No jo, když on Rychetský ještě nebyl presidentem... A v některých médiích to vypadá skoro jako začátek jeho volební kampaně:
https://www.blisty.cz/art/97714-pavel-rychetsky-v-moji-zemi-se-vaclavuv-odkaz-obratil-v-opak.html
https://www.blisty.cz/art/97712-o-zahanbujicim-mementu-nasi-civilizace.html
https://www.blisty.cz/art/97723-ani-drtiva-volebni-prevaha-vas-necini-majitelem-pravdy.html

Viz též diskusi pod těmi odkazovanými příspěvky.

Ostatně soudím, že úřad presidenta republiky měl být v tomto státě už dávno zrušen... A možná i Ústavní soud, jak někteří navrhují. S jejich argumentací se dá místy polemizovat, ale se závěrem lze asi vcelku souhlasit.

https://a2larm.cz/2019/11/david-ost-nebavme-se-o-roce-1989-ale-o-tom-co-nasledovalo/

"Ti, kdo se dostali po roce 1989 k moci, často říkali, že cílem je, aby se všichni stali střední třídou, a že toho lze dosáhnout neoliberální politikou. Ukazovali na široké vrstvy pracujících na Západě, kteří se svou kupní sílou v zásadě stali střední třídou, a říkali: „Podívejte, tohle vám přinese kapitalismus.“ To ale bylo naprosté neporozumění skutečnosti! Pracující na Západě se po válce stali střední třídou nikoliv proto, že akceptovali kapitalismus, ale tím, že se stavěli proti němu. Odbory a socialistické strany se organizovaly a získaly masivní podporu, když trvaly na tom, že se nelze vrátit k liberálnímu kapitalismu meziválečného období a že zájmy pracujících musejí být hlavní prioritou. To byla velká transformace po roce 1945 – posun k sociální demokracii.

Málokdo si ve východní Evropě po roce 1989 uvědomoval, že kapitalismus nevytváří střední třídu sám od sebe. Jsou k tomu potřeba autonomní odbory, které budou bojovat za lepší podmínky a zajistí, aby veškeré bohatství nezůstalo jen v rukou malé vrstvy. Velkou chybou v roce 1989 bylo, že místo abychom si vzali poučení z toho, jak bylo prosperity dosaženo na Západě, byla sociální hnutí odepsána ve víře, že nám kapitalismus vše poskytne. Fakt, že někdo jako Andrej Babiš může tvrdit, že reprezentuje obyčejné lidi, je smutným, ale asi trefným komentářem k tomu, jak byl třídní systém budován – a nepochopen – po roce 1989. Tvrdí, že je někým, kdo umí dělat kapitalismus, a tak může přinést bohatství všem. Ale historie nám ukazuje, že pouze silná hnutí vymezující se vůči kapitalismu mohou přinést prosperitu všem.

Myslím, že by určitě bylo užitečné se více bavit o třídní struktuře a o tom, jaký druh třídní společnosti chceme vytvořit – obzvláště proto, že demokracie není v ohrožení, když jsou nerovnosti ve společnosti nízké, ale když stoupají. V meziválečném období měly evropské státy často velmi liberální ústavy s různými institucionálními pojistkami demokracie, ale tváří v tvář masové nerovnosti se tyto systémy rychle propadly do autoritářství a fašismu. Politická demokracie na Západě se stabilizovala až v poválečném období, kdy se státy aktivně zasadily o reformu třídní struktury, snížení nerovností, a posílily odbory, aby vyvažovaly síly kapitálu.

Hovořit o třídě tedy znamená hovořit o demokracii, jelikož demokracie nepřežije, pokud se nepostavíme nerovnostem čelem. Dnes je demokracie ohrožena radikální pravicí, která sice mluví o nerovnostech, ale ne o třídních nerovnostech. Slibuje „víc“ pro pracující třídu ne tím, že bude vymáhat ústupky od dominantní třídy, ale tím, že útočí na lidi s jinou etnickou příslušností, náboženstvím nebo národností. Poučením z poválečného období by mělo být, že třída představuje politický rozpor, který nejvíce prospívá demokracii. A pokud chceme stabilní demokracii, konflikty by se měly odehrávat okolo třídy, nikoliv identity. Má tedy ještě smysl mluvit o pracující třídě? Pokud nás zajímá demokracie, pak určitě ano."

já tu mám renomé zavilé antikomunistky, takže si snad mohu dovolit napsat toto:
Váš útok na Rychetského a Pitharta není jen nespravedlivý a fakticky mimo, ale je i neslušný.
Když se Ústavní soud zabýval právním problémem, jestli má oprávnění zrušit prezidentskou amnestii, mezi soudci převážil názor, že žádné amnestijní rozhodnutí rušit nemůže. Pavel Rychetský nicméně patřil mezi menšinu, která s tímto výkladem nesouhlasila. To je první moment, kde jste totálně mimo mísu.
Druhý je vaše tvrzení, že Pithart byl za federace Klausovou podržtaškou a jako předseda vlády silnější z obou zemí submisivně přijal rozdělení Československa. Nic není vzdálenější pravdě. Málokdo udělal pro zachování společného státu tolik jako on. Po celou dobu, kdy byl českým premiérem, neměl s Klausem nic společného. Styčný bod je pouze fakt, že Klaus ho v této funkci vystřídal. Stalo se to po volbách roku 1992, a to 2. července. Teprve potom došlo k jednání vítězů voleb - zbrusu nových předsedů republikových vlád. Víme, jak to dopadlo.
Toliko k vašim věcným přešlapům.
A teď k té neslušnosti:
Oba napadení pánové byli skutečně kdysi členy KSČ. Od té doby dokázali mnohokrát, že jsou ochotni hájit demokracii a lidská práva. Dokazovali to i za minulého režimu, kdy tento postoj znamenal, že se s komunistickou stranou a zejména s její ideologií neodvolatelně rozešli, a znamenal i nemalé osobní riziko.
Nemohu si vážit nikoho, kdo jim to dávné členství vyčítá.

Tady se Rychetskému nevyčítá to, co dělal před rokem 1989, ale to, co dělal po něm, za co nese spoluodpovědnost a teď se tváří, jako kdyby u toho budování současného režimu nebyl. Jestliže nesouhlasí s kolektivními usneseními orgánu, jehož je předsedou, měl z té funkce už dávno odstoupit.

