Sociolog Daniel Prokop ve své podnětné úvaze nad tím, proč české prezidentské volby skončily tak, jak skončily, plasticky přibližuje fenomén „sociální bubliny“: prostředí, v němž se lidé utvrzují o svých názorech, včetně přesvědčení, že jsou to názory společensky dominantní. Význam sociálních bublin samozřejmě zásadně posílily sociální sítě, zejména Facebook, jejichž algoritmy právě takový obraz o světě v lidech umocňují.

Nejedná se ovšem o fenomén omezený na příznivce extrémních stran, jak se často soudí. Nijak zvláště vůči němu imunní není ani liberální část společnosti.

Pěkně se to vyjevilo v reakcích na včerejší krach jednání mezi ANO a ČSSD. Znovu a znovu opakovaná teze, že nám Andrej Babiš „ukázal“, oč mu ve skutečnosti jde, a to vládnout sám, je produktem myšlení liberální bubliny.

Nic nového se totiž neukázalo, protože Andrej Babiš o nic jiného, než vládnout sám, neusiloval od samého počátku. Nic nového jsme se o něm tedy nedověděli ani my, ani — což je mnohem podstatnější — jeho vlastní voliči.

1.Babiše krach jednání s ČSSD u jeho stoupenců nepoškodí

Teze, že Babiš nyní ukázal své pravé ledví, když odmítl legitimní požadavky ČSSD, vychází z perspektivy, která není příznivcům Babiše vlastní. Lze naopak předpokládat, že jejich podstatná většina při jednáních mezi ČSSD a Babišem od počátku pohlížela s krajní nedůvěrou na sociální demokraty.

Právě ČSSD přece utrpěla ve volbách debakl a jednání o vstupu do vlády bylo v očích Babišových příznivců, ale i širší veřejnosti, bráno jako snaha nacpat se do ministerských funkcí za jakoukoli cenu. Tak jsme o tom nakonec soustavně psali i my v Deníku Referendum.

Je tedy také pravděpodobné, že Babišovi příznivci v rozhodné většině dnes přijmou jeho interpretaci, podle níž za krachem jednání stojí přemrštěné požadavky sociálních demokratů, „Hamáčkova neukojitelná touha po vnitru“. Protože z takovéto perspektivy nahlíželi jednání od samého počátku.

Stejně tak z druhé strany Babišovi protivníci by se neměli tvářit, že krachem jednání o sobě politická divize Agrofertu řekla něco nového. Je opravdu velmi povrchním pozorovatelem veřejného dění, kdo dosud nepochopil, že Babišovým reálným záměrem je kontrolovat exekutivní moc, poněvadž chce z podstatných složek státu učinit součást svého podnikání. Ba co víc k takovémuto svému záměru bez valného a promyšleného odporu společnosti zatím pohodlně směřuje.

2.Skončila jednání, která vůbec neměla začít

V daném světle je jasné, že ČSSD do jednání o vládě vůbec neměla vstupovat, protože její výsledek ve volbách ji prostě v demokratických poměrech žádný mandát k vládnutí nedává. ČSSD ve vládě byla, koaliční soužití s Babišem vůbec nezvládla, a voliči ji proto od voleb vyprovodili s jasným vzkazem, že si ji tam už nepřejí.

Že tedy vůbec byla ochotna uvažovat o novém vládním angažmá, stvrzovalo velmi nepříznivý obrázek, podle nějž jsou dnešní sociální demokraté za pár žvanců od mocenského stolu ochotni obětovat cokoli ze svých zásad. Všechny řeči o „oběti v zájmu státu“ a „prosazení programových priorit“ jsou zcela liché, protože všichni vědí, že Babiš slíbí cokoli, ale dodrží jen to, co bude muset, a že nikdy neučiní nic, co by ohrožovalo podstatu jeho politického zájmu, jímž je proměňovat některé klíčové složky státu v součást svého byznysu, jak jsme se Zuzanou Vlasatou doložili v knize Žlutý baron.

