Letošní demonstrace 17. listopadu sice nesly explicitní protibabišovský apel, ale přitom postrádaly ostří, které mohlo do něčeho skutečně říznout. Možná budeme muset připustit, že fenomén Babiš přesahuje imaginaci oslav sametové revoluce.

Prvním problémem je, že naléhavost demonstrací rozmělňuje všudypřítomná pieta vůči sametovému odkazu. Čím více se mluvilo o „sametu“ a „smíření“, tím více jsme se léta opájeli něžností té naší výjimečné revoluce. Avšak za vysokou cenu: stejně sametová kontinuita vydláždila cestu pro loajální, vychytralé a bezskrupulózní agenty, kteří dovedli spolu s ekonomickou transformací „transformovat“ i svoje kontakty, svůj kapitál a svůj vliv.

Čím více se vzývalo „svobodné podnikání“, tím méně se dodávala společenská odpovědnost, decentralizace monopolů nebo demokratizace výrobních prostředků, coby nezbytné korektivy. A tím spíš mohl člověk typu Andreje Babiše pokračovat ve výstavbě svého impéria, jako by žádná revoluce neproběhla, ba ještě snáze. 

Dnešní pravici na něm nejvíce vadí, že byl estébák. Dnešní levici zase nejvíce vadí, že pravici nejvíce vadí, že byl estébák. Babišova hrozba přitom obě perspektivy překračuje, neboť vnucuje nepříjemnou otázku: Jak radikální předěl listopad vlastně byl, když Babiš své estébáctví úspěšně uplatnil před ním i po něm? Jenže kdo by si takovou otázku chtěl klást zrovna 17. listopadu, v den kladení věnců, Krylových písní a svobodných projevů o svobodě?

17. listopad tak už léta provází jakýsi kmenový rituál, během nějž si vzpomínající přehrávají mimikry sametové revoluce, ve snaze vyzvat Velkého druhého, aby zahnal vše zlé, stejně jako zahnal před třiceti lety — při stejných gestech, symbolech a zpěvech — komunismus. Jenže nová božstva jsou již vůči archaickým modlitbám pro Martu hluchá. Listopad a Babiš jsou dva různé světy.

Fenomén Babiš od svého zrodu přesahuje imaginaci sametové revoluce, neboť je návratem jejích vytěsněných důsledků — tedy okolností, za nichž se estébák Babiš převlékl v Babiše oligarchu. Nenávidět Babiše estébáka je pro společnost, uvězněnou v sametové dichotomii dobra a zla, nesrovnatelně snazší než vůbec připustit, že svobodná doba přinesla i poměry jako dělané pro lidi typu Andreje Babiše.

↗

Kdyby Babiš nebyl estébák, museli by si to na něj listopadoví demonstranti vymyslet. Foto Facebook

Demonstranti se dnes znovu staví na pomyslnou stráž do role svobodného lidu. A přáli by si, aby se i dnes jako před třemi dekádami stal svobodný lid znovu nositelem vytoužených demokratických změn, aby jeho magická moc bez nutnosti radikálnějších reforem sesadila nového tyrana z trůnu.

Jenže oproti sametové revoluci dnes do jejich plánů neustále hází vidle odvrácená strana tohoto lidu — ta, která sveřepě volí Babiše, Zemana, Okamuru a další zlosyny v demokratických volbách. I toto je konec konců trauma, které sametová revoluce vytěsnila: pevnou půdu pod nohama reálného socialismu netvořily aparáty totalitní síly a manipulace, ale především každodenní praktická loajalita velké části společnosti.

Sametový étos, mumifikovaný po tři dekády k volnému užití v nezměněné podobě na dalších a dalších listopadových demonstracích, rozděluje společnost na ty, kteří sami sebe vnímají jako ochránce demokracie, a na ty, kteří podle nich chtějí demokracii škodit.

Řečníci pak ke každému táboru vysílají nevědomě jiný vzkaz, jak letos ilustroval listopadový studentský lídr Igor Chaun v Brně. „Byl sice zvolen demokraticky, ale jen díky manipulaci,“ vysvětlil nejprve triumf Andreje Babiše tváří v tvář klíčovému demokratickému mechanismu vzývanému sametovou revolucí — svobodným volbám. „Budou vám tvrdit, že jste zmanipulovaní. Nenechte si to namluvit!“ dodal hned vzápětí, aniž by on nebo publikum zaznamenali zjevný rozpor.

Chceme-li Babiše skutečně zasáhnout, musíme zasáhnout i systém, z něhož vzešel. Buďto proti němu musíme demonstrovat bez sametu, anebo listopadový odkaz zásadně revidovat. Pokud neučiníme nic z toho, budeme za rok na náměstích sledovat stejnou marnost.