Mezi statečností a strachem

Ondřej Vaculík hodnotí postavu Ludvíka Svobody a jeho dobu. Od dob plotů a čistek jsme se sice posunuli, i když méně, než se doufalo. Mezi statečností a strachem se smýkáme i dnes.

Letmo jsem připomněl na tomto místě osobu a osobnost generála a někdejšího prezidenta Ludvíka Svobody. Vzal na sebe – nebo osud mu ji přidělil – úlohu člověka, k němuž společnost v určité době vzhlíží s nadějemi, a později ztělesňuje všechen zmar a zklamání.

Přestože dějiny se neopakují, všechny naše dobré i zlé vlastnosti, které určují dobu, jdou s námi a přecházejí z generace na generaci.

Generál Svoboda jako skutečný hrdina a zároveň oběť perzekucí padesátých let byl od 30. března 1968, kdy byl na návrh Alexandra Dubčeka zvolen prezidentem republiky, přímo symbolem obrody společnosti.

Když se jeho portrét objevil nad katedrou, měli jsme za to, že epocha nabírá spravedlivější směr, v níž se vnitřně zadrátovaná společnost může spolu s politickými rehabilitacemi oddrátovat a se Svobodou se dobrat svobody, a už nikdy tomu nebude jinak.

Dobové klišé označovalo Svobodu jako „moudrého otce“ a Dubčeka jako jeho „zdárného syna“, tedy spříznění dvou generací na společném díle. Mě ovšem ze slavné čtveřice „pražského jara 1968“ (Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík) nejvíce zajímal Josef Smrkovský jako podle mého nejchytřejší z nich a také jako kontroverzní postava Pražského povstání 1945, která je manipulacemi a intrikami deformovala (proti Albertu Paržákovi či kapitánu Nechanickému) ve prospěch komunistů. Smrkovský tedy představoval osud člověka, jenž sice pochybil, ale může se napravit.

Svoboda začal viset nad katedrou v době, kdy jsem nesměle pomýšlel na svá možná budoucí studia například divadelní teorie nebo něčeho takového, a visel nad katedrou i tehdy, kdy prošedše zednickým učilištěm a plaziv se večerní školou k maturitě mi začalo být nad slunce jasnější, že mým osudem nebude divadlo, ale spíše to betonování.

Podobně ovšem lidem o generaci starším pohasla naděje dobrat se k vědeckým poznatkům a obohatit vědu a téměř ze dne na den vyvstala nutnost obhájit svou pouhou existenci někde v archivu, a to ještě v lepším případě. Tak se například nadějný učenec, lingvista Pavel Mojsejenko stal přechodem z jednoho měsíce do druhého deratizátorem nebo primář z nemocnice na Bulovce asfaltérem.

Podnes žasnu nad tím – a považuji to za obzvlášť dramatické – jak se téměř rázem všechny naděje obrátily ve svůj opak. Kdyby se tak nestalo, byl bych – byli bychom – jiní? Vím vůbec – víme – kdo jsem – jsme?

Oplocená naděje
Před několika hodinami v našem městečku skončila veřejná předvolební beseda ministra vnitra Chovance na téma bezpečnost. Mluvil přijatelně, ba možná docela moudře, když si člověk uvědomí, že „kdosi“ zapustí do společnosti strach, a ten strach pak vytváří politiku. Chovanec tedy mluvil k lidu tak, aby lid volil sociální demokraty. Chápu.

Pokud jde o bezpečnost společnosti, lid vkládá velikou naději v ostnaté dráty, jež jsou dostatečně účinné, poměrně levné a osvědčené. Také Chovanec řekl, že tam, kde by určitou hranici měli hlídat vojáci v desetimetrovém rozestupu, je lepší vybudovat plot. Ano, plot, vydechl lid potěšeně, někdo snad i poděšeně.

