V tomto husovském roce by bylo na místě se zamýšlet nejen nad samotnou postavou velkého a statečného reformátora — to přenechám povolanějším — ale také nad odkazem „husitství“ v českých kulturních dějinách. Kladu tento výraz záměrně do uvozovek: spíše než konkrétní historické hnutí a epochu mám totiž na mysli jistý obtížně postižitelný, ale mnohostranně působící soubor emblémů, postojů i předsudků, jenž tvoří pevnou součást české kultury. Do něj vstoupily jednak historické postavy, děje a názory z oné éry na sklonku středověku, jednak jejich odrazy v nejrůznějších výtvarných, literárních a publicistických dílech, a to zejména za posledních zhruba dvě stě let. 

Nedá se stručně a snadno říct, co „husitství“ v tomto smyslu je; jednodušší je možná vyslovit, jaké emoce celý tento komplex v člověku vyvolává. Sám musím říct, že mě „husitství“ spíše odrazuje; nejsem husita a nejspíš bych se jím nestal, ani kdybych náhodou nebyl katolík. 

Husitství mě děsí svým apokalyptickým násilím namířeným „proti všem“. Je pravda, že historičtí husité si nepočínali krutěji než jejich nepřátelé. Nicméně v české kultuře přetrvává nebezpečná představa, že coby vlastníci jakési vyhrazené pravdy máme výsostné právo i povinnost přetrumfnout (nebo — v pokleslé podobě — přechytračit) okolní svět. S tímto izolacionistickým povýšenectvím souvisí i vlezlý národovecký odér, který husitství postupně obklopil. 

Husitství mě odpuzuje svým obrazoborectvím a vůbec odmítáním všech bohatších a prokreslenějších podob kultury. Vadí mi na něm, že více než um oceňuje „upřímnost“, že přímočarému vyjadřování automaticky důvěřuje víc než rozrůzněné argumentaci a duchaplné rétorice.

A nejvíc mi na husitství vadí, že do prostoru, z nějž byly vypuzeny důvtip, ironie, hravost a smysl pro složitou krásu, se dere hypertrofovaná „mravnost“. I ona ovšem — a to je na ní nejnebezpečnější — má vlastní svébytný patos a přitažlivost: patos samozřejmé logiky a krásu totální niternosti. 

Ukažme si to na několika „husitských“ tezích. Všechny jsou ve skutečnosti starší než historické husitství; a ne všechny, pokud vím, vyučoval přímo Hus, byť některé z nich mu kostnický koncil účelově předhazoval ve snaze očernit ho jako viklefistu. Nejde mi ale o to, kdo přesně kdy v dějinách zastával který teologický názor; jen chci na několika z nich letmo naznačit, jak šalebné může být vábení „mravnosti“.

Co může být na pohled krásnější, co logičtější než učení, že křest a další církevní svátosti jsou platné jen v případě, že kněz, který je uděluje, není hříšník. Vždyť jak by prostředníkem vznešené Boží milosti mohl být zloděj, křivopřísežník nebo vrah? 

A přece je tento názor scestný, jelikož absolutizuje legitimitu na úkor legality. A jelikož míra legitimity vždy záleží na subjektivním posouzení, rozsévá toto učení všudypřítomnou nejistotu. Najednou totiž nikdo neví, jestli se ten či onen (liturgický, ale i právní, politický...) úkon, který všichni na vlastní oči pozorovali, „skutečně“ stal, anebo ne. Odkážeme-li „skutečnost“ do sféry niterného, otevíráme tím cestu všeobecné interpretační svévoli. 

Totéž platí o představě — zdánlivě tak povznášející — že „skutečná církev“ nemá nic společného se světskostí prosáklými církevními strukturami; že „skutečná církev“ je neviditelná a sestává výlučně ze spravedlivých. Tato představa se totiž přesnadno zvrtne do snahy příslušníky oné údajně neviditelné církve jednoho po druhém (počínaje samozřejmě mluvčím) pěkně zřetelně označit. 

