Jeden barák v centru Prahy aneb O hodnotách a politickém marketingu

Autor, člen ČSSD od roku 1946 a její poslední exilový předseda, vysvětluje nejen Jiřímu Zimolovi, co jsou to sociálně-demokratické hodnoty, a proč spojencem strany dnes nemůže být ani Andrej Babiš, ani Miloš Zeman.

Být politikem neznamená jen dělat politiku jako řemeslo, profesionálně dobře, nýbrž je to také poslání: pokusit se o vytvoření takového systému vztahů mezi lidmi a mezi lidmi a institucemi, který zajistí zvyšující se úroveň života ve svobodě, a takový způsob soužití občanů, který při všech přirozených konfliktech udržuje soudržnost společnosti a garantuje důstojný život všech lidí. A to nejen po materielní, ale také po duševní, kulturní a mravní stránce.

Takovým způsobem soužití je zatím ze všech známých státních forem - přes všechny své slabosti – výhradně pluralitní a zastupitelská demokracie. To vyžaduje, aby politik v ní měl především pevnou soustavu hodnot, jimž chce sloužit a které považuje za obecně užitečné.

I v době, kdy úsudek veřejnosti ovlivňují vypjaté emoce, kdy hrozí převládnout bouřlivé nálady, strach, předsudky a pododbně, je politik povinen tyto deviace korigovat - a postavit se i proti proudu veřejného mínění, jestliže usoudí, že to směřuje k zhoršení společenského systému, například k omezení dosud dosažených práv a životní úrovně, nebo to ohrožuje morální zdraví společnosti. Takovým politikem byl například T. G. Masaryk, který proti fanatické zamilovanosti národa do podvržených Rukopisů, oslavujících velikou národní minulost, neváhal prokázat s několika stejně upřímnými muži, že to jsou báchorky, vymyšlené sice v dobré vůli, ale přece jen nepravdivé.

Politik hodný toho jména nesmí podléhat oportunisticky takovým hnutím a proudům, které ve skutečnosti směřují k zhoršení systému tím, že se například pokoušejí oslabit funkci parlamentu, aby mohli stát a společnost ovládat autoritativními metodami, nebo kultury a veřejné morálky. Jinak se stává jen profesionálním machrem, který ovládá řemeslo politické manipulace a natáčí své plachty podle směru větru bloudivého veřejného mínění - a ne podle střelky principů a hodnot, které mají být směrnicí jeho politického programu.

Nedávno zveřejnili sociální demokraté Jihočeského kraje, respektive jeho někdejší hejtman Jiří Zimola Desatero, jak postavit sociální demokracii znovu na nohy. Začíná střízlivým konstatováním: „Musíme se znovu naučit chápat voliče. Musíme vědět, co je trápí, o čem přemýšlejí, některými našimi tématy jsme se jim totiž vzdalovali a vnucovali něco, co nechtěli. Pokusme se získat zpátky ty, kteří od nás odešli.“

To je jistě jedna důležitá stránka politické práce. Ale úkolem politické strany takového ražení, jako je sociální demokracie, není jen pasivně se řídit veřejným míněním a náladami voličstva. Strana má působit na veřejnost nejen tím, že se stane zastáncem jejích potřeb a požadavků, ale musí veřejnost upozorňovat i na rozpornost a škodlivost některých názorů, šířených populisty a jejich medii.

Patří k nim i záměrné vyvolávané panické nálady a předsudky, které jsou vodou na mlýn jejich mocenských plánů. Musí být také obráncem svobod a občanských práv, i když velká části lidí si jejich ohrožení neuvědomuje, protože jim zloba, strach nebo soustředění na méně závažné dílčí záležitosti všedního dne kalí pohled na ty podstatné faktory velké skutečnosti, jako je uspořádání státu a veřejného života, které ovlivňuje celý jejich život. V Desetaru Jihočechů se však o hodnotách, které je třeba dnes bránit, moc nemluví.

Jiří Zimola, který hřmí „musíme se vrátit ke kořenům“, cituje jako jeden z údajných kořenů sociální demokracie heslo: „Žij a nech žít, to musí být základní imperativ moderní společnosti a moderní ČSSD.“

Avšak heslo „Žít a nechat žít“ nebylo v kořenech sociální demokracie, nýbrž bylo bojovým argumentem nastupující podnikatelské buržoazie v 18. století, která tehdy bojovala o volnost svého podnikání. Měl by místo toho citovat věty z programů sociální demokracie, které od jejího založení až po dnešek zůstávají vepsány ve štítu strany, protože vyjadřují její poslání: jde v nich o osvobození člověka ze závislosti hospodářské, politické i ideologické, také ze závislosti na předsudcích a polopravdách, které omezují svobodu myšlení a slouží většinou jen těm, kteří kalí vodu.