Největší starost o úroveň zdejší demokracie a veřejné diskuse tady předstírá někdo, kdo tu nežije, nepracuje a neplatí daně.

pak se zeptejte pana Tučka, proč o Pithartovi a Rychetském píše jako o bývalých členech KSČ a proč se tváří, jako by to byl v jejich CV nějaký určující znak pro to, co jsou dnes.
Mýlíte se ostatně i v dalších věcech.
Ani Pithart, ani Rychetský nepopírají, že se podíleli na polistopadovém vývoji.
Co se týče Ústavního soudu, jde o kolektivní orgán, který se řídí pevnými pravidly, která však soudcům nebrání zveřejnit disentní stanovisko. Ta nejsou žádnou výjimkou, spíš je vzácná úplná shoda. Soudci to chápou, protože chápou složitost nacházení práva a zároveň cítí odpovědnost za své poslání. Zvlášť v době, kdy je naznačováno, že Ústavní soud je zbytečnost.

v prostředí většinové akceptace pravicové politiky neoliberálního uspořádání, jako nezbytné součásti globálního financkapitalismu?

-v prostředí ve kterém zbytková levice podporuje ideologii svobodného globálního trhu, zprivatizovaného státu a masového konzumismu, ve kterém má občan status zaměstnance firmy.
-v prostředí kde kritika rozpadu politiky poválečné éry pravolevého demokratického střetu se stala údělem jednotřídky některých intelektuálů.
Kde hledat a nacházet cestu k takovému stavu demokratického režimu, který neodpovídá sdělení F. Dürrenmatta V. Havlovi: „Švýcarsko jako vězení“.....bych se pozeptal.

Výraz "transmutace", který použil pan Tuček, je převzat z alchymie? Nebo z nějakého jiného oboru?

Především není řešením vůbec si zakázat (autocenzurou, ale i zákonem!) o třídách přemýšlet.

Fiat iustitia, et pereat mundus.

Ústavní soud je především pevnou součástí státních struktur. Těžko říct, čemu a komu především slouží, ale těch dolních 10 miliónů to zpravidla nebývá; a jestli jo a těch 10 miliónů jenom jeho přínos pro své blaho nechápe, tak by ústavní soudci měli laskavě sestoupit ze své slonovinové věže a těm dolním 10 miliónům srozumitelně vysvětlovat, v čem ten přínos konkrétně spočívá. Na tom nic nemění ani publikace disentních stanovisek některých jeho členů, byť by jedním z nich byl i jeho předseda. Možná tím někdo ulevuje svému svědomí, ale systém tím nijak nepodvrací.

Ostatně souhlasím s definicí, podle níž je stát se všemi jeho strukturami organizovaná forma násilí vládnoucí třídy na třídách ovládaných...

Než půjdete válčit na tu Letnou:
http://casopisargument.cz/2019/11/14/demokracie-jako-cesta-k-lepsimu-nebo-jako-maskarada/

jestli tu chcete hájit ideu, že naše ústava včetně LZPS nemá pro náš stát a 10 milionů jeho občanů žádný význam.
Pak bych vašemu postoji k Ústavnímu soudu rozuměla, přestože by mě dost vyděsil.

"Třetí mouřenín v článku zmíněný - Žák - jak typický představitel porevoluční pseudopravičácké neoliberální kliky..."
Auvej. To už je trochu moc. :))

Hezká slova jsou také "ztroskotanci", "samozvanci" a "zaprodanci", kdyby bylo potřeba...

Nemusíte si brát za argument zrovna LZPS, jejíž význam tady nehodlám zpochybňovat (i když bych se přimlouval za to, doplnit ji zrcadlovou Listinou základních povinností a odpovědnosti).

Podívejte se, co ÚS soudí třeba o zásadě uplatňování dobrých mravů v soudní praxi:
https://blisty.cz/art/68166-dobre-mravy-a-lidska-dustojnost-v-cesku-bez-soudni-ochrany.html

Také další rozhodnutí ÚS v této záležitosti argumentující mj. i dobrými mravy
https://www.lidovky.cz/domov/ustavni-soud-odmitl-stiznost-proti-vyklizeni-kliniky-v-praze-mela-by-byt-rekonstruovana-na-kancelare.A181102_122556_ln_domov_ele
ukazuje, na čí straně ÚS většinou stojí a bude stát, zvlášť když dnes už víme, že řada argumentů jedné ze strany sporu (nota bene jiné složky státu!) byla vylhaná.

Tato kauza
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/h-system-ustavni-soud-druzstvo-svatopluk-rozhodnuti-nejvyssi-soud_1910020917_mat
je taky všeobecně známá a ještě v dobré paměti...

Pane Kolaříku, myslím, že to vysvětlení je prosté a před časem zde bylo dokonce i zmíněno: Šlo o spěšnou zakázku zhruba v rozsahu 90 hodin. Není tedy třeba rozvíjet žádné konspirační teorie:-):-):-)

Tato kauza má svou zajímavost (a snad i důležitost) v tom, že je zcela plastickou ukázkou toho, jak na sebe narážejí dva zcela protichůdné názory na (žádoucí) stav věcí veřejných, které není možno (v dané úrovni) v žádném případě sloučit.

Paní Zemanová - jakožto liberální demokratka - ovšem zastává tu pozici, že ústavní soud je sám o sobě neutrální, objektivní instituce, která je vrcholnou zárukou spravedlivého a řádného řízení věcí a záležitostí veřejných. Jinak řečeno: ústavní soud je nejvyšší zárukou práv občanské společnosti i samotného občana.

Toto pojetí ústavního soudu se zdá být natolik samozřejmé a nesporné, že jenom nějaký bláhovec či pomatenec by proti němu mohl něco namítat. A přece - máme zde hned několik hlasů, které právě tuto roli ústavního soudu zcela zásadně zpochybňují. Až k přímo vyřčenému tvrzení, že " je stát se všemi jeho strukturami organizovaná forma násilí vládnoucí třídy na třídách ovládaných..." Čili že i samotný ústavní soud je tímto nástrojem třídního panství.