Přitom už více než dvacet let značná část společnosti se snaží ploty překonávat, například s divadlem vniká za zdi léčeben, pořádá různé festivaly pospolitosti „mezi ploty“, „za ploty“, „bez plotů“, organizuje a rozvíjí různé přeshraniční spolupráce a tak dále.

Tedy promiň, starý generále, ale radost z tebe, ani z nás nemám. Repro DR

Jistě i mnoho diplomatů se snaží jednat tak, abychom plotů potřebovali co nejméně, včetně snahy (bohužel pořád chabé) začlenit vyčleněné, pomyslně lidi „za plotem“, do společnosti bez plotů.

Z diskursu, který ve společnosti převládá, má člověk pocit, že ostnaté dráty jsou už nataženy i tam, kde fakticky žádné ještě nejsou, ale my už s nimi počítáme a neradno se té ožehavé hranice dotýkat. Prožíváme zvláštní drama, v němž se obrážejí všechny naše dobré i zlé vlastnosti, které určují dobu, jdou s námi a přecházejí z generace na generaci.

Ze statku k čistkám
Tedy zpět ke Svobodovi. Na jeho osudu a postavě je totiž všechno. Pocházel ze selské rodiny, když mu byl rok, zemřel mu otec. Kromě bratra a sestry měl pak ještě tři nevlastní sourozence. Také otčím brzy zemřel a Svobodova matka hospodařila na statku se třemi mladšími sourozenci sama.

V roce 1915 Ludvík Svoboda rukoval na ruskou frontu, o rok později se přihlásil do československých legií, bojoval u Zborova, u Bachmače…

Ačkoli dosáhl hodnosti kapitána, po návratu z války demobilizoval a ujal se rodného statku. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. A v armádě už zůstal. Jako štábní kapitán sloužil na Podkarpatské Rusi, naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské Univerzitě Komenského. Od půle třicátých let působil v Kroměříži, takže 15. března 1939 také předal tamní kasárna německé armádě.

Poté se zapojil do odboje v Obraně národa na Kroměřížsku. Pak přešel ilegálně do Polska. Po porážce Polska v září 1939 převedl Svoboda skupinu více než sedmi set důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Po dalších peripetiích, například pobytu v internačním táboře, Svoboda dva roky vedl diplomatická jednání se sovětskými orgány, než SSSR uznala jeho skupinu vojáků (důvěry)hodnu bojovat proti Německu.

Opět trvalo delší čas, kdy byl Svoboda také obviněn ze špionáže, než mohl vzniknout samostatný polní prapor, zařazený do struktury sovětského vojska, sestavený z Čechů, Slováků a Rusínů z Podkarpatské Rusi.

Z něj pak vznikla brigáda a později 1. čs. armádní sbor v SSSR. Dál je historie obecně známa. Generál Sacher ve svých pamětech poznamenává, že Svoboda velel tomuto sboru poněkud dálkově, často byl v Moskvě a na frontě velel generál Karel Klapálek. V té době se ve sboru objevuje temná postava Bedřicha Reicina, jenž ovšem na frontě nikdy nebojoval.

4. dubna 1945 prezident Beneš jmenoval takzvanou „košickou vládu“ a Svoboda jako nestraník se stává ministrem národní obrany. Ovšem v říjnu 1948 vstupuje do KSČ.

Zadrátovaná společnost
25. dubna 1950 byl z této funkce odvolán. Čas mezi tím nebyl údobím mírového budování armády demokratického státu, ale naopak obdobím strachu i projevů statečnosti s výsledkem přerodu armády podle sovětského vzoru, tedy jejího rozkladu.

V armádě vládl strach (čistky řídil Svobodův náměstek Reicin, tajný agent sovětské moci) stejně jako v celé naší společnosti. Reicin nejprve zbavoval armádu důstojníků západní fronty, mezi než patřil i Klapálek, poté všech legionářů.

Svoboda s výsadním postavením Reicina nesouhlasil, řekl o něm, „že se ho lidé bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk“. I přes toto Svobodovo varování o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Reicin, Slánský, Procházka a Šváb.

