Šárka Homfray, právnička a odborářka

K posílení demokracie by mohlo napomoci přestat ji redukovat pouze na možnost formování politické reprezentace. Rozhodovacích procesů, do kterých vstupujeme, je mnohem více, a pouze s vědomím, že náš hlas je slyšet a má nějakou váhu, se můžeme cítit jako součást demokratické společnosti.

Já v této souvislosti pochopitelně nemůžu nezmínit aktivní zapojení zaměstnanců do fungování a směřování jejich zaměstnavatele, potažmo celé profese. Ať už jde o princip spolurozhodování zaměstnanců v německé podobě, nebo o jejich méně formální reálné zapojení do rozhodovacích procesů, zaměstnanci by neměli být redukováni jen na pouhou námezdní sílu.

V opačném případě zažívají spíše obavy z budoucnosti a jakousi neurčitou beznaděj, což se myslím s demokracií příliš neslučuje. A my, kterých se to týká, můžeme přispět například tak, že se o tuto svou aktivní účast budeme více hlásit.

Klára Vlasáková, dramaturgyně, publicistka a scenáristka

Bylo by naivní se domnívat, že po roce 1989 máme hotovo. Nedůvěra mnohých k liberální demokracii a jejich obracení se k populistické rétorice se nespraví tím, že jim někdo shovívavě „vysvětlí“, že žijeme v nejlepším z možných světů. To, co je nutné posilovat, je pocit vzájemnosti a vzájemné provázanosti. I Francis Fukuyama, který v slavném eseji z roku 1989 psal o „konci dějin“ jako o ukončení dialektického pojetí vývoje historie ústící v liberální demokracii, už mluví o nutnosti redistribuce coby prostředku řešícím propastné nerovnosti mezi lidmi.

Ve světě globálního kapitalismu je určující hodnotou zisk a růst. Tak jednostranná orientace ale vede nejen k životu, který je pro většinu z nás sérií vyčerpávajících úkolů, ale také k dalekosáhlým nevratným změnám. Aktuálně tak stojíme na prahu klimatického rozvratu, na nějž upozorňují nejen vědecké autority, ale kterého si všímáme i my sami.

Přistoupit na to, že je třeba vidět svět očima těch slabších a zároveň neignorovat hrozící katastrofu, pak může vyústit alespoň v to, že bychom příští rok slavili doopravdy společně.

Olga Richterová, politička

Pro skutečné oslavy potřebujeme takovou společnost, ve které budoucnost dětí neurčuje to, jaký vztah ke vzdělání a jaké ekonomické postavení má jejich výchozí rodina. Společnost, ve které bude možné dosáhnout na oddlužení. Kde statisíce dlužníků, kteří by zvládli splatit jistinu dluhu, ale kvůli exekučnímu byznysu let minulých mají splácet i obrovské částky na úrocích a příslušenství, budou mít v životě šanci na nový začátek.

Stejně tak k oslavám letos i za rok potřebujeme takovou společnost, která zajistí vymahatelnost práva pro ty věřitele, kteří jsou v obrovských problémech kvůli dlužníkům, na něž dnes stát nedosáhne. Společnost, kde spolu bývalí partneři budou lépe vycházet díky státní podpoře pro hledání dohody a pro takzvanou Cochemskou praxi. Kde tedy soudy nebudou tak zahlcené kvůli sporům o výživné...

Můžu jmenovat donekonečna. Jde o to, že skutečně slavit může taková společnost, kde dlouhodobě nikdo nezůstává na vedlejší koleji.

Kateřina Smejkalová, politoložka a vědecká pracovnice

Postrádám v české společnosti uvědomění, že svoboda a demokracie mají určité materiální předpoklady, bez kterých nemohou být dost dobře realizovány — pro materiálně strádající buď de facto neexistují, nebo jsou pro ně tváří v tvář jejich prekérní realitě druhořadé. Jenže místo aby toto v zásadě banální konstatování náš vztah k oběma hodnotám tříbilo a přispívalo k jejich rozvoji, je u nás bohužel většinou naopak považováno za skandální pohrdání těmito ideály.

To způsobuje hluboké štěpení na ty, kteří sice sveřepě, ale v důsledku prázdně po těchto hodnotách volají, aniž by měli jakékoli pochopení pro to, že druhá část společnosti nic z toho z celkem legitimních důvodů neumí a nemůže pořádně docenit — a to ne nutně proto, že by byla hloupá nebo zaostalá.

Přála bych si tedy, abychom už konečně přestali ignorovat materiální kontext demokracie, svobody a obecně úcty k jakýmkoli vyšším a abstraktnějším hodnotám. Jen tak máme podle mě šanci tyto vzletné, ale samy o sobě prázdné pojmy naplnit konkrétním, pro všechny hmatatelným obsahem a společnost zase zcelit.

Milena Bartlová, historička umění

Opravdu radostně bychom mohli výročí slavit pouze v případě, že by se Češky a Češi v co největším počtu nejpozději po novém roce postavili do čela naléhavého celosvětového obratu hodnot, myšlení, ekonomiky a politiky. Zrušit globální obchod a kapitál, zbrojení, růst spotřeby a zisků, patriarchální systém a spoustu dalších zbytečností.

Namísto toho se osobně uskromnit a společně soustředit všechny síly vědy i techniky na zvládání důsledků, a pokud možno i příčin klimatické změny a kolapsu biosféry. Proti věcem preferovat život. Kromě naděje na záchranu to přinese i lepší společnost a šanci na dobrý život pro každého. Možné to je, jen chtít, pustit se do toho a ubránit se pocitu bezmoci. Nesmysl? Vždyť jste už samu otázku formulovali bláhově idealisticky…