O lidské tváři vztekem brázděné

V roce 1968 jsme usilovali o společnost s lidskou tváří. Tehdy to vzhledem ke geopolitickým okolnostem nebylo možné. Dnes, když to možné je, vkrádá se tížívá otázka: co když je ona lidská tvář zbrázděná vztekem?

Posledního setkání redaktorů, spolupracovníků a přátel Deníku Referendum 7. prosince 2017 se účastnil jako host také bývalý náš premiér Bohuslav Sobotka. Pokusil se vystihnout nejen přímé příčiny volebního neúspěchu ČSSD z hlediska politického provozu či procesu, ale také vznesl otázku, co se to stalo se společností, jak se proměnila a proč, či co se děje s Evropou, v níž sílí nacionalistické tendence na úkor sociálních ohledů a programů.

Pokud jde o naši minulou vládu, zaujala mě Sobotkova myšlenka, že oni – sociální demokraté a KDU-ČSL – nasadili Andreji Babišovi lidštější tvář, tím jak ho přece jen korigovali, třeba i přehlasovali, když prosazoval něco nehorázného: co by v očích veřejnosti poškozovalo jak vládu, tak i Babiše samého. Často šlo o projevy značně pokleslé politické kultury nebo prohřešky vůči zásadám parlamentní demokracie.

Vlastně mu pomohli k lepšímu volebnímu výsledku za předpokladu, že jeho voliči ocenili právě tu lidštější tvář a výraz jakési lidu blízké dobrotivosti, která je ovšem v rozporu s jeho podnikatelskou povahou. Bez neurvalosti by se své moci nedobral. Na druhé straně třeba ale nyní s tou autentičtější, nekorigovanou tváří bude mít u lidu, jenž k neurvalosti z neznámých důvodů inklinuje, ještě větší úspěch, připustil Sobotka.

Vzpomněl jsem si na socialismus s lidskou tváří, kterou kdysi představovali Dubček, Svoboda a Smrkovský, a ukázalo se, že to nejde. Tehdejší socialistický režim v pojetí komunistické ideologie, střežené sovětským politbyrem, nemohl mít lidskou tvář.

Jak to bude s Babišem a jeho vládou, teprve uvidíme. Nabízí se otázka, jestli nám vlastně jde o lidskou tvář, a to tehdy koncem sedmdesátých let, i nyní. Proč se tak snadno vzdáváme toho, co nám představoval Václav Havel, jenž rysy lidskosti ve společnosti, včetně její demokratické vlády, ještě zdůraznil.

Hodnotíme činy. Tedy to, co se stalo. Někdy je naopak důležitější - a prospěšnější - to, co se nestalo, co se podařilo odvrátit. Vyvarovat se něčeho či uchránit nás před něčím může být mnohem pracnější a záslužnější než něco zjevně učinit a vybudovat.

A je to také mnohem nevděčnější, protože zdánlivě se neděje nic, takže není ani důvod tomu věnovat pozornost, natož to nějak oceňovat. Společnost to vnímá pouze jako určitou tenzi, napětí, protože zpravidla jde o obranu. Obranu hodnost, které – zřejmě – přestávají být obecně sdílené, respektované.

Uvedu sice primitivní, ale názorný příklad z komunální politiky. Samosprávě dorazí na stůl žádost o pokácení stromu, podepsaná dvaceti lidmi. Zdůvodnění zní, že onen strom stíní, padá z něj listí, které znečišťuje komunikaci, a dříve či později se strom stane nebezpečným, možná i havarijním, takže jej pokácejte, dokud z něj ještě nespadla větev na maminku s kočárkem.

Dojde vám, že až posud nikdo nikoho neohrožoval, strom je zdravý a krásný, ale nyní se on sám stává ohroženým kvůli podezření, že by někdy někoho mohl ohrozit. Žadatelé zřejmě nesdílejí jeho hodnotu - jde o krásný přírodní výtvor, jenž vzniká desetiletí a kultivuje naše prostředí. A pokud ji snad sdílejí, klidně ji obětují, jakmile vznikne jakákoli (i smyšlená) záminka, aby hodnota zašla.

Nebo možná až nyní našli odvahu vystoupit proti kvalitě, kterou vzrostlý strom ve městě představuje, a možná i proti těm, kdo naopak si stromu (a jemu podobných hodnot) cení. Protože vinou takové žádosti nárok na zachování stromu musíte přesvědčivě dokázat za pomoci dendrologických posudků a tak dále, někdy i za pomoci právníků, to když je na vás podáno trestní oznámení kvůli veřejnému ohrožení, jež strom a vy vaší nečinností způsobujete.

Druhá část společnosti ovšem neví o vaší nehynoucí zásluze na něčem, co je přeci tak samozřejmé jako existence stromu, jenž tu sám roste odnepaměti a nežádá si více, než aby ho někdo čas od času ošetřil. Takže pro tuto část společnosti člověk neudělal vůbec nic, a kdyby se o nesnázích, které musel překonat, jenom zmínil, je více trapný než zasloužilý.

Na druhé straně pro oněch dvacet žadatelů o pokácení stromu jste představitelem arogantní moci, která zájmy občanů ignoruje, nebo – v lepším případě – jste pochybným činovníkem, jenž nazajistiv pokácení stromu, dostatečně prokázal svou neschopnost. Lidé, jejichž žádosti nevyhovíte, vás volit nebudou, protože si možná ani neuvědomují, že v povaze každé žádosti je kromě možnosti vyhovět také možnost nevyhovět. Mají na vás vztek a jste pro ně nepřítelem.

Zaujal mě výrok Michala Šmardy, starosty Nového Města na Moravě, jenž v charakteristice Bohuslava Sobotky (coby jeho přítel) také řekl: „Dnešní doba je o silných emocích. On (Sobotka) je vždy spíše tlumil, čímž neodpovídal lidem na jejich potřebu. Lidé se potřebují vztekat a hledají lídry, kteří dokážou jejich vztek nejhlasitěji vyřvat. Popularitu začal (Sobotka) ztrácet někdy v roce 2010, kdy společnost začala hrubnout. Tehdy ztratila zájem o politiky, kteří emoce tlumí a hledají konsensus. Slávek se stal symbolem člověka přeřvaného dobou.“

Bohuslav Sobotka byl hostem předvánočního Salonu Deníku Referendum, setkání redakce a autorů. Na snímku mimo jiné s autorem textu Ondřejem Vaculíkem a šéfredaktorem DR Jakubem Patočkou. Foto Filip Smělík

Šmarda vychází ze zkušeností aktivního komunálního politika a jeho postřeh o „potřebě lidu se vztekat“ je případný. Akorát člověk nechápe, proč se lidé potřebují vztekat, když jim povětšině vůbec ani nejde o žádné zásadní problémy, například sociální. Ten „vztek lidu“ jde přeci proti jakémukoli režimu s lidskou tváří, a pokud ji režim alespoň částečně ještě měl, pak se ukazuje, že je neudržitelná.

