Sjezdové postřehy

Dlouholetý hlavní analytik ČSSD poskytl Deníku Referendum své postřehy o tom, jaké informace hradecký sjezd přinesl o stavu strany.

Postřeh 1: Zemanovské opium
Jestli si ještě někdo před sjezdem ČSSD naivně myslel, že Zeman stojí na její straně, pak jeho sjezdový projev navzdory onomu odporně pokryteckému ántré „stýskalo se mi po vás“, musel být zklamán. Pomiňme fakt, že Zeman jako vítěz prezidentské volby neprojevil ani trochu státnické velkorysosti a moudré smířlivosti vůči straně, které házel při každé příležitosti od roku 2003 klacky pod nohy.

Opakovaně se projevila jeho pomstychtivost a zloba, když ji obvinil, pardon, pouze její „drahošovskou“ půlku, z podrazáctví. Ovšem mnohem jasnějším důkazem, jak to Zeman s ČSSD opravdu myslí, je jeho doporučení, aby utvořila s Babišem jakousi opoziční smlouvu číslo dvě: do vlády nevstupujte, ale vynuťte si pozice náměstků či jiných významných úřednických postů, a z těchto významných pozic prosazujte svůj program.

Ale převážně záporná reakce většiny delegátů na toto Zemanovo doporučení není ještě jasným svědectvím o konečném vystřízlivění strany ze zemanovského opia. Čerstvě zvolený předseda Hamáček a místopředseda Zimola, místo aby se začali chovat jako sebevědomí vůdcové nezávislé strany a okamžitě zahájili tvrdé vyjednávání s Babišem, běží napřed za Zemanem.

ZimolaruzovkyDruhého muže ČSSD by měl někdo elementárně obeznámený s dějinami sociálnědemokratického hnutí vyškolit o takzvaných tradičních hodnotách a cílech. Repro DR

My se chceme napřed setkat s panem prezidentem,“ říká Zimola v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Proč?“, zní otázka. „Protože mu chceme poděkovat, že nás navštívil na sjezdu v Hradci Králové, a také s ním chceme konzultovat další vývoj.“ A na otázku, co říká Zemanovu návrhu, aby ČSSD za náměstky tolerovala vládu ANO, odpovídá: „…i toto bude jedno z témat, která budeme chtít s panem prezidentem otevřít a zeptat se ho, jak to myslel (O.N.).“ Tak se nechme překvapit.

Postřeh 2 – S Babišem do vlády ano i ne
Snad ale nemusí být opravdu tak zle. V diskusi na sjezdu to Zeman slízl nejen od těch, kteří jej kritizovali z pozice „chceme do vlády za tučné ministerské posty“, ale především od těch, kteří vyzývají „nechoďme do vlády s trestně stíhanou osobou“ a „získejme opětovně důvěru veřejnosti zásadovou levicovou politikou v opozici a reformními změnami strany“.

Příkladně v tomto vystoupili za senátory Milan Štěch a Jiří Dienstbier a z reakcí mnoha delegátů bylo vidět, že jim mluví ze srdce. O senátorském tvrdém doporučení nejít do vlády s trestně stíhaným Babišem se ale raději nehlasovalo a nový předseda předložil měkčí usnesení, podle kterého pro sociální demokracii představuje přítomnost takové osoby ve vládě „zásadní problém“.

Argument, že takové usnesení bylo nutné, aby novému vedení v jednání s Babišem příliš nesvazovalo ruce a už předem neodehnalo Babiše od vyjednávacího stolu, má racionální základ. Ale pozor. Může se také stát úhybným manévrem těch, kteří chtějí získat čas a odpor velké části strany proti vstupu do vlády paralyzovat.

Referendum se jeví demokratickým řešením. Nicméně nemělo by být alibistickým nástrojem pro sejmutí politické odpovědnosti stranického vedení. To by mělo mít, na základě jednání s Babišem, na vstup do vlády jasný názor, a aniž by tento názor straně vnucovali, měli by jej jasně sdělit.

Pro vstup ČSSD do vlády se mezitím bude používat řada „neprůstřelných“ argumentů. Hamáčkův (zemanovský) argument, že strana by mohla v opozici zcela vysublimovat, je „neprůstřelný“, pokud by se naplnila Zemanova věštba, že ČSSD nebude v opozici nic dělat. Já bych to vyjádřil spíše tak, že ta věštba se opravdu naplní, když strana nebude mít ujasněnou komplexní představu, za jakých podmínek může znovu nabýt své ztracené pozice.

Takové podmínky jsou dvě:
1)Když nebude zásadovou levicovou opozicí a nevyužije pro opoziční práci mnoho levicových témat, do kterých se kapitalistický oligarcha v čele vlády nepohrne.
2) Když strana neprovede nezbytnou rekonstrukci.

