Luskouni jsou starobylá a svým vzhledem zcela jedinečná a originální zvířata. Vypadají jako obrovské chodící smrkové šišky. Žijí nebo donedávna žili v rozsáhlých oblastech Afriky a Asie, v počtu celkem osmi druhů. V posledních letech ale čelí vážné hrozbě vyhynutí. Důvodem je kromě záliby v jejich masu hlavně poptávka po luskouních šupinách v tradiční čínské medicíně, a to nejen v Číně, ale i ve Vietnamu, Thajsku, Laosu a Barmě.

Luskouni jsou chránění a jejich mezinárodní prodej je od roku 2017 zakázán. Přesto pytláctví a obchodování s nimi stále kvete. Hlavním tahounem je čínský farmaceutický průmysl, Číňané v tom ale nejedou sami, jedná se o skutečně globální byznys. Hlavními oblastmi nelegálního lovu jsou země jižní Asie a stále více také Afrika. Polovina luskouních druhů žije v Asii, druhá polovina v Africe.

↗

Luskouni jsou chránění a jejich mezinárodní prodej je od roku 2017 zakázán. Přesto pytláctví a obchodování s nimi stále kvete. Foto Pangolin Africa

Evropa v tom celém hraje roli důležitého tranzitního uzlu pro dopravu luskouních šupin z Afriky do Číny. Čínské farmaceutické — pokud je takové označení v případě „léčiv“ ze šupin z keratinu vůbec na místě — společnosti údajně používají staré zásoby ještě z doby, kdy se luskouni hojně vyskytovali a lovili v Číně samé, ve skutečnosti ale nakupují nelegálně ulovená zvířata. K podobnému účelu slouží i fingované záchranné stanice v některých afrických zemích (Uganda, Mozambik).

Mnohé z celosvětových epidemií v posledních desetiletích zahrnovaly přenos ze zvířete na člověka, tak tomu bylo u Eboly, HIV nebo koronavirové epidemie Sars, která se v roce 2002 do světa rozšířila také z Číny. Ideálním prostředím pro šíření epidemií takového druhu jsou tržiště s masem a dalšími tělesnými částmi divokých zvířat, kde se vedle sebe často nachází množství živočišných druhů z mnoha částí světa. Tak tomu bylo i na tržišti ve Wuchanu, které bylo po vypuknutí epidemie uzavřeno.

Daly se tam koupit části těl velbloudů, medvídků koala, vlků, štírů, cibetek, dikobrazů, želv či krokodýlů. Oficiální informace nemluvily o luskounech ani o netopýrech, dalších vážných podezřelých, ale je dost pravděpodobné, že tam byli k mání také. Po epidemii Sars v roce 2002-2003 byl obchod s divokými zvířaty zakázán, ale brzy se v Číně, Vietnamu a dalších zemích s největší poptávkou po přípravcích tradiční medicíny znovu rozjel.

Nyní se zdá, že by zákaz mohl být už trvalý. Zda to luskounům a dalším ohroženým zvířatům pomůže, je otázka. Může se stát, že až nová epidemie zeslábne a lidem „otrne“, vrátí se vše do starých kolejí.

Snad aspoň nikoho nenapadne vymýtit z preventivních důvodů ty druhy zvířat, které jsou za šíření nových chorob na člověka zřejmě zodpovědné. Třeba netopýry, u nichž se zřejmě v důsledku jejich náročného leteckého způsobu života vyvinula velká odolnost vůči virům, a tím se stali jejich ideálními přenašeči.

Smutný příběh luskounů, který se propojil s příběhem jedné z mnoha epidemií strašících druh homo sapiens, je důkazem o tom, že osud člověka a přírody je neoddělitelně propleten. Člověk má dnes prostředky k tomu ovládnout a využít všechna přírodní prostředí, rušit hranice mezi nimi, přenášet živé (i mrtvé) tvory z místa na místo po celé zeměkouli. A také to dělá. Je vlastně logické, že globalizaci dovedené takto do krajností odpovídá i globalizovaná epidemie, jakou právě sledujeme.

Je vůbec zajímavé sledovat, co všechno se právě teď v některých zemích děje kvůli jedné nové nemoci. Nelze se ubránit myšlenkám na to, že celkově mnohem vážnější nebezpečí, jímž je ekologická krize, přehřátí naší planety, které se ukazuje jako velice, až drasticky reálné — stačí si vzpomenout na hořící Austrálii — nevzbuzuje a nebude vzbuzovat ani zlomek z paniky a ochranných opatření, která se nyní kvůli koronaviru všude zavádějí.

Možná je to tím, že když jde jen o nás samé, o člověka a jeho zdraví, je to vnímáno jako priorita úplně jiného druhu než to, co se děje „jen“ celé Zemi a všem jejím obyvatelkám a obyvatelům. Je to asi z psychologického hlediska pochopitelné, ale zcela iracionální, protože ve skutečnosti jsme my, lidé, s ostatními tvory a celkem přírody těsně, intimně propojeni. Osud luskounů a mnoha a mnoha dalších živých organismů je i naším osudem.