Nebo jaké pozitivní síly proti „vzteku lidu“ máme nasadit a kde je máme brát? Plno otázek. Protože co když kýžená lidská tvář, k níž se část společnosti tak vehementně propracovává, je brázděná neurvalostí a stažená vztekem? Jaká to podivuhodná lidská potřeba, jaká to divná její tvář nebo zvláštní maska.

Pokud by to tak bylo, pak celé naše snažení o „lidskou tvář“ od roku 1968 je vlastně omylem. Bylo by to možné? Celej život tonout v omylu – například já? Už brzy to poznáme na tom, kdo bude zvolen naším prezidentem. Dál to rozvádět nemusíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (48 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Omyl s lidskou tváří Pátek, 29.Prosince 2017, 11:23:43

Pane Vaculíku, když se svého času velký Aristoteles zabýval úvahami - velice podrobnými a až do nejmenších detailů promyšlenými - o tom, jakým způsobem by bylo možno co nejlépe zařídit lidskou společnost a její politickou organizaci, tedy stát, pak na jednom místě, jen tak jakoby mimochodem, pronesl svým způsobem vlastně zcela rezignativní konstatování o "lidské špatnosti".

To znamená: my nikdy nesmíme učinit tu chybu, abychom se prostě spolehli na to, že člověk bude dobrý. Jen tak sám ze sebe, ze své vlastní dobré vůle. Takovými mohou snad být jednotlivci - ale nikdy není možno se na to spolehnout u velké masy. V té velké mase se nakonec vždy projeví ty vlastnosti a motivace negativní, egoistické, obhroublé. A - jak jste sám popsal - to destruktivní vždy zatlačí do pozadí to, co je pozitivní.

Aristoteles vidí jenom dvě možnosti, jak se ve veřejném prostoru s touto principiální "lidskou špatností" vypořádat:

Za prvé, zavést politický systém založený na důsledné vyváženosti - tak, aby žádná z relevantních společenských skupin neměla pocit že je zásadně zkracována ve svých právech (neboť to budí hněv a nenávist); a za druhé, aby špatnost strany jedné byla vždy vyvážena špatností strany druhé. Jinak řečeno, aby žádná jednotlivá, konkrétní špatnost nemohla natrvalo nabýt vrchu. - To je víceméně přesně ten samý princip, na kterém stojí moderní koncepce dělby moci.

To je tedy systém navzájem se vyvažujících a neutralizujících lidských špatností. Jedinou možnou cestu k p o z i v n ě orientované společnosti pak Aristoteles spatřuje v naprosto důsledné výchově každého (budoucího) občana, a to už od jeho útlého dětství, a prakticky pak po celý jeho další život.

Než bychom se teď ale příliš rychle nechali uspokojit jenom vyhlášením programu všeobecné lidové osvěty, musíme si připomenout, že aby ten projekt výchovy antického občana mohl vůbec mít jakési reálné vyhlídky na úspěch, pak jenom za zcela určitých splněných podmínek.

Za prvé, musel být dán všeobecný k o n s e n s u s o potřebnosti, a tedy tím vůbec oprávněnosti takovéto důsledné výchovy;

a za druhé, takovýto konsensus musel mít nějaký reálný základ.

V antice takovýto základní konsensus existoval: v těch relativně malých, přehledných antických polis bylo jasné a zřejmé, že blaho obce (případně vůbec její holé přežití) závisí na kvalitě každého jejího příslušníka.

A zároveň zde existoval kulturně-religiózně-filozofický základ pro takovouto všestrannou výchovu: totiž přesvědčení o principiální dokonalosti veškerého kosmu, o jeho božské podstatě, které se každý člověk má blížit co možná nejvíce, aby tak dosáhl i své nejvlastnější podstaty.

Dnes se tedy staví především otázka, jak v současné masové anonymní společnosti obnovit to povědomí o tom, že blaho a kvalita společnosti závisí na osobní kvalitě každého jednoho jejího člena.

To zároveň znamená, jak v libertinisticky orientované společnosti obnovit vědomí o základní odpovědnosti každého jednotlivce vůči celku, vůči společnosti.

A za třetí by bylo nutno - jelikož s tou starou antickou představou božsky harmonického kosmu je dnes už jen sotva možno operovat - bylo by tedy nutno vytvořit nějaký nový obraz světa, s nějaký novým, časově aktuálním pojetím alespoň relativní dokonalosti bytí, která by pro člověka mohla zadat cíl a smysl jeho snažení, a zároveň pocit jeho vlastního naplnění.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 29.Prosince 2017, 11:43:16

Ostatně, pane Vaculíku, co se konkrétně té kauzy s tím stromem a jeho pokácením týče: jestli ty pocity části obyvatelstva že s nimi úřad jedná jenom jaksi "spatra" nevznikají právě z toho důvodu, že příslušný úřad nedokázal jednat v souladu s tím principem vzájemné vyváženosti. A že s nimi jedná právě jenom úředně.

Myslím tím asi toto: co kdyby úřad z této záležitosti napohled čistě úřední udělal věc v plném smyslu veřejnou? Co kdyby nějakým způsobem - vývěskou, oznámením v tisku nebo v místní hospodě - sdělil veřejnosti, že je zde jakási skupinka, která chce porazit zcela zdravý strom, dávající lidem stín, potěchu a zdravý vzduch? Nevím jak by tomu bylo v poměrech českých (respektive českomoravských); ale mohu Vás ujistit, že v Německu by se na tento houfec pomatenců okamžitě spustil masivní "shitstorm" nejen ze strany ekologických aktivistů, nýbrž i zcela "normálních" občanů. A že by si to asi příště velice rozmýšleli, vylézt na veřejnost s takovým nesmyslem. A zároveň by přestali mít pocit, že je to jenom nějaký úřad, který s nimi jedné svévolně a vrchnostensky, nýbrž že tento úřad reprezentuje přání velké části občanstva.

Jen tak mimochodem, zrovna v minulých dnech se obětí zrovna takového "shitstormu" stal americký prezidentský pár, jenom proto že bylo vydáno oznámení, že v zahradě Bílého domu bude nutno porazit - zřejmě opravdu už starou, nemocnou a další existence neschopnou - mangolii...

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Proč tak snadno Sobota, 30.Prosince 2017, 15:47:55

Proč jsme se tak snadno vzdali toho, co představoval Václav Havel? Protože se toho vzdal on sám. Bezvýhradný příklon k USA, podpora Václava Klause, dokud nebylo na jeho kritiku už beznadějně pozdě, účast na rozbití Československa, to jsou jen některé příklady Havlových činů — případně nečinnosti —, které z jeho prezidentského působení udělaly život ve lži.

