Známé anarchistické pořekadlo praví, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zrušili. Letošní komunální — ale i senátní — volby toho změní dost, aniž by přitom ovšem vstupovaly s anarchistickou moudrostí do sporu. Jak je to možné? Hlavní událost letošních komunálních voleb je totiž známa dávno předem, volby budou jen předělem, který ji stvrdí: jedná se o pád ODS do bezvýznamnosti.

ODS se nehroutí pod tíhou nečekaných volebních debaklů. Pozbývá vliv kvůli ideové zpustlosti a ztrátě kontaktu s realitou. V tom se její konec podobá konci éry komunismu. Když přišly v roce 1990 svobodné volby, nikdo o prohře komunistů nepochyboval: jejich ideje ztratily poutavost, staly se okrajovou manýrou bez možnosti přímo ovlivňovat směřování společnosti, jakkoli se tím podnes tu a tam straší.

Úpadek ODS znamená definitivní konec éry polistopadové transformace. Skončila, nepodařila se, ale v tom, co stvořila, žijeme. Pád ODS je jedním z nejvýmluvnějších příznaků českého transformačního nezdaru.

Vážnými chybami Václava Havla a dalších vůdců listopadové revoluce se Václavu Klausovi podařilo obsadit ODS do role vítěze listopadové revoluce. To nebylo korektní, předlistopadové Československo disponovalo mimořádně podnětným opozičním prostředím, které jistě mělo na to, aby udrželo stranu trvale silnější než KSČ, působící v duchu původního ideálu listopadové revoluce.

Leč chyby se staly, vzniklo vakuum a Klaus je nadšeně obsadil. Pokud by polistopadová transformace uspěla, byl by dnes Klaus široce ctěným „otcem vlasti“ a ODS páteří českého politického uspořádání. Fakta jsou však taková, že nám, kteří jsme Klause tepali v době, kdy se to nenosilo, je ho dnes až líto. Původně jeho ODS už není jeho. A leží v prachu.

Nebyl to náhodný děj. Pád ODS jen ve vypouklé, zkarikované podobě kopíroval vzestup a pád nadějí spojovaných s globalizovaným kapitalismem. Ideologií ODS byl neoliberalismus, tu a tam doplňovaný nacionálně-konzervativními prvky. Krach ODS odráží úplný krach její ideologie ve světovém měřítku. Ačkoli se to někdy jeví jinak, český rybníček není vůči světovým trendům imunní.

Pakliže chce někdo namítnout, že je to jinak, že ODS padla, protože přespříliš vykrádala veřejné rozpočty a s jinou motivací než urvat podíl na kořisti do ní už snad v posledních patnácti letech kromě Petra Fialy nikdo nevstoupil, budeme vřele souhlasit: jenomže právě na takto popsané povaze ODS se jen zvláště výrazně obnažuje pravá podstata fungování globálního kapitalismu: světa vlků z Wall Street.

Jediný idealista, který do ODS vstoupil v posledních patnácti letech. Foto ODS

ČSSD v existenčním ohrožení

Česká společnost, dnes, sáhodlouhých pětadvacet let po pádu komunistického režimu, není v dobré kondici. Příčin je mnoho, ale jednou z nich jistě je to, že se v obnovené české demokracii pořádně nepodařilo zavést vědomí normality politické soutěže.

Kromě fatálně selhávajících médií, za to hlavní odpovědnost nese druhá z výrazných, a převážně bohužel temných, postav českého polistopadového vývoje: Miloš Zeman. Monstrózní zrada vlastních voličů, kterou byl vznik opoziční smlouvy v roce 1998, vnesla do české politiky ponětí o tom, že ani nejvážnější sliby před volbami, není vždy nutné po nich dodržet, a také o tom, že i s nejprincipiálnějším ideovým protivníkem lze po volbách uzavřít ryze účelové spojenectví.

Touhle prašivinou se samozřejmě — jakpak by to mohlo být jinak — velmi rychle nakazila i komunální politika. Z programového hlediska absurdní a pro pěstování demokratické politické kultury zhoubné koalice mezi ODS a ČSSD se začaly množit jako houby po dešti. Prakticky každá taková koalice přitom byla exemplárním podvodem na voličích.

ODS už byla v tu dobu již prakticky ztracena, její vývoj po rozkolu s Unií svobody byl zřejmě nevyhnutný. Obětí vzájemných spojení se tedy prakticky vždy stávala Česká strana sociálně demokratická. Strana tradice nepoměrně delší, s ideou mnohem nosnější: vznikla proto, aby demokratickou cestou chránila práva slabších, prapůvodně zejména dělníků, proti zvůli silnějších.