Lidé nemohou žít bez struktur. Pokud si proto radikální nedůvěrou sami rozleptají existující (a jistěže nedokonalé) instituce, začnou si brzy vytvářet nejrůznější vzdušné zámky — třeba v podobě tříšti samozvaných sektiček vzájemně znesvářených „spravedlivých“.

Co může vypadat oprávněněji než poslední z husitských artikulů, podle nějž má být kněžím a mnichům „odjato“ hříšně světské panování a mají být „navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému“. Je přece zřejmé, že ti, kdo nenasytně hromadí majetek a moc, se protiví Kristovu učení a šíří pohoršení. 

Jenže čertovo kopýtko vězí v onom trpném rodě — „odjato... navedeni“. Samo od sebe „se“ nic neudělá; tato uhýbavá formulace tedy pozakrývá představu, že kdosi, koho označíme za spravedlivého (třeba světská vrchnost nebo nějaká akční úderka), napraví všechny nešvary rázným zásahem zvenčí. 

Mimochodem: z dnešního pohledu působí dost ironicky, že sedm let předtím, než si husité — v Praze obležené Zikmundovými křižáky — artikuly odsouhlasili, se jednomu světskému mocnáři právě takový mistrný zásah do znesvářené a zesvětštělé církve podařil; totiž právě Zikmundovi Lucemburskému, když se v příhodné chvíli směle chopil iniciativy a listem z října 1413 svolal do Kostnice reformní koncil. 

A konečně druhý pražský artikul: „Aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní... v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému. Nebo kdož ty hřiechy činie, jakož die sv. Pavel (Rom. 1,32), hodni jsú smrti, netoliko jenž je činie, ale i ti, jenž jim k tomu svolují.“ 

↗

Často se zdůrazňuje, že tento článek — na svou dobu moderně — požaduje rovnost před zákonem (trestání „každého stavu“). Sám v něm, snad ahistoricky, vidím spíš jiné, znepokojivé věci: nerozlišitelné splývání náboženství, etiky a práva (požaduje se trestání hříchů, nikoliv zločinů!); a účelově vytržený citát ze sv. Pavla. Věta, že hříšníci „jsou hodni smrti“, je totiž v Listu Římanům míněna jednoznačně teologicky: „všichni... jsou pod mocí hříchu“ (Římanům 3, 9); a „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6, 23)

Ale druhý artikul vykládá Pavlova slova trestněprávně. Pokud bychom ho vzali doslova, tak požaduje, aby všichni, kdo „úřad k tomu mají“, nechali popravit každého, kdo se dopustí kteréhokoliv z dlouhé řady vyjmenovaných hříchů. Na tomto seznamu najdeme i tradiční smrtelné hříchy; ovšem představa, že by trest smrti měl stihnout každého žrouta, lháře, lakomce nebo závistivce, je vskutku strašidelná. 

Představy o konkrétním uplatňování tohoto požadavku se u jednotlivých husitských skupin různily; podle Petra Čorneje požadovaly trest smrti pro zjevné hříšníky „pouze nejradikálnější složky husitského spektra“. Nicméně je pozoruhodné, jak podobné jsou některé dnešní populární návody na dosažení „obecného dobrého pro Království české“. Tedy: jak rozšířená je dnes představa, že na osoby „vyššího stavu“ (politiky, lobbisty a jinou nepopulární havěť), které páchají cokoliv odsouzeníhodného, je nutné stůj co stůj najít nebo vymyslet nějaký přísný zákon a pěkně jim to spočítat. 

Jan Hus požadoval, aby mu bludnost jeho článků byla prokázána z Písma. Nevedu spor přímo s Husem; a navíc si nemyslím, že by se dalo z Bible to či ono nevývratně dokázat — spíš se mi zdá, že biblickými citáty lze při troše šikovnosti doložit cokoliv.

Přesto mi připadá podstatné, jak výrazně se liší Ježíšovo vystupování i smysl řady jeho podobenství od světonázoru nejrůznějších mravokárných horlivců napříč dějinami:

„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ (Matouš 13, 24—30)