Výsledek letošních sněmovních voleb naplnil nejtemnější očekávání, a možná je dokonce překonal. Všechny dílčí úspěchy — Pirátů, ODS, STAN — blednou ve světle monumentální výhry ANO, podpořené kontingentem Okamurových poslanců, který způsobuje, že jakákoli funkční většina bez jedné z obou protisystémových stran není možná.

Není důvodu revidovat nic na tom, co jsme o hnutí ANO napsali před volbami: svou povahou představuje vážnou hrozbu pro českou demokracii. Je ale evidentní, že se o tom nepodařilo přesvědčit dost voličů. Naopak zdá se, že finální mobilizace vyšla Babišovi. Slabou útěchou nám může být, že jej volil jen zhruba každý pátý občan.

Práce na odhalení pravé podstaty Babišova politického podniku ale nepřišla vniveč, protože velká většina parlamentních stran, ať už pod tlakem svých voličů či z vlastního poznání, se nyní staví k možnosti jakékoli spolupráce s Babišovým ANO veskrze zdrženlivě. Dosavadní postoj sněmovních stran tak ukazuje, že Andrej Babiš nemusí mít nijak snadnou cestu nejen k sestavení vlády, ale mimořádně obtížně se mu může stloukat také sněmovní většina, která by zablokovala jeho vydání k trestnímu stíhání.

Jako příznivý osudový moment se tu ukazuje, že SPD a ANO nemají společně většinu, děkujme za příznivou souhru okolností, která přenesla STAN, TOP 09 i KDU-ČSL těsně přes pět procent. Hlasování o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání tak bude nejdůležitějším politickým konfliktem nadcházejícího období. Je také možné, že poskytne jedinečnou příležitost k mobilizaci občanské společnosti a ke konání masových protestů s cílem vytvořit zdola tlak na poslance, kteří by snad mohli nad vydáním Babiše a Faltýnka z rozličných důvodů — napadá nás jich hned několik — váhat.

To je základní úkol pro nejbližší období. Řádově závažnější úkoly ale čekají ve střednědobém výhledu.

Strategickým cílem demokratických stran musí být vyvolání předčasných voleb, v nichž by obnovily svou sněmovní převahu. Cesta k jeho dosažení se zatím ale nejeví nijak snadná, protože většina, která by měla na rozpuštění sněmovny zájem, se bude hledat velmi obtížně. Proto nejrychlejší cestu k předčasným volbám představuje možnost, že se ani na třetí pokus nepodaří nikomu vládu sestavit. A k tomu, pokud nikdo nebude chtít jít do vlády ani s ANO, ani s SPD, vede přímá cesta. Mohly by příští volby dopadnout hůř? Upřímně řečeno: ANO. Ale spíše ne.

Pro případ, že Babišova vláda vznikne na půdorysu, jehož součástí bude ukončení trestního stíhání, a povězme si rovnou, že si lze těžko představit jakoukoli jinou sestavu než ANO, KSČM a SPD, která by si něco takového „lajzla“, pak se musíme připravit na velmi temné období těžkého defenzivního zápasu o uhájení co nejširšího prostoru svobody a demokracie. Je dobré do něj vstoupit s následujícími zásadami, které mohou prospět i do nejbližších dní.

1. Nenaříkat. Co se stalo, stalo se. K ničemu nepomohou lamenty na český národ, komunismus, kapitalismus, dějiny, složitou dobu či geopolitickou polohu. Rozhodně je hlubokým omylem tvrzení, že většina českých voličů odmítla liberální demokracii. Výsledek ODS naznačuje, že voliči dost možná odmítli pouze nevěrohodné představitele liberální demokracie. Ba nevíme ani, jak velké množství voličů Andreje Babiše jeho spolek — mylně — pokládá za volbu v mezích liberální demokracie. Víme ale, že takových není málo. Liberální demokracie stojí na premise, že všichni lidé bez rozdílu ras, vyznání či sociálního statusu jsou v jádru dobří. Liberálně demokratické strany prohrály dost možná hlavně proto, že se mnozí jejich představitelé v souladu s touto premisou nechovali.