Možná si na stará kolena sám Havel všiml, že slova hýbou, ale příklady táhnou, a jeho osobní příklad tragicky zaostává za ideálem. Těžko však rozhodnout, zda smrt Václavu Havlovi zabránila vrátit se k životu v pravdě a stát se mluvčím slabých a utlačovaných a tvrdým soupeřem Václava Klause a jeho zlodějské bandy, anebo zda ho naopak zachránila před potupnou rolí cvičené opičky Zdeňka Bakaly.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Podstata lidství Sobota, 30.Prosince 2017, 19:50:25

Aristoteles, jak ho tu cituje Josef Poláček, se mýlí. Řada výzkumů v oborech psychologie, sociologie a evoluční biologie dokazuje, že člověk je v podstatě dobrý. Potřeba sounáležitosti s druhými, vlohy pro spolupráci a ochota k nezištné pomoci jsou dokonce v naší příležitosti mimořádně hluboce zakořeněné, a přestože jsou spřízněné s podobnými vlastnostmi jiných společensky žijících živočichů, zejména savců, svou silou jsou mezi všemi známými živými tvory výjimečné. Právě naše přirozené, hluboce zakořeněné dobro je zdrojem naší civilizace, naší jedinečně úspěšné strategie přežití. Tedy prozatím úspěšné. V půlce září o tom Josef Patočka přeložil text George Monbiota:
http://denikreferendum.cz/clanek/26060-kudy-ven-z-tehle-bryndy-moc-pribehu-a-nova-politika-sounalezitosti

George Monbiot se zároveň zamýšlí nad tím, jaké máme možnosti a jaké naděje, že náš jedinečný úspěch neskončí jedinečnou katastrofou. Vyzývá přitom k obratu právě k naší vědecky doložené základní přirozenosti.

Potíž je, myslím, v tom, že nejsme jen od přírody dobří, ale také přizpůsobiví. Když padneme do spárů gaunerům a všechny naše pokusy o obranu se ukazují marnými, zanecháváme sebezničujícího vzdoru a snažíme se přežít tak, že se podřídíme svým věznitelům a snažíme se jim zavděčit. Aby nám takové přežívání v rozporu s naší přirozeností, zásadami a hrdostí nepůsobilo zbytečné utrpení, postupně se s násilně vnuceným řádem ztotožňujeme a své věznitele začínáme upřímně milovat, vyvíjí se u nás stockholmský syndrom.

Nevím, zda případem stockholmského syndromu byl i Václav Havel a kterého Velkého bratra se to naučil milovat, poté co Husákovi léta vzdoroval, ale všude kolem sebe vidíme lásku ke kapitalismu a volnému trhu, stockholmský syndrom chudých vůči úspěšným, těm, které nesmíme trestat, těm nejbohatším, kteří dnes vlastní náš svět. Abychom lásku k tyranům setřásli a dokázali se jim vzepřít, musíme objevit naději a uvěřit ve vlastní sílu něco změnit.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 30.Prosince 2017, 22:37:20

Protestantismus drží, že člověk je po Adamově pádu špatný. Vychází z biblického: Svět ve zlém leží. (To však může znamenat, že je zahalený temnotou, zlobou, ale nevypovídá to o jednání člověka)
Předprotestantská hlásala, že člověk je po Adamově pádu nakloněný ke zlému, tedy snadněji upadne než se udrží. Vychází z toho, že Bůh stvořil vše dobré, v dané svobodě se však mohl přiklonit ke zlému. Přiklonil se, je tedy nakloněný.
Marx předpokládal, že v dobré společnosti nikdo nebude potřebovat činit zlé. Jenže ta dobrá společnost nenastala a ani nemohla.
Boží milost vyvažuje nakloněnost. S ní jsme schopni činit dobré a odolávat zlému. Dokonce i heroicky.
Proto potřebujeme Ježíše.
(Pokud by tam někomu vadil ten Adam, pak je to pohled na dnešní situaci a její popis. Bible jenom říká, že kdysi bylo jinak a s Ježíšem může být jinak)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Lidská přirozenost Neděle, 31.Prosince 2017, 09:50:39

Pane Macháčku, to tvrzení "člověk je od přírody dobrý" je ve své apodiktičnosti natolik naivní, že vůbec ani nemám chuť ho vyvracet.

Člověk je od přírody přesně tím, čím je - tedy přírodním tvorem, který v prvé řadě musí hledět, jak zabezpečit své vlastní přežití, a svou vlastní reprodukci.

Ano, lidský rod se už od svých nejbližších příbuzných - opic - odlišuje podstatně zvýšenou schopností kooperace; ale tato kooperace jako taková ještě naprosto nezaručuje, že člověk bude dobrým v pravém slova smyslu. Tato kooperace také může znamenat jenom to známé "já na bráchu brácha na mě".

Přes všechnu tuto kooperativnost totiž člověk zůstává stále ještě primárně individuem - a tedy tvorem hledícím v prvé řadě na své vlastní zájmy, respektive na zájmy svého vlastního nejbližšího (rodinného) okruhu.

To všechno sečteno a podtrženo: člověk už provždy bude vždy zmítán mezi svým sklonem k pospolitosti a solidaritě na straně jedné, a mezi svým stejně tak přirozeným egoismem na straně druhé.

A jak už jsem napsal: problém je v tom, že už jenom malé procento aktivních egoistů dokáže rozvrátit jinak o sobě harmonickou a solidární komunitu. Ty síly destrukce jsou vždycky účinnější, nežli síly pospolitosti. Něco rozbít jde vždycky mnohem snadněji, nežli něco vybudovat, a udržovat to v chodu.

Ivo Horák - Praha 3

O Havlovi a s přáním všeho dobrého v roce 2018 Neděle, 31.Prosince 2017, 10:42:51

S panem Macháčkem v lecčems souhlasím, ale myslím, že Václavu Havlovi křivdí. Ono totiž (opravdu) existuje dvojí riziko, jedno spočívá v nečinnosti, zatímco druhé v jejím pravém opaku. Václav Havel začal dost "zhurta", hodně sil věnoval třeba udržení Československa a jeho rehabilitaci, později zakotvení ČR ve světě. Možná se stal příliš prozápadním, možná však byl především velmi prozíravý a pochopil "okenní charakter" poslední dekády 20. století. V této souvislosti je srozumitelný i jeho postoj k zásadní ekonomické proměně. Později byl Havel, asi i vlivem prožitku nemoci, podstatně zdrženlivější a i po odchodu z funkce opatrný. Nechtěl hlavně nic zkazit, nejspíš cítil, že zmíněné okno se uzavírá (jeho termín "blbá nálada" byl označením pro nastolování tomu odpovídajících poměrů doma).