Marně se Svoboda vícekrát přimlouval za své spolubojovníky, generály Klapálka, Bočka, Drgače, Drnce, Bulandra a další. Nicméně na první očistu armády v rámci Armádního poradního sboru dohlíželi kromě Svobody mnozí z výše jmenovaných. „Očista“ probíhala v několika kolech a Svoboda byl vymýcen jako jeden z posledních.

Od roku 1968 až do roku 1975 sehrál Svoboda velmi podobnou úlohu „mezi statečností a strachem“. Statečnost – po srpnové invazi hájil kontinuitu Černíkovy vlády, strach – podepsal (a spolupracoval!) na moskevských protokolech. Rovněž byl vymýcen jako jeden z posledních, své prezidentské funkce se nechtěl vzdát.

V roce 1970, po rozpoutání stranických prověrek, kdy vyloučeno nebo vyškrtnuto z KSČ bylo kromě elit čtyři sta tisíc dalších komunistů, byl Svoboda „takovou masovou likvidací intelektuálních elit“ dotčen a ve snaze někoho z postižených uchránit neuspěl. Dokonce prý ani Husák si původně takový „kádrový masakr“ nepřál. A tak, soudruzi, vlastně kdo? Vláda strachu, pomyslných ostnatých drátů i skutečných plotů.

Zvláštní věc: Současné prožitky a zkušenosti mohou měnit pohled na historii. Drama mezi statečností a strachem je věčné. Snad proto na Ludvíka Svobodu dnes pohlížím daleko smířlivěji, než byl můj principiálně nenávistný pohled v první polovině sedmdesátých let. Tedy promiň, starý generále, ale radost z tebe, ani z nás nemám. Epocha sice nabrala spravedlivější směr, ale lze mluvit o oddrátovávání jako předpokladu svobody?

Postřeh mimochodem: Heslo ve Wikipedii, z nějž jsem čerpal, je zpracováno velice zevrubně a se zjevnými sympatiemi ke Svobodovi, což je asi docela dobře.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jenom ze strachu? Úterý, 20.Září 2016, 15:44:43

Že by Svoboda proslulé moskevské protokoly - tuto faktickou kapitulaci - podepsal jenom ze strachu? - Nikoli, to se zdá být přece jenom až příliš zjednodušeným viděním.

Podle svědectví přítomných členů československé delegace (tj. čs. politických představitelů ve své většině do Moskvy zavlečených) Svoboda sovětským představitelům hrozil, že se na místě zastřelí, jestli do jejich středu nebude vrácen František Kriegel, internovaný Sověty separátně na neznámém místě. Toto na nějaké "jednání ze strachu" skutečně nevypadá.

Jde o to: Svoboda opravdu b y l komunista. Na jedné straně komunista reformní - ale na straně druhé komunista "řádný", tj. takový který v žádném případě nechce připustit rozpad a rozklad komunismu. A v průběhu "Pražského jara" čím dál tím víc přibývaly tendence, které by k takovému rozkladu komunistického režimu nevyhnutelně vedly. A Svoboda na tyto tendence nehleděl s naprosto žádným zalíbením; a zřejmě se vnitřně ztotožňoval s nemalou částí obav a kritiky, které jak SSSR, tak i ostatní socialistické státy směřovaly na československé reformní vedení.

Jinak řečeno: na rozdíl od skutečně reformních komunistů jako Smrkovský, Kriegel a - zčásti - Dubček, sám Svoboda ty moskevské protokoly podle všeho nepociťoval jako jednoznačný akt kapitulace, nýbrž zároveň zčásti i jako legitimní akt v zájmu zachování socialismu ve vlastní zemi.

------------------------------------

Co se pak Svobodovo působení na počátku padesátých let ve funkci ministra národní obrany týče, jmenovitě s jeho postojem k jeho vlastním bývalým spolubojovníkům, nyní pronásledovaným komunistickým režimem - tak alespoň autoři publikace "Českoslovenští legionáři (1914 - 1920) tvrdí, že Svoboda se naopak žádným způsobem na jejich obranu nepostavil.

