Chci přispět X

Proč nejsem husita

Autor se kriticky zamýšlí na „husitstvím“ coby podstatným rysem české kultury. Odmítá zejména jeho přehnané zdůrazňování „mravnosti“.

V tomto husovském roce by bylo na místě se zamýšlet nejen nad samotnou postavou velkého a statečného reformátora – to přenechám povolanějším – ale také nad odkazem „husitství“ v českých kulturních dějinách. Kladu tento výraz záměrně do uvozovek: spíše než konkrétní historické hnutí a epochu mám totiž na mysli jistý obtížně postižitelný, ale mnohostranně působící soubor emblémů, postojů i předsudků, jenž tvoří pevnou součást české kultury. Do něj vstoupily jednak historické postavy, děje a názory z oné éry na sklonku středověku, jednak jejich odrazy v nejrůznějších výtvarných, literárních a publicistických dílech, a to zejména za posledních zhruba dvě stě let. 


Nedá se stručně a snadno říct, co „husitství“ v tomto smyslu je; jednodušší je možná vyslovit, jaké emoce celý tento komplex v člověku vyvolává. Sám musím říct, že mě „husitství“ spíše odrazuje; nejsem husita a nejspíš bych se jím nestal, ani kdybych náhodou nebyl katolík. 

Husitství mě děsí svým apokalyptickým násilím namířeným „proti všem“. Je pravda, že historičtí husité si nepočínali krutěji než jejich nepřátelé. Nicméně v české kultuře přetrvává nebezpečná představa, že coby vlastníci jakési vyhrazené pravdy máme výsostné právo i povinnost přetrumfnout (nebo – v pokleslé podobě – přechytračit) okolní svět. S tímto izolacionistickým povýšenectvím souvisí i vlezlý národovecký odér, který husitství postupně obklopil. 

Husitství mě odpuzuje svým obrazoborectvím a vůbec odmítáním všech bohatších a prokreslenějších podob kultury. Vadí mi na něm, že více než um oceňuje „upřímnost“, že přímočarému vyjadřování automaticky důvěřuje víc než rozrůzněné argumentaci a duchaplné rétorice.

A nejvíc mi na husitství vadí, že do prostoru, z nějž byly vypuzeny důvtip, ironie, hravost a smysl pro složitou krásu, se dere hypertrofovaná „mravnost“. I ona ovšem – a to je na ní nejnebezpečnější – má vlastní svébytný patos a přitažlivost: patos samozřejmé logiky a krásu totální niternosti. 
 
Ukažme si to na několika „husitských“ tezích. Všechny jsou ve skutečnosti starší než historické husitství; a ne všechny, pokud vím, vyučoval přímo Hus, byť některé z nich mu kostnický koncil účelově předhazoval ve snaze očernit ho jako viklefistu. Nejde mi ale o to, kdo přesně kdy v dějinách zastával který teologický názor; jen chci na několika z nich letmo naznačit, jak šalebné může být vábení „mravnosti“.

Co může být na pohled krásnější, co logičtější než učení, že křest a další církevní svátosti jsou platné jen v případě, že kněz, který je uděluje, není hříšník. Vždyť jak by prostředníkem vznešené Boží milosti mohl být zloděj, křivopřísežník nebo vrah? 

A přece je tento názor scestný, jelikož absolutizuje legitimitu na úkor legality. A jelikož míra legitimity vždy záleží na subjektivním posouzení, rozsévá toto učení všudypřítomnou nejistotu. Najednou totiž nikdo neví, jestli se ten či onen (liturgický, ale i právní, politický...) úkon, který všichni na vlastní oči pozorovali, „skutečně“ stal, anebo ne. Odkážeme-li „skutečnost“ do sféry niterného, otevíráme tím cestu všeobecné interpretační svévoli. 
 
Totéž platí o představě – zdánlivě tak povznášející – že „skutečná církev“ nemá nic společného se světskostí prosáklými církevními strukturami; že „skutečná církev“ je neviditelná a sestává výlučně ze spravedlivých. Tato představa se totiž přesnadno zvrtne do snahy příslušníky oné údajně neviditelné církve jednoho po druhém (počínaje samozřejmě mluvčím) pěkně zřetelně označit. 

Lidé nemohou žít bez struktur. Pokud si proto radikální nedůvěrou sami rozleptají existující (a jistěže nedokonalé) instituce, začnou si brzy vytvářet nejrůznější vzdušné zámky – třeba v podobě tříšti samozvaných sektiček vzájemně znesvářených „spravedlivých“.
Co může vypadat oprávněněji než poslední z husitských artikulů, podle nějž má být kněžím a mnichům „odjato“ hříšně světské panování a mají být „navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému“. Je přece zřejmé, že ti, kdo nenasytně hromadí majetek a moc, se protiví Kristovu učení a šíří pohoršení. 

Jenže čertovo kopýtko vězí v onom trpném rodě – „odjato... navedeni“. Samo od sebe „se“ nic neudělá; tato uhýbavá formulace tedy pozakrývá představu, že kdosi, koho označíme za spravedlivého (třeba světská vrchnost nebo nějaká akční úderka), napraví všechny nešvary rázným zásahem zvenčí. 

Mimochodem: z dnešního pohledu působí dost ironicky, že sedm let předtím, než si husité – v Praze obležené Zikmundovými křižáky – artikuly odsouhlasili, se jednomu světskému mocnáři právě takový mistrný zásah do znesvářené a zesvětštělé církve podařil; totiž právě Zikmundovi Lucemburskému, když se v příhodné chvíli směle chopil iniciativy a listem z října 1413 svolal do Kostnice reformní koncil. 
 
A konečně druhý pražský artikul: „Aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní... v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému. Nebo kdož ty hřiechy činie, jakož die sv. Pavel (Rom. 1,32), hodni jsú smrti, netoliko jenž je činie, ale i ti, jenž jim k tomu svolují.“ 


Často se zdůrazňuje, že tento článek – na svou dobu moderně – požaduje rovnost před zákonem (trestání „každého stavu“). Sám v něm, snad ahistoricky, vidím spíš jiné, znepokojivé věci: nerozlišitelné splývání náboženství, etiky a práva (požaduje se trestání hříchů, nikoliv zločinů!); a účelově vytržený citát ze sv. Pavla. Věta, že hříšníci „jsou hodni smrti“, je totiž v Listu Římanům míněna jednoznačně teologicky: „všichni... jsou pod mocí hříchu“ (Římanům 3, 9); a „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6, 23)

Ale druhý artikul vykládá Pavlova slova trestněprávně. Pokud bychom ho vzali doslova, tak požaduje, aby všichni, kdo „úřad k tomu mají“, nechali popravit každého, kdo se dopustí kteréhokoliv z dlouhé řady vyjmenovaných hříchů. Na tomto seznamu najdeme i tradiční smrtelné hříchy; ovšem představa, že by trest smrti měl stihnout každého žrouta, lháře, lakomce nebo závistivce, je vskutku strašidelná. 

Představy o konkrétním uplatňování tohoto požadavku se u jednotlivých husitských skupin různily; podle Petra Čorneje požadovaly trest smrti pro zjevné hříšníky „pouze nejradikálnější složky husitského spektra“. Nicméně je pozoruhodné, jak podobné jsou některé dnešní populární návody na dosažení „obecného dobrého pro Království české“. Tedy: jak rozšířená je dnes představa, že na osoby „vyššího stavu“ (politiky, lobbisty a jinou nepopulární havěť), které páchají cokoliv odsouzeníhodného, je nutné stůj co stůj najít nebo vymyslet nějaký přísný zákon a pěkně jim to spočítat. 
 
Jan Hus požadoval, aby mu bludnost jeho článků byla prokázána z Písma. Nevedu spor přímo s Husem; a navíc si nemyslím, že by se dalo z Bible to či ono nevývratně dokázat – spíš se mi zdá, že biblickými citáty lze při troše šikovnosti doložit cokoliv.

Přesto mi připadá podstatné, jak výrazně se liší Ježíšovo vystupování i smysl řady jeho podobenství od světonázoru nejrůznějších mravokárných horlivců napříč dějinami:
„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ (Matouš 13, 24–30)

A co si myslíte vy? Diskuse (121 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jan Škvrňák - Praha

děti doby Úterý, 24.Února 2015, 10:54:44

Husitství, už je proto, že to je jev trvající desítky let a čítající řadu proudů, je nesmírně složité. Zjednodušujeme pro dnešek a nálepkujeme v nálepkách, které jsou zároveň částečně pravdivé a částečně nepravdivé a k tomu se navíc vzájemně vylučují. Může být tak snahou o větší svobodu vyznání, ale i náboženskou heresí, snahou o reformu církve, ale i náboženským fanatismem, obranou před cizí intervenční armádou, ale i bratrovražedným bojem, universálním programem i českým specifikem, myšlenkovým kvasem, ale i důkazem toho, že múzy mlčí během války. Husitství je v tomhle jako zmíněná Bible - jde jí doložit cokoli.
Není tak problém si vybrat to špatné a proti tomu se vymezovat. V tak bohatém historickém dědictví, na které můžeme v dobrém navazovat, to je škoda.

Když se odprostíme od dnešních náhledů na toto období, najednou se husité i jejich protivníci budou jevit jako děti své doby. Nepřekvapí, že koncil do Kostnice svolal císař Zikmund. v době kdy trůn i oltář byl jedním, církev měla dbát na správné (=křesťanské) panování, panovník měl církev chránit a v krajním případě dohlížet na její správný vývoj. Pokud by v té době koncil svolal 1 ze 3 papežů (tak hluboce v úpadku se církev ocitla), zastánci ostatních 2, by tam jednoduše nepřijeli. Z dnešního pohledu by byl Zikmund samozřejmě tím zlým - k účasti tam mnohé nutil, nebo naopak korumpoval.

Podobně i artikul o "světském panování církve". Panovník jako ochránce zemské církve, mohl v krajním případě (ano,bylo by to kontroversní) její majetky konfiskovat. Husité vkládali původně naděje do Václava IV., který jim proto dal i pádný argument - sekularisoval ve prospěch své pokladny chomutovskou komendu Řádu německých rytířů. Paradoxně s církví jako svým majetkem zacházel nejvíce "husitobijec" Zikmund, který zadlužen válkou, majetky klášterů rozdával svým straníkům a korumpoval i husitské vojevůdce.
Na druhou stranu je pravda, že husité, kteří Zikmunda za panovníka nechtěli a jiného zvolit nedokázali, se proti původním plánům ujali zabavování klášterních majetků (katoličtí páni je zase "ochraňovali" před husity)

V těchto bodech tak husité následovali radikální výklad tehdejšího práva, nevymýšleli nic nového, nechtěli zakládat výbory, ani úderky.

Podobně teoretické oddělení církve jako instituce a společenství určenému ke spasení nebylo nic převratného - to postuloval Augustin, když přestal s pitím, konkubinátem a filosofií a stal se teoretikem křesťanství. Podobně jako jeho životopis (dokázal, že je možná změna z hříšníka na světce), to byl apel k mravnosti, nikoliv právní norma a už vůbec ne výzva k zakládání nějakých výborů.

Lpění na mravnosti je pochopitelné už z podstaty křesťanství. Pokud chtěli reformovat obecnou katolickou církev, museli přijít s novou mravností nebo alespoň důsledněji dodržovat tu stávající. Nakonec to sice skončilo zabíjení, pálením a bořením, nebylo to jediným možným vyústěním. Desetiletí před revolucí se dařilo české a moravské fary obsazovat prohusovskými (reformními) faráři. Příznačně opět skrz světskou moc (kamarády Husa u pražského dvora), tentokrát šlechty, která držela patronátní práva ke kostelům a rozhodovala, kdo se stane farářem.

Zasazení dnešních názorů na husitství (a na cokoli) do kontextu doby ukáže, že negativní nálepky nemusí být tak negativní (jako v tomto případě) nebo naopak, že za oslavnými ódami se skrývá mnoho velmi temných stínů (i zde je husitství příklad par excellance). To je ale historie, není černá, ani bílá, jde si z ní vybrat cokoli, tedy výběrově i to, co se nám v současnosti z nějakého důvodu hodí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Na které straně pravda? Úterý, 24.Února 2015, 13:10:13

Takže, máme tu dva názory, dva pohledy na věc. Oba rozdílné, fakticky protikladné - a přece, oba argumentativně velmi dobře podložené.

Takže - co s tím? Na které straně je teď pravda? A je tomu skutečně tak, že bychom teď nezbytně museli rozhodnout, že pravda je j e n o m a zcela na straně jedné, a vůbec ne na straně druhé?

Jan Škvrňák má bezpochyby pravdu v tom, že husitské hnutí je nutno hodnotit v dobovém kontextu. A že právě v tomto kontextu představovalo bezpochyby mravně i společensky radikálně obrodný faktor.

Na straně druhé nelze jen tak pominout ani základní tézi a intenci autora článku, že totiž jakákoli sebevztažná, tedy jenom do svého vlastního argumentačního kruhu uzavřená mravokárnost má přinejmenším velmi silnou tendenci k tomu, stát se dogmatickou, fundamentalistickou, až přímo totalitní. Bývá to skutečně pravidelným osudem takovýchto radiálně obrodných hnutí: ve svých počátcích, kdy se musí vymezovat proti institucionálnímu zlu respektive nepravosti, se nachází v té velké výhodě, že si vystačí právě jenom s tou ryze kritickou pozicí, která se proti institucionalizované nepravosti může jevit absolutním Dobrem.

Když ale pak dojde k tomu, že toto obrodné hnutí se samo musí nějakým způsobem institucionalizovat - pak do nemalé míry přebírá nectnosti svých vlastních protivníků, a to právě v ještě mnohem radikálnější podobě.

Takže, celkově by bylo možno si vzít poučení: ano, jsou historické okamžiky, kdy veřejné poměry jsou natolik deformované, že je zapotřebí radikální kritiky, a tedy i radikálního činu. Ovšem, nikdy se nesmí zapomenout na to, že po tomto radikálním řezu bude zapotřebí celé lidské společenství zase uvést do klidných vod vezdejšího bytí - a to i s tím smyslem pro diferenciaci, pro krásno, pro kulturu...

-----------------------------------------

Mimochodem, pane Soukupe: kdy pak vlastně nastává ten "čas žní", kdy už je legitimní "sebrat plevel a svázat jej do otýpek k spálení" - až v den Posledního soudu, anebo je tak možno přece jenom učinit už někdy dříve?...

Tomáš Tožička - Praha

Ach jo Úterý, 24.Února 2015, 13:12:10

No to je zase rozbor :-)) Daniel není Husita, protože to by nebyl katolík. Potud má pravdu. Ostatní jsou většinou nesmysly vycházející z neznalosti a nepochopení kontextu.

Například údiv, že se v Evropě uděloval trest smrti za kdejaký nesmysl. No možná se to chtělo lépe učit na střední škole.

Rovněž starý katolický argument, že Biblí se dá dokázat cokoli a proto nepatří lidem do rukou, jsem už považoval za překonaný. Také proto, že Hus prostě nebyl kdekdo.

Autorovo naivní předpoklady, co je a co není v Bibli míněno "teologicky" ukazují sice pěkné přání, ale základ myšlenky chybí. Výklady se lišily podle potřeb církve i kazatelů.
Konec konců právě ten citát, kterým autor končí, byl jeho Římsko-katolickou církví používán k upalování nepřátel té pravé a jediné víry, kterou autor zastává.

Dnes nemůže být husitou ani autor, ani nikdo jiný. Bylo by to stejně trapné, jako cimrmanovští husité vyjíždějící z Blaníku. Historie nás však může poučit o nebezpečí zkorumpovaného establishmentu, který utlačuje jakýkoli jiný názor a ždímá lidi dokud to jde. A poučit se i z toho, že ani krvavé povstání tyhle lidi nepřesvědčí o nutnosti nápravy.

A poučit se i z toho, že stále jsou lidé, kteří se tohoto establishmentu budou do roztrhání těla zastávat.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Udělám výjimku Úterý, 24.Února 2015, 14:11:16

a krátce se opět vyjádřím, vzhledem k tomu, že se tady po dlouhé době objevila opravdu zajímavá diskuse.

Především tedy díky Danielu Soukupovi za článek, se kterým v mnohém rezonuji, a díky Janu Škvrňákovi za kvalitní a velmi zajímavou oponenturu. Díky rovněž panu Poláčkovi za snahu pochopit obě stanoviska.

Bylo by samozřejmě moc pěkné, kdyby lidé, kteří nemají k tématu co říci, se prostě účasti v diskusi zdrželi, a zejména kdyby se zdrželi agresivních a dryáčnických reakcí. Že něco takového se tady nedá očekávat, jsem ovšem pochopil už dávno.

Takže panu Tožičkovi jenom velmi krátce: D. Soukup ani náznakem nenapsal, že "není Husita, protože to by nebyl katolík". A už vůbec ani nenaznačil, že "Biblí se dá dokázat cokoli a proto nepatří lidem do rukou".

A že "Dnes nemůže být husitou ani autor, ani nikdo jiný." ? Inu, existuje jistá církev, která si říká československá husitská, a jejíž členové sami sebe (jistě pro zkrácení, ale to nehraje roli) označují za "husity", a své duchovní za "husitské faráře-farářky". Zkrátka hlásí se k odkazu husitství, a to zejména teologickému, o který D. Soukupovi jde.

Takže tolik dnešní pětiminutovka základní osvěty pro pana Tožičku (který se jistě na střední škole dobře učil).

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kdo je dnes husita? Úterý, 24.Února 2015, 14:53:52

V tom smyslu, jak husity líčí pan Soukup, dnes opravdu žádní husité nejsou, určitě ne představitelé Československé církve husitské. Žádného "apokalyptického násilí" od těchto husitů se bát netřeba a nějaké výzvy k trestání smrtelných hříchů od jejich patriarchy také neslýcháme.

Vojtěch Klusáček - Brno

Úterý, 24.Února 2015, 16:31:21

Že jste to vy...

https://www.youtube.com/watch?v=JKlwpGREJIc

Petrasek Milan - penzista

Že jsem to já ....... Úterý, 24.Února 2015, 17:44:13

...........rozum není schopen rozhodnout zda člověk se stane agnostikem a nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou prázdnotou, nebo zda se rozhodne věřit v Boha a nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou Plností.
Myšleno jako "rozumné" slovo do pranice proti pranici ....bych dodal.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Škvrňáku, Úterý, 24.Února 2015, 20:01:55

děkuji za velice zajímavý příspěvek. Můj příspěvek zkrátká spadá do žánru "krátký text o velkém tématu", a proto ledacos nutně zjednodušuje (jak nastiňuje i pan Kubička). Nicméně i pokud bychom - Vy svůj příspěvek a já svůj článek - rozpracovali do objemných knih, tak by, myslím, názorový rozdíl přetrvával; a zároveň by, myslím, nebylo nutné se ho pokoušet přemostit. Ostatně pan Poláček už to napsal za mě.

Souhlasím s Vámi i v tom, že na "tak bohaté historické dědictví... můžeme v dobrém navazovat". Rozhodně nechci husitství ani "husitství" z české kultury vylučovat (to by ostatně bylo dost pošetilé); jen jsem prostě chtěl o tomto tématu napsat spíš "vymezující se" než "sjednocující" článek.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Úterý, 24.Února 2015, 20:10:24

děkuji za velice zajímavý příspěvek. Ad "čas žní": nerad bych se tu pokoušel vtěsnat další velké téma do několika vět. Vyslovím tedy jen svůj názor: nejsem pacifista; a nemyslím si, že každá revoluce je nutně špatná.