Přece však lze říci, že tak jako byla RČS od začátku až do abdikace, i smrti, prvního prezidenta republikou Masarykovou, zůstaly také "polistopadové" Československo a ČR až do konce roku 2002, resp. až do roku 2011, přese všechno, nemálo republikami Havlovými (pejorativně havlovskými). Víc může jedinec stěží dosáhnout a nemálo za to musí (ve veřejném zájmu) zaplatit. Konkrétně třeba i převažující neutralitou vůči V. Klausovi, ústící v dílčí neutralizaci jeho destruktivního potenciálu.

Václav Havel totiž v sobě vzácně a šťastně spojoval schopnost pozitivního myšlení s dispozicí negativního očekávání. Místo užívání si velikášství preferoval později menší, známé mu pole obhajoby lidských práv. Skutečného nástupce nenašel.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Nespoléhat na lidi Neděle, 31.Prosince 2017, 18:44:3

http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Obavy-z-budoucnosti.html

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Člověk je od přirozenosti špatný, Neděle, 31.Prosince 2017, 22:28:50

protože si to myslí jen o těch druhých.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 1.Ledna 2018, 11:53:49

Domníváte se, pane Nusharte, že Aristoteles byl špatný člověk?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Havel a kapitalismus Pondělí, 1.Ledna 2018, 12:15:23

Havel sám si dozajista nepřál nějaký "tvrdý" kapitalismus, on pronesl svého času větu (fakticky na adresu Klause), že například nesmí nastat žádná nezaměstnanost, a že nejsou přípustné žádné výmluvy na to, "že to nejde".

Takže Havel měl dozajista dobré úmysly; jenže především jeho počáteční působení ve světě politiky bylo naprosto naivní, a tedy i ve sféře ekonomiky, on snad opravdu věřil že se mu podaří zavést nějaký "kapitalismus bez kapitalismu", snad skutečně uvěřil tomu tehdejšímu eufemismu o "tržní ekonomice", nebyl schopen si uvědomit že tato "tržní ekonomika" neznamená nic jiného nežli docela prachobyčejný kapitalismus, tedy i s tou nezaměstnaností.

A za druhé, Havel nebyl čistě osobně schopen prosadit se proti Klausovi, ten byl mnohem silnější osobnost, Havel prý na jednání s Klausem chodil vždy s apriorním pocitem vlastní slabosti. Takže neměl šanci se se svými sociálními ideály prosadit proti tvrdému normalizátorovi - pardon reformátorovi - Klausovi.

Obdobné platí i o ostatních sférách státně-politických záležitostí: Havel měl celou přehršel dobrých úmyslů, ale ty jeho ideály byly v prostředí reálné politiky naprosto naivní, v té reálné politice se jedná o zcela profánní zájmy té či oné strany, v prvé řadě zájmy mocenské a materiální. Havel tu nakonec se svými ideály dělal jenom velice vítanou dekoraci k té o sobě cynické a všech skrupulí prosté politice.

Proto byl Havel natolik oblíbený, u národů i u mezinárodních státníků: on svým plachým zjevem dokázal budit iluzi, že je možno zřídit nějaký humánní a pravdivý svět, aniž by za tím účelem bylo nutno na reálném chodu tohoto světa něco zásadního změnit. Havel plnil funkci fíkového listu pro nahotu tohoto světa; a svět tuto jeho službu od něj ochotně přijímal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Aristoteles - špatný člověk? Ale kdepak. Pondělí, 1.Ledna 2018, 16:29:44

Já jsem špatný člověk... Špatný jako Aristoteles. Proč se vlastně místo Aristotela nezeptáte na Ježíše?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 2.Ledna 2018, 13:21:34

Skutečně si myslíte, pane Nusharte, že Ježíš považoval lidi své doby do "dobré"?

Proč tedy pak prakticky veškeré jeho působení sestávalo v tom, těmto "dobrým lidem" vytýkat a předhazovat jejich hříšnost?...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 2.Ledna 2018, 16:31:42

Myslím, že Ježíš nemusel lidi považovat vůbec za nijaké. Myslím, že jim viděl do srdce, takže věděl, jací jsou ve skutečnosti. My ale lidem do srdce nevidíme, proto je odsuzujeme.

-----------------

Myslím, že hodnocení (morální či rozumové úrovně) ostatních lidí často vede ke zkreslenému vnímání sebe sama. Východisko bych viděl v tom, od toho neustálého hodnocení ostatních se pokusit osvobodit a soustředit se na hledání cest k ostatním.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš a lidská špatnost Středa, 3.Ledna 2018, 13:11:33

Netroufám si soudit, pane Nusharte, do jaké míry Ježíš Nazaretský dokázal "vidět lidem do srdce"; ale v každém případě je možno považovat za jisté, že to co v těchto srdcích nacházel ho naplnilo naprostým hnusem.

Je nutno vždy mít na paměti: Ježíš svou vlastní cestu začal u Jana Křtitele. A Jan Křtitel - to byl až extrémní mravokárce, podle něj byl tehdejší lid izraelský mravně zkažen skrz naskrz, a díky tomu byl odsouzen k zániku. A jedině naprosto zásadní a přísnou mravní nápravou bylo ještě možno - snad - docílit záchrany.

Ježíš tedy své současníky viděl velice podobným způsobem - jako mravně zkažené, které je nutno přivést na cestu nápravy.

A ostatně, kdyby Ježíš - jak to sugeruje především evangelista Jan - na své současníky hleděl skutečně s tak hlubokým pochopením a láskyplností, pak by vlastně celé jeho působení za nápravu světa víceméně ztratilo smysl.

Takže, nic si (a nám) nepředstírejte, pane Nusharte: Ježíš byl v prvé řadě velice přísný soudce, který soudil a odsuzoval (téměř) všechny kolem sebe. A - opakuji ještě jednou - jenom a jedině tento jeho odsuzující postoj vůči lidské špatnosti mohl vést k tomu, že všechnu svou sílu věnoval nápravě této špatnosti.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

To, co viděl v lidských srdcích, ho naplnilo naprostým hnusem? Středa, 3.Ledna 2018, 21:11:40

Já myslím, pane Poláčku, že ho to naplnilo naopak láskou a soucitem.

Jaké pohnutky ho podle Vás dovedly na kříž? Dovedlo ho tam snad "naprosté zhnusení z lidí"?