Takže zde máme dosti zásadní rozpor, který pro toho, kdo není specialistou na historii, je jen sotva možné rozřešit.

Ivo Horák - Praha 3

Nejstručnější vyjádření Úterý, 20.Září 2016, 17:35:10

Myslím, že Svoboda byl pragmatikem a SSSR znal dobře. Upřímně nechtěl krveprolití, jak říkal, ale ani tvrdé represe, vedené ze zahraničí. A nějak mu to splynulo s přáním zůstat prezidentem, v čemž ovšem nebyl jistě zrovna zvláštním případem.

Osobně se domnívám, že L. Svoboda sehrál politicky negativní roli a "finis cronat opus" se v jeho případě nemůže říct ani náhodou. Pražské nábřeží by podle mě mělo být přejmenováno. (Klidně na Dubčekovo.)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 20.Září 2016, 18:33:52

Já oceňuji, že pan Vaculík mu odpustil.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 21.Září 2016, 12:10:45

L. Svoboda byl především - jako tak mnoho jiných - prostě semlet danými poměry. V těch žernovech mezi vysokými ideály komunismu, a mezi krvavými a špinavými praktikami jeho uplatňování.

Jak řečeno Svoboda byl komunistou - sice na jedné straně relativně poctivým komunistou, který ale na straně druhé inklinoval k ne sice přímo diktátorskému, ale přinejmenším autoritativnímu způsobu udržování komunistické moci.

Jak řečeno, takových případů bylo tehdy mnohem více; kdo si například dnes ještě vzpomene, že v průběhu Pražského jara i takový Husák byl původně progresivním elementem? A stejně jako Svoboda i Husák měl nimbus komunisty pronásledovaného ve stalinském období - a tedy stejně jako Svoboda byl pociťován jako garant demokratizace.

Pak se ale projevil ten už minule zmíněný efekt - totiž že úplná demokratizace by nutně vedla k rozpadu komunistické moci, a za druhé zde svou nezanedbatelnou roli hrály i osobní ambice. To pak vedlo právě k tomu, že leckteří prominenti Pražského jara se nakonec stali jeho aktivními (Husák) nebo přinejmenším pasivními (Svoboda) hrobaři.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Semletí komunisté Čtvrtek, 22.Září 2016, 08:47:26

Pan Poláček píše o Svobodovi, že byl jako mnoho jiných semlet poměry. Řekl bych, že to platí o všech československých komunistických politicích v poválečném období. Není mezi nimi jediný, který projevoval nějakou vlastní konzistentní iniciativu, všichni jen reagovali na nastalé okolnosti.

Platí to myslím i o Gottwaldovi a Husákovi. Gottwaldovi se asi nijak zvlášť nechtělo posílat své spolupracovníky na smrt, spíše se mu to tak nějak stalo. Husákovou životní ambicí asi nebylo proměnit Československo v hřbitov, na kterém už není třeba zabíjet, protože už jsou všichni mrtví. Spíš si asi myslel, že to jinak nejde.


V okolních zemích komunisté politiky schopné nezávislého jednání měli. Gomulku, Jaruzelského, Nagye, Kadára, Ceaušeska lze hodnotit různě, ale nebyly to žádné nuly.

Základní ideologií KSČ byl fatalismus, víra v dějinnou nutnost. Po srpnu 1968 proto československé národy postrádaly politické vedení: dříve uctívaní vůdci nabádali k opatrnosti, heslo bylo „je to úplně zbytečné“, hlavně nic nedělejte a vyčkejte. K odvaze nikdo z politiků nevyzýval. František Kriegel se osobně zachoval statečně ale nikoho jiného k podobné statečnosti nevyzýval, alespoň ne příliš viditelně, vůdcem národa se nestal.