Pokud ovšem nové vedení takovou představu dosud nemá, není divu, že si mnozí dělají iluze o růstu strany po boku Babiše. Dokonce by se chtělo škodolibě říci, že pokud tomu tak skutečně je, nechť s ním do vlády jde a několik málo let se ještě oddává pocitům o vlastní důležitosti.

Dalším z „neprůstřelných“ argumentů může být dávání za příklad SPD v sousedním Německu. Několik zásadních protiargumentů by mělo zaznít: v sousedním Německu vyjednávají o koalici dvě největší tradiční demokratické (!) strany. V sousedním Německu socialisté vyjednávají o koalici, ve které nebude trestně stíhaná osoba (Babiš jako premiér by byl v Německu naprosto nemyslitelný).

Ale také by měl zaznít varovný argument, že němečtí soudruzi svojí účastí v koaliční vládě velmi riskují. SPD bude v koaliční vládě jen obtížně čelit pokračujícímu poklesu vlastní voličské podpory, respektive přesunu voličů k neonacistické AfD.

Postřeh 3 – Odkud spěješ, ČSSD?
Nový předseda Jan Hamáček se nechal po sjezdu slyšet, že „tentokrát to bylo o programu a o vizích“. Zdá se, že opravdu přebírá stranu v hlubokém politickém úpadku.

Nechci ignorovat fakt, že všichni kandidáti na předsedu vtělili do svých desetiminutových kandidátských projevů několik kusých zmínek o programových tématech, před kterými strana stojí. A rozhodně je třeba pozitivně kvitovat, že na tato programová témata došlo i ve sjezdové, poněkud živelné diskusi.

Sotva však sjezd dostal příležitost diskutovat nějaké ucelené programové vize a alespoň nějaký elementární návrh systémových opatření, jak se vypořádat s problémy, před kterými strana stojí: organizačními, programovými. Nicméně na všech minulých sjezdech, co pamatuji, takové dokumenty předloženy byly a vedla se o nich strukturovaná diskuse.

V tomto směru nejde jen o svědectví politické dezorientace strany, ale i o svědectví úpadku elementární štábní kultury, kterou by se mělo zpracovávání sjezdových dokumentů a vystoupení řídit. Nikdo z odstupujících místopředsedů strany nepředložil účet za svůj úsek práce od minulého sjezdu a takový účet nebyl delegátům podán ani v písemné podobě předem, jak bývalo v minulosti zvykem.

Soudný rozum si klade otázku, jak může za dané krizové situace strana racionálně a poučeně diskutovat o své budoucnosti, když její odstupující vedení nepředloží delegátům sjezdu příslušnou bilanci práce strany v minulosti? Ústně podaná bilanční zpráva prvního místopředsedy, který stranu vedl po odstoupení předsedy Sobotky, to byl absolutní propadák.

Nepřítomnost bývalého předsedy a premiéra, který měl delegátům připomenout, že ne všechno bylo špatně, že strana odvedla ve vládě kus dobré práce a že bychom v tomto směru neměli přenechávat veškerou slávu Babišovi, to byla velká chyba. Ještěže se této role zmocnil ve svém projevu přítomný slovenský premiér Fico, což ovšem působilo komicky v porovnání s tím, jak krátce předtím s ČSSD zúčtoval Zeman.

Postřeh 4 – Kam spěješ, ČSSD?
Nebylo proto překvapující, že zdrcujícím způsobem účtoval s minulým obdobím ČSSD kandidát na předsedu Zimola. I když jsme zvyklí na rituální odsudky předchozí politiky od „nových košťat“ deroucích se do vedení stran po jejich volebních prohrách, míra demagogie a nestoudnosti v Zimolově kandidátském projevu byla v tomto směru bezprecedentní.

Svůj pečlivě nacvičený projev uvedený komickou scénkou s růžovými brýlemi založil na stereotypně omílaném tvrzení, kterým roky vrážel kudlu do zad bývalému vedení. Totiž že strana volebně neuspěla, protože zradila své tradiční voliče. Přesněji že zaměnila „tradiční“ levicová témata za ta netradiční „liberální“ (fuj! fuj!).

A že je třeba „vrátit se ke kořenům“. Marně si lámu hlavu, o jaká empirická fakta se tato demagogická argumentace takzvaného „levicového křídla“ strany opírá. Pokud pečlivě analyzujeme programové prohlášení minulé vlády, do kterého se ČSSD podařilo vtělit naprostou většinu jejích volebních programových priorit, zjistíme, že zhruba devadesát procent z nich patří k tradičním levicovým (většinou socioekonomickým) tématům a asi deset procent k levicově liberálním tématům.

Jak by to ale mohl Zimola tušit, když ve svém kandidátském projevu bývalým sociálnědemokratickým ministrům zdravotnictví vyčetl, že se nezabývali ničím jiným než zákonem o zákazu kouření. Pravda, ČSSD v minulé vládě neprosadila restituce, o kterých naši koaliční partneři nechtěli nic slyšet.