2. Analyzovat. Především je nutné výsledky analyzovat. Za zvláštní podrobnou pozornost samozřejmě stojí debakly Strany zelených i ČSSD, ústup KSČM. Nejedná se o debakl levice, ale o debakl levicových stran. To je rozdíl. O analýzu si říkají také relativní úspěchy Pirátů, ODS a STAN. Musíme se také snažit pochopit, proč se v takové míře lidé přimykají k Okamurovi. Ze všeho nejdůležitější ale bude analyzovat, jak se stalo, že skoro třicet procent hlasů dostal Agrofert. K tomu pár poznámek již dnes.

Na debatách během turné Žlutého barona jsme pravidelně dostávali otázku, co může člověk udělat. Pravidelně jsme na ni odpovídali: „Najděte si aspoň jednoho voliče Agrofertu a rozmluvte mu to.“ Radovali jsme se z desítek příběhů a dopisů, vyprávějících o tom, kde a jak se to komu podařilo. Realita je ale taková, že se jednalo o kapky v moři.

Babiš evidentně plošně zasahuje propracovanou komunikací segment občanů, který vyrazil k volbám s odhodláním dát mu svůj hlas. Zdá se, že mírné zvýšení volební účasti padá na vrub lidem, které dokázal zmobilizovat právě on. Jeho odpůrci totiž jeho voliče neznají a prakticky nic o nich neví.

Cestou na debatu o volebních výsledcích do České televize v sobotu večer mi řekl taxikář: „Všichni, koho znám, ho volit nechtěli. A nakonec má nejvíc.“ Nabízím čtyři základní důvody, proč Babiš vyhrál:

• Po celou dobu vyprávěl konzistentní a uvěřitelný příběh. Vykreslil v něm sama sebe jako schopného podnikatele, který se vyšvihl, nemůže se tu už ale dívat na ty nepořádky, které způsobují neschopní, žvaniví politici, a tak to přišel napravit. Vyhrnul si rukávy a vše, co vláda udělala dobrého, byla jeho zásluha, zatímco za všechno špatné opět mohli neschopní žvaniví politici. A cokoli proti němu kdokoli namítá, je kampaň neschopných žvanivých politiků, které chce on, schopný podnikatel Babiš, připravit o jejich prebendy. Je to sice beze zbytku lež, ale je uvěřitelná a moc hezky se poslouchá.
• Babiš vyprávěl tuhle pohádku lidem, kteří byli připravení naslouchat mu, protože jejich vlastní obraz o politické reprezentaci z velké části odpovídal tomu, co jim on o ní říkal.
• Ovládl komunikační kanály, které optimálním způsobem právě toto sdělení jeho klíčovým cílovým skupinám dopravovaly. Stěžejní roli v tom hrála jeho vlastní média, kompletní Mafra, a v ní nejen Lidové noviny a MF Dnes, nýbrž také stranou pozornosti prakticky zcela stojící, zdarma rozdávané, lokální týdeníky 5+2 a Metro. A samozřejmě také Impuls i obě komerční televize, v nichž si opatřil přízeň a podporu. Jak si cení Andrej Babiš role, kterou pro něj sehrál jeho mág sociálních sítí Marek Prchal, dnes už ví celý svět. Lze říct, že Babiš si koupil klíčové segmenty komunikačních prostředků politické veřejnosti u nás. Politická soutěž je tím fatálně pokřivená. Demokracie, až bude mít znovu tu příležitost, musí v tomto ohledu razantně zasáhnout.
• Celá politická reprezentace i řada segmentů občanské společnosti včetně tak zvané nové levice ho dlouhodobě podceňovala a nedokázala na jeho vzestup adekvátně reagovat. Bylo a zůstává hrubou chybou, že demokratické strany dávno nepřistoupily k bojkotu jeho médií, jimž svou účastí propůjčují nepatřičnou legitimitu. Bylo též těžkou chybou, že ČSSD kompletní Agrofert nevypudila v květnu z vlády. Jak jsme tehdy psali, byla to její poslední možnost, jak se vymanit z trajektorie směřující ke krachu.

3.Neopovrhovat Babišovými voliči, jen jeho sluhy.