----------------------------

Člověk není zdaleka vždy schopen pouze a jen vědomě (vůlí) změnit své chování a prožívání. Pokud by bylo možno člověka změnit žádoucím směrem (žádoucím z hlediska autority) pouze spíláním, neustálými výčitkami a odsuzováním, pak by to bylo velmi jednoduché - měli bychom zde hned "dokonalého" člověka, dokonalého a dokonale neschopného lásky, protože přece nemůžete milovat někoho, kdo vás soudí, pořád vám jen spílá a je z vás v jednom kuse zhnusený. Takový přístup člověka skutečně změní, ale jinak než si myslíte.

Ježíš by byl naprosto diletantským pedagogem, pokud by od tohoto přístupu očekával úspěch, pokud by si myslel, že takto mu lidé dovolí vejít do svých srdcí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 07:30:43

On totiž, pane Nusharte, pan Poláček nevěří, že Ježíš šel na kříž dobrovolně kvůli hříšníkům. Myslí si prostě, že chtěl zorganizovat povstání a nevyšlo mu to.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 07:59:33

Ovšem ozbrojené povstání proti špatnosti, kterou jsou naplněna lidská srdce, by bylo ještě marnější. Což mnozí lidé těžko chápou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 08:47:26

Mimochodem, zajímavé je, že papež František často mluví o ďáblovi. Prý daleko častěji než jeho nedávní předchůdci.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=26954

Josef Poláček - Manuální pracovník

Proč šel Ježíš na kříž? Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 13:08:43

Pane Nusharte, Ježíše na kříž dovedlo především absolutní vědomí jeho odpovědnosti k jeho cíli, k jeho poslání. S nějakou "láskou" to opravdu nemá naprosto nic společného. - Mimochodem, s nějakým "povstáním" ovšemže také ne, paní Hájková. ;-)

Ježíš se dostal do situace, kdy už prostě nemohl uhnout. Nemohl uhnout, nemohl odvolat - protože tím by sám zničil, fakticky "popravil" celý svůj dosavadní život. To jest, zničil a zabil by veškerý smysl svého dosavadního žití a snažení. Kdyby odvolal, zůstalo by naživu už jenom jeho tělo - ale Ježíš sám by byl mrtev.

A proto šel "dobrovolně" na kříž: jeho tělo zemřelo, ale on sám - jakožto Ježíš Kristus - přetrval.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 13:19:53

Je ovšem docela dobře možné, pane Nusharte, že v té cestě Ježíše na kříž skutečně nemalou roli hrálo právě i to "zhnusení z lidí".

On totiž samozřejmě nemohl přehlédnout, že ačkoli se svou novou ideu snažil mezi lidem izraelským prosadit vlastně po celé roky, že veškerá jeho námaha je vlastně marná. Že - s výjimkou malého houfce jeho příznivců - že mu nikdo nerozumí, že ho naprostá většina jeho soukmenovců odmítá, že ho považují za heretika.

V novozákonním zkoumání už dávno platí za jednu z centrálních otázek ta, proč a z jakých důvodů se Ježíš vlastně vydal na poslední cestu do Jeruzaléma - když nemohl nevědět, jaké nebezpečí tam na něj čeká. A - navíc se tam choval ještě vysloveně provokativně, svým útokem na Chrám.

Všeho všudy: není málo novozákonních badatelů kteří jsou toho názoru, že Ježíš se na smrt vydal ne-li ve vlastním smyslu dobrovolně, pak v každém případě vědomě a úmyslně. Dost možná právě přesně s tím kalkulem, který nakonec také vyšel: že právě až jeho vlastní smrt bude jeho příznivcům tak mocným impulsem, že teprve pod jeho působením se jeho idea dokáže skutečně prosadit.

Samozřejmě se už nikdy definitivně nedozvíme, jak to doopravdy bylo; ale jako relativně jisté se jeví opravdu to, že Ježíš se do nebezpečí - a tedy i na kříž - vydal přinejmenším s tím vědomím, že to takto může dopadnout.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 16:48:23

Ježíš nepřišel proto, aby si udělal jméno, ale aby ti, kteří v něj uvěří (přijmou ho do chrámu svého srdce) měli život v hojnosti (plný život = plenitudo vitae = věčný život).
Plný život nemohli mít třeba farizeové, protože žili otrocky, podle mrtvé litery zákona. Byli to tedy v podstatě "mrtví" lidé s kamenným srdcem. Ale i oni mohli s Ježíšem ožít - jak nakonec ukázal Pavel.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 18:17:4

Co podle Vás, pane Poláčku, měl Ježíš odvolat, aby se vyhnul kříži, a nemohl to odvolat, aby "nepopravil" celý svůj dosavadní život?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Ledna 2018, 07:16:38

Lidé v době Ježíšově opravdu nežili tak, jak žít měli. A to proto, že ztratili kontakt s Bohem. („Lid, který nevidí Boha, pustne“ – píše se v knize Přísloví). Kdykoliv k tomu dříve docházelo, napravovali tento stav izraelští proroci. Proto přišel Ježíš jako nový prorok. Jen trochu jiný, než byli všichni ti proroci před ním, včetně Jana Křtitele. Ti pouze kárali a lidé se napravovali ze strachu před Hospodinovým hněvem.  A to si Ježíš nepřál.  Kupodivu, dnes si mnoho lidí přeje, aby se druzí báli něco udělat nebo nahlas vyslovit.
Pane Poláčku, Ježíš se jednou sám přirovnal k slepici, která chtěla vzít izraelity pod křídla a oni to odmítli. Ale zhnusený z nich určitě nebyl. Spíš smutný.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Ledna 2018, 08:04:19

Jan Křtitel, poslední z kárajících proroků, řekl o o Ježíšovi: "On musí růst, já se však menšit".
Znamenalo to, že kárání musí ustupovat lásce.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Obsah sdělovaného v. vztah mluvčího k posluchačům Pátek, 5.Ledna 2018, 10:56:49

Proroci mohli sdělovat stejný obsah, ale z podstaty věci nemohli mít stejný vztah ke svým posluchačům.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co měl Ježíš odvolat? Pátek, 5.Ledna 2018, 11:29:24

Pane Nusharte, podle platných zákonů mohl být Ježíš v dané kauze právem odsouzen k trestu smrti prakticky jenom ze dvou důvodů: za prvé za akt vzpoury proti císaři, anebo za náboženskou herezi.

Za ten akt vzpoury proti císaři by se mohl pokládat ten inkriminovaný moment označení Ježíše za "krále Izraelitů". Ježíš sám - když ho Pilátus na toto téma oslovil - podle evangelií na to reagoval pouze replikou: "Ty jsi řekl!" Čili tento titul ani principiálně neodmítá, ale ani nepotvrzuje. V každém případě by pro něj ale ve skutečnosti nebylo nijak problematické toto obvinění odmítnout: nedá se opravdu očekávat že by měl ambice stát se nějakým "králem" ve státněpolitickém smyslu.

