Tak už dochází k bolševizaci (zemanizaci a babišizaci) sociální demokracie.

Ale nikoliv, jde jen ó nezodpovědnost Jakuba Patočky. Městská konference pochybila, to se stává, nikdo není neomylný. A Patočka, místo aby se choval jako slušný člen spolku, do kterého dobrovolně vstoupil, a odvolal se k příslušnému revizními orgánů, nechal vše být, dokonce si oddechl. Pominul svoji občanskou povinnost bránit se proti bezpráví a přispěl tak k další degeneraci ČSSD.

Chápu to, před deseti lety jsem se v analogické situaci zachoval docela stejně.

zlomit nad tou stranou definitivně hůl.

A začít znovu a od samého začátku...:)

Díky, pane Patočko, za Vaše prohlášení. Já když slyším, že někdo byl odněkud vyloučen bez možnosti bránit se, tak mne to pokaždé utvrzuje v tom, že tam, kde chybí láska k bližnímu, žádné právo, instituce ani etické kodexy nepomohou.

Kde není láska, tam opanuje moc úplně všechno. A kde nade vším vládne moc, tam se místo snahy o porozumění bouchá do stolu a vylučuje. V lepším případě, jak nás učí zkušenost.

Přeji Vám, aby Vás moc, která namísto služby vylučuje, neodradila od konání dobra.
Váš Jiří Vyleťal

Já sám jsem byl ve svém životě vyhazován prakticky ze všech spolků a institucí, kam jsem kdy jenom strčil špičku nosu (včetně jisté pražské univerzity). A to právě pro mou nepřekonatelnou "posedlost" mířit kritiku i do vlastních řad; a vlastně především do vlastních řad, neboť jedině tak je přece možno odstranit vlastní nedostatky. a získat tím na síle.

Takže si teď nejsem zcela jistý, jestli mám J. Patočkovi vyjádřit mou solidaritu (neboť vím sám jak se člověk cítí když ho vyhazují odněkud, kde se domnívá mít své ideové zakotvení) - anebo mu ale spíše pogratulovat.

Neboť - pomimo všech těch ideologicky fixovaných spolků je člověk nakonec mnohem svobodnější.

V každém případě: v tom aktu vyloučení J. Patočky z (brněnské) sociální demokracie se opět jednou ke slovu přihlásil Věčný kádrovák. Tedy ten člověk (přesněji řečeno: funkcionář), který žije v nezlomném přesvědčení, že kdokoli říká něco jiného nežli je zavedený úzus v našem spolku, ten je nepřítel, a je třeba se ho zbavit. Administrativním opatřením, stvrzeným rozhodným úderem razítka.

Brněnská sociální demokracie vylučuje své podnikavé, nápadité, kritické a aktivní členy a pěstuje si ty, kteří se mýlí se stranou - viz Lucie von Drakova - to je trajektorie předlistopadové KSČ.

Kromě Sobotky a Dienstbiera se nikdo nevyjádřil? Ani Zaorálek nebo Hamáček?

Myslím, že se báli, aby Jakub Patočka nekandidoval na předsedu sociální demokracie a tak ho radši vyloučili. Vzhledem k tomu, že se pravděpodobně ukáže, že vyloučení odporuje stanovám, posílili jeho šance kandidovat na předsedu sociální demokracie. Udělali z Jakuba Patočky nejviditelnějšího člena sociální demokracie.

Chápu, že Jakubu Patočkovi se mohlo ulevit, protože jeho členství v ČSSD byl snadnou záminkou na to devalvovat jeho publicistické působení (nedávno to předváděl Jaroslav Plesl v ČT 24).
Jenomže to ukazuje na skutečně tristní stav v brněnské ČSSD - který může ukazovat, jak to s touto stranou vypadá všude možně.

Nikdy jsem ČSSD nevolil, ale jako strana s evropským zázemím dávala určitou naději na udržení našeho směřování ke skutečné demokracii. Teď se ukazuje, že ta strana je ještě v horším stavu, než ukázal nedávný volební debakl. Tam jí utekli voliči, kteří ve skutečnosti nikdy opravdovými sociálními demokraty nebyli, nýbrž zamrzlými národovci, k Babišlovi. Teď ale sami likvidují členství člověka, který byl jedním z mála členů, které šlo ještě brát vážně.

"není dost možná chtít po všech členech strany, aby si navzájem četli své deníčky, blogísky a podobně.. "

Názorná ukázka toho, jaké vážnosti se v ČSSD v Žabovřeskách těší levicoví intelektuálové. Leckde jinde v to v ČSSD asi nebude o moc lepší. Otázka je zda se po členech stran dá chtít, aby četli vůbec něco.

vymazávání herců z hotových filmů, vyretušovávání popravených politiků z fotografií a vylučování politických konkurentů ze stran...

Podle mne Jakub Patočka neudělal nic, za co by se mělo vylučovat. Osobně nemám na správnou polohu brněnského nádraží jednoznačný názor, ale podobné spory tady budou vždy - viz například otázka stěhování pardubické nemocnice. Ale jako důvod k takovým soudům zní podobné argumenty skoro jako špatný vtip.