Koalice s ODS mohly tedy v úvahu připadat pouze ze dvou důvodů: za prvé: Zeman otevřel Pandořinu skříňku bezzásadové účelovosti, a za druhé: v situaci, kdy obě strany představovaly v celostátním měřítku dva póly základního soupeření dvou aspirací české společnosti: výkonnosti a spravedlnosti, na místní úrovni jejich aliance prakticky vždy přinášela většinu.

To bylo svůdné, slibovalo to totiž dlouhodobou stabilitu, někdy ještě vyztuženou do národně-frontovní nerozbornosti o KDU-ČSL. Stačilo jen se tak nějak „šikovně“ dohodnout.

Kvůli tomu v posledních patnácti letech do ČSSD začali ve velkém vstupovat lidé bez ideové motivace; a také bez pochybností o tom, že tudy vede cesta ke vlivu či k osobnímu prospěchu. Nadto mnozí z těch, kteří původně vstupovali s motivací idealistickou, se uvnitř prostě zkazili: nechali si namluvit, že bezzásadová účelovost je podstatou politiky.

Je tak dnes v České straně sociálně demokratické zcela běžné, že kandidátky ve velkých městech se sestavují prakticky bez vědomí a bez účasti členské základny, že o programu pro komunální volby se vágně a bez vážného zaujetí pro realitu diskutuje až po té, co už jsou kandidátky hotové, že strana se na veřejnosti prezentuje hesly, které s ideály evropské ani tradiční české sociální demokracie nemají pranic společného.

ODS zkrachovala z prostého důvodu: lidé přestali věřit tomu, že reprezentuje ideál české pravice. Ten vágně řečeno spočívá v tom, že lidé mají být odměňování podle svého výkonu a že pokud tomu tak je, celku společnosti bude lépe. ODS padá do bezvýznamnosti proto, že podle všeobecného přesvědčení už nedokáže nic jiného než reprezentovat zájmy svých vlastních členů. A i to špatně.

ČSSD, ačkoli je o více, nežli o sto let starší, může potkat podobný osud. Stačí, aby lidé přestali doufat v to, že může reprezentovat prostinký ideál: přesvědčení, že společnost má být především spravedlivá. O tom, že mnohé její představitele na místní úrovni toto vůbec nezajímá, nemůže být pochyb. Povšimněme si, že ČSSD někde vede kampaň metodami, které jsou radikálně antisociálnědemokratické, aniž by to vyvolávalo sebemenší veřejnou debatu.

Bude-li letos Babišovo ANO, jakkoli je podnikem z nejpochybnějších, někde posílat koalicemi s ODS znedůvěryhodněnou ČSSD do opozice, může to být k jejímu prospěchu. O moc víc příležitostí se vzpamatovat již nedostane.

Možnosti české demokracie: v ČSSD může vzniknout evropská frakce

Úspěch Babišova ANO není dán jakýmikoli jeho přednostmi kromě bezvadně zvládnutého marketingu. A protože Babiš sám počestné úmysly spíše dovedně předstírá, nežli přechovává, je i jeho krach jen otázkou času. Na českého Sorose stále ještě jen čekáme.

Přesto se Babišův vzestup stal fermentem, který dává do pohybu podstatnější děje. Na pravici se hegemonem stalo namísto ODS, Kalouskovo TOP 09. Ačli je personálně slabší, ideově je silnější, a to zejména díky svému konformnímu vztahu k Evropě a k občanské společnosti.

Na levici nás čeká podobný, i když obtížnější děj. Obtížnější proto, že levice vždy bude disponovat mnohem menším množstvím hmotných prostředků, které zkrátka v prostředí nepodařeného derivátu globálního kapitalismu, jímž je dnešní česká společnost, hrají podstatnou roli i při rozvíjení politických projektů.

Dilema je ale jasné: Česká strana sociálně demokratická má ještě určitý, nepříliš dlouhý, čas na to, aby se vzpamatovala jako celek. Prvním krokem by mohlo být, aby se v jejích útrobách institucionalizoval prostor pro silné idealistické křídlo, pevně svázané s nejprogresivnějšími tendencemi evropské sociální demokracie.

Pokud se to nepodaří, ještě během tohoto desetiletí tu nejspíše vznikne nějaká česká Syriza. Celosvětově narůstající sociální napětí, naléhává planetární ekologická krize i krize světové demokracie jasně ohlašují, že budoucnost je vším jiným nežli pokračováním stávajících trendů. Svět se překotně mění. A nemá důvod čekat.