Tedy: v teologickém smyslu je "čas žní" až Poslední soud; ale i v dějinách může nastat násilná změna, kterou budeme hodnotit jako (z větší části) oprávněnou. Je také potřeba vzít v potaz i historický odkaz dané události či éry: např. za francouzské revoluce bylo těch gilotinovaných opravdu poněkud moc; nicméně její ideje posunuly západní svět výrazně dopředu. Ale opakuji, je to příliš velké téma na takto stručnou poznámku.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Tožičko, Úterý, 24.Února 2015, 20:13:8

Vaše představa, že názorového oponenta je potřeba nejen zkritizovat, ale i znectít, mi není blízká, ale proti gustu žádný dišputát.

Nicméně jako obvykle v podobných případech platí, že část energie vynaložené na vymýšlení invektiv by asi bylo lepší věnovat pozorné četbě oponentova textu. Kupříkladu v pasáži, kde podle Vás vyjadřuji "údiv, že se v Evropě uděloval trest smrti za kdejaký nesmysl", vyjadřuji něco úplně jiného. Podívejte se na ni znovu, prosím. Stojí to tam zcela zřetelně.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

PS pro pana Tožičku Úterý, 24.Února 2015, 20:17:30

Docela by mě zajímalo, jaký je podle Vás vztah mezi těmito dvěma pasážemi Vašeho příspěvku; člověk by skoro řekl, že si odporují:

1) "Starý katolický argument, že Biblí se dá dokázat cokoli a proto nepatří lidem do rukou, jsem už považoval za překonaný. Také proto, že Hus prostě nebyl kdekdo."

2) "Autorovo naivní předpoklady, co je a co není v Bibli míněno ,teologicky' ukazují sice pěkné přání, ale základ myšlenky chybí. Výklady se lišily podle potřeb církve i kazatelů."

(Mimochodem: nenapsal jsem, že Bible "nepatři lidem do rukou"; a ani si to nemyslím. Naopak: překonání tohoto názoru pokládám za jeden z největších přínosů reformace.)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 24.Února 2015, 20:57:49

Mně není jasné, pane Soukupe, proč podle vás mají představy příslušníků neviditelné církve sklon se zvrtnout v to, aby se začali označovat (což je asi špatně). Ale členové viditelné církve už přece označení jsou. A údajně "mimo církev není spásy". To nevadí?
Navíc mi ta Augustinova představa k husitům moc nesedí, protože jejich příslušníci museli být podle mého názoru naopak velmi viditelní.
Ještě mě zajímá, jaký názor máte na historickou jednotu bratrskou, která by bez husitství asi nevznikla.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Úterý, 24.Února 2015, 22:00:38

učení o "neviditelné církvi" (rozumím-li mu správně) postuluje, že skutečná (a neviditelná, mystická) církev se skládá jen ze spravedlivých. To pak ale může vést k tomu, že ti, kdo sami sebe pokládají za spravedlivé, začnou za tu skutečnou církev prohlašovat sami sebe. Tím se z mystiky stává sektářství.

Naopak podle katolického učení se církev skládá ze spravedlivých i hříšníků. Tento názor je mi mnohem bližší; i když může samozřejmě také vést k lecčemu špatnému - například k omlouvání různých nepravostí a zločinů.

Striktní výklad věty "mimo církev není spásy" mi vždycky byl protivný a nikdy jsem s ním nesouhlasil. Proto jsem velmi rád, že dnešní katolická církev zdůrazňuje nejen, že církev je ke spáse nutná; ale zároveň, že mohou být spaseni i lidé mimo církev.

O Augustinovi toho nevím dost na to, abych se k Vaší poznámce dokázal smysluplně vyjádřit.

Jednoty bratrské a tradice z ní vzešlé si (jako všech velkých tradic - nejen křesťanských a nejen náboženských) velmi vážím.


Filip Outrata - Praha

Musím autorovi oponovat, Středa, 25.Února 2015, 00:21:48

když mluví o vztahu husitství a kultury a formuluje "Husitství mě odpuzuje svým obrazoborectvím a vůbec odmítáním všech bohatších a prokreslenějších podob kultury.", je jeho pohled poněkud v zajetí již překonaného stereotypu husita/stoupenec reformace = obrazoborec a nepřítel umění.

Stačí se podívat na kolektivní práci Umění české reformace (Academia 2010) a dočteme se o "zcela nesprávné představě, kořenící v pobělohorské interpretaci dějin a studiu teologických traktátů nekatolíků, že nekatolické církve obrazy a výtvarnou kulturu zavrhovaly." Autoři mluví o tom, že škála postojů husitů k obrazům byla velmi široká a extrémně ikonoklastické postoje byly - prostě jen extrémy.

Petrasek Milan - penzista

Jde o svobodu slova o sekularismus a tedy o demokracii vůbec, Středa, 25.Února 2015, 10:16:17

nebo o kritiku religiózně instrumentalizovaný šarvátek předsekulární evropy...bych se zeptal.

Jiří Silný - Brno

Náboženství Středa, 25.Února 2015, 11:35:4

je jev ambivalentní a to nejen obecně ale i v jednotlivých proudech a tradicích. Srovnává-li příspěvek D. Soukupa husitství a katolictví, nabízí se z hlediska dějin křesťanství jako rozlišující prvek míra konzervatismu, tj. snahy o uchování daných struktur a mocenských poměrů a míra emancipačního úsilí o změnu - o zlepšení postavení těch, kdo jsou ve společnosti bez vlivu. Má to co dělat i s otázkami jistot, o kterých je v článku psáno. To je jedno z hlavních témat reformace. Můžeme v otázce spásy spoléhat ne prostředkující instituci? Husitství nepochybně patří do proudu emancipačního a jako takové ovlivnilo i světovou reformaci a nikoli náhodou se k jeho odkazu hlásilo emancipační hnutí národní a státoprávní v čele s Palackým a Masarykem a také samozřejmě politická levice. Katolicismus jako daleko širší proud v sobě má samozřejmě i prvky emancipační (kdysi františkáni, dnes teologie osvobození apod.) ale troufám si tvrdit, že převažovalo a převažuje zaměření konzervativní. I v Bibli tenhle rozpor existuje - ve Starém zákoně mezi proroky a kněžími spojenými s chrámovým provozem, v Novém zákoně mezi Ježíšovým hnutím a tehdejším náboženským establishmentem - kněžími, zákoníky a farizeji, pro kterém měl Ježíš někdy velmi tvrdá slova. Podle mého názoru se emancipační proudy v křesťanství mohou oprávněně odvolávat na prorockou a ježíšovskou tradici. A konzervativci se mohou opírat zase o jiné tradice v bibli i v dějinách. Otázka víry, tedy toho, na jakém posledním základě člověk svůj život postaví, konec konců přesahuje racionální analýzu. Svůj vliv má výchova, životní zkušenost i osobní rozhodování. V tomto smyslu je příspěvek kolegy Soukupa vyznáním osobního postoje.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Proč nejsem křižák Středa, 25.Února 2015, 11:55:10

Reagovat by člověk mohl na tento text například tak, že by napsal: Proč nejsem katolík. Ale Jan Hus i husité byli ještě katolíci. Husovi šlo především o reformu katolické církve a katolická církev se ke své škodě v jeho době reformovat nenechala. Přesto v katolické církvi bylo a je mnoho opravdových a reformních křesťanů, kteří dobře rozumí tomu, oč šlo Husovi a proč vzniklo husitství.

Je zajímavé, že kolega Soukup nezačíná 1. artikulem, tedy: "Aby slovo Boží bylo svobodně hlásáno". ale až druhým.

Velká přednost husitů, kteří se opravdu se svými nepřáteli nemazlili byla, že bojovali za víru a reformní dědictví svého mistra Jana Husa oproti křižákům, kteří byli placení žoldáci Zikmundem a tehdejší katolickou církví za to, aby husity porazili a vymýtili jako kacíře. Šíření křesťanství vojenskou silou je špatné a odsouzeníhodné, ale kolega Soukup zapomíná na to, že husité se bránili proti křižovým výpravám vyhlášeným tehdejší katolickou církví a Hus, který chtěl reformovat církev, byl v Kostnici upálen.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Prázdnota a racionalismu a Plnost víry Středa, 25.Února 2015, 13:53:3

Zajímavé jsou osudy některých diskusí: napřed se téměř zdálo, že toto téma přejde téměř bez povšimnutí, a nakonec se z toho vyvine taková rozsáhlá diskuse, která svými souvislostmi daleko přesáhne původní téma...

Takže napřed k panu Petraskovi: ta souvislost mezi "nekonečnou prázdnotou nekonečné prázdnoty" agnosticismu a "nekonečnou Plností" víry je opravdu velmi zajímavá. Dodal bych k tomu totiž tolik, že podle Hegela - a osobně to považuji za jednu z jeho největších myšlenek - zdánlivě absolutní Plnost je ve skutečnosti stejně tak prázdná, jako absolutní Nic.

Prostě, my když vyslovíme například slovo "Všechno", tak toto slovo, tento pojem zdánlivě pojímá všechno, co vůbec jenom může existovat.
Jenže: tento pojem "Všechno" je - v této dané, bezprostřední formě - naprosto abstraktní. Není v něm ani jedno jediné konkrétní určení jeho obsahu. A tento pojem "Všechno" je tedy nakonec stejně tak (obsahu)prázdný, jako jeho naprostý protiklad, pojem "Nic".

Pro naše téma tyto Hegelovy dialektické úvahy a vývody mohou znamenat následující: ten rozum ateisty, pokud je opravdu rozumný, jednoho dne nevyhnutelně dojde k poznání své vlastní obsahové, životní prázdnoty - a vypracuje v sobě pochopení pro obsažnost a reálnost svého protikladu, tedy víry.

A stejně tak na straně druhé, ona - napohled všeobsahující - plnost víry, pokud nechce navždy setrvat v abstraktním aktu pouhého vyznání víry, a chce se stát reálným průvodcem reálného člověka jeho reálným životem, musí dokázat překonat svůj absolutní nárok výkladu světa, a akceptovat moment racionalismu a jeho nezadatelná práva.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dimenze teologická a dimenze mravní Středa, 25.Února 2015, 14:06:33

Mám tak trochu pocit, že celá diskuse sklouzla až příliš k půtkám ryze teologickým, ačkoli původní intencí autora (alespoň jak já jsem jim porozuměl) bylo v podstatě něco poněkud jiného: totiž všeobecný problém člověka, ve svých dějinách neustále zmítaného mezi jeho - bezpochyby legitimním - sklonem neustále zlepšovat, reformovat svět - a mezi přinejmenším latentním nebezpečím číhajícím v jeho nitru, že se tyto jeho reformně-progresivní snahy utrhnou ze řetězu, a nakonec se obrátí v pravý opak. Ten případ s husity, to byl jenom jeden názorný příklad z historie.

Jak aktuální je tento problém, můžeme v současné době dennodenně zažívat u zpráv o řádění islámských fanatiků (kteří - ze svého pohledu - ovšem také nechtějí nic jiného, nežli "umravnit" zkažený svět); a stejně tak jsme tento problém mohli zažít v podobě pokusu špatný systém kapitalismu nahradit "mravně čistým" socialismem.

V podstatě se dá říci: tento problém mezi "příliš málo" a "příliš mnoho" bude člověka dozajista doprovázet i po celé jeho dějiny a cesty příští. A vždycky to bude vyžadovat krajní citlivost, nalézt tu právě správnou cestu. Tato "správná cesta" naprosto není jenom nějakým aritmetickým středem; a jsou chvíle, kdy prostě nelze jinak, nežli jednat radikálně. A Husovo reformní hnutí narazilo na natolik nesmiřitelný odpor ze strany oficiální církve, že mu sotva bylo možno jinak, nežli se zradikalizovat, aby mohlo nadále nést své obrodné ideje.

Ale, jestli toto husitské hnutí opravdu dokázalo za všech okolností zachovat tu vyváženou linii, a jestli se nedopustilo - a to i vzhledem k dobovému kontextu - neodpustitelných excesů, to je skutečně věc, kterou je možno zcela legitimně tematizovat.

Martin Profant - Praha 7

Martinovi Šimsovi Středa, 25.Února 2015, 14:28:57

Proč byste měl být křižák? Daniel Soukup má poměrně často potřebu vysvětlovat, proč někým není; tak často, že se vytrácí půvab té rétorické figury. Když několik dobrých autorů kdysi vydalo své odpovědi na otázku: "Proč nejsem komunista?", udržel každý z nich ten potřebný osten vůči tehdejší sociální mizerii, prostě odpovídali na otázku:" Proč i přesto nejsem komunista?"
A pochybují, že Vy byste nebyl křižák "i přesto" -- to by mohl říkat leda Konvička nebo pan prezident. Pokud pan Soukup potřebuje ke své víře denunciovat jiná vyznání, přejte mu to.

Petrasek Milan - penzista

A nebylo záměrem pana Soukupa Středa, 25.Února 2015, 17:08:1

se zahloubat nad důvody neúspěchu reformačního vření v českém prostoru? Nad paličatostí a politickou nezralostí zdejších tehdejších elit......a tak trochu naznačit paralely ?
Ach pane Klaus, vždyť vy jste husita.......laškovávala Merkel

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Outrato, Čtvrtek, 26.Února 2015, 00:48:21

to, co píšete, čirou náhodou vím, i když jinak výtvarné umění věru není moje parketa. Řekl bych nicméně (opakuju, že z pozice kunsthistorického laika), že i extrémy o něčem vypovídají. Podobně jako s tím trestáním smrtelných hříchů: jen malá menšina husitů to brala doslova; nicméně v artikulech to přítomné je.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Silný a pane Poláčku, Čtvrtek, 26.Února 2015, 00:54:9

děkuji za velice zajímavé příspěvky. Je skutečně zajímavé, jak se diskuse posunula směrem k probírání podob a rozdílů mezi husitstvím a katolictvím (ne že by mi to vadilo! jen je to prostě zajímavé).

V článku samotném jsem katolictví zmínil jen na okraj a vlastně v opačném smyslu: "Nejsem husita a nejspíš bych se jím nestal, ani kdybych náhodou nebyl katolík." Tj.: to, co mi na husitství i "husitství" vadí (a o čem v článku píšu), mi vadilo odjakživa - dávno předtím, než jsem byť jen zavadil o katolictví.

Jinak až po dopsání článku mi (při četbě jedné diskuse) došlo, že by bylo šikovnější rozlišovat mezi husitstvím (coby historickým jevem) a husitismem ("husitství" v uvozovkách - emblematizace onoho historického jevu).

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Šimso, Čtvrtek, 26.Února 2015, 00:58:25

s těmi artikuly je to jednoduché: píšu o těch dvou, které mi připadají problematické.

Jinak vím, že jste to tak patrně nemyslel, ale tahle věta, když se přečte doslova, zní docela legračně: "Kolega Soukup zapomíná na to, že husité se bránili proti křižovým výpravám vyhlášeným tehdejší katolickou církví a Hus, který chtěl reformovat církev, byl v Kostnici upálen."

Opravdu si myslíte, že jsem na to "zapomněl"? :)))

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Čtvrtek, 26.Února 2015, 01:02:32

momentálně si nevzpomínám na žádný jiný článek, kde bych "vysvětlovat, proč někým nejsem"; ale možná čtete moje texty pozorněji (nebo prostě jinak) než já sám.

Nepřipadá mi, že by můj článek byl denunciační. Husitství i husitismus jsou pevnou součástí české kultury, tak (zvláště v tomto jubilejním roce) stojí podle mě za diskusi - i kritickou či vymezující se.

Petrasek Milan - penzista

Rozumná rozumnost ateisty a teisty Čtvrtek, 26.Února 2015, 10:50:31

Pane Poláčku jde opravdu o opravdovou rozumnost, které v polarizujícím světu soumraku bohů není nazbyt?
Píšete... rozum ateisty, pokud je opravdu rozumný, jednoho dne nevyhnutelně dojde k poznání své vlastní obsahové, životní prázdnoty - a vypracuje v sobě pochopení pro obsažnost a reálnost svého protikladu, tedy víry.
Já bych dodal postoj rozumného věřícího.....víru nám nemůže dát rozum jen konstatující (čili věda), protože na současném beznadějném zmatku nelze žádnou víru zakládat. Víru může dát jen rozum anticipující čili předjímající, což též znamená rozum, jenž se rozhoduje, čili rozum volící či jinými slovy rozum věřící. Věřící proto, že rozum se rozhoduje vždy ve stavu neúplné informovanosti; a čím závažnější a dalekosáhlejší rozhodnutí, tím je i větší rozsah neinformovanosti, v niž se rozhoduje.
Je to platforma - kterou rozumně rozumní obou táborů nabízí již delší dobu - dostatečně nosná, a proč asi vzájemné pochopení tak hapruje ........bych se zeptal.

Martin Profant - Praha 7

Vážený pane Soukupe, Čtvrtek, 26.Února 2015, 12:17:38

budu Vám vděčný, když se mi pokusíte objasnit, jaký je rozdíl mezi významem slov "husitství" a "husitismus". A co se použití slova "denunciační" týče, máte pravdu, měl jsem se ho vyvarovat. Má příliš široké významové pole a slova "útočný" a osočující" by byla příhodnější.
Pokud by se Vám zdálo, že jsou ta slova "útočný" a osučující" nezdůvodněné, vyzkoušejte malý experiment.
Zkuste si představit text, který by charakterizoval katolictví, nespornou součást české kultury, citací z pasáže Kosmovy kroniky, ve které ten dobrý kanovník jásá nad prvním pražským pogromem, a jako další motiv důležitý pro diskusi o katolictví by ten text přidal kardinála žehnajícího v přímém televizním přenosu vojenské, tudíž potenciálně vražedné technice. A tato charakteristika by v tom textu byla doplněna výrokem: "Jistě, Jean-Claude Schmitt napsal knihu, ve které ukazuje, že se u katolíků Kosmovy doby vyskytoval -- možná i převažoval -- mnohem humannější přístup k židovství a v diskusi po 1. světové válce zaujala řada předních katolických teologů odmítavé stanovisko k žehnání vraždící techniky představiteli církve, nicméně ... "
Myslíte, že by to byl dobrý text pro započetí diskuse o katolictví jakožto pevné součásti české kultury?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

vytrhování z kontextu Čtvrtek, 26.Února 2015, 12:43:10

Tento článek je typickým příkladem, jak lze pracovat s historickými skutečnostmi bez ohledu na kontext. Panu Soukupovi se zdá legrační věta, v níž připomínám kontext, který on opomíjí. Bylo by husitství bez upálení mistra Jana Husa a bez vypsání křížových výprav proti kacířským Čechám? Pracovat s husitstvím tak, že vezmu druhý článek artikul a z něj vyvodím, že husitství bylo příliš moralistické a obrazoborecké je klasickou ukázkou selektivní - propagandistické práce s historickými skutečnostmi.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rozum, víra a informační deficit Čtvrtek, 26.Února 2015, 12:51:23

Pane Petrasku, já jsem zcela úmyslně zvolil pro popsání cesty sebereflexe - a sebenegace - rozumu přesně tu větnou formulaci, kterou jsem použil, totiž že "vypracuje v sobě pochopení pro obsažnost a reálnost svého protikladu, tedy víry".

To jest: nenapsal jsem, že tato cesta rozumu prostřednictvím vlastní sebereflexe povede k víře samé - nýbrž jenom k jejímu pochopení, k pochopení její oprávněnosti a legitimnosti. To je přece jenom dost zásadní rozdíl.

Rozum a víra, to jsou přece jenom dva zcela zásadně rozdílné přístupy lidské mysli k vnímání a výkladu tohoto světa - a přinejmenším v současné době nemůžeme doufat, že by se nám mohlo podařit tyto dva antinomické principy spojit v jeden bezrozporně provázaný celek.

