve vulgárním marxismu) politickou sféru k té hospodářské. ale Slačálek tuto kritiku neprovádí, hovoří o zcela legitimní nástroji, třídní analýze společnosti.

Tvrzení, že máme výjimečný stav je jistě demotivující. Jen bych ho spíše než Slačálkovi adresoval vládě: výjimečným stavem (krize, katastrofický státní dluh) odůvodňuje prozatím supspendování normálního provozu zastupitelské demokracie a destruktivní omezování sociálního státu. Výjimečný stavem (mezinárodní terorismus, organizovaný zločin) zdůvodňuje soustavné úsilí o omezení práva na soukromí a o posilování nekontrolovatelných pravomocí represivních složek.

p.s. Než jsem to dopsal, objevil se příspěvek M.Š - Benjaminův výjimečný stav není časem revoluce, Benjamín v něm odmítá čtení současnosti jako výjimečného stavu.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Sobota, 3.Září 2011, 12:36:29

Výjimečný stav je situace mimo-řádná (extraordinary), kdy je suspendováno normální právo - a může to být čas revoluce, kdy se lid chápe moci a vystupuje jako pouvoir constituant (dejme tomu jako v Listopadu 89, pokud nebudeme tvrdit, že to Havel domluvil s komunistama), ale může to být i čas, kdy se moci chápe komisařský diktátor, pak ale nelze tvrdit, že lid drží na uzdě hlídací psi, protože lid přitom diktátorovi aplauduje. Ať tak či onak, hlavní otázka podle mého soudu je, jak se bránit, aby nedošlo k této situaci. Na článku Ondřeje Slačálka mi vadí dvě věci: jednak tvrzení, že normální kapitalismus je výjimečný stav, a jednak tvrzení, že naše společnost už v tomto stavu je. Dokladem mu je český sever a fašistický střed (potažmo globální kapitalismus). Myslím, že oboje se dá úspěšně zpochybnit. Nicméně Slačálkův text oceňuji jako varování, neboť to se vskutku může stát. Jak tomu bránit? Jak už to bývá, jsou dvě cesty: buďto touha po revoluci, ozbrojení lidu a poslední bitvě, nebo snaha užívat normální politické a právní instituce k tomu, abychom zplodiny kapitalismu udrželi na uzdě. Radikální levice vždycky hřeší tím, že po té poslední bitvě vlastně touží a to čapkovské povídání je pro ni příliš malé (Martine P., tys mě dojal s tou obhajobou statu quo). Myslím, že protestovat proti Bátorovi, Jochovi, Řápkové, Hájkovi a dalším má pořád docela dobrý smysl. Naštěstí ještě žijeme v liberálním právním státě, byť se to někdy nezdá, a tak, jak říká Martin Š., máme lepší šance.

Martin Profant - Praha 7

pro Milana Znoje Sobota, 3.Září 2011, 14:16:37

Jsem rád, že Tě ještě něco dojme :-) Ale u Čapka jeho melioračního období to tak je. To status quo je odporné a Čapek to nejen nepopírá, naopak dost často ostře popisuje. Ale status quo tu je a zlepšení je možné jen v jeho rámci.
Nevidím na obhajobě status quo nic špatného, Sám ho tu vlastně hájím - status quo doposud funkčního sociálněstátního kompromisu (který ovšem už v daném okamžiku plodí nestvůry), hájím to, že řešení je možné v rámci současného normálního stavu. V to se shodujeme.
Problém nastává, když převedeš tuto obhajobu do alternativ: Buď poslední bitva anebo kultivace status quo.
Proč? Třeba jsou "normální politické a právní mechanismy" ukrocování "kapitalismu" příliš slabé. Z principu nebo nahodile. Třeba v poválečném sociálním státu byly předpoklady, které
předurčily jeho historickou jedinečnost a krátkodobost atd. Možná potřebujeme nová řešení a možná budou revoluční. Netoužím po nich, ale nemohu je vyloučit. Ale ta revolučnost řešení není přece totéž, co eschatologické pojetí jediné skutečné revoluce.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ad MP Sobota, 3.Září 2011, 19:16:4

Benjamin hledá "vrátka", jimiž by do dějin mohl vejít Mesiáš. Toho spojuje s "revoluční šancí bojovat za zotročenou minulost"...

Martin Profant - Praha 7

ad MŠ Sobota, 3.Září 2011, 20:13:19

Hezká aktualizace WB. Hájím jinou interpretaci pochopitelně proto, že mi je milá myšlenka dialektického napětí několika historických časů (a jim odpovídajících proměnlivých pojetí „výjimečného stavu“): času historismu, času historického materialismu a mesiášského času.
Přesto si myslím, že pro to mám docela dobrou oporu v textu Über Begriff der Geschichte
Mluví se v něm za:
a) o ‚výjimečném stavu‛ v jednoduchých uvozovkách. Jedná se – přibližně – o popis soudobé situace, jak ho podává historismus (včetně jeho marxistické odrůdy v návaznosti na Kautského): popis fašismu jako retardace na cestě vývoje lidstva;
b) o skutečném výjimečné čase jako o úkolu. Zřejmě úkolu revolucionizovat situaci. Ani tady bych si nebyl jistý, že to stačí na rovnítko s časem revoluce, spíše jde o materialisticko-historické čtení dějinné situace.

