Bývalí budoucí přátelé

Stranické schůze je třeba pořádat tam, kam chodí naši budoucí členové, říkává německá sociální demokratka Andrea Nahles. ČSSD by pro začátek možná stačilo své stávající členy neztrácet a nové vítat.

Politická strana je samozřejmě také nástrojem na cestě k moci. Soupeření uvnitř strany určuje, kdo se má jménem strany ucházet o moc ve městě, kraji nebo ve státě jako celku. Voliči a voličky pak rozhodují, nakolik bude moci která ze stran svou představu o výkonu svěřené moci uplatňovat.

Není třeba si idealizovat situaci ve stranách za první republiky nebo na začátku devadesátých let. V prvním případě bylo členství ve straně spojené s členstvím odborech, družstvech i různých sportovních nebo vzdělávacích organizacích. Ty byly na strany napojené. Vzorem masové strany sice byla sociální demokracie, ale nejen v jejím případě platilo, že stranictví bylo životním způsobem.

Stranická struktura pomáhala s výchovou dětí. Díky ní jste snáze nakoupili v družstevní prodejně. Veřejná cvičení ke stranám přidružených tělovýchovných jednot byla společenskou událostí. Protože podporu v nezaměstnanosti vyplácely odbory, bylo členství v odborech a tedy i ve straně vlastně životní nutností.

Komunisté za své diktatury posílili sociální systémy tak, že nárok na veřejnou podporu se stal a dones je nárokem universálním. Na dostačující podporu ze strany státu v případě nezaměstnanosti, nemoci nebo důchodu se může spolehnout více méně každý.


Strana potřebuje členstvo nejen jako nástroj na vedení volebních kampaní, ale i jako zdroj informací o životě v regionech. Vnější obraz o straně je odrazem přitažlivosti jejího vnitrostranického života. Foto archiv DR

Devadesátá léta jsou ve vzpomínkách tehdejších straníků pokusem o obnovu stranictví podle prvorepublikového vzoru. A v případě ČSSD i fascinací tehdy ještě žijícími členy z první a třetí republiky, kteří se na úspěšné obnově sociálně demokratické strany počátkem devadesátých let aktivně podíleli.

Jak mi před nedávnem říkala jedna dlouholetá členka ČSSD: Devadesátá léta… Tehdy ještě platilo, že člověk přišel na schůzi a lidi v sále přesvědčil. Hlasovali jsme podle přesvědčivosti lidí, kteří o něco usilovali.

V těchto a podobných slovech se odráží vzpomínka na dobu, kdy strana byla nejen místem mocenského střetu. Kdy fungovala také jako společenství lidí, které kromě politických postojů a vůle k moci spojoval pocit odpovědnosti za svěřenou strukturu a chuť setkávat se nejen na volebních schůzích.

Že běžnou součástí stranického života mohou být výlety, návštěvy výstav, společné čtení literatury nebo práce v dramatickém kroužku, je dnes mimo představivost nejen řady straníků, ale i veřejnosti.

Sociální demokracie přitom něco jiného než společnou vůli k moci potřebuje. Patří ke stranám s velkou fluktuací členské základny. A přátelský kolektiv a možnost něco se naučit mohou být návodem, jak mocenský pragmatismus politiky učinit snesitelným i pro ty členy a členky, kterým se ve straně mocensky třeba zrovna nedaří.

Z toho pohledu je správné i rozhodnutí vnitrostranického referenda zapojit do schvalování kandidátek všechny straníky. Opět jde ale jen o otázku mocenskou. Strana přitom potřebuje členstvo i jako nástroj na vedení volebních kampaní nebo zdroj informací o životě v regionech. Vnější obraz o straně je nadto odrazem přitažlivosti jejího vnitrostranického života.

Tam, kde bude působit přátelsky a otevřeně, bude lákat k zapojení více než tam, kde bude působit jako uzavřený klan spíše mafiánského typu. Vůle k moci se přitom ani v jednom případě z politického provozu neztratí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.