Desatero klade důraz na taktické dovednosti, jak získat voliče.Není to bez důležitosti, neboť bez voličstva je každá strana bezzubá. Ale nesmí se přitom podřizovat okamžitým náladám a rozhořčením, vyvolávaným zcela záměrně politiky, kterým demokracie je přítěží, a mezinárodní solidarita podezřelá.

Nechceme být novou populistickou stranou, která je vedena kolísavou náladou ulice, ale chceme zastávat a bránit hodnoty svobodného, spravedlivého a po všech stránkách důstojného života lidí této země právě proti populistům a jejich propagandistickým manýrům, ať disponují hnutími, mediálními kampaněmi nebo hodně vysokými státními funkcemi spojenými v národě stále ještě s určitou autoritou. Sociální demokracii šlo vždy především o to vrátit člověku svobodu a důstojný život, vymanit ho z hospodářské závislosti a povznést ho také „z duševního zakrnění“, jak to bylo vyjádřeno například v programu sociální demokracie z počátku dvacátého století.

I dnes jde o to, usilovat o takové uspořádání společnosti, v němž nebude možné manipulovat člověka hospodářsky, politicky nebo duchovně respektive šířením strachu, polopravd nebo pobouření podle potřeby nové vládní elity a nevypočitatelných populistických hnutí, která po posledních parlamentních volbách mohou dosáhnout s podporou komunistů nadpoloviční vládní většinu – třebas jen od případu k případu.

Desatero nám však místo toho navrhuje hlavně taktiku, jak obnovit volební sílu strany. Volá po návratu do ulic: „Vzhůru do hospod, na fotbal a na vesnické tancovačky!“ Tam musíme vysvětlovat náš program. Přestaňme být jen „kluci z plakátů“ a „papaláši z limuzín,“ volá se tam dále. Jak je to působivé!

Ale zvýší se tím produktivita politické práce strany? Myslím, že autor (či autoři?) Desatera to ve svatém nadšení pro líbivou formulaci přehnali. Agitky, které se navrhují, jsou tou nejprostší činností strany. Ale za každou agitací musí být vidět kus poctivé politické práce, aby byla přesvědčivá. Ne u tancovaček, ale ve výrobních dílnách, v kancelářích, v obchodech, na vesnicích i ve městech, mezi důchodci stejně jako mezi středoškolskou a vysokoškolskou mládeží a také mezi intelektuály je třeba sondovat, co je tlačí a získávat lidi pro podporu naší práce, našeho programu.

Tam je třeba naslouchat a vést diskuse, neboť tam je těžiště velké části jejich životů. Tam uslyšíte nejen o všedních záležitostech, které naplňují jejich každodenní rutinní život, nejen remcání na to či ono, ale i o nevšedních úvahách odpovědných lidí, kteří si dělají starosti o osud našeho státu a život budoucích generací. To je ovšem mnohem náročnější, než chodit do hospod a k tancovačkám.

Aby bylo možno realizovat doporučovanou taktiku zaměřenou na získávání ztracených voličů po hospodách a tancovačkách, navrhuje se v posledním článku Desatera, aby strana eventuelně prodala svůj majetek včetně Lidového domu. Ten je pro tvůrce Desatera jen barákem, cennou parcelou uprostřed města, za kterou se pohrnou do kasy stamiliony.

Ale Lidový dům není jen barák, není jen cenná parcela uprostřed Prahy. Je svědectvím jejího celospolečenského poslání, její role ve společnosti, pro kterou vybojovala všeobecné a rovné volební právo, osmihodinovou pracovní dobu, všeobecné sociální pojištění, právo na odpočinek, právo na svobodu projevu a shromažďování, nezávislost soudů na mocenských skupinách či politických nebo hospodářských autoritách, prostě větší nezávislost člověka na faktorech politických, hospodářských, ideologických nebo na metodách psychického svádění či naopak drastického zastrašování.