K mnoha iluzím roku 1968 patřilo i to, že na jeho sklonku mnoho jinak rozumných lidí vkládalo naděje do Gustava Husáka, protože ten alespoň působil dojmem, že ví co chce. Také byl jedním z mála tehdejších politiků, který byl dobrým řečníkem. Jako prezident pak ale také mluvil jako robot.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 22.Září 2016, 09:17:21

Svůj pohled na Husáka vyjádřil před časem tady v DR Ondřej Slačálek:
http://denikreferendum.cz/clanek/11890-touha-videt-obesence

Josef Poláček - Manuální pracovník

Osobnost a doba Čtvrtek, 22.Září 2016, 14:54:36

Paní Hájková, Vy jste mi dala. Já při svém každodenním vstupu do stránek DR většinou napřed navštívím méně frekventované diskuse, abych je mohl "odfajfkovat" a potom se s plnou energií věnovat těm diskusím rozsáhlým a náročným. Ale ten Váš poukaz na ten text O. Slačálka - nejenže jsem musel přečíst ten text samotný, nýbrž doslova prokousat se ještě celou diskusí pod ním!

No budiž, stalo se. Ta diskuse nakonec nebyla nezajímavá; svým způsobem už tam byly prodiskutovány (téměř) všechny aspekty s danou problematikou související.

Nicméně, jeden aspekt tam zůstal víceméně zcela mimo pozornost a mimo diskusi - a to je právě ten, který jsem zde minule zmínil já.

Jestliže totiž chceme - objektivně a nezaujatě - hodnotit roli čs. politiků jak v období "Pražského jara", tak i v období následné normalizace, nemůžeme nikdy opomenout ten zásadní fakt, že už v samotném průběhu obrodného procesu situace naprosto nebyla jenom černobílá. Totiž v tom klasickém schématu, kdy na straně jedné stojí progresivní demokratizátoři, a na straně druhé konzervativní stalinisté.

Ty tábory či frakce zde totiž byly (přinejmenším) tři: na straně jedné skutečně ti stalinisté starého ražení, kterým byla jakákoli demokratizace zásadně proti mysli (tím spíše že jí byli sami za své činy a zločiny osobně ohroženi). Na straně druhé opravdu ten tábor progresivistů plně a bezvýhradně se přiklonivších k naprosté a bezvýhradné demokratizaci - přičemž ovšem nutno připomenout, že takovíto bezvýhradní progresivisté stáli většinou mimo stranického aparátu. Byli to především pracovníci sdělovacích prostředků, nezávislí (v rámci možného) intelektuálové ze všech sfér a oborů.

Nás teď ale zajímá především ta skupina třetí. Skupina těch, kteří na jedné straně odmítali stalinismus a hlásili se k demokratizačnímu procesu - ale zároveň si byli vědomi toho, že jestliže se tomuto demokratizačnímu procesu až příliš popustí uzda, skončí to katastrofou. K tomuto "střednímu proudu" je možno přičítat taková jména jako Husák, Svoboda, Císař, Mlynář, zřejmě i Štrougal.

Přičemž i tuto skupinu je nutno ještě dále vnitřně diferencovat; nebo přinejmenším je nutno si uvědomit dva různé zdroje jejich obav. Ten základní zdroj byl čistě prakticko-politický: vědomí, že Moskva to takhle prostě nenechá. Že Moskva nebude riskovat druhé Maďarsko (tedy plné propuknutí "kontrarevoluce"), a zasáhne preventivně ještě dříve.
Ten druhý zdroj obav členů této skupiny spočíval ale v uvědomování si (nebo snad jenom neurčitém tušení), že sám socialismus tuto přemíru nové svobody natrvalo prostě neunese. Že ta "totální demokracie" západního typu je se socialismem principiálně neslučitelná. A zde bych soudil, že to byl právě Gustáv Husák, který si tento fakt ze všech účastníků obrodného procesu uvědomoval nejspíše.

