Babiše odvolat nestačí, je třeba srozumitelně popsat dnešní konflikt

Jakub Patočka

Zemana a Babiše se nepodaří porazit, pokud se voličům jasně nezformolují alternativy, které před námi stojí. Ovdolat Babiše z vlády nestačí, je třeba vstoupit do tvrdého střetu s Agrofertem, jeho politickou i mediální divizí.

Po dva týdny objíždíme české země s knihou Žlutý baron o pravých příčinách a souvislostech politických aspirací Andreje Babiše. Promítáme i souběžně s knihou vzniklý film Selský rozum o zemědělském podnikání Andreje Babiše. Máme za sebou přes tisíc prodaných knih, a setkání s podobným počtem občanů. Dozvídáme se od nich minimálně tolik, kolik oni od nás.

Vydání knihy a zveřejnění filmu jsme naplánovali na 2. května s několikaměsíčním předstihem; nemohli jsme tušit, že v tentýž den Bohuslav Sobotka ohlásí demisi své vlády právě kvůli Babišovým deliktům. Vzrušení současné politické situace s demonstracemi ve velkých městech samozřejmě dává zahájení našeho turné kontext, který jsme si nemohli vysnít.

Projekce filmu Selský rozum a debaty nad knihou Žlutý baron se konají pětkrát týdně. Seznam měst, která navštívíme, se soustavně doplňuje na stránkách www.zlutybaron.cz.

Lidé přicházejí a chtějí debatovat. A skoro všude se ptají, koho volit. Věděli jsme předem, že budeme dostávat tuto otázku. A shodli jsme se, že na ni nebudeme dávat konkrétní odpověď. Není tu strana, která by nabízela nesporně příznivou cestu vpřed, na které by se shodla převážná část společnosti.

Doporučujeme lidem volit toho, koho volili před vznikem hnutí ANO, toho, kdo svým programem nejvíc odpovídá jejich představám. A nevidí-li nikoho takového, nechť zůstanou doma. Politiku tu neuzdraví žádný zázrak, ale jen občanská aktivita a tlak zdola. S politiky musíme mluvit a nutit je, aby se chovali podle našich představ. Příklady ze všech stran ukazují, že zlepšení politiky takovou metodou je možné.

Jde to ale pomalu a mnoha lidem to, nedivme se, nestačí. Možná přijde doba, kdy nebude jiné cesty než založit nějaké nové Občanské fórum či české Podemos, teď ale taková situace není. Nejsme v bodě, odkud bychom se mohli posunout k něčemu zásadně lepšímu, nedopracovali jsme se k široké občanské shodě, co by to mělo být. Naopak nám ale nyní hrozí propad ke stavu podstatně horšímu.

Lidem na besedách tedy říkáme, že jsme jim nepřivezli žádnou dobrou zprávu. Vyprávíme jim, že tu není žádná zvláště vynikající možnost, jen jedna, která se za ni vydává, avšak v důsledku přinese další rapidní zhoršení neuspokojivých poměrů, v nichž nyní žijeme. Vysvětlujeme, že Babiš je tím, co známe z pohádek či mýtů jako všem známou postavu podvodníka, který slibuje hory doly, ale pravé úmysly skrývá, jako vlk kůzlátkům nebo liška Budulínkovi. Že nám slibuje první republiku či bezmála Benelux, ale zavleče nás politicky někam mezi Maďarsko a Rusko.

Zdá se ale, že to samo o sobě mnoha lidem nestačí, že prostě potřebují slyšet něco, co má aspoň trochu sílu strhovat. Co nabídne projekt, vizi, myšlenku, jak tu poměry zlepšit. Nestačí jenom říct: nebude tu už Babiš či Zeman, zvolíte-li si ODS, TOP 09, ČSSD nebo lidovce se starosty. To tu přece už bylo a málokdo na to vzpomíná rád. Lidé touží slyšet, k čemu hodláme směřovat, aby „bylo líp“.

Další poslední Sobotkova šance

Podivuhodně, už po několikáté v situaci, kdy byl takřka na odpis, se v současné vládní krizi v pozici člověka, který takovou alternativu může aspoň zčásti zosobnit, ocitl Bohuslav Sobotka. Hnutí, které za sebou měl po potlačení Haškova pokusu o povolební vnitrostranický převrat, promarnil. Jistě tehdy mohl s energií občanské veřejnosti v zádech sestavit lepší, ambicióznější vládu. Sám také musí nejlíp vědět, že jeho opakované přežívání politicky smrtelných situací není žádná magie, ale že za ním stojí věrnost ideálu, osobní odolnost, vytrvalost; a také velká míra štěstí.

Sobotkovi se snad v minulých týdnech díky Babišově a Zemanově zaťatosti a zpupnosti pootevřela možnost nad nimi vyhrát. Oba se cítili tak blízko triumfu, že jim opojení blížící se mocí zatemnilo úsudek. Vše nakonec dopadlo tak, jak chtěl Sobotka: Babiš jde z vlády a Zeman ho musí odvolat. Pro oba je to moment trpkého ponížení.

Ač Sobotka nechce činit rozhodnutí za voliče, jak nám řekl v rozhovoru pro DR, přesto se mu naskýtá šance správným postupem změnit sněmovní volby v referendum o Babišovi. Voliči ho nakonec přece vybavili svými hlasy právě k tomu, aby za ně mluvil, a to zejména v kritických situacích. Víme-li dnes to, že Babišovi jde v politice ryze o osobní prospěch, i to, že Agrofert skutečně provozuje Mafru jako svou divizi propagandy a ANO jako svou divizi politickou, snad by bylo namístě počínat si s mnohem větší rázností.

Jistě nakonec na podzim rozhodnou voliči, ale jedná se přece o to, v jaké situaci k volbám půjdou. Sobotka může svými kroky znázornit, že se tu jedná o střet o podstatu demokracie. Stále může z vlády odvolat i ostatní ministry ANO. Při předpokládané podpoře TOP 09 a ODS by ani nemusel do hry uvádět prezidenta, čehož se právem obává.

Může rovněž jasně říct to, nad čím zatím váhal: že bude pracovat pro vznik vlády bez Agrofertu, která si současně bude vědoma všech důvodů, kvůli nimž se v takové míře začali lidé u nás k Babišovi obracet jako k nositeli naděje na zlepšení poměrů. Že ji vytvoří, bude-li to jen trochu aritmeticky možné s kýmkoli k tomu ochotným, protože v demokracii je třeba správně řadit priority. A ohrožení demokracie musí vždy být prioritou číslo jedna.

To mu přitom nijak nemusí bránit v tom, aby nadále kladl důraz na to, že je nejen demokratem, ale i socialistou. Může přece slíbit, že jako sociální demokrat udělá vše pro to, aby obnovil ve společnosti spravedlivý řád v odměňování práce a v distribuci majetku. Že začne poctivě a tvořivě hledat způsoby, jak nás nejen zbavit ruských loutek a korporátních podvodníků, ale jak uzdravit republiku a dát jí smysluplný program.

V každém případě není jasné, v čem by odvolání všech ministrů zvolených za ANO a definice politického střetu ve stylu „buď Babiš a Zeman, nebo demokracie“, mohla ČSSD dnes uškodit. Zvláště pokud ji bude provázet tvrdý, ale zcela legitimní tlak demokratického státu na Agrofert. A je naopak celkem přehledné, v čem všem by taková ofenzíva mohla prospět demokracii, a to i té sociální. Proč tedy to váhání?

    Diskuse
    MH
    May 17, 2017 v 17.06
    Autorovi bych připomněl, že i za ČSSD se táhne dlouhá řada podvodů (a dokonce i vraždy, pokusy o vraždu!) které by jistě vydaly na spoustu knih, typu "Hnědý JUDr". Dokonce, je to se Sobotkou a Zaorálkem (o "Záchytovi" nemluvě) podstatně horší, než zatím s Babišem, a to z důvodu přímo civilizačním: právě ODS a ČSSD letitou společnou antievropskou politikou odsunuli ČR na okraj, a to v dohledné době může znamenat za okraj EU. To v horizontu příštích desetiletí bude jistě daleko větší problém pro ČR, pokud se něco dramatického zázračně nezmění, než vlastnictví Mafry a Agrofertu Babišem.

    Je možné, že směřování ČR by celkově pod premiérem, prezidentem a ministry zahraničí a vnitra z řad ANO vyznělo stejně anti-evropský, jako v případě činitelů ČSSD (v případě Zemana činitele s podporou ČSSD), ale zatím to nevíme, zatímco v případě oranžové strany je tu jistota. Bohuslav Sobotka a členové předsednictva které si sám vybral jsou právě důkazem, že ČSSD o žádnou změnu ani nestojí. O to víc je nesmyslné opakované volání autora po hypotetických tu evropských, tu zelených krocích strany, která dlouhodobě jasně deklaruje, že nestojí ani o jedno.
    May 18, 2017 v 16.29
    Plně souhlasím s panem Hadžičem
    O tom, že je Babiš dravým podnikatelem a výplodem našeho mafiánského kapitalismu se vědělo dávno před vznikem hnutí ANO, i tehdy, kdy se čile setkával s významnými politiky včetně předsedy ČSSD. ČSSD s jeho hnutím vstoupila před 3,5 lety do vlády, pokud by se potvrdila všechna obvinění Babiše z tisku, tak by to nebylo nic, co by nevybočovalo z polistopadového normálu (daňová optimalizace, využívání děr v zákonech ve prospěch majitelů velkých firem, úniky policejních spisů, ovlivňování médií). Pravidelné placení médiím, které je zřejmě normální takřka u všech zavedených politických stran je horší než si koupit jednu silnou mediální společnost.

    Je to opravdu pohádka, jak píše pan šéfredaktor. Vždy na kůzlátka jednou za 4 roky zaklepe vlk, který se vydává za jejich maminku a potom jedno nebo dvě sežere. A kůzlátka otvírají, protože potřebují naději, že maminka přijde. Poněkolikáté přijde další vlk, tentokrát však nažraný, který sežere méně kůzlat, ale udělá jejich domov poněkud útulnějším, na což minulí vlci kašlali.

    Bohuslav Sobotka může udělat z voleb referendum o Babišovi a Agrofertu. Ale v případě jeho úspěchu se v domově kůzlátek usídlí spousta hladových vlků, kteří před tím chodili alespoň postupně.