Je to symbol úcty k životům, bojům, práci a obětavosti dřívějších generací sociálních demokratů. Neboť téměř stočtyřicetiletý zápas strany byl především bojem o osvobození a povznesení pracujícího člověka jako bytosti nadané lidskými právy.

Kdo prodává duši a krev svých předchůdců, svých politických předků, pomníky jejich práce a obětavosti, jen proto, aby měl dost peněz na vlastní politické podnikání – ten se jako sociální demokrat sám těžce diskvalifikuje. Opouští hodnoty, jimiž je sociální demokracie zakotvena ve vývoji civilizace a národa, opouští její poslání a slouží jen sběru jakýchkoli hlasů, které mu mají dát pocit velikosti.

Kdo prodává duši a krev svých předchůdců, svých politických předků, pomníky jejich práce a obětavosti, jen proto, aby měl dost peněz na vlastní politické podnikání – ten se jako sociální demokrat sám těžce diskvalifikuje. Foto WmC

„Velikosti“ třebas i k lidské malosti, k vystrašeným reakcím a k rezignaci na naplnění toho podstatného: sociální spravedlnosti ve svobodě, nezávislosti a lidské důstojnosti. Neboť není možný žádný pokrok v naplňování sociální spravedlnosti bez demokracie! To jsme poznali v období, kdy dirigismus politických bossů v diktatuře jedné strany prohlašoval lživě za „socialismus“ příkaznický režim, jehož smyslem bylo udržet na věčné časy vedoucí roli strany i při hlubokých sociálních rozdílech, které vytvořil mezi privilegovanými a těmi, kdož se mu jevili „nespolehlivými“.

A proto postavit se proti pokusům populistů všech odstínů o rozředění demokracie novými autoritativními tendencemi, jaké zastávají některá hnutí nebo někteří vysocí státní funkcionáři, je dnes akutní povinností sociální demokracie. Sociální demokraté by se měli zamyslit nejen nad charakterem doporučení, která jim navrhují chodit za voliči do hospod a na fotbalové stadiony. Ale měli by přednostně myslet na své celospolečenské, vpravdě civilizační poslání, které vyžaduje věrnost k hodnotám sociální spravedlnosti, solidarity a svobody, jež lze naplnit jen opravdovou politickou prací a pravdivou informací v demokratickém rámci - a demokratickým způsobem.

Desatero je formulováno jako opoziční stanovisko proti dosavadnímu vedení. Opozice ve straně je často požehnáním. Umožňuje nakypřit myšlení, přezkoušet zaběhnutá tvrzení, procedury, organizační struktury. Ale opozice, která se spojuje s vnějším nepřítelem, je vražedná.

To ukázalo spojenectví Fierlingerovy levičácké frakce s komunisty v poválečných letech a hlavně v únoru 1948, které skončilo likvidací sociální demokracie v červnu 1948. To ukázala i tajuplná lánská schůzka některých vedoucích funkcionářů strany s Milošem Zemanem po volbách v roce 2013, kde šlo o rozložení strany, o převzetí vedení „radikálnějším“ křídlem – a konec konců o společnou pomstu Zemana a Haškových druhů, kteří měli dojem, že jejich schopnosti nebyly ve straně dosavadním rozdělením funkcí dostatečně honorovány.

Je třeba i dnes dávat pozor, oč vlastně „reformátoři“ usilují. Zda jim jde o reformu strany jako politického aktéra – či jen o změnu jmen ve vedení. Myslím, že jihočeští sociální demokraté, v jejichž jménu je Desatero prezentováno, by se měli nad jeho tezemi vážně zamyslit. Vyjadřuje-li některé jejich opravdové starosti, obsahuje také záměry, která jsou spíše zájmem jen některých jednotlivců.

Nesmíme dnes, kdy strana po volební porážce musí hledat nové cesty k přesvědčování voličstva, podléhat zjednodušeným populistickým radám místo toho, abychom směle vytyčovali hodnoty a principy, které jsou naší identitou. Je i v nové situaci třeba udržet a hájit tuto identitu proti okamžitým emocionálním náladám a povrchním soudům části veřejnosti.

Nesmíme dopustit, aby sociální demokracie se dostala pod vliv lidí, které jí trvale oslabují a její roli snižují. Jestliže Miloš Zeman a Andrej Babiš se sbližují ve snaze oslabit demokracii, dát jí charakter státu řízeného „šéfovskými“ dirigentskými metodami, jestliže nedbají jejích zvyklostí a závaznosti procedur, jestliže vymýšlejí, jak prosadit své záměry oslabením role parlamentu, pak žádný z nich nepatří ke spojencům sociální demokracie.