Stavíte tézi, že "víru může dát jenom rozum anticipující či předjímajíjcí" - čili rozum volící, což podle Vašeho názoru je identické s rozumem věřícím.

Tady je zapotřebí dávat opravdu velký pozor na používané pojmy (a jejich obsahy).

Je opravdu něco jiného, jestli při našich myšlenkových a rozhodovacích procesech užíváme i n t u i c e, a něco jiného, jestli vycházíme z momentu v í r y.

Vyjděme z onoho základního stavu, kdy "obyčejný" rozum (Hegel by tu použil termín "Verstand", na odlišení od skutečného rozumu, "Vernunft"; v češtině taková ostrá diferenciace není možná) - tak tedy tento rozum, utopený v nekonečném kvantu jednotlivých informací, není schopen utvářet jednoznačné a nezpochybnitelné závěry.

Možným řešením je od čistě racionalistického způsobu uvažování přejít k používání zmíněné intuice: v tomto stavu mysl opouští onen striktně logický způsob uvažování, pouští se do sféry jakéhosi "ohmatávání a vyhmatávání" světa a jeho hlubších souvislostí. Jak řečeno, není to už onen striktně racionalistický rozum (Verstand) - ale tato intuice stále ještě vychází z objektivní reality našeho světa, a neustále se k ní vrací jako ke svému poslednímu korektivu.

Víra oproti tomu, ta má sice také intuitivní charakter - ale jejím východiskem, jejím předmětem ani jejím cílem není objektivní realita (v dejme tomu fyzikálním smyslu). Pokud je možno víře přisoudit (či přiznat) nějakou realitu, pak z jiných sfér: jako realita sociální, realita metafyzická, realita spirituální... Konečným a vrcholným kritériem platnosti či "správnosti" víry není její souhlas s objektivními fakty, nýbrž její s o u h l a s n o s t s niterným světem lidské bytosti, v daném spirituálním a historickém kontextu.

Ta cesta rozumu od jeho racionalisticko-pozitivistické formy (Verstand) k oné vyšší formě rozumnosti (Vernunft) znamená tedy pochopení jeho výchozí omezenosti, vede k jeho pochopení toho, že i víra může odrážet určité reality lidské existence, které je zapotřebí brát zcela vážně; ale ani v této formě se rozum sám nestává vírou jako takovou. Doménou víry nakonec zůstává čirý niterný p o c i t, který se nenechává z absolutní jistoty svého prožitku vyrušovat objektivní realitou; zatímco doménou rozumu je pravý opak, objektivní realita a snaha se této tak dalece jak jen možno přiblížit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Husitství a husitismus Čtvrtek, 26.Února 2015, 12:58:55

Nechci vstupovat do dialogu jiných účastníků, ale toto rozlišení je skutečně dosti podstatné, a je zcela legitimní, že ho pan Soukup učinil.

Zase se tu totiž projevuje ten o b e c n ý problém, který se skrývá za konkrétním případem husitství. Ten rozdíl mezi husitstvím a husitismem by totiž bylo možno vyjádřit třeba jako rozdíl mezi "levicovostí" a "levičáctvím". Což je problém, který se neustále znovu a znovu projevuje i v diskusích - a střetech - na stránkách DR.

Obecně by bylo možno říci, že se jedná o vztah mezi obrodným hnutím na straně jedné, a mezi jeho fundamentalistickou podobou na straně druhé. A stále zůstávám u přesvědčení, že právě na tento rozdíl chtěl autor článku poukázat.

Martin Profant - Praha 7

Josefovi Poláčkovi Čtvrtek, 26.Února 2015, 13:41:51

Hezká interpretace, naráží ovšem určitou potíž.
Slovo "husitismus" není neologismus, ale zastaralý výraz. jeho význam uvádějí slovníky shodně: "husitské hnutí, husitství". Zdvojení by nemělo v Soukupově replice smysl a zase -- kdyby to slovo použil tak, jak ho čtete Vy -- sotva by mohlo rozumně stát vedle tvrzení, že mu jde o něco jiného než denunciování. Proto z kontextu očekávám jiný význam a na ten se také ptám.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

O otevřených dveřích Čtvrtek, 26.Února 2015, 14:37:2

se říká, že nemá smysl se do nich dobývat.

Konstatování, že katoličtí hodnostáři na obou stranách konfliktu za 1. světové války žehnali zbraně, není žádným osočením ani denunciací, nýbrž holou skutečností - bohužel. Jediné, o čem je možno mít oprávněné pochyby, je, zda to bylo opravdu "v přímém televizním přenosu".

Rovněž postoj středověké církve vůči Židům a eventuálně i na pogromech není nic, co by nebylo obecně známo.

My katolíci jsme si dávno zvykli na připomínání těchto věcí, a na to, že kritici církve si v těchto věcech neberou servítky. Kdyby tak zůstalo jenom u toho!

A kdyby tyto skutečnosti připomínal článek, který by se jmenoval "Proč nejsem katolíkem", no tak to bych tedy rád viděl aktivního diskutéra z Deníku Referendum, který by takový článek označil za "osočující".

Martin Profant - Praha 7

Pavlovi Kolaříkovi Čtvrtek, 26.Února 2015, 18:02:4

Ano, v přímém televizním přenosu nežehnali zbraním kalotičtí hodnostáři za 1. světové války, ale kardinál Duka v roce 2015. A protože oba příklady byly záměrně volené jako problematické -- tak jako je problematická Soukupova interpretace čtvrtého článku (již tím, že ho uvádí jako druhý) -- není to tak úplně pravda. Kardinál žehnal novému armádnímu dronu, hezké a zbytečně drahé hračce, a souvislost s tím, že se jedná o vražednou zbraň byla hodně zastřená. Podobně jsou sice Kosmovy výroky o násilném křtu a doprovodném olupování a vraždění pražských židů neobyčejně odporné, ale sám zároveň referuje odlišný postoj pražského biskupa.
Jinými slovy, pro takto odůvodněný článek "Proč nejsem katolík" bych nepoužil tak mírný výraz jako je "osočující" -- a jsem, tuším, aktivní diskutér na DR.

Ivo Horák - Praha 3

Jak nakládat s historií? Čtvrtek, 26.Února 2015, 19:19:20

Úvahy, které zaujímají stanoviska k dávným epochám a bojům (vybavme si básníkovo "pradávných bojů hluk"), těžko zbavit anachronismu. Dnes v podstatném slova smyslu nelze být husitou, nebýt jím je tedy vlastně nezbytím. V průběhu doby jsou samozřejmě chvíle, kdy mocně vyvstává potřeba aktualizace dávnější minulosti. Lidé měli donedávna silnou potřebu takového konání, nejtrvalejším příkladem je asi stále opakované prožívání Ježíšova příběhu křesťany. Panovalo rovněž něco jako touha po renesanci. Skoro obecná byla víra ve vzletné "Historia magistra vitae". (Tuto sentenci ještě mé třídě za začínající "normalizace" diktovala učitelka dějepisu o první své hodině v záhlaví našich sešitů.) Dnes si myslíme čím dál víc, že minulost je jenom hrozná a k ničemu, že začínáme (se starým kapitalismem) na zelené louce, vymezené liberalismem (namísto svobody) a novými technologiemi (místo nových vizí). Domnívám se, že ve vztahu k dějům minulosti je adekvátním postojem značná míra synkretismu. Je jí třeba k zpracování (strávení) rozporů minulosti, oscilace mezi "můžeme mít všechno, čeho se nám zachce" a "nemůžeme změnit nic". Toto východisko se týká nejen husitství nebo Velké francouzské revoluce, ale i křesťanství a emancipace od něho, revoluce a restaurace... Dokonce, domnívám se, je ho záhodno pro zvládnutí dichotomie z novějších, komunismu a kapitalismu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Profante Čtvrtek, 26.Února 2015, 19:46:13

Dobrá, snad Vám rozumím. K tomu, co píšete o "odlišném postoji" pražského biskupa k pronásledování Židů na českém území bych chtěl ještě dodat, že vzhledem k tomu, že katolická církev jak známo není demokratickou institucí, a pražský biskup byl (a je) hlavou české církve, tak jeho "odlišný postoj" byl tedy vlastně oficiálním postojem katolické církve.

Pan Soukup se netají tím a naopak zdůrazňuje, že líčí svoje osobní postoje a emoce (!), které v něm fenomén husitství vyvolává, a zdůvodňuje je. To je nejen legitimní, ale respektu hodné.

Jsem rád, že jste nestranný, ale mohu-li, chtěl bych vyslovit přání, abyste se jako aktivní diskutér na DR také někdy ozval, když tady vyjdou opravdu osočující protikatolické články. A že už těch příležitostí bylo.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Profante, Čtvrtek, 26.Února 2015, 23:07:56

1) Váš příklad s Kosmou, kardinálem a Schmittem se mi moc líbí, pod takovým článkem bych si s chutí zadiskutoval a rozhodně by mi nepřipadal nijak osočující. Nejsou to (jak už podotkl pan Kolařík) žádné denunciace, ale historické pravdy.

2) Rozdíl mezi X (historický jev) a Y (jeho kulturní emblematizace) jsem už objasňoval výše; a popravdě přesně nevím, co dalšího je na něm potřeba ještě vysvětlovat. Že slovo „husitismus“, které se mi nejspíše nabízelo pro označení Y, se zatím používá jako méně obvyklé označení pro X – na tom, božínku, taky není nic divného.

Pro pojmy, které chceme vyjádřit, přece musíme leckdy slova porůznu shledávat nebo posunovat jejich významy. V článku jsem pro Y použil „HUSITSTVÍ“ v uvozovkách; teď si říkám, že použít HUSITISMUS (ale klidně i nějaké jiné slovo) by bylo šikovnější – to je celé.

3) K pořadí artikulů: v článku používám ve sledu, „který vykrystalizoval v průběhu revoluce a posléze byl chápán jako standardní“ (P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V, s. 252): 1) přijímaní podobojí, 2) potírání smrtelných hříchů, 3) svobodné kázání slova Božího, 4) zákaz světského panování kněží.

Vy se zřejmě odvoláváte na původní pořadí (z roku 1420): 1) svobodné kázání, 2) přijímání podobojí, 3) zákaz světského panování kněží, 4) potírání smrtelných hříchů.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Čtvrtek, 26.Února 2015, 23:27:29

1) podívejte se, prosím, znovu na můj komentář. Legrační mi nepřipadá kontext, na který upozorňujete, ale prostě jen to, že jsem podle Vás „zapomněl“, že Husa upálili a do Čech se valily kruciáty. Z toho, že někdo něco nezmíní, přece nemůžete hned vyvodit, že na to zapomíná – dost často to spíš vzal v potaz, ale zmínit nechtěl.

Navíc to v daném případě ani neplatí: když označuji Husa za „velkého a statečného reformátora“ a podotknu, že „historičtí husité si nepočínali krutěji než jejich nepřátelé“, tak mám samozřejmě na mysli kostnickou hranici a křižáky (a družiny českých katolických pánů atd.); a pokud by to nějaký čtenář nepochopil, tak by mě to dost překvapilo.

2) Ad moje údajná „selektivní - propagandistická práce s historickými skutečnostmi“: myslím, že jste na mě příliš přísný. A navíc ani nepíšete pravdu; není přece pravda, že jsem „vzal druhý článek artikul a z něj vyvodil, že...“. Probírám celkem čtyři teze: dvě z artikul (světské panování kněží a smrtelné hříchy) a dvě další (neviditelná církev, ex opere operantis). O moc víc by jich žánr „krátký text o velkém tématu“ nepojal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Synkretismus nebo syntéza? Pátek, 27.Února 2015, 13:01:15

Pan Horák: ta formulace "máme liberalismus místo svobody" je skutečně velice trefná!

Co se té potřeby synkretismu týče (kromě jiného mezi kapitalismem a komunismem): v podstatě též souhlas, ovšem tady je nutno být velice opatrný s pojmy, místo "synkretismu" by bylo asi vhodnější hovořit o (dialektické) syntéze, jinak by všechno mohlo zase spadnout jenom do dřívějších iluzí o jakémsi bezrozporném splynutí obojího (teorie konvergence).

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Sobota, 28.Února 2015, 00:34:28

s tím bych souhlasil. Sám mám většinou spíš sklon snažit se stavět mosty; nicméně pro jednou jsem se chtěl trochu vymezit - právě proto, že i já pokládám "bezrozporné splynutí" za iluzi. Naopak vědomí (a pojmenování a "prohádání") rozdílů může vést k hlubší/vyšší syntéze.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Náboženství a dialektika Neděle, 1.Března 2015, 10:01:3

Podle Hegelova pojetí dialektiky k dosažení stavu syntézy - tedy nového, vyššího stupně komplexity, a zároveň vyššího stupně pravdivosti - dochází jako výsledek procesu dvojí negace: napřed jej dán určitý výchozí stav (téze), který se ovšem časem projeví jako nedostatečný, omezený, deficitní. Je proto postaven v potaz, negován - je proti němu postaven jeho naprostý protiklad (antitéze). Ovšem, tento protiklad - právě tím že je jenom "proti" - je stejně tak omezený a deficitní jako ten výchozí stav, proti kterému se vymezuje. Ale zároveň - ačkoli ho chce plně popřít, negovat - zachovává si niterný vztah k němu.

Jediný další možný krok je tedy akt (dialektické) syntézy, kdy se spojí progresivní elementy obojího, a vzniká nová, vyšší, komplexnější kvalita.

V daném případě by tedy tato dialektická triáda mohla vypadat nějak takto: katolicismus (téze), upadnuvší do krize - evangelismus (antitéze) - a?... Co by mohlo být syntézou? Vyšší duchovní kvalitou? Zdá se, že v tomto ohledu čekáme na skutečnou odpověď ještě i dodnes.

Petrasek Milan - penzista

Kroky za vyšší kvalitou - debrutalizací lidského plémě, Neděle, 1.Března 2015, 12:54:12

vedené cestou dialektické syntézy ekumenismus - laicismus, se neobejdou bez zdokonalování a rigorózní instrumentalizace demokratismu........bych si pomyslel.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Neděle, 1.Března 2015, 21:45:0

řekl bych, že různé dílčí syntézy mezi katolictvím a protestantismem už díky Bohu probíhají. Katolíci zpívají při bohoslužbách protestantské písně a aspoň někteří se naučili číst Bibli. Někteří protestanti zase objevili hodnoty mnišství (např. bratr Roger, zakladatel komunity v Taizé, byl protestant) či chovají v úctě nejednoho z posledních papežů.

Z plodů ekumenického úsilí "na nejvyšší úrovni" je hodně významné např. luthersko-katolické Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění z roku 1999 (http://www.teologicketexty.cz/casopis/1999-5/Luteransko-katolicka-dohoda-o-ospravedlneni-Augsburg-1999.html).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ekumena a dialektika Pondělí, 2.Března 2015, 12:21:37

Bohužel, pánové - ani jedno ani druhé nenaplňuje znaky skutečné dialektické syntézy. Totiž, ani ta ekumena, ani ten "rigorózní demokratismus". Obojí je daleko spíše projevem právě jenom jakéhosi splývání směrem ke středu, čili má blíže k oné zmíněné konvergenci.

Totiž, nic proti tomu když se v běžné mezilidské komunikaci ulamují hroty dosavadních fundamentalistických přesvědčení, a když se projeví - a vypěstuje - alespoň základní akceptování faktu, že část své pravdy může mít i náš názorový protivník.

Jenže, nedá se nic dělat: tohle všechno skutečně ještě ani zdaleka není syntéza, právě v onom původním hegelovském dialektickém smyslu.

Zůstaňme u toho konkrétního příkladu sporu či antagonismu mezi katolicismem a protestantismem: v nejhlubší podstatě se jedná o střet dvou zcela protikladných pojetí nejen na poli náboženském respektive církevním, nýbrž zcela principiálně toho, jakým způsobem mají být organizovány společenské struktury, život společnosti vůbec.

Má být primární autorita institucí - ale zároveň s nimi spojených a jimi pěstovaných a jimi udržovaných nauk, doktrín, idejí; anebo ale má být primárním zdrojem všeho dění jednotlivec, s nezadatelnou autonomií svého vlastního myšlení, svého vlastního prožitku a úsudku?

Ovšem, v dnešních liberálních časech všechno hovoří pro tu autonomii - svobodně myslícího - individua. A proti závaznosti "shora" nadiktovaných doktrín.

Jenže, ten zásadní problém vězí v tom, j a k d a l e k o reálně dospěje ve svém úsudku, ve svém - pravém - poznání onen jednotlivec, který nad sebou neuznává žádnou vyšší autoritu, nežli právě jenom svůj vlastní názor?

Anebo opačně nahlíženo: jakou šanci na své udržení se v čase mají i ty nejlepší myšlenky, i ty nejvyšší a nejušlechtilejší ideje, pokud nebudou mít status alespoň relativní závaznosti, pokud za nimi nebude stát určitá organizovaná instituce, která tyto ideje udržuje a nadále rozvíjí?

Tohle je právě ten centrální, zásadní problém; a historický střet mezi katolicismem a protestantismem je jenom jednou z konkrétních podob tohoto věčného střetu. A jestliže dnes dochází k určitému sbližování obou náboženských pozic - není to daleko spíše důsledkem všeobecného oslabení náboženského cítění ve společnosti, takže už čím dál tím více pozbývá smyslu hádat se o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly, když tato témata stejně už nikoho nezajímají?

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Úterý, 3.Března 2015, 00:00:32

já nevím. Jestli si nemýlím, tak zejména v lutherském směru protestantismu (a třeba také v anglikanismu) začaly velmi rychle vznikat církevní struktury. Naopak v katolictví byl vždycky přítomen individualizující "charismatický" prvek. A navrch bych řekl, že stěžejním rysem náboženského cítění je vztah k transcendentnu, nikoliv jeden či druhý z pólů, který zmiňujete (autorita vs. jedinec).

Přiznávám, že hegelianismus (jak mu - velmi povrchně - rozumím) mi není blízký, s tou sousledností teze-antiteze-syntéza (ale možná je tohle jen zvulgarizovaný hegelianismus - nevím). Připadá mi to jaksi příliš "zaškatulkované"; a taky "platonské" (viz "historický střet mezi katolicismem a protestantismem je jenom jednou z konkrétních podob tohoto věčného střetu").

Sám bych řekl, že podoby historických střetů jsou přece jen proměnlivější a že mívají i víc "klíčových aktérů" než dva. Viz třeba - namátkou - starozákonní triáda kněz - prorok - král.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika jako analytická metoda myšlení Úterý, 3.Března 2015, 12:20:13

No, pane Soukupe, s těmi výhradami oproti Hegelově dialektice máte dost pravdy - s ní se musí opravdu zacházet velice opatrně, zčásti má opravdu vyloženě mechanický charakter. Je to myšlenkové schéma, které - aby se tak řeklo - svádí k tomu, být používáno schématicky.

Na straně druhé ovšem stejně tak neradno opomíjet tu jedinečnou hloubku metafyzicko-analytického myšlení, která je v ní ukryta. Musíme si uvědomit, že zakladatelem dialektického myšlení je už samotný Sokrates, který ji vytvořil jako způsob rozpoznávání "rozumného světa". A právě už podle Sokrata nejvlastnějším základem dialektiky je to, že jevy tohoto světa jsou spojeny niterným svazkem, ovšem v negativním poměru - čím je něčeho na jedné straně tohoto vztahu více, tím je toho na straně druhé méně.

Takže: máme tu dán vztah protikladnosti (více - méně, plus - minus) - ale zároveň ten vztah vnitřní souvislosti (konec konců se jedná o ten samý fenomén, o tu samou podstatu).

Takže, zase zpátky k tomu konkrétnímu případu: ano, jak v protestantismu tak i v katolicismu se jedná o transcendenci; to je ta společná základna, společný obsah.