Babiš není přijatelnou součástí demokratického politického provozu a jakákoli jednání s ním musí tedy směřovat k cíli jeho politické účinkování zásadně omezit, anebo pokud možno ukončit. Jenomže složky ČSSD, které si to uvědomují, a to i na základě své vlastní minulé vládní zkušenosti, se jednání s ním neúčastnily. Na ČSSD při jednáních tak byl opravdu žalostný pohled, působila dílem jako nástroj Zemanových zájmů, dílem jako soubor postav lačnících po funkcích, bez vlastní hrdosti a paměti.

ČSSD už tím, že s Babišem usedla k jednacímu stolu, navíc poškodila zdejší demokratickou kulturu, poněvadž vůbec připustila, aby se trestně stíhaná osoba, opírající se ve Sněmovně o rasisty a popírače holocaustu, pro ni stala možným partnerem k vládnutí. To není ničím omluvitelné: minimálně tyto dva body — neúčast trestně stíhaných osob u jednání o vládě a izolace Okamurovy SPD — měly být nepřekročitelnou podmínkou, aby k jednacímu stolu s Babišovými lidmi vůbec usedla.

Sociální demokracie má totiž být tím, kdo stanovuje etalon politické kultury, stranou střežící demokracii přísněji nežli pravice. A z více důvodů jsme přesvědčeni, že teprve až se to znovu stane, bude mít šanci vrátit se na politické výsluní.

3.Babiš získal čas, který neměl dostat: hrozí předčasné volby

Andrej Babiš ve skutečnosti díky jednáním získal další čas, který vůbec neměl dostat. Jeho vláda operuje v režimu bez důvěry, s mandátem od prezidenta, nikoli od Sněmovny, za hranou ústavnosti, ale přitom provádí rázné exekutivní kroky v zájmu vlastníkova podnikání, jako by se nechumelilo.

Díky jednáním s ČSSD získal další dva měsíce, po které mohl předstírat, že směřuje k vládě s legitimní sněmovní většinou. Byla to hrubá chyba, protože Babišovi najednou dává do ruky novou silnou kartu: možnost konání předčasných sněmovních voleb společně s volbami komunálními letos na podzim.

Babišova strana je finančně suverénně nejsilnější. Má také zdaleka nejsilnější propagandistickou mašinérii. Navíc má výhodu v tom, že kontroluje kompletní exekutivu.

Pomalu — tak, aby mu nepřerostl zatím jalový odpor veřejnosti přes hlavu — stupňuje tlak na veřejnoprávní média i na policii. Do mediálních rad může v klidu pozvolna doplňovat své lidi a o tom, jaké manévry probíhají — kromě viditelného tlaku na GIBS — za kulisami v jeho snaze ovládnout bezpečnostní složky, se můžeme jen dohadovat. Jisti si můžeme být jen tím, že nelení.

Vzhledem k pokřivenosti zdejšího volebního systému, který zásadně zvýhodňuje vítěze, nelze vůbec vyloučit, že zisk jen o dvě procenta vyšší by Babiše posunul po případných předčasných volbách do pozice nepřemožitelného hegemona. Navíc je třeba brát v potaz, že tři strany tu vloni skončily mezi pěti a šesti procenty. A kdyby jen jedna z nich propadla, jeho mandát by byl už dnes ještě silnější.

Navíc by tu byl faktor psychologický: pokud by posílil, jeho nástup k moci by se jevil jako neodvratitelný. Je možné, že by mu stačili ke spojenectví už jen komunisté. A jak už dnes vidíme: s nimi by se patrně bez větších obtíží domluvil.

Demokratický tábor jednáním sociálních demokratů s Babišem naopak drahocenný čas ztratil. Silnou strategii k demokraticky konformnímu řešení se tu navíc zatím nikdo ani nepokusil rozvinout. Dnešní volání Petra Fialy po tom, aby byl pokusem o sestavní vlády pověřen někdo jiný, je stejně tak správné jako nedostatečné. Je třeba dělat i chtít mnohem víc.