Je třeba zabránit tomu, aby tato strana byla přeměněna ve sběrnou síť těch voličů, kteří ve své neinformovanosti nebo ve své podrážděnosti se dnes obracejí proti zastupitelské demokracii, mezinárodní solidaritě a hodnotám i principům humanity, které jsou programem svobody, lidské důstojnosti, spravedlnosti a nejen materielního, ale také duchovního vzestupu české společnosti. I při vší nezbytné změně způsobu politického zápasu musíme zůstat sociálními DEMOKRATY!

Autor je členem sociální demokracie od roku 1946, v padesátých letech byl jako člen její ilegální struktury odsouzen k deseti rokům žaláře, v roce 1968 byl členem rozšířeného Přípravného výboru pro obnovu sociální demokracie, po odchodu do exilu byl od roku 1973 místopředsedou a posléze posledním předsedou exilové ČSSD.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sociální demokracie kontra demokracie Úterý, 2.Ledna 2018, 15:17:57

Autor článku zde vyjádřil tak přesvědčivé, poctivé a lidsky upřímné vyznání humánním cílům sociální demokracie, že se až příčí proti němu jakkoli polemizovat.

Ale nedá se nic dělat - i tato napohled tak dokonalá argumentace v sobě skrývá jednu chybu; a to sice chybu zcela fatální.

Karel Hrubý připomíná staré, prapůvodní cíle a hodnoty sociální demokracie: kromě cílů ryze sociálních především osvobození člověka od všech forem manipulace. Podle něj sociální demokracie může nadále existovat jenom důsledným přihlášením se k hodnotám demokracie vůbec - oproti všem aktuálním tendencím k populismu a autoritativnímu státu.

Jenže, právě tady se ukrývá kámen úrazu. Kam tedy vlastně směřuje současná demokracie? "Demokracie" je přece v prvé řadě vláda lidu; a jak to tak vypadá, ten současný lid netouží po ničem jiném, nežli právě po tom laciném a pohodlném populismu. A to včetně i těch autoritářských tendencí, kdy nějaký silný vůdce z něj - z lidu - sejme odpovědnost za řízení státu, a svou silnou rukou ho uchrání proti všem "nepřátelům", to jest především proti těm migrujícím nešťastníkům hledajícím nový domov.

Takže zde máme naprosto zásadní rozpor: jestliže by sociální demokracie chtěla být skutečně demokratická, musela by se v prvé řadě sklonit před touto "vůlí lidu", ať už je tato jakákoliv.

Anebo chce sociální demokracie pevně setrvat na svých humanitních ideálech; ale pak se musí dokázat postavit proti právě této vůli lidu - a tedy proti samotné demokracii!

Karel Horák se snaží - a nutno uznat, velice dovedně - vyhnout tomuto dilematu tím, že ty populisticko-autoritářské tendence diskvalifikuje jako "náladu ulice".

Má v tomto ohledu bezpochyby pravdu; ale tím jenom zastírá ten uvedený základní problém.

Sociální demokracie se tu ocitá v historicky zcela nové roli. V dobách své dřívější slávy mohla bojovat za sociální a humanitní ideály, a přitom se jistým právem cítit stát na straně většiny.

Ale - teď je situace taková, že jestliže sociální demokracie chce i nadále zachovat věrnost oněm humanitním ideálům - pak se musí dokázat hrdě postavit čelem proti mínění většiny. A to s tím vědomím, že tento boj může také nakrásně prohrát, a to definitivně.

Dokáže to sociální demokracie?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Problém je, pane Poláčku, v "privatizaci" humanitních ideálů. Úterý, 2.Ledna 2018, 22:05:15

Ty by měly zůstat veřejným statkem.
"Humanitní" diktatura by popírala sebe samu (nehledě k tomu, že to vyplývá i z historické zkušenosti).

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Sociální demokraté Úterý, 2.Ledna 2018, 23:33:12

Pokud je v sociální demokracii více demokratů jako Karel Hrubý, tedy těch, kdo vědí, že politickou demokratickou stranu nelze postavit na nahodilých a rychle se měnících populistických náladách, ale na hodnotách svobody, důstojnosti a spravedlnosti, potom si poradí jak se současnou krizí společnosti, tak s krizí vlastní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 3.Ledna 2018, 14:02:53

Není mi zcela jasné, pane Nusharte, co máte konkrétně na mysli tou "privatizací humanitních ideálů. Snad to že je za své prohlašuje sociální demokracie? To snad ještě neznamená, že by je tím chtěla zlikvidovat jako statek veřejný.

