Chci přispět X

Hamáček v jednání s Babišem nemá žádnou strategii. Jde opravdu jen o křesla?

Bezradnost tesilových komunistických funkcionářů z období pozdní normalizace není nepodobná bezradnosti, která po volbách zachvátila moderněji oblečené politiky sociální demokracie. I oni pomalu ztrácejí soudnost a začínají být k smíchu.

Jg_dr_profil

Jan Gruber

31.03.2018 07:50

Sociální demokracie netuší, jak vybřednout z krize, v níž se po volebním debaklu nachází. Léty prověřená hesla nefungují, někdejší voliči utekli za sliby oplývajícím oligarchou, Lidový dům chřadne a členské základně nezbývá než brblat – práci po ní ostatně dlouhé roky nikdo z ústředí nechtěl.

Bezprostředně po volbách sociální demokracie zavelela k odchodu do opozice. Vládnutí – byť relativně úspěšné – ji zmohlo. Ať se snaží jiní. Ze stranické centrály znělo, že si strana potřebuje v opozici léčit rány a sbírat síly pro další zápasy.

Po pěti měsících je všechno jinak. Novopečený předseda Hamáček se nyní domnívá, že otřesenou stranu zachrání a zašlou slávu jí navrátí urychleným výsadkem do ministerských křesel. Sociální demokracie prý nemá na výběr. S patnácti poslanci ve Sněmovně mnoho nezvládne a nebude na ni přes všechny ostatní partaje vidět.

Ano-c_ssd-bMěsíce před tím, než byl Babiš vydán k trestnímu stíhání kvůli kauze Čapí hnízdo, vyzvala Sněmovna – i hlasy poslanců ČSSD – premiéra Sobotku, aby Babiše odvolal z vlády, pokud nevyvrátí podezření z daňových úniků. Dnes ČSSD naopak horlivě usiluje o to, aby ji stejný Babiš vzal do party. Koláž Jan Gruber, DR

Přestože v politice platí, že koaliční partner je horší než úhlavní nepřítel, vedení sociální demokracie se rozhodlo, že to s Andrejem Babišem znovu skoulí, v naději, že strana z vládní spolupráce vyjde lépe než posledně. Těžko říct, kde se podobné myšlenkové pochody berou.

Všichni, kdo se politikou byť jen okrajově zabývají, si při sledování úporného snažení oranžových vetřít se do Strakovky klepou na čelo. Vědí totiž, že nebyla-li schopna sociální demokracie Babiše přehrát, když ještě měla sílu, tím méně může uspět dnes.

Vstup do vlády lze obhajovat vzletnými frázemi o ochraně státu a demokracie, kterého by se v opačném případě chopili spolu s Babišem komunisté a Okamurovi rasisté. Jenže pravda je taková, že sociální demokracie si nemůže být jistá dne ani hodiny, kdy si ve Sněmovně již existující koalice politického hnutí ANO, SPD a KSČM začne dělat, co se jí jen zamane.

Na dlouhých jednáních řádně vysezené programové prohlášení je sice pěkná věc, ale nakonec jde jen o kus papíru. Což ostatně Babiš v minulém volebním období soustavně dosvědčoval. Přitom si Hamáček nemůže být jistý ani loajalitou svého prvního místopředsedy Zimoly, který mnohokrát prokázal, že je loajální spíše Pražskému hradu, možná i Agrofertu, ale rozhodně ne Lidovému domu.

Starosti by si ale Hamáček neměl dělat jen s nepříznivým rozložením sil ve straně a ve Sněmovně. Ve vládě tomu nebude jinak. Babiš a jeho věrní obdařeni většinou křesel snadno shodí ze stolu vše, co jim zkříží byznysové zájmy.

Oranžoví navíc svou účastí v kabinetu veřejnosti řeknou, že je zcela v pořádku, aby státu šéfoval člověk, který má na krku trestní stíhání. Krást se sice nemá, ale když člověk za přivření očí dostane na oplátku pěknou odměnu, lze dobré mravy hodit za hlavu. Právní řád ostatně nezakazuje, aby vláda v případě potřeby zasedala třeba na Borech. Ve všem špatném se s Babišem svezou, všechny případné úspěchy budou Babišovy.

Hamáčkovo a Zimolovo veskrze trapné lopocení posledních dnů, během kterého každým dnem ztrácejí zbytky důvěryhodnosti, není možné obhajovat. Přesto lze podle hesla – „kdo chce kam, pomozme mu tam“ – dát sociální demokracii jednu radu. Pozbyla-li soudnosti a upřímně věří, že ji jakožto Babišově béčku bude líp, musí rozrušit dosavadní jednotu sněmovní hlasovací mašiny. Jedině tak má šanci získat alespoň elementární manévrovací prostor.

Nebylo by proto od věci, aby si Hamáček na další ze schůzek vymínil, že nepřekročitelnou – ale skutečně nepřekročitelnou – podmínkou dalšího jednání o případné vládní spolupráci je vypoklonkování Okamury a všech jeho xenofobních nohsledů z funkcí, které dnes ve Sněmovně drží. Je ostatně smutným svědectvím o úpadku zdejší politické kultury, že partička popíračů holocaustu, která z hlouposti nenávidí všechno cizí a jiné, vůbec nějaké posty v Parlamentu získala.

To by se totiž ani v divokých devadesátých letech nestalo. Miroslav Sládek může svému ideovému následovníkovi leda tiše závidět. Bez akce proti Okamurovým rasistům sociální demokracie vzbudí dojem, že jí ani spolupráce s nimi na Babišovi nevadí, ale hlavně se zbaví jediného nástroje, kterým si může vytvořit aspoň jakýs takýs prostor pro prosazování vlastní politiky. Pokud to neudělá, ničím nevyvrátí podezření, že jde opravdu čistě o křesla.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.