České volby v mezinárodním srovnání: v něčem unikátní, v něčem typické

Zatímco strany okamurovského typu jsou v Evropě běžné, Piráty mají už jenom na Islandu a tak silná strana jednoho podnikatele, jako je u nás ANO, je naprostý unikát. Kde se teď obrodně inspirují KSČM a ČSSD?

Výsledky voleb do naší Poslanecké sněmovny zaujaly tentokrát výjimečně i nejčtenější evroamerická média a důvod je zřejmý: na přední místa pronikla tři netradiční uskupení. U Okamurovy SPD se jedná především o zaujetí kuriozitami – Reuters začíná svou zprávu přímo konstatováním, že uspěla strana člověka, který „vybízel Čechy k procházkám kolem mešit s prasaty a k tomu, aby přestali jíst kebab“. Jinak se píše o islamofobní profilaci SPD a úspěchu další síly, jež žádá odchod členské země z EU.

Je to pochopitelně rozpačitá vizitka. Strany okamurovského typu ovšem v Evropě znají. Když se odpočte cibulkovský otisk v podobě slibu hmotné odpovědnosti a přímé odvolatelnosti politiků a specificky okamurovské propojení politiky s vlastním kšeftem, může se SPD programově pobratřit s posthaiderovskými Svobodnými nebo lepenistickou Národní frontou.

Tomio Okamura má ve svých fotoprezentacích společné snímky s většinou lídrů současné evropské krajní pravice. Zde s Marine Le Penovou. Foto FB prezentace Tomia Okamury

Že u nás neměla strana jako SPD dosud tak velké zastoupení, je dílem role, již v české politické krajině hrála až do letoška KSČM, a dílem postupného vzestupu a následně zase rychlého zapadnutí dalších podobně orientovaných stran: Sládkových republikánů, Národní strany Petry Edelmannové, Dělnické strany Tomáše Vandase, Suverenity Jany Bobošíkové, Věcí veřejných, různých protiunijních koalic a v posledních letech Zemanovců.

I z voličů SPD vypadne občas nějaké to moudro o plynových komorách, celkově vzato najdeme ale v evropských parlamentech i daleko děsivější hnědé strany: bulharská Ataka, slovenští kotlebovci nebo maďarský Jobbik, o řeckém Zlatém úsvitu nemluvě.

Unikáty: Piráti a ANO
Evropskou zvláštností letošních voleb jsou naopak Piráti. Západ EU si svoji pirátskou horečku už odbyl v letech 2009–2014, přičemž nejvýraznějšími se staly úspěchy německých pirátských stran v sérii zemských voleb kolem roku 2011. Ve volbách spolkových roku 2013 ale už Piráti propadli a po sérii vnitřních sporů zmizeli ze scény.

Silná pirátská strana se drží doposud jenom na Islandu, zde jde však o radikální uskupení, které se vydělilo ze zelené levice a chce pokračovat v naplňování plánů někdejší „islandské revoluce“, zejména v prosazení takzvané občanské ústavy. Klasická pirátská strana, jež staví především na boji za transparentnost, otevřenost, svobodu projevu a maximálně volnou výměnu idejí, je v současné době ve Sněmovně pouze u nás.

Odpověď na otázku, proč se Piráti prosadili zrovna tady a teď, bude chtít více dat a důkladnou analýzu. Z prvního zamyšlení se ale nabízí poukaz na charismatické vůdce, energii vzniklého kolektivu, dobře využitou poptávku po razantní, a přitom neideologické alternativě mezi mladými a brilantně zvládnutou kampaň.

Islandští Piráti se ustavili v roce 2012 kolem někdejší poslankyně Strany levicových zelených Birgitty Jonsdottir, známé radikální bloggerky a šiřitelky myšlenek islandské revoluce. Foto archiv NS

Ještě daleko větší nevídaností v rámci EU je ovšem triumf uskupení ANO 2011 Andreje Babiše. Evropa zná strany kolem bohatých podnikatelů, tyto však bývají buďto jen slupkami pro kandidaturu dotyčného na starostenskou, regionálně-vládní či ceremoniálně-prezidentskou funkci, anebo jsou malé a přinejlepším středně úspěšné: ANO Pavola Ruska, Sme rodina Borise Kollára, Team Stronach Franka Stronacha či Soukromníci Iva Valenty – žádná z těchto příkladných podnikatelských stran posledních let nedorostla síly, která by se dala srovnávat s Babišovou nyní.