Jestli tedy chceme hodnotit jmenovitě roli Husáka (a Svobody) po provedené intervenci státy Varšavské smlouvy, pak zde máme před sebou skutečně krajně složitou situaci, kdy se v téměř nerozmotatelném klubku prolíná celá řada motivací, zcela zavrženíhodné vedle těch do určité míry pochopitelných.

Na straně jedné stojí nepochybná zrada jak národní důstojnosti a hrdosti v okamžiku okupace cizí mocí, tak i zrada obrodného procesu, pokud pod tímto obrodným procesem chápeme plnou a bezvýhradnou demokratizaci klasického liberálního typu.

Na straně druhé zde ale stojí to vědomí (či uvědomění si) zcela reálné situace: země je obsazena vojenskou mocí konzervativců, je jim fakticky vydána na milost a nemilost. V takové situaci reálná alternativa už v žádném případě nestojí: demokratizace nebo stalinismus, nýbrž už jenom: oktrojovaná, ale přece jenom alespoň určitá demokratizace, anebo stalinismus.

A podle všeho je možno soudit, že Husákova ochota spolupracovat s moskevskými vládci sice byla na straně jedné projevem osobního oportunismu respektive vyslovené bezcharakternosti - ale na straně druhé že se Husák v oné době skutečně domníval, že se mu z toho obrodného procesu podaří alespoň něco zachránit. A že byl osobně přesvědčen, že je to v danou chvíli ten jediný možný počin, kterým je možno vytvořit určitým způsobem obrozený socialismus.

A obdobným způsobem je možno zřejmě hodnotit i roli Svobody, ale i Štrougala. S tím rozdílem, že Štrougal sám pozdější čím dál tím hlubší sklouzávání Husáka do dogmatických pozic považoval za jeho (Husákovo) politické i ryze mravní selhání.

To je právě to, co nám činí natolik obtížným zcela objektivně hodnotit role a činy politických osobností s tehdejší doby: ten propletenec zcela protichůdných faktorů, kdy to samé jednání mohlo mít zároveň jak zavrženíhodný, tak ale i do jisté míry oprávněný charakter.

-----------------------------------------

Co se pak té otázky osobností týče: to je právě to, že daná situace vznik nějakých "osobností" čistě objektivně neumožňovala. Zůstat hrdým a nepoddajným reformátorem? - To možné bylo; ovšem s nevyhnutelným důsledkem okamžitého zmizení z politické a vůbec veřejné scény.

Pak už zbyly jenom dvě alternativy: přiklonit se plně na stranu Moskvy (Bil'ak a spol.) - což ovšem znamenalo prezentovat se jako reakcionář a zrádce národa. Anebo - jako právě Husák - pokusit se jít střední cestou; s tím důsledkem ovšem, že se musely dělat neustálé kompromisy s okupační mocností. (Svým způsobem se jednalo o druh petainismu.) Kdopak v takovéto situaci může zůstat "osobností"?...

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Ten Slačálkův článek Čtvrtek, 22.Září 2016, 19:20:48

není o Husákovi, ale o Respektu. Kromě banálního konstatování, že Husák zabránil něčemu ještě horšímu Slačálek žádnou svou interpretaci Husáka nepřinesl.

To byla dost dlouho dobu slabina řady autorů DR: neměli názor na věc samu, ale názor na názor Respektu.Tato doba už snad pomalu končí.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Hodnocení Gustava Husáka Čtvrtek, 22.Září 2016, 19:25:28

mě nijak zvlášť nezajímá. Místo normalizace mohlo přijít něco horšího, ale také něco lepšího. "Co by bylo, kdyby bylo" je dost pochybný přístup k historii, to se prostě nedá vědět.