Jenže, ty cesty k té transcendenci jsou přece jenom zásadně nejen odlišné, nýbrž protikladné: na straně jedné (katolicismus) ona transcendence vystupuje zásadně v podobě - abych tak řekl - "absolutního Absolutna": počátkem a koncem všeho je autorita Boží, která je zde na zemi reprezentována a udržována stejně tak nezpochybnitelnou autoritou církve, církevní instituce a církevní dogmatiky.

Oproti tomu protestantismus, ten sice samozřejmě také vychází z té - o sobě nezpochybnitelné - autority Boží, ale už ani tato se nezdá mít natolik absolutní charakter: je možno, je přípustné o věcech diskutovat, o věcech pochybovat. Na místo nezpochybnitelné autority církve a jejího učení nastupuje moment laicismu: v podstatě každý věřící jej sám "církví", je legitimním vykladačem doktríny, Písma svatého.

Pokud se znovu vrátíme k dialektice: samozřejmě že ten dialektický vztah katolicismus - protestantismus není ten jediný dialektický moment, který by se vztahoval k víře.

Je tu ještě jeden další, a to mnohem ostřejší protiklad: totiž protiklad mezi vírou vůbec na straně jedné, a mezi ateismem na straně druhé. V tomto poměru ovšem jak katolíci, tak protestanti se spolu ocitají na společné lodi, tvoří tedy jeden společný pól dialektického protikladu, jehož opačný pól tvoří právě ateisté.

To, co je na dialektickém pohledu na svět natolik přínosné, je právě to, že nenechává jednotlivé jevy, útvary našeho světa ani izolované od sebe, ale ani je nenechává jen tak spadat v jedno.

To znamená: z dialektického pohledu není možno prostě pokrčit rameny nad tím, že existuje protestantismus v e d l e katolicismu; neboť dialektický pohled vidí, že se jedná o tu samou podstatu, která je roztržená do dvou protikladných momentů. A že tedy tento rozpor čeká na své vyřešení. Ale stejně tak dialektický pohled nepřipouští takové laciné řešení, jako by bylo nějaké postupné "splývání" protikladů; dialektický náhled žádá řešení skutečné, dosažení oné vlastní podstaty, kdy obě strany překonají svá omezená výchozí stanoviska, a vytvoří nový, komplexní syntetický útvar.

Já vím, jmenovitě pro oblast náboženství to může znít dost abstraktně; ale už jsem napsal, že tento rozpor zjevně ještě nenašel své pravé řešení, a je tedy sotva možno konkrétně ukázat, jak by v daném případě tato "dialektická syntéza" měla vypadat a fungovat.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Středa, 4.Března 2015, 21:53:58

takto chápána má určitě dialektická metoda své hluboké opodstatnění a smysl. Přiznávám, že mi přesto asi nikdy nebude příliš blízká; asi jsem spíš "aristotelik" než "platonik". Dialektická metoda je na mě - anglicky bych řekl "too neat"; příliš "úhledná", příliš čistě dělí mnohotvárnou skutečnost do kategorií.

Mimo jiné ve Vašem (pravda, nutně jen letmém) nástinu vlastní tradici - katolicismus - příliš nerozpoznávám. Kupříkladu toto píšete o protestantismu: "Je možno, je přípustné o věcech diskutovat, o věcech pochybovat." Ovšem tato věta vystihuje daleko spíše duchovní atmosféru v Paříži 13. než ve Wittenbergu 16. století. A podobně.

Richard Vlasák - Brno

Není Wittenberg jako Wittenberg - panu Soukupovi Čtvrtek, 5.Března 2015, 11:22:11

Vážený pane Soukupe,
jen malou poznámku. Jaký Wittenberg 16. století máte na mysli? je jich totiž spousta. Chtěl bych být ve Wittenbergu počínající reformace - ve městě, kde se setkávají zástupci různých "undergroundových" skupin, aby se ptali, jak křesťanství může být lepší. Všechny je přitahovala osobnost statečného Martina Luthera. Chtěl bych být ve Wittenbergu Filipa Melanchtona, u jehož stolu se scházejí Němci, Češi(ti si z toho vezmou Confesio Bohemica - Českou konfesi), Italové, Angličané, Francouzi a hledají společně odpověď na dobrou evangelickou (tedy evangelium následující) církev. Nechtěl bych být ve Wittenbergu, počínající a panující lutherské orthodoxie, kdy vše čistě neluterské je vyháněno a pronásledováno (včetně Melanchtonových žáků). Jinak, pod svým článkem Proč jsem husitou jsem obšírněji odpověděl Vám i ostatním diskutujícím na Vaše poznámky, dotazy a připomínky. Richard F. Vlasák

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíš a dialektika Čtvrtek, 5.Března 2015, 12:12:57

Takže, napřed ještě krátce k té dialektice, jako metodě myšlení: už jsem zmínil, že se s ní musí zacházet velice opatrně.

Je (a bylo) velice zle, když se tím centrálním s c h é m a t e m dialektiky (dialektická triáda, negace negace) nahrazuje prapůvodní myšlení, to jest neustále nové zkoumání a přezkoumávání tohoto světa. Svým způsobem je skutečně nutno neustále začínat stále znovu, svět není (pouze) fixní, je v neustálém pohybu a vývoji, a co se dnes mohlo zdát jasným, zítra už může mít zase novou podobu.

Na straně druhé se ovšem skutečně zdá, že právě ten model imanentní, niterné negativity jevů má svou ničím nezastupitelnou hodnotu v analýze tohoto světa. - Jen tak mimochodem, zmíněný Aristoteles sám sice není explicitním zastáncem dialektiky, ale fakticky se jí dosti přibližuje; například ve svých úvahách o - relativně optimálním - státním uspořádání neustále krouží kolem centrální osy antinomie demokracie versus oligarchie, čili "chudá většina" versus "bohatá, ale kompetentní menšina". A Aristoteles zcela evidentně směřuje k tomu, že tím relativně optimálním stavem je právě (objektivně dialektická) syntéza obou protikladných momentů či elementů.

Nejlépe asi použitelnost a smysl dialektiky svého času vystihl renomovaný sovětský fyzik Kapica, když - v době a v zemi kdy se v rámci státní ideologie slovo "dialektika" nepřetržitě skloňovalo ve všech pádech - řekl: "Dialektika je vynikající nástroj, jako stradivari. Ale hrát na něj musí mistr."

-----------------------------------------------------

A teď k tomu protestantismu. Tuto námitku jsem do jisté míry očekával. Samozřejmě, věci nestojí tak jednoduše a jednoznačně, že by na straně jedné stála nějaká jednolitá či totalitní organizace katolické církve, a na straně druhé ryze liberální a demokratický protestantismus.

Reálný stav věcí v reálném světě a reálném lidském počínání je samozřejmě vždy o něco složitější, a i ty - ve svém principu "antiautoritářské" - protestantské církve velice rychle přešly k tomu, své učení prosazovat jako jedině platné dogma. (Budiž jim snad přiznáno jako polehčující okolnost, že v tvrdém střetu proti dominantní církvi katolické jim asi ani jinak nebylo možno.)

Nicméně, ten principiální rozdíl v základním pojetí tu přece zůstává, a já opakuji ještě jednou, tento rozdíl není omezen jenom na oblast ryze náboženskou, nýbrž je to zcela zásadní rozdíl a rozpor opakující a reprodukující se ve všech případech, kdy se jedná o to, jestli má být priorita přiznána určité instituci s její autoritou, anebo jestli za úhelný kámen celé stavby má být považován naopak jedinec, lidská bytost s jejím vlastním duchovním horizontem, a s její vlastní odpovědností.

Pokud se podíváme na samotný kořen křesťanství, na působení Ježíše, pak vše hovoří daleko spíše pro to pojetí protestantsko-evangelické: vždyť to byl právě Ježíš, který vyloženě vyhlásil boj (zkostnatělé) církvi s jejími dogmaty, a který veškerý důraz kladl na to, aby každý jedinec sám, ze svého vlastního nitra jednal v souladu se zákony Božími.

Na straně druhé, reálné dějiny a reálná praxe zase hovoří pro nutnost pevné - a tedy i autoritativní - církevní organizace; jenom díky jí bylo možno to historicky a mravně progresivní poselství křesťanství udržet a rozšířit do světa, a učinit z něho duchovní a mravní základnu celé euroamerické civilizace.

No a nedá se nic dělat, jsme zase zpátky u dialektiky: máme tu klasický rozpor, téze - antitéze, obě strany se vztahují k témuž jádru, obě se navzájem vylučují, a přitom obě mají velice dobré důvody pro svou vlastní pravdu.

A stejně tak nelze nežli opětovně konstatovat: skutečné (dialekticko-syntetické) řešení tohoto konfliktu stále nevidět.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Vlasáku, Čtvrtek, 5.Března 2015, 16:54:44

souhlasím, "Wittenbergů" i "Paříží" je mnoho. Nicméně Vaše podrobnější poznámka ukazuje týmž směrem jako ta moje (velmi letmá): skutečnost - čímž nemyslím jen tříšť jednotlivin (u té je to jasné), ale i souhru a protihru významných historických a duchovních sil - je leckdy možná až příliš složitá na to, aby ji bylo možné vměstnat do schémat.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Čtvrtek, 5.Března 2015, 17:08:48

čím víc to zpřesňujete, tím víc mám sklon s Vámi téměř souhlasit. :))

Ale přece jen: to "protestantské" (ve Vašem smyslu) na Ježíšovi do značné míry navazovalo na působení starozákonních proroků - a později na to zas navázali mimo jiné plejády nejrůznějších katolických reformátorů a světců. Naopak i v evangeliích najdete spoustu toho "katolického" (ve Vašem smyslu): nezrušitelnost Zákona, pověření apoštolů, výsadní postavení Petra...

Na špatně uplatňované dialektice mi asi nejvíc vadí ta mechanická souslednost těch tří fází. Sám bych si představoval spíš "geologický" model: někde jednotlivé vrstvy leží disciplinovaně a uspořádaně na sobě, ale tu některá zbytní nebo se naopak umenší, tam některá zcela vymízí, jinde se zas vrstvy mísí či střetávají... Tohle vrstvení a střetávání mi připadá samo o sobě tak důležité a smyslotvorné, že ho snad i preferuji před možným výhledem na dialekticko-syntetické řešení daného konfliktu.

S jedinečnou plastičností vyvstávají ty různorodé "modely církve" či "podoby žitého křesťanství" už ze Skutků apoštolských.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika v Platónově dialogu Sobota, 7.Března 2015, 13:35:16

No dobře, pane Soukupe, tak já se Vám pokusím tu dialektiku ještě poněkud více "osladit". ;-)

V Platónově díle "Politeia" (do češtiny překládané jako "Ústava") Sokrates precizuje či dále rozvádí své pojetí dialektiky, jakožto metody hledání pravdy.

Ve svém dialogu s Glaukónem hovoří asi takto: "A jak, milý Glaukóne? Nenazýváme dialektikou tu metodu myšlení, kdy při hledání pravdy danou věc osvětlujeme ze v š e c h jejích stran?"

To znamená: Sokrates jako by zde opouštěl právo ono - v posledku jednodimenzionální - schéma víceméně lineárního protikladu jakožto základu dialektického myšlení, a nyní onen pojem dialektiky rozšiřuje na v š e s t r a n n é poznávání a rozpoznávání dané věci.

K čemuž je ovšem nutno připojit, že je dosti obtížné (či sotva možné) posoudit, do jaké míry je toto rozšíření dialektické metody možno ještě považovat za originální výrok Sokrata, anebo se už jedná o výklad samotného Platóna.

Podle mého přesvědčení je ale právě tento výrok ve své důležitosti nedocenitelný - neboť právě on nabourává to striktní (až vysloveně mechanické) klasické pojetí dialektiky, a z oné schématičnosti ho vede k neustále obnovovanému procesu hledání podstaty dané věci.

Čímž ovšem není nijak popírán ten prapůvodní princip veškeré dialektiky, totiž že věci se nám jeví (a taktéž reálně existují respektive se vyvíjejí) v podobě protikladných momentů, protikladných faktorů.

A takže ještě jednou k tomu vzájemnému prolínání "protestantismu" a "katolicismu": to není žádný div, že takové vzájemné prolínání existuje, přesně naopak, tyto protiklady jsou (v dialektice) vždycky zároveň n a v z á j e m p o d m í n ě n é, existuje mezi nimi vzájemná souvislost. Nakonec, vztahují se oba k téže samé podstatě, k tomu samému jádru.

Zkusme se na věc podívat opačně: co by bylo ideálním stavem celé věci? - Nejspíše asi takový stav, kdy zde máme v harmonické jednotě provázány oba principy: neustálé "ježíšovské" vycházení z vlastního nitra každého (mravně zodpovědného) jedince, a zároveň funkční a životná organizace, která je garantem udržování onoho mravního impulzu.

Vlastní podstatou by mělo být asi mravní jednání vůbec; ale jak známo, to je právě to nejtěžší vůbec, a proto se tato o sobě jednotná základna v lidské praxi vždycky znovu rozpadá na ony "prvočinitele": na straně jedné autonomie jednotlivce (svoboda, ale zároveň hrozba individuální svévole) - a na straně druhé organizace, se závazným kánonem, ale právě proto se sklonem ke zkostnatělosti, ke zdogmatizování.

Petrasek Milan - penzista

Je otázkou za jakých okolností dialektika ateisty a teisty Sobota, 7.Března 2015, 14:27:42

vzniká synenergie umožňující dosažení společného jmenovatele.
Příkladně, zda návaznost přístupů k dynamice "geologického modelu" není blokována rozdílností vnímání osobní svobody jednotlivce?
Historie nesmiřitelnosti teorií o vzniku a geomorfologické tvorbě světa jest dokladem..... bych řekl.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Sobota, 7.Března 2015, 22:05:41

no vida, už se skoro shodneme, a přitom nemám pocit, že by jeden nebo druhý nějak výrazně ustoupil. Že by miniaturní dialektická syntéza? :))

Názor, že věc je potřeba poznávat ze všech stran, je mi skutečně o dost bližší než představa, že ty strany jsou a priori dvě (teze a antiteze). Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že tahle představa je KULTURNĚ PODMÍNĚNÁ. I pokud bychom se (třeba jen pracovně) shodli, že "za jevy" jsou nějaké principy či síly - tak proč nutně dva? Proč třeba ne tři, čtyři nebo sedm? Viz - namátkou (pokud bychom se z filozofie přesunuli do religionistiky) - trojfunkční hypotéza G. Dumézila. Apod.

Nicméně tohle jste napsal moc hezky:
"Neustálé ,ježíšovské' vycházení z vlastního nitra každého (mravně zodpovědného) jedince, a zároveň funkční a životná organizace, která je garantem udržování onoho mravního impulzu."

Řekl bych, že to je fundamentální, asi neřešitelný, ale nezbytný paradox sociálního bytí vůbec (nejen náboženského).

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Petrásku, Sobota, 7.Března 2015, 22:08:57

o geologii toho vím dost málo, byl to jen takový letmý příklad. S teismem a ateismem, myslím, nijak nesouvisí. Šlo mi prostě o to prolínání a střetávání, které je složitější než v mechanicky uplatňované dialektice.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Multidimenzionální dialektika Neděle, 8.Března 2015, 11:22:21

Takže, napřed pan Soukup: je to mou už déletrvající zkušeností, že i - zdánlivě - protichůdná stanoviska se mohou velmi přiblížit, když se obě strany propracovávají (bez apriorních axiomů) do hloubky věci.

Ty věci samotné, ty jsou totiž ve své pravdě (respektive ve svém vlastním bytí) stejné a společné pro všechny. Sice, každý na ně hledí z jiné (někdy i z opačné) perspektivy, ale jak řečeno, samotný základ je stejný.

V tomto smyslu se lidé nedělí primárně na zastánce té či oné teorie respektive ideologie, nýbrž zásadní dělení je mezi těmi, kteří jsou ochotni nepředpojatě zkoumat věci do hloubky, a mezi těmi ostatními.

---------------------------------------------------

A teď ještě k té - binární - dialektice: ono je nutno si připomenout ještě jednu okolnost, kterou jsem doposud nezmínil. Totiž, jakkoli Sokrates konstituuje toto poznávání věcí z jejich protikladnosti, nelze zapomenout na to, že i pro samotného Sokrata je toto jenom d r u h o u nejlepší metodou rozpoznávání světa v jeho rozumnosti. Dalo by se tedy také říci, že tato binární dialektika je svým způsobem jenom n o u z o v ý m řešením, když ten pravý způsob, jak tento svět poznávat v jeho pravdě, nejsme schopni odhalit.

Takže se v podstatě nacházíme v situaci, kdy tento způsob dialektiky (respektive myšlení, poznávání) je 1. ten relativně nejlepší, nejobjevnější; ale zároveň 2. nikoli optimální v absolutním smyslu.

Já bych celou věc viděl tak, že věci se nám opravdu pravidelně ukazují v tomto dynamickém poli interního a imanentního protikladu - prostě tím, že v tom napětí mezi těmito jejich nejvzdálenějšími póly je obsažena celá jejich existence. Proto je skutečně smysluplné a povětšině velmi přínosné, věci nazírat a chápat právě pod tímto zorným úhlem.

Na straně druhé ale nikdy nelze zapomenout na to, že tento náhled celou věc, v celé její komplexitě a mnohodimenzionalitě, zužuje právě jenom na tento jeden v podstatě jednodimenzionální vztah a konflikt.

Určitým východiskem z tohoto dilematu by mohlo být, kdyby se dialektika přestala chápat v tomto jednodimenzionálním smyslu, a nahradila se modelem či schématem dialektiky multidimenzionální. Tím by byly zachovány její nesporné přednosti, ale odstranily by se - alespoň ty zásadní - deficity.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika ateismu a teismu Neděle, 8.Března 2015, 12:25:7

A vidíte, pane Petrasku - a já bych zrovna a právě tady setrvával u přesvědčení, že toto dělení či rozštěpení stávajícího respektive dosavadního chápání světa podle teistického a ateistického výkladového schématu je ryze dialektický vztah, který si přímo žádá svého pozitivního (syntetického) vyřešení; a že naše neschopnost toto pozitivní řešení nalézt je jenom příznakem doposud přetrvávající jak filozofické, tak ale i existenční nevyvinutosti lidského rodu.

Takže, ten "geologický model" kontra "vnímání osobní svobody jednotlivce": formulujme to obecněji, jedná se o klasický konflikt mezi materialismem a idealismem.

A právě tady bych si troufal tvrdit, že tento protiklad není už zdaleka tak velký, jak by se mohlo zdát. Velký kus práce tady vykonal Hegel, tím že - aby se tak řeklo - "zduchovněl hmotu". To by nebylo zase nic tak nového, to je právě podstatou veškerého idealismu, že hmotné fenomény převádí na duchovní podstatu. Rozhodující je ale ten způsob, jakým tak učinil Hegel: on totiž za podstatu oněch materiálních procesů pokládá čistě l o g i c k á (metafyzická) určení. Zkrátka, materiální procesy probíhají v rámci apriorních logických (metafyzických) struktur.

A teď, postavme si otázku: jsou tato apriorní logická (čili: "ideální") určení něčím tak zásadně jiným nežli to, co jsou pro materialistu "přírodní zákony"? - Ty jsou samy o sobě přece také n e h m o t n é, nemají žádnou látkovou podobu či formu. A nakonec moderní fyzika směřuje právě k tomu, v pozadí všech materiálních procesů spatřovat určitou konkrétní "informaci".

To všechno ovšem ještě není pravou, dokonanou syntézou mezi "materialistickým" a "idealistickým" pojetím světa; ale přece jenom se zdá, že je možno přes tuto zdánlivě nepřekonatelnou propast postavit most.

