Být politikem neznamená jen dělat politiku jako řemeslo, profesionálně dobře, nýbrž je to také poslání: pokusit se o vytvoření takového systému vztahů mezi lidmi a mezi lidmi a institucemi, který zajistí zvyšující se úroveň života ve svobodě, a takový způsob soužití občanů, který při všech přirozených konfliktech udržuje soudržnost společnosti a garantuje důstojný život všech lidí. A to nejen po materielní, ale také po duševní, kulturní a mravní stránce.

Takovým způsobem soužití je zatím ze všech známých státních forem - přes všechny své slabosti — výhradně pluralitní a zastupitelská demokracie. To vyžaduje, aby politik v ní měl především pevnou soustavu hodnot, jimž chce sloužit a které považuje za obecně užitečné.

I v době, kdy úsudek veřejnosti ovlivňují vypjaté emoce, kdy hrozí převládnout bouřlivé nálady, strach, předsudky a pododbně, je politik povinen tyto deviace korigovat - a postavit se i proti proudu veřejného mínění, jestliže usoudí, že to směřuje k zhoršení společenského systému, například k omezení dosud dosažených práv a životní úrovně, nebo to ohrožuje morální zdraví společnosti. Takovým politikem byl například T. G. Masaryk, který proti fanatické zamilovanosti národa do podvržených Rukopisů, oslavujících velikou národní minulost, neváhal prokázat s několika stejně upřímnými muži, že to jsou báchorky, vymyšlené sice v dobré vůli, ale přece jen nepravdivé.

Politik hodný toho jména nesmí podléhat oportunisticky takovým hnutím a proudům, které ve skutečnosti směřují k zhoršení systému tím, že se například pokoušejí oslabit funkci parlamentu, aby mohli stát a společnost ovládat autoritativními metodami, nebo kultury a veřejné morálky. Jinak se stává jen profesionálním machrem, který ovládá řemeslo politické manipulace a natáčí své plachty podle směru větru bloudivého veřejného mínění - a ne podle střelky principů a hodnot, které mají být směrnicí jeho politického programu.

Nedávno zveřejnili sociální demokraté Jihočeského kraje, respektive jeho někdejší hejtman Jiří Zimola Desatero, jak postavit sociální demokracii znovu na nohy. Začíná střízlivým konstatováním: „Musíme se znovu naučit chápat voliče. Musíme vědět, co je trápí, o čem přemýšlejí, některými našimi tématy jsme se jim totiž vzdalovali a vnucovali něco, co nechtěli. Pokusme se získat zpátky ty, kteří od nás odešli.“

To je jistě jedna důležitá stránka politické práce. Ale úkolem politické strany takového ražení, jako je sociální demokracie, není jen pasivně se řídit veřejným míněním a náladami voličstva. Strana má působit na veřejnost nejen tím, že se stane zastáncem jejích potřeb a požadavků, ale musí veřejnost upozorňovat i na rozpornost a škodlivost některých názorů, šířených populisty a jejich medii.

Patří k nim i záměrné vyvolávané panické nálady a předsudky, které jsou vodou na mlýn jejich mocenských plánů. Musí být také obráncem svobod a občanských práv, i když velká části lidí si jejich ohrožení neuvědomuje, protože jim zloba, strach nebo soustředění na méně závažné dílčí záležitosti všedního dne kalí pohled na ty podstatné faktory velké skutečnosti, jako je uspořádání státu a veřejného života, které ovlivňuje celý jejich život. V Desetaru Jihočechů se však o hodnotách, které je třeba dnes bránit, moc nemluví.

Jiří Zimola, který hřmí „musíme se vrátit ke kořenům“, cituje jako jeden z údajných kořenů sociální demokracie heslo: „Žij a nech žít, to musí být základní imperativ moderní společnosti a moderní ČSSD.“

Avšak heslo „Žít a nechat žít“ nebylo v kořenech sociální demokracie, nýbrž bylo bojovým argumentem nastupující podnikatelské buržoazie v 18. století, která tehdy bojovala o volnost svého podnikání. Měl by místo toho citovat věty z programů sociální demokracie, které od jejího založení až po dnešek zůstávají vepsány ve štítu strany, protože vyjadřují její poslání: jde v nich o osvobození člověka ze závislosti hospodářské, politické i ideologické, také ze závislosti na předsudcích a polopravdách, které omezují svobodu myšlení a slouží většinou jen těm, kteří kalí vodu.

