Příspěvek k výročí Československé republiky

Alena Zemančíková zkoumá naše chápání minulosti skrze různá zpracování husitských příběhů. Od Jiráskových adaptací o rozkolech uvnitř země vede cesta až k Vávrovým velkofilmům o zlotřilých cizácích.

Česká televize odvysílala v řadě Velikáni filmu husitskou trilogii Otakara Vávry – filmy Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem – a jako čtvrtý o něco starší film režiséra Borského Jan Roháč z Dubé.

Snímek z roku 1947 je prvním českým celovečerním barevným filmem, a když pomyslíme na rok jeho vzniku je až neuvěřitelně nákladný a výpravný (množství herců, kostýmů, koní, kašírovaný hrad Sion).

Vávrovu trilogii jsem sledovala s pobavením jako příklad socialistického realismu se všemi ideologickými posuny. Martin Růžek nebo Vladimír Ráž působí stejně jako v pohádce Pyšná princezna, husitské panny samozřejmě mají blond copy jako ruské děvy a herci jsou recyklováni z filmu do filmu, jako první a nejlepší Zdeněk Štěpánek.

Komu čest, tomu čest – Štěpánek kázání v kapli Betlémské hlasově i výrazově zvládne a jako Žižka je vpravdě monumentální. Karel Höger jako Václav IV. má také svou důstojnost, nesmí chybět Jaroslav Vojta – člověk se ale musí těm nalepeným vousům a blonďatým vrkočům usmívat.

Husiti bojují, jak Vávra píská
Co mě zarazilo nejvíc, bylo obrovské množství koní ve filmech Jan Žižka a Proti všem – kde se tolik koní v 50. letech vzalo? A pak mě napadlo, že to možná byla poslední služba selských koní, odváděných hospodářům, protože v kolektivním zemědělství koně nahradí traktory.

Píše se sice, že množství koní dodaly jezdecké kluby Svazarmu, ale otázka je, jak k těm koním přišly – jsou to i koně těžcí, nejen jezdečtí.

Otakar Vávra by se, soudíc podle této filmové trilogie, určitě uchytil i v Hollywoodu, ale zde měl veškerou podporu a zázemí zestátněného filmu, jen blázen by takové jistoty opouštěl. Na tyhle Vávrovy filmy jsme chodili se školou a dobře se pamatuji, jak na mě silně působily – nic z toho, co je mi dnes k smíchu, mi tehdy směšné nepřipadalo.

Čtvrtý večer byl věnován filmu Jan Roháč z Dubé, který je o něco starší – z roku 1947. Jeho režisérem byl Vladimír Borský, hudbu složil Otakar Jeremiáš a kameramanem byl Jan Stallich. Tato jména nám dodnes alespoň něco říkají, je tedy zřejmé, že film byl také velice reprezentativní.

Ve filmu Jan Roháč bojují Slované proti Němcům a celkově se hraje na nacionální notu. Foto 25fps.cz

Jan Roháč začíná písemnou citací z Palackého (v pozadí kostýmovaný oddíl pádí krajinou) a dost ideologickou promluvou o tom, že Jan Roháč z Dubé a jeho odboj je symbolem boje chudých proti zrádným městům a pánům, kteří nešli s lidem, ale naopak připravili zradu.

I v průběhu filmu se velice hraje na nacionální notu – případ se předkládá jako boj Slovanů s Němci (ve skutečnosti to byla občanská válka uvnitř země a národa), Zikmund je obviňován, že do země přivedl Kumány a cizince a vyzýván, ať si je sebere a zase s nimi odtáhne.

Scénář je napsán podle dramatické předlohy Aloise Jiráska, který byl sice nakloněn ideologii národa, takové nesmysly však v jeho hře nenajdeme. Jiráskovo drama, jehož děj se odehrává v letech 1434–1437, nese podtitul Historická hra o pěti jednáních.

Jirásek se v něm pečlivě drží historických fakt, jež byla v jeho době k dispozici. Ve hře nevystupuje mezi hlavními postavami ani jediná osobnost, která by nebyla historicky doložena.

Jako hlavní pramen Jiráskovi posloužily Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, z nichž autor velmi obratně vplétá do děje a dialogů slova a vazby češtiny 15. století z tehdejších postil a traktátů.