Co se té konkrétní otázky svobody týče, ta se staví nakonec stejně tak pro materialistický, jako pro idealistický model světa: v obou případech je zde n ě c o dané předem, o čem já sám nemohu rozhodovat, čím nemohu podle vlastního uvážení disponovat. V obou případech jsem něčím předurčen.
Otázka svobody se tedy musí klást jinak; její řešení ovšem opět sotva může být jiné nežli dialektické - totiž jako nalezení pozitivního řešení výchozí dichotomie mezi předurčeností (determinovaností) a vlastní autonomií. (Pozor: nezaměňovat svobodu s autonomií! - všeobecně rozšířený omyl.)

A nakonec obecně ten vztah mezi teismem a ateismem: napohled tu není opravdu možné žádné řešení, je možná jenom jedna odpověď na zásadní otázku: buďto Bůh je, anebo není.

A přesto: i tento zdánlivě zcela jasný (tj. absolutně neřešitelný) případ je daleko spíše jenom dokladem omezenosti tradiční - formální - logiky, nežli dokladem absolutně nemožného řešení.

V každém případě, logika dialektická tu nabízí řešení, nebo přinejmenším cestu k němu. A to sice právě svým principiálním poukazem na to, že v každém rozporném/protikladném vztahu je dána s p o l e č n á podstata, která teprve utváří věc samu.

Totiž: ten "Bůh" - to je v každém případě jenom lidská představa, symbol. I kdyby to, co je tímto slovem označováno, objektivně existovalo - my pro to nemáme pozitivní důkazy. Rozhodující je tedy nikoli otázka reálné existence boží jako taková - nýbrž to co je rozhodující, je ona f u n k c e, kterou pro nás má to všechno, co se za oním slovem "Bůh" pro nás ukrývá.

Co zůstane, když odstraníme onen symbol, onu představu "Bůh"? - To co zbude, není nic jiného nežli čirá, ryzí s p i r i t u a l i t a. Spiritualita jako vztahování se člověka k jeho světu, jako jeho niterný náhled, že svět, život, bytí nejsou vyčerpány jenom sumou materiálních/fyzikálních procesů.

Ale na straně druhé, toto poznání přesahu, to může samo vzniknout zase j e n o m na základě reálně žitého - čili: materiálního! - žití a bytí.

Zkrátka: jestli je zde možná - a žádoucí - nějaká syntéza, pak obě strany musejí učinit jeden krok směrem ke svému antipodu: tábor věřících by se musel dokázat oprostit od - historicky a evolučně podmíněné - představy spirituálna jako nějaké superreálné bytosti, jakožto aktivního subjektu (jako to dokázal například buddhismus); zatímco materialisté by museli nahlédnout, že spiritualismus není jenom nějakou "nevědeckou" chimérou, nýbrž je reálným zrcadlem, ale zároveň i autonomně kreativním momentem našeho reálného bytí.

Petrasek Milan - penzista

Multidimenzionální dialektika v posttotalitních státech Neděle, 8.Března 2015, 12:42:14

Pluralitní režim v postmoderním hávu podporuje
v demokratických právních státech sic deficitní, ale přesto občanský pocit pravděpodobné možnosti "žit nedaleko pravdy". Na případu Nemcov - v posttotalitním režimu - se však stává nástrojem diskreditace pravdy.
Sdělovací prostředky produkují nepřehledné množství protichůdných polopravd a majitel moci nabízí dezorientovanému občanu své řešení.
Ve výsledném postmoderním parapluralismus, není otázkou kdo je nejblíž pravdě, ale kdo je nejblíž moci.
V tomto duchu lomí rukama dnešní západní žurnalisté nad Putinismem. A my nad Babišismem.......bych dodal.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Neděle, 8.Března 2015, 13:06:7

To, zda si věřící pod pojmem Bůh představují superreálnou bytost, vůbec není jisté, respektive tohle neplatí pro křesťany či příslušníky nějakého konkrétního křesťanského vyznání obecně.
Například Erich Fromm píše: "Bůh je jeden z mnoha rozličných poetických výrazů pro nejvyšší hodnotu humanismu, není skutečností samou o sobě..."
Prostě existuje pojem, zatímco představa ukrytá za tímto pojmem se u jednotlivých věřících dost liší. Nemůžete dost dobře říkat lidem: "Přestaň si představovat Boha tak a tak", když vůbec nevíte, co on si vlastně představuje.
Fromm se mimochodem zmiňuje také o tom, že upustíme-li od židovsko-křesťanského pojmu "Bůh", ztratíme schopnost leccos důležitého vyjádřit.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Říkat lidem, jak si Boha nemají představovat? Neděle, 8.Března 2015, 14:01:13

Vlastně, proč ne?
Jiná cesta asi stejně není.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pluralita a otázka pravdy Neděle, 8.Března 2015, 20:15:37

Já se obávám, pane Petrasku, že v oněch takzvaných "pluralitních demokraciích" se otázka po pravdě ztrácí ještě daleko dříve, než by ji mohl vytěsnit svou hypertrofovanou přítomností ten či onen oligarcha.

Pravda je už ze své definice objektivně jenom jedna; a zdálo by se tedy, že obecným zájmem a dokonce povinností by mělo být směřování právě k této - jediné - pravdě.

Princip (demokratické) plurality však hlásá přesný opak: objektivní pravda neexistuje, každý si může hlásat pravdu jakou se mu zachce.

Tím nechci paušálně zatracovat či negovat princip plurality jako takový; my tu máme - už zase! - typický dialektický vztah, kdy jedna strana popírá a neguje tu druhou. Pluralismus kontra objektivní pravda, pravda "an sich". A celé, úplné řešení může spočívat zase jenom v nějaké dialektické syntéze obojího: pluralismus náhledů, který se ale cítí být povinován objektivní pravdě; objektivní pravda, která se ale v lidském světě může projevovat jenom v mnohačetnosti (pluralitě) svých různých stran a aspektů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bůh - bytost? Neděle, 8.Března 2015, 20:27:54

No ano, Fromm byl velmi sympatický autor, ovšem je nutno podotknout, že s tímto svým pojetím byl asi dosti velkou výjimkou. V křesťanské tradici Bůh zcela jednoznačně vystupuje právě jako taková bytost - na rozdíl od zmíněného buddhismu.

Fromm velice správě vidí, že to, co se obecně označuje pojmem "Bůh", že to ve skutečnosti nelze vůbec adekvátně uchopit pojmy lidské řeči, on doslova říká, že namísto slova "Bůh" by u člověka mělo docházet jenom k jakémusi - v českém překladu je použit termín "zajíknutí", počítám že v německém originále to asi bylo něco jako "innehalten", což znamená spíše "niterné zastavení se", prostě člověk zůstane stát v momentu odloučení se od běžného předmětného světa, a v ten moment odloučení má schopnost vnímat existenci Jinobytí.

Co se pak toho vztahu víra - humanismus týče, pak Michael Hauser ve svých "Cestách z postmodernismu" s odkazem na Machovce píše, že"humanismus dosud nevytvořil model, který by nahradil to, co dokázalo náboženství".

Anebo: "Jak říká (Machovec), nejtěžším úkolem humanismu je, abychom po vyškrtnutí Boha neklesli pod úroveň lidství, k níž dospělo náboženství."

A ještě jeden citát: podle Machovce je jádrem náboženství "dialog s Bohem jako se svým ideálním já".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 8.Března 2015, 21:11:22

Důležitější než uctívat Boha je podle Fromma neuctívat modly (kterými se ovšem mohou snadno stát i běžné náboženské úkony - jak katolíků tak u protestantů či jiných vyznání).
Modlou (idolem) je vše, na čem je člověk závislý, co ho odcizuje sobě samému, a tedy mu brání, aby se stal svobodným. Zbavit se idolatrie vidí Fromm jako prvořadý úkol.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Pondělí, 9.Března 2015, 00:20:47

poznámka k protikladům materialismus vs. idealismus a "Bůh existuje" vs. "Bůh neexistuje": připadá mi, že tyhle dvě otázky v takto vyhrocené podobě jsou typické zejména pro 19. století (byť samozřejmě materialismus i ateismus mají za sebou mnohasetletou historii). Tj.: nejde o nic "věčného" ani "přirozeného".

Řekl bych, že (jako v lecčem jiném) možná i u nich dozrál čas k překonání Zeitgeistu 19. století. V jiných oblastech se to už podařilo (např. prudérní sexuální morálka) anebo na tom - navzdory regresům, třeba i těžkým - pracujeme (nacionalismus).

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Pondělí, 9.Března 2015, 00:22:28

nemohu samozřejmě mluvit za nekřesťany či ateisty; nicméně i mně se zdá, že odmítání idolatrie je jeden z prvků judeokřesťanské tradice, který by (v náležité reinterpretaci, např. právě Frommově) mohl oslovovat i lidi, kteří stojí mimo ni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Materialismus kontra idealismus Pondělí, 9.Března 2015, 13:48:45

No, jak se to vezme, tato otázka respektive tento střet byly velice vyhrocené ještě i ve století dvacátém, a to sice v zemích s "komunistickým" režimem, čili s panující doktrínou ateismu.

Jestli je v dnešní době tento konflikt mírnější? - V Evropě podle všeho ano; například podle jednoho experimentu v Německu už jenom malá část evangelíků věří na základní dogmata křesťanské věrouky, jako je zmrtvýchstání Ježíše či dokonce neposkvrněné početí Panny Marie. Jejich víra je pro ně především možnost účasti v komunitě; jinak řečeno, je to něco co je vytrhává z jejich latentní sociální izolace.

Na straně druhé, v USA se tento spor s nástupem všech těch fundamentalistických "Tea party" apod. spíše ještě přiostřuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Modly a ideály Pondělí, 9.Března 2015, 13:54:25

No ano, modlou se skutečně může stát víceméně všechno, modlou - v uvedeném smyslu - se může stát i militantní racionalismus a ateismus.

Fromm má bezpochyby pravdu v tom, že dokud si člověk svou mysl zaslepuje tímto nereflektovaným upínáním se k modlám, nemůže být považován za svobodného.

Na straně druhé věci ovšem nestojí tak jednoduše (jak se to ovšem často pojímá), že člověk by byl skutečně a všestranně svobodný jenom prostě tím, že se zbaví, že od sebe odstřihne všechno, v co věří. A že se stane striktním racionalistou. Takovýto ryzí racionalismus má totiž velice blízko k nihilismu, který přezíravě hledí na jakékoli vyšší ideály.

A tak jako všude, i tady neexistuje nějaké absolutně čisté a jednoznačné řešení. Člověk i tady musí neustále znovu a znovu hledat tu pravou cestu mezi slepou vírou, a mezi chladným racionalismem a ideálůprostým nihilismem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 9.Března 2015, 14:24:55

Je pravda, že v člověku, který se radikálně oprostí od všeho, o čem si dřív myslel, že bez toho nemůže být, a od všeho, čím si byl naprosto jist, zůstane prázdnota, cynismus nebo čirý racionalismus.
Ale také nemusí, aspoň ne natrvalo. Může naopak objevit něco, co předtím vůbec neznal.

Jan Dospiva - Orlová

Pane Poláčku, Pondělí, 9.Března 2015, 23:19:10

jak byste dialekticky vyřešil otázku, zda Kristus skutečně (nikoli jen obrazně) vstal z mrtvých nebo nevstal? Pravda z toho může být jen jedno. Nebo se takovými antropomorfními přízemnostmi ryzí spirituál nezabývá?

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Pondělí, 9.Března 2015, 23:25:48

ano, máte pravdu, že "střet materialismu a idealismu" intenzivně probíhal i ve 20. století. Myslel jsem to tak, že je to jeden z jevů, které mi připadají typické pro "dlouhé 19. století". Naopak od začátku 20. století se krok za krokem oslabuje, respektive pro jeho oslabování vznikají podmínky (smím-li se pokusit zabrousit do přírodních věd: moderní fyzika, genetika, kybernetika, informatika...).

Na okraj: dogma o Neposkvrněném početí protestanti, nemýlím-li se, neuznávají (uznával ho ovšem Luther).

Jinak já samozřejmě na všechna katolická dogmata do puntíku věřím. :)) Podoba "dialektiky", která je mi asi nejbližší, je totiž ta chestertonovská: rozum, nemá-li se zbláznit (a zkušenost, nemá-li zbloudit), se musí opírat o něco, co samo o sobě racionální a empirické vůbec není.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

K idolatrii Pondělí, 9.Března 2015, 23:32:59

Jak tak přemýšlím nad "modlami", napadá mě, že ve vztahu k nim se možná projevuje další z podob "dialektického protikladu".

Třeba v politice: člověk se může chovat státotvorně/konstruktivně; anebo naopak zaujmout kritický odstup a všechny instituce a snahy jakoby rozleptávat skeptickým rozumem.

Nebo při literární (a patrně jakékoli uměnovědné - a jakékoli textové) interpretace: můžeme jakoby "vzít dílo vážně", jít "za ním", snažit se mu porozumět do hloubky i šířky. Anebo ho "číst proti srsti" - a dekonstruktivně odhalovat autorovy textové strategie.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 10.Března 2015, 05:14:9

Myslím, že se mnohdy vůbec nerozhodujeme racionálně, pane Soukupe. Teprve zpětně se snažíme si své rozhodnutí rozumově zdůvodnit a vysvětlit.
A ještě k těm modlám: když postupně vyloučíme všechno, co bůh není, dospějeme vlastně k negativní teologii. Napadlo mě to v souvislosti s tím, že v diskusi pod článkem I.Štampacha je řeč o negativním humanismu.

Richard Vlasák - Brno

Vážený pane Soukupe Úterý, 10.Března 2015, 13:15:16

děkuji za Vaše zajímavé podněty k debatám. Myslím si, však, že došlo odklonu od Vámi nastolených témat - jak uchopit husitství dnes v souvislosti s Husovým výročím, co s nacionalisticko-komunistickým plevelem atp. Jak se mi právě diskuse k problematice dialektiky, deismu a ateismu zamlouvá (neracionálně se těším z racionálního), nemohu se zbavit dojmu, že se vyhýbáme etické reflexi v současné české státní idei, je-li vůbec nějaká.
Děkuji za vysvětlení Vašeho postupu, dekonstruktivní odhalení textových strategií však vyžaduje bezpečně prošlapaný terén z hlediska znalostí textu. Mýlím se?
S úctou Richard F. Vlasák

Richard Vlasák - Brno

Vážená paní Hájková, Úterý, 10.Března 2015, 13:36:8

máte pravdu, jako existuje negativní pedagogika, negativní filosofie nebo humanismus, můžeme mluvit o negativní teologii. Jenže na takovouto cestu, jistě záslužnou i z hlediska marxisticko-křesťanského dialogu, bych se vydal, až poté, co zjistím jakým Bůh může být - tedy pozitivní teologii.
Při vší snaze zacházet s tématem víry neutrálně, musíme dojít k bodu, kdy je nutné rozhodnout - věřím/nevěřím. Pak už pro nás není téma neutrální.
Je obrovským přínosem české reformace, že vnímá víru jako dar z milosti Boží (později na to přijde i reformace světová), dar není možné nikomu nutit. Jen svou vděčně vyjadřovat radost, a tedy myslet (sapere), jednat (agere) a mluvit (loqui) s láskou k Bohu, projevující se láskou k bližnímu (Mt 22, 37 - 40) - tedy být solí (SAL) země (Mt 5, 13; Mk 9, 13).
S úctou
Richard F. Vlasák

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 10.Března 2015, 13:55:38

Zajímavý podnět, pane Soukupe, s tím dialektickým řešením "zmrtvýchvstání Krista"! :-D Dnes už nemám čas na podrobnější odpověď, snad zítra.

Ale předběžně: dialektická metoda myšlení vede k poznání, že pravá podstata věcí je nakonec někde úplně jinde, nežli jak by se zdálo z - povrchního - protikladu.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Negativní teologie Úterý, 10.Března 2015, 13:59:30

Paní Hájková, ta "negativní teologie" není ničím novým, ta už byla v minulosti praktikována, když se totiž přišlo na to že to, co se označuje lidským pojmem "Bůh", je ve své podstatě něčím natolik neuchopitelným, že to (ho) není možno adekvátně vyjádřit naprosto žádným pozitivním pojmem. Protože každý z těchto pojmů je jenom omezený, a aplikovat ho na Boha by znamenalo fakticky omezovat Toho, který sám je absolutní, a tedy neohraničený a neomezený.

A tak se to zkoušelo opačnou cestou, právě prostřednictvím negace - vypočítat všechno to, co Bůh není. Ovšem, výsledky této změny paradigmatu nebyly asi taky příliš přesvědčivé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 10.Března 2015, 20:34:12

Negativní teologie ovšem, pane Poláčku, velice těsně souvisí s mystikou. A to už je oblast mimo rozumové poznání.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Vlasáku, Středa, 11.Března 2015, 01:02:49

máte pravdum, že debata se přesunula od původního tématu jinam, ale to už bývá osud debat. Zmínka o polaritě intrerpretačních a dekonstruktivních přístupů k textu neměla vysvětlovat můj (nebo číkoliv) konkrétní postup; byl to jen pokus nabídnout další (obecný) příklad dialektického protikladu.

Plně souhlasím s tím, že chápání víry jako daru z milosti Boží, jejž není možné nikomu nutit, je nesmírně cenné.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Paní Hájková, Středa, 11.Března 2015, 01:06:49

s tou iracionalitou máte určitě pravdu.

Mně osobně je nejbližší snaha plně kultivovat a rozvíjet racionalitu - a zároveň si ostře uvědomovat její meze. Tedy třeba Chesterton. Nebo Tomáš Akvinský ("všechno, co jsem napsal, mi připadá jako sláma"). Nebo Wittgenstein ("o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet").

Josef Poláček - Manuální pracovník

Negativní teologie a mystika Středa, 11.Března 2015, 13:58:19

Paní Hájková, tady bych poněkud protiřečil, za prvé ta "negativní teologie" je právě daleko spíše součástí filozofické části teologie, tedy té části, která se snaží Boha obsáhnout prostřednictvím pojmových kategorií a víceméně logických úvah. Do značné míry tato filozofická teologie navazuje na Aristotela a Platóna.

A stejně tak ta mystika: samozřejmě že bezprostředně je mystika něčím zcela jiným nežli holý rozum, ale ani tady to není tak zcela jednoduché, mystika v zásadě vychází z předpokladu, že Boha je možno poznat především ze sebe samotného, v podstatě právě tento přístup je ze všeho nejblíže zcela racionalistickému náhledu - jak to ostatně formuloval už zmíněný Machovec - že "víra je dialog individua se svým ideálním já". Mystik tedy vychází z toho, že Bůh je víceméně plně obsažen v něm samém, v jeho vlastním nitru - a že Boha je tedy možno nejlépe poznat vlastní introspekcí. A teprve sekundárně k tomu přistupují ty mystické praktiky, které mají ovšem svá velice přísná pravidla, a je možno je provádět jenom pod vedením zkušeného mistra, jinak by tato cesta do vlastního podvědomí vůbec nemusela dopadnout dobře.

