Ve zprávách a reportážích z nešťastné Itálie se mluví v posledních dnech zejména o dvou věcech: jednak o mrtvých, kterých přibývá každý den jakoby nezadržitelně po stovkách, a jednak o přetíženosti až kolabování tamního zdravotního systému. Bohužel, obojí je pravda. Alespoň částečnou útěchou však budiž, že jen z určitého úhlu pohledu.

Pokud jde o oběti: Italové, kteří dnes umírají, jsou lidé, kteří se nakazili ještě během období nepodchyceného šíření viru před zavedením karanténních opatření. Velká karanténa pro lombardské regiony a některé další části Itálie byla vyhlášena efektivně až 8. března, pro zbytek země až 12. března. Od začátku se přitom ví, že se její účinek projeví nejdříve za dva, spíše však za tři týdny.

Musel by se stát zázrak, aby obětí začalo ubývat před posledním březnovým týdnem. Realisté vzhlíží spíše až k dubnovým milníkům. Zatím je křivka podlehlých, uzdravených i potvrzeně nakažených chladně předpisová.

Pokud jde o zdravotnictví: kolapsu blízká situace nepanuje zatím v Itálii jako celku, ale v několika nejpostiženějších oblastech, respektive v několika městech na severu, jako jsou Bergamo, Cremona nebo Codogno. A objevuje se zde soustavně už od 9. března. V nejpostiženější části Lombardie okolo Milána žije celá polovina italských nakažených a připadají na ni dvě třetiny dosavadních uzdravených i mrtvých.

To, že systém nezkolaboval stále úplně, je dáno neustávající snahou všech odpovědných struktur od vedení nemocnic po ministerstvo doplňovat chybějící vybavení, zajišťovat nové prostory a shánět další pomoc. To vše se přitom v posledních dnech spíše daří, než naopak.

Za své tu berou stereotypy o středomořském lajdáctví a lehkovážnosti. Starostové, ředitelé, vládní zmocněnci i ministři, ti všichni se snaží na maximum. Co se bohužel doplňovat tolik nedaří, jsou síly lombardských lékařů a dalšího zdravotnického personálu. O tom však ještě později.

„Válečný stav“? Spíše výjimečně

Sestry, lékaři a další Italové citovaní v četných apokalyptických zprávách hovoří o podmínkách blízkých válečné medicíně — o vystavování lékařů volbě, který pacient bude žít a který ne, protože pro všechny se lůžek, ventilací či přístrojů ECMO nedostává. „Lidé leží i po čekárnách, po chodbách“; „Rozhodujeme jako na válečné frontě. Staří mají smůlu,“ hlásají titulky českých agenturních zpráv odkazující na výroky lékařů v italských médiích už 11. března.

Sleduje-li však člověk celé reportáže z posledních dnů přímo z místa, vidí, že věci jsou poněkud jinak, než že by zdravotníci nechávali zmírat důchodce někde na čekárenských lavicích. Bylo zde několik nárazových dní. Pak ale i přetížené nemocnice v nejpostiženějších oblastech — a jde zde opět především o ně, kam míří štáby reportérů, ne o celou Itálii — vyčlenily dodatečné prostory, mnohdy i celá patra či budovy pro nakažené s nejvážnějšími problémy.

Počet lůžek s vybavením odpovídajícím jednotce intenzivní péče se jen v Lombardii podařilo za březen zvýšit o dvě třetiny. Postele pacientů s méně vážnými problémy byly pak přesunuty do provizorních prostor, včetně čekáren, ambulancí, nebo nouzových nemocničních stanů. Režim je hektický. Na první pohled je ale zjevné, že jde o zdravotnictví vysoké úrovně.

V ohniskových městech je nakažených hodně a stále přibývají. Místy tak skutečně vznikají situace, kdy zoufalý lékař rozhoduje, koho připojit na okysličování přednostně či komu věnovat více pozornosti, což se může stát některému z pacientů osudným.

„Kolaps“ či „válečný stav“ se ovšem opakují ve výpovědích vyčerpaných lékařů spíše buď jako vzpomínka na nějaký mimořádně zátěžový den či sérii dní, nebo — a to častěji — jako varování, co může přijít, pokud se situace nezlepší.