Neslavit, netruchlit, neválčit

Lukáš Jelínek

Lukáš Jelínek bude 17. listopad hájit do roztrhání těla, neboť byl nakročením k normálnosti. Stejně vehementně ale odmítá dojaté slavení. Přesto není na místě ani ronit slzy. Buďme vděční těm osobnostem, jež to všechno dovedou skloubit.

Svátky svádějí k sentimentu a přehnaným reakcím. O tom nadcházejícím to platí dvojnásob. 17. listopad 1989 pamatuje kdekdo, nebo si to aspoň myslí. V mojí vzpomínce je sychravý Havířov. Rodiče odjeli na víkend na chatu a já zůstal ve společnosti režimní televize a protirežimní Svobodné Evropy. Z jejího vysílání jsem brzy pochopil, co se děje — a v neděli podal mámě s tátou vyčerpávající souhrn událostí. Dokáže mi někdo, že si to ohlédnutí nepřibarvuji?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Co se později dělo na našem gymnáziu, mi už mohou potvrdit spolužáci. Starší studenti vytvořili stávkový výbor a požadovali po vedení školy možnost zapojit se do protestů. Umožněno nám bylo jediné: chodit po školním hřišti — nacházelo se u lesa na kraji města — a zpívat oblíbenou Masarykovu písničku „Ach synku, synku…“. Až s odstupem času jsem pochopil opatrnost kantorů. V ulicích „nejmladšího města republiky“ jsme to mohli taky pěkně schytat.

Byl jsem mladý zobák. Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby se v té nudné zemi už konečně něco začalo dít. Byl jsem uspokojen, začaly se odehrávat věci dobré i zlé, pohyb však byl zaručen. Nemohu říct, že by moje osobní naděje byly zklamány. Rozumím ale těm, co čekali brzký příchod západní prosperity i politické kultury — a nedočkali se.

17. listopad budu hájit do roztrhání těla, stal se nakročením k normálnosti. Stejně vehementně ale odmítám — Václav Klaus říká „vetuji“ — veškeré dojaté slavení. Vím, ledaskdo by ze sebe rád udělal hrdinu, který se připletl do okolí Národní třídy. O opožděné revolucionáře nikdy nebývá nouze. Nebylo by ale stylovější dnes, kdy už můžeme pojímat svátky podle vlastního vkusu, vést místo přeslazených řečí debatu o tom, co se mohlo provést lépe, o kontextu vzrušených událostí a o pozvolné proměně kvality našich životů?

Jistě, studenti byli stateční a disidenti ještě statečnější. Ti, na něž to platí nejvíc, ale zpravidla jen mávnou rukou a místo na mediálním výsluní přenechají kolegům, které nepřestalo bavit se nad sebou dojímat. O to buďme vděčnější těm předlistopadovým opozičníkům a polistopadovým vládcům, kteří otevřeně a věcně hovoří o chybách, jimiž byla naše cesta ke svobodě a demokracii lemována. Namátkou zmíním Pavla Rychetského, Václava Žáka a Petra Pitharta.

Aspoň teď, po třiceti letech, bychom si mohli přiznat, že chytřeji se dalo postupovat při řešení vztahu Čechů a Slováků, při přípravě ekonomické transformace nebo při pokládání základů demokratického ústavního systému (trestuhodné bylo stanovení pouze dvouletého funkčního období pro první svobodně zvolený parlament).

O to buďme vděčnější těm předlistopadovým opozičníkům a polistopadovým vládcům, kteří otevřeně a věcně hovoří o chybách, jimiž byla naše cesta ke svobodě a demokracii lemována. Repro DR

Mnoho přešlapů v těchto tématech učinil i Václav Havel. Jakkoliv šlo o mimořádnou a obdivuhodnou osobnost, měl své mouchy jako každý z nás. V módě bývá Havla kritizovat leda za smířlivost ke komunistům, ačkoli právě v tomto bodě si počínal chirurgicky přesně. Nestál o krvavý převrat, proto využil služeb Mariána Čalfy a dalších komunistických pragmatiků, kterým imponovala představa vlastního uplatnění v demokratických poměrech. Čalfa, jenž se postaral i o hladké zvolení Havla prezidentem komunisty sedícími ve Federálním shromáždění, se na dva roky stal výborným předsedou úspěšné vlády.

Stejně jako přehnané slavení není na místě ani přehnané ronění krokodýlích slzí. Vždyť šlo o dynamickou dobu, v níž se musí s přehmaty počítat. Smířlivě by možná šlo hledět i na architekty kontroverzních hospodářských reforem, především „české cesty“ privatizace, nebýt epilogu v podobě Klausovy novoroční amnestie v roce 2013, jež byla naprosto výmluvná.

A už vůbec se mi nezamlouvá vršení historických paralel. Nelze srovnávat Husáka se Zemanem ani Babišovu vládu s komunistickou. A Letná 2019 není Letnou 1989, byť existuje dost dobrých důvodů si přát Babišův politický konec.

