Ozvat se proti kariérnímu postupu reprezentanta nacionalistické a rasistické politiky s druhorepublikovými vzory i způsoby bylo namístě — dvojnásob jedná-li se o ministerstvo školství. Fascinace jedním postfašistou nám ale zastírá podstatnější věci. Jejich indikátorem je fakt, že v řadě zemí západní Evropy značně posílila krajní pravice — v České republice ne. Vandas and his boys jsou stále na okraji, nikdo z popela zatím nevzkřísil nějakou obdobu Sládkových republikánů. Jsme svědky něčeho horšího — poptávku po krajní pravici je schopen saturovat hlavní proud. Ať už politický nebo mediální.

To, co nám hrozí, patrně není „nástup extremistů“, ale posun mainstreamu. Fašizace společnosti nemusí přijít od těch, kteří hajlují, mávají vlajkami s hákovým křížem či případně chválí knihy prvorepublikových antisemitů. Mnohem nebezpečnější je rostoucí agresivita mainstreamu, ideologický fanatismus a hledání nepřátel tak, jak se rozšiřuje mezi „slušnými lidmi“, stejně jako nástup konzervativců tvrdé linie na skutečně důležité posty. Rozeznávacími znaky nového ohrožení pro svobodu a rovnost nebude přihlášení se k minulým vzorům a symbolům, ale, jak nedávno připomněl Václav Bělohradský, spíše umístění na F-scale, škále hodnot spojených s fašizací, již ve čtyřicátých letech vypracoval kolektiv autorů kolem Theodora W. Adorna v knize Autoritářská osobnost. Připomeňme si, že mezi devíti body této škály měřící náchylnost k hodnotám vymezujícím fašizující psychologii patřil hned na prvním místě „konvencionalismus“, vymezený jako „rigidní lpění na konvenčních hodnotách střední třídy“. Následují například „poddajnost vůči autoritám“ či „autoritářská agrese — tendence k vyhledávání, odsuzování, zavrhování a trestání lidí, kteří narušují konvenční hodnoty“, „odpor k subjektivnímu, imaginativnímu a útlocitnému“, ale také cynismus, sklon k projekcím a stereotypům.

Migrační politika — vzor Kuvajt

Podnikatel Tomio Okamura proslul provokativními názory rýmujícími se nezřídka s klasickou ultrapravicí. Názory fašizujícího blogera, jakých je koneckonců plný internet a zejména stránky typu blog.idnes.cz, nečiní zajímavějším ani autorovo bohatství, ale až pozornost, jíž si získávají. Okamura je kdožvíproč často citován, jeho články vycházejí i v Literárních novinách, které druhdy měly více vkusu. A, což je ještě mnohem podstatnější, pro své názory na problematiku migrace si získal spojence v předsedovi poslaneckého klubu TOP 09 Petru Gazdíkovi, který jej podle Parlamentních listů vtahuje do diskusí nad novelou cizineckého zákona. A jaké že jsou ony Okamurovy názory, které mají být součástí diskuse o novém zákonu?

Okamura navrhuje inspirovat se Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty, tedy státy s privilegovaným domácím obyvatelstvem a bezprávnými, vykořisťovanými gastarbeitery. Ve zkratce řečeno: Dokud jsi přínosný pro společnost, můžeš tu zůstat. Když přestaneš, táhni. Posuzování přínosu má být založeno na cizincově bohatství a výši jeho příjmů (který by se prověřoval i zpětně); jen ti nejbohatší by mohli získat trvalý pobyt. Ten by totiž byl pouze za správní poplatek „v řádu minimálně kolem milionu korun“. Občanství by pak bylo vyhrazeno jen pro naprosté výjimky.