"Humanitní diktatura" v absolutním smyslu by samozřejmě popřela sama sebe; ale tady šlo v prvé řadě o to upozornit na skutečnost, že samotná demokracie (chápaná čistě jako vláda většiny) také v žádném případě neskýtá záruku vítězství humanismu.

A teprve poté co by společnost dokázala si se vší vážností a závažností přiznat a připustit toto klíčové dilema - teprve potom by mohly být dány podmínky pro uvažování o tom, jaké relativně optimální cesty by k tomu humanismu vlastně mohly vést.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Souboj zprivatizovaných ideálů Středa, 3.Ledna 2018, 18:32:45

Představme si místo "humanitních ideálů" třeba "náboženské ideály", které v určitém historickém kontextu hrály úlohu podobnou. Představme si, že náboženské ideály menšiny jsou vnucovány většině... Ano, to se přece v historii už dělo.

Aby nějaký ideál mohl ve společnosti působit kladně a mohl být příčinou pozitivních změn, musí být ve společnosti všeobecně jako kladný přijímán. Pokud je to však ideál jen určité užší skupiny lidí, která ho bude chtít proti vůli ostatních prosadit jako ideál celé společnosti, povede tato privatizace ideálu k roztržce. (V takové situaci se už nacházíme.)

Lidé mohou samozřejmě mít soukromé ideály, ty ale hrají tuto roli jen pro ně osobně. Pokud však vyžadují, aby jejich osobní ideál platil pro celou společnost, vede to k (nedemokratickému) mocenskému boji.

Každá společnost funguje na základě nějakých společně sdílených hodnot (méně zavádějícím výrazem než "hodnota" je možná "ctnost", více zavádějícím je naopak "přikázání", ale všechno je to totéž). Na těchto všeobecně sdílených hodnotách, které jsou základem pro fungování společnosti, musí vzniknout konsenz. Snaha změnit tento základ - tento "software", tedy jakýsi "operační systém" fungování společnosti - tyto společností sdílené hodnoty, změnit je více či méně mimo cestu vytváření společenského konsenzu - tedy mocensky či nepozorovanou implantací ("zavirováním operačního systému") - taková snaha je vlastně (více či méně) snahou o mocenské prosazení se.

Západní společnosti se však v moderních dějinách přiklonily k demokraciím právě z toho důvodu, aby se těmto násilným mocenským střetům vyhnuly.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konsens a život Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 12:47:14

Zásadním omylem, pane Nusharte, je toto dichotomické "buďto -anebo".

Že tedy existuje buďto jenom - principiálně dobrý - konsens, anebo - principiálně špatné - vnucování hodnot.

Co třeba takové křesťanství? Přinejmenším v mnohých teritoriích bylo národům vnuceno seshora: buďto rozhodnutím panovníka, nebo působením kolonizátorů.

A - je snad možno říci, že toto násilné prosazení křesťanství neslo jenom špatné ovoce? Po nějakém čase ho tyto národy -přes svůj počáteční odpor - přijaly za své, ztotožnily se s ním, a přijaly a přejaly mnoho pozitivního z jeho mravního kodexu.

Takže ten "konsens" - to je velice problematická záležitost, a vlastně ke každému konsensu se dochází přes počáteční boj protikladů.

A nikdy není možno předem říci, že něco je vnuceno je apriori špatné, stejně tak jako není žádné záruky že to co je výsledkem konsensu bude věc dobrá.

To dilema "dobrovolně nebo z donucení" jde tak jako tak mimo samotného jádra věci, týká se totiž jenom f o r m y prosazování se (nových) myšlenek, ale naprosto abstrahuje od samotného obsahu.

Odvoláváte se na "západní společnosti v moderních dějinách" - jenže ty se v důsledku toho svého paušálního konsensualismu vmanévrovaly do situace naprostého hodnotového relativismu a nihilismu; a dá se dost dobrým právem soudit, že současný vzestup populistických, identitárních a autoritářských hnutí je svým způsobem zcela přirozenou reakcí na tento hodnotový relativismus a nihilismus.