Pouze na východě Evropy lze nalézt opravdu mocné strany ovládané velkopodnikateli, třeba Blok Petra Porošenka na Ukrajině nebo Gruzínský sen Bidziny Ivanišviliho. Strany tohoto typu ale nastoupily až po změnách režimů, ve chvílích, kdy staří politikové prchali houfně do vnitřního anebo přímo zahraničního exilu.

Pomine-li se zkušenost s boháči-spasiteli ve vedeních tradičních stran, jako byl maďarský Ferenc Gyurcsány, a pak specifikum lotyšského oligarchy Andrise Škeleho z 90. let, o kterém dodnes mnozí soudí, že byl spíš pračkou špinavých peněz z Ruska než skutečně o-své-vůli-fungujícím premiérem, nabízí se už jen příklad Silvia Berlusconiho. S univerzální odpovědí „Je to kampaň“ na jakýkoliv vlastní skandál nebo vyšetřování přišel mimochodem právě on.

Berlusconi ovšem nastupoval proti tradičním stranám v roce 1994 ne se svým blokem, ale ve volební alianci se seveřanskými a jižanskými autonomisty, na níž byl politicky zcela závislý. A i když byla Forza Italia do značné míry pod jeho osobní kontrolou, dokázal po prvním volebním triumfu udržet vládu jen rok a půl. Do vedení státu se potom vrátil v roce 2001, ale i v dalších letech musel brát vždy ohled na podnikatelské svazy, na silné italské odbory, na vlády jednotlivých italských regionů, na justici („komunistickou justici“, jak říkával), na excelentní italský tisk a na druhou polovinu televizního trhu – tu, kterou neovládal.

Bude mít Andrej Babiš u nás teď taková omezení a protiváhy?

Silvio Berlusconi (vlevo) nerozhodoval nikdy sám. Stálost jeho politického postavení závisela zpravidla na spojenectví se severoitalskými autonomisty a jihoitalskými postfašisty. Zde s Umbertem Bossim, letitým vůdcem Ligy severu. Foto iLQ

V americkém prostředí jsou politikové-businessmani poměrně běžní. Samo ANO poukazovalo často na příklad Michaela Bloomberga, jenž jako vlastník zpravodajské agentury Bloomberg kandidoval úspěšně na starostu New Yorku. Ve státech Latinské Ameriky je zase zcela normální, že se některý z bohatých magnátů staví vždy před prezidentskými volbami do čela pravicové fronty.

V Americe nicméně funguje takřka všude prezidentský systém a každý kandidát je svým způsobem více šéf než politický lídr. A je-li dnes Andrej Babiš srovnáván s Donaldem Trumpem, jde spíš o titulkový oslí most. Ano, oba jsou magnáti a ano, oba zbohatli v rámci establishmentu, proti němuž se následně vydali bojovat. Oba též používají podobnou výmluvu pro své bývalé pakty s těmi, vůči nimž se dnes vymezují – to víte, byl jsem podnikatel, a ten musí umět jednat se všemi. Znám takto alespoň zkorumpovanost systému zevnitř a vím, kde řezat, shodně říkají.

Ale rozdílů je mnohem více: Trump čelí od počátku a každý den kritice všech velkých médií s výjimkou stanice Fox, jejichž redaktoři šmejdí i v těch nejvzdálenějších koutech prezidentovy minulosti; Trumpův majetek nedává prezidentovi v USA zdaleka takové možnosti jako Babišův u nás a Trump též závisí na podpoře víceméně solitérních a vlastní-zájmy-sledujících kongresmanů Republikánské strany, nikoliv na plně loajálním klubu řadových poslanců.

