Ve zprávách a reportážích z nešťastné Itálie se mluví v posledních dnech zejména o dvou věcech: jednak o mrtvých, kterých přibývá každý den jakoby nezadržitelně po stovkách, a jednak o přetíženosti až kolabování tamního zdravotního systému. Bohužel, obojí je pravda. Alespoň částečnou útěchou však budiž, že jen z určitého úhlu pohledu.

Pokud jde o oběti: Italové, kteří dnes umírají, jsou lidé, kteří se nakazili ještě během období nepodchyceného šíření viru před zavedením karanténních opatření. Velká karanténa pro lombardské regiony a některé další části Itálie byla vyhlášena efektivně až 8. března, pro zbytek země až 12. března. Od začátku se přitom ví, že se její účinek projeví nejdříve za dva, spíše však za tři týdny.

Musel by se stát zázrak, aby obětí začalo ubývat před posledním březnovým týdnem. Realisté vzhlíží spíše až k dubnovým milníkům. Zatím je křivka podlehlých, uzdravených i potvrzeně nakažených chladně předpisová.

Pokud jde o zdravotnictví: kolapsu blízká situace nepanuje zatím v Itálii jako celku, ale v několika nejpostiženějších oblastech, respektive v několika městech na severu, jako jsou Bergamo, Cremona nebo Codogno. A objevuje se zde soustavně už od 9. března. V nejpostiženější části Lombardie okolo Milána žije celá polovina italských nakažených a připadají na ni dvě třetiny dosavadních uzdravených i mrtvých.

To, že systém nezkolaboval stále úplně, je dáno neustávající snahou všech odpovědných struktur od vedení nemocnic po ministerstvo doplňovat chybějící vybavení, zajišťovat nové prostory a shánět další pomoc. To vše se přitom v posledních dnech spíše daří, než naopak.

Za své tu berou stereotypy o středomořském lajdáctví a lehkovážnosti. Starostové, ředitelé, vládní zmocněnci i ministři, ti všichni se snaží na maximum. Co se bohužel doplňovat tolik nedaří, jsou síly lombardských lékařů a dalšího zdravotnického personálu. O tom však ještě později.

„Válečný stav“? Spíše výjimečně

Sestry, lékaři a další Italové citovaní v četných apokalyptických zprávách hovoří o podmínkách blízkých válečné medicíně — o vystavování lékařů volbě, který pacient bude žít a který ne, protože pro všechny se lůžek, ventilací či přístrojů ECMO nedostává. „Lidé leží i po čekárnách, po chodbách“; „Rozhodujeme jako na válečné frontě. Staří mají smůlu,“ hlásají titulky českých agenturních zpráv odkazující na výroky lékařů v italských médiích už 11. března.

Sleduje-li však člověk celé reportáže z posledních dnů přímo z místa, vidí, že věci jsou poněkud jinak, než že by zdravotníci nechávali zmírat důchodce někde na čekárenských lavicích. Bylo zde několik nárazových dní. Pak ale i přetížené nemocnice v nejpostiženějších oblastech — a jde zde opět především o ně, kam míří štáby reportérů, ne o celou Itálii — vyčlenily dodatečné prostory, mnohdy i celá patra či budovy pro nakažené s nejvážnějšími problémy.

Počet lůžek s vybavením odpovídajícím jednotce intenzivní péče se jen v Lombardii podařilo za březen zvýšit o dvě třetiny. Postele pacientů s méně vážnými problémy byly pak přesunuty do provizorních prostor, včetně čekáren, ambulancí, nebo nouzových nemocničních stanů. Režim je hektický. Na první pohled je ale zjevné, že jde o zdravotnictví vysoké úrovně.

V ohniskových městech je nakažených hodně a stále přibývají. Místy tak skutečně vznikají situace, kdy zoufalý lékař rozhoduje, koho připojit na okysličování přednostně či komu věnovat více pozornosti, což se může stát některému z pacientů osudným.

„Kolaps“ či „válečný stav“ se ovšem opakují ve výpovědích vyčerpaných lékařů spíše buď jako vzpomínka na nějaký mimořádně zátěžový den či sérii dní, nebo — a to častěji — jako varování, co může přijít, pokud se situace nezlepší. 