Nechť se tedy Zimola co nejrychleji zasadí, aby strana mohla tuto svoji fundamentální „zradu“ na voličích odčinit. Může k tomu využít již nejbližší poradu se Zemanem, na které mu může doporučit, aby církevní restituce předjednal se svým kamarádem „vlastencem“ – kardinálem Dominikem Dukou.

Ale vážně. Možná že i v ujasňování takzvaných tradičních levicových a liberálních témat se v ČSSD blýská na lepší časy; tedy jestliže Zimola připustil, že některé výroky z jeho kandidátského projevu mnohé straníky namíchly a že si to s nimi vyříká. Především ale nový předseda Hamáček, údajně reprezentant takzvaného „středového“ proudu, by měl svému prvnímu zástupci nesmlouvavě doporučit, ať už napříště ona tradiční témata levicové sociální demokracie nikdy neprezentuje hysterickými výzvami k boji proti „nemakačenkům“, „vítačům“ či „inkluzivistům“. Soutěžení ČSSD s Okamurovou SPD v tom, komu se více líbí hnědá, není cesta, jak vrátit ČSSD (jako sociální demokracii!) ztracenou prestiž.

A někdo elementárně obeznámený s dějinami sociálnědemokratického hnutí by měl co nejrychleji druhého muže ČSSD vyškolit o takzvaných „historických kořenech“ sociální demokracie, pokud jde o její tradiční hodnoty a cíle. Stačí mu připomenout, že už v jejích počátcích sehrávaly v jejím programu stejnou důležitost socioekonomické cíle jako například osmihodinová pracovní doba, tak i liberální cíle, jako například všeobecné volební právo.

Postřeh 5: Polojasno
Příprava sjezdu byla spíchnutá horkou jehlou, a proto od něj nebylo možno nic moc očekávat. Lze si klást otázku, zda bylo možno očekávat více od sjezdu, který by byl řádně připraven v pozdějším původně plánovaném termínu a v tradičním dvoudenním formátu. Tak, že by na něm byly projednány všechny náležitosti, aby ČSSD mohla zahájit, jako personálně a programově čitelná strana, soustředěnou kampaň ke komunálním a senátním volbám.

Odpovědi na naléhavé otázky, jako například na vstup do vlády, snad mohly být podány na rozšířených ústředních výborech. Ale stalo se. Je fakt, že „ryba smrdí od hlavy“, stranou cloumají emoce, a tudíž nějaké to nejrychlejší řešení v tomto směru má svou nezastupitelnou důležitost. Ovšem kromě toho, že ČSSD má v čele nového předsedu a prvního místopředsedu, že strana může začít jednat s Babišem o podmínkách vstupu do vlády (jakoby, proboha, předtím jednat nemohla), a že účast Babiše v této vládě představuje „zásadní problém“, sjezd nepřinesl o moc více.

To hlavní, kam se strana bude hodnotově a organizačně vyvíjet, na to sjezd jasnou odpověď nedal. Mluvme tedy spíše o polojasnu.

Personální unie mezi Hamáčkem a Zimolou je jimi vydávána za překonání programového schizmatu v sociální demokracii. Jistě, všichni tuší, že toto je určitě výchozí předpoklad, aby se strana opět hodnotově našla.

O žádné reálné překonání tohoto schizmatu tu však zdaleka ještě nejde a znovu se ukazuje, jak nebezpečnou se stává politika, která chce přebít skutečnost dojmy, a ještě nebezpečnější, pokud jde o záměrně vyvolávané falešné dojmy.

Ovšem už na dalším setkání delegátů prodlouženého sjezdu, se možná dozvíme, zda se vyjasní. Z diskusních příspěvků mnoha delegátů bylo patrné, že v této pro stranu velmi těžké době má šanci se prosadit kritický a zároveň konstruktivní rozum.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Krotká liberálně-konzervativní strana se zbytky sociální rétoriky Středa, 21.Února 2018, 18:14:49

Hamáček se charakterizoval jako reprezentant středového, tedy klasicky liberálního proudu, Zimolu jako reprezentanta tradičního, konzervativního, přesněji národně socialistického křídla. Hamáček i Zimola byli zvoleni, protože oba jsou přijatelní jako pro Zemana, tak pro Babiše. Hamáček byl asi nejlepší volba ze špatných řešení, která byla na stole. Ale bude mít tato dvojice šanci, navíc bez přítomnosti jakékoli levicové, sociálně demokratické politiky udělat něco pro revitalizace sociální demokracie? A může tento stav výrazněji ovlivnit Hejduk jako jediný představitel sociálně demokratické politiky, pokud by se náhodou ocitl v širším vedení sociální demokracie? Nepřeji sociální demokracii nic zlého, ale pochybuji. Třeba přijde časem opravdu tlak na reformu zdola ze strany členské základny. Prvním takovým testem by mohl bianko šek pro Babišovu vládu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.