Jako Mečiar, nebo jako Fico?
Úspěchem Pirátů, ale zejména triumfem Babišova ANO, se stává česká Sněmovna v rámci EU skutečným unikátem. Neobstojí srovnání ani s nedávným nástupem Sebastiana Kurze v Rakousku, který má přes babišovské pravomoci jasně omezený politický mandát a silné dolnorakouské a hornorakouské základny, jimž se bude zodpovídat. Neobstojí ani srovnání s nástupem Emmanuela Macrona ve Francii, jehož síť sympatizantů, pomahačů a vlivu je dána spíše určitým druhem nadějí, investičních zájmů a nekritického obdivu, podobně, jako byla síť Obamova.

Sněmovní síla ANO je dnes obdobná, jako byla síla Mečiarova HZDS po volbách 1994, tedy před nástupem nejtvrdší Mečiarovy éry, ale i taková, jaká je síla Ficova Smeru od voleb posledních. Na mandáty není tak velká jako Orbánova Fideszu v Maďarsku nebo Kaczyńského Práva a spravedlnosti v Polsku.

Záleží tedy na ostatních stranách. Záleží na Senátu. A záleží na mladých puškách v Babišových médiích, které pomáhaly dosud ANO jako mediální kobra vyšťourávat a zdůrazňovat nešvary jeho protivníků. Budou tito mladí novináři pokračovat stejně, i když se z někdejších stran establishmentu stanou teď opoziční chuděry, nebo zaměří pozornost na novou stranu moci? Toto vše dohromady určí, zda bude Babišova moc bližší Mečiarově v 90. letech, nebo Ficově dnešní, tedy když odpočteme oligarchovy peníze.

Vladimír Mečiar získal v roce 1994 do koalice dvě malé okrajové strany, jejichž poslanci mu ve všem ochotně asistovali. Zde Mečiar dnes, už v důchodovém věku. Repro z televizního vysílání

V čem naše letošní volby skončily naopak typicky, je výsledek tradičních levicových stran. Starou komunistickou levici, klasické socdem strany i liberálně-konzervativní pravici vysávají všude v Evropě populisté a nacionalisté. Pravici se daří místy přizpůsobovat, což bylo nejlépe vidět v letošních holandských a rakouských volbách, nebo na konci minulého roku na profilaci francouzského prezidentského kandidáta Françoise Fillona, i když jeho šance pak zničila masmédia rozvířením aféry se zaměstnáváním rodinných příslušníků.

Stará komunistická levice se buď moderně zradikalizuje, nebo spokojí s vedením radnic či prací v regionech, anebo bude živořit.

Sociálně demokratické strany přitom vymyslely zatím trojí reakci: za prvé, změnu vedení doplněnou o energičtější přístup a zájem o to, čím žijí jejich přirození voliči, aniž by se radikálně změnil program – to se povedlo trochu v Rakousku, trochu v Portugalsku, trochu ve Španělsku, a jak zjevno z říjnových voleb v Dolním Sasku, tak přece jen trochu i v Německu; za druhé, změnu vedení primárkami a posun doleva, tedy k razantním opatřením corbynovského střihu, což je britský model, anebo za třetí, silové vystupování, dobré vztahy s velkopodnikateli a boj o národovecké voliče. Pro to se rozhodl už dávno Smer Roberta Fica na Slovensku a o několik let později PSD Victora Ponty v Rumunsku.

Čtvrtá cesta – postavit do čela vitalitou sršícího člověka, vsadit na liberální hodnoty a souběžně podpořit všechny druhy domácího průmyslu, aby nadhodnota zůstávala doma – ta se testuje zatím v Kanadě a možná bude příští rok v Itálii, vyhraje-li Matteo Renzi volby.

Již brzy uvidíme, kde se rozhodnou inspirovat naše strany, nebo zda vymyslí nějakou vlastní cestu. Třeba tak budou letošní volby v evropském srovnání ještě unikátnější, než se dnes jeví.