    A nevím, kde bere autor článku jistotu v tom, že Sobotka je skutečným předsedou, skutečným premiérem a pánem vlády, a není jím někdo jiný, který prostě o Sobotkovi ví více než my. U Babiše alespoň takové pochybnosti nejsou.

    Těžko čekat ve státě, kde Občanská demokratická strana není občanská, ale liberálně-nacionalistická, kde sociální demokracie je národně socialistickou stranou, kde komunisté jsou národovečtí konzervativní socialisté, kde zelení jsou liberálové a kde lidovci nejsou nejsilnější pravicovou stranou, ale středovým jazýčkem na vahách.
    May 18, 2017 v 16.49
    Srozumitelně popsat dnešní konflikt dnes znamená
    nejen revidovat uplynulé čtvrtstoletí, ale uplynulé století, vrátit se k základům vzniku československého státu do října 1918 (který ještě tehdy nebyl republikou) nebo spíše ještě před vznik 1. světové války a začít budovat nový občanský stát nejen de iure, ale i de facto, který bude mít vůli stát se součástí jádra evropské integrace, jako tomu bylo po většinu předchozího tisíciletí. (Viz příspěvek pana Hadžiče).

    V otázce pojetí národa nelze ustrnout na herderovském jazykovém pojetí ve stylu "nicht alle Böhmen sind Tschechen" , ale ve stylu rakouském, švýcarském či na západ od Rýna. Příslušnost k národu jako příslušnost k zemi či státnímu celku.
    May 19, 2017 v 14.46
    Anti-Babiš nestačí
    stejně jako nestačí anti-Zeman. Sociální demokracie musí voličům vysvětlit, proč je lepší sociální liberální demokracie než oligarchický koblihový paternalismus, který nabízí Babiš a lidový xenofobní paternalismus, který nabízí Zeman. Navíc výhra jedné bitvy, i když důležité bitvy, není výhra předvolební války. Babiš je větší pragmatik než Zeman, tak se stáhl a bude pokračovat ve své kampani, ze které obviňuje ostatní. Sobotkovi se asi uleví ve vládě, ale sociální demokracie nemůže usnout na vavřínech, jak dobře ukazuje autor, více práce je před ní, lidé nemění názory tak rychle a intelektuální občanské hloučky v Praze a v několika dalších velkých městech jsou zlomkem obyvatelstva, i když zlomkem důležitým.
    May 19, 2017 v 20.30
    Intelektuální občanské hloučky v Praze,
    o kterých píše pan Šimsa, by měly chodit s transparenty "NE BABIŠ, ALE BAKALA".
    MP
    May 20, 2017 v 10.36
    Lidé se především musí naučit,
    že nejsou žádné "strany hodných" a "zlých". Nemá tedy cenu vyhlížet konečně už nějakou tu spásnou stranu andělů...
    Je třeba volit podle ideologií a sociálně-ekonomických zájmů a v rámci preferovaných stran podporovat tu slušné, resp. slušnější kandidáty.
    Dokud se toto lidé nenaučí, budou stále experimentovat - a bude to pro demokracii stále nebezpečnější.
    MP
    May 20, 2017 v 10.37
    Otázka na p. Hadžiče a Ungera
    Vy jste voliči ANO?
    May 20, 2017 v 19.23
    K panu Plevovi
    To pan Sobotka s panem Kalouskem rozlišuje strany hodné a zlé tím, že démonizuje hnutí ANO a pana Babiše. Totéž činí i pan šéfredaktor Patočka.

    Otázka, jací jsme voličí, je podle mě irelevantní, jsem bývalý volič a člen ČSSD (1999-2010), od roku 2002 jsem byl příznivcem Vladimíra Špidly a nakonec i Bohuslava Sobotky. Od roku 2010 jsem nestraník. ANO jsem v minulých volbách nevolil, ale vzhledem k tomu, že dokázalo prosadit registrační pokladny (resp. EET), což ČSSD nedokázala za dvacet let, tak o jeho volbě budu letos vážně uvažovat. Ideově jsem křesťansky a sociálně konzervativní, stoupenec konstituční monarchie a federalista, nejen středoevropský. V ČSSD jsem byl možná dílem z mladické přirozené levicovosti, z důvodu odporu z klausovskému mafiánskému kapitalismu a v nevědomí možná, kdybych byl starší, byl bych příslušník levé frakce lidové strany (Křesťanskosociální unie), která nesouhlasila se vstupem KDU-ČSL do Klausovy vlády a v roce 1995 splynula do ČMUS a později do promoravských stran.
    May 21, 2017 v 11.59
    Přílišná idealizace Sobotky a zajímavé příspěvky Františka Kostlána a Věry Jourové
    MP
    May 21, 2017 v 12.07
    Jsme svědky demagogie, ostatně pro p. Ungera typické
    ČSSD tady nevládla dvacet roků, nýbrž naposledy v roce 2006, kdy neprosadila registrační pokladny pro odpor středopravých koaličních stran!
    Dnešní EET je společným projektem současné koalice, socdem pro ně hlasovala úplně stejně jako ANO. Je zde ovšem rozdíl: ANO od počátku jasně odmítalo jakékoli zvýšení daní bohatým a velkým firmám. Takže ANO chce pronásledovat drobné živnostníky, kdežto ČSSD chtěla a chce (podle mě málo výrazně, ale přesto) přece jen určitou daňovou spravedlnost...

    Pro mě se ČSSD stala nevolitelnou poté, co se zcela nechala pohltit vlnou xenofobie a islamofoie, ba sama ony postoje začala šířit. Ale v tomhle přece ANO jako celek nijak nezaostává (a zvláště pak ne Babiš), i když jsou u babišovců liberální osobnosti jako Stropnický nebo Pelikán. Což je pro mě ostatně největší záhadou: jak tam vůbec mohou být a proč tam jsou? Jsou skutečně tak neprozíraví a hloupí?
    JP
    May 21, 2017 v 12.07
    A to jsem Jourovou považoval za jednu z mála osobně slušných osobností na české politické scéně.

    Ale ta železná věrnost k vlastnímu stádu či vlastní smečce (a jejímu vůdci) stojí zřejmě opravdu nade vším.
    May 21, 2017 v 19.44
    Paní Jourová
    si prošla těžkou zkušeností kriminálu jako nechutná oběť topolánkovsko-kalouskovské předvolební hry v roce 2006 (tentokrát při komunálních volbách, při těch sněmovních to byla slavná Kubiceho zpráva). Byla to úspěšná státní úřednice a sociální demokratka.

    Věra Jourová je nyní skvělou eurokomisařkou a byla by skvělou prezidentkou (nejen kvůli politickému kriminálu), leč je na kandidaturu v přímé volbě příliš křehká a slušná, podobně jako Petr Pithart, bohužel.

    Nyní jsme svědky jakési Kubiceho zprávy II. v podání loutky pana Sobotky za vehementní podpory liberálně-levicových intelektuálů.

    Pokud bude výsledkem krize pád Zemana, Sobotky a Chovance, Pán Bůh zaplať, ale takové štěstí asi mít nebudeme.


    May 21, 2017 v 21.44
    Ungerova demagogie je podle pana Plevy asi to,
    že další oligarchové, kteří nevstoupili do politiky přímo a prosazoval jen snižování příjmů i výdajů, je v pořádku, kdežto Babiš je veřejný nepřítel číslo jedna a do politiky ho seslala nebesa nebo kníže pekelný, jen nikoli současný establishment.

    Celá krize není kvůli Babišovu podnikání před vstupem do politiky, vlastnictví médií (která často píšou proti němu - Jourová) nebo kvůli nějakým nahrávkám pořízeným pochybnými lidmi.

    Problém je v tom, že výrazně klesají preference ČSSD a nestoupají preference ODS/TOP09. To tu nebylo. Mnozí z ČSSD nebo Kalousek by také mohli přijít o imunitu. Proto celý ten tyjátr.

    Jak řekl Chovanec (ČSSD) Brabcovi (ANO): „To uvidíte, co teď bude, jak to máme vymyšlené.“
    May 21, 2017 v 21.57
    ANO není demokratická strana
    a tudíž nechápu, jak ji nějací demokraté mohou volit. Pan Unger ale demokrat není, ale dle svých slov royalista habsburského typu - tedy vláda oligarchy mu nijak nevadí, možná mu to připadá podobné jako když vládl císař s podporou šlechty a katolické církve.

    ČSSD dělá ostudnou xenofobní a protiimigrační politiku především prostřednictvím prvního místopředsedy Chovance, ale programově a v některých osobnostech (Marksová, Špidla, Sobotka) je to jedna z mála stran se slušným evropským sociálně demokratickým programem.

    Nyní, když strana Sobotku podporuje, tak by ji mohl profilovat více lidskoprávně, ekologicky, sociálně, evropsky, demokraticky, aby ji více odlišil od oligarchů typu Babiše a populistů typu Zemana, Okamury, Robejška či obou Klausů.
    May 21, 2017 v 23.21
    Vážený pane Šimso,
    ANO jsem nikdy nevolil a nevím, zda budu (viz výše). Proto nechápu Vaši poznámku.

    Jak jsem napsal, jsem monarchista, federalista, regionalista a křesťanský sociál.

    Před rokem 1918 jsme tu měli konstituční monarchii a naše země byly na 3.-4. místě ekonomicky ve světě, bohatě se rozvíjela přitom i česká národní kultura, věda a občanská společnost včetně demokratických politických stran, soc. dem. dvakrát vyhrála v rovných, tajných a všeobecných volbách. V soc. dem byly významnými postavami např. Šmeral nebo Tusar, kteří právem nebyli nadšeni ze vzniku Československa.

