Prohlášení k mému „vyloučení“ z ČSSD
Jakub PatočkaMěstská konference České strany sociálně-demokratické v Brně 11. listopadu rozhodla o vyloučení šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky ze strany. K události zveřejňujeme jeho prohlášení.
Ze sociálních sítí a z textových zpráv jsem se dověděl, že městská konference ČSSD v Brně 11. listopadu 2017 údajně rozhodla o mém „vyloučení“ ze strany. Doneslo se mi, že důvodem má být snad můj podíl na organizaci referenda o poloze nádraží v Brně a má kritika ČSSD za její postoj k této věci. Rozhodnutí městské konference pokládám za věcně nepřijatelné, formálně neplatné a především za pošlapání ideálů sociálnědemokratického hnutí.
1. Podle stanov má člen právo „účastnit se všech jednání kteréhokoli orgánu strany, pokud tento orgán projednává závažné okolnosti týkající se jeho osoby“. Dále stanovy uvádějí, že na „takové jednání musí být člen ČSSD řádně pozván dopisem do vlastních rukou“. Nebyl jsem ale dopisem do vlastních rukou pozván ani na jediné jednání, kde se záležitost zřejmě projednávala. Ani na členské schůzi mé místní organizace v Žabovřeskách před čtrnácti dny se nikdo nezmínil o tom, že se taková věc chystá. Rozhodnutí, které porušilo má členská práva, pokládám za neplatné. Ani komunisté nevylučovali ze strany tak, že by na příslušné jednání dotyčného člena nepozvali.
Chápu to, před deseti lety jsem se v analogické situaci zachoval docela stejně.
A začít znovu a od samého začátku...:)
Kde není láska, tam opanuje moc úplně všechno. A kde nade vším vládne moc, tam se místo snahy o porozumění bouchá do stolu a vylučuje. V lepším případě, jak nás učí zkušenost.
Přeji Vám, aby Vás moc, která namísto služby vylučuje, neodradila od konání dobra.
Váš Jiří Vyleťal
Takže si teď nejsem zcela jistý, jestli mám J. Patočkovi vyjádřit mou solidaritu (neboť vím sám jak se člověk cítí když ho vyhazují odněkud, kde se domnívá mít své ideové zakotvení) - anebo mu ale spíše pogratulovat.
Neboť - pomimo všech těch ideologicky fixovaných spolků je člověk nakonec mnohem svobodnější.
V každém případě: v tom aktu vyloučení J. Patočky z (brněnské) sociální demokracie se opět jednou ke slovu přihlásil Věčný kádrovák. Tedy ten člověk (přesněji řečeno: funkcionář), který žije v nezlomném přesvědčení, že kdokoli říká něco jiného nežli je zavedený úzus v našem spolku, ten je nepřítel, a je třeba se ho zbavit. Administrativním opatřením, stvrzeným rozhodným úderem razítka.
Kromě Sobotky a Dienstbiera se nikdo nevyjádřil? Ani Zaorálek nebo Hamáček?
Jenomže to ukazuje na skutečně tristní stav v brněnské ČSSD - který může ukazovat, jak to s touto stranou vypadá všude možně.
Nikdy jsem ČSSD nevolil, ale jako strana s evropským zázemím dávala určitou naději na udržení našeho směřování ke skutečné demokracii. Teď se ukazuje, že ta strana je ještě v horším stavu, než ukázal nedávný volební debakl. Tam jí utekli voliči, kteří ve skutečnosti nikdy opravdovými sociálními demokraty nebyli, nýbrž zamrzlými národovci, k Babišlovi. Teď ale sami likvidují členství člověka, který byl jedním z mála členů, které šlo ještě brát vážně.
Názorná ukázka toho, jaké vážnosti se v ČSSD v Žabovřeskách těší levicoví intelektuálové. Leckde jinde v to v ČSSD asi nebude o moc lepší. Otázka je zda se po členech stran dá chtít, aby četli vůbec něco.