Možný je ale stále i pravý opak: vláda koalice pod vedením ANO skončí – řekněme – po devatenácti měsících kvůli policejnímu vyšetřování jako první koalice Berlusconiho. A Piráty rozhádá například spor o přistěhovaleckou politiku, násilí na levicových demonstracích či vnímání sexismu, jako se stalo v Německu. Naše letošní volby budou pak vnímány po čase jen jako určitá epizoda, jako nakonec docela typické.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Příčiny úpadku tradičních stran Pondělí, 23.Října 2017, 10:22:2

Patří se ještě doplnit, že jako příčiny úpadku tradičních levicových stran v Evropě jsou nejčastěji uváděny:

1) objektivní oslabení možnosti řešit v rámci současného systému problémy sužující jejich tradiční voliče (prekarizace práce, ne vždy úplně zvládnuté přistěhovalectví, nemovitostní bubliny, pocit nespravedlnosti z rychlého bohatnutí jedněch a chudnutá druhých, nadnárodní fungování průmyslu i služeb apod.) Tradiční strany jsou zde považovány za méně kompetentní,

2) dosud nepodchycené nové druhy bezpečnostních a jakoby-civilizačních hrozeb, navíc zdůrazňované novým typem médií,

3) proměna způsobů oslovování voličů a vedení kampaní, na níž si zatím nedokázaly tradiční strany zvyknout (jiný typ lídrovství, čitelnost, údernost, vtipnost, využívání soc sítí, nový typ marketingu).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtá cesta sociální demokracie? Pondělí, 23.Října 2017, 11:51:26

Už celá léta upozorňuji na to, že sociální demokracie (zdaleka nejen ta česká) trpí tím, že není schopna - až na malé výjimky - do svého čela postavit přesvědčivé lídry. Nedá se nic dělat, ale ve volbách se prosazuje ten, kdo dokáže před veřejností (a především před televizními kamerami) vystupovat sebevědomě, sebejistě, přesvědčivě, s alespoň určitým základním charizmatem.

A stejně tak konstatuji znovu a znovu, že tato fatální neschopnost sociálních demokracií získat do svých řad agilní a energické osobnosti není nijakou náhodou, nýbrž je objektivně podmíněná. A to sice tím, že sociální demokracie už nemá žádné skutečně aktivní, progresivní cíle. Jejím jediným programem je už jenom čirá defenzíva - obrana dosažených sociálních výdobytků. A pak není možno se divit, že se může prezentovat ponejvíc stejně tak defenzivními, pasivními "lídry", kteří nemají šanci oslovit moderního, aktivního (mladého) voliče.

Byla by tedy řešením ona v textu zmíněná "čtvrtá cesta": "postavit do čela vitalitou sršícího člověka, vsadit na liberální hodnoty a souběžně podpořit všechny druhy domácího průmyslu", jako v současné době v Kanadě? (Že by v Itálii mohl Renzi dosáhnout nějakého přesvědčivého vítězství, se jeví značně nepravděpodobným.)

Ten problém je: ta kanadská "čtvrtá cesta" se zdá daleko spíše variantou raketového nástupu Marcona, snad i Obamy: ten mladý, vitalitou skutečně sršící Trudeau slíbil všechno všem, vzbudil - právě tou mladickou svěžestí a vitalitou - celou řadu nadějí; ale už se začíná projevovat, že jenom s čistě osobní vitalitou se nadlouho nevystačí. A že se svými smělými plány a vizemi čím dál tím více naráží na realitu.

Připomeňme si Obamu: ano, ten zcela jistě symbolizoval ty "liberální hodnoty"; ale reálné prosadit s nimi nedokázal téměř nic. A politické kyvadlo se pak přesunulo k velice neliberálnímu Trumpovi.

Co se české sociální demokracie týče, tak ta teď ještě navíc velice utrpěla tím, že se pro potenciální voliče stala nakonec zcela nečitelnou, právě co se jejích (liberálních) hodnot týče. Nebylo vůbec zřetelné, jestli sociální demokracii více reprezentuje slušňácký, ale nevýrazný Sobotka, anebo ale sveřepý šerif Chovanec s koltem u pasu. Anebo Zaorálek, stojící někde uprostřed, aniž by bylo ale tak zcela jasné, kde vlastně.