Zkrátka, samotný život je mnohem složitější, nežli aby všechny jeho problémy bylo možno jednou provždy vyřešit jenom provoláním líbivého hesla konsensualismu. Nikdy, s konečnou platností nikdy se sám život nevejde do jednoho jediného hesla. Ať to heslo zní napohled sebeušlechtileji.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sociálně-evoluční hledisko a hledisko dobra a zla Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 19:26:19

Já jsem se, pane Poláčku, pokoušel tomu pohledu z perspektivy dobra a zla vyhnout, proto také - jak sám píšete - to dilema "dobrovolně nebo z donucení" se týká pouze formy prosazování nových myšlenek ("hodnot") a nikoliv samotného jejich obsahu.

Ze sociálně-evolučního hlediska za "dobro" považuji stabilitu společnosti, tedy její schopnost reprodukovat sebe samu, vyvíjet se v souladu s prostředím a bez kritických nespojitostí, které představují riziko zániku. V intencích tohoto sociálně-evolučního pohledu chápu "hodnoty" ("operační systém") jako něco, co je tvořeno právě tím samotným (kulturním a sociálním) vývojem a co také nejlépe odpovídá jeho potřebám v příslušném okamžiku vývoje.

Pokud však chceme na svět pohlížet z perspektivy dobra a zla (tedy vlastně z perspektivy lidské svobody k dobru i ke zlu), potřebujeme nějaký "pevný bod ve vesmíru", možná spíše ve svém srdci (kupodivu ne ve svém mozku), bod, který bude zároveň mimo nás, ale i v nás. Jinak nevím jak poznat absolutní dobro v relativním vesmíru. To jablko už jsme zkoušeli a nějak to nedopadlo:-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pevný bod v nás i mimo nás Pátek, 5.Ledna 2018, 11:15:22

Ano, pane Nusharte, v tomto případě musím potvrdit: přesně tak tomu skutečně je.

Velice přečasto se dělá ta zásadní chyba, že se ten "pevný bod dobra" hledá buďto j e n o m mimo nás (v kosmickém řád, v božím řádu apod.) - anebo zase jenom v nás samých, v našem nitru, v našem individuálním chtění či jednání.

Obojí je jenom jednostranné, a příliš zkrácené chápání celé problematiky.

Ovšem veliký problém je v tom, když my chceme spatřit celek, který je dán ale touto dualitou: pak tu svým způsobem máme rovnici o dvou neznámých. A je velice obtížné tuto rovnici nějakým pozitivním způsobem vyřešit.

Ne že by to snad nešlo vůbec; svým způsobem jsem určitou možnost řešení naznačil v paralelně běžící diskusi "Úspěch příběhu o narození mesiáše", kde se jednalo vlastně o totéž: o nutnost (či schopnost) uchopení člověka na rozhraní jeho objektivní, ontologické - a jeho subjektivní, individuální existence.

Co se týče toho pojetí dobra jako stability systému: to platí jenom v té fázi, kdy ten systém skutečně j e stabilní. Kdy tedy dokáže v dostatečné míře saturovat základní (včetně duševních a intelektuálních) potřeb člověka. Ve fázi kdy daný systém vyčerpal své možnosti a už nastává potřeba zásadní systémové změny jsou úporné snahy o udržení stávajícího systému za každou cenu naopak kontraproduktivní, to jest vedou ještě k většímu zlu - protože ta systémová změna která nastane bude pak o to prudší, o to explozivnější, o bude doprovázena o to větším násilím.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pátek, 5.Ledna 2018, 13:04:59

Není pravda, pane Poláčku, že se "pevný bod dobra" hledá buďto j e n o m mimo nás (v kosmickém řád, v božím řádu apod.) - anebo zase jenom v nás samých, v našem nitru, v našem individuálním chtění či jednání."
Bůh je totiž jak mimo nás, tak v nás samotných.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pátek, 5.Ledna 2018, 15:49:36

Ona v textu není řeč o demokracii, ale o hodnotách demokracie. Tedy o něčem, co je potřeba vytvářet a obstarávat, aby demokracie byla udržitelná.
Občanské vzdělání a s prominutím osvěta, účast na společenském životě a na vytváření politické vůle, odbory, spotřební družstva atd. Přesně to, co kdysi souviselo s Lidovým domem: Dělnické tělovýchovné jednoty, Masarykova dělnická akademie a další formy osvěty i stranického vzdělávání, rozhodování od úrovně místních organizací atd., atd.