Z hlediska optiky liberálních demokratů jsou takováto zpochybnění státu a jeho institucí nevyhnutelně projevem levičáckého fundamentalismu, jehož nevyhnutelným důsledkem by byla destrukce demokratického státu a jeho institucí. Ovšem (jak také bylo výslovně řečeno) - z hlediska těchto kritiků (současného) státu respektive státního režimu je naopak tato obhajoba stávajícího státu a jeho institucí "fundamentalismem". Fundamentalismem pravicovým, rozumí se.

Máme tu tedy dvě strany, z nichž žádná nemá sebemenší pochopení pro postoje protistrany; a to tak dalece, že se navzájem jeví být nepolepšitelnými fundamentalisty.

V čem je ten zásadní rozdíl? V tomto: paní Zemanová argumentuje ve prospěch institucionalismu; zatímco protistrana argumentuje z hlediska sociálního.

Právě proto jsou jejich názory naprosto neslučitelné; každá z obou stran argumentuje z principiálně jiné pozice. - Je to asi něco tak trochu podobného, jako kdyby se liška a zajíc měli dohodnout na tom, který druh pokrmů je nejvýživnější a nejzdravější. Prostě se tu kříží - a střetávají - dvě absolutně odlišné životní perspektivy.

Ten institucionální pohled je totiž - za daných okolností - naprosto neslučitelný s postojem radikálně sociálním. Ten radikálně sociální postoj se neptá: "Jaké jsou instituce?" Nýbrž ptá se: "Jaké jsou reálné výsledky?"

Paní Zemanová - jakožto humanisticky založená osoba - také dozajista nevidí ráda, že jsou v jejím státě chudí a jinak znevýhodnění lidé; ale vposledku to akceptuje jako neodstranitelný stav, pro ni je rozhodující ryze občansko-právní rovnost a spravedlnost.

Jenže - jsou lidé, kteří to vidí (a vždy vidět budou) zcela jinak. Oni nehodlají pro všechny časy obětovat těch dolních deset či dvacet procent populace na oltář formálně spravedlivě a nestranně fungujících institucí. Pro ně je reálná existence této sociální nerovnosti absolutně alarmujícím stavem, se kterým není možno se nikdy smířit. Oni věc kladou takto: "Existuje zde příkrá sociální nespravedlnost? - Existuje. Dělají státní instituce (včetně ústavního soudu) něco proti tomu? - Nedělají. V tom případě tedy jak tento stát, tak jeho instituce jsou principiálně nelegitimní, a je nutno je odmítnout, a spravedlnosti (sociální) je nutno dosáhnout jinými cestami."

Tak takový je tedy tento střet dvou zcela protichůdných perspektiv. Paní Zemanová má dozajista pravdu - ze svého hlediska liberální demokratky. Ale to naprosto nic nemění na tom, že svou pravdu mají i ti zastánci hlediska radikálně sociálního. Ano, jejich ataky na státní instituce se napohled jeví být fundamentalistickými, až zdivočelými - ale přesto i oni reprezentují jeden zcela reálný, a zcela zásadní aspekt života společnosti.

Zcela fatální limit postoje liberálních demokratů je v tom, že oni tu naléhavost sociálního aspektu permanentně podceňují. Že oni pořád žijí v přesvědčení, že postačí když většina populace tak nějak poklidně dožije pod ochranou státních institucí. Jenže: těch dolních dvacet procent není možno obětovat na oltář institucí donekonečna. Jejich sociální frustrace se časem kumuluje; a čas od času přijde chvíle, kdy přetlak překročí kritickou hranici, a vulkán vybuchne. A zastánci "demokratických" institucí pak nemohou vyjít z údivu, co že se to vlastně děje, a proč si ti pomatení potřeštěnci z ulice vůbec neváží těch jejich přece tak skvělých demokratických institucí.

Ve fyzice platí: každá akce budí určitou reakci. Nic se neztrácí v nicotě. A to samé platí nakonec i pro samotnou společnost.

Je co slavit, protože 1989 je druhé nejvýznamnější datum v našich moderních dějinách, tedy po roku 1918, kdy byla naše demokratická republika založena. Ke slavení patří vzpomínky i dojímání se, i když někdy může být nevěcné a směšné. Ale jde o kritickou reflexi toho, co přišlo potom, i když to, co přišlo potom je často zakotveno v tom, co bylo předtím (viz Tocqueville Starý a nový režim). Klausův a Zemanův úspěch spočívá v tom, že pochopili, že když se budou obracet na "obyčejného" normalizačního člověka, mají 50 % populace jistých. Rychetský a PIthart jistě patří k našim lepším politikům a ústavní soud je institucí, která plní svou funkci lépe než většina ostatních institucí (např. funkce prezidenta v posledních 3 či 4 obdobích), i když to neznamená, že nedělá chyby a že by nebylo co kritizovat. Myslím, že ke kritické reflexi patří vědomí zkušenosti, že po 20 let nedokonalé První republiky následovalo 50 let horké a studené války a mentalita druhorepubliková, protektorátní, bolševická i normalizační silně ovlivňuje náš polistopadový vývoj. K těm příznivějším obdobím ještě můžeme přičíst krátký pokus o demokratizaci a socialismus s lidskou tváří v roce 1968 s liberalizací, k níž docházelo někdy od roku 1963 a k zápasu o svobodu v letech 1969-1971, včetně zápasu o lidská práva od roku 1977 do roku 1989.

"Já sice ze svých daní nedobrovolně přispívám agentovi Burešovi na jeho dotace..."

To si laskavě račte řešit s politiky, které tam volíte. Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere. Nejdřív se jich ale zeptejte, jestli si už konečně udělali bilanci, kolik se toho ze států přijímajících dotace v různých formách vrací do států dárcovských. A taky na kterých soukromých kontech v dárcovských státech to převážně končí. Ty dotace nejsou projevem něčího altruismu.

Jinak se domnívám, že současný systém evropských dotací měl být už dávno zrušen a nahrazen společnou fiskální, daňovou, mzdovou a sociální politikou.

https://a2larm.cz/2019/11/diky-ze-muzem-jmena-oligarchu-aspon-nekam-napsat/

Facit: Demokracie není samozřejmost, ale demokratická je jen taková společnost, která kriticky zkoumá vlastní hierarchii a podrobuje ji demokratické kontrole. A proto v demokracii není samozřejmý ani kapitalismus.

když Benjamin Roll (Milion chvilek), který se zasazuje o "manželství pro všechny", je oslavován v Katolickém týdeníku:-)

Pane Kolaříku, já čtu KT na papíře. Předpokládám, že kdyby ty (dva) články (kterých jsem si během letošního léta všiml) byly volně přístupné na internetu, tak by si ty noviny, kromě babiček a dědečků, nikdo moc nekupoval.