Takže ti co si přáli spíš toho antiimigrantského šerifa odešli rovnou ke zcela nepochybně čitelnému Okamurovi; zatímco ti co chtějí mít prostě pořádek ve státě přeběhli k Babišovi, který dokáže - přes všechny své aféry - navenek stále ještě velice přesvědčivě vytvářet dojem solidního a spravedlivého machra, ale s mnohem přesvědčivějším výrazem, ne-li přímo charismatem.

Takže, co dál? - Pro sociální demokracii vyhlídky zůstávají i nadále velice chmurné. Sice je dost dobrým právem možno očekávat, že v budoucnu - poté co se pravděpodobně rozpadnou Piráti, poté co Okamurovci ukáží svou naprostou ideovou prázdnotu, a poté co i sám Babiš svým reálným vládnutím do nemalé míry ztratí glanc - že tedy v budoucnu dojde opět ke zpětnému pohybu voličských hlasů k tradičním stranám, z čehož bude profitovat i sociální demokracie.

Nicméně, ten zásadní deficit sociální demokracie v současné epoše zůstává i nadále, neřešený a vlastně neřešitelný: naprostá ztráta skutečně progresivních cílů, pro které by bylo možno získat rozhodující část veřejnosti.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

K příčinám úpadku levicových stran Pondělí, 23.Října 2017, 19:48:51

promluvil Jeremy Corbyn, lídr britských labouristů:
http://casopisargument.cz/2017/10/23/zbavte-se-neoliberalismu-pak-muzete-znovu-vyhravat-rika-jeremy-corbyn-evropskych-stredolevicovym-stranam/

Co znamená zbavit se neoliberalismu?
Levice se musí opřít o voliče střední třídy a nedopustit, aby se propadali do chudoby. Ne jako dosud, aby občany propadající se do chudoby zachraňovala sociálními dávkami a sociálním bydlením (tedy aby jen zmírňovali důsledky zvětšující se nerovnosti), ale aby nepřipustila ubývání střední třídy a možnost propadat se do chudoby. Jinými slovy měla by se přímo zaměřit na zmenšování rozdílů mezi bohatými a chudými, poměřovat tímto hlediskem každý krok. Místo zmírňování důsledků rozvírání nůžek mezi bohatými a chudými, nastolit program snižování příjmové a majetkové nerovnosti.

Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon hromadění majetku do nekonečna. V Platónově Zákonech se hovoří o tolerovatelných rozdílech okolo pětinásobku. Aristotelés v Politice sice žádné číslo neuvádí, ale zato mluví o užitečné velikosti majetku, na kterém člověk ještě dokáže sám hospodařit a starat se o něj. Nad nesouměřitelností dnešních rozdílů v příjmech a majetku by asi jen nevěřícně kroutil hlavou, protože dobře věděl, že velké rozdíly jsou zdrojem nespokojenosti a nesoudržnosti. Dokonce zná i pojem středního stavu, a je přesvědčen, že by měl být co největší, protože skrze něj se společnost domlouvá jak s těmi nahoře, tak s těmi dole, a drží pohromadě.

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Pondělí, 23.Října 2017, 21:51:45

Výborná komparativní úvaha.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

oprava Pondělí, 23.Října 2017, 21:58:42

Namísto
Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon hromadění majetku do nekonečna.
patří
Aristotelés v Politice chválí Solóna, který prosadil zákon o zákazu hromadění majetku do nekonečna.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 23.Října 2017, 23:58:58

Paní Blaženo, my jsme to pochopili. Díky.
Tedy: Neuvalovat EET na všechny, kteří vydělají pár korunek navíc.
Podporovat družstevnictví.
Co ještě?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 24.Října 2017, 10:34:26

Přesně naopak, pane Pospíšile: jak Platón tak Aristoteles by se téměř jistě stavěli za EET - jakožto kontrolu toho, aby si nikdo neuléval peníze stranou, v rozporu se zájmy celé obce.

Družstevnictví: to by snad podporoval Platón (spíše ale ne); ale v žádném případě ne Aristoteles. Aristoteles naprosto zásadně odmítal jakoukoli pospolitost vlastnictví - neboť že to vede nakonec jenom k neustálým vzájemným sporům, když nejsou dány jasné rozhodovací hierarchie.