4.Konec jednání je výsledkem tlaku členů ČSSD, ne rozvahy vedení

Důvodem k mnohem razantnějšímu postupu proti Babišovu a Zemanovu neústavnímu režimu je i to, že obrat v pozici vedení ČSSD je mnohem méně motivován přesvědčením vedení Jana Hamáčka, že se do vlády jít nemá, nežli jeho obavou z narůstajícího hněvu vlastní členské základny před sobotním pokračováním sjezdu. Není vůbec vyloučeno, že pokud odpor proti vládě nedostane rychle mnohem silnější dynamiku, příští týden, kdy už bude po sjezdu, najednou „zasáhne prezident“, „zázračně vyjedná s ANO ústupky“ a „na poslední chvíli přece jen vládu zachrání“.

Nakonec Andrej Babiš má v ČSSD nemalou falangu svých přívrženců. Bohuslav Sobotka ještě jako předseda nemilosrdně glosoval lavírování Jiřího Zimoly s tím, že si „chodí pro pokyny na Hrad a do Agrofertu, jenom nevíme, kam víc“.

Uvědomme si, že Babišova pravá ruka Jaroslav Faltýnek byl dlouho jedním z typicky zkorumpovaných okresních bossů v ČSSD — v  Prostějově. Lokální kmotrou v ČSSD stejně tak byla Babišova později v nemilost upadlá spojenkyně Radana Kleslová.

Babiš má zkrátka v ČSSD dost svých lidí a přistoupit na „kompromis“, kdy se jeden z jemu loajálních lidí stane ministrem vnitra, by bylo trikem přesně z jeho arzenálu. Nepochybujme o tom, že s Jiřím Zimolou a Hradem by něco takového klidně mohl domluvit.

Že přitom jednání takto náhle skončila dva dny před sjezdem, není žádná náhoda, protože odpor proti vstupu do vlády formulovaný členskou základnu i funkcionáři nabýval čím dál radikálnější podoby. Dokonce se začaly ozývat hlasy volající po nové volbě předsedy.

Členové v ČSSD si totiž vesměs uvědomují, že z účasti ve vládě by sice profitovalo pár funkcionářů v nejužším vedení, ale za koalici by zaplatila vysokou cenu celá strana výsledkem v podzimních volbách. Proto je mimochodem proti vstupu do vlády prakticky jako jeden muž celý senátní klub, jehož polovina členů letos obhajuje své mandáty.

Přitom problémy ČSSD jsou hluboké, strukturální, narůstaly dlouhodobě a není možné je řešit bez ochoty k radikálním řezům a bolestivým vnitřním konfliktům. Bafuňáři a prospěcháři zatím nepochopili a nepřijali, že už jim odzvonilo.

Není tedy ani pravděpodobné, že ze sjezdu vzejde vedení schopné situaci ČSSD systematicky řešit. Zatím totiž strana nemá ani správnou analýzu příčin svých problémů, což se ostatně ležérní ochotou jednat s Babišem potvrdilo.

Z takového důvodu není ani vyloučen posjezdový obrat po „zázračném Zemanově zásahu“. Jan Hamáček a někteří lidé kolem něj se už opravdu viděli ministry. Žádoucí by proto bylo, aby už sjezd rovnou rozhodl o definitivním odchodu do opozice.

Pokud se to nestane a věci by se měly nakonec vyvinout tak, že o případném vstupu do vlády by rozhodovalo vnitrostranické referendum, byla by to kalamita hned z celé řady důvodů. ČSSD by platila dalším dílem své hodnověrnosti, Babiš by dostal další čas.

A výsledek vnitrostranického referenda by vůbec nebyl jistý, tedy přinejmenším oficiální verdikt o něm. O vnitřních poměrech v ČSSD totiž snad vůbec nejvýmluvněji vypovídá, jak se ze všech stran linou obavy z manipulací při hlasování ve vnitrostranickém referendu.

