Sociolog Daniel Prokop ve své podnětné úvaze nad tím, proč české prezidentské volby skončily tak, jak skončily, plasticky přibližuje fenomén „sociální bubliny“: prostředí, v němž se lidé utvrzují o svých názorech, včetně přesvědčení, že jsou to názory společensky dominantní. Význam sociálních bublin samozřejmě zásadně posílily sociální sítě, zejména Facebook, jejichž algoritmy právě takový obraz o světě v lidech umocňují.

Nejedná se ovšem o fenomén omezený na příznivce extrémních stran, jak se často soudí. Nijak zvláště vůči němu imunní není ani liberální část společnosti.

Pěkně se to vyjevilo v reakcích na včerejší krach jednání mezi ANO a ČSSD. Znovu a znovu opakovaná teze, že nám Andrej Babiš „ukázal“, oč mu ve skutečnosti jde, a to vládnout sám, je produktem myšlení liberální bubliny.

Nic nového se totiž neukázalo, protože Andrej Babiš o nic jiného, než vládnout sám, neusiloval od samého počátku. Nic nového jsme se o něm tedy nedověděli ani my, ani — což je mnohem podstatnější — jeho vlastní voliči.

1.Babiše krach jednání s ČSSD u jeho stoupenců nepoškodí

Teze, že Babiš nyní ukázal své pravé ledví, když odmítl legitimní požadavky ČSSD, vychází z perspektivy, která není příznivcům Babiše vlastní. Lze naopak předpokládat, že jejich podstatná většina při jednáních mezi ČSSD a Babišem od počátku pohlížela s krajní nedůvěrou na sociální demokraty.

Právě ČSSD přece utrpěla ve volbách debakl a jednání o vstupu do vlády bylo v očích Babišových příznivců, ale i širší veřejnosti, bráno jako snaha nacpat se do ministerských funkcí za jakoukoli cenu. Tak jsme o tom nakonec soustavně psali i my v Deníku Referendum.

Je tedy také pravděpodobné, že Babišovi příznivci v rozhodné většině dnes přijmou jeho interpretaci, podle níž za krachem jednání stojí přemrštěné požadavky sociálních demokratů, „Hamáčkova neukojitelná touha po vnitru“. Protože z takovéto perspektivy nahlíželi jednání od samého počátku.

Stejně tak z druhé strany Babišovi protivníci by se neměli tvářit, že krachem jednání o sobě politická divize Agrofertu řekla něco nového. Je opravdu velmi povrchním pozorovatelem veřejného dění, kdo dosud nepochopil, že Babišovým reálným záměrem je kontrolovat exekutivní moc, poněvadž chce z podstatných složek státu učinit součást svého podnikání. Ba co víc k takovémuto svému záměru bez valného a promyšleného odporu společnosti zatím pohodlně směřuje.

2.Skončila jednání, která vůbec neměla začít

V daném světle je jasné, že ČSSD do jednání o vládě vůbec neměla vstupovat, protože její výsledek ve volbách ji prostě v demokratických poměrech žádný mandát k vládnutí nedává. ČSSD ve vládě byla, koaliční soužití s Babišem vůbec nezvládla, a voliči ji proto od voleb vyprovodili s jasným vzkazem, že si ji tam už nepřejí.

Že tedy vůbec byla ochotna uvažovat o novém vládním angažmá, stvrzovalo velmi nepříznivý obrázek, podle nějž jsou dnešní sociální demokraté za pár žvanců od mocenského stolu ochotni obětovat cokoli ze svých zásad. Všechny řeči o „oběti v zájmu státu“ a „prosazení programových priorit“ jsou zcela liché, protože všichni vědí, že Babiš slíbí cokoli, ale dodrží jen to, co bude muset, a že nikdy neučiní nic, co by ohrožovalo podstatu jeho politického zájmu, jímž je proměňovat některé klíčové složky státu v součást svého byznysu, jak jsme se Zuzanou Vlasatou doložili v knize Žlutý baron.

Babiš není přijatelnou součástí demokratického politického provozu a jakákoli jednání s ním musí tedy směřovat k cíli jeho politické účinkování zásadně omezit, anebo pokud možno ukončit. Jenomže složky ČSSD, které si to uvědomují, a to i na základě své vlastní minulé vládní zkušenosti, se jednání s ním neúčastnily. Na ČSSD při jednáních tak byl opravdu žalostný pohled, působila dílem jako nástroj Zemanových zájmů, dílem jako soubor postav lačnících po funkcích, bez vlastní hrdosti a paměti.

ČSSD už tím, že s Babišem usedla k jednacímu stolu, navíc poškodila zdejší demokratickou kulturu, poněvadž vůbec připustila, aby se trestně stíhaná osoba, opírající se ve Sněmovně o rasisty a popírače holocaustu, pro ni stala možným partnerem k vládnutí. To není ničím omluvitelné: minimálně tyto dva body — neúčast trestně stíhaných osob u jednání o vládě a izolace Okamurovy SPD — měly být nepřekročitelnou podmínkou, aby k jednacímu stolu s Babišovými lidmi vůbec usedla.