    Pokud se neoprostíte od českých nacionalistických předsudků, nemá smysl o ničem diskutovat. Uvědomuji si, že jsem se dopustil neodpustitelého hříchu - zpochybnil jsem český nacionálně socialistický program. Promiňte mi to.
    VP
    Dokáži souhlasit s tím, že platilo Nejlepší vláda je vláda osvíceného monarchy. Nezměnila se však už natolik psychika Čechů (Evropanů ...), že to je nemožné? Nepůsobil osvícený prezident (Masaryk) totéž, co jinde tradicí zachovaný monarcha? Než vzpomínat na věci minulé, není třeba hledat nový způsob vlády?
    MH
    May 22, 2017 v 9.04
    Martin Pleva: Ne, volič ANO nejsem, zároveň ale nevidím důvod lamentovat nad dalším politickým projektem miliardáře, protože se to celkem pravidelně opakuje (Háva, Železný, Bakala, Vít Bárta, Okamura, Kellner, ...) jen se mění způsoby jakým dostávají peníze do politiky. Nejlepším způsobem dlouhodobě bylo přes "struktury" ODS a ČSSD. Pokud by Babiš pokračoval touto cestou, nejspíš byste od Sobotky nebo Zaorálka neuslyšely nic o ohrožení demokracie. Řešením je najít osobnosti které se tomuto systému, který s Babišem nepřišel, ani s Babišem neskončí, postaví silou vlastní přesvědčivosti. Takové osobnosti nemohou vyrůst na shnilých základech strany ČSSD.
    MP
    May 22, 2017 v 9.58
    Martinovi Šimsovi
    Ano, máte pravdu, ČSSD zbyl ještě slušné kousky programu. Je až dojemné se koukat, jak se jich její reprezentace snaží zbavit, aby neohrožovaly její (té reprezentace) setrvání u koryt.

    Jinak, co se týče Vašeho výčtu jmen: Marxová, to je ta ministryně práce a sociálních věcí, co po třech letech jejího úřadování máme ošetřované u nemocných dětí omezené na šestnáct dní, dodnes nedořešené školní obědy pro nejchudší děti a nemáme zákon o sociálním bydlení (vypočítávám věci, které rozhodně nepředstavují kritickou zátěž pro veřejné finance)?

    Věřím Sobotkovi a Marxové, že pokud to neohrožuje jejich politickou pozici, pak udělají dobrou věc. Ale stačí to na osobnost?
    JV
    May 22, 2017 v 11.21
    Nové není synonymem životodárného, jako staré není synonymem přežitého
    Nemyslím si, že myšlenky, které zde uvádí pan Unger, by zde neměly zaznít. Podíváme-li se pod pouhý povrch těchto myšlenek, nevystačíme si s hodnocením jako: zastaralé, nedemokratické, nostalgické, atd. Proč?

    Zaprvé: Rakousko Uhersko, jehož jsme bývali součástí, bylo ve své době zemí po všech stránkách na velmi vysoké úrovni. Kdo není zaslepen, nemůže toto opominout. Od chvíle vzniku naší samostatnosti (nikdy tu ovšem nebyla) se od tohoto stavu buď vzdalujeme anebo stagnujeme.

    Zadruhé: Politický koncept konstituční monarchie, který zde byl uplatňován pouze krátkou dobu (1867 až 1914) trval – díky rozbití našeho Rakousko–Uherska - velmi krátkou dobu. Jeho možnosti zůstaly nevyužity.

    Zatřetí: Už z principu není pravdou, že vracet se k dobrému a osvědčenému je zpátečnictví a koncept zastaralosti. A také není pravdou, že lepší je vždy to nové (resp. co nám zrovna jako nové připadá), že lepší budoucnost kyne tam, kde není to, co tu už kdysi bylo. (Jen se zamysleme a buďme sebekritičtí: nevrátili jsme se od socialismu zase ke kapitalismu, nevymysleli jsme si prezidenta jako náhradu za císaře - jak správně podotkl pan Pospíšil -, nepěstujeme si tu po éře internacionalismu sovětského bloku opět český nacionalismus, jako v druhé půli století devatenáctého?)

    Začtvrté: Monarchie měla a má jistě řadu dobrých stránek, ale má také jednu velmi špatnou, na kterou se při její chvále rádo zapomíná. A sice, že vytvářela chudobu a příšerné sociální rozdíly. Důsledky tohoto neřádu se snažila řešit, ale nebylo to více, než záplatování. Avšak pozor, buďme spravedliví v pohledech na monarchii i demokracii: ani demokracie chudobu a palčivou sociální nerovnost nevyřešila a neřeší. Možná je to ještě daleko, daleko horší než za monarchie. Jen se podívejme jakým skandálním bohatstvím a plýtváním se vyznačují nejen dnešní oligarchové, ale i zbohatlíci, které běžně kolem nás vídáme. Zdá se mi, že v tomto někdejší šlechtu, na kterou se dnes rádi a nespravedlivě díváme spatra, mnohonásobně převyšují. O odpovědnosti šlechty (byť jistě ne vždy to bylo tak, jak být mělo) a naprosto neexistující odpovědnosti oligarchů a zbohatlíků – odpovědnosti za cokoliv !!! - ani nemluvě. To už je však téma jiné.

    Zapáté: Chceme lepší budoucnost, k někdejšímu se za žádnou cenu vracet nechceme, v dnešní systém politických stran a demokratických institucí nevěříme, pravicovo – levicový koncept nám jako zdroj žádoucích změn připadá vyčpělý, kde chceme tedy hledat? Z jakého zdroje chceme vlastně vyjít, když máme budovat lepší svět? Snad ne zase z téhož? Ze starání se každého o vlastní blaho? Není právě toto to nejzastaralejší, nejzkamenělejší a nejneživotnější ze všech nápadů na lepší příští?

    Přeji vše dobré nám všem.

    Váš Jiří Vyleťal
    JP
    May 22, 2017 v 14.06
    Staré a nové
    Pan Vyleťal má v každém případě pravdu v tom ohledu, že nové nemusí být automaticky lepší nežli staré. A vůbec, pokud se diskuse o rozumném či optimálním uspořádání společnosti a jejích struktur zasekne na atributech "nové" a "staré", pak automaticky sklouzne (ta diskuse) na velice povrchní úroveň.

    Ono vůbec nezaškodí si připomenout, že ta škála možností organizace společnosti či státu je velice omezená; a že tuto škálu v principu naprosto vyčerpávajícím způsobem podal už Aristoteles. Nějaké "nové" či "staré" tu tedy nehraje naprosto žádnou roli; a princip demokracie není ani o jednu hodinu novější nežli princip monarchie. Už od těch dob Aristotela (nejpozději!) lidstvo neustále osciluje mezi několika málo modely; přičemž i těchto několik modelů nakonec spadá víceméně pod dva základní principy: princip demokracie na straně jedné, a princip autority (elity) na straně druhé.

    Připomeňme si to základní rozlišení vládních forem u Aristotela:

    To zcela základní rozlišení je podle ú č e l u vládnutí: na straně jedné stojí vládnutí ve vlastním (tedy egoistickém) zájmu - oproti tomu pak na straně druhé stojí vládnutí ve prospěch všech.

    Přičemž oba tyto základní principy vládnutí se pak dále mohou členit podle toho, k o l i k subjektů onu vládu vykonává: jednotlivec, nemnozí, anebo všichni.

    Toto druhé rozlišování je víceméně jenom formální, vnějškové; o skutečné kvalitě vlády (a vládců) rozhoduje výlučně onen princip první.

    To jest: to že se vlády (tak či onak) zúčastní všichni - to ještě ani zdaleka není zárukou toho, že tato vláda bude d o b r á.

    Mimochodem, demokracii Aristoteles řadí mezi š p a t n é druhy vládnutí; právě proto, že jejím konečným účelem není "dobro všech", nýbrž principiální egoismus jejích účastníků.

    Ta "vláda všech" v onom dobrém, pozitivním smyslu je zásadně možná (Aristoteles pro ni měl už tehdy nemálo podivné pojmenování "politie") - ale podle Aristotela je velice málo pravděpodobné, že by bylo možno takovouto vládní formu reálně ustanovit.

    Je to celkem logické: jak je už velmi obtížné, ustanovit vládu j e d n o h o opravdu dobrého vládce (monarchie, na rozdíl od tyranie), a ještě těžší alespoň vládu n e m n o h ý c h dobrých (aristokracie, na rozdíl od oligarchie) - pak se jeví opravdu sotva možným dosáhnout stavu, kdy by v š i c h n i lidé/občané byli dobří, kdy by všichni měli na mysli jenom dobro všech.

    Takže, ten princip monarchie (vlády jednoho dobrého) není opravdu zásadně nějak horší než princip demokracie; dokonce naopak, podle té Aristotelovy stupnice je monarchie hodnotnější nežli demokracie. Nutno ovšem podotknout, že Aristoteles tím měl na mysli především mýtické řecké krále-zakladatele, tvůrce prvních států, kteří figurovali ještě v onom legendárním dávném "zlatém věku". Zatímco o panovnících současnosti si nedělal Aristoteles žádné velké iluze; a tak nakonec jako ryze pragmatické, reálně optimální řešení vidí kombinaci prvků oligarchie s prvky demokracie. Je to sice kombinace dvou o sobě špatných způsobů vládnutí; ale alespoň se dosáhne určité vyváženosti obou táborů, bohatých a chudých. (Princip dělby moci si skutečně nevymyslel až Montesquieu.)

    Ten monarchistický způsob vlády ale trpí jednou principiální vadou, kterou nezmínil ani pan Vyleťal: totiž že monarchie je principiálně myslitelná jenom jako d ě d i č n á vláda. Aby ji tedy bylo možno uvažovat jako vládu dobrou (ve smyslu Aristotela), pak by bylo nutno vycházet z předpokladu, že ten první panovník-zakladatel rodu bude "dobrý" - a že tato jeho vlastnost se spolehlivě cestou genetické informace přenese i na všechny jeho potomky. Což je ovšem předpoklad - řekl by klasik - velice "odvážný". U demokracie je dána alespoň ta známá záchranná brzda, že špatné vládce je principiálně možno odvolat; to ale v monarchii právě možné není.

    Takže, co s tím? - Připomeňme si ještě jednou: rozhodující naprosto není, k o l i k bude vládců (jeden, více či všichni). Rozhodující je, jakým ú č e l e m bude vedena ona vláda.

    Ať tedy chceme preferovat model jednoho vládce, více vládců či všech účastných na vládě, vždy pro nás nakonec zůstane ten základní problém společný: jak dosáhnout toho, aby konečným účelem a cílem oné vlády bylo skutečně d o b r o v š e c h.

    May 22, 2017 v 16.50
    Panu Vyleťalovi děkuji za břitkou analýzu.
    Jen v jednom s ním nesouhlasím, že monarchie nedokáže řešit problém chudoby. Konstituční monarchie rakousko-uherská měla k domu dobře nakročeno a přínos včetně rodáků z našich zemí (např. prof. Julius Tandler, sociální demokrat židovského původu z Jihlavy, kterého MDA odmítla z nacionalistických důvodů vyznamenat), již během první světové války vykonal v mnohé v oblasti zdravotnictví a sociální péče. Na jeho popud císař (monarcha a Habsburk) Karel I. založil první ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí na světě.