Nikde jsem neviděl informaci o zaplacení členských známek za minulý rok - to by se ale neřešilo na konferenci. Takže jsem zvědav na výsledek pokračování, může to ledacos napovědět.
Mám otázku: kdo tím získá na síle? Vy osobně nebo ty "vlastní řady"? Pochopila jsem totiž, že vlastně pro tu svoji kritickou náturu žádné nemáte.
Musím k tomu napsat toto: Já mám paradoxně tentýž problém jako vy - že totiž nemám žádné "vlastní řady", ačkoliv já na rozdíl od vás kritickou náturu nemám. Naopak mám spíš tendenci každého chápat, i když ne vždycky omlouvat. Například chápu i toho Kellera, který se bojí, aby náhodou nezvítězila pravda a láska, protože on by pak asi neměl o čem psát. Přesto je mi líto, že ta slova napsal a vyhloubil tím další příkop.
Pro Hegela byla cesta k pravdě, k pravdivému poznání dialektický proces. To jest: pravda se nezískává nějakým jednorázovým aktem, nějakým okamžitým "prozřením" - nýbrž je to proces krok za krokem, kdy se nám postupně odkrývají různé části pravdy. A ty různé části jsou nejenom rozdílné, ale navíc stojí (napřed) ve vzájemné opozici. To jest: ukazují se nám jako protiklad, jako protikladná, navzájem neslučitelná mínění.
Hegel tvrdí v podstatě toto: vystřílet na protivníka munici svých v l a s t n í c h argumentů - to není nic složitého. Také to tak dělá každý.
Ale Hegel říká: nedělejme si to tak jednoduché. Nežli myšlenkovou pozici našeho odpůrce odvrhneme se vším všudy, postavme se napřed do toho "okruhu jeho síly". Tedy, vezměme vážně právě ty jeho nejsilnější argumenty. Neboť jedině tak si můžeme osvojit tu část pravdy, kterou jsme sami ještě nezískali, ke které jsme sami ještě nedospěli.
No, a ta "kritika do vlastních řad" - to je jenom druhá stránka té samé věci. Kdo není schopen sebekritiky, kdo tedy není ochoten připustit ty protiargumenty do svého vlastního názoru - ten nevyhnutelně zůstane uzavřen jenom v té své vlastní částečné pravdě, a nikdy nebude schopen pokročit dál.
Ale s tím Kellerem - tady opravdu nevím, do jakého "okruhu jeho síly" by bylo možno se ještě postavit. Jak to trefně vystihla paní Zemančíková, z celého dřívějšího Kellera dnes zůstal už jenom ten sarkasmus. Já z něj cítím vlastně už jenom jakousi zapšklou nenávist, nic víc.
Ve veřejném diskursu lidé sami sebe skoro nikdy nekritizují a slovem "sebekritika" myslí kritiku druhých. Vyzývat druhé k sebekritice je ovšem velmi oblíbená činnost.
Sebekritika v doslovném slova smyslu by bylo například, kdyby pan Poláček začal uvažovat o tom, že ho třeba ze všech spolků vyhodili, protože něco dělá špatně.
Škoda, že nevím, jestli máte manželku. Pokud ano a pokud byste ji někdy za něco kritizoval, zkuste jí vysvětlit, že ta vaše kritika je vlastně sebekritikou. Vždyť spolu žijete v jedné domácnosti, že? Možná (odpusťte mi tu ironii) by touto "sebekritikou" vaše manželství získalo na síle.
Toho prvního pěkně charakterizovala paní Zemančíková srovnáním s Ladislavem Klímou, jako věčného libera, který nikdy do žádné organizace nezapadne. Diví se ale tomu, proč vlastně Patočka snaží se do nějakých struktur zařadit. Ladislav Klíma po tom netoužil, byl individualista nejen povahou, ale i přesvědčením.