Neopovrhujme Babišovými voliči, jen jeho sluhy. Je třeba rozlišovat mezi prospěcháři, oportunisty, úplatnými manipulátory a jejich oběťmi. Repro DR 

4. Babišovy voliče vyhledávat, naslouchat jim a mluvit s nimi věcně a vstřícně. Mělo by to jít snadno: je to každý pátý člověk s voličským oprávněním, kterého potkáte na ulici. A zopakujme si tu ještě jednou. Výraz „Koblihy“ vyhraďme pro Faltýnka, Brabce, Prchala, Kubovičovou, Hanče a kroužek nejvěrnějších služebníků bosse. O Babišových voličích dnes už víme i to, že se jedná z velké části o starší lidi, původní elektorát levice. Neznáme je ale důkladně, málo víme o jejich motivacích. Přemýšlejme o nich se zvídavostí. Nepochybně jsou mezi Babišovými stoupenci také oportunisté, nepochybně spousta nenapravitelných fanatiků. Ale také ohromná spousta, zajisté převážná většina, takových, kteří jsou prostě jen oběťmi Babišova podvodu, věří mu tak, jako mu dlouhou dobu věřil třeba Bohumír Rada. Mluvme s nimi s vědomím, že potřebují terapii, nikoli konfrontaci. Fakt, že o nich víme tak málo, navíc prozrazuje, že naše komunikace je uzavřena v bublině, do které nepronikají jejich hlasy. Nelze se tedy pak divit tomu, že naopak naše hlasy nepronikají k nim.

5. Organizovat. Je potřeba zvednout se od strojů a vyjít mezi lidi. Musíme najít jiné komunikační kanály, kterými se k Babišovým voličům dostaneme. Je to otázka tvořivého přístupu k organizační práci, která se týká politických stran, občanských struktur i médií. Právě na Babišova média by se měla zaměřit další fáze snah o bojkot „Babišových výrobků“. Závisí na tom alespoň mírné narovnání zdejšího komunikačního prostředí. Každý ale musí opustit mentalitu, v jejímž rámci si střeží „své jisté“ a musíme začít tvořit nevirtuální, reálné sociální sítě. Je třeba hledat nové cesty a metody, jak se organizovat, jak se k lidem dostat, jak spolu mluvit. Jednou z inspirací pro každého, kdo se tu o něco snaží ve veřejném prostoru, jistě mohou být fenomenální úspěchy Macronova liberálního či Corbynova radikálně sociálnědemokratického proudu. Politické tradice u nás jsou jiné, řádově mdlejší než ve Francii a Anglii. Nebudeme-li se to ale snažit změnit, zůstane to tak na věky.

6. Být solidární. Může se stát, že Babiš sestaví jednobarevnou vládu, že si podporu, třeba od komunistů a Okamury, prostě nějak koupí. Je to nejčernější scénář, ale nikoli nepravděpodobný. Bude pak velmi nebezpečný. Bude mít v rukou represivní aparát a bude se snažit celou společnost dostat nesmlouvavě pod kontrolu. Už teď můžeme vidět, jak média Agrofertu spustila bubnovou palbu, jejímž cílem je zlikvidovat v čele ODS Petra Fialu, aby mohla stranu ovládnout Babišova pátá kolona pod vedením Václava Klause juniora a přivést ji bossovi do vlády.

Politika v demokracii má za všech okolností dva aspekty: snahu formulovat co nejprogresivnější pozici a snahu hledat co nejširší, z povahy systému vždy minimálně většinovou, shodu. Součástí kompetentní progresivní demokratické politiky musí být péče o co nejpříznivější možné podoby takových většin. Příliš mnohá prostředí na tak zvané nové levici, ale i ledaskde jinde, chronicky zanedbávala druhý aspekt, neboť se zcela pohroužila do formulování co nejčistší vlastní pozice. Je to omyl, který vede do ghetta, nikoli k vlivu.

Je čas na úplnou změnu strategie. Spočívá v tom, že i na lidi jako Petr Fiala je nyní třeba hledět jako na naše dílčí spojence. Všechny demokraty bez rozdílu, včetně demokratů v komunistické straně, jako je například Jiří Dolejš, je třeba nyní zahrnovat solidaritou, která se teď opravdu musí stát naší zbraní.