Česká epidemioložka z Británie: Přístup vlády se lepší, čeká nás ale maraton

Petr Jedlička

Rozhovor s Janou Lohrovou, českou epidemioložkou žijící v Glasgow, o zvládání epidemie ve Spojeném království. Co zbylo z původní reakce Johnsonovy vlády a jak se se situací vyrovnávají řadoví Britové?

Jana Lohrová vystudovala epidemiologii na Yale School of Public Health. Pracovala pro connecticutské zdravotnictví i WHO. Dnes pracuje v Británii, žije v skotském Glasgow. Foto Štěpán Lohr

Vláda Borise Johnsona překvapila v první polovině března rozhodnutím, že nebude přijímat podobná restriktivní opatření, aby zpomalila šíření koronaviru, jako jiné evropské vlády. Později po kritice ale začala obracet. Jak tuto epizodu vnímat z dnešní perspektivy?

Z mého pohledu byl britský počáteční přístup naprosto nepochopitelný. Místo ponaučení se ze situace ve zbytku světa a využití cenného času na přípravu se vláda rozhodla varovné signály a důležité lekce ignorovat. Byl to nesmyslný přešlap, který vychází z neporozumění nemoci, a bohužel vedl ke zpožděné reakci na celou situaci.

Johnson to zdůvodňoval záměrem dosáhnout rychle kolektivní imunity.

Problém je, že u nového patogenu reálně nevíme, jak se v populaci chová. Nevíme, jestli se Covid chová například jako neštovice, kde ti, kteří mají štěstí a přežijí, jsou do konce života imunní a znovu už se nenakazí. Není totiž neobvyklé, že se člověk tou samou nemocí může nakazit opětovně. Příkladem je chřipka.

Dokud nevíme, jaké faktory viru i lidského organizmu ovlivňují, jak na nemoc imunitní systém reaguje, nemůžeme vědět ani to, jestli nakažení opravdu imunitu získají, a jak dlouho je bude chránit. Taková národní strategie by tedy byla sázka do loterie.

Co o viru již víme, je, že je nebezpečný. Ač se modely liší — což se děje právě i proto, že dynamice nemoci stále dobře nerozumíme —, nekontrolované šíření by bezpochyb znamenalo alespoň desetitisíce mrtvých jen ve Spojeném království.

Čili to bylo celé úplně mimo?

Já kolektivní imunitu vnímám zejména v kontextu vakcín. Intervencí, která je neškodná, získá imunitu drtivá většina populace, a zbylí lidé, pro které například daná intervence není možná, jsou vetšinou společnosti chráněni jako štítem, přes který si nemoc prostě nenajde cestu.

Britské spekulování by ale dopadlo úplně jinak — místo neškodné intervence by šlo o silně nepříjemnou nemoc i pro značnou část jinak zdravé populace, a místo malé skupiny ochráněných by tu byly desetitisíce mrtvých. Takže ano, s tím, co o Covidu zatím víme, je bezesporu dobře, že tuhle strategii-nestrategii britská vláda opustila.

Zůstává v dnešním přístupu Británie k epidemii ještě něco z původního přístupu?

Možná se ještě částečně doufá ve scénář už existující kolektivní imunity. Například nedávná oxfordská studie — která prezentovala samozřejmě jen jeden z mnoha možných modelů, a navíc byla založená na nerealistických předpokladech — odhadovala i takový scénář, podle kterého už polovina občanů Covid prodělala.

Ač to skoro jistě není pravda, je možné, že právě takové scénáře by mohly být prezentované jako argument pro zrušení lockdownu. Ale podle mne je to nerealistické: to nejhorší Británii ještě čeká, a situaci je nejdříve třeba sledovat.

Covidem-19 se nakazil nakonec i sám premiér. Aktuálně pobývá v nemocnici. Foto Andrew Parsons, flickr.com

Pojďme k praktické stránce věci. V ČR jsme sledovali několik týdnů snahu premiéra a některých ministrů překotně napravit zanedbání přípravy, případně jej překrýt různými píár figurami. Zažila Británie něco podobného?

Celkově lze říci, že praktická stránka prvotní odpovědi Johnsonovy vlády na pandemii byla naprosto zoufale pomalá a neodpovídala reálné situaci.

Například v počáteční fázi epidemie v zemi panovaly, co se importace nemoci týče, vyloženě koloniální postoje. Doporučení NHS ještě druhý březnový týden byla taková, že v domácí karanténě by měli být lidé se symptomy, kteří přicestovali nejen z Itálie nebo z Číny, ale i ze zemí jihovýchodní Asie. Ke 13. březnu by to například indikovalo karanténu pro návštěvníky Vietnamu, který měl 39 případů, ale ne pro někoho, kdo právě přijel z Francie, která měla tehdy zaznamenáno 2 860 případů. Už i tak celkem přímočará věc jako doporučení pro turisty zaostávala asi dva týdny za realitou.

Až 16. března vláda uznala, že se vlastně něco děje — tou dobou už měl COVID v Británii 55 obětí. A v této situaci vydala vláda doporučení — nikoliv nařízení, ani regulaci — aby lidé nechodili do restaurací nebo hospod a vyvarovali se zbytečnému kontaktu s ostatními.

To sice pandemii vneslo alespoň trochu do popředí veřejného života, ale reálně takové doporučení nic neznamená. Veškerá doporučení i opatření vláda vydávala velmi pozvolna. To popírání reality, že bude potřeba zavřít školy i všechny postradatelné podniky až do poslední chvíle, bylo úplně šokující. Tedy minmálně pro mě jako epidemiologa.