    Z dobrých sociálně-demokratických základů podunajské monarchie čerpaly jejích významně nástupnické státy v čele s Československem a Rakouskem a dodnes vidíme výhody oproti modelu anglosaskému např. ve školství nebo zdravotnictví.

    Nikdo neví, jak by sociální reformismus pokračoval v případě včasné federalizace a nenacionalistické reformě Rakousko-Uherska. Je ovšem zřejmé, že nejúspěšnější sociální státy jsou konstitučními monarchiemi (Švédsko, Norsko, Dánsko, Belgie, Spojené Království) a hlavně Švédsko může v mnohém strčit Francouzskou nebo Italskou republiku do kapsy.

    Německo a Rakousko mají prezidenty spíše reprezentativní, protože nahrazují (podobně jako u nás) funkci císaře. V ČSR monarchistické prvky byly nejvíce vidět na prezidentovi Masarykovi, Havlovi, ale i Ludvíku Svobodovi.

    Pan Poláček by neměl ustrnout v Aristotelovi, konstituční monarchie totiž není v rozporu s demokracií. A každá republika není demokracií (Španělsko za Franca, dnešní Turecko, Bělorusko, Rusko, Čína, KLDR, v minulosti Chile atd.) Masarykova dichotomie demokracie proti teokracii je dílem pragmatická, dílem mylná.

    Výstižné je konstatování, že Československo nebylo nikdy svobodné (pan Vyleťal), bylo bud francouzským nebo sovětským protektorátem.

    Pokud se bude dále integrovat Evropa, nevystačí si s předsedou Evropské rady, ale bude mít buď prezidenta (na kterého budou státní prezidenti žárlit) a který by měl být volen voliteli voličů nebo státních parlamentů, nebo bude mít císaře, který naváže na tradice Svaté říše římské, a v jeho funkci by mohli rotovat evropští monarchové, případně může být volen i přímo, případně přímo by mohla být volena dynastie. Proč ne?
    PK
    May 22, 2017 v 18.40
    "Volič ANO?" není jediná relevantní otázka
    Babiš totiž není jenom politik, který se uchází o hlasy. Je v ČR poměrně významným zaměstnavatelem.

    Čí je kdo voličem, není až tak relevantní otázka, už protože hlasování je z dobrých důvodů tajné, a nikdo není povinen na internetu veřejně sdělovat, čí je voličem, koho kdy volil, a je-li vůbec už momentálně rozhodnut, koho bude volit příště. A když už to sdělí, můžeme tomu věřit, a nemusíme.

    Každý, kdo však Babišovi dělá v diskusích advokáta, by měl především po pravdě sdělit, zda on sám nebo někdo z jeho blízkých není zaměstnancem Agrofertu, nějaké dceřinné společnosti Agrofertu, popř. nakladatelství Mafra, Rádia Impuls, nebo nějakého významného obchodního partnera Babišových podniků.
    MP
    May 22, 2017 v 19.20
    Pavlu Kolaříkovi
    Proč? To si opravdu myslíte, že by mi jako sypači housek nebo krmiči vodňanských kuřat podlézání šéfovi nějak pomohlo?
    PK
    May 22, 2017 v 20.17
    Martinu Profantovi
    Já si nemyslím vůbec nic. Snad jenom to, že jako sypač housek nebo krmič vodňanských kuřat byste si nepředplácel účast v diskusích na DR.

    Na ujištění "já ani moji blízcí nemáme nic společného s žádnou Babišovou firmou" přece nic není. Je to normální prohlášení o nepodjatosti v předmětu diskuse.

    Svět je sice složitý, ale některé věci v něm jsou pozoruhodně jednoduché. :-)
    PK
    May 22, 2017 v 20.27
    Jinak i sypač housek a krmič kuřat mají co ztratit
    Když už se tedy takto ptáte: Nezaměstnanost není žádná pěkná pesrpektiva.
    JV
    May 22, 2017 v 20.56
    Poděkování panu Ungerovi a panu Poláčkovi
    Děkuji velmi panu Poláčkovi a panu Ungerovi za podnětná doplnění a úvahy. Vesměs s Vámi oběma souhlasím.

    K té principiální vadě monarchie, pane Poláčku, bych jenom dodal, že může být chápána také jako velké plus. Dědičný monarcha se nemusí každé čtyři roky tahat o trůn, není nucen každé volební období ze státních peněz uspokojovat své lobbyisty a spřízněné kmotry. Vládne-li takový monarcha špatně, odvolatelný je, i když samozřejmé to není. Vzpomeňme např. na Ferdinanda Dobrotivého. Právě systém konstituční monarchie, o níž jsem se zmiňoval, dokáže vhodně eliminovat přehnanou moc monarchů.

    Ano, v demokracii je odvolání vlády anebo vládců, kteří škodí, snadnější. Ovšem stejně snadná je jejich náhrada vládami a vládci stejně špatnými, ne-li ještě horšími, případně návrat těch původních. Máme s tím své zkušenosti, že?

    Ano, máte pravdu, pane Ungere, že císař Karel pro řešení sociální otázky leccos dobrého udělal. V čase strašné války to byla zásluha ještě o to větší. Také za časů Františka Josefa se rakouské úřady poctivě a svědomitě staraly o sirotky apod. Myslím, že bolestné sociální nerovnosti si byli Habsburkové dobře vědomi. Přesto je třeba vidět, že monarchistický systém v sobě sociální nerovnost nese. Souhlasím však s Vámi v tom, že v Rakousku je sociální systém i po všech možných škrtech stále na velmi dobré úrovni, což já vidím také jako důsledek způsobu myšlení, který má své kořeny v dobách monarchie. (Hezky o tom píše vídeňský žid Stefan Zweig ve Světě včerejška.)

    Přeji krásnou a pokojnou dobrou noc všem.

    Jiří Vyleťal
    May 22, 2017 v 21.10
    Pro pana Vyleťala i ostatní, pokud neznáte:
    Monarchie - přirozená volba levičáka (Marek Pavka)
    https://blisty.cz/art/67014.html
    JP
    May 23, 2017 v 12.51
    Monarchie a způsob vlády
    Je ale nutno upozornit, že ty zdejší diskuse o monarchii trpí jedním zcela fatálním omylem: v celé současné Evropě není j e d n a j e d i n á monarchie, kdy by daný monarcha skutečně v l á d l.

    Pro všechny bez výjimky platí ta klasická definice anglické královny: panuje, ale nevládne.

    Není jeden jediný z těchto monarchů, který by mohl nějakým způsobem aktivně ovlivňovat reálné vládní procesy a rozhodnutí; funkce těchto monarchů je ryze reprezentativní, s tím že některým byla zachována ještě určitá rezidua původní moci.

    Ze skeptičtějšího náhledu by bylo možno říci, že všechny tyto monarchie jsou tady už jenom pro čistý spektákl. Pro to, aby masy lidu mohly mít nějakou společně sdílenou identifikační figuru, když už tuto roli nedokáží plnit volení politici.

    - V tomto smyslu je také velmi pochybné vytvářet spojnici mezi přítomností monarchie a severským sociálním státem; tamější panovníci na to, jakým způsobem bude praktikováno tamější sociální zákonodárství, nemají sebemenší vliv.

    Nehledě k tomu, že jmenovitě ve Švédsku byl ten původní "sociální stát" let šedesátých už velice osekán, poté co se ukázalo že je neufinancovatelný. Jenom určitá část levice tento fakt stále ještě nevzala na vědomí, aby si mohla uchovat svou iluzi o tom, že je možno vybudovat sociálně spravedlivý stát na půdě kapitalismu.
    JP
    May 23, 2017 v 14.34
    Gloria monarchie!
    Je ovšem přirozené, že se každý snaží argumentovat ve prospěch své vlastní věci, svého vlastního názoru; a stejně tak je přirozené, že především když je nutno zaujmout pozici proti všeobecně rozšířenému, ustálenému mínění, že je přitom přípustné poněkud nadmíru zvýraznit tu stránku opačnou. Nicméně, ten způsob jakým M. Pavka zcela jednostranně glorifikuje monarchii, monarchismus a monarchy, skutečně překračuje všechny meze.

    Vezměme si třeba toho Viléma II. Bezpochyby - Pavko má plnou pravdu v tom, že - na rozdíl od Bismarcka, který vůči sociálním hnutím zaujímal principiálně konfrontační postoj - Vilém II. měl vůči dělníkům a vůbec chudým podstatně vstřícnější vztah; a v určitém smyslu se skutečně cítil jejich ochráncem.

    Na straně druhé nelze opominout, že jmenovitě se sociální demokracií vedl trvalý a nesmiřitelný boj. V krátkosti by se dalo nejspíše říci, že jeho vztah k dělníkům byl typicky paternalistický: on byl ochoten jakožto "dobrý otec vlasti" přijmout určitá sociální opatření v jejich prospěch - ale běda, když tito by se chtěli emancipovat z toho svého stále ještě podřazeného postavení, a vzít si vládu svých věcí do svých vlastních rukou. Tady byl okamžitě oheň na střeše.

    Uveďme si k tomu jeden originální citát Viléma II: "Vůbec nepomýšlím na to, opustit trůn kvůli několika stovkám Židů, těm několika tisícům dělníků!"

    Jeho smýšlení vůči Židům (jakož i demokracii) pak dokumentuje následující citát: "Tisk, Židé a komáři jsou morem, od kterého se lidstvo tak jako tak musí osvobodit."

    Ano, Vilém II. měl určité sociální cítění; ale zároveň byl přesvědčeným antidemokratem, který existenci parlamentu pojímal jenom jako nutné zlo.

    Byl to militarista, který jak svým masivním vyzbrojováním Německa, tak svým kolonialistickým expanzionismem (a ještě k tomu svým antislavismem) podstatně přispěl k vypuknutí první světové války.

    Jeho vztah k - menším - národům dokumentuje názorně jeho další výrok (když jeho vlastní ministerský předseda se mu během války snažil naznačit, že Litevsko a Estonsko jsou Německu vlastně příznivě nakloněné, a že by tedy snad zasluhovaly určitou svobodu): "Nesmysl! Baltikum je jedno, a já budu jeho pánem a nestrpím žádný odpor. Já jsem ho dobyl, a žádný právník mi ho nevezme!"