Proč tolik mrtvých

Hlavním důvodem nebývalé smrtnosti Covidu-19 v Itálii je špatné podchycení epidemie v jejím evropském začátku — zejména během února, ale i prvních březnových dní. Tuto skutečnost lze dnes označit takřka za nespornou. Zejména britské stanice BBC, Channel 4 a Sky New odvedly při jejím objasňování pro zahraniční publikum velký kus práce, možná vyděšené původními plány vlastního premiéra Johnsona.

Virus SARS-CoV-2 se v Itálii rozšířil ze čtyř center: z Říma, Benátek, Rimini a Lombardie. A právě v lombardské části (Codogno, Somaglia, Casalpusterlengo, později Bergamo nebo Cremona) začala epidemie výrazně dříve než jinde, takže se ji nepodařilo v počáteční fázi rozpoznat a podchytit.

Situaci zhoršily pak ještě tři další faktory: úvodní snaha veřejných představitelů udržet zdání normality, nedůsledně zvládnuté zavedení lombardské karantény a — stále opakovaná — specifická věková struktura italské populace.

Symbolem v posledku škodlivé snahy udržet zdání normality se stal Nicola Zingaretti, současný lídr koaliční Demokratické strany, což je italská sociální demokracie. Jak připomněla před pár dny římská dopisovatelka Guardianu Angela Giuffridová, právě Zingaretti vyzval po zavedení první lokální karantény na severu 27. února Italy, aby se nebáli chovat normálně: „Naše ekonomika je silnější než strach! Směle vyražme na skleničku, kávu či na pizzu,“ napsal tehdy doslova.

Zingaretti nebyl mezi italskými veřejnými představiteli zdaleka jediný, kdo otevřeně odrazoval Italy od izolace a opatrnosti, čímž situaci v posledku zhoršil. Nad jiné ale vyniká tím, že se nakonec koronavirem sám nakazil.

Pokud jde o karanténu, stalo se, že krátce před zavedením druhé — tentokrát velké — karantény severu 8. března unikla informace o opatření na veřejnost. Mnoho Italů pak z oblasti na poslední chvíli odjelo. Část této skupiny přitom již byla nakažená a Covid-19 dále roznesla.

Ani jeden z těchto faktorů by ovšem nemohl působit nebýt nerozpoznání lombardského a vzápětí benátského ohniska epidemie na samém počátku, mezi 31. lednem a 16. únorem. K nakaženým se zde přistupovalo jako k nemocným klasickou chřipkou či zápalem plic. Virus se tak rozšířil mezi jejich rodiny, lékaře, pracovníky služeb, důchodce.

Na konci února evidovala Itálie 1100 pozitivně testovaných, ve skutečnosti — vzhledem k procentu smrtnosti, jež nemá jinde u Covidu-19 obdoby — muselo být Italů nakaženo výrazně více.

Často připomínaný vysoký podíl seniorů v italské společnosti (vysoký věk dožití) hraje pak doplňkovou roli. Není úplně pravda, že SARS-CoV-2 napadá více seniory — 50 procent nakažených v italských nemocnicích je mladších než 65 let. Výrazně těžší průběh má ale u již oslabených nějakými dalšími chronickými chorobami, což právě senioři často bývají.

Pozdní a nedbalé zavedení karanténních opatření znemožnilo ochránit tuto část populace před úvodní částí epidemie, a proto se nyní tolik umírá. Dle oficiálních vládních údajů mělo 96 procent italských obětí Covidu-19 nad 60 let, přes 86 procent nad 70 let a přes 50 procent nad 80 let. Na 80 až 99 procent obětí (zdroje se různí) trpělo přitom ještě alespoň jednou další vážnou chorobou — chronickou hypertenzí, nemocí srdce nebo například silnou cukrovkou.

Příkladem opačné situace je dnešní osmdesátimilionové Německo, kde se oslabenou část populace podařilo zatím ochránit. K 22. březnu Německo evidovalo 123 obětí, zatímco šedesátimilionová Itálie 6077.

Psychologický účinek

Fakt, že epidemie v Itálii zasáhla v plné síle i oslabenou část populace, zkušenost se zpožděním mezi zavedením karanténních opatření a jejich účinkem i exponenciální zakřivení křivky nakažených, to vše nechávalo jen málokterého znalce na pochybách — současné počty obětí se čekaly.