Půvab demokracie nespočívá v příležitosti říkat kdykoli cokoli a domáhat se demise kohokoli. Zato vězí v možnosti svobodně přemýšlet, klást si i veřejně nastolovat otázky a kriticky se dívat i na zdánlivě úžasné věci. Prosím, neproměňme 17. listopad 2019 ani v kabaret, ani v bitevní pole.

    Diskuse
    PK
    November 14, 2019 v 14.58
    Neslavit, netruchlit - válčit!
    A to až do úplného vítězství.

    Jak může někdo napsat "neválčit", když ví, že se chystá masová protestní demonstrace, stejně veliká, a snad ještě větší, jako byla na jaře. A že agent Bureš dostal jisté požadavky, které pokud nesplní, bude se s neztenčenou intenzitou protestovat a vyvíjet tlak v následujících týdnech a měsících dále.
    JK
    November 14, 2019 v 18.17
    Pavlu Tučkovi
    No jo, když on Rychetský ještě nebyl presidentem... A v některých médiích to vypadá skoro jako začátek jeho volební kampaně:
    https://www.blisty.cz/art/97714-pavel-rychetsky-v-moji-zemi-se-vaclavuv-odkaz-obratil-v-opak.html
    https://www.blisty.cz/art/97712-o-zahanbujicim-mementu-nasi-civilizace.html
    https://www.blisty.cz/art/97723-ani-drtiva-volebni-prevaha-vas-necini-majitelem-pravdy.html

    Viz též diskusi pod těmi odkazovanými příspěvky.

    Ostatně soudím, že úřad presidenta republiky měl být v tomto státě už dávno zrušen... A možná i Ústavní soud, jak někteří navrhují. S jejich argumentací se dá místy polemizovat, ale se závěrem lze asi vcelku souhlasit.
    JK
    November 14, 2019 v 18.31
    K věci
    https://a2larm.cz/2019/11/david-ost-nebavme-se-o-roce-1989-ale-o-tom-co-nasledovalo/

    "Ti, kdo se dostali po roce 1989 k moci, často říkali, že cílem je, aby se všichni stali střední třídou, a že toho lze dosáhnout neoliberální politikou. Ukazovali na široké vrstvy pracujících na Západě, kteří se svou kupní sílou v zásadě stali střední třídou, a říkali: „Podívejte, tohle vám přinese kapitalismus.“ To ale bylo naprosté neporozumění skutečnosti! Pracující na Západě se po válce stali střední třídou nikoliv proto, že akceptovali kapitalismus, ale tím, že se stavěli proti němu. Odbory a socialistické strany se organizovaly a získaly masivní podporu, když trvaly na tom, že se nelze vrátit k liberálnímu kapitalismu meziválečného období a že zájmy pracujících musejí být hlavní prioritou. To byla velká transformace po roce 1945 – posun k sociální demokracii.

    Málokdo si ve východní Evropě po roce 1989 uvědomoval, že kapitalismus nevytváří střední třídu sám od sebe. Jsou k tomu potřeba autonomní odbory, které budou bojovat za lepší podmínky a zajistí, aby veškeré bohatství nezůstalo jen v rukou malé vrstvy. Velkou chybou v roce 1989 bylo, že místo abychom si vzali poučení z toho, jak bylo prosperity dosaženo na Západě, byla sociální hnutí odepsána ve víře, že nám kapitalismus vše poskytne. Fakt, že někdo jako Andrej Babiš může tvrdit, že reprezentuje obyčejné lidi, je smutným, ale asi trefným komentářem k tomu, jak byl třídní systém budován – a nepochopen – po roce 1989. Tvrdí, že je někým, kdo umí dělat kapitalismus, a tak může přinést bohatství všem. Ale historie nám ukazuje, že pouze silná hnutí vymezující se vůči kapitalismu mohou přinést prosperitu všem.

    Myslím, že by určitě bylo užitečné se více bavit o třídní struktuře a o tom, jaký druh třídní společnosti chceme vytvořit – obzvláště proto, že demokracie není v ohrožení, když jsou nerovnosti ve společnosti nízké, ale když stoupají. V meziválečném období měly evropské státy často velmi liberální ústavy s různými institucionálními pojistkami demokracie, ale tváří v tvář masové nerovnosti se tyto systémy rychle propadly do autoritářství a fašismu. Politická demokracie na Západě se stabilizovala až v poválečném období, kdy se státy aktivně zasadily o reformu třídní struktury, snížení nerovností, a posílily odbory, aby vyvažovaly síly kapitálu.