    A co se týče toho Vilémova výroku o tom, že "Němci jednoho dne sami spálí vlajku s hákovým křížem" - ano, to Vilém skutečně řekl, ale až p o t é co se definitivně rozbily jeho naděje, že by se p r á v ě s pomocí německých nacistů mohl opět dostat na císařský trůn!

    Už jenom na základě těchto několika výroků je možno zcela jasně vidět, že Vilém II. byl přinejmenším velice kontroverzní postavou; a že M. Pavka ho ve svých oslavných tirádách naprosto jednostranně glorifikuje.

    Právě na Vilémovi II. je zcela zřetelně znát základní problém toho, když státu může vládnout - víceméně nekontrolovaně - jeden jediný vládce: stát je mu - a jeho náladám a choutkám - vystaven víceméně zcela bez ochrany.

    Pokud je panovník dobrý - pak může být i v zemi dobře. Jenže - i panovník je jenom člověk, má své lepší i horší stránky. Za podmínek dělby moci - tedy parlamentární demokracie - existuje alespoň základní ochrana před slabostmi a náladami a ideologickými předpojatostmi jednotlivých aktérů. Ale čím více se moc koncentruje u jedné jediné osoby, tím více je stát vydán všanc čiré nahodilosti, zda u této osoby zrovna převáží její lepší, anebo ale horší stránky.
    May 23, 2017 v 19.50
    Pro absolutní monarchii rozhodně nejsem,
    možná vznikl nesprávný dojem, že kolem aristotelské diskuse Babišovy oligarchie / aristokracie.

    Já jsem chápal tuto debatu o hlavě státu, protože pokud by v Praze, ve Vídni, v Budapešti nebo Bruselu seděl český král a moravský markrabě (mohl by mít také zároveň titul císaře nebo nemusel), tak by současná fraška s hlavou státu nebyla možná. On stačil i dobrý stykový zákon mezi komorami, neschvalovat přímou volbu prezidenta a mít tradici reprezentativního prezidenta nahrazujícího konstitučního monarchu. Ale proč kopii, když můžeme mít originál pojatý dokonce v duchu 21. století, jak to navrhuje rakouská SGA.

    Monarcha proti prezidentovi má svou výhodu. Je od malička vychováván k tomu, aby státotvorně a zodpovědně zvládl své vládnutí (nikoli panování). Prezident je politik, který šel do politiky často na základě svých ambicí a budˇbyl zvolen jako "šedá myš" přijatelná pro všechny, na základě svých státnických zásluh a jistému charismatu nebo prostě prokázal nejostřejší lokty a dosáhl nejvyšší funkce v republice.

    Každopádně nejen já a pan Vyleťal jsou přesvědčeni o nutnosti revize českého národoveckého a republikánského pohledu, na jehož často za pochybných podmínek vznikla Československá republika (Československo 28.10., republika až 14.11.1918). Tuto diskusi si nechme na příští rok, na sté výročí. A dnešní konflikt v titulku tohoto článku má i tyto historické (nikoli nostalgické) kořeny.
    JV
    May 24, 2017 v 5.30
    Moudrá slova
    Díky za moudrá slova, pane Ungere.
    Jiří Vyleťal
    IH
    May 24, 2017 v 12.12
    Když už je ta diskuse zase u monarchie...
    Trvalo celkem dlouho než diskuse dospěla zásluhou pana Poláčka k vyjasnění základní otázky, tedy jaká monarchie je předmětem oceňování diskutérů. Nuže, není to každá vláda aristokrata, ale monarchie konstituční, která je ohledně demokratických předpokladů skutečně plně srovnatelná s republikami. Z jednoduchého důvodu ovšem, neboť role panovníka je v podstatě ceremoniální.
    Kdybych žil v některém z evropských království, jistě bych měl úplně jiné myšlenky než usilovat o republikánské zřízení. Žiju-li v republice, platí totéž, nemyslím, že je potřebné vracet se stále 100 let zpátky a „odstávat“, co se stalo. Tedy, aby bylo jasno, diskuse mohou být zajímavé o lecčem, ale asi málo relevantní.
    Královna Alžběta je mezi západoevropskými monarchy nejen nejznámější, ale zřejmě také nejvíce se držící tradice a podržující si více atributů vlády. Jak ovlivnila (mohla ovlivnit) tato žijící legenda pozitivně Británii v posledním desetiletí? Nemůže se celkem k ničemu vyjadřovatt a neměla vliv ani na skotské referendum ani na referendum o EU. Nástupce princ Charles je známý svými urbanistickými a architektonickými názory, které popularizoval třeba také v naši zemi. Jaký měl vliv na stavební proměnu Londýna, při níž je výstavbou mrakodrapů „ztrapněn“ chrám sv. Pavla a nejinak klidně i Buckinghamský palác?
    Císař František Josef ještě kritizoval A. Loose ve věci jeho domu proti Hofburgu a dosáhl příslibu, nesplněného ovšem, že na fasádu budou osazeny ozdobné žardiniéry. Takže můžeme mocnáře považovat za prototyp spojení autokrata s demokratem. Do doby než narazíme v pražské výloze na text jeho Provolání (vyhlášení války Italskému králi), jež bývá s oblibou vystavováno třeba coby upoutávka na služby rámování obrazů. Hned jsme zase v dávnověku, po které se nám bude stýskat je ve skutečně mimořádně nostalgické náladě.
    Chtělo by to tedy říct jasně, jaké postavení panovníkovi (teoreticky) přisoudíme, aby nebyl bezmocnou figurou, ale ani politicky nezodpovědným hráčem.
    May 24, 2017 v 17.48
    Otázka českého monarchismu
    se vrací neustále především proto, že se objevuje v různých periodách krize státnosti Zemí Koruny české po jejich faktickém zrušení v roce 1918. Osoba hlavy státu (manifestovaná problémy se současným prezidentem) stejně jako postavení premiéra, úlohy parlamentu, státní správy a samosprávy podstatně souvisí s dnešní krizí. Podobnou politickou krizi pozorujeme i v západní Evropě a v USA, ale mnohde ji zvládají lépe díky pevnějším základům.

    Náš stát je má po roce 1918, 1989 a 1993 oslabené a nejisté. Vznik moderního českého národa v polovině 19. století a vznik Československa je mnohem problematičtější než např. obnovení Polska, Irska, Bulharska nebo Rumunska. Otázka konstituční monarchie vs. republika tedy úzce souvisí s krizí a konfliktem, který je mnohem a mnohem hlubší než problém odvolání ministra financí (viz titulek článku).

    Např. monarchisté z nám kulturně a historického státu, Rakouska, nepřisuzují hlavě státu (resp. středoevropskému císaři) jen ceremoniální funkci, ale chápou ho jako protiváhu mnohdy zakonzervovaných politických stran. Panovník by měl právo k některým otázkám vyhlásit referendum. I toto stojí za diskusi, nikoli za předsudečné odsouzení.
    JV
    May 25, 2017 v 7.47
    Základy státotvornosti
    Pan Unger dobře popsal základy problematiky naší státotvornosti a z ní vyplývající způsob správy věcí veřejných i nedůvěru občanů ve stát samotný.

    Jen si spočítejme, v kolikátém státě to už od roku 1918 žijeme. Nepočítám-li krátkodobé změny mezi roky 1938 a 1939 a beru-li v úvahu pouze uspořádání hranic, je to už čtvrtý stát. Vezmu-li do úvahy stání koncepty (tedy režimy), je to rovněž už čtvrtý režim.

    Podíváme-li se na změny ve správních celcích, od obcí, přes obce střediskové až po kraje, nedopočítáme se konce.

    Důvěra občanů ve schopnost správních úřadů spravovat jejich záležitosti, je zcela minimální. Kdykoliv jde člověk na úřad s čímsi, o čem je třeba rozhodnout, vždy jde s pocitem, že nic nevyřídí. A skoro pokaždé se nezmýlí.

    Všimněme si s jakou lehkostí a zcela bez odporu se u nás zprivatizoval a dále privatizuje veřejný majetek a veřejný prostor. Zabrání půlky ulice, která slouží jako komunikace pro všechny, za účelem soukromého parkoviště, je jen zanedbatelný a nevinný příklad.

    Nenechme stranou ani fakt, jak se u nás zcela běžně krade. Ba ani jak sprostě se u nás běžně mluví. Porovnejme ploty v naší vesnici s ploty ve vesnici v Rakousku, porovnejme stejným způsobem místa kolem popelnic, místa na okraji lesů atd. To, prosím, nejsou znaky náhodné, nehodné pozornosti, znaky nesouvisející se sebeidentifikací společnosti.

    Že se neustále a opakovaně do klíčových pozic ve společnosti – a vůbec tím nemyslím jenom vrcholové politiky - dostávají lidé neschopní a že korupce je hlavní hybnou silou, už nemá cenu ani zmiňovat.

    Celému tomuto stavu se z vnitřního pocitu velké většiny občanů – pocitu, který ovšem nevznikl náhodně - říká: neumíme si vládnout. To celé musí mít někde příčinu, nějaký falešný základ. A o tom, myslím, pan Unger velice náležitě zauvažoval.

    Jiří Vyleťal
    JP
    May 25, 2017 v 11.27
    Nedůvěra vůči státu a dobré mravy
    Pokud by jediným reálným příspěvkem monarchy k řízení státu byla možnost vyhlášení referenda, pak by to skutečně nestálo ani za tu jeho apanáž. To jen tak mimochodem.

    -----------------------------------------

    Ale věnujme se teď dvěma věcem, které tu zmínil pan Vyleťal; ty mají opravdu svůj význam.

    Za prvé, nedůvěra českého národa či lidu vůči státu. Ano, tato nedůvěra se tady - z historických, ale dost možná i z mentálních důvodů - vytvořila.

    Ovšem je dost velká otázka, jestli by tato "důvěra vůči státu" nějakým způsobem narostla, kdyby zde byl nějaký monarcha.

    Důvěra občana v jeho stát dejme tomu v takové Anglii je podstatně vyšší asi ne především proto, že tam mají královnu, nýbrž proto, že britská státní správa už celá staletí platí jako efektivní, zachovávající dané normy, a především nezkorumpovaná.

    To znamená: jestli do notoricky korupčního českého prostředí dosadíme figuru nějakého monarchy, pak ten bude mít naprosto mizivou možnost toto obecné korupční prostředí ve státní správě účinně omezit.