Nikde jsem neviděl informaci o zaplacení členských známek za minulý rok - to by se ale neřešilo na konferenci. Takže jsem zvědav na výsledek pokračování, může to ledacos napovědět.

Píšete, že máte "nepřekonatelnou "posedlost" mířit kritiku i do vlastních řad; a vlastně především do vlastních řad, neboť jedině tak je přece možno odstranit vlastní nedostatky. a získat tím na síle".
Mám otázku: kdo tím získá na síle? Vy osobně nebo ty "vlastní řady"? Pochopila jsem totiž, že vlastně pro tu svoji kritickou náturu žádné nemáte.
Musím k tomu napsat toto: Já mám paradoxně tentýž problém jako vy - že totiž nemám žádné "vlastní řady", ačkoliv já na rozdíl od vás kritickou náturu nemám. Naopak mám spíš tendenci každého chápat, i když ne vždycky omlouvat. Například chápu i toho Kellera, který se bojí, aby náhodou nezvítězila pravda a láska, protože on by pak asi neměl o čem psát. Přesto je mi líto, že ta slova napsal a vyhloubil tím další příkop.

"Postavit se do okruhu síly protivníka" - takto tuto záležitost poněkud šroubovaně vyjádřil Hegel.

Pro Hegela byla cesta k pravdě, k pravdivému poznání dialektický proces. To jest: pravda se nezískává nějakým jednorázovým aktem, nějakým okamžitým "prozřením" - nýbrž je to proces krok za krokem, kdy se nám postupně odkrývají různé části pravdy. A ty různé části jsou nejenom rozdílné, ale navíc stojí (napřed) ve vzájemné opozici. To jest: ukazují se nám jako protiklad, jako protikladná, navzájem neslučitelná mínění.

Hegel tvrdí v podstatě toto: vystřílet na protivníka munici svých v l a s t n í c h argumentů - to není nic složitého. Také to tak dělá každý.

Ale Hegel říká: nedělejme si to tak jednoduché. Nežli myšlenkovou pozici našeho odpůrce odvrhneme se vším všudy, postavme se napřed do toho "okruhu jeho síly". Tedy, vezměme vážně právě ty jeho nejsilnější argumenty. Neboť jedině tak si můžeme osvojit tu část pravdy, kterou jsme sami ještě nezískali, ke které jsme sami ještě nedospěli.

No, a ta "kritika do vlastních řad" - to je jenom druhá stránka té samé věci. Kdo není schopen sebekritiky, kdo tedy není ochoten připustit ty protiargumenty do svého vlastního názoru - ten nevyhnutelně zůstane uzavřen jenom v té své vlastní částečné pravdě, a nikdy nebude schopen pokročit dál.

Ale s tím Kellerem - tady opravdu nevím, do jakého "okruhu jeho síly" by bylo možno se ještě postavit. Jak to trefně vystihla paní Zemančíková, z celého dřívějšího Kellera dnes zůstal už jenom ten sarkasmus. Já z něj cítím vlastně už jenom jakousi zapšklou nenávist, nic víc.

Slovo sebekritika má jasný význam jen pokud se týká vlastní osoby, tedy když například Josef Poláček kritizuje Josefa Poláčka.

Ve veřejném diskursu lidé sami sebe skoro nikdy nekritizují a slovem "sebekritika" myslí kritiku druhých. Vyzývat druhé k sebekritice je ovšem velmi oblíbená činnost.

Sebekritika v doslovném slova smyslu by bylo například, kdyby pan Poláček začal uvažovat o tom, že ho třeba ze všech spolků vyhodili, protože něco dělá špatně.

Pane Kubičko, pokud neschopnost či neochotu ztotožnit se nekriticky s tou či onou ideologií budeme chápat jako (charakterovou) vadu, pak jsem si všemi těmi vyhazovy a vyloučeními ovšem skutečně sám vinen.

Pane Poláčku, nejde o ztotožňování se s ideologií (to jste zase hezky zamluvil). Jde o ztotožňování "kritiky do vlastních řad" - čímž asi míníte kritiku nějaké organizace, spolku, kolektivu, prostě skupiny lidí - se sebekritikou.
Škoda, že nevím, jestli máte manželku. Pokud ano a pokud byste ji někdy za něco kritizoval, zkuste jí vysvětlit, že ta vaše kritika je vlastně sebekritikou. Vždyť spolu žijete v jedné domácnosti, že? Možná (odpusťte mi tu ironii) by touto "sebekritikou" vaše manželství získalo na síle.

Jakub Patočka má myslím s panem Poláčkem něco společného.

Toho prvního pěkně charakterizovala paní Zemančíková srovnáním s Ladislavem Klímou, jako věčného libera, který nikdy do žádné organizace nezapadne. Diví se ale tomu, proč vlastně Patočka snaží se do nějakých struktur zařadit. Ladislav Klíma po tom netoužil, byl individualista nejen povahou, ale i přesvědčením.