Desatero klade důraz na taktické dovednosti, jak získat voliče.Není to bez důležitosti, neboť bez voličstva je každá strana bezzubá. Ale nesmí se přitom podřizovat okamžitým náladám a rozhořčením, vyvolávaným zcela záměrně politiky, kterým demokracie je přítěží, a mezinárodní solidarita podezřelá.

Nechceme být novou populistickou stranou, která je vedena kolísavou náladou ulice, ale chceme zastávat a bránit hodnoty svobodného, spravedlivého a po všech stránkách důstojného života lidí této země právě proti populistům a jejich propagandistickým manýrům, ať disponují hnutími, mediálními kampaněmi nebo hodně vysokými státními funkcemi spojenými v národě stále ještě s určitou autoritou. Sociální demokracii šlo vždy především o to vrátit člověku svobodu a důstojný život, vymanit ho z hospodářské závislosti a povznést ho také „z duševního zakrnění“, jak to bylo vyjádřeno například v programu sociální demokracie z počátku dvacátého století.

I dnes jde o to, usilovat o takové uspořádání společnosti, v němž nebude možné manipulovat člověka hospodářsky, politicky nebo duchovně respektive šířením strachu, polopravd nebo pobouření podle potřeby nové vládní elity a nevypočitatelných populistických hnutí, která po posledních parlamentních volbách mohou dosáhnout s podporou komunistů nadpoloviční vládní většinu — třebas jen od případu k případu.

Desatero nám však místo toho navrhuje hlavně taktiku, jak obnovit volební sílu strany. Volá po návratu do ulic: „Vzhůru do hospod, na fotbal a na vesnické tancovačky!“ Tam musíme vysvětlovat náš program. Přestaňme být jen „kluci z plakátů“ a „papaláši z limuzín,“ volá se tam dále. Jak je to působivé!

Ale zvýší se tím produktivita politické práce strany? Myslím, že autor (či autoři?) Desatera to ve svatém nadšení pro líbivou formulaci přehnali. Agitky, které se navrhují, jsou tou nejprostší činností strany. Ale za každou agitací musí být vidět kus poctivé politické práce, aby byla přesvědčivá. Ne u tancovaček, ale ve výrobních dílnách, v kancelářích, v obchodech, na vesnicích i ve městech, mezi důchodci stejně jako mezi středoškolskou a vysokoškolskou mládeží a také mezi intelektuály je třeba sondovat, co je tlačí a získávat lidi pro podporu naší práce, našeho programu.

Tam je třeba naslouchat a vést diskuse, neboť tam je těžiště velké části jejich životů. Tam uslyšíte nejen o všedních záležitostech, které naplňují jejich každodenní rutinní život, nejen remcání na to či ono, ale i o nevšedních úvahách odpovědných lidí, kteří si dělají starosti o osud našeho státu a život budoucích generací. To je ovšem mnohem náročnější, než chodit do hospod a k tancovačkám.

Aby bylo možno realizovat doporučovanou taktiku zaměřenou na získávání ztracených voličů po hospodách a tancovačkách, navrhuje se v posledním článku Desatera, aby strana eventuelně prodala svůj majetek včetně Lidového domu. Ten je pro tvůrce Desatera jen barákem, cennou parcelou uprostřed města, za kterou se pohrnou do kasy stamiliony.

Ale Lidový dům není jen barák, není jen cenná parcela uprostřed Prahy. Je svědectvím jejího celospolečenského poslání, její role ve společnosti, pro kterou vybojovala všeobecné a rovné volební právo, osmihodinovou pracovní dobu, všeobecné sociální pojištění, právo na odpočinek, právo na svobodu projevu a shromažďování, nezávislost soudů na mocenských skupinách či politických nebo hospodářských autoritách, prostě větší nezávislost člověka na faktorech politických, hospodářských, ideologických nebo na metodách psychického svádění či naopak drastického zastrašování.

Je to symbol úcty k životům, bojům, práci a obětavosti dřívějších generací sociálních demokratů. Neboť téměř stočtyřicetiletý zápas strany byl především bojem o osvobození a povznesení pracujícího člověka jako bytosti nadané lidskými právy.

Kdo prodává duši a krev svých předchůdců, svých politických předků, pomníky jejich práce a obětavosti, jen proto, aby měl dost peněz na vlastní politické podnikání — ten se jako sociální demokrat sám těžce diskvalifikuje. Opouští hodnoty, jimiž je sociální demokracie zakotvena ve vývoji civilizace a národa, opouští její poslání a slouží jen sběru jakýchkoli hlasů, které mu mají dát pocit velikosti.