    A za druhé: pokus řešit tuto nedůvěru občana ve stát instalováním nějakého monarchy by konec konců bylo jenom výrazem naprosté rezignace. Fakticky by se to rovnalo doznání: my nejsme schopni (a ani vážně ochotni) ten náš stát sami uvést do pořádku - a tak si na jeho vrchol dosadíme nějakého monarchu, aby to alespoň navenek vypadalo, že ten náš stát má nějakou fazónu.

    -----------------------------------------------

    Ten druhý moment, který zmínil pan Vyleťal, by bylo možno obecně nazvat jako v u l g a r i z a c i české politiky vůbec. A právě v tomto ohledu by bylo skutečně možno legitimně uvažovat o tom, do nejvyšší reprezentativní funkce státu instalovat nevoleného příslušníka některého evropského panovnického rodu.

    Neboť poté co se český lid ukázal být principiálně neschopným sám do svého čela zvolit někoho, kdo by v oblasti dobrých mravů byl příkladem, pak by si skutečně nezasloužil nic lepšího, nežli být postaven pod kuratelu nějakého importovaného monarchy. Neboť - a to je nutno uznat - příslušníci šlechtických, potažmo panovnických rodů mají pravidelně vštípeno dobré vychování a důstojné vystupování.

    Právě na pozadí posledních turbulencí na české politické scéně by skutečně bylo možno si dobře představit, že takový rodový monarcha s důstojným vystupováním, nezávislý na těch či oněch partajích, ale ani na náladách davu, by mohl té české plebejské obhroublosti přece jenom nastavit určitou hráz.

    V tomto smyslu tedy, jak řečeno, by mohlo být do určité míry legitimní uvažovat o pozitivním efektu monarchistického elementu; ale na straně druhé by stejně platilo už řečené: začít teď po evropských panovnických dvorech shánět nějakého monarchu, aby alespoň trochu umravnil Čechy, by bylo výrazem naprostého vlastního selhání, naprosté rezignace na to, z vlastních sil a z vlastního přesvědčení si osvojit dobré mravy.
    JP
    May 25, 2017 v 12.09
    Ostatně vůbec nezaškodí si připomenout, že v Rumunsku ten experiment s návratem monarchy podnikli. A přestože to byl jejich vlastní monarcha, z vlastního panovnického rodu, dopadlo to nakonec velice, ale opravdu velice neslavně...
    May 25, 2017 v 12.38
    Jak mohou společně udržovat jeden stát lidé, kteří se navzájem nenávidí?
    A ta nenávist tady je - o tom nemůže být pochyb.
    Lidé nejdřív musí přestat se nenávidět a teprve potom se mohou na něčem rozumně domluvit.
    May 25, 2017 v 13.56
    Teď jsem četla v knížce Velký regres, že politika je vlastně něco, co je naprosto proti lidské přirozenosti. V dávných dobách bylo totiž zvykem (a bylo to zcela přirozené) soupeře definitivně porazit a zničit. Lidé žijící v civilizovaném světě musí v sobě tuto svou přirozenost hodně potlačovat. A některým to jde asi ztěžka.
    IH
    May 25, 2017 v 17.39
    Monarchie snů a skutečnosti
    Přečetl jsem si na iDnes připomínku 100. výročí výbuchu v muniční továrně v Bolevci u Plzně, který posloužil K. Čapkovi jako inspirace ke Krakatitu. Přes 200 mrtvých tam tehdy bylo. Co to však bylo proti statisícům a milionům v zákopech. Proč to píšu? Článek evokuje dobu, kdy se rozhodovalo o podobě budoucího státu. Zdejší diskuse o roli monarchy jsou (nutně) zcela prosty zkušeností, tvrdých a silných, lidí tehdejší doby. Na této skutečnosti nezmění nic ani fakt, že za republiky příliš mnohé zůstalo celkem při starém.
    Apropos, co si počít v případě, že monarcha nějak zklamal a nechce odstoupit? Ono se společenské klima od začátku 20. století opravdu hodně změnilo. I když ne vždy jen k dobrému, stejně s tím nic nenaděláme. Když byl Juan Carlos I. střílet v Botswaně slony, reagovala veřejnost jinak, než když se rozrůstala sbírka trofejí na Konopišti. Atentát v Sarajevu ne poprvé ukázal, že doba vlády aristokracie bývá v pořádku hlavně ve zpětném zrcátku.
    JP
    May 26, 2017 v 11.32
    A co když by to bylo přesně obráceně, paní Hájková: kdyby se lidé dokázali domluvit na tom co je (společná) pravda - třeba by se potom přestali nenávidět...
    JP
    May 26, 2017 v 11.51
    Politika a animální přirozenost
    I v tom druhém případě bych tvrdil spíše naprostý opak, paní Hájková. Už když se podíváme třeba na opičí tlupy - to je čirá politika!

    Ano, vytvoří se zde jasná hierarchie na základě čiré síly; nicméně pod touto primární úrovní fungují celé sítě vzájemných náklonností a úsluh, kdy jeden spojenec podporuje druhého. A i ty úsluhy níže postavených vůči výše postaveným - co je to svým způsobem jiného, nežli základní princip politiky, totiž snaha získat si přízeň mocných?

    To "úplné zničení protivníka" - přinejmenším v živočišné říši je tomu přesně naopak, tady naopak naprostá většina konfliktů - v rámci t é ž e komunity! - končí nenásilně, když přemožený účastník souboje uzná dominanci toho druhého.

    Ano, u lidí tomu v určitých dobách bylo jinak - ovšem, tehdy byli ještě rozděleni do různých kmenů, kdy jeden kmen příslušníky druhého kmene právě n e p o v a ž o v a l za součást vlastní komunity, nýbrž za někoho principiálně cizího.

    A svým způsobem tenhle princip funguje dodnes: když chceme někoho zničit, tak ho napřed musíme vyčlenit z vlastní komunity. Jako za války Hitler: když chtěl zničit německé Židy, napřed musel veřejné mínění zpracovat tak, aby je přestalo vnímat jako své spoluobčany, nýbrž právě jenom jako Židy, jako principiálně cizí element.

    A stejně tak i ve zcela aktuální době, když někdo například chce zásadně odmítnout jakoukoli pomoc uprchlíkům, pak musí zabránit tomu aby byli pojímání jako lidské bytosti (tedy principiálně příslušníci naší vlastní, lidské komunity) - nýbrž je nutno je od počátku vyčlenit jako něco k nám nepatřícího, jako c i z i n c e, migranty, či ještě lépe migranty ekonomické. Tím se potlačí přirozená vnitrodruhová solidarita, a tyto nešťastníky je pak už možno vnímat jenom jako cizáky, ne-li rovnou jako nepřátele. Které je pak zcela legitimní zničit, anebo alespoň nechat zahynout.
    May 26, 2017 v 22.34
    Specifika českého (post)monarchismu
    Pan Vyleťal tu napsal velmi výstižně srovnání toho, jak si neumí Češi vládnout, zatímco Rakušané ano. A to země Koruny české byly centrem ekonomické moci mocnářství, nikoli dědičné habsburské země (dnešní Rakousko). Kdyby byl před několika měsíci prezidentem zvolen Hofer (FPÖ), programově někde na úrovni politiků ODS, rakouskou státností by to neotřáslo stejně jako zvládla koalici ÖVP s Haiderovci nebo prezidentství Kurta Waldheima.

    Samozřejmě i v Rakousku je klientelismus, korupce, která má ovšem na rozdíl od Česka mnohem užší hranice a koriguje ji mnohem vyspělejší politická kultura.

    Kořeny problému české státnosti nejsou po roce 1948, jak se většinově domnívalo v roce 1989. Tehdy Rakušané na rozdíl od Čechoslováků celou situaci zvládli, protože měli ony lepší a pevnější základy. A nejen proto, že nevyhnali rakouské Chorvaty a Slovince jako jsme my vyhnali Němce.

    Po roce 1945 se vedle vyhnání čtvrtiny občanů českých zemí dělaly i hrůzné procesy s kolaboranty a hlavně se zabavoval majetek (Němců, kolaborantů, církve). Byl tu precedens z pozemkové reformy z počátku první republiky. Prostě v Československu bylo nastaveno jako legitimní sebrat majetek a rozdat je lidem, ze kterých se stali voliči oněch politických zlodějů. Na počátku první republiky to byli agrárníci, po 2. světové válce především komunisté.

    Místo aby se politická scéna spojila jako v Rakousku k boji za zachování nějaké formy nezávislosti na nových supervelmocech (státní smlouva 1955), o které se složitě jednalo již od roku 1945, viz podobný příklad s Finskem, československé politické strany mezi sebou bojovaly a přímo se vrhli do náruče Stalina s Benešem v čele (také dědictví obrozeneckého a romantického panslavismu).

    Místo aby československá reformě-komunistická reprezentace v roce 1968 usilovala o finlandizaci nebo alespoň o kádárizaci (rakety na Šumavě výměnou za pokračování vnitřního reformního procesu), opájela se vlastní naivitou a podporou veřejnosti až k potupné kolaboraci se Sověty.

    K panu Poláčkovi: V Rumunsku se restituce monarchie těžko mohla povést, protože měla jen asi třicetiletou tradici. Po 1. světové válce bylo součástí Rumunska totiž také Sedmihradsko a část Uher, což byl podobný problém jako s nesourodou Jugoslávií (Královstvím SHS).