Konečně odkaz v dodatku B:
„Pro Židy se tím ale přece nestala budoucnost homogenním a prázdným časem. Neboť v ní byla každá vteřina malou bránou, jíž mohl vstoupit Mesiáš.“ (omlouvám se za topornost překladu).
De facto citace Hermanna Cohena, a proto se dost obtížně interpretuje v rámci Benjaminova mesiášské času (ale to už musíme k jiným textům, než je Über Begriff der Geschichte), s jeho okamžiky zjevování, protože ten cohenovský je sevřený v inteligibilním celku. Člověk tahle vrátka hledat nemůže, on může jen žít jakoby se měla kdykoliv otevřít.

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

Pondělí, 5.Září 2011, 18:45:8

Neznám kontext, Benjamina jsem nečetl, ale pochopil jsem citát ve zcela odlišném významu než všichni diskutující.
Vnímám ho nikoliv jako diagnózu stavu systému, ale jako výzvu k určitému diskurzivnímu chování, jako vyjádření potřeby permanentní kritičnosti k systému. V tom smyslu můžeme "výjimečný stav" vnímat jako požadavek permanentní revoluce, která ztrácí rys eschatologičnosti a relativizuje opozici mezi komunismem a kapitalismem. Parafrázoval bych to takto: Revoluce nesmí usilovat o vítězství, musí vždy zůstat v pozici outsidera. Ve chvíli, kdy revoluce vítězí, přestává být revolucí a stává se kýčem utápějícím se v oslavě vítězství a tančícím nad hroby poražených. Bylo tomu tak po revoluci únorové revoluci i sametové, což přesně ilustruje osud postdisidentského diskurzu, jehož dvě varianty vnímám jednak v současném antikomunistickém diskurzu (který je zneužíván jako nástroj delegitimizace levice a legitimizace neoliberálních reforem), jednak v bezbranném moralizujícím diskurzu pravdy a lásky. Pojmem "výjimečný stav" se aktualizuje mimo jiné i téma angažovaného umění (v uplynulém roce to byla především angažovaná poezie na stránkách Tvaru, Psího vína a jinde).
Celkově vnímám text Ondřeje Slačálka jako první pokus o komplexnější analýzu současného českého makrodiskurzu. Jasně vymezuje rozdíl mezi nepodstatným (Bátora, Vandas) a podstatným (Joch, Okamura) jako protiklad extremismu a mainstreamového diskurzu. Oceňuju vnímavost k zacházení s jazykem, odhalení způsobu, jak mainstreamový diskurz legitimizuje rasismus prostřednictvím diskurzivní strategie my-oni. Ukazuje též na výraznou mediokracii v českém prostředí. Oceňuji též pohotovost textu a množství odkazů.

Stanislav Hošek - Český těšín

Osobní reflexe Úterý, 11.Října 2011, 12:18:12

1. Ad. Škabraha - Fašizační škála nemluví o fašismu coby politickém systému, ale o fašizaci společnosti, jako eventuálním riziku vzniku fašistického režimu.
2. Ad. Znoj - Nechtít změnit systém, ale jenom pomáhat konkrétním lidem, to hlásá církev už dva tisíce let a pořád lidé umírají hladem, žízní či na lehce vyléčitelné nemoci.
3. Ad. Profant – Ekonomika, čili hospodářství a politika jsou neoddělitelné. Pokud uznáváme konkrétní ekonomiku kapitalistickou, pak také musíme přijmout, že existuje tomu odpovídající politika - kapitalistická. Jak potom ten komplexní systém pojmenujeme je už celkem nepodstatné. Proč tedy ne kupříkladu společensko-ekonomickou formací, kde slovo společenský je ekvivalentem nejširšího pojetí sociálna, které je v češtině velice nepřesné.
4. Ad. Revoluce, jako poslední bitva. Cítím tady jakýsi protimluv. Revoluce radikálních levičáků je fuj, protože je údajně poslední bitvou, ale revoluce třeba havlijánů je OK, i když to byla fakticky kontrarevolta. Nevím co je to liberální stát. Ale ten současný náš mi nějak nesedí, když komunita 117 jedinců si v něm může dělat, co chce! Že by to byl právě liberalismus, ona svoboda bez břehů?
Slačálek řekl to podstatné. Extremismus v současné ČR se stává pomalu, leč jistě, stále více normalitou. Kdo to nechce vidět, je sám rizikovým faktorem doby. Pro mne byl zajímavý jeho návrh na řešení. V té souvislosti mne udivuje, že žádný z diskutujících se nezamyslel nad onou myšlenkou o nelegitimnosti určité výše majetku. V tom je totiž stěžejní bod dnešního světa a ne v debatách o demokracii, liberalismu, či dokonce výjimečném stavu coby atmosféře očekávání mesiáše, ještě k tomu pouze pro vyvolený národ.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.