Možná šlo o britské „keep calm and carry on”. Ale každopádně se to promítlo do veřejného vnímání situace.

Jak například?

Z mojí zkušenosti třeba tím, že ještě dva dny před zavřením škol několik ředitelů, se kterými pracuji, věřilo, že v projektech budeme moci zase pokračovat po velikonočních prázdninách. To se na konci týdne ukázalo jako mylný optimismus, ale dobře to ilustruje, jak neinformovaní byli o riziku pandemie normální občané.

A když to vezmu obecně, rozvláčnost vládních opatření má kromě dopadů epidemiologých i následky ekonomické. Frustrující byl třeba příklad zavírání stravovacích zařízení. I když bylo lidem doporučeno nechodit do restaurací nebo hospod, vláda jejich zavření nenařídila celý týden. To pro podniky znamenalo obrovský stress a pro mnoho vyloženě katastrofu: kavárna sice prázdná, ale nařízení zavřít nikde, což vyústilo v neschopnost čerpat podporu nebo pojištění.

Pro gastronomii, kde finanční rezerva bývá minimální a plat zaměstnanců už tak nízký, to bylá hrozná rána. Navíc nejde ani o velké byznysy. Ve Skotsku, kde je malé podnikatelství celkem bežné, tahle nezodpovědná politika zasáhla celé komunity.

Překvapilo vás v britském prostředí na začátku epidemie naopak něco pozitivně?

Například vlastní iniciativa různých sdružení a organizací, které preemptivně rušily akce, na kterých by se shromáždilo velké množství lidí, i když to ani britský ani skotský parlament v té době ještě nevyžadoval. Proaktivita vedení takových organizací byla rozhodně přínosná. Přinejmenším tím, že vedly příkladem.

A ekonomická opatření?

Ekonomická pomoc občanům vypadá také poměrně dobře, tedy pokud bude fungovat, jak je plánováno. Jsem epidemiolog a ne ekonom, ale investici do lidí ale vnímám jako jasně nutnou věc. Ministr financí Rishi Sunak vyhlásil rozsáhlý balíček finanční pomoci jednotlivcům i podnikům. Obří množství lidí se ale také hlásí o podporu v nezaměstnanosti.

Stres z pandemie už je i tak dost velký, a lidé se nepotřebují navíc bát o plat a střechu nad hlavou kvůli něčemu, co je naprosto mimo jejich kontrolu. Hlavně proto vnímám britská finanční opatření jako rozumná a nutná.

V poslední době se hodně řešil ještě i nízký počet prováděných testů…

Ano, to je další oblast, ve které má Británie značné mezery. Doposud se v zemi testovalo pod deset tisíc lidí denně, a ke značnému zpoždění testování došlo u zdravotnického personálu. V současnosti ale Department of Health and Social Care pracuje na zvýšení kapacity testování ve spolupráci s vědeckými zařízeními na univerzitách i v soukromých laboratořích. Kapacita by měla dosáhnout sto tisíc testů za den.

Z půl milionu pracovníků ve zdravotnictví byly nicméně do konce března testovány jen dva tisíce. V zemi kde je 48 tisíc potvrzených nakažených, a reálně tedy mnohonásobně tolik, je to velmi nebezpečná situace.

A jak to celé vnímají lidé? V masmédiích se při líčení situace v Británii objevují fotky front před obchody a prázdných regálů. Tón debaty v britských televizních pořadech se ale zdá poměrně klidný, důstojný, prostoupený poselstvím „to zvládneme“. Jakou atmosféru zaznamenáváte vy?

Vykoupené obchody se skutečně daly najít, zejména ve dnech okolo doporučení omezení kontaktu. To ukázalo hlavně fakt, že se lidé opravdu nepřipravovali postupně dopředu. Dnes je situace v Glasgow, kde právě bydlím a kde je taky epicentrum epidemie ve Skotsku, poměrně rozumná.

Po vyhlášení lockdownu — což bylo reálně jenom upřesnění toho, co vláda myslela, když žádala o „social distancing“ — lidem asi dochází závažnost situace, a policie má technicky pravomoci například pokutovat lidi, kteří se třeba i přes zákaz sdružují.

U personálu v supermarketech se začínají objevovat rukavice a roušky, omezuje se počet lidí uvnitř obchodů. Spořádané fronty koneckonců Británie vynalezla, že. Stejně tak se, zdá se, velká část populace chová zodpovědně a zůstává doma, respektive chodí jen na „zdravotní procházky“.

Co bude podle vás největší výzvou pro nadcházející dny?

Nesmírně důležité bude, jak se zdravotnictví vypořádá s náporem nemocných, kterých stále přibývá. Britská média i lidé sice s napětím sledují vývoj situace v Itálii nebo ve Španělsku a titulky jako „nejvyšší denní počet mrtvých“, ale to, že se takový rekord láme v UK každý den — za poslední dny jde pravidelně o více než 600 obětí — se, zdá se, už tolik neřeší.

Vyvolávání paniky samozřejmě nikomu nepomůže. Ale zlehčování situace také ne. Skutečností je, že situace v Británii je vážná, a uvolnění ochranných opatření jen tak brzy nedojde. Nevím, jestli je veřejnost připravována a připravena na maraton který nás čeká místo sprintu.

    Diskuse