    Z toho všeho vyplývá, že samostatná restituce konstituční monarchie nic nevyřeší, ale vyrovnání se s touto otázkou (byť třeba s reprezentativním prezidentem německého typu) je nutnou, nikoli postačující podmínkou řešení stoleté krize české státnosti.
    May 27, 2017 v 4.17
    Panu Poláčkovi
    Třeba ty opice při těch svých banánových dohodách v sobě musejí taky potlačovat agresivitu. Ostatně, to je otázka, co vlastně můžeme považovat za přirozené. Zda agresivitu nebo její potlačování?
    A pokud jde o tu nenávist k Židům, tak s tou nepřišel až Hitler. Ta existovala v křesťanské Evropě (nejen v Německu) už v raném středověku. Ať otevřená nebo latentní (podle momentální situace). A samozřejmě nejen k nim. Mezi lidmi existovalo a dosud existuje i mnoho jiných nenávistí. Na rozdíl od opic, kde jde možná jen o potravu a o geny.
    VP
    Už tu bylo zmíněno – jeden z opěvovaných císařů napsal milé provolání Mým národům, a poslal je do světové války.
    Šlechtické rody mají dodnes vychování úcty k tradici a rodovému majetku. Krásně se to vychovávalo v hojnosti! V době mého pradědečka byla ještě robota. Sedláci museli do panského ovčína 7 km vzdaleného vyvážet hnůj. Pacholek měl hnůj na voze šlapat. Dostával od drába holí, když chodil po postranicích vozu, od sedláka bičem, když hnůj ušlapával. Sedlák byl zase jinak od vrchnosti vychovávaný. Po staletí nás učili ohýbat hřbety. Švýcaři se učí demokracii už 600 let. Masarykově republice nebylo dopřáno ani těch 50 let.
    May 27, 2017 v 21.32
    Vážený pane Pospíšile,
    přečtěte si, prosím, text provolání Mým národům, zejména jeho první větu. Můžete jej srovnat do verbálním provoláváním současného prezidenta. V době provolání "Mým národům" všichni věřili, že jde o další balkánský rakousko-srbský konflikt. I pár týdnů po té to jednoznačně vypadalo na krátkou evropskou válku ve stylu válek z let 1866 a 1871.

    Mému pradědečkovi vzali vesnický obchod, přestože byl členem KSČ a nikdy nekolaboroval s nacisty. Sebrali mu celoživotní důchodové připojištění. Kdo chtěl hospodařit na svém políčku jako mnoho generací před ním nebo chtěl pokračovat v rodinné řemeslné tradici, nechtěl do družstva nebo pod MNV, tak šel do kriminálu pod heslem Prací ke svobodě.
    VP
    Na stavbě "kluci" říkávali: Myslet znamená h... vědět. Často tomu tak je. Dotyčný se pak hájí: Já jsem myslel... Nejsou to jen další důkazy o neschopnosti všech dosavadních vlád? A o potřebě hledat nový způsob vlády, jak tu neoslyšen a nepochopen často zdůrazňoval Josef Heller, když psal o samosprávných společenstvích?
    Jen tak mimochodem, pocházím z Břestu. Z Rataj se mnou chodila do devítky ZŠ U Sýpek v Kroměříži jako spolužačka – jméno už si nevzpomenu.
    JV
    May 28, 2017 v 6.09
    Co ale vůbec, ale vůbec není robota - panu Pospíšilovi
    K té robotě asi tolik: V Americe vymysleli den daňové svobody. Tím vyjadřují den v roce, od kterého už v práci dělají na svém. Je to někdy v půlce roku. Takže půl roku dělá člověk na stát (který to pak „vhodně“ rozděluje zbrojařům a lobbistům atd.) a půl roku pro sebe. To ale určitě, určitě robotu nepřipomíná a nic společného s ní nemá, že?

    Když dělník dře s krumpáčem 12 hodin denně v příkopu za deště a slunka a za měsíc si přijde na 15 000 Kč a jeho zaměstnavatel posedávající v kanceláři vyfakturuje jeho práci za 200 000 Kč, tak to také není nic, co by připomínalo robotu, že?

    Když dívka u pokladny v supermarketu za pracovních víkendů a večerů zabere 15 000 Kč a top manažeři tlachající při „pracovních“ obědech o ničem mají bez dalších odměn 500 000 Kč měsíčně, tak to zase, ale opravdu zase, nemůže být robota, že?

    Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
    May 28, 2017 v 9.54
    Pan Vyleťal má pravdu v tom, že osvobození od roboty platilo pro sedláky, co měli půdu, která je uživila. Kdo neměl půdu (nebo nějakou živnost), ten svobodný nebyl (nebo jen relativně). Byl existenčně závislý na někom, kdo měl dostatečně velký podnik a mohl ho přijmout jako zaměstnance. A taky na své obci, která se o něj musela starat v případě nouze (což nebylo nic moc a obec takovými lidmi často opovrhovala). Později ta povinnost přešla z obce na stát. Jenže to pomalu přestává fungovat. Závislých lidí totiž zřejmě přibývá, místo aby jich ubývalo. Z toho je jasně vidět, že kapitalismus v tom emancipacnčním směru přestává fungovat.
    PK
    May 28, 2017 v 11.01
    Prohlašovat placení daní za robotu
    je ovšem hodně pravičácká rétorika. Řekl bych, ultrapravičácká. Doufám, že si toho jste vědom, pane Vyleťale. Vy jste se totiž myslím hlásil spíše k levici.
    May 28, 2017 v 13.01
    Já myslím, že slova o tom, jak stát rozděluje daně zbrojařům a lobbistům zas tolik pravicová rétorika nejsou. Přestaňme se nálepkovat.
    Ona je to totiž pravda. Pravda je i to, že spousta firem žije ze státních zakázek. Dělají práci pro stát, aniž by byli státními zaměstnanci. Je to pro ně výhodnější, protože zaměstnanci si nemohou, na rozdíl od firem, říct, kolik za svou práci chtějí. Pravda je i to, že stát ne vždycky dobře hospodaří. I to je neolberální rétorika. Ale je to snad lež?
    Není. Problém je jen v tom, že neoliberálové toto chtějí řešit kapitalistickými (tržními) prostředky: Ještě více trhu (do všech sfér života společnosti) a ještě více kapitalismu. Toto samozřejmě nemůže fungovat a vůbec nic to neřeší.
    PK
    May 28, 2017 v 13.39
    Paní Hájková
    Není to tak dávno, co Vy jste cosi označila za pravicovou rétoriku, už nevím, co to bylo. Já jsem Vám tehdy nenapsal: "Přestaňme se nálepkovat." Myslím, že jsem Vám na to napsal, že v tom případě jsem pravičák.

    Přestaňme především být pokrytci, a buďme také vnitřně konzistentní.

    Nemůžete přece zároveň spolu s americkými neocons tvrdit, že placení daní je robota, a zároveň mít jakékoliv nároky na sociální stát. Absurditu tohoto postoje samozřejmě zvyšuje fakt, že právě ti američtí neocons, ke kterým se tímto hlásíte, mají tendenci naslouchat zbrojařské lobby.

    Paní Hájková, stát potřebuje peníze z daní, pokud má cokoliv mít ve své kompetenci. Kdyby byly daně zrušeny, musela byste platit vstupné, když byste ve městě chtěla vstoupit na chodník. Je to absurdní. Neexistuje žádný stát na světě, ve kterém by daně byly zrušeny.

    Vy máte samozřejmě ale plné právo zrušení daní požadovat, a hledat si k tomu odpovídající politický subjekt, který to bude mít v programu. Určitě to však nebude žádný, který by se nějak hlásil k levici (omlouvám se za nálepkování).

    Popravdě řečeno, já ale nevím o vůbec žádné politické straně, která by měla zrušení daní v programu. Vím pouze o stranách, které stále propagují jejich snížení. V základních politologických kursech se jim většinou přiřazuje přívlastek "pravicové".
    PK
    May 28, 2017 v 13.42
    Mimochodem, dokonce ani američtí republikáni,
    které neocons většinou volí (nemajíce jinou možnost), nejsou až tak ultrapravicoví, jako neocons sami, a návrhy na zrušení daní neberou vážně.
    May 28, 2017 v 13.50
    Pane Kolaříku,
    Já naprosto nechci zrušit sociální stát ani snížit daně firmám. Naopak jsem ochotná za zachování sociálního státu klidně i demonstrovat (už jenom proto, že nevíme, jak ho nahradit).
    Přesto si zároveň dovolím myslet, že sociální stát nefunguje a bude fungovat čím dál méně. Velí mi to můj smysl pro realitu.
    Kdežto usilovat o zachování sociálního státu mi zase velí smysl pro humanitu.
    PK
    May 28, 2017 v 13.58
    Paní Hájková
    Nemůžete ovšem zároveň demonstrovat za zachování sociálního státu, a zároveň spolu s americkými neocons označovat placení daní za robotu. To se prostě vylučuje, a to by Vám především měl říci Váš smysl pro realitu.
    May 28, 2017 v 14.09
    Já jsem o robotě nepsala. Pro firmy placení daní jistě žádná robota není, už vzhledem k tomu, že robota je práce, nikoliv peníze.
    Jako robota by se možná daly označit ony nechvalně proslulé "nucené práce" pro nezaměstnané.
    Jinak by se mělo v placení daní rozlišovat mezi velkými a malými firmami a samozřejmě mezi firmami a OSVČ.
    PK
    May 28, 2017 v 14.34
    No ale struktura daní je úplně jiné téma, než téma "den daňové svobody", se kterým přišli američtí neocons, na které se pan Vyleťal odvolává. V Česku tento "den daňové svobody" pravidelně halasně oznamují ultrapravicové kruhy, jako třeba Liberální institut. Zajímavé je, že v Německu jsem o tom ještě vůbec nic neslyšel.