Tyto vize nepronáší nějaký ultrapravicový blábolil, ale viceprezident Asociace cestovních kanceláří. Navíc, mají-li Parlamentní listy pravdu, minimálně pro část těchto představ získal podporu významného představitele politické strany, která se rozhodla hrát v koalici roli liberální, zásadové a protifašistické síly. Můžeme tedy jen očekávat, co se z Okamurových fantasmagorií reálně projeví v novele cizineckého zákona (do níž ostatně mluví další, mlčenlivější síly, které si přejí udělat z cizinců bezprávnou pracovní sílu, která je  „k dispozici“, ale zároveň „nemá nárok“) a jak moc přispěje uvolňování podobných vizí „kuvajtské cesty“ do veřejného prostoru k legitimizaci reálných omezení svobody pohybu a přesidlování, v dalším uzavírání české společnosti a v posilování strachů před cizím.

Státní správa — Jochovi vysoce postavení spřízněnci

Nástup Romana Jocha, dlouholetého šéfa ultrakonzervativní ideologické lobby Občanský institut, do pozice poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku vyvolal oprávněný odpor. Poprask okolo tohoto schopného provokatéra ovšem zastínil kariérní vzestup jeho dlouholetých spolupracovníků z Občanského institutu, kteří nikdy neměli potřebu na sebe upozorňovat tak kontroverzními stanovisky, jako jejich bývalý ředitel proslulý obhajobou Pinocheta.

A tak vládní Sekci pro evropské záležitosti vede Vojtěch Belling, druhdy dlouhodobý spolupracovník Občanského institutu. Právě tato sekce formuluje velkou část českých pozic v Evropské unii. Jakou politiku přesně prosazují, se nedozvíme, i proto, že řada unijních dokumentů se projednává v neveřejném režimu. Levicoví a liberální novináři se příliš neptají a netlačí ke zdi. Můžeme se jen dohadovat, jaké asi postoje bývalý Jochův kolega jménem nás všech na evropské úrovni protlačuje. Poslední srpnový den to navíc vypadá, že se právě tento muž stane státním tajemníkem pro Evropskou unii.

Významnou roli získal i Matyáš Zrno — stal se zástupcem vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Na rozdíl od Jocha má tedy přímou roli v exekutivě, navíc je druhým po mírně řečeno zcela nevýrazné zmocněnkyni, která se soudě podle jejích mediálních vyjádření v řadě témat, jež má v agendě, příliš neorientuje. Zrno může podobně jako Joch využít úřadu k redefinici lidských práv, ke zdůrazňování „práv většiny“ či „práv rodiny“ proti právům menšin, žen, sexuálních a rasových menšin apod.

Tak jako Jocha si je přivedl premiér Nečas, který je oba svého času zaměstnával už na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nemá smysl prodírat se články Bellinga či Zrna a hledat v nich nějaká skandální vyjádření jochovského typu, nebo podobně jako v případě Bátory pátrat pod drobnohledem, s kým se znají a jestli mezi nimi není nějaký „extremista“. Nedá se jim čelit obvyklou skandalizační rétorikou, která fungovala (a ještě špatně) na Bátoru a Jocha. Zároveň nemáme kritickou investigativní žurnalistiku, která by nám dala přehled o tom, co jim prochází pod prsty v jejich práci vysokých úředníků, jak moc jejich východiska v radikálním křesťanském konzervativismu ovlivní náš život.

Mačeta dává rozhřešení zápalné láhvi

Kam se ostatně dostala vládní obrana lidských práv, nám ukázala nová zmocněnkyně pro tento popelkový obor před pár dny. Na co se vzmohla v reakci na zatím nejvíce znepokojující projev fašizace, reakci české společnosti na projevy násilí na severu Čech? Na poskytnutí rozhovoru, ve kterém redaktorovi iDnes.cz Janu Wirnitzerovi odkývala jednu z nejpitomějších a nejnebezpečnějších ekvivalencí posledních dvaceti let. Vyšel pod názvem: „Nevidím rozdíl mezi mačetou v baru a žháři z Vítkova, říká Šimůnková“ a je opravdu poučným čtením.

O nevalné duchapřítomnosti nové zmocněnkyně výmluvně svědčí to, že jí autor rozhovoru v otázkách formuluje už i odpovědi, které zmocněnkyně bez obtíží přijímá, a to i tehdy, pokud ví, že jsou manipulativní.