Zbývá tedy obvinění z hereze. A přesně tady měl Ježíš možnost odvolat své učení; respektive měl možnost vůbec do Jeruzaléma nejet, a nepřiostřit celou situaci svým atakem proti Chrámu. Z toho všeho se tedy dá plným právem soudit, že do té finální situace vstoupil s plným vědomím, a dost možná s přímým úmyslem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš a Jan Křtitel Pátek, 5.Ledna 2018, 11:35:23

Paní Hájková, jestli je možno o obsahu novozákonních evangelií něco prohlásit víceméně s naprostou jistotou, pak právě to, že Jan Křtitel ten údajný výrok o vlastním "umenšení, aby Ježíš mohl růst" ve skutečnosti nikdy nepronesl.

Jan Křtitel nebyl žádný submisivní přihrávač Ježíše; Jan Křtitel byl naprosto sebevědomý duchovní aktér, který sám sebe dost možná dokonce pokládal za inkarnaci jednoho ze starých židovských proroků. (Mimochodem, ta sekta Jana Křtitele existuje podnes, a Ježíše nikdy! neuznala za pravého Mesiáše.)

Ta věta o vlastním "umenšení" byla Janovi Křitelovi doslova vpašována do úst pozdějšími - křesťanskými - evangelisty, kteří byli samozřejmě motivováni snahou svého vlastního mistra postavit do centra veškerého dění. Tedy ho povýšit nad jeho vlastního mistra, Jana Křtitele.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 5.Ledna 2018, 11:37:22

Paní Hájková, smutný člověk se stáhne do sebe, do svého vlastního smutku. A nevrhá neustálé výčitky a výtky na své okolí. Což je ovšem přesně to, co činil Ježíš. Jeho niterný stav tedy daleko odpovídá tomu zhnusení, nežli pouze tichému smutku.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Pátek, 5.Ledna 2018, 12:22:48

Souhlasím s Vámi, že šlo o obvinění z hereze. Nevím ale, v čem podle Vás ta Ježíšova hereze spočívala.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Ledna 2018, 14:44:43

Nevím, proč by Jan Křtitel nemohl poznat, že Ježíš je větší prorok než on. I když měli každý jiný styl. Jan Křtitel šel cestou odříkání - askeze, Ježíš cestou vydávání se - kenoze.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíšova hereze Sobota, 6.Ledna 2018, 12:12:16

Paní Hájková, ono ani tak moc nezáleží, v čem bych případnou Ježíšovu herezi spatřoval já ;-) - spíše rozhodující bylo, v čem ji viděli tehdejší představitelé oficiálního (judaistického) náboženství, a poté i říšský místodržící.

V obou případech ovšem tápeme dosti v temnotách; evangelia nám tady nepodávají nijak jasný obraz.

Že byli s Ježíšem na kordy představitelé oficiálního kultu, je snadné si představit: on neustále podrýval jejich autoritu, označoval je za "farizeje" - v tom smyslu že "káží vodu a pijí víno". To ale samo o sobě ještě není - dostatečnou - herezí.

Více už tady mohlo vážit Ježíšovo programatické znevažování závazných kultovních předpisů - například ignorování sabatu. To už mělo k herezi velice blízko.

Posledním "hřebíkem do rakve" byl právě ten Ježíšův útok na penězoměnce - to byl přímý útok na posvátnost Chrámu, čili celého náboženství.

Proč a z jakých důvodů k popravě svolil i římský místodržící Pilátus, je ovšem ještě mnohem méně jasné: do judaistického náboženství mu principiálně - jakožto Římanovi - nic nebylo. Ale zřejmě se obával že by v souvislosti s Ježíšovým působením mohlo dojít k nepokojům (tím spíše v souvislosti s velkým náboženským svátkem) - a to si právě jako říšský místodržící nemohl dovolit. A proto nechal Ježíše tak rychle a bez okolků zlikvidovat - aby tím odstranil případnou příčinu nepokojů o nastávajících svátcích.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jan Křtitel kontra Ježíš Sobota, 6.Ledna 2018, 12:44:27

Jak už jsem napsal, paní Hájková, Jan Křtitel byl sám velice sebevědomým duchovním aktérem. Aby jako takový mohl doznat a dokonce veřejně vyhlásit, že je tu někdo ještě větší než on - paní Hájková, tak něco takového neudělá dobrovolně žádný chlap. ;-) A tím spíš ne takový, který si sám dělá vysoké (respektive ty nejvyšší) ambice.

Navíc je nutno si připomenout, za jakých okolností Ježíš k Janu Křtiteli přišel - a především, za jakých okolností od něj odešel.

Pokud ponecháme stranou všechny ty zmytologizované zkazky v evangeliích (ostatně vůbec neuškodí uvědomit si, že každé časově následující evangelium Janův postoj k Ježíšovi líčí o další stupeň devótněji!) - takže pokud se přidržíme pravděpodobné reality, pak ta byla asi takováto:

Ježíš přišel k Janu Křtiteli, protože se vnitřně ztotožňoval s jeho plamenně karatelským vztahem k tehdejší židovské populaci, jakož i s jeho intenzivním apelem na hluboké vnitřní obrácení se.

S tím tedy Ježíš přišel k Janovi, jakožto učedník ke svému mistrovi. Tímto svým mistrem byl také iniciován - pokřtěn; a v jeho komunitě zřejmě strávil nějaký čas.

Jenže: po čase zase odešel - a co víc, vzal s sebou zřejmě i část z vlastního Janova houfce.

To znamená: jejich cesty se rozešly; zcela evidentně z toho důvodu, že Ježíš časem skutečně duchovně přerostl svého mistra. Zatímco Jan Křtitel se utápěl jenom ve svém negativismu, jenom ve svém karatelství - Ježíš dospěl někam výše. Zatímco Jan požadoval jenom návrat ke starým hodnotám - Ježíš už začal kázat hodnoty nové.

Jenže: pokud by Jan Křtitel skutečně dospěl k poznání, že Ježíš je na té společné cestě dále nežli on sám - nic by mu nebránilo v tom, se k té Ježíšově cestě přiklonit. A to i s celým svým houfcem. Jenže - k ničemu takovému zcela evidentně nedošlo. Ten odchod Ježíše z Janovy komunity byl zřejmě doprovázen zásadním ideovým rozkolem mezi nimi; a to že Ježíš Janovi odlákal část jeho dosavadních oveček, u Jana nevyhnutelně muselo vzbudit pocity krajní nelibosti. A nebylo by nijak překvapivé, kdyby skutečný stav věcí byl ten, že Jan Křtitel Ježíše ze svého houfce vyloženě vyhnal.

