Vládní krize: hrozba i šance

Současná krize tvoří z Andreje Babiše součást politického střetu, kterému voliči nerozumí – oslabuje jeho pozici „nepolitika“, který přišel vládu očistit a zpřehlednit. Důsledkem může být nespokojenost voličů s politikou jako celkem.

Vládní krize otřásá Českou republikou dva týdny. Kromě úvah, kdo jí zavinil a kdy, se objevují samozřejmě i spekulace, jaké budou její krátkodobé i dlouhodobé důsledky. Ty krátkodobé se měří politickými kritérii stability a představují víceméně duální schéma: buď současná koaliční vláda nepřežije do voleb, a potom se naše země začne pomalu propadat do politické nejistoty, nebo navzdory všem vnitrokoaličním třenicím přežije až do voleb, které přinesou další výhled.

S tím jsou však spojeny i důsledky dlouhodobé, které přesahují politické aktéry a dotýkají se mínění suveréna, tedy českých voličů. Právě v tomto kontextu je pak třeba posuzovat i aktuální konstelaci na politické scéně.

Koalice konkurentů
Je vždy zdrojem potenciálního politického marasmu, když není jasné, kdo je kdo. Jinými slovy, pokud se nám politické spektrum nedělí na jasně definovanou vládu a opozici, respektive pokud se dominantní politický střet neodehrává mezi vládními a opozičními aktéry, znepřehledňuje se rozložení sil a destabilizuje veřejná moc.

Vnitrokoaliční rozmíšky a s nimi spojená vládní nestabilita jsou a byly trvalým koloritem českého koaličního vládnutí již od návratu demokracie do naší země po roce 1989, a je také pravidlem, že vládní krize snadno přerůstají do krizí politických a v několika případech dokonce ústavních. Bezprecedentním obdobím stability vlády byla jen éra tak zvané opoziční smlouvy, kdy však vládní stabilita rozhodně nebyla doprovázena stabilitou politickou a společenskou. Spíš naopak.

V uplynulých třech a půl letech působení stávající vládní koalice jsme si zvykli na podobný stav. Vládní kabinet držel pohromadě bez větších ohrožení. O to více se ovšem množily konfliktní situace na české politické scéně, neboť ty jsou důsledkem jednak vnitřních proměn české politiky, způsobených znásobením relevantních aktérů a jejich v některých případech zcela novou povahou, ale též vnějších poměrů, způsobených proměnou společenských nálad i mezinárodní situace.

Vnitřní stabilita vládní koalice i ministerské sestavy je paradoxně především důsledkem faktu, že stávající koaliční partneři jsou navzdory všem možným interpretacím prakticky odsouzeni společně vládnout. Pojítkem ideově značně heterogenní koalice sociálních a křesťanských demokratů s protestním populistickým hnutím jednoho velkopodnikatele, které se navíc minimálně na evropské úrovni přihlásilo k ideově rozbředlému liberálnímu středu, jsou dva podstatné faktory: zaprvé, počáteční společný odpor k neoliberální politice předchozí vlády, jejíž protagonisté skončili plně v opozici, a zadruhé skutečnost, že kromě těchto aktérů doplňují stávající vládu ve fragmentované Sněmovně pak už jen strany, které jsou nahlíženy jako antisystémové. Buď jak buď, toto je stav, který se až do řádných voleb v říjnu 2017 prostě nemůže změnit.

Poté, co však takto vyprofilovaní aktéři vstoupí do koalice, začíná boj o společnou kořist. Hnutí ANO dospělo k závěru, že skrze prakticko-politické kroky v zájmu svého „majitele“ již nelze dlouhodobě udržet image strany pravého středu s důrazem na podnikatelský étos, a je tak třeba voličsky expandovat doleva, přičemž využít přitom namočení sociálních demokratů do důsledků předchozí éry politiky „kmotrovských klanů“ a klientelistických sítí na centrální i nižší úrovni se přímo nabízelo.