Typická pro toto rozměrné historické drama je komorní atmosféra: autor převratné dějinné události (bitva u Lipan, dobytí Sionu, Roháčova poprava, sněm a podobně) „schillerovsky“ přímo nezachytí, dozvídáme se o nich z rozhovorů, z vyprávění aktérů.

Co chtěl Jirásek říci?
Alois Jirásek navštívil všechna místa, kde se děj dramatu odehrává, a jednal s Jaroslavem Kvapilem, tehdejším šéfem činohry Národního divadla, o jeho uvedení. Tomu však nepřály okolnosti – vypukla světová válka a cenzura nemínila připustit hru s husitským tématem.

Zachoval se dopis Jaroslava Kvapila Aloisi Jiráskovi ze dne 17. července 1917: „Chci jen povědět, že jsem před prázdninami zadal znovu Jana Roháče censuře s oznámením, že budou-li tentokrát opět nesnáze, uvedu věc na přetřes ve Vídni a parlamentu. Snad to pomůže.“

V souvislosti se zásahy cenzury nalezl divadelní historik Jan Kopecký po válce v archivu ministerstva vnitra pět policejních spisů o Roháčovi, v nichž se podrobně vypisují všechny velezrádné Jiráskovy myšlenky – bylo jich celkem dvaadvacet.

V září 1918 začal Kvapil konečně Jana Roháče studovat, premiéra byla odložena pro jeho nemoc (šéf nechtěl dozkoušení hry nikomu přenechat) a uskutečnila se 25. října 1918.

V Kvapilově režii titulní roli Jana Roháče ztvárnil Eduard Vojan, Zikmunda Karel Želenský. Jirásek, který se premiéry nezúčastnil, poděkoval v dopise Kvapilovi i ostatním umělcům, Vojanovi poslal zvláštní list.

Jiráskovo zpracování podtrhuje spíše nutnost vytrvat v boji za svobodu. Foto archiv.narodni-divadlo.cz

Premiéra Jana Roháče a jeho první reprízy proběhly v době, kdy se definitivně rozhodlo o naší samostatnosti. Hlavní idea hry – vytrvat v boji za svobodu až do vítězného konce – tak našla odezvu v nejaktuálnější přítomnosti.

To podtrhl Jaroslav Kvapil ve svém nadšeném dopise z 28. října 1918: „… dobou našeho osvobození je právě doba Vaše, a Vy jste na slavném vrcholu svého životního díla se dožil tohoto dne! … Vy jste nás učil milovati vlast a národ, uče nás milovati jeho minulost a je-li si dnes veškeren český lid plně a důstojně vědom sama sebe, je to nad jiné i dílo Vaše.“

Jan Roháč sehrál výjimečnou úlohu, přesahující kulturní scénu, i v dalším klíčovém okamžiku českých dějin – v závěru druhé republiky. Šlo o inscenaci, kterou kritika označila za jednu z největších událostí v dějinách českého divadelnictví.

Čeští herci vyhnaní ze Slovenska, kteří v Praze založili Lidovou scénu, uvedli Jana Roháče v premiéře 1. února 1939. Před přeplněným sálem Unitarie v Karlově ulici se hrála denně až do 14. března 1939. Výjimečný výkon podal zejména Vladimír Šmeral v roli Zikmunda.

Kritik Jindřich Vodák zcela správně hovořil o „živém spojení hry s dneškem“. V těžkých chvílích roku 1939 byla hra přijata jako symbol nezlomnosti a aktivního odporu celého národa proti vnějším nepřátelům, ale hlavně proti domácím zrádcům a kapitulantům.

Barevný film z roku 1947, v němž titulní roli hraje Otomar Korbelář, je – na rozdíl od Jiráskova textu, který má stále něco do sebe – svou ideologickou proticizáckou rétorikou (naprosto ahistorickou a nepatřičnou) poněkud trapný a komický.

Byl ovšem promítán na filmovém festivalu v Londýně, kde – jak praví filmový týdeník – byla po Janu Roháči pojmenována ulice. Premiéry v kině Sevastopol se zúčastnil prezident Beneš, ministr informací Václav Kopecký a v jednom záběru z filmového týdeníku je i Vítězslav Nezval.

Kdyby tvůrci nepřekrucovali Palackého a Jiráska a setrvali na tématu rozkolu uvnitř země, byli by tenkrát dobové problematice blíže.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.