V každém případě ale že by se Jan Křtitel k Ježíšovi choval a stavěl natolik devótně jak je to líčeno v evangeliích - ne, s něčím takovým opravdu není možné nějak závažně počítat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 6.Ledna 2018, 15:20:52

"Jan Křtitel byl sám velice sebevědomým duchovním aktérem. Aby jako takový mohl doznat a dokonce veřejně vyhlásit, že je tu někdo ještě větší než on - paní Hájková, tak něco takového neudělá dobrovolně žádný chlap. ;-) A tím spíš ne takový, který si sám dělá vysoké (respektive ty nejvyšší) ambice".

Takhle může mluvit a jednat člověk světa, tedy takový, který skutečně ty ambice má a jde mu o prosazení svého já, nikoliv duchovní člověk, kterému jde o Boží věc, pane Poláčku.
Nemám žádný důvod věřit vám víc než slovům Bible.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 7.Ledna 2018, 05:59:18

Mimochodem, ta věta ("On musí růst, já se však menšit") má velký význam pro každého nového křesťana, který přijal Ježíše Krista. Znamená to, že má Ježíšovi, (který v něm teď může žít), dávat čím dál tím větší prostor, aby skrze něho jednal. Pavel to vyjádřil slovy: Nežiji už já, žije ve mně Kristus.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Souhlasím s paní Hájkovou Neděle, 7.Ledna 2018, 08:07:39

Nedovedu si představit, že by skutečnému "duchovnímu aktérovi" šlo více o velikost svého houfce a o jeho osobní ambice a ne o podstatu věci - tedy o morální obrodu izraelitů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 7.Ledna 2018, 12:01:6

To je právě to, paní Hájková: vy křesťané vnímáte osoby v novozákonním příběhu vystupující právě už jenom v té stylizované podobě, jak je podává ten novozákonní mýtus. A vůbec už nedokážete je vnímat jako reálné lidské postavy. Vy je vnímáte fakticky jenom jako herce, kteří prostě odehrají tu svou ryze spirituální roli, a mimo této své role nemají už žádné jiné reálné lidské vlastnosti či slabosti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 7.Ledna 2018, 16:34:39

Když pro mě je Ježíš někým jiným než pro vás, pane Poláčku. Pro vás je to jen člověk, který sehrál jakousi "spirituální roli", se kterou se asi úplně neztotožňoval. To tedy spíš vy ho chápete jako herce, zatímco pro mě je Ježíš osvoboditel. Já jsem ráda, že existuje duchovní svět, ve kterém platí jiná pravidla než v tom lidském.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 8.Ledna 2018, 12:11:41

Včera náhodou František také o vztahu Ježíše a Jana Křtitele: Ježíš se pokořil také svým křtem
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=26991

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš, Jan, křest, hřích... Úterý, 9.Ledna 2018, 12:13:31

No ta historie s pokřtěním Ježíše vykazuje tak jako tak dosti svérázné aspekty.

Principiálně platí: níže postavený nemůže povýšit, či jinak šlechtit výše postaveného. Kaprál nemůže povýšit generála. Desátník nemůže vyznamenat maršála.

Jak je tedy možné, že Ježíš - jakožto "boží syn" samozřejmě nekonečně vysoko stojící nad pouhým svým zvěstovatelem Janem Křtitelem - od tohoto může být iniciován do svého duchovního určení?

Jestliže už by Ježíš měl vůbec nějakým způsobem zapotřebí, aby do něj sestoupil Duch svatý (jak to ovšem Ježíš měl mít zapotřebí, když per se byl s tímto Duchem svatým jedno a totéž?...) - i kdyby to tedy měl z nějakých, dejme tomu rituálních důvodů zapotřebí, proč tak nenechal učinit sám, svým vlastním aktem, dejme tomu někde na veřejném prostranství, třeba před branou Chrámu? To by přece bylo to nejpříhodnější místo pro takový spirituálně jedinečný akt.

Jak tedy vůbec Jan Křtitel vůbec přijde k tomu, aby on - duchovně nižší osobnost než Ježíš - tomuto zprostředkovával dotek Ducha svatého? A jak vůbec Jan Křtitel může dospět k tomu, aby sám měl vůbec nějaký k o n t a k t k Duchu svatému? Když on sám není boží syn, a tedy není s Duchem svatým nijak identický? - Připomeňme si, že v judaismu byl Duch (ten přídomek "svatý" byl jen velmi zřídka užíván) vyjádřením působící přítomnosti Boha ve světě; je tedy nemyslitelné aby nějaký obyčejný smrtelník měl k Duchu nějaký exkluzivní kontakt.

To křtění Janem Křtitelem mělo fakticky jedinou funkci: bylo to aktem rituálního očištění, výrazem připravenosti očistit se od světa hříchů. Což, jak už víme, bylo hlavním - a vlastně jediným - programem Jana Křtitele. A když se Ježíš - přechodně - připojil k Janovu houfci, pak samozřejmě i on sám musel tímto rituálem projít. S nějakým "Duchem svatým" to nemělo naprosto nic společného. A stejně tak to nemělo nic společného s nějakým Ježíšovým "pokořením". V té době Ježíš byl teprve na počátku své cesty, on se s tím programem Jana Křtitele všeobecného mravního očištění tehdy ještě víceméně plně identifikoval, a tak tento iniciační rituál považoval za zcela samozřejmý. Jinak by se k tomu Janovu houfci vůbec nemohl připojit.

A ostatně, paní Hájková: kde pak stojí, že Ježíš byl "bez hříchů"? On sám zmiňuje, že je dost často označován jako "piják vína"; zřejmě tedy platí, že nebyl nikterak nadměrně zdrženlivým v požívání tohoto nápoje. V žádném případě to nebyl žádný asketa.

To samo o sobě dozajista ještě nemusí znamenat "hřích" v našem pojetí; ale o Ježíšově skutečném životě toho víme příliš málo, nežli abychom mohli s jistotou tvrdit, že byl "bez hříchu".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Úterý, 9.Ledna 2018, 14:09:17