    Struktura daní je jinak samozřejmě legitimní téma.
    VP
    Myslím, že panu Vyleťalovi nešlo tolik o placení daní, ale o to, že ti, co dnes dřou na jiné (a třeba vláda jejich daně rozdává "svým lidem"), jsou v daleko horším robotním vztahu než ti před rokem 1848. Souhlasím, a proto opakuju: Není třeba hledat nový způsob vlády, jak tu neoslyšen a nepochopen často zdůrazňoval Josef Heller, když psal o samosprávných společenstvích?
    IH
    May 28, 2017 v 21.13
    Nad střetem o pokrok
    Pan Vyleťal zde opakovaně projevuje celkem nevšední rozhořčení nad soudobou (rostoucí) nerovností. Je přitom konkrétní a přesvědčivý. Takového psaní není hned tak dost, protože tu a tam přece jen mívá za následek odbourávání nejrušivějších sociálních nehorázností dole. (Problém je ovšem hlavně nahoře.)
    Sám jsem v lecčems konzervativní, v žádném případě však nejsem politický konzervativec. Takoví lidé hledají argumenty pro udržení těch nahoře nahoře a těch dole pokud možno dole, za kterýmžto cílem často neváhají jít s pomocí velmi netradičních, moderních nástrojů.
    Každopádně si myslím, že ani nejostřejší kritika soudobých poměrů a vývoje nezavdává důvod k idealizaci minulosti a k zlehčování dávných nespravedlností. Samozřejmě že bychom si měli být vědomi toho, že dřívější špatné poměry byly založeny na tehdejším stavu ekonomiky, techniky, zdravotnictví či školství. V tomto kontextu existovaly i pozoruhodné snahy, jak lidem pomoci. Adorace předminulého století je ovšem cesta, po které se k lepší budoucnosti nedostaneme. A to i přesto, že nemálo moderního jsme si mohli ušetřit, či odpustit. Myslím, že je přes všechny složitosti vývoje na místě oslava nastolení pokrokových změn, jakými byly např. zrušení nevolnictví a roboty, uzákonění osmihodinové práce a všeobecné hlasovací právo. Nejinak je tomu v případě dalších opatření, změny v poskytování lékařské pomoci, vyplácení starobních důchodů, omezování diskriminace žen, zrušení dávné praxe odvodů či zákaz dětské práce.
    Leccos samozřejmě zbývá k dokončení. V anketě na iNovinkách se 86% hlasujících postavilo za odchod do důchodu v 60 letech. Zbytek si vybral mezi 65, 70 75 a 80 lety. Varianta 55 let k hlasování nebyla, zřejmě se komusi jevila extrémnější než důchod až po osmdesátce. Naproti bylo ovšem na stránce uvedeno, že ekonomové (sic!) jsou pro odchody do důchodu v 70 letech.
    Monarchie byly svého času jistou pojistkou proti zvůli feudálů i praxi, o níž napsal H. von Kleist Michaela Kohlhaase. V tomto smyslu měly hluboké odůvodnění. Když začal nadcházet čas konce pokračování vlády „panovníků z Boží milosti“, bylo stoupenců zaniklých monarchických poměrů poměrně dost. Citliví lidé vnímali, že naroubování nového statu quo vede k rozsáhlé profanaci. Někteří umělci toto zachytili s mimořádnou citlivostí, např. Joseph Roth v Pochodu Radeckého, nebo Giuseppe Tomasi di Lampedusa v Gepardu. Toto posmutnělé a krásné bilancování zůstává součástí kultury vzdělaných lidí i základem kritického přijímání sebejistého triumfujícího pochodu, nejen bez Radeckého, ale i bez otočení, s "úsměvem idiota, stále dál, za obzor.
    Zavelet "čelem vzad!" však nemůžeme. Já jsem pro "vlevo v bok!"
    JV
    May 28, 2017 v 21.25
    Chvála sdílení
    Podstata a vnitřní obsah věcí se nezmění tím, že změníme jejich názvy.

    Člověk jistě dělá dobře, když pracuje na svém díle, ale činí špatně, když pracuje jenom na něm. Člověk koná jistě dobře, když užívá plodů své práce, ale počíná si špatně, když jich užívá neskromně a když jich užívá jenom pro sebe. Člověk nemá žít sám sobě.

    Proto každý z nás má věnovat část své práce a jejích dobrých plodů celku a také těm, kteří nemohou na svém díle, ani na díle společném, nic udělat. Je jedno, jestli tomu říkáme daňový systém, robota, veřejné práce, dobrovolnická činnost nebo brigáda, či všechno dohromady. Nemá-li žít člověk sám sobě, nemůže ani pracovat sám pro sebe.

    V takovémto sdílení, které není ničím jiným než uskutečňováním dobra pro všechny, jde o to, abychom si ve svých potřebách počínali skromně a vůči potřebám celku a potřebám těch, kteří své potřeby nemohou uspokojovat sami, dokázali být vstřícní, přiměřeně velkorysí a také milosrdní.

    U správců veřejných prostředků, kteří jsou pověřeni hospodařením s tím, co ostatní ze své práce věnují potřebám celku, jde o to, aby hospodařili poctivě, průhledně, aby si neukrajovali ze svěřeného více, než mohou mít všichni ostatní. A pak také a především, aby s veřejnými prostředky nakládali ve smyslu obecného dobra.

    Bohužel, takto to dnes nevypadá a nezdá se, že bychom se k tomu alespoň přibližovali. Bohatne se spíše ze spekulací, než z práce. Jedny práce jsou bídně placené, ačkoliv jsou nesmírně užitečné a potřebné, zatímco jiné jsou buď k ničemu nebo dokonce škodlivé, ale placeny jsou pohádkově. S veřejnými prostředky se nakládá ve prospěch jedinců, kteří nejenže žádné veřejné prostředky nepotřebují, ale prostředků vlastních, které už tak jako tak získali na úkor celku, mají nadbytek. Lidé potřební, kteří si sami pomoci nemohou – to jsou ti naši bližní, kteří za nás zdravé a všelijak činorodé nesou na svých bedrech bolesti tohoto světa – jsou v systému nakládání s veřejnými prostředky odkázáni do role prosebníků a žebráků.

    Aby se toto změnilo, musíme si především uvědomit, že život není od toho, abychom jej žili sami sobě. To ovšem v našich zeměpisných šířkách neznamená nic jiného, než výchovu ke křesťanství.

    S přáním všeho dobrého pro všechny a s velkými díky za pochopení,
    Jiří Vyleťal
    May 28, 2017 v 21.58
    Není jedno, jak tomu říkáme, pane Vyleťale. Robota byla práce ve prospěch vrchnosti, nikoli ve prospěch státu, který by její hodnotu přerozdělil mezi chudé a potřebné. Pokud chcete robotu nazývat sdílením, pak to ovšem bylo vynucené sdílení. V podstatě to nebylo nic jiného než vydržování panstva.
    Proti sdílení (věcí, práce, peněz, času či jiných hodnot) s bližními, zejména s těmi potřebnými, samozřejmě vůbec nic nemám.
    JV
    May 28, 2017 v 22.56
    Paní Hájkové
    Jenže ta vrchnost měla za povinnost se starat o obce, které jí patřili, resp. o obce, které měla ve správě. Neplatí si snad občané dnes správu obcí, tj. nevěnují snad část výtěžků ze své práce, tedy svoji práci, úředníkům správy?

    Jiří Vyleťal
    May 28, 2017 v 23.47
    Panu Vyleťalovi
    Analogie si každý může vymýšlet podle své fantazie a chuti, ale pojmy jsou poměrně přesná označení, která by se měla respektovat. Jinak vzniká mezi lidmi nedorozumění.
    JV
    May 29, 2017 v 6.32
    Ještě jednou paní Hájkové
    Mně nejde, paní Hájková, o nějaké analogie, jde mi o to, že podstata se nemění tím, že pro ni začneme užívat jiná jména.

    Podstata je totiž taková, že možností využívat svévolně plodů cizí práce ve svůj prospěch skýtá také naše doba dostatečné množství. A těchto možnosti je při dnešním způsobu konání práce a nakládání s jejími plody bohatě využíváno.

    Odsuzovat něco z minulosti, co dnes vidíme jako špatné a nevidět stejnou špatnost dnes, to přece není v pořádku.

    Kdybychom chtěli dnes respektovat přesná označení jevů z dob, kdy společnost vypadala úplně jinak, a nadto bychom ještě měli tyto jevy chápat v souvislostech s jinými tehdy aktuálními společenskými jevy, museli bychom se do té doby vrátit a v ní žít.

    Pokud by mělo jít konkrétně o robotu, která nás dnes tolik dráždí, můžeme si obsah tohoto slova „vygúglit“ a udělat si o tom alespoň nějakou představu. (Robota nebyla vázána na člověka, ale na statek. Nepanský statek prostě musel „odrobotovat“ na panském statku např.během žní tři dny v týdnu.) Taková dnešní představa o minulosti nebude asi přesná, ale s tím, co si pod tímto pojmem dnes představujeme – tuto debatu nevyjímaje - to shodné určitě nebude.

    Pěkný den přeje,
    Jiří Vyleťal
    PK
    May 29, 2017 v 6.39
    Stejně jako panu Vyleťalovi, i mně by se feudalismus líbil
    Ale pouze za předpokladu, že bych byl feudálem, a nikoliv robotníkem.
    May 29, 2017 v 7.28
    Ano, pane Vyleťale,
    Poddanský statek musel něco odpracovat pro šlechtický velkostatek. A hospodář toho statku mohl poslat na robotu prostě někoho ze své čeledi. Problém byl ovšem v tom, že robota se postupem času nezmírňovala, nýbrž naopak utužovala, jak vrchnost potřebovala pořád víc a víc, zatímco půda a poddanská práce víc nevynášela. Muselo se pracovat více dní v týdnu. Zároveň se zvyšovaly rozdíly v bohatství i mezi sedláky, kteří při zakládání vsí dostali původně všichni stejně půdy. Rozpory ve společnosti se prohlubovaly.
    Časy se prostě mění a zřejmě nikdo nedokáže zařídit, aby byly stále stejné. Mimochodem, v západní Evropě byla robota nahrazena peněžní rentou už ve 14. století.
    Já samozřejmě nepopírám, že i dnes existuje vykořisťování (nedávno jsme tu diskutovali o nadhodnotě) ať už ho považujete za nutné sdílení nebo za nespravedlnost (co je nespravedlivé, o tom v posledku vždycky rozhoduje člověk, který trpí). Žijeme v třídní společnosti a já věřím, že to tak nebude navždy. I když neočekávám, že se já osobně v mém životě dočkám té beztřídní. Ale myslím si, že postavení člověka je přece jen svobodnější, jestliže umí své svobody využívat.
    Je pravda, že nikdy nebudou pracovat všichni stejně a že vždy budou existovat lidé, kteří pracovat nemohou, případně se budou zabývat činností, která se nejeví jako nutná. Mně jde jen o to, aby ono sdílení (jeden pracuje víc a jeden méně) bylo dobrovolné a ne vynucené, aby nikdo nikomu nebránil v rozvoji jeho osobnosti a aby pokud možno nikdo netrpěl. Což se patrně splní až v té beztřídní společnosti. Popřípadě, až se uskuteční Boží království na zemi.
    May 30, 2017 v 17.09
    Ještě k tomu sdílení
    Pokud má být sdílení skutečným sdílením, myslím si, že vyžaduje nesobeckost. Aby nikdo nechtěl žít na úkor druhých. Potom to bude dobře fungovat.
    JV
    May 30, 2017 v 21.18
    Přesně tak
    Ano, paní Hájková, přesně to říkáte. Znamená to otevřít svá srdce pro druhé. A kdo nás to učí? Pán Bůh. Bez Boha se neobejdeme.
    Dojde nám to vůbec někdy?

    Váš Jiří Vyleťal
    + Další komentáře