Byl to protijed proti nutnému odcizení politiky (proti železnému zákonu oligarchie, jak ho Michels popsal v analýze německé sociální demokracie).

Je to takové ohavné zobecnění, ale začátkem devadesátých let jsem dost často poslouchal řeči o tom, jak dobře oblečená a upravená holka nemůže oslovit sociálně demokratické voliče, protože ti vidí, že ta dotyčná doma určitě sama nemyje schody. Bez výjimky jsem to slyšel od bývalých členů KSČ, staré sociální demokraty to nenapadlo -- z úcty ke všem fabričkám, které dokázaly hodinu po skončení směny vypadat jako ze žurnálu a taky k voličům, které nepodsouvali, že by v ženě viděli jen služku. Taky tahle noblesa je demokratická hodnota a demokracie se bez ni neobejde.

Zatímco je antidemokratické, pokud chci jít k lidu níž
-- na tancovačky: ani neptám, kde by je dneska Zimola hledal,
-- a do hospod: copak tvůrci nevědí, že hospody, ve kterých by semluvilo přes stoly a jejich hosté by seč nerozpadali do privátních uzavřených skupin jsou dnes vzácnější než nezkorumpovaný hejtman? Simulace prostého lidu, zapomenuté třídy atd., hnusný antidemokratický žargon papalášstva.

Sociální demokracie buďto říká manipulativně mediálně vytvářené většině nepříjemné pravdy, nebo není. Proto otázka nestojí, zda bude mít sociální demokracie odvahu, ale zda tu nějaká (politicky reprezentovaná ) sociální demokracie vůbec zbyla. Zda nejsou jen sociální demokraté, kteří budou muset začít znovu mimo Zimolovu, Chovancovu, Zaorálkovu stranu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sociální demokracie má říkat manipulativně mediálně vytvářené většině nepříjemné pravdy... Pátek, 5.Ledna 2018, 23:23:50

Nepříjemné pravdy tedy musí mít původ v dobru

a manipulativně mediálně vytvářená většina musí mít původ ve zlu?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvě dilemata sociální demokracie Sobota, 6.Ledna 2018, 11:48:38

V článku je především řeč o hodnotách s o c i á l n í demokracie, pane Profante (už jsem Vaši přítomnost zde začínal postrádat ;-) ).

Ale je fakt, že celá věc je opravdu nemálo komplikovaná.

Jistě, Karel Hrubý se v úvodu svého článku odvolává na to, jaké hodnoty by m ě l zastávat solidní a odpovědný (demokratický) politik.

Toto "měl by" se ovšem principiálně odlišuje od hodnot, které jako svou podstatnou součást obsahuje princip politické demokracie jako takové.

Jinak řečeno: hodnoty s l u š n é demokracie nejsou bez dalšího identické s hodnotami f o r m á l n í politické demokracie.

To za prvé. A za druhé: jak řečeno po tomto obecném úvodu se Karel Hrubý věnuje především té otázce, jaké hodnoty by měla zastávat demokracie sociální. Přičemž - jak jsem se snažil ukázat - tyto hodnoty sociální demokracie (ve smyslu K. Hrubého) se mohou dostávat do zásadní kolize jak k principům té obecné (formální) demokracie, tak ale i k určitým principům (respektive dosavadnímu historickému sebesrozumění) sociální demokracie jakožto politického hnutí.

Ke kolizi č. 1: Ocitujme si napřed klíčovou pasáž z textu: "I dnes jde o to, usilovat o takové uspořádání společnosti, v němž nebude možné manipulovat člověka hospodářsky, politicky nebo duchovně respektive šířením strachu, polopravd nebo pobouření ". V tomto ohledu se hodnoty - slušné - sociální demokracie kryjí s hodnotami slušné demokracie vůbec.

Ale vezměme celou záležitost teď zcela konkrétně. Není to v textu vyřčeno přímo, ale zcela jednoznačně se jedná o protest proti xenofobním náladám - ve společnosti i v určitých částech sociální demokracie. A Karel Hrubý má samozřejmě naprostou pravdu, že s l u š n á sociální demokracie (ani slušný politik vůbec) takovýmto populistickým a xenofobním náladám nepropadá.

Ale: co dělat, když se v ě t š i n a společnosti ztotožní s těmito pahodnotami? Základní princip té f o r m á l n í demokracie je přece ten, že rozhodující je vůle většiny!