Jedním z těch dvou článků je ten rozhovor, avizovaný v tom Vašem odkazu.

Třeba se s Boží pomocí podaří přesvědčit katolíky i o tom manželství pro všechny:-):-)

Pan Tuček: mé úvahy se netýkaly (v prvé řadě) nějaké konkrétní země; tady se jednalo o principiální konfrontaci dvou zásadně protichůdných názorů, kde jedna strana se spoléhá na nestrannost (respektive: "demokratičnost") institucí, zatímco druhá strana hledí (pouze) na třídní zájmy nemajetných.

Vtip je v tom: i ty nejdemokratičtější instituce (včetně ústavních soudů) ani při nejlepší vůli prostě vůbec n e m o h o u rozhodovat jinak, nežli konec konců ve prospěch vlastníků. Tedy v posledním smyslu ve prospěch bohatých. Nějaké jiné rozhodování jim vůbec neumožňuje samotná ústava, ani celý (demokratický!) právní řád. Tyto soudy tedy mohou rozhodovat naprosto po právu - a přece fakticky ve prospěch jedné určité sociální vrstvy respektive třídy.

Tento společenský řád (a tedy včetně jeho ústavy) je totiž založen na prioritě soukromého vlastnictví - tedy jeho nadřazenosti oproti principu sociální spravedlnosti a rovnosti.

Právě toto je absolutní dilema všech těchto "demokratických" států, pokud za nezpochybnitelné "demokratické" právo považují právo vlastnictví, a právo tohoto vlastnictví využívat ke svému vlastnímu osobnímu prospěchu. Postulát demokratické rovnosti se tu totiž okamžitě dostává do neřešitelného konfliktu s požadavkem rovnosti sociální. Tento vnitřní protimluv tyto "demokratické" státy obcházejí tím, že i těm nejchudším vrstvám společnosti přiznají "rovné" právo stát se milionáři.

Tyto "demokracie" tedy naprosto vědomě zavírají oči před faktickým stavem věcí; a ze své odpovědnosti se vymlouvají poukazem na t e o r e t i c k o u možnost, že přece každý má právo stát se stejným boháčem, jako každý jiný.

Opakuji ještě jednou: tento konflikt, tento rozpor je v rámci klasické formální (politické) demokracie neřešitelný: jakmile se všem poskytne rovné právo na soukromé hromadění a užívání bohatství, pak se tím okamžitě generuje faktická sociální nerovnost, a tedy faktické nerovné právo přístupu ke statkům vytvořeným společností.

Z tohoto hlediska tedy ti, kdo kritizují například výroky ústavních soudů z hlediska sociálního mají samozřejmě svou pravdu; druhá stránka věci je ale ta, když v rámci svého sociálního rozhořčení zpochybňují respektive zavrhují úlohu státních institucí (včetně soudů) paušálně. Protože z toho pak velice rychle mohou vyplynout vzpomínky na minulý režim, kdy právě ve jménu rovnosti sociální byla zrušena (téměř) všechna další občanská práva. A ústavní soud - ten pro jistotu vůbec nikdy nebyl reálně zřízen (pouze na papíře), aby vládnoucímu režimu nikdo nemohl stavět před oči jeho neustálé porušování dokonce i jeho vlastních ústavních norem.

Všeho všudy se tedy rovná o klasický střet "institucionalistů" se "sociály". Institucionalisté jsou přesvědčeni, že tím když zavedli občanskou a právní rovnost, že už tím udělali pro člověka dost, a že po nich nikdo nemůže žádat nic dalšího.

Sociálové oproti tomu vidí v prvé řadě tu sociální stránku, a ve svém zapálení pro ni mají přinejmenším velmi přezíravý postoj k institucím, s jejich (alespoň) formálně právní rovností a neutralitou.

Je to tedy - přirozeně - docela lákavá nabídka, ale já si chci prostě "vypracovat svobodu proti přirozenosti" (proti těm přirozeným emocím a tužbám být si rovný s miliardářem).

Je to bohužel těžké, protože progresivní "sociálové" mi - pochopitelně zcela přirozeně - chtějí udělat radost a srovnat mě s tím miliardářem (pěkně do latě). Ale to máte jako s tím Vaším bohem: Ten Vás také chce srovnat pěkně do latě. Jenže jakápak by to byla svoboda?

https://www.blisty.cz/art/97746-milion-demonstraci-proti-havlovi.html
https://www.blisty.cz/art/97745-demonstrace-zrazena-revoluce-v-nedeli-od-14-00-na-namesti-republiky-v-praze.html

Od jisté doby nemám k Čulíkovým BL vůbec žádnou důvěru. Přesto jsem se na ten článek o Havlovi podíval, no a... "Babiš (prý) ztělesňuje Havlův sen o tom, jak má vypadat politika". Šok.

Něco takového by prostě nemohlo napadnout ani skalního obdivovatele současného předsedy vlády. Možná by se dokonce cítil tím srovnáním svého favorita s Havlovými ideály znechucen (v tom by dokonce našel shodu se skalními odpůrci Andreje Babiše).

Kupodivu se ovšem zdá, že článek, který z hlediska konvencí dospívá ke zcela nesmyslným závěrům, má přesto racionální základ. Vypovídá to tedy něco o té námi zbožňované racionalitě, nebo o možnostech jazyka zdůvodnit prakticky cokoliv, nebo o nás samotných? (A Platóna - toho tam pan Poláček najde také.)

Je tedy ten článek v BL "hluboce racionální", nebo "hluboce manipulativní"?