↗

Kdo prodává duši a krev svých předchůdců, svých politických předků, pomníky jejich práce a obětavosti, jen proto, aby měl dost peněz na vlastní politické podnikání — ten se jako sociální demokrat sám těžce diskvalifikuje. Foto WmC

„Velikosti“ třebas i k lidské malosti, k vystrašeným reakcím a k rezignaci na naplnění toho podstatného: sociální spravedlnosti ve svobodě, nezávislosti a lidské důstojnosti. Neboť není možný žádný pokrok v naplňování sociální spravedlnosti bez demokracie! To jsme poznali v období, kdy dirigismus politických bossů v diktatuře jedné strany prohlašoval lživě za „socialismus“ příkaznický režim, jehož smyslem bylo udržet na věčné časy vedoucí roli strany i při hlubokých sociálních rozdílech, které vytvořil mezi privilegovanými a těmi, kdož se mu jevili „nespolehlivými“.

A proto postavit se proti pokusům populistů všech odstínů o rozředění demokracie novými autoritativními tendencemi, jaké zastávají některá hnutí nebo někteří vysocí státní funkcionáři, je dnes akutní povinností sociální demokracie. Sociální demokraté by se měli zamyslit nejen nad charakterem doporučení, která jim navrhují chodit za voliči do hospod a na fotbalové stadiony. Ale měli by přednostně myslet na své celospolečenské, vpravdě civilizační poslání, které vyžaduje věrnost k hodnotám sociální spravedlnosti, solidarity a svobody, jež lze naplnit jen opravdovou politickou prací a pravdivou informací v demokratickém rámci - a demokratickým způsobem.

Desatero je formulováno jako opoziční stanovisko proti dosavadnímu vedení. Opozice ve straně je často požehnáním. Umožňuje nakypřit myšlení, přezkoušet zaběhnutá tvrzení, procedury, organizační struktury. Ale opozice, která se spojuje s vnějším nepřítelem, je vražedná.

To ukázalo spojenectví Fierlingerovy levičácké frakce s komunisty v poválečných letech a hlavně v únoru 1948, které skončilo likvidací sociální demokracie v červnu 1948. To ukázala i tajuplná lánská schůzka některých vedoucích funkcionářů strany s Milošem Zemanem po volbách v roce 2013, kde šlo o rozložení strany, o převzetí vedení „radikálnějším“ křídlem — a konec konců o společnou pomstu Zemana a Haškových druhů, kteří měli dojem, že jejich schopnosti nebyly ve straně dosavadním rozdělením funkcí dostatečně honorovány.

Je třeba i dnes dávat pozor, oč vlastně „reformátoři“ usilují. Zda jim jde o reformu strany jako politického aktéra — či jen o změnu jmen ve vedení. Myslím, že jihočeští sociální demokraté, v jejichž jménu je Desatero prezentováno, by se měli nad jeho tezemi vážně zamyslit. Vyjadřuje-li některé jejich opravdové starosti, obsahuje také záměry, která jsou spíše zájmem jen některých jednotlivců.

Nesmíme dnes, kdy strana po volební porážce musí hledat nové cesty k přesvědčování voličstva, podléhat zjednodušeným populistickým radám místo toho, abychom směle vytyčovali hodnoty a principy, které jsou naší identitou. Je i v nové situaci třeba udržet a hájit tuto identitu proti okamžitým emocionálním náladám a povrchním soudům části veřejnosti.

Nesmíme dopustit, aby sociální demokracie se dostala pod vliv lidí, které jí trvale oslabují a její roli snižují. Jestliže Miloš Zeman a Andrej Babiš se sbližují ve snaze oslabit demokracii, dát jí charakter státu řízeného „šéfovskými“ dirigentskými metodami, jestliže nedbají jejích zvyklostí a závaznosti procedur, jestliže vymýšlejí, jak prosadit své záměry oslabením role parlamentu, pak žádný z nich nepatří ke spojencům sociální demokracie.

Je třeba zabránit tomu, aby tato strana byla přeměněna ve sběrnou síť těch voličů, kteří ve své neinformovanosti nebo ve své podrážděnosti se dnes obracejí proti zastupitelské demokracii, mezinárodní solidaritě a hodnotám i principům humanity, které jsou programem svobody, lidské důstojnosti, spravedlnosti a nejen materielního, ale také duchovního vzestupu české společnosti. I při vší nezbytné změně způsobu politického zápasu musíme zůstat sociálními DEMOKRATY!

Autor je členem sociální demokracie od roku 1946, v padesátých letech byl jako člen její ilegální struktury odsouzen k deseti rokům žaláře, v roce 1968 byl členem rozšířeného Přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie, po odchodu do exilu byl od roku 1973 místopředsedou a posléze posledním předsedou exilové ČSSD.