V každém případě: ty myšlenkové recepty antických myslitelů sice říkají naprosto přesně a správně, s plnou platností i pro dnešní čas, č e h o by bylo zapotřebí dosáhnout (sociálně homogenní společnosti bez velkých majetkových rozdílů) - ale naprosto nedávají návod pro rozvinutou průmyslovou civilizaci, j a k toho dosáhnout.

Jak toho dosáhnout za podmínek kapitalismu, který je ve své nejvlastnější podstatě založený na neustálé maximalizaci vlastního prospěchu, tedy zisku - což časem zcela nevyhnutelně vede právě k těm dramatickým až drastickým majetkovým rozdílům, které se vytvářejí v současné době.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Co ještě pane Pospíšile? Úterý, 24.Října 2017, 16:16:14

Ano, podporovat družstevnictví, a taky návazně zřídit českou banku na podporu drobných a středních podnikatelů a družstev... Je toho strašně moc, co by bylo potřeba, a co neuskutečněné je důvodem, proč jeden a půl milionů občanů raději v těchto volbách volilo Babiše, než strany establishmentu, které to nechaly dojít až tak velké obecné nespokojenosti.

Je toho strašně moc, co by bylo třeba změnit.
Namátkou zprůhlednit vlastnictví. Copak je normální stav, že tady nikdo pomalu neví, co komu patří? Například akcionáři by měli vědět, k jakému majetku jejich akcie patří. Aspoň to, když už s tím majetkem sami nehospodaří. A lidé, kteří používají služby nějaké instituce, by měli vědět, komu ta instituce ve skutečnosti patří. S ručením omezeným přece neznamená vůbec bez ručení. Aspoň morálně by se měl dát dohledat někdo odpovědný.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Poláčku, Úterý, 24.Října 2017, 16:23:43

říkáte triviality, protože nerozlišujete mezi nadčasovými principy a konkrétními opatřeními, které ty principy uvádějí do praxe.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 24.Října 2017, 16:28:29

Když ona ta Corbynova slova nezískají dostatečnou sílu, dokud sám nevyhraje volby. Naopak hned za kopečky od nás máme cestu národovecké levice Roberta Fica jdoucí na ruku velkým finančním skupinám, která vyhrála volby už několikery a vyhrávat dosud nepřestává.

Zdeněk Jehlička - Praha

vyhrát volby nestačí Úterý, 24.Října 2017, 17:06:26

Bernstein tvrdil, že cíle nejsou ničím, ale hnutí vším. Když dnes sledujeme Corbyna, nelze nevidět ten masový nárůst členské základny a hnutí na jeho podporu Momentum s dalšími statisící sympatizanty, které mu získávají silnou oporu v regionech a nemalý vliv při formování místních politik. Corbyn se může opřít nově i o odbory a politická hnutí na levici, která stála doposud stranou (Labour Party Marxist), jakož i o řadu periodik kriticky podporujících jeho projekt (Red Pepper, Red Pages aj.).

Může tak stavět politiku na širších základech, než obsahuje jedno dvě volební období. I když je pravda, jak řekl jiný klasik - Miloš Zeman - moc leží ve vládě.

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Úterý, 24.Října 2017, 23:41:6

Může být Zdeňku, ale troufám si na základě toho, co pozoruju po Evropě, tvrdit, že dokud nevyhraje, dá se o možnosti, že by se zrovna ČSSD inspirovala u něho, jen snít.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Zato Babiš Středa, 25.Října 2017, 11:16:10

možná inspiruje další evropské oligarchy s mocenskými ambicemi.

Dosud to vypadalo jako standardní příběh - v minulých volbách dosáhl dílčího úspěchu, stal se aktivním politikem, dostal se do hledáčku žurnalistů, vyšly najevo různé věci, nakonec byl za jednu obžalován a vydán ke stíhání, a - překvapení - v nových volbách byl proti očekávání populárnější než dřív. Když se to zdařilo jemu, může se to zdařit i jiným.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.