Jan Keller v dnešním Právu:
"Události v roce 1968, v roce 1989 a v souvislosti s demonstracemi i v roce letošním mají přes všechny dobové odlišnosti jeden společný prvek. Tehdy platilo a také dnes platí, že hlavní aktéři požadující změnu nemají představu o tom, kam by taková změna měla v konečném důsledku vést. [...] Organizátoři demonstrací se svého času vyjádřili v tom smyslu, že k hlavním přednostem jejich programu patří absence programu, neboť jeho formulování by vždy odradilo určitou část sympatizantů. Jejich prioritou je odstoupení premiéra Andreje Babiše, kterého považují za skvrnu na naší politice. Ostatní jejich požadavky není třeba brát příliš vážně, protože podle svých vlastních slov v případě odstoupení premiéra demonstrovat přestanou. Pokud by dosáhli svého nezávisle na výsledcích voleb, mohli bychom být překvapeni podobně jako reformní komunisté po srpnu 68 či disidenti v listopadu 89. Jsou totiž skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky, v tomto případě demokracie."

"...musím přiznat, že i mě tato formulace vytáčí..."

:-D

Proto ji používám.

Rozhovor s Ivanem Hoffmanem:
http://casopisargument.cz/2019/11/16/po-listopadu-89-jsme-se-vratili-k-prekonanemu-vadnemu-modelu-mafianskeho-kapitalismu-mini-ivan-hoffman/

"Představa, že destrukce minulého sama o sobě garantuje lepší příští, byla představou hodně naivní. Špatné nebývá střídáno dobrým automaticky.[...] Společnost se na drsné poměry adaptovala, ale to o kvalitě stávajícího režimu nic kladného nevypovídá.[...] Pokud vadou minulého režimu byla politická nesvoboda, pak brutální ekonomický tlak, kterému dnes čelí nejen chudí, ale i střední třída je systémovou vadou minimálně srovnatelnou.[...] Nabídka alternativy k současnému režimu neexistuje proto, že neexistuje většinová poptávka po jeho pádu. Většina lidí si vždy přeje, aby se systém polepšil, nikoli aby se zhroutil. Jako si v minulosti lidé přáli socialismus s lidskou tváří, dnes by ocenili lidskou tvář u kapitalismu. To, čím kapitalismus drží pohromadě je „americký sen“. I když je evidentní, že v tomto systému nelze zbohatnout prací a pro mnohé je dokonce problém se v něm prací uživit, v lidech přežívá iracionální naděje, že „možná zrovna já budu mít štěstí a z čističe bot se vypracuji na milionáře“. Že to kapitalismus nedokáže splnit, lidem (zdá se) nevadí. Oškliví si socialismus, který to neumí slíbit.[...] [V]yznavači kapitalismu nechtějí s kapitalistou Babišem vylít z vaničky i kapitalismus. Chtěli by se ho zbavit coby exponenta „totalitního režimu“ (i když jím ve skutečnosti nebyl), neboť kritizovat ho za akumulaci kapitálu a predátorské podnikání by znamenalo kritizovat režim současný, který právě takovéto kapitalistické ctnosti legitimizuje a vyzdvihuje jako společensky žádoucí úspěch. Jan Keller má pro dnešní politiky termín „servisní elita“. Míní tím, že politici neslouží svým voličům, ale svým sponzorům, korporacím, tedy boháčům jako je Babiš. Babišův smrtelný hřích spočívá v tom, že se rozhodl obejít bez prostředníků, postarat se o svůj byznys napřímo. Není to ovšem Babiš, kdo privatizoval politiku. Tu privatizovala právě servisní elita, tedy „zavedené“ (respektive „tradiční“) politické strany, před kterými volič upřednostňuje „transparentního úspěšného pragmatika“ Babiše.[...] Boháči se nedávají na politiku úplně běžně. Většinou respektují stav, kdy z povzdálí tahají za nitky, politiky si platí a nemají potřebu se zviditelňovat. [...] Babiš, místo aby si hleděl svého, bere politikům práci, a ještě je navíc usvědčuje z toho, že ji dělají špatně."

Jsem toho názoru, že ústavní soudy jsou asi skoro všude na světě konzervativní (mohou si to i obhájit) a že v důsledku straní bohatým. Třeba náš ÚS měl kdysi až "dojemnou" starost o nezávislost soudců, kdyby se i jich týkalo obecné snížení platů ve státní sféře, nebo evropský soud dával za pravdu našim majitelům bytů ve věci regulovaného nájemného. Na druhé straně jsem schopen označit fungování českého ÚS jako standardní a speciálně jeho předsedu Rychetského za člověka věrného politickým ideálům.

Časem se jako konzervativní profiloval také náš Senát, právě však jeho bývalý předseda Pithart si zachoval určitou názorovou kontinuitu, protože mu takové myšlení bylo i dříve vlastní. Útočit na exkomunisty, navíc krátkodobé a vždy reformní, disidenty a slušné, sobě věrné zbývající činitele skoro jako polistopadový antikomunistický bulvár, to mi přijde přinejmenším levné. A chtít (byť třeba implicitně), aby předseda ÚS nebyl příslušníkem elity, nýbrž na každého podnikavce koukal nahoru, no, nevím.

A mimochodem, ten Janoušek. Řekl bych, že je nemálo zemí, včetně těch, jež ceníme častěji nad svou, kde by (nějakého jejich) Janouška soudy dost možná i zprostily viny.

Ivan Hoffman:
"Babišův smrtelný hřích spočívá v tom, že se rozhodl obejít bez prostředníků, postarat se o svůj byznys napřímo. Není to ovšem Babiš, kdo privatizoval politiku. Tu privatizovala právě servisní elita, tedy „zavedené“ (respektive „tradiční“) politické strany..."

Tady mi už "Babiš jako ztělesnění Havlova snu o tom, jak má vypadat politika" (viz výše zmíněný článek na BL) dává trochu smysl.

Co mi smysl nedává, to jsou některé myšlenky, které dnes zazněly na Letné a u kterých jsem měl paradoxně pocit, jakoby k těm vlastním demonstracím Milionu chvilek byly vlastně kritické, jen si to ten, kdo je sám na té tribuně pronáší, v tu chvíli neuvědomuje. (Nebo uvědomuje?) Například myšlenka, abychom chránili pravidla demokratických voleb (Daniel Kroupa), jde přece přímo proti požadavku změn vlády nezávisle na výsledcích voleb.