P.S. Pane Soukupe, tu Vaši dialektickou výzvu mám stále v paměti, ale zrovna dneska jsem měl problémy s internetovým připojením, což mě stálo velmi hodně času. Takže nedá se nic dělat, ale musím odpověď odložit zase až na příště, ona je to opravdu dost nejednoduchá záležitost.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 12.Března 2015, 05:43:35

No, já o tom moc nevím, tak nemohu soudit. Informace většinou hledám v knihách nebo - když je potřebuji rychle - na internetu, např. http://cs.wikipedia.org/wiki/Apofatick%C3%A1_teologie
A tam se výslovně píše: Apofatická teologie bývá často spjata s mysticismem. I na jiných místech se to píše.
Mystika ostatně bude asi velmi široký pojem, už jenom vzhledem k tomu, že se jednotlivci od sebe velmi liší. Možná tam patří jak "poznávat" tak "pociťovat".
A možná je třeba především poznávat jiné lidi, abychom věděli, jací nejsme.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 12.Března 2015, 13:15:22

Ale ano, paní Hájková, ta apofatická teologie dozajista souvisí s tím mysticismem, to není rozpor - já jsem jenom chtěl poukázat na to, že ten mysticismus není (ve své pravé podstatě) zdaleka natolik iracionální, jak by se mohlo tradičně zdát.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika zmrtvýchvstáni Čtvrtek, 12.Března 2015, 13:49:47

Takže, pane Soukupe, konečně se dostávám k té otázce Zmrtvýchvstání Krista z hlediska dialektiky.

Položil jste celou věc v tom smyslu, jestli tedy doopravdy vstal z mrtvých, a n e b o ne - v kterémžto problému zřejmě spatřujete prubířský kámen pro dialektiku, která vznáší nárok na to, překračovat omezené možnosti logiky formální.

Ano, podle formální logiky je skutečně možná jenom jedna možnost, jedna odpověď: buďto ano, anebo ne.

Tak tomu také skutečně reálně je - totiž v bezprostřední, "přirozené" formě nazírání. Ale jak už jsem zmínil, jedním ze základních rysů dialektické metody myšlení je právě to, že překonává tento povrchní, dichotomický stav jevů, a propracovává se k hlubší podstatě celé věci.

Takže: v prvé řadě je nutno si uvědomit, že ta otázka, jestli Ježíš Kristus opravdu vstal z mrtvých, je ve skutečnosti ta n e j m é n ě důležitá!

Zkusme si představit, že tomu tak opravdu bylo. Dejme tomu, že by se z mrtvého - jak jak sama Bible svědčí, už se rozkládajícího těla - se separoval a uchoval jakýsi ryzí energeticko-duchovní substrát, který by v dostatečně adekvátní míře uchovával to, co byl Ježíš jako spirituální bytost.

A - co dál? Tento spirituálně-éterický substrát by i tak jako tak zmizel někde v jinoprostoru, nepřístupnému nikomu z lidské populace. Co by to pro nás mohlo vůbec znamenat, jaký reálný význam by mělo mít, že někde v jakémsi dejme tomu pěti- či osmirozměrném prostoru přetrvává, a na okamžik Soudného dne nehnutě čeká něco, co kdysi tady na zemi bylo Ježíšem Kristem? Jeho hypotetické "éterické" přežití by tedy bylo fakticky identické s jeho smrtí.

Daleko významnější je proto ten rozpor a protiklad, který se v rámci křesťanství zrodil právě v souvislosti s tímto momentem.

Ten jediný pro nás reálný průběh událostí byl totiž ten, že Marie z Magdaly (v českém prostoru spíše známá jako Máří Magdaléna) p r o h l á s i l a, že oživlého Ježíše spatřila - a toto její tvrzení jí někteří u v ě ř i l i, zatímco jiní nikoli.

A právě tady se nám otvírá jeden z klíčových vztahů křesťanství, který je možno skutečně považovat za podstatný - totiž vztah (a rozpor) mezi mysticismem a mezi racionalismem.

Víra jako taková žije z mystické formy svého prožívání - ale na straně druhé, jmenovitě a právě působení Ježíše Krista je ve své podstatě zcela racionální, je to projekt obnovy autentické mravnosti v mezilidských vztazích.

A teď tady dochází k velice zajímavé konstelaci: toto o sobě racionální jádro Ježíšova působení je uchováno a zachráněno - právě jenom díky onomu m y s t i c k é m u momentu, jenom díky oné vizi Marie!

A tady není ani natolik důležité, jestli Marie sama této své vizi věřila, anebo jestli ji vypustila do světa čistě účelově, právě s tím cílem Ježíšovo učení zachránit pro budoucnost.

Rozhodující je právě to, že se zde konstituuje trvalý konflikt mezi ratiem a vírou, mezi střízlivým úsudkem a mezi mystickým prožitkem. Tento konflikt se stane jedním z centrálních problémů celého příštího křesťanství - a právě proto je tento konflikt, tento rozpor možno prohlásit za vztah dialektický, ve kterém se odrážejí dvě strany jedné a téže věci.

Onen původní, pouze formálnělogický rozpor (zmrtvýchvstání: ano anebo ne?) se nám tedy při bližším přihlédnutí přetavuje v protiklad dialektický, mnohem hlubší a mnohem významnější.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Čtvrtek, 12.Března 2015, 21:21:47

děkuji! Tohle si zase budu muset aspoň do zítřka nebo do pozítřka promyslet já, než Vám odpovím. :))

K předchozí debatě toto: asi se nedá uvažovat v jednoduchých protikladech typu pozitivní teologie je rozumová; negativní teologie a mystika je emocionální. (Apod.) U velkých postav křesťanské tradice (úplně namátkou: Hildegarda z Bingen, Mistr Eckhart, Jan od Kříže...) se teologický a mystický moment prolínají a navzájem se sytí.

Mystický moment bývá přítomen i tam, kde v popředí stojí ratio (viz výše zmíněný Tomáš Akvinský), anebo třeba ve vnějším světě působící cílevědomost (viz třeba Ignác z Loyoly). Mimochodem (abych aspoň naťukl další velké téma): co byste soudil o představě, že částečným a dočasným řešením toho či onoho dílčího dialektického rozporu může být velká OSOBNOST coby "místo střetávání" protichůdných sil?



Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika a osobnost Pátek, 13.Března 2015, 13:11:13

No, pane Soukupe, já bych dokonce řekl, že je to nakonec p r á v ě a jedině lidská osobnost, která může v plném a intenzivním smyslu provést a uskutečnit to, co zde - v duchu filozofické tradice - poněkud abstraktně nazývám "dialektickou syntézou".

O to se nakonec právě jedná: abychom my sami, lidé, dokázali překonat tu "přirozenou" jednodimenzionalitu (a tedy: omezenost) našich výchozích názorů, přesvědčení a ideologií, abychom dokázali přemostit tu propast mezi různými - a protichůdnými - pohledy a náhledy, ale tedy i mezi lidmi, a nalezli cestu k našim protějškům.

Protože jestli bychom toto nedokázali, pak bychom - jako lidstvo i jako jednotlivci - byli v podstatě navěky odsouzeni k tomu, donekonečna navzájem svádět ty beraní souboje, srážení hlav s oním klasickým postojem: "Pravdu mám já a jedině já a nikdo jiný!"

Samozřejmě, nikdy nemůže dojít k tomu, aby každý jednotlivec ve své vlastní osobě, ve své vlastní mysli dokázal obsáhnout a sjednotit všechny dimenze bytí, a tedy i všechny možné náhledy, modely výkladu. Ale jde o to, dokázat překonat právě tu zmíněnou omezenost, a být přinejmenším o t e v ř e n ý m vůči těm nám cizím, našemu vlastnímu přesvědčení protiřečícím názorům a myšlenkám.

-------------------

Ještě k té dialektice a osobnosti: právě tohle je fundamentální deficit pojetí dialektiky především u Hegela: u něj se jedná v podstatě o objektivní proces, který se děje tak nějak "za zády" jednotlivých aktérů, tedy lidí. Ta nejvlastnější syntéza je u něj nakonec jenom institucionalizovaná - nejde přes samotného člověka. Dalo by se tedy říci, že to, co je pro Hegela tím nejvyšším naplněním či sebedosažením Absolutního ducha - že to má v posledku ne-humánní charakter.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dialektika křesťanství podle Hegela Pátek, 13.Března 2015, 13:21:13

Ale ještě jednou k té úloze osobnosti, konkrétně: pro Hegela byl takovouto jedinečnou "dialektickou" osobností právě Ježíš. Je nutno si uvědomit, že z čistě filozofického hlediska byl pro Hegela jaksi motorem veškerého vývoje (a veškeré dialektické syntézy) vztah mezi obecným a mezi jednotlivým. Pravdivým stavem věcí bylo pro něj jenom "konkrétní všeobecné", totiž spojení mezi obecným (tedy: "nekonečným") pojmem na straně jedné, a realitou jednotlivého na straně druhé.

A právě Ježíš podle Hegela dokázal toho - odtažitého - starozákonního boha Jahve "zlidštit", tím že ho reprezentoval, vyjádřil (a nakonec svou smrtí na kříži absolutním způsobem dosvědčil) jako živoucí osoba. Proto je pro Hegela právě křesťanství nikoli jenom jedním náboženstvím mezi mnoha, nýbrž je to náboženství exkluzivní, právě protože je výrazem této filozofické syntézy obecného a jedinečného, živoucího.

- Pro srovnání, právě z tohoto důvodu Hegel zavrhl například buddhismus: on sice uznává, že buddhističtí mniši se při svých meditacích snaží dosáhnout onoho "obecného", tím že se odpoutávají ode všech konkrétních obsahů tohoto světa jako zbytečného balastu - ale zároveň jim právě toto vytýká, že oni se jednostranně kloní jenom k tomu obecnému, ale chybí u nich ten živoucí obsah. Zkrátka, podle Hegela je ta buddhistická nirvána pouze a b s t r a k t n í všeobecno, nikoli konkrétní.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Sobota, 14.Března 2015, 00:02:47

Vaše dialektická interpretace Zmrtvýchvstání Krista se mi líbí (jinak ta otázka vlastně nevzešla ode mě, ale od pana Dospivy; nicméně to vůbec nevadí, Vaše odpověď mě velmi zajímá).

Přirozeně nemohu souhlasit s tím, že „není ani natolik důležité, jestli Marie sama této své vizi věřila, anebo jestli ji vypustila do světa čistě účelově.“ Podle křesťanského přesvědčení „nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše (nebo číkoliv) víra marná.“

Ale na druhou stranu: bližší pohled na 15. kapitolu 1. listu Korintským, z nějž tento citát pochází, ukazuje, že úvahy sv. Pavla zde nejsou úplně protikladné těm Vašim. Zmrtvýchvstání Krista je pro něj pochopitelně pravdivé. Nicméně u této pravdy nezdůrazňuje ani tak její „formální pravdivost“, ale spíš aspekt SVĚDECTVÍ („Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak... jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu“) a aspekt ETICKY-EXISTENCIÁLNÍ, nebo jak to nazvat („Nebyl-li Kristus vzkříšen, ... ještě jste ve svých hříších“).

Tzn.: není tolik důležité, že Kristus „někde žije dál“; ale to, že coby živý dále PŮSOBÍ. – Jeho působení skrze Ducha svatého (po nanebevstoupení) pak poskytuje obzvláště bohatou látku k nejrůznějším (i dialektickým) reinterpretacím křesťanství.

Zároveň ovšem platí, že pro křesťany (byť ne všech konfesí) je Kristus reálně přítomen nejen v Duchu, ale také fyzicky, v eucharistickém chlebu a vínu. Křesťanství není „čistě duchovní“.

Ještě bych podotkl, že Váš výměr Ježíšova působení („projekt obnovy autentické mravnosti v mezilidských vztazích“) mi připadá trochu zužující. Je tu i „mystická“ či „existenciální“ (nebo jak to nazvat) janovská tradice, která kýžený cíl neoznačuje jako „Boží království“ (resp. „kralování“ – tedy, řekněme, řád oné autentické mravnosti), nýbrž jako tajemný „(nový) život“. – Což sice není „něco úplně jiného“, ale přece jen „totéž, ovšem nazírané/prožívané jinak.“

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Sobota, 14.Března 2015, 00:12:34

věru nejsem znalec Hegela; nicméně přesně ten dojem "nehumánnosti", jejž zmiňujete, z jeho filozofie mám. A věru nejsem znalec filozofie obecně; nicméně personalistický přístup (včetně osobnosti coby možného "místa dialektické syntézy") je mi nejbližší.

Jinak v jisté fázi naší debaty mě začaly napadat nejrůznější citáty z POEZIE (coby dalšího způsobu vyjádření daného tématu). Zde např. moment "personalistické dialektické syntézy":
"O body swayed to music, O brightening glance,
How can we know the dancer from the dance?"
(Ó tělo houpající se při hudbě, ó rozjasňující se pohled -
jak můžeme rozlišit tanec od tanečníka?)

Za (básnicky i myšlenkově) nesmírně pozoruhodný pokus o "personalistickou dialektickou syntézu" pokládám básnickou skladbu Václava Bolemíra Nebeského Protichůdci (1844).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Bez Zmrtvýchstání to nejde? Sobota, 14.Března 2015, 12:34:1

Tak se v prvé řadě omlouvám za tu záměnu jmen. ;-)

Ale ta věta, že „nebyl-li Kristus vzkříšen, je vaše (nebo číkoliv) víra marná“ - tak tato věta sama ukazuje, jak velice pochybné může být, stavět mravní řád na (náboženské) víře. Má snad opravdu celé to jedinečné mravní poselství, které do světa přinesl Ježíš, být odvislá od toho - objektivně velmi nepravděpodobného - momentu, jestli "vstal z mrtvých"?

Zkusme si představit, co o n s á m by asi k tomu řekl: "Ó vy malověrní, marně jsem k vám léta hovořil a léta kázal, když vaše víra je tak slabá, že se v prach rozpadá s jediným zázrakem!!"

Ano, souhlasím plně s tím, že křesťanství ve svém úhrnu je (ještě) o něco více, nežli j e n o m mravní řád, že je v něm tajemné spirituálno, že je v něm "nový život" - to všechno je pravda.

Ale právě, znovu a znovu se ukazuje konec konců slabá základna každé víry, když své pozitivní obsahy váže ne tu či onu kanonizovanou (a zdogmatizovanou) představu.

Vezměme si třeba toho Ducha svatého, ve kterém k nám má promlouvat (zmrtvýchvstalý) Ježíš: a proč máme vlastně ještě takového zprostředkování vůbec zapotřebí? Neřekl nám toho snad Ježíš už za svého života dost? Není to teď snad n a š e v l a s t n í úloha, chápat intence toho, co se skrývá za pojmem "Duch svatý", a jednat v souladu s tím?

"Nebyl-li Kristus vzkříšen, jste ještě ve svých hříších" - a co takhle, prostě p ř e s t a t ty hříchy páchat?...

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Pane Poláčku, Neděle, 15.Března 2015, 00:07:1

jestli se nepletu, tak ten citát otloukl svatému Pavlovi o hlavu Nietzsche - s dost podobnou argumentací jako Vy. :) Nicméně už jeho bezprostřední kontext je přece jen spletitější (jak jsem se snažil naznačit). Nemluvě o kontextu celého 1. listu Korintským - jedné z nejvýznamnějších novozákonních knih. Je v ní například i Velepíseň lásky (13. kapitola) nebo důležitá úvaha o Boží moudrosti a bláznovstí (1. kapitola).

Ale abych Vám odpověděl: možnost nechat se oslovit Ježíšovým mravním poselstvím rozhodně není omezena na ty, kdo věří v jeho zmrtvýchvstání. Nicméně podle křesťanské antropologie člověk nedokáže jen vlastní silou "prostě přestat páchat hříchy" - potřebuje pomoc zvenčí. A tu pomoc mu může poskytnout Ježíš Kristus - právě proto, že to není dávno mrtvý učitel, nýbrž živoucí Osoba.

Nicméně máte úplnou pravdu v tom, že je velmi nešťastné, když se křesťané tolik soustředí na úpornou snahu přesvědčovat ostatní o své víře, až přehlížejí, že (a kvůli čemu) ti ostatní třeba ledaskdy Ježíše ctí, byť v jeho božství a vzkříšení nevěří.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 07:14:6

Ono asi není tak jednoduché "prostě přestat páchat hříchy" , když vlastně pojem hřích se objevil teprve s pojmem zákona, jak píše apoštol Pavel v listu Římanům (7, 7) :
„...nebýt Zákona, nebyl bych hřích poznal. Například o dychtivosti bych nevěděl, kdyby Zákon neříkal: „Nedychti!“ A dále píše: „Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech“.
Je to prostě tak, že zákon vzbuzuje v člověku nevědomou touhu po tom, aby ho přestoupil.
V Hauserových Cestách z postmodernismu jsem se dočetla, že muži s tím mají větší problém, než ženy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Nietzsche x Pavel Neděle, 15.Března 2015, 08:13:4

Mimochodem, Badiou se ve "Svatém Pavlovi" zmiňuje o tom, že Nietzsche vykládá Pavla nesprávně, že jeho učení vlastně zkreslil, a to daleko více, než jak Pavel údajně "zfalšoval" Ježíše.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zákon a hřích Neděle, 15.Března 2015, 12:26:37

Tedy, paní Hájková, řekl bych, že smysl toho Pavlova výroku je přece jenom poněkud jiný. Tady se nejedná o to, že se zákonem vzniká i touha po jeho překročení, nýbrž o to, že člověk, žijící ve své původní (animální) přirozenosti až teprve s příchodem, s postulováním Zákona (tedy nadindividuální mravní normy) vůbec získá schopnost r o z l i š o v a t mezi jednáním mravně přípustným a mravně zavrženíhodným. Až teprve s příchodem Zákona člověk pozná, co je hřích. To neznamená, že on by ten hřích nepáchal - objektivně - už předtím; ale až teprve teď ho rozpozná, a může proti němu bojovat.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 12:41:39

Ale plno věcí by člověka možná ani nenapadlo. Namátkou vzpomínám na film Obecná škola, kdy ředitel školním rozhlasem přikazuje žákům, aby v mrazivém počasí neolizovali zábradlí před školou.
Bez toho zákazu by to napadlo málokoho, ale že to bylo zakázáno, šlo jich to dělat hned několik najednou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pomocník v boji proti hříchu Neděle, 15.Března 2015, 12:41:48

No ano, pane Soukupe, tady máme - v křesťanství - v podstatě ten samý problém který se v buddhismu manifestuje jako rozpolcení do různých škol, a který je ve svém jádru vyjádřen ve známém výroku: "Potkáš-li na své (duchovní) cestě samotného Buddhu, znič ho!"

Což neznamená nic jiného nežli toto: jediná pravá cesta k Nejvyššímu je ta, kterou si člověk, každý jedinec, najde a prošlape sám. Jakmile se začneš opírat o někoho jiného - a ať je to třeba i samotný Buddha - už to není tvá vlastní cesta, už jsi si svou vlastní námahu ulehčil, a nikdy nemůžeš dojít k pravému cíli.

Oproti tomu ten umírněnější směr buddhismu tvrdí, že přece jenom je možné, aby Buddha - ve své nesmírné slitovnosti - sestoupil k obyčejným smrtelníkům, a pomohl jim na jejich cestě vzhůru.

Ke kterému z těchto dvou pojetí se přiklonit? - Já bych i tady zůstal u řešení dialektického. ;-)

Obojí totiž má svou pravdu; a obojí jenom pravdu částečnou. Jsou to dvě stránky jedné mince; a pro sebe ani jedna stránka nevytvoří minci celou.

Ta "vlastní mince" - to je v prvé řadě samotný obsah. Obsah mravní, obsah spirituální, obsah univerzálního kosmického bytí. Tohle je ten vlastní cíl, ke kterému je nutno se upnout. A jestliže tak učiníme, pak už je jen sekundárně významné, do jaké míry hledáme - výhradně - sami, a do jaké míry nám někdo pomáhá.