    Hovořit o třídě tedy znamená hovořit o demokracii, jelikož demokracie nepřežije, pokud se nepostavíme nerovnostem čelem. Dnes je demokracie ohrožena radikální pravicí, která sice mluví o nerovnostech, ale ne o třídních nerovnostech. Slibuje „víc“ pro pracující třídu ne tím, že bude vymáhat ústupky od dominantní třídy, ale tím, že útočí na lidi s jinou etnickou příslušností, náboženstvím nebo národností. Poučením z poválečného období by mělo být, že třída představuje politický rozpor, který nejvíce prospívá demokracii. A pokud chceme stabilní demokracii, konflikty by se měly odehrávat okolo třídy, nikoliv identity. Má tedy ještě smysl mluvit o pracující třídě? Pokud nás zajímá demokracie, pak určitě ano."
    PK
    November 14, 2019 v 18.34
    Příští týden tady bude někdo mít velmi napilno s uveřejňováním různých bizarních odkazů "K věci". Kvůli tomu se nám tady ostatně už podruhé přesně několik dnů před jistým datem "nenápadně" znovu aktivoval.
    HZ
    November 14, 2019 v 19.52
    Pane Tučku,
    já tu mám renomé zavilé antikomunistky, takže si snad mohu dovolit napsat toto:
    Váš útok na Rychetského a Pitharta není jen nespravedlivý a fakticky mimo, ale je i neslušný.
    Když se Ústavní soud zabýval právním problémem, jestli má oprávnění zrušit prezidentskou amnestii, mezi soudci převážil názor, že žádné amnestijní rozhodnutí rušit nemůže. Pavel Rychetský nicméně patřil mezi menšinu, která s tímto výkladem nesouhlasila. To je první moment, kde jste totálně mimo mísu.
    Druhý je vaše tvrzení, že Pithart byl za federace Klausovou podržtaškou a jako předseda vlády silnější z obou zemí submisivně přijal rozdělení Československa. Nic není vzdálenější pravdě. Málokdo udělal pro zachování společného státu tolik jako on. Po celou dobu, kdy byl českým premiérem, neměl s Klausem nic společného. Styčný bod je pouze fakt, že Klaus ho v této funkci vystřídal. Stalo se to po volbách roku 1992, a to 2. července. Teprve potom došlo k jednání vítězů voleb - zbrusu nových předsedů republikových vlád. Víme, jak to dopadlo.
    Toliko k vašim věcným přešlapům.
    A teď k té neslušnosti:
    Oba napadení pánové byli skutečně kdysi členy KSČ. Od té doby dokázali mnohokrát, že jsou ochotni hájit demokracii a lidská práva. Dokazovali to i za minulého režimu, kdy tento postoj znamenal, že se s komunistickou stranou a zejména s její ideologií neodvolatelně rozešli, a znamenal i nemalé osobní riziko.
    Nemohu si vážit nikoho, kdo jim to dávné členství vyčítá.
    JK
    November 14, 2019 v 20.10
    Heleně Zemanové
    Tady se Rychetskému nevyčítá to, co dělal před rokem 1989, ale to, co dělal po něm, za co nese spoluodpovědnost a teď se tváří, jako kdyby u toho budování současného režimu nebyl. Jestliže nesouhlasí s kolektivními usneseními orgánu, jehož je předsedou, měl z té funkce už dávno odstoupit.
    JK
    November 14, 2019 v 20.14
    Největší starost o úroveň zdejší demokracie a veřejné diskuse tady předstírá někdo, kdo tu nežije, nepracuje a neplatí daně.
    HZ
    November 14, 2019 v 20.32
    Pane Kalousi,
    pak se zeptejte pana Tučka, proč o Pithartovi a Rychetském píše jako o bývalých členech KSČ a proč se tváří, jako by to byl v jejich CV nějaký určující znak pro to, co jsou dnes.
    Mýlíte se ostatně i v dalších věcech.
    Ani Pithart, ani Rychetský nepopírají, že se podíleli na polistopadovém vývoji.
    Co se týče Ústavního soudu, jde o kolektivní orgán, který se řídí pevnými pravidly, která však soudcům nebrání zveřejnit disentní stanovisko. Ta nejsou žádnou výjimkou, spíš je vzácná úplná shoda. Soudci to chápou, protože chápou složitost nacházení práva a zároveň cítí odpovědnost za své poslání. Zvlášť v době, kdy je naznačováno, že Ústavní soud je zbytečnost.
    PM
    November 14, 2019 v 20.43
    Kde hledat a najít třídu prospívající demokracii
    v prostředí většinové akceptace pravicové politiky neoliberálního uspořádání, jako nezbytné součásti globálního financkapitalismu?

    -v prostředí ve kterém zbytková levice podporuje ideologii svobodného globálního trhu, zprivatizovaného státu a masového konzumismu, ve kterém má občan status zaměstnance firmy.
    -v prostředí kde kritika rozpadu politiky poválečné éry pravolevého demokratického střetu se stala údělem jednotřídky některých intelektuálů.
    Kde hledat a nacházet cestu k takovému stavu demokratického režimu, který neodpovídá sdělení F. Dürrenmatta V. Havlovi: „Švýcarsko jako vězení“.....bych se pozeptal.
    November 14, 2019 v 21.7
    Výraz "transmutace", který použil pan Tuček, je převzat z alchymie? Nebo z nějakého jiného oboru?
    + Další komentáře