5.Je třeba vyjít do ulic: co požadovat

Právě proto je žádoucí, aby politická veřejnost a sněmovní opozice začala vystupovat proti Babišově vládě mnohem radikálněji než dosud. Začnou-li se bouřit ulice s jasně formulovanými požadavky a strategií, jakékoli zbytky chuti předáků sociální demokracie přece jen se obsadit do nedůstojné role fíkového listu nejspíše opadnou.

Otázkou, jak postupovat při krajně nepříznivém rozložení sněmovních sil, jsme se tu už zabývali. Požadavky ulice by ve vzniklé situaci měly být podle našeho soudu tři:

1. Po Sněmovně chtít odvolání rasisty Tomia Okamury z pozice jejího místopředsedy a také odvolání všech činovníků jeho strany ze všech vedoucích pozic ve Sněmovně. Izolace SPD je žádoucí sama o sobě s ohledem na zdejší politickou kulturu. Ale je i takticky výhodná, protože na tomto požadavku lze budovat širokou občanskou alianci zleva doprava. A Babiše by takový manévr zbavil jeho účelově využívané sněmovní většiny.
2. Po Babišovi chtít úplné moratorium na jakékoli personální změny, protože jeho vláda nepůsobí s demokratickou legitimitou, jelikož ta nevzniká pověřením prezidentem, nýbrž až s vyslovením důvěry Sněmovnou.
3. Po Zemanovi chtít bezodkladné udělení druhého pověření sestavovat vládu, a to někomu, kdo není trestně stíhán.

A nastává také kritický čas pro pravicový blok, čtveřici demokratických stran: právě teď by se měly smluvit na strategii, s jakou budou vůči Babišovi postupovat. Aritmetika je jasná: bez jeho politické divize zkrátka není sestavení sněmovní většiny možné.

Cílem by tedy mělo být dosáhnout vlády ODS, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a ANO, v níž budou mít první čtyři strany premiéra a osm dalších ministrů, zatímco ANO bude mít osm ministrů, přičemž žádným z nich nebude nikdo trestně stíhaný. Součástí koaliční smlouvy by měl být i závazek podání návrhu na rozpuštění SPD: to je v kompetenci vlády a důvody k tomu jsou zjevné.

Babišovi je zapotřebí podat nabídku tak, aby na ni mohl přistoupit, a současně aby se bál, že pokud na ni nepřistoupí, důsledky pro něj budou po budoucím vítězství demokratického bloku fatální. Je to otázka vyjednávačského umu pravicových politiků.

Organizátoři občanských protestů zdola a sněmovní reprezentace by v tomto měli postupovat ve shodě. Je třeba zcela překročit umělé hranice mezi stranickou a občanskou politikou, naučit se pracovat společně, účelně doplňovat tlak ulice s parlamentním působením při vědomí, že jednak je to takto v demokracii normální a jednak tu o tak mnoho jako dnes už dlouho nešlo. Předsudky vůči politickým stranám, šířené i liberály, jsou jednou z příčin dnešního stavu.

Tři zbývající sněmovní strany, ČSSD, Piráti i KSČM by takovýto postup měly podporovat, anebo k němu alespoň přistupovat s porozuměním. Takové uspořádání by totiž všem třem dávalo možnost k účinné opoziční práci s vlivem a možnostmi vlastního rozvoje.

Od první chvíle po volbách chováme přesvědčení, že takováto vláda, ač by nám byla ideologicky na hony vzdálena a trpěla by spoustou otřesných neduhů, skýtá dnes nejpříznivější východisko pro českou demokracii. Samozřejmě se nemusí podařit jí dosáhnout, ale pokusit se o to smysl rozhodně má. Už proto, že i v případě nezdaru to dá mnohem silnější základnu pro další vzdor.