Přesněji řečeno: hledat pravou cestu musíme skutečně v prvé řadě my sami. Jakékoli mechanické napodobování cizích vzorů, někým jiným vyřčených příkazů a zákazů nikdy nevede k pravému poznání, ani k pravé mravnosti. Tímto způsobem je sice možno n a u č i t se dodržovat správné způsoby a memorovat správné myšlenky - ale vždycky to zůstane jenom vnějším korzetem, nikdy to nepůjde z vlastního nitra. Jak je to známo ostatně i z leckterých příkladů v rámci křesťanství - nazpaměť naučený Ježíš, mechanické zachovávání Desatera - ale pravá, živoucí mravnost, vstřícnost k člověku chybí.

Na straně druhé ale opravdu nemá smysl a ani není možno prošlapávat cestu zcela sám - to bychom se museli vrátit na samotný počátek té cesty, kterou lidstvo už prošlo ve svém vývoji; a asi moc daleko bychom takto nedospěli.

Takže, jak řečeno: žádá se opět syntéza obou protichůdných přístupů, obou protichůdných cest.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 12:45:14

Jinak - člověk ve své animální formě opravdu žádný hřích nepáchal. Páchají snad zvířata hřích, když se navzájem požírají? Zákon byl samozřejmě nutný proto, aby se člověk stal člověkem. Bez něj to nešlo. Ale rozhodně by neměl zakazovat věci, které nejsou důležité. A právě k tomu má zákon tendenci.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 15.Března 2015, 16:50:9

Mimochodem, Badiou zdůrazňuje, že Pavel byl antifilosof. Jestliže filosofie souvisí s logikou (myslím, že ta Aristotelova určitě, pane Poláčku), tak křesťanství (aspoň to původní, Pavlovo) je založeno na paradoxu (neočekávané, překvapující tvrzení, zdánlivě protismyslné a odporující běžným soudům, pokládaným za správné).
Je život spíš logický nebo spíš paradoxní? Patrně jak kdy...

Jan Dospiva - Orlová

Pane Poláčku, Neděle, 15.Března 2015, 23:19:37

tou otázkou jsem mířil za prvé k tomu, že i dialektika má své hranice, že se samozřejmě nedá dost dobře aplikovat na pravdivost tvrzení týkajícího se toho, co se událo či neudálo v tomto "hmotném světě".

A za druhé, křesťanství je v tomto skutečně "materialistické". Zvěst o tělesném vzkříšení je podstatnou součástí křesťanské víry, protože vypovídá něco důležitého o Božím charakteru a charakteru spásy - "nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele" (Jan 15,13), a to ne jen "jako", ale natvrdo, v těle. A stejně tak k přemožení smrti touto obětí nedochází jen "duchovně", jaksi "zásvětně", ale doopravdy, tedy opět v těle.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nefilozofické křesťanství? Pondělí, 16.Března 2015, 12:35:20

No ano, paní Hájková, nejen křesťanství, ale náboženství vůbec je ve své nejhlubší podstatě samozřejmě založeno nikoli na - logickém - myšlení, nýbrž na hlubokém osobním prožitku, na propojení - formuloval bych to takto - vnitřního sebebytí s jinobytím. Je to dotyk s jinou dimenzí existence, která je ale zároveň i dimenzí vlastní, niternou, nebo se s ní přinejmenším zčásti prolíná.

Na straně druhé ale náboženství má také nezbytně vždycky styčné body s filozofií - protože se zabývá jak obecně metafyzickými otázkami vzniku světa a vzniku člověka, tak i specifičtějšími záležitostmi jako je smysl a účel lidské existence.

Co se křesťanství týče, tady musíme zajít hlouběji do minulosti, do judaismu, judaismus byl dlouhou dobu skutečně především prožívané, nefilozofické náboženství - ale od 4. stol. př.n.l. do něj začaly pronikat vlivy řecké filozofie, řeckého racionalismu. Přesněji řečeno, jednalo se o vzájemné ovlivňování, Řekové dokonce přejali Boha Izraele (pod jménem Iao), někteří konvertovali k judaismu.

Ovšem, právě v této souvislosti se zároveň ukázal zásadní, a v podstatě nepřekonatelný rozdíl mezi řecko-racionalistickým, a židovsko-křesťanským pojetím Boha.

Řeckého Boha je možno poznat rozumem, díky daru rozumu jsou lidé s Bohem příbuzní, a mohou se mu svým vlastním úsilím přiblížit.

Oproti tomu Bůh židovsko-křesťanský je Bůh zjevení, je to - doslova - Zjevení z jiného světa, který je člověku, obyčejnému smrtelníku principiálně nepřístupný.

Co se pak samotného křesťanství týče, i tady se pak paralelně rozvíjejí a udržují dvě různé tradice: Bůh západní církve je více "racionální", je tedy možno se mu přibližovat prostřednictvím teologie; zatímco Bůh církve řecko-ortodoxní je daleko více Bohem mystického prožitku, kdy jakákoli racionalita je chápána spíše jenom jako přítěž.

Takže, já si zase neodpustím tu mou dialektiku ;-) : jestliže náboženská víra je jedním z pólů protikladu prožitek versus rozum, pak i v rámci víry samotné se tento dialektický protiklad znovu obnovuje, v podobě racionalističtějšího, a méně racionalistického pojímání víry respektive Boha.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Materialistické křesťanstsví? Pondělí, 16.Března 2015, 12:53:57

Tedy, pane Dospivo, musím přiznat, že už toto slovní spojení samotné "materialistické křesťanství" se mi jeví dosti překvapivým. (A takový materialista - a ateista - jako Marx by nad ním potřásal hlavou asi ještě daleko více.)

Ale budiž, na slovíčkách nesejde. No ano, samozřejmě že role Ježíše spočívá - kromě jiného - právě v tom, že původně přece jenom poněkud odtažité spiritualitě judaistického Boha vtiskl svou smrtí (obětí?) bezprostředně žitý, lidský charakter.

Ježíšova kázání jsou jedna věc; ale jeho postoj, kdy za svým učením, za svým spirituálním poselstvím zůstal stát až do posledního okamžiku, až do kruté smrti, to celé jeho působení ze sféry (pouhých) slov přenáší do zcela jiné oblasti, nechá ho stát se činem, skutkem. Je to právě toto převzetí absolutní odpovědnosti, které zde jako mezní existenciální vykřičník zůstává navěky vryto do duše všech křesťanů; a dost možná, ne jenom těch.

Čin, osobní postoj je svým způsobem opravdu více nežli jakákoli slova; připomeňme si třeba Jana Husa, kdo dnes zná ještě opravdu dopodrobna, co on svého času kázal? - Ale každý ví, že dal svůj život za pravdu.

Na straně druhé by ale bylo stejně tak omylné - a bylo by hrubým znevážením působení Ježíše - kdyby se celý jeho odkaz zkrátil právě jenom na moment jeho smrti, na ono prázdné uctívání "Ježíši!", a přitom se zapomnělo na vlastní obsahy jeho učení.

Takže, i tady máme zase co dělat s podvojným momentem, kdy na jedné straně stojí Čin a na straně druhé Slovo - a není nijak jednoduché, obojí zachovat ve vyvážené jednotě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 16.Března 2015, 12:54:17

On to Badiou vyjadřuje teorií čtyř diskursů, které náležejí čtyřem figurám, pane Poláčku. Je to zhruba takhle:

Filosof - řecký diskurs (moudrost, logika, kosmický řád)
Prorok - židovský diskurs (znamení, zázraky, výjimečný národ)
Apoštol - křesťanský diskurs ( rozštěpený subjekt hlásající převratnou událost)
Pak je ještě čtvrtá figura (Mystik), ale ta je vlastně sklouznutím zpátky k židovskému diskursu.
Změnit svět může podle Badioua pouze figura apoštola.

Dan_ix-10_2

Daniel Soukup - Praha 7

Nápodoba Pondělí, 16.Března 2015, 23:41:56

Pane Poláčku, určitě máte pravdu, že protiklad mezi "hledáním vlastní cesty" a "napodobováním vzorů" je velmi významný.

Křesťanská tradice zná pojem "imitatio Christi"; ovšem zdůrazňuje se přesně to, co uvádíte Vy - že nemá jít jen o vnějškovou nápodobu.

Napodobovat/následovat Krista můžeme proto, že je (také) jedním z nás a jde (také) stejnou cestou. Poznámku pana Dospivy, že křesťanství je "materialistické", bych bez váhání podepsal také.

Na druhou stranu: rada zachovat se v té či oné situaci "jako Ježíš" není nutně vždy rada dobrá. O Ježíšově všedním životě toho víme příliš málo, než abychom si dokázali jeho způsob jednání v té či oné situaci PŘEDSTAVIT.

Tady nám (přinejmenším v katolické a pravoslavné tradici) přichází na pomoc příběhy SVĚTCŮ. Když se vyprávějí špatně, tak jsou si všichni světci podobní jako vejce vejce (jaksi cukrkandlově zbožňoučtí). Ale když se vyprávějí dobře, tak máme před sebou ohromující paletu možností, jak ve všech možných společenských a kulturních podmínkách "napodobovat Krista". Výběrem, mísením a vlastním dotvořením si každý může najít svou jedinečnou osobní "barvu" v pestré duze křesťanství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Března 2015, 04:03:22

Souhlasím, že napodobovat někoho není to pravé. Imitatores servorum pecus.
Vzpomínám si na scénu z filmu Karate Kid, jak žák (už si nepamatuji jméno postavy) říká mistrovi: „Dělám všechno, jak to chcete vy.“ A mistr na to odpoví: „Ano, já vím. Jednou budeš dělat všechno, jak chceš ty!“

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtyři diskursy? Úterý, 17.Března 2015, 14:04:44

No, paní Hájková, to rozčlenění na čtyři diskursy je zajímavé, a od jeho autora bezpochyby dobře promyšlené a vyargumentované; ale nebyl by to Poláček, aby i tady neměl nějaká svá "proti". ;-)

V prvé řadě: nejsem sice dopodrobna seznáme s tím, jak Badiou konkrétně odůvodňuje tu svou - podle všeho spásnou - figuru apoštola, ale apriori se mi to jeví příliš jednoduchým schématem, že by ze všech těch zmíněných, respektive ze všech vůbec možných "diskursů" bylo možno vypíchnout jenom jeden jediný, exkluzivní, který v sobě obsáhne veškerou pravdu a veškerý potenciál, na úkor všech druhých.

A ten "rozštěpený subjekt" onoho apoštola: je otázkou, jestli by tento dokázal světu přinést něco více, nežli právě jenom zvěstování své vlastní niterné rozštěpenosti. Zřejmě se jedná o to, že tento subjekt je rozštěpen na svou uchycenost v tom, čemu Lacan říká "symbolický řád", čili ve strukturách vnějšího (zmechanizovaného a odcizeného) světa - a na vlastní, spíše tušené nežli aktuálně žité nezrušitelné jádro své subjektivity, čili své humánní pravdivosti.

Samo o sobě je to dost srozumitelné schéma, které se táhne jako červená nit celým neomarxistickým diskursem; základní problém se tu ale zdá být v tom, kde nalézt základnu pro obnovení onoho subjektu, čili oné autentické životnosti.

Tím spíše, když z těch diskurzů, které by mohly přinést zásadní obrat, je zřejmě vyloučen či přinejmenším vytěsněn diskurs filozofický. Je otázka, čím pak nahradit to bohatství ducha právě v tomto "diskursu" obsaženého.

Ale už s tím "prorockým diskursem" to není ani zdaleka tak jednoduché, abychom ho mohli redukovat jenom na ta zmíněná "znamení, zázraky a výjimečný národ".

Ono totiž už u těch židovských proroků se začalo rodit něco, co pak - ve svém dalším vývoji - vytvářelo základní jádro celé naší civilizace. To nebyla opravdu jenom nějaká "znamení", ta byla jenom ten vnějškový spektákl, ale ti proroci už tehdy počínali slyšet s k u t e č n ý hlas Boží, to jest, začínali slyšet a chápat, že Bůh po člověku něco chce.

Uvědomme si, že právě tohle byl radikální obrat v roli náboženství: do té doby (pohanská) náboženství od svých věřících nepožadovala v podstatě nic jiného, nežli aby své bohy uctívali a přinášeli jim oběti. Nic víc. A teď se tu najednou objevuje nějaké nové božstvo, které svému věřícímu ukládá zcela novou povinnost: b u ď něčím! Nestačí tvá víra a tvá úcta ke mně; tu nejvyšší úctu mi projevíš tím, že se budeš chovat tak, jak to vyžadují mé zákony pravého jednání.

Dalo by se říci: z víceméně stále ještě předcivilizačních, přírodních poměrů se tu vynořuje zcela nový moment, který se jako trvalá substance udržuje jak tím "diskursem" judaistickým, tak i (řecko-)filozofickým, tak křesťansko-apoštolským. Touto trvalou substancí je jakýsi "lepší svět" - to jest takový, který se pozdvihuje z pouze přírodně-animální danosti - který nachází v člověku svého budovatele; a stejně tak je to sám člověk, který v odpovědnosti vůči tomuto projektu "lepšího světa" nachází svůj existenční smysl a cíl.

A já bych z té komunity platných aktérů diskursu nastávající proměny nevylučoval ani toho "Mystika" - ani ten novodobý mysticismus totiž nelze jen tak bez rozdílu hodit do jednoho (odpadního) koše, je v něm samozřejmě spousta falešných světel a svádivých bludiček, ale ve svém pravém jádru je to výraz snahy o navázání b e z p r o s t ř e d n í h o, bezdistančního kontaktu právě s tím "lepším světem", o kterém tu byla řeč.

Takže, daleko spíše nežli spoléhat se na jeden jediný "diskurs", který - víceméně svévolně - označíme za exkluzivní a privilegovaný, daleko smysluplnějším by se jevilo všechny ty dosavadní diskursy spojit, syntetizovat (ano, jsme tady zase u té dialektiky!) v jeden jediný proud, který ve své komplexitě a šíři jediný může mít dostatečný potenciál k tomu, převrátit všechny stávající poměry a pořádky tohoto světa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Úterý, 17.Března 2015, 16:52:53

jistěže je to umělé schéma, ale o čem jiném jsou vědy, zvlášť ty společenské, než o utváření schémat, do nichž potom skutečnost nacpeme? Badiouovi se prostě líbilo, aby ty diskursy byly čtyři (přičemž jeden z nich je vlastně ne-diskurs), tak jsou čtyři. Podobně jako jsou čtyři ty systémy, v mém nedávném článku, z nichž jeden ještě zatím ještě neexistuje, takže je to ne-systém (to jsem vymyslela já :-)).
Hlavní rozdíl mezi prorokem a apoštolem v Badiouově pojetí je ten, že izraelští proroci byli něčím mimořádným, obraceli se především (nebo výhradně) k židovskému národu jako k vyvolenému národu a že mu sdělovali vůli Hospodinovu prorockými slovy. Zatímco apoštol, jímž Badiou myslí především Pavla, se obrací úplně ke všem, nejen k vyvolenému národu, žije vcelku obyčejný život a zakládá si na tom (také pracuje) a používá více méně obyčejných slov ke sdělování svých myšlenek.
V žádném případě nezvěstuje svou niternou rozštěpenost, ani sám sebe, ale slovo boží. Jeho rozštěpenost spočívá v tom, že je jakoby jednou nohou v tomto světě a druhou nohou v jiném světě (o kterém ale nemluví). Nebo chcete-li jednou nohou v symbolickém řádu a druhou v reálnu. Nic privilegovaného na něm není.
(Řecký) filosof svět pouze vykládá, neplánuje ho změnit (to věděl už Marx), protože v něm vládne kosmický řád, jemuž se lidé musí podřídit.
(Židovský) prorok se obrací jen k božímu lidu, ostatní lidé ho většinou nezajímají. Dělá zázraky na znamení svého poslání. Boží hlas Badiou jako ateista pochopitelně neuznává (ačkoliv kdo ví!).
Mystik nemůže svět změnit, protože je s tím božím hlasem uzavřen sám v sobě, neobrací se k nikomu. Jakmile se začne obracet k lidem, stane se z něj apoštol. A nebo taky prorok. Ale nevím, jak by dnes nějaký prorok pochodil. Asi by mu stejně nikdo nevěřil, že je prorok.
Tak nějak jsem to pochopila.
Samozřejmě, že se to dá všechno zkritizovat a vyvrátit, ale to se dá udělat skoro se vším. Takže buď berete tyhle čtyři diskursy nebo ne, to už je vaše věc. Přemlouvat vás nebudu :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Března 2015, 17:49:18

Aby té teorie bylo víc, tak mě ještě napadlo, že ten rozštěpený subjekt by mohl být třeba něco podobného jako dialogický subjekt (u Machovce) – obě ty části, z nichž každá se nachází jakoby v jiném čase, spolu vedou vzájemný dialog.
A ty časy jsou následující: čas běžný (chronologický) a čas mimoběžný neboli čas mesiánský či mesianistický.
„Mesianistický čas je ten, který vzniká jako jakási časová smyčka, v níž se spojuje přítomný čas a budoucí konec času, a proto je to čas, který nikdy není plně přítomný. Tento čas běží paralelně vedle času chronologického, avšak působí na něj a mění jeho charakter: jsou v něm mezery či otvory, „jimiž vstupuje Mesiáš,“ jak to popisuje Walter Benjamin. (Více o tom na http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=450&Itemid=28)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Března 2015, 19:46:3

Já se omlouvám, že to všechno vykládám tak nepořádně a narychlo. Musela bych tomu jinak věnovat ještě daleko více času, ačkoliv nevím, jestli to někoho zajímá.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Duchovní přelom osvícenství Středa, 18.Března 2015, 11:59:18

"Jestli to někoho zajímá" - nemohu soudit za ostatní, ale podle mého názoru právě v té poslední fázi celá diskuse nabyla na té pravé aktuální významovosti, tady se totiž skutečně začíná jednat o to co je vlastně vůbec (náš) světa a náš postoj k němu a naše případné povinnosti k němu.

Já bych napřed dokončil - či spíše dále rozvinul - svou myšlenku z minula, že právě s příchodem těch starozákonních proroků tady nastupuje v lidských dějinách zcela nový moment, který se pak - v různých formách a podobách - udržuje po celý následný vývoj evropské civilizace, to je právě to vědomí "lepšího světa", a uvědomění si odpovědnosti člověka za uskutečnění či neuskutečnění tohoto světa "lepšího nežli právě jsoucího".

Tady je totiž zapotřebí doplnit jedno zásadní omezení: tato povědomost o oné "pravdivé substanci bytí" a o onom "lepším světě" se udržovala v celé evropské tradici - ale až jenom do příchodu osvícenství, novodobého racionalismu a občanského liberalismu, s tím vším totiž definitivně p a d á právě ta primární odpovědnost člověka za ten lepší svět, tento lepší svět totiž mohl být uskutečněn jenom tím způsobem že každý člověk sám pro něj něco vykoná, že pro něj něco obětuje, že pro něj překoná svou původní nedostatečnost a přinejmenším latentní špatnost.

Doba postosvícenská sice také chce nějaký "lepší svět" - ale tento svět už nemá být lepší v nějakém principiálním, absolutním, nadindividuálním smyslu, nýbrž má být prakticky jenom p o h o d l n ě j š í m pro jednotlivce. Krátce řečeno, tento nový svět nemá být lepší po spirituální, nýbrž už jenom po ryze materiální stránce. Člověk už není povinen nic ze svého pohodlí obětovat pro vybudování lepšího světa; naopak, všechno je zaměřeno jenom na maximalizaci osobního pohodlí jednotlivce.

Právě tohle je ten zásadní zvrat, který s sebou přinesla "moderní", postosvícenská doba. Euroamerická civilizace odvrhla dosavadní židovsko-křesťansko-antický princip odpovědnosti člověka vůči vyšším principům bytí, a na jeho místo postavila holý utilitarismus zaměřený na hedonistický prožitek jednotlivce.