„Jak je tedy možné, že Ježíš - jakožto "boží syn" samozřejmě nekonečně vysoko stojící nad pouhým svým zvěstovatelem Janem Křtitelem - od tohoto může být iniciován do svého duchovního určení?"
....
No, však je také psáno, že se Jan Křtitel bránil, řka: „Já bych měl být pokřtěn od tebe“. Nicméně Ježíš mluvil o tom, že je zapotřebí, aby se naplnilo to, co se má naplnit. Nevím to jistě, ale patrně šlo o něco ze Starého zákona, co mělo být naplněno.
....
„Jestliže by... měl zapotřebí, aby do něj sestoupil Duch svatý (jak to ovšem Ježíš měl mít zapotřebí, když per se byl s tímto Duchem svatým jedno a totéž?...)?“
....
Nevím, jestli se dá říct, že byl s „Duchem svatým identický“. Ježíš byl vtěleným Bohem, tedy Duchem, ale zároveň byl také člověkem se vším všudy (tedy kromě hříchu).
....
„A jak vůbec Jan Křtitel může dospět k tomu, aby sám měl vůbec nějaký k o n t a k t k Duchu svatému? Když on sám není boží syn, a tedy není s Duchem svatým nijak identický? - Připomeňme si, že v judaismu byl Duch (ten přídomek "svatý" byl jen velmi zřídka užíván) vyjádřením působící přítomnosti Boha ve světě; je tedy nemyslitelné, aby nějaký obyčejný smrtelník měl k Duchu nějaký exkluzivní kontakt.“
„To křtění Janem Křtitelem mělo fakticky jedinou funkci: bylo to aktem rituálního očištění, výrazem připravenosti očistit se od světa hříchů. Což, jak už víme, bylo hlavním - a vlastně jediným - programem Jana Křtitele.“
...
Jan křtil vodou, což byla dávno známá forma očisty od hříchů, která ovšem nebyla samoúčelná, ale měla směřovat k pokání, tedy ke změně smýšlení (připravit „cestu Páně“): „Já vás křtím vodou k pokání, ale ten, kdo přichází za mnou, bude křtít ohněm a Duchem svatým“.  Jan byl prorok. Proroci byli lidé, kteří ten „exkluzivní kontakt“ k Duchu svatému odjakživa měli.  Duch svatý přece „mluvil ústy proroků“. Ježíš přišel zprostředkovat, aby tu možnost (kontakt s Duchem svatým) měl i nadále všichni, kteří ji přijmou. A nejen za účelem prorokování, ale i z jiného důvodu.
....
„A ostatně, paní Hájková: kde pak stojí, že Ježíš byl "bez hříchů"? On sám zmiňuje, že je dost často označován jako "piják vína"; zřejmě tedy platí, že nebyl nikterak nadměrně zdrženlivým v požívání tohoto nápoje. V žádném případě to nebyl žádný asketa.
To samo o sobě dozajista ještě nemusí znamenat "hřích" v našem pojetí; ale o Ježíšově skutečném životě toho víme příliš málo, nežli abychom mohli s jistotou tvrdit, že byl "bez hříchu".
....
Ježíš se narodil bez dědičného hříchu a žádné hříchy, které by případně spáchal, nejsou doloženy, a proto lze právem tvrdi: „podobal se nám ve všem kromě hříchu“. Navíc byl vtěleným synem Božím, který se nazýval „Svatý Izraele“. Pití vína přece není hříchem, pane Poláčku. Pravda, nadměrní pití hříchem je – tomu se, pokud vím, říká „obžerství“. Ale jinak skutečně není řečeno, že ke svatosti vede právě asketismus, i když si to spousta lidí myslela a ještě myslí.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Středa, 10.Ledna 2018, 08:07:20

"Principiálně platí: níže postavený nemůže povýšit, či jinak šlechtit výše postaveného. Kaprál nemůže povýšit generála. Desátník nemůže vyznamenat maršála."

Řekl bych, že tento paradox právě patří k podstatě křesťanství.

Asi bych se bránil tomu, vnímat duchovní svět jako vojenskou hierarchii.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 10.Ledna 2018, 08:23:22

Teď nevím, jestli to byl Václav Bělohradský nebo jiný filosof, který napsal, že to bylo právě křesťanství, které přineslo světu nový pohled na službu - jako na něco hodnotného. Vychází to právě z toho duchovního pohledu (ten, kdo je největší, má nejvíce sloužit). Tento princip se ovšem ve světě ujal jen okrajově.
Papež - služebník služebníků božích - před velikonocemi symbolicky myje nohy - kdysi kněžím, dnes laikům.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 10.Ledna 2018, 13:10:46

To všechno v žádném případě nevysvětluje, proč by měl Ježíš - Boží syn - vůbec jakýmkoli způsobem mít z a p o t ř e b í vydávat se k jakémusi podivínskému (pojídáním kobylek se živícímu) vůdci jisté náboženské sekty, a nechal se právě jím uvádět do svého poslání, které přece pramenilo přímo od samotného Boha.

A - opakuji znovu - v žádném případě tu není vysvětleno, jak a proč by zrovna Jan Křtitel mohl mít tu schopnost a tu úlohu, Božího syna uvádět v jeho poslání.

A ostatně, ten výklad který jsem tu podal minule - totiž že se Ježíš od Jana Křtitele odtrhl ještě za jeho přítomnosti u jeho komunity - není jediný možný; mohlo to být i zcela jinak. O tom co se tehdy s Janem Křtitelem dělo existují jen velice nejasné údaje, například datum jeho smrti se udává v rozmezí roku 29 až 32! Takže je stejně tak dobře možné, že Ježíš byl u toho Janova houfce přítomen až do chvíle jeho (Janova) zatčení. To by pak ovšem znamenalo, že po celou tu dobu tam nebyl ničím jiným, nežli jenom Janovým učedníkem! Čili, že by tam měl naprosto druhotné postavení. To nemá s nějakou "službou" nic společného; Ježíš v té době prostě ještě hrál jenom druhé housle.

Samotná evangelia svým líčením sugerují, že ten příchod Ježíše k Janovi byl v zásadě podle hesla "přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem (a: odešel jsem)". Tím vším má být zřejmě kamuflována právě ta skutečnost, že Ježíš u Jana pobýval delší dobu, ale že po celou tu dobu - přirozeně - vůdčí duchovní osobností nebyl Ježíš, ale Jan.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 10.Ledna 2018, 13:23:14

Pane Poláčku, nikdo vám přece nebrání v tom, abyste věřil tomu, co sám uznáte za vhodné. Já to ostatně dělám taky tak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 11.Ledna 2018, 12:02:8

Rozdíl je v tom, paní Hájková, že to v co "věřím" já, se může opírat o logicky a realisticky nejpravděpodobnější výklady daných událostí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 11.Ledna 2018, 13:06:8

Vy se možná víc řídíte vědeckou pravděpodobností a racionální logikou, pane Poláčku, zatímco já jednám spíš intuitivně. Neřídím se dogmaty, jak by se mohlo zdát, nýbrž intuicí, a ta mi káže držet se příběhu, který tvoří jádro křesťanství (a neříkat: ono to nakonec mohlo být úplně jinak). Protože si myslím, že křesťanství s tím příběhem stojí a padá. A já si na rozdíl od vás z mnoha důvodů přeji, aby nepadlo.
Navíc vaše logika se může mýlit, protože neznáte všechny podrobnosti. Zaklínáte se realitou a možná ani neznáte dostatečně dobře dobové reálie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 12.Ledna 2018, 03:54:4

Věřit příběhu stejně není úplně to hlavní. Ale věřit Bohu samotnému.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.