Pak tedy nutně dochází právě k té kolizi, že ty hodnoty té "slušné" demokracie se principiálně rozcházejí s hodnotami demokracie obecné.

Samozřejmě tato kolize sama o sobě nemusí být ještě kritická: pokud by ta slušná (sociální) demokracie své minoritní mínění prosazovala pouze přesvědčováním, působením na mínění lidí, s tou nadějí že se jí jednou podaří ho proměnit v mínění většinové.

Ale co by se stalo, kdyby se ty n e s l u š n é hodnoty staly většinovým míněním natrvalo? - Pak by před tou slušnou (sociální) demokracií stálo právě to dilema: postavit se na stranu slušnosti, humanismu - anebo té formální demokracie, která jako nejvyšší hodnotu staví názor většiny.

----------------------------------------

A ta druhá kolize je čistě interní sociálně demokratická: jak už jsem uvedl minule, dosavadní sebesrozumění sociální demokracie bylo to, že stojí na straně utlačované většiny proti utlačovatelské menšině. Ale v dané situaci se věc jeví tak, že v dané záležitosti (xenofobie, populismus) se tato její dosavadní jistota hroutí - že se se svou obranou slabších a znevýhodněných staví proti mínění a postojům v ě t š i n y.

Ještě jednou: já mám plné uznání a respekt k těm postojům a hodnotám, které zde zaujal Karel Hrubý.

Ale na co jsem chtěl poukázat: věc opravdu vůbec není tak jednoduchá, aby bylo možno říci: rozpomeňme se na staré tradiční hodnoty sociální demokracie, a všechno bude zase v pořádku.

Dneska je už skutečně zcela jiná doba nežli za starých časů tradičního dělnického hnutí. Kdo chce dnes neústupně zastávat opravdové humanistické hodnoty a ideály - ten si musí dokázat ujasnit, zda je skutečně ochoten v jejich jménu zaujmout zásadní a rozhodný postoj i proti převažující většině národa. A - tedy i proti základnímu principu formální politické demokracie.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Sobota, 6.Ledna 2018, 17:59:51

Jistěže je jiná doba. Ale ta nutnost zaujímat kvůli humanitním ideálům postoje dokonce i proti převažující většině národa, ta nová není. Sociální demokracie to u nás dokázala za Hilsneriády, při kraválech kvůli židovskému rektorovi pražské německé univerzity, důsledným odmítnutím trestu smrti (nepříjemná záležitost z počátku devadesátých let), při prosazování inkluzivního vzdělávání.

Vždy to pro ní bylo těžké, protože je to masová strana a musela napřed najít shodu u svých vlastních členů. Občas se jí to také nepovedlo, ale současný morální pád na držku, to tu snad nebylo od 38ho.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Ďábel má smysl pro humor Neděle, 7.Ledna 2018, 21:09:59

Předchozí text Karla Hrubého o směřování Sociální demokracie mě přiměl porozhlédnout se, co psal Karel Hrubý v minulosti, zda nějak reagoval na známky rozkladu sociálně demokratických ideálů ve straně od dob Opoziční smlouvy. Nabyl jsem dojmu, že hlavní nebezpečí Karel Hrubý dlouhodobě viděl v opakování zániku ČSSD sloučením s komunisty, jako když ji Zdeněk Fierlinger přivedl do KSČ.

Nevím, jak mnoho mohl Karel Hrubý ovlivnit, kdyby býval hlasitěji kritizoval Opoziční smlouvu, korupci v Ústí nad Labem, snahy přesunout nádraží v Brně, podporu Miloše Zemana v prezidentské volbě nebo Lánský puč. Možná by stejně nic nezměnil.

Každopádně platforma Zemanizujme sociální demokracii dost možná směřuje k tomu, aby se nejhorší obavy Karla Hrubého naplnily způsobem, jaký nečekal. Pokud se ČSSD přimkne k Miloši Zemanovi, sotva dopadne lépe než bývalí Zemanovci, dnes už zase jen SPO bez Z. Jak si chtějí zemanovci v ČSSD udržet výnosné posty, když stranu přivedou do naprosté bezvýznamnosti? Možnost naznačuje spojenectví Miloše Zemana s Andrejem Babišem — jako kdysi Zdeněk Fierlinger do KSČ přivede dnes Jiří Zimola ČSSD do ANO.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.