Každá živá politická strana potřebuje osobnosti. A ty jsou obvykle neskladné a neštosovatelné. Strana, která funguje s potřebnou mírou vnitřní demokracie, potřebuje nejen osobnosti, které ji aktuálně vedou, ale také ty, které představují alternativu.
Koncem 90. let existovalo v ČSSD silné napětí, byly v ni osobnosti hodně nepohodlné vládnoucímu směru, ale nevylučovalo se. Strana, která nezvládne žít s ani s poměrně názorově konformní a lidsky komunikativním Jakubem Patočkou, je nemocná a neplní jednu ze svých základních funkcí. Patočka ČSSD životně nepotřebuje, ČSSD bez aktivních a osobitých členů či sympatizantů nepřežije. Altnerovské dluhy ji příliš neohrožují, ale fakt, že poslední vrstva lidí, kteří diskutují o tom, kam má směřovat a jak má fungovat, do české sociální demokracie vstupovala na přelomu tisíciletí, je smrtící (po zlomu tisíciletí už z těch známých vidíte jen mocenské hráče a kariéristy -- nic proti tomu, ti jsou také potřeba, ale nestačí a jsou oproti lidem Patočkova typu snadno nahraditelní).
ČSSD na jižní Moravě předvedla jak v případě Jakuba Patočky, tak i v případě Bohuslava Sobotky svou malost. Lidé, kteří pro sociální demokracii většinou mnoho neudělali (kdyby vstupovali do strany dnes, byla by to, ano, strana ANO), se nyní nechali zneužít k nedemokratickému kroku a výzvě. Přitom nebylo chybou Sobotky ani Patočky, že čtyřleté vládní období ČSSD začínalo i končilo manifestací nejednoty, dvojím pokusem (podruhé úspěšným) o odstranění předsedy strany z funkce. Pokles preferencí a hlasů pro sociální demokracii byl nevyhnutelný, je ostatně celoevropského rázu. Avšak lidé, kteří si mysleli, jak dobře si vybrali značku, na horší výsledek reagovali neloajalitou, která ve straně zakořenila a zdomácněla. Neúspěch pak vyústil v politickou nevěrohodnost a nesolidnost a přerostl v debakl.
Naprosto klasický byl případ, kdy jsem byl během mých studií na mnichovské univerzitě přizván do kroužku tamějších marxistů. A ačkoli se jednalo prakticky jenom o kroužek čistě diskusní, vyloučili mě z něj okamžitě hned po prvním sezení - protože jsem se opovážil uvést v pochybnost určité marxistické kánony.
Přitom - já jsem tak učinil opravdu v tom nejlepším přesvědčení, že jedině tím když se tato problematická místa marxistické teorie prodiskutují do hloubky, že jedině tak je možno pokročit někam dál, že jedině tak marxismus může opět získat na síle a přesvědčivosti. Ovšem, něco takového ti ostatní nedokázali strávit, pro ně mé kritické myšlenky byly okamžitě projevem hereze.
- Mimochodem, když se o několik let později rozpadl Sovětský svaz a s ním prakticky celý komunismus, dozvěděl jsem se, že právě z těch kteří se tehdy nejnesmiřitelněji zasazovali o mé vyloučení, se náhle stali - vyznavači tvrdého kapitalismu!
A musím říci, ani mě to tak příliš nepřekvapilo. Už tehdy jsem měl pocit, že leckterým se tam jedná daleko spíše jenom o jejich vlastní profilaci, nežli skutečně o věc marxismu.
Ale panu Poláčkovi vlastně taky nejde o věc marxismu. Několikrát nám tu tvrdil, že marxista není. Tak oč mu jde?
Očekávám, že napíše, že mu jde o pravdu.
V textové online diskusi skutečně člověk může psát libovolně dlouhé příspěvky aniž by druhým bránil v tom činit totéž, ale v živém rozhovoru to tak není, tam se o čas soupeří.