V takové situaci se ale dvě hlavní vládní strany stávají principiálními konkurenty na politické scéně a je zcela nepodstatné, že spolu momentálně vládnou. Vnitrokoaliční platforma i vláda sama se stávající reálnou soutěžní arénou plnou ostrých střetů, a lhostejno, co si o tom myslí opozice. Pokud je volič vnímavý k jednání politických aktérů s jasným volebním zacílením, nemusí nutně sledovat linii vláda – opozice. Zároveň tím však dosahujeme výše řečeného, tedy nejasnosti, kdo je vlastně kdo.

Staří versus noví staří
Iniciátorem a reálným hybatelem této nové polarizace české politické scény je předseda hnutí ANO Andrej Babiš. Právě on dobře ví, že je jeho bytostným zájmem udržet dominantní profilaci v rámci zúčastněného politického střetávání na ose: tradiční politické elity versus noví antipolitičtí očišťovatelé. Pokud by se toto schéma mělo změnit, pak přítomnost jeho obecně ideově dosti bezpohlavního hnutí v českém stranickém systému ztrácí smysl.

Proto se po celou dobu svého vládního angažmá se stupňující kadencí snaží profilovat jako „opozice ve vládě“, jako strůjce vládních úspěchů a zároveň poškozený, kdo v tom, co se vládě nedaří, neustále doplácí na jednání koaličních partnerů, rozuměj tradičních politických elit, které mu permanentně okopávají kotníky a hatí jeho velkolepé dílo. Že vztah ke koaličním partnerům nemá stejnou intenzitu, je celkem pochopitelné: soupeřit s ČSSD se voličsky fruktifikuje daleko víc než s nejmenším partnerem v podobě KDU-ČSL.

Tradiční strany mají, již poněkolikáté, v této krizi zásadní šanci na obnovu sebe sama a tím i na skutečnou očistu české politiky. Repro DR

Prohlášení premiéra Sobotky o podání demise vlády 2. května pak znamená historický předěl v jednom ohledu: jestliže premiér a jeho strana v podstatě až do tohoto momentu úmysl takto polarizovat politickou scénu navenek odmítali, snažili se držet koaličního partnera na uzdě z pozice „konstruktivní spolupráce“ a špinavou práci v podobě upozorňování na postupnou oligarchizaci české politiky majitelem Agrofertu paralelně jdoucí s růstem preferencí jeho hnutí i úspěchy ve volbách druhého řádu nechávali (pravicové) opozici, nyní se premiér odhodlal k principiálnímu politickému střetu.

Souhlas s tímto střetem pak odhalil taktéž další dělící linii mezi politickými aktéry, a to je reálné zapojení „Hradu“ do tohoto konfliktu na straně Sobotkových konkurentů. Bohuslav Sobotka je s ohledem na svou historickou roli jedním z těch českých vrcholných politiků, kterým prezident Zeman s ohledem na zájem osobního revanše nic nedaruje. Pro Zemana jako na potvoru je však Sobotka zrovna předsedou po minulých volbách nejsilnější strany v zemi a ani skrze neúspěšný vnitrostranický puč se Zemanovi nepodařilo vyhnout se jeho jmenování premiérem.

Spojit se s Babišem je proto pro Zemana veskrze přirozené. Třetí koaliční partner v podobě KDU-ČSL pak skrze koalici se STAN zaujímá ambici stát se „třetí silou“ a za tím účelem inkorporovat další z opozičních symbolů vůči politice vlády socialisticko-populistického sňatku z rozumu, tedy pravicová řešení bez neoliberálních důsledků a tím oslovit bezprizorní voliče pravého středu. Pro všechny tři vládní aktéry ale taky zároveň platí, že takto schematizovaný volební střet je však zároveň snáze proveditelný v situaci, kdy jde o strany vládní. Tato pozice totiž zasvěcuje dané aktéry zcela jiným (mediálním) světlem, než kdyby stáli v opozici.

Otázka, zda letitá praxe srůstání vládnoucích stran s mocenskými místy a klientelisticko-kmotrovské vazby mezi nimi a nebo naopak nástup nových „antipolitiků“ v podobě nových oligarchů, je ústředním ohrožením české demokracie a její stability do budoucna, stále zůstává nezodpovězena, pokud připustíme, že k zaujetí toho či onoho stanoviska bohatě stačí toliko subjektivní posouzení akutnosti ohrožení na té či oné straně.