Já bych spíše chtěl Husákovi rozumět a to mi přijde dost těžké.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 22.Září 2016, 19:48:12

Ale v tom článku přece jenom jakési jeho vlastnosti uvedeny jsou. Pravda, Slačálek jen interpretuje to, co o Husákovi psali v Respektu - chladný, neosobní, neměl kamarády. Akorát to, co se Respektu jeví jako zápor, se Slačálkovi jeví spíš jako klad. Politik podle něj spíš nemá mít kamarády (hrozí klientelismus, jánabráchismus).
Nebo (zase z Respektu):
„Já národ z téhle katastrofy vysvobodím, i kdyby mi za to měl naplivat do obličeje,“ cituje Respekt Husáka sledujícího vpád sovětských tanků. "Nejsou toto slova hodná velkého politika, slova, která manifestují etiku zodpovědnosti?" - říká Slačálek.

Vy byste mu chtěl rozumět, pane Kubičko? No, já toho o něm nevím víc, než třeba vy nebo ostatní. Možná by se dalo mluvit i o nějakých typických vlastnostech komunistů, pokud vůbec lze takhle zobecňovat.
Nicméně s tím fatalismem se mi to nezdá. Kdyby byli komunisté fatalisty, nemohli by nikdy dělat revoluci. Fatalismus je podle mě něco jiného a je spojen s pasivitou.
Navíc víra v dějinnou nutnost (a tedy vlastně smysl dějin) může na někoho působit velmi optimisticky a povzbudivě, pokud mi rozumíte.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 22.Září 2016, 20:03:13

Národ ho samozřejmě mohl zcela oprávněně hodnotit jako zrádce.
Ale měl byste vědět, že komunisté už od Marxe nikdy žádnou loajalitu k národu necítili. S orientací na národ vlastně přišel až Lenin a potom hlavně Stalin. Samozřejmě s tím, že budou vládnout.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 23.Září 2016, 12:27:17

No ano, paní Hájková, právě proto stále znovu zdůrazňuji, jak se tu proplétají velice rozličné faktory a motivace, a co se z jedné perspektivy jeví zradou, to z jiné perspektivy má zase podstatně jiný charakter.

Mně se velice mnohé o tom, v jakých duševních zmatcích nacházeli protagonisté Pražského jara, osvětlila jedna televizní inscenace, nevím už jak se jmenovala, ale její těžiště leželo v komunikaci mezi Dubčekem a Brežněvem. Pro roli Dubčeka bohužel nebyl vybrán zrovna přesvědčivý (či typově odpovídající) herec, ale ten představitel Brežněva, ten byl opravdu vynikající.

Jde o to: my, kteří jsme ty časy (a ony události) prožili, pak pokud jsme nestáli na straně dogmatického křídla strany, tak veškeré akce ze strany Moskvy na nás samozřejmě působily jako naprosto nepřípustný nátlak cizí, vposledku nepřátelské mocnosti, která nám jenom svou hrubou silou vnucuje svou vůli.

Ale tady, v těchto - většinou telefonických - rozhovorech mezi Dubčekem a Brežněvem, tady se - a to zřejmě dokonce i p r o t i vlastním intencím tvůrců oné inscenace! - zjevil obraz podstatně jiný: nejen Dubček, ale ani Brežněv(!) nešli vlastně vůbec do vzájemného konfliktu, on ten Brežněv Dubčeka skutečně vlastně jenom neustále u m l o u v a l a přemlouval, aby ti v Praze dostali konečně rozum, že takhle to dál nejde a nepůjde, a je zcela zřetelně vidět že Brežněv to myslí naprosto - ve své rovině vnímání - upřímně, že zvedá hlavy kontrarevoluce, a že je nutno tomu zamezit. A Dubček - tady je přímo fyzicky vidět jak on se opravdu kroutí mezi těmi dvěma mlýnskými kameny, pro něj je ta situace daleko horší právě proto že Brežněv tu nevystupuje v roli nějakého nepřítele, nýbrž oni jsou - komunisté - opravdu stále ještě j e d n a r o d i n a, je to opravdu jako kdyby otec promlouval s nezdárným synem, kdyby to byl nepřítel tak by to pro Dubčeka byla příležitost zaujmout postoj hrdého odporu, ale právě takhle to nebylo, on na jedné straně nechtěl a nemohl zradit ten demokratizační proces se kterým srostl a který symbolizoval, ale na straně druhé on se prostě nedokázal (a fakticky nemohl dokázat) vymanit z té jedné velké komunistické rodiny, jíž byl kremelský vládce vždy přirozeným vůdcem.