[Rád bych teď předešel případnému nedorozumění: Vzpomínám na svůj rozhovor se "zapálenými mládežníky", kteří mi v roce 2013 nabízeli na ulici Babišovy předvolební letáky. Řekl jsem jim tehdy, že za pár let budou možná litovat, že tuhle práci dělali. Vůbec bych se tedy nedivil, kdyby dnes titíž mladí lidé, co mě v roce 2013 přesvědčovali, abych volil Babiše, dnes demonstrovali za jeho odstoupení. Já jsem Babišovo hnutí nikdy nevolil a Babiše jsem si za předsedu vlády nepřál. Ačkoliv tedy s jeho vládou nesouhlasím, respektuji, že si ji přálo mnoho jiných lidí. Považoval bych za nedemokratické požadovat jeho odchod jinými prostředky než těmi v demokracii zcela obvyklými procedurami.]

absurdní idea, že člověk, který se stal premiérem, protože jeho strana dostala ve volbách nejvíc hlasů, má být chráněn před jakýmikoli protesty veřejnosti a výzvami k odstoupení, ať dělá cokoli, zaznívá v diskusích dost často, takže mě nepřekvapuje, že se s ní setkávám i tady.
Zkuste tu absurditu nahlédnout.
Ústava veřejnosti v tomto smyslu nic nepředepisuje ani nezakazuje, ba ani politikům. V zemích, které jsou považovány za demokratické, je zcela normální, že politik, kterému je dokázán nehorázný přešlap, z vrcholné funkce odchází. Stává se, že když to neudělá ihned a dobrovolně, přiměje ho k tomu strana, za kterou kandidoval. V zemích, které jsou považovány za demokratické, ovšem není normální, aby si magnát, který vstupuje do politiky, za své peníze pořídil celou stranu od A po Z, takže jemu podřízené okolí s ním stojí a padá.
To je další důvod, proč věřím, že skutečný zájem o osud demokracie je na straně Babišových odpůrců, nikoli zastánců.

Výborně.

Šafr (forum24.cz), Balšínek (echo24.cz) a další jim podobní jsou echt pravicoví bolševici, kteří 25 let vandrovali po všech možných redakcích od Lidovek a Mladé fronty přes Týden a Novu až po Blesk a nadšeně tady z těchto režimních prádelen mozků budovali režim, jehož je Babiš plodem. Jejich natvrdle prosazovaný diskurs, že normální člověk je pravičák a normální společnost konkurenční boj, je teď dohnal. Když tito lidi mluví a píšou o demokracii, je to falešný pláč těch, koho semlely poměry, které tady sami pomáhali nastolovat, když se jejich bývalé redakce staly předmětem kšeftu, na němž ten jimi budovaný režim stojí. Důvěryhodnost je to poslední, co se u nich dá hledat.

Ale to si každý bolševik, i ten pravicově katolický, musí přebrat sám, komu a čemu chce věřit. I v Mnichově.

Možná si pletete zastánce Babiše se zastánci demokracie. Já a například Daniel Kroupa včera na Letné se nezastáváme Babiše, ale pravidel demokracie.

Ano, to hodnocení polistopadového vývoje Ivanem Hoffmanem je opravdu vynikající.Vedle toho co z onoho textu zreprodukoval pan Kalous, bych ovšem především zmínil toto:

"Často řeším, jak napsat něco, co lidé nechtějí slyšet, anebo jak napsat to, co slyšet chtějí, ale s čím se neztotožní prorežimní editoři."

Ivan Hoffman tu jedinou větou naprosto precizně vystihuje, jak i v dnešní "demokracii" skutečná svoboda znovu a znovu naráží na velice citelné překážky. Kdo si - z dřívějších, disidentských - časů i dodnes zachoval schopnost pravé, vnitřní svobody, ten musí mít odvahu

- za prvé jít proti proudu, tedy i proti mínění většiny

- za druhé jít proti faktické moci editorů, kteří brání v projevu názorům, které jsou v rozporu s ideologií současného režimu.

Znovu a znovu se ukazuje: svoboda je v prvé řadě záležitostí charakteru, vnitřního nastavení, osobních hodnot - a nikoli záležitostí politiky. Po Listopadu se tyto dvě věci naprosto zaměnily a převrátily, přišla svoboda institucionalizovaná, a ta zcela vytlačila svobodu vnitřní.

Žádná kavárna

Představte si, že se proti vám někde shromáždí velké množství lidí, kteří vás nemají rádi, a na závěr se zazpívá: "... Zloba, závist, zášt, strach a svár, ty ať pominou..."

Kafkárna

Mimochodem, zcela plastickou ukázku této záměny a tohoto převrácení dvou zcela různých pojetí lidské svobody v minulých dnech poskytla Česká televize, když odvysílala pořad "Moje svoboda". (V příštích dnech bude ještě reprízován, taktéž je možno ho shlédnout v archivu České televize.)

Řada mediálních tvůrců zde dostala příležitost v minutových příspěvcích vyjádřit svůj postoj k (získané) svobodě. To co zde bylo prezentováno to bylo fakticky otřásajícím dokumentem - dalo by se přímo říci - vysloveně buranského pojetí svobody. Lidská svoboda zde byla prožívána v jejím nejpřízemnějším, nejpovrchnějším, nejbezobsažnějším pojetí, ve smyslu "svoboda je, když já si můžu dělat co se mně osobně zlíbí!" - A je jenom symptomatické, že hned první autor se vyznal ke své "lásce k Václavu Klausovi"!! A stejně tak symptomatické je, že je to - tvůrce reklam. Tato neuvěřitelná osobní a životní plytkost (s výjimkou snad dvou či tří příspěvků) byla navíc "vyšperkována" řadou vulgarit á la Zeman.

vnímám tak, že před třiceti lety v tom nebyla nenavist, ale pouze přání opustit komunistický systém.

Pan Tuček: v zásadě už za mě odpověděl pan Horák.

Konkrétně k té kauze Janoušek: ano, je to z lidského i mravního hlediska nesnesitelné, když někdo takový (tedy kdo v opilosti zavinil dopravní nehodu, a pak se ještě cynicky vyjadřoval o její - respektive své - oběti) - když tedy někdo takový si může koupit znalecké posudky, když si může koupit lékařská dobrozdání, a když si nakonec může koupit i samotnou oběť, aby změnila svou výpověď.