Konflikt jako umocňovatel deziluze
Takto zkonstruovaný střet ve finále vyhovuje všem. Otevírá totiž prostor pro dosažení převahy jednoho hlediska před druhým a tím i bezprecedentní výhodu v rámci volební soutěže. Aktéři se navzájem obviňují z vyvolávání konfliktů a ztráty jednoty, a na straně druhé konflikt je inherentně přítomen v motivaci jednoho aktéra hledat svůj raison d’etre v démonizaci svých partnerů.

I zde platí, že nejzazším strůjcem konfliktu je Andrej Babiš, a to i kdyby volič uvěřil, že jeho očišťovatelské úmysly jsou čisté, poněvadž přece je od koho očišťovat. Zdá se však, že právě aktérům, kteří takto nesmiřitelný konflikt povýšili na smysl své politiky, což je spojuje, a zároveň nevidí sebemenší důvod ho účelově oslabovat, tedy Andrej Babiš i Miloš Zeman, si ale neuvědomují jednu zásadní skutečnost: voličské deziluze a pocit odcizení, vznikající z konfliktu na politické scéně, v němž se průměrný volič vůbec neorientuje, a tak obě strany střetu zahrne do jedné množiny těch špatných, vznikají právě umocňováním tohoto konfliktu, nikoliv jeho přeformátováváním.

Jinými slovy, jestliže byl Andrej Babiš v uplynulých letech apriorním beneficiantem protestních hlasů, je jasné, že tyto hlasy se v případě převahy pocitu, že sám je ještě horší než tradiční elity zavedených stran, mohou velmi rychle zase odlít jinam. Nebudou to však tradiční strany, ale dosud relačně antisystémová opozice, která si účelovým odstupem zachovává potenciál získat právě tyto hlasy.

Pokud by se tento předpoklad potvrdil, může dojít k zásadnímu odlivu hlasů od hnutí ANO především ke KSČM a SPD jako principiálním protestním alternativám. Druhý scénář pak může být takový, že tito voliči vůbec nepřijdou volit, a tím bezprecedentně sníží volební účast, což by naopak nahrávalo především tradičním stranám.

Totéž ale platí i ve volbách prezidentských. V nich se jako favorit neprofiluje ideový protipól Miloše Zemana, ale dosavadní téměř kompletní rezignace politických stran na účast vlastních kandidátů může znamenat voličské uspokojení nepolitických konsensuálních očekávání v této samostatné volební aréně, motivované jedním jediným: nesouhlasem s politickou partikularizací prezidentského úřadu v podání stávající hlavy státu.

Řešení odspoda
Jakkoliv všechny tyto scénáře jsou z dnešního hlediska víceméně možné, a představují tak potenciální zdroj rizik i nadějí, lze souhlasit s mnohými komentátory, že nejpravděpodobnějším důsledkem vládní krize coby důsledku nesmiřitelné polarizace mezi tradičními politiky a antipolitickými očišťovateli může být především zvýšení zásadní nespokojenosti občanů s politikou.

Aby se předešlo nejhorším důsledkům takovéto tendence, je třeba jasně vymezit prostor, který v řešení politického konfliktu posledních dní mají řadoví občané – voliči. Demokracie by měla vyrůstat odspoda. Řešení vládní krize odspoda znamená uvědomění si příčin problému, nikoliv primárně jeho důsledků. Příčinou jsou především personálně a organizačně neduživé tradiční politické strany.

Ty se opravdu elementárně semkly, aby bránily výdobytky zastupitelské demokracie, postavené na volné soutěži politických stran, která je možná jen v prostředí svobodné diskuze. Aby občané toto úsilí podpořili, nestačí jejich představitelům jen na náměstí zatleskat. Je třeba jim vytvářet reálnou sociální základnu v podobě ochoty se v nich angažovat. A angažovat se v politických stranách znamená hlavně zpřítomňovat je v reálném životě lidí i na té nejnižší úrovni sousedských vztahů.

Tradiční strany mají, již poněkolikáté, v této krizi zásadní šanci na obnovu sebe sama a tím i na skutečnou očistu české politiky. Tisíce lidí, kteří vyšli do ulic, právě na toto čekají. Jak se svou šancí naloží, je na nich. Promarnit jí by ale bylo trestuhodné.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.