A zásadní otázkou je, jestli se nějakým způsobem může podařit tento trend nové doby zase zvrátit, a nějakým způsobem nově rehabilitovat a obnovit to vědomí, ten cit pro to, že jsou tu věci, které přesahují omezený horizont jednotlivce.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Filozof nemění svět? Středa, 18.Března 2015, 12:16:45

Že by ten (řecký) filozof "svět jenom vykládal, ale neplánoval ho změnit"? - Takhle jednoznačně a jednoduše se to také říci nedá, řeckému filozofovi by samozřejmě vůbec na mysl nepřišlo chtít měnit tu pravou s u b s t a n c i bytí, ten prapůvodní, harmonický kosmický řád - ale to naprosto neznamená, že by příklon k tomu kosmickému řádu bytí nemusel implikovat požadavek (a třeba i velmi radikální) změny řádu p o z e m s k é h o, když se zjistí jeho diskrepance právě k onomu řádu kosmickému. - Připomeňme si, že třeba takový Platón se zcela závažně ujal úkolu takový "ideální" stát podle onoho kosmického pravzoru vytvořit, to byl počin v podstatě revoluční, a také s touto svou revolucí naprosto ztroskotal.

A ostatně bych tvrdil, že Marx sám z této anticko-křesťanské tradice příklonu ke "kosmickému řádu" nevybočoval zdaleka tak radikálně, jak by se napohled mohlo zdát, vždyť celá ta jeho revoluce nakonec nemá za cíl nic jiného, nežli vytvoření všeobecně harmonické společnosti, a takový cíl je možno vytyčit jenom a jedině tehdy, když už předem předpokládáme, že takováto možnost je tady dána o b j e k t i v n ě, že je už tedy předem - jako reálná základna - obsažena v hlubších rovinách lidské existence.

Tím svým známým výrokem "filozofové doposud svět jenom vykládali, ale jde o to ho změnit" se Marx obracel především proti Hegelovi, a i tady spíše hlavně proti jeho konzervativnímu výkladu, on totiž i ten Hegel měl svého času docela revoluční impuls, musíme si připomenout že své dílo psal v době kdy se teprve vybojovával boj mezi řádem feudálním a mezi novodobým řádem občansky svobodné společnosti, Hegel se tu jednoznačně postavil na stranu svobody, z minulých časů zachoval v podstatě jenom ten institut panovníka, a to i v jenom naprosto minimalistické formě (v podstatě jenom s takovou reprezentativní funkcí, jakou má v současné době třeba anglická královna).

Takže, ještě jednou: on ten příklon k tomu (křesťansko-antickému) "kosmickému řádu" může být za určitých okolností také docela revoluční, a je to dokonce mým pevným přesvědčením, že příští - zásadní - společenská změna musí být doprovázena právě renesancí těchto klasických principů a hodnot.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vyvolený národ? Středa, 18.Března 2015, 12:30:34

A ještě k té "vyvolenosti": tenhle výraz velice snadno svádí k falešným výkladům, jako by izraelský národ byl něčím "lepším" než všechny ostatní, ale jde o to že on od svého Boha v prvé řadě dostal určitý ú k o l, tedy byly mu uloženy určité p o v i n n o s t i, právě on se měl stát nositelem příchodu nové ideje na svět.

A jestli toto poselství bylo omezeno jenom na něj, to není také tak úplně jednoduchá záležitost, na straně jedné je samotnými Židy jejich bůh Jahve pociťován striktně jako jejich exkluzivní, jenom jim vlastní bůh; ale na straně druhé jsou i zmínky ve Starém Zákoně, z nichž by se mohlo nechat soudit, že například při jejich pobytu v Egyptě byl tento bůh příslušný nejen pro samotné Izraelity, nýbrž i pro Egypťany.

Faktem je, že reálné rozšíření Ježíšova poselství (a tedy i jeho judaistického fundamentu) do okolního světa doslova probojoval až apoštol Pavel, a to proti silnému odporu tehdejší židovsko-křesťanské komunity. Svým způsobem to byla ale z nouze ctnost: uvnitř židovského národa zůstávali křesťané nadále pouze izolovanou sektou, a bez tohoto otevření se světu a jiným národům by celé křesťanství zmizelo víceméně beze stopy v propadlišti dějin.

Dalo by se říci, že jestliže Marie z Magdaly svou vizí "zmrtvýchvstalého Krista" zachránila křesťanství před klinickou smrtí, pak Pavel ho svým zuniverzálněním zachránil před smrtí dějinnou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mystika a revoluce Středa, 18.Března 2015, 12:38:52

A ještě k tomu mystikovi, že ten je "s božím hlasem uzavřen sám v sobě" - no ano, jenže nakonec k a ž d ý z n á s je s celým svým životním horizontem uzavřen sám v sobě, celý jsoucí svět je nám zprostředkován naším vlastním niterným světem, tady jsou zakódovány naše vize, naše sny, naše touhy, naše představy o dobru a zlu (a třeba i o nutnosti revoluce). ;-)

A nedá se nic dělat, ale je tomu tak: i komunistická revoluce mohla v takové míře uchvátit masy, jenom díky tomu že i ona měla do nemalé míry "mystický" charakter: totiž svým vizionářstvím definitivního vítězství absolutního Dobra nad Zlem.

Ten mysticismus v jedinci, v hlubinách našeho podvědomí, ten opravdu neradno podceňovat či ignorovat; daleko spíše naopak, je zapotřebí ho aktivně uchopit, a smířit či spojit ho s racionálním pojímáním světa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Jaký je vlastně ten kosmos? Středa, 18.Března 2015, 12:45:44

Revoluce znamená v kosmickém řádu návrat po oběžné dráze k tomu, kde už jsme jednou byli. Takže vlastně žádná změna. V současné době zasáhla změna spíš podobu samotného kosmu. V našem dnešním vidění světa možná hraje jeho změněný obraz taky význačnou roli. My v něm dnes žádnou harmonii nevidíme. Tam, kde naši dávní předkové viděli kosmický řád, vidíme my jen velký třesk, trpaslíky a černé díry.
Takže harmonii je třeba hledat úplně jinde.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka nápodoby Středa, 18.Března 2015, 12:48:16

Ta scéna z toho "Karate Kid" je opravdu vynikající, tady je vyřčeno opravdu víceméně všechno.

Ovšem, paní Hájková, obávám se že přece jenom v poněkud jiném smyslu. Totiž, jestliže mistr říká svému žákovi: "Jednou budeš všechno dělat, jak to chceš ty" - tak tady je nutno vidět, že ten moment či stav, kdy onen (nyní už nikoli pouhý žák) je schopen a oprávněn jednat sám ze sebe, tak to je podmíněno právě tím, že n a p ř e d napodoboval svého mistra.

Napřed tedy musí být uveden do světa už osvědčených hodnot a způsobů jednání - a teprve p o t é, když si je všechny dokonale osvojil, vnitřně s nimi srostl, tak teprve poté může být natolik vyspělý, aby mohl jednat ze svého vlastního popudu, ze svého vlastního nitra, a přitom si být jist, že jedná správně.

Svobodu tedy nelze chápat tak, že je to dělat to, co já sám považuji za vhodné, bez ohledu na všechno ostatní; pravá svoboda stojí právě na tomto "napodobování", to jest na naprostém ztotožnění se pravým řádem věcí.

"Svoboda je poznaná nutnost", řekl by k tomu Marx.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Podstata univerza Středa, 18.Března 2015, 13:04:18

A vidíte, paní Hájková - a zrovna tady bych si troufal tvrdit naprostý opak. A to je také jeden moment, kdy budu ve své recenzi kritizovat Hausera, respektive celou tu falangu post- a neomarxistů. Protože oni ztratili právě ten prapůvodní vztah k bytí, a tuto ztrátu se marně snaží nahradit nějakými ultrakomplikovanými ontologicko-psychoanlytickými konstrukty.

"Jak je to podivné, že vůbec něco existuje" - tuto napohled prostou větu německého filozofa Wittgensteina je nutno si vyloženě nechat vychutnat na jazyku, aby člověk v plné míře pocítil až závan hrůzy z její nekonečné existenciální propasti.

Ano, je tomu skutečně tak: nejpřirozenějším stavem bytí je vlastně - naprosté nebytí! Nicota, nic, neexistence, absolutní prázdno - to všechno je vlastně "normální" stav, všechno co se z tohoto základního stavu nějakým způsobem vymyká, co vůbec d o k á ž e nějakým způsobem existovat, to je vlastně zcela extrémní stav, a křesťanství má opravdu velice dobrý důvod k tomu, hovořit v této souvislosti o "zázraku Stvoření".

Připomeňme si, že náš současný vesmír vznikl - ne snad z Ničeho, v absolutním smyslu, nýbrž z toho stavu, kterému už staří Řekové říkali "chaos", a který se v řeči moderní fyziky nazývá "fluktuace". Zkrátka, ne že by neexistovalo naprosto nic - ale všechno co vzniklo vzápětí okamžitě zaniklo, nemělo to schopnost trvalé, materiální existence. A budiž jasně řečeno: veškerá moderní fyzika nedokáže žádným způsobem poznat nebo popsat, c o se to tehdy (v okamžiku před Velkým třeskem) vlastně stalo, že se z tohoto "fluktuovaného chaosu" zrodil jsoucí svět.

Jisté je jedno: právě k tomu chaosu musel přistoupit nějaký nový, dodatečný moment či impuls, který teprve vůbec umožnil existenci reálného vesmíru. Tento prapůvodní impuls je u Aristotela "prvotní hybatel", v náboženství je to "božský akt Stvoření"; v neutrální terminologii vědeckého věku si to můžeme nazvat jako "univerzální kód bytí".

To všechno nakonec ale označuje jediné: je tu něco, co dokázalo z nicoty Chaosu vytvořit jsoucí svět - a co dokázalo tento svět, tento vesmír udržet jako trvale jsoucí, tedy ve své nejhlubší podstatě symetrický, harmonický.

A chtěl bych tvrdit, že tato původní symetrie či harmonie univerza nachází svůj výraz i v našem vlastním, lidském pocit a citu pro harmonii - a po naší touze, této harmonie dosáhnout.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

K poznané nutnosti Středa, 18.Března 2015, 13:06:3

Vcelku souhlasím. Jen se nesmí dělat nutnost z něčeho, co nutné není.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Příběhy světců jako zdroj pozitivní nápodoby Středa, 18.Března 2015, 13:10:51

Pane Soukupe, musím přiznat že z těch "příběhů světců" je mi známo velmi málo, než abych se k tomu mohl blíže vyjádřit, či posoudit, co z toho by mě samotného dokázalo niterně oslovit.

V každém případě je nepochybné: ano, i velké myšlenky se k nám dostávají především prostřednictvím konkrétních, živoucích lidí, či jejich činů. Nedá se nic dělat, ale život je život, a i ta nejvyšší, ale abstraktní idea sotva dokáže někoho skutečně inspirovat. Nakonec za vším musí stát nějaký konkrétní lidský příběh, lidský čin.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 19.Března 2015, 10:01:9

Máte jistě pravdu, že komunismus měl v sobě značnou dávku mystiky, pane Poláčku. Ovšem měl ji zejména v době, kdy komunisté hodně strádali. Když se dostali k moci, tak veškerou mystiku ztratili (i když možná jak kteří).
Myslím si totiž, že mystika souvisí s onou vášní jako bytostnou sílou člověka, kterému se něčeho nedostává (bavili jsme se o tom spolu pod článkem "Je demokracie odepsaná?")
Mystika totiž vzniká zejména z utrpení – fyzického i psychického.
Je sice možné, že mystika vzniká i u člověka, který se má v podstatě dobře a nic mu nechybí. To můžu těžko posoudit. Pokud ano, pak je to ovšem jiná mystika a rozhodně není revoluční. Pokud se člověk zaměřuje sám na sebe, nemá sílu změnit svět. Zůstává v imaginárnu, jak by řekl Žižek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Března 2015, 02:18:45

Není mystika třeba úryvek z básně o Rose Luxemburgové ve vězení, kterou napsal J. Wolker (i když možná nebyl přímo komunista)?

"Hle, hvězda - jitřenka a z jejich pěti hran
světlo se line jak krev z pěti Kristových ran,
má prsa jsou pole na jaře osetá,
tvým světlem úrodným dej, ať vše rozkvétá
a vše se rozklíčí a prudce roste dál,
ať praskne kámen stěn, železo, kriminál..."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mystika ontologická a mystika mystická Pátek, 20.Března 2015, 13:32:20

No ano, v té Wolkerově básni by určitý mystický akcent skutečně bylo možno bez velké námahy identifikovat. ;-)

Ale když už tu tak hovoříme o vztahu mystiky a komunismu, tak mě napadá, že poslední záchvěv tohoto spojení bylo možno zažít za doby Pražského jara roku 1968, v té době všeobecné euforie z obrodného procesu.

Tehdy se ještě jednou obnovil původní impuls komunistické ideje, kdy se ještě jednou na chvíli zazdálo, že (obrozený a demokratizovaný) komunismus dokáže vyřešit všechny zásadní otázky světa i samotného člověka.

Mně z té doby v paměti utkvěl jeden vtip, vlastně karikatura v novinách či Dikobrazu, nějaká typická česká hospodyňka, ruce plné nákupních tašek, mudruje: "Tak teď ještě musím nakoupit mléko a vystát frontu na maso, pak zaběhnout do čistírny, připravit oběd, vymýt podlahu, dohlédnout na děti, zajet na návštěvu k tchýni... - Ale co, však on Dubček to taky nemá lehký!"

Dalo by se říci, v podstatě tuctový vtip. Jenže mně se zdá, že zrovna on - a možná lépe a trefněji nežli suchopárné studie - vystihuje přesně tu atmosféru, která v té době vládla. Do obrodného procesu (a do jeho čelných představitelů osobně) se tehdy vkládaly naděje a touhy, které sahaly daleko za hranice reality. To byl právě ten mystický moment, kdy se reálno prolínalo s nadreálném, a nikdo v tom - tehdy - neviděl žádný zásadní problém.

----------------------------------------------

Všeobecně k tomu mystičnu: já bych rozlišoval dvě jeho momenty či funkce, které jsou ovšem nerozlučně propletené.

Ten jeden moment je v podstatě ontologická mystika, a ten druhý - dalo by se říci - "mystická mystika".

Ta ontologická mystika je sama o sobě zcela legitimní: je to toužení člověka po tom, aby jeho vezdejší (a namnoze velmi všední) život měl své ukotvení v nějakém nadčasovém, významově a hodnotově plnějším fundamentu - totiž v samotném bytí.

To samotné "bytí" nám ovšem nikdy není přístupné přímo, projevuje se jenom jako určitá "skrytá moc", kterou je tedy možno si představit v podstatě jenom prostřednictvím nějakých vizionářských, čili mystických představ. My se cítíme - v tomto mystickém prožitku - spjati s mocí tohoto (božského, dějinného) bytí, a cítíme se být nositeli jeho skrytých intencí.

Ta "mystická mystika" ovšem touží po tom, být na ono bytí napojena přímo, ve zcela bezprostředním prožitku. Ona ho nechce chápat jako něco vzdáleného, co jenom zprostředkovaně vytváří celkový rámec našeho vlastního jednání na tomto světě, tato mystika chce každý jednotlivý projev vezdejšího bytí chápat a prožívat jako přímý akt oné tajuplné moci skrytého bytí. Výsledkem této touhy je ovšem něco, co by bylo možno nazvat "krátkým spojením", čili kraťasem. Jakmile se odstraní ta daleká a složitá cesta zprostředkování, jakmile se všední a profánní chce chápat jako bezprostřední výraz onoho Skrytého a Vzdáleného - pak zde v plné míře dochází přímo k explozi oné "mystické mystiky", kdy veškerý racionalismus jde stranou, a i pohnutí lístku na stromě může být vykládáno jako osobní znamení tajuplných sil skrytého bytí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 20.Března 2015, 14:14:56

Snažím se pochopit, jak to myslíte, i když je to těžké. To s hospodyní a Dubčekem ovšem nemělo nic společného s komunistickou mystikou. Tenkrát (v 68. to byla podle mého názoru spíš horizontální společenská mystika (něco jako "my všichni v této společnosti teď máme jednotný cíl"). Komunistická mystika ovšem není ani to druhé (pohnutí lístku). Má daleko blíž spíš k onomu propojení s koncem času.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mýtus osmašedesátého a devětaosmdesátého Sobota, 21.Března 2015, 12:57:15

K těm problémům s pochopením: no ano, nějakým způsobem - racionálně - líčit či pojímat mystiku je vždycky problém, tady se naprosto rozcházejí předmět a metoda.

K tomu osmašedesátému a té "horizontální mystice": ano, byla to skutečně taková atmosféra pociťované národní jednoty, spojení stejným cílem. Jenže, ten cíl tehdy skutečně ještě b y l komunismus, i když demokratizovaný. To je právě ten zcela zásadní rozdíl k roku 1989, ty převratové doby měly sice samozřejmě také svou emocionálně nabitou atmosféru, a také pro krátkou chvíli byl vytvořen pocit národní jednoty (celý národ proti "těm nahoře") - a někteří pamětníci dokonce tvrdili, že ta atmosféra je skutečně ta samá jako za časů Pražského jara.

Ačkoli jsem ty listopadové události už sám neprožíval jako bezprostřední účastník, přesto bych právě v tomto zásadně odporoval: je možné, že čistě pocitově to mnozí prožívali dosti podobně, ale ve své podstatě se jednalo o něco zcela jiného.

V osmašedesátém zde pořád byla přítomna ona vůdčí komunistická idea, v podobě oné do jisté míry mystické představy, že "společným dílem vytvoříme ráj na zemi". Zatímco v devětaosmdesátém, tam se jednalo nakonec už jenom o pouhou destrukci, ačkoli se jednalo o akt osvobodivý, přece to byl ve své podstatě jenom akt negativní, vymizel z něj zcela moment toho společného tvoření lepšího světa.

Samozřejmě, v oné převratové euforii zde také po určitou dobu žil mýtus jakéhosi "demokratického ráje" - tedy představa, že postačí zavést svobodné volby a politické strany, a že už jenom s tím přijde říše "volnosti, rovnosti a bratrství". Nicméně, tato iluze národní jednoty vyprchala značně rychle (navenek se manifestovala rozpadem Občanského fóra); a za druhé tvrdím, že i v tomto demokratickém mýtu byl stále ještě přítomen i mýtus komunistický. O tom jsme nedávno mluvili v jiné diskusi: ještě na konci roku osmdesátého devátého si jenom tři procenta populace přála návrat kapitalismu! Jinak řečeno, jestli ne přímo komunismus, tak přinejmenším socialismus tehdy lidé považovali stále ještě za víceméně samozřejmost, věřili tomu že je možno propojit ideály socialismu s principy občanské (buržoazní) svobody. Spolu s tím, jak se s restaurací kapitalismu rozplynuly iluze o možnosti zachování socialismu, se rozplynul i ten mýtus o opravdu lepším světě. Zavládl střízlivý pragmatismus, každý hledí aby se na trhu práce a kapitálu uplatnil sám co nejúspěšněji, nějaký "lepší svět" vytvořený společným dílem se jeví být jenom utopickou iluzí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 21.Března 2015, 13:32:8

Ne, pane Poláčku. Komunismus v šedesátých letech určitě nebyl. A to, co lidi tehdy v tom 68. roce spojovalo, nebyla komunistická idea. Aspoň ne u většiny, i když ráj si možná mnozí z nich opravdu představovali. Skuteční komunisté naopak žádnými naivními utopisty, kteří čekají ráj, nikdy nebyli.
Myslím si, že o tom vím více než vy, ale nechci už se o tom rozepisovat, neboť co je pryč, je pryč.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.