Je to všechno hnusné a odporné, a je to symptomem společenského řádu založeného na (neomezeném a nezřízeném) soukromém vlastnictví; ale to všechno ještě nijak neznamená, že by české soudy v dané kauze rozhodovaly nějak stranicky, v rozporu s právem. Poté co samotná oběť (zřejmě za tučnou finanční protihodnotu) změnila svou výpověď, pak se důkazní situace obžaloby stala ovšem dosti problematickou. Nicméně, i přesto byl Janoušek nakonec odsouzen; a to naopak svědčí o tom, že české soudy přece jenom v zásadě soudí podle práva. To že byl zase propuštěn, se stalo ze zdravotních důvodů - tady jsou zřejmě ve hře zase lékařské posudky, o kterých je možno právem spekulovat, že také nebyly zadarmo. Ale to nemá s prací soudních institucí jako takových nic společného; pokud soudy dostanou lékařské osvědčení že další pobyt odsouzeného ve vězení by mohl ohrozit jeho život, musí na to odpovídajícím způsobem reagovat. Ostatně pokud vím, Janouškovi byl výkon trestu pouze přerušen, nikoli zrušen.

A co se týče toho mýtného systému: že by byl nějak "přistřižen" ve prospěch Kellnera, slyším popvrně. Nemohu to sice zcela stoprocentně vyloučit (samozřejmě podobné případy se už v minulosti stávaly); ale z toho samotného údaje (pokud ovšem souhlasí), že český dopravce za jeho amortizování zaplatí desetinásobnou cenu než v sousedním Německu, není možno ještě bez dalšího soudit že by ten projekt byl nějak "cinknutý". Německo má osmkrát více obyvatel nežli ČR; a vzhledem k mnohem lépe vybudovanější silniční síti je docela dobře možné, že celkový objem silniční dopravy je desetkrát vyšší než v ČR. Což by pak vedlo k tomu, že ten mýtný systém se amortizuje (zaplatí) desetkrát rychleji. To by pak přesně odpovídalo tomu Vámi zmíněnému poměru 1 : 10.

-------------------------------

Celkově vzato je to zase přesně to samé co jsem zmínil: rozdíl mezi "institucionalisty" a mezi "sociály".

Například takový Pithart by Vám mohl odpovědět: "Ano, jistě, já vím že je v našem státě stále ještě velmi mnoho korupce, a nijak to nepopírám; ale právě proto je důležité vybudovat nezávislé státní instituce, které tu korupci budou potírat tak dalece jak jen možno."

A opravdu by bylo nespravedlivé a nevěcné tvrdit, že české státní instituce (včetně soudů) jsou vůči těmto korupčním případům naprosto slepé, že se vůbec nesnaží je stíhat. Samozřejmě, v českém "divokém Východě" ta korupce pronikla (hlavně v devadesátých letech) i do těch státních orgánů a institucí - ale to opravdu ještě neznamená, že by tyto instituce jako celek byly ovládány jenom samými korupčníky a zbohatlíky.

Já na straně druhé nechci popírat, že i Vy se svou radikální kritikou poměrů máte svou část pravdy (vždy je lepší kritika radikální, nežli pasivní smíření se s poměry); ale problém je ten, že Vy svou kritiku nakonec zaměřujete falešným směrem. Že útočíte na stát, místo na systém. Útočíte na (jednotlivé) instituce, místo abyste viděl to, co jsem uvedl minule: že za daného nastavení celého systému státní instituce mohou rozhodovat naprosto objektivně a podle práva - a přece z toho nakonec bude profitovat jedna určitá část populace. Nemá tedy smyslu vyčerpávat kritiku tvrzením, že státní orgány rozhodují protiprávně; rozhodující je uvědomit si, že za daného nastavení poměrů vždy bude docházet k zásadnímu rozporu mezi právem a spravedlností. Za něco takového Pithart a spol. nemohou; to je objektivní, nezrušitelný rozpor a vada občansky demokratického ("buržoazního") státního uspořádání.

Zrovna v minulých dnech jsem napsal, že ti listopadoví revolucionáři neměli fakticky jinou možnost, nežli převzít fungující státní, politické a ekonomické uspořádání ze Západu; protože v dané chvíli nebyla k mání žádná lepší alternativa.

To co je možno jim právem vytýkat: že přitom plně a nekriticky převzali i iluze, že toto uspořádání je lidsky spravedlivé a humánně obsažné. A že tyto iluze předkládali jako platné i lidu toho státu, který zřídili.

Živě si vzpomínám, jak jsem s ním cítila, když se v Mečiarově Slovensku stal nežádoucí personou a když hledal útočiště v Česku. Možná sem přicházel s nějakými iluzemi, jejichž nevyplnění mu způsobilo další trauma. Nevím. Nějakou dobu jsem jeho komentáře četla a poslouchala ráda, pak jsem je začala vynechávat, protože jsem si u nich připadala, jako když ztrácím blízkého přítele.
Dnes nad ním krčím rameny.
Jeho útok na liberalismus, v čemž souzní s lidmi, se kterými nechci mít nic společného, nostalgie po minulém režimu, ale hlavně snížená schopnost rozumět důvodům, proč lidé protestují proti Babišovi, ve mně s ohledem na minulost sice budí lítost, ale i ta se vytrácí.

To je, myslím, ten problém: "nechtít mít nic společného s lidmi, se kterými nesouzním".

Já se "snažím chtít" mít něco společného se všemi lidmi bez ohledu na to, že s některými nesouzním. Jsou to všechno lidé. Často říkají nebo dělají něco, s čím nesouzním. I já asi často říkám nebo dělám něco, s čím zase nesouznějí oni. Přesto se snažím chtít mít s nimi něco společného a na základě toho s nimi souznět. Jsou samozřejmě "písničky", se kterými souznět nechci, ale s těmi lidmi, co je zpívají, mám prostě pořád něco společného. Co já vlastně vím - přestože se mi jejich písničky nelíbí, mohou to být lepší lidé než já. Mohu je mít rád, ale svůj hudební vkus prostě nezměním. Které ty naše písničky byly dobré, to se dozvíme až někdy potom...

