Hus a náš boj

Na Husa se samozřejmě můžeme dívat z pohledu angažovaného křesťanství, jak to ukázal Zdeněk Bárta ve svém sloupku, ale co může Hus říci angažovaným ateistům?

S „velikány historie“ je ta potíž, že jejich postavy často vypadaly jako zkameněliny sloužící za podnož chatrnému sebevědomí. Witold Gombrowicz v eseji Ksicht a tvář to píše tak: „K čertu s génii: – Co mi je po Mickiewiczovi? Vy živí jste pro mne důležitější než Mickiewicz. Ani já ani nikdo jiný nebude posuzovat polský národ podle Mickiewicze nebo Chopina, ale podle toho, co se tu… děje a co se tu hovoří… vy s dětinskou naivitou máváte těmito Poláky před nosem znuděné ciziny jenom proto, abyste si posilnili chabý pocit vlastní ceny a přidali si na významu.“

U nás je to jinak. V posledních dvaceti letech se tyto postavy vytratily z veřejného prostoru a zmiňují se snad jenom při nějakém výročí. Když byla soutěž o největšího Čecha, vyšlo najevo, že o Karlovi IV., Husovi, Žižkovi nevznikl ani jeden film. A nenatočil se ani o Karlu Čapkovi. Při soutěži se většinou pouštěly ukázky z filmů z minulého režimu, protože jinde nebylo kde brát.

Pikantní je, že k Čapkovi měl minulý režim sice rozporný vztah a v padesátých letech byl více méně na indexu, ale film o něm natočil, kdežto v polistopadovém režimu se žádný film neobjevil. To vypovídá o charakteru obou režimů. Ten minulý cítil potřebu neustále se vypořádávat se zásadními historickými nebo uměleckými postavami (začlenit je/ vyčlenit), kdežto v tom současném se celé téma stalo okrajovým nebo vůbec zmizelo.

Snad je to proto, že na rozdíl od Polska se náš postkomunismus odpojil od národních dějin (odkazů na jejich kulturní, politické, myšlenkové linie) a stal se zvláštním způsobem ahistorickým. Klausova tlustá čára se netýká jenom minulého režimu, ale vůbec celé české historie. To ale znamená, že polistopadový režim nakonec odkazuje pouze sám k sobě a může velmi snadno ztratit legitimitu, pokud ji už neztratil.

Hlasy českých liberálů volající po tom, abychom se zbavili „nacionalismu“ a národních mýtů, jdou špatným směrem. Snaží se pohřbít to, co ve veřejném prostoru je dávno pohřbené, nepočítáme-li čistě účelové odvolávky na husitství nebo „národní identitu“ z úst jistých českých politiků. U nás je to naopak než v Polsku. Problémem je, jak vymazat tlustou čáru a rozhodující postavy a hnutí české historie vrátit na scénu. Jakým způsobem dnes oživit Husa, husitství, Žižku, Chelčického, Havlíčka, Masaryka, když žijeme v prostoru, který je ze sebe vyloučil a učinil z nich svého druhu mimozemšťany?

Nejde samozřejmě o to vytvořit nějakou novou národní mytologii, nýbrž z minulých postav udělat to, čemu Nietzsche říkal monumentální druh historie. Ti, kdo za něco bojují, „potřebují vzory, učitele a utěšitele,“ které mezi svými současníky těžko najdou. Kvůli síle a energii je nutné oživit minulé postavy. Ty jsou jakýmsi jiskřivým pozadím podněcujícím k tomu, aby i dnešní lidé sebrali odvahu a pustili se do boje. A jako bojující to nevzdali příliš rychle. Když za svou věcí s takovou energií šel Hus a ostatní, proč bychom nemohli i my?

V dnes vládnoucím liberalismu se skrývá jedna léčka. Lidem našeptává, že jsou svobodní a racionální a nepotřebují vzory. Poradí si sami. Kdyby měli nějaké vzory, tak už je to manipulace a nesvoboda. Jenže výsledkem je pravý opak silného, svobodného jedince. Z liberalistické kúry vycházejí jedinci bez vlastní vůle, odvahy, pouhé stíny. Pak stačí málo, a přimknou se k nějakému východisku. Rozmach různých opiátů a drog všeho druhu se dá chápat i tak, že je to daň za to, že liberalistické individuum odmítá vzory jako formu autoritářství. Drogy jako liberalistická náhražka historických vzorů.

Mnozí si nyní začínají uvědomovat, že v dané politické a sociální situaci nezbývá než bojovat: vykřesávat občanské iniciativy, reformovat odbory, strany, zakládat nové… Historické postavy jako Hus jsou v naší situaci důležité. Ukazují, že bojovat se má i tehdy, když nesvítí žádná naděje. A zrovna tehdy!

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Bravo ! Pátek, 9.Července 2010, 08:54:24

Příkladů ad personam se také najde dost. Podiven nám například dokazuje, že za hříchy naše a našich otců může zrůdnost národního obrození. (Petr Pithart!) To se mnoha lidem líbí. Raději je snad ani nebudu vyjmenovávat. Není to osobitá česká varianta Popperovy koncepce „Bídy historicismu“?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

dodatek - Martin Hekrdla 27. října 2009: Sobota, 10.Července 2010, 04:52:13

...
Mezi válkami záhy platil 28. říjen za „měšťáckou operetu“, kterou orientovaný našinec nikdy „nebaštil“. Dnes mnozí Čechové tvrdí, že oni žádnými klíči nezvonili. A že tudíž v tomhle Augiášově chlévě „nejedou“.

Připouštím, že každá epocha a každý režim se vyznačují rubem, jenž občas pohltí všechno. Že se vždycky nějak utvoří binární dvojice „my a oni“. Že zpětné zrcátko schválně zakrývá výhled přes čelní sklo; po celou první republiku se vykládaly vtipy o habsburské monarchii, Dvacet let po únoru 1948 (a dalších dvacet po dubnu 1969) dojímali nás žebračenkami kapitalismu. Už dvacet let nám přehrávají komunistické hrůzy.
Také vím, že oči takto vzad švidrající mají ochránit nějaký aktuální hnůj.

Jenže: kdo v říjnu nestrhl rakouského orla z policejního ředitelství, kdo v květnu nenaládoval pušku a nešel na pomoc rozhlasu, kdo v únoru netřímal rudý prapor (a v březnu už nebyl disident) a kdo ani těmi klíči nezazvonil (nebo se za to stydí), za jakých okolností hodlá v budoucnu cokoli učinit?

Takovou demobilizaci lidské svobody – lidského pokusu a omylu, pokusu a katastrofy, pokusu a pravdy – režimy milují. Proto snad kladou věnce k poctě svých vlastních revolucí. Aby je každoročně pohřbily.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.