Myslím, že to lépe funguje z opačné perspektivy.
Každá živá politická strana potřebuje osobnosti. A ty jsou obvykle neskladné a neštosovatelné. Strana, která funguje s potřebnou mírou vnitřní demokracie, potřebuje nejen osobnosti, které ji aktuálně vedou, ale také ty, které představují alternativu.

Koncem 90. let existovalo v ČSSD silné napětí, byly v ni osobnosti hodně nepohodlné vládnoucímu směru, ale nevylučovalo se. Strana, která nezvládne žít s ani s poměrně názorově konformní a lidsky komunikativním Jakubem Patočkou, je nemocná a neplní jednu ze svých základních funkcí. Patočka ČSSD životně nepotřebuje, ČSSD bez aktivních a osobitých členů či sympatizantů nepřežije. Altnerovské dluhy ji příliš neohrožují, ale fakt, že poslední vrstva lidí, kteří diskutují o tom, kam má směřovat a jak má fungovat, do české sociální demokracie vstupovala na přelomu tisíciletí, je smrtící (po zlomu tisíciletí už z těch známých vidíte jen mocenské hráče a kariéristy -- nic proti tomu, ti jsou také potřeba, ale nestačí a jsou oproti lidem Patočkova typu snadno nahraditelní).

Sebekritičnost je vzácná na úrovni jednotlivců, organizací i států. V současnosti se zdá být obecně zase jednou na ústupu. Za sebekritičnost nelze ovšem pokládat odhalování a vylučování "elementů" schopných kritiky vlastního společenství, či vůbec lidí, kteří ještě ctí nějaké ideály.

ČSSD na jižní Moravě předvedla jak v případě Jakuba Patočky, tak i v případě Bohuslava Sobotky svou malost. Lidé, kteří pro sociální demokracii většinou mnoho neudělali (kdyby vstupovali do strany dnes, byla by to, ano, strana ANO), se nyní nechali zneužít k nedemokratickému kroku a výzvě. Přitom nebylo chybou Sobotky ani Patočky, že čtyřleté vládní období ČSSD začínalo i končilo manifestací nejednoty, dvojím pokusem (podruhé úspěšným) o odstranění předsedy strany z funkce. Pokles preferencí a hlasů pro sociální demokracii byl nevyhnutelný, je ostatně celoevropského rázu. Avšak lidé, kteří si mysleli, jak dobře si vybrali značku, na horší výsledek reagovali neloajalitou, která ve straně zakořenila a zdomácněla. Neúspěch pak vyústil v politickou nevěrohodnost a nesolidnost a přerostl v debakl.

Jde o to, paní Hájková, že já jsem z těch "spolků" byl vylučován vlastně dřív, než bych se vůbec stačil stát jejich členem. (Pokud za takovýto "spolek" teď nebudeme považovat pražskou Karlovu univerzitu; tam jsem dokázal vydržet celé tři roky, nežli začalo hrozit reálné nebezpečí vyloučení, z důvodů ideologické diverze.) Takže ten Váš model s tím že tato kritika jejich chování by byla zároveň mou vlastní sebekritikou, opravdu neplatí. (A s tou Karlovou univerzitou jsem opravdu v manželském svazku nebyl.)

Naprosto klasický byl případ, kdy jsem byl během mých studií na mnichovské univerzitě přizván do kroužku tamějších marxistů. A ačkoli se jednalo prakticky jenom o kroužek čistě diskusní, vyloučili mě z něj okamžitě hned po prvním sezení - protože jsem se opovážil uvést v pochybnost určité marxistické kánony.

Přitom - já jsem tak učinil opravdu v tom nejlepším přesvědčení, že jedině tím když se tato problematická místa marxistické teorie prodiskutují do hloubky, že jedině tak je možno pokročit někam dál, že jedině tak marxismus může opět získat na síle a přesvědčivosti. Ovšem, něco takového ti ostatní nedokázali strávit, pro ně mé kritické myšlenky byly okamžitě projevem hereze.

- Mimochodem, když se o několik let později rozpadl Sovětský svaz a s ním prakticky celý komunismus, dozvěděl jsem se, že právě z těch kteří se tehdy nejnesmiřitelněji zasazovali o mé vyloučení, se náhle stali - vyznavači tvrdého kapitalismu!

A musím říci, ani mě to tak příliš nepřekvapilo. Už tehdy jsem měl pocit, že leckterým se tam jedná daleko spíše jenom o jejich vlastní profilaci, nežli skutečně o věc marxismu.

moje hypotéza je ta, že Vás z diskusních spolků vylučují ne pro nepřijatelnost Vašich názorů, ale proto, že nikoho jiného nepustíte ke slovu

Pan Poláček píše, že některým šlo jen o jejich "vlastní profilaci, nežli skutečně o věc marxismu".
Ale panu Poláčkovi vlastně taky nejde o věc marxismu. Několikrát nám tu tvrdil, že marxista není. Tak oč mu jde?
Očekávám, že napíše, že mu jde o pravdu.

Máte skutečně pocit, pane Kubičko, že mé příspěvky na DR Vás nějak omezují v tom, vyjadřovat zde své vlastní názory?...

Díky, paní Hájková, odpověděla jste naprosto dokonale za mě.