No, a Národní třída už má jasno: Kalousek na Hrad! Přidejme si k tomu Fialu coby představitele nejsilnější partaje tzv. demokratické opozice do Strakovky a všechny opory demokracie jistě zmlknou, protože když nebude veřejně vidět, který z oligarchů ty pretendenty moci pase, jistě opět zavládne všeobecná spokojenost. A nepochybně pro ty opory demokracie přijdou i nové příležitosti, jak se na tom přiživit. Jenom aby si zase některý z těch loutkovodičů nedovolil udělat jim to, co Babiš - zbavit se jich a vládnout si sám. Servisní elita prostě udělá vše pro své přežití.

Asi si založím sázkovou kancelář s jediným záměrem: Přijímat sázky na to, který z českého Top 100 ve Forbesu bude nakonec v postbabišovské éře za ty špagátky tahat. Ať budou sázející tipovat kohokoli, určitě na tom neprodělám.

Ale snad ještě není vše ztraceno - někteří jiní už mají taky jasno, i když trochu jinak :-D
https://miroslav-kalousek.estranky.cz/img/original/4/kalousek-na-hrad---.jpg

"A vy, jako zdejší nováček, mi nebudete diktovat, co tady smím a nesmím dělat. Já sem posílám nejvíc peněz z vás všech a proto to vám všem budu diktovat já."

:-D :-D :-D

Já bych řekl, že Ivan Hoffman se celé ty roky vyjadřuje dost konsistentně. A určitě si dovoluje víc než spousta jiných. Viz jeho vyjádření, že zase začne chodit k volbám, až se najde partaj, která bude mít v programu zrušení kapitalismu.

"Jeho útok na liberalismus, v čemž souzní s lidmi, se kterými nechci mít nic společného..."

A co když je to právě liberalismus, který nás dostal až tam, kde jsme teď?

Který liberalismus myslíte? Ten pravicový, nebo ten levicový?

Liberalismus je jen jeden. Ti, kdo mu přilepují všelijaké přívlastky, tak činí v zájmu zatemnění této skutečnosti.

"Já jsem Babišovo hnutí nikdy nevolil a Babiše jsem si za předsedu vlády nepřál. Ačkoliv tedy s jeho vládou nesouhlasím, respektuji, že si ji přálo mnoho jiných lidí. Považoval bych za nedemokratické požadovat jeho odchod jinými prostředky než těmi v demokracii zcela obvyklými procedurami."

Pod tohle se klidně podepíšu.

Já už to zas nemůžu najít... Byla jste to Vy, kdo se mě ptal, proč argumentuju Slovinskem? No protože Slovinsko po jejich převratě začalo dobře. Já samozřejmě vím, že si to pak po jedněch volbách (2004?) taky pohnojili, ale přinejmenším to období do změny vládní garnitury ukázalo (i přes všechny problémy, jako byla třeba vysoká míra inflace začátkem 90. let), že šlo privatizovat podobnou cestou, jakou u nás navrhovala a nestačila realizovat v letech 1900 - 92 Pithartova česká vláda.

Více k tomu Slovinsku viz tady:
https://geography.upol.cz/soubory/studium/bp/2009-rg/2009_Jasa.pdf

Když jdete s někým chvilku, dost snadno jdete stejným směrem, stejným tempem a třeba se i zastavujete na stejných místech. Není to žádný problém, zvláště máte-li podobnou průpravu, schopnost ocenit a jdete-li navíc v podstatě jednosměrkou. Mluvím o názorovém souznění.

Ivana Hoffmana mám ještě někde na fotce. Tedy z koncertu před Listopadem. Zprvu jsem ho dost četl a říkal si, že zase vyhmátl to podstatné. Později jsem se párkrát nad jeho názory trochu podivil a málo o něm slyšel. Věděl jsem, že byl nemocný. Člověk míní, život mění. Dnes si nejsem zdaleka jist, nakolik bych si s (rovněž) I. H. rozuměl, o jednom však mám jasno, to, co zde bylo výše citováno, mě v žádném případě nepohoršuje. Spíše naopak.

Tuto paní snad nikdo za zakuklenou komunistku považovat nebude:
https://www.blisty.cz/art/97755-sametova-revoluce-po-triceti-letech.html

https://www.blisty.cz/art/97753-nase-zeme-uz-nema-prezidenta.html

A z diskuse pod tím:

"Opozice nebyla, když vládla, schopna řešit ani ruskou hrozbu, ani klima, ani energetiku, ani daně. Když naposledy opozice vládla, dokázala na finanční krizi reagovat přehnanou restrikcí, když zastavila všechny investice a přidusila rozpočet tak, že se ekonomika rozjížděla znovu tři roky. A vyrobila Babiše. A tito, kteří chybně reagovali na předchozí výzvy, mají být zárukou toho, že tentokrát budou reagovat správně? Ti lidé z opozice zatím chybné nastavili politický systém, ústavu, chybně reagovali na ekonomickou krizi. [...] [P]roblém je, že v této zemi nemá plán nikdo. [...] A co se týče řešeni? Nový politický lídr se objeví, až se projeví krize. A bude to nové jméno. Ti co tam dnes jsou, všichni do jednoho v krizi zmizí. A nový plán v krizi bude pouze a jen kopií plánu někoho v cizině. Jako vždy."

Když se v roce 1985 vynořil Gorbačov a naši tehdejší papaláši na něj začínali v médiích reagovat, jeden můj hanácký příbuzný, hornický invalidní důchodce, který si pod zemí zaprášil plíce, takže se bohužel nedožil ani roku 1989, na to se značnou dávkou skepse reagoval takto: "Jak chcó k...a dělat novó politiku ze staréma lidima?"

Přesně toto je ta jediná legitimní otázka, kterou je potřeba pokládat chvilkařům a dalším iniciátorům současných událostí. A právě v tomto ohledu selhávají všechna média. Kdyby novináři nekompromisně trvali na jejím zodpovězení, už dávno by veřejnost zjistila, že nejde o nějakou novou politiku, ale o návrat k té předcházející, jejíž aktéři se už dávno zkompromitovali svou absolutní neschopností řídit nejen stát nebo národní hospodářství, ale vůbec cokoli - snad kromě stavů svých soukromých kont, a i to jenom manipulacemi s mafiánskými penězi, s našimi daněmi a evropskými dotacemi. Jak by řekl ten příbuzný: "Oni neumijó řídit ani kurník nebo prasečí chlívek, tak co k...a dělajó ve vládě?"