Já jsem po shlédnutí této inscenace Dubčekovi odpustil opravdu hodně, ten tlak na něj (a duševní trýzeň s ním spjatá) byl opravdu drtivý, ex post si to sotva vůbec dokážeme zpřítomnit a představit.

Co se ovšem Husáka týče, tady je přece jenom situace poněkud jiná, samozřejmě i pro něj ta otázka národní nehrála roli, on byl v prvé řadě komunistickým internacionalistou (je známo že už ke konci války navrhoval připojit Slovensko k Sovětskému svazu jako další svazovou republiku). Ale jde o to že Husák byl především velice ambiciózní politik, totiž právě v tom zcela profánním smyslu neukojitelné touhy po vlastní moci.

Takže pokud bychom se chtěli blíže podívat na jeho motivace v onom klíčovém období po sovětské intervenci, proč Husák přešel na opačnou stranu fronty, proč se dal do služeb Sovětům - tady v prvé řadě musíme vidět právě tuto jeho čistě osobní touhu po moci, to byla jedinečná příležitost pro něj naplnit své celoživotní ambice, on si samozřejmě byl vědom že se tím dopouští zrady v očích národa, ale on si ten svůj - o sobě bezpochyby podlý - počin r a c i o n a l i z o v a l právě tím, že on se přece za národ obětuje, že on přece zachrání a l e s p o ň něco z toho obrodného procesu, alespoň něco z demokratického socialismu. A nelze popřít - jak už jsem na to poukázal minule - že z čistě objektivního hlediska mu okolnosti v tomto smyslu nahrávaly, ten nebrzděný demokratizační proces se skutečně čím dál tím víc utrhával ze řetězu, a za daných okolností už nebylo možno pomyslet na to, zachránit ho v jeho původní podobě.

Ale na straně druhé: ani toto zase nemůže platit jako legitimní Husákova exkulpace, ono vždycky přijde na zcela konkrétní způsob jednání, shodou okolností zrovna dneska byl ve víkendové příloze "Práva" článek o německé okupaci, byl tam zmíněn také protektorátní předseda české vlády generál Eliáš - ten také musel zemi spravovat pod kuratelou cizí moci, ale jeho heslo bylo jednoznačné: bránit vše co je možné, nevydat dobrovolně ani píď! Takovýto postoj vnitřního vzdoru a praktikovaného odporu bychom u Husáka hledali naprosto marně, ten se plně a bezvýhradně podřídil okupační moci, právě proto jsem minule zmínil ten "petainismus".

Každý stát, každý národ se může dostat do situace, kdy musí vyžít s tím, že je obsazen cizí mocí; ale je opravdu velice zásadní rozdíl mezi tím, chovat se jako Petain (a Husák), anebo chovat se jako generál Eliáš.

- Mimochodem, ten generál Eliáš je v naší národní paměti pořád ještě strašlivě opomíjený, my si stále stěžujeme na to jak nemáme v naší (novodobé) národní historii žádné světlé osobnosti (naposled Masaryka) - ale vždyť ten Eliáš, kdo ještě může být obdivuhodnější vedoucí osobností národa, vždyť on do toho šel (do svého úřadu) s plným vědomím že skončí na popravišti, protože on do něj šel už s pevným předsevzetím že v něm bude provádět tu odbojovou činnost - a přes toto vědomí do toho šel. Kolik z nás by něco takového dokázalo; a přitom je dnes skoro úplně zapomenutý, kdo z mladší generace vůbec ještě zná to jméno "Alois Eliáš"...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.