Doufat v nejlepší, připravit se na nejhorší. Tři scénáře krize
Filip ČervenkaVláda předpokládá, že omezení hospodářského a veřejného života budou dlouhodobá. Což znamená, že máme-li zamezit sociální katastrofě, budou zapotřebí mnohem rozsáhlejší a razantnější kroky než tatáž vláda v současnosti schvaluje.
Ohniskem koronaviru se po Číně stala Evropa. Regiony, dokonce i celé státy se ocitají v karanténě. Obchody i prodejny jsou zavřené, firmy zastavují výrobu, dříve přeplněné ulice zejí prázdnotou. Základní Scénáře budoucího hospodářského vývoje existují tři.
Největší omezení hospodářského a společenského života dnes zažívá Itálie. My tamní dění sledujeme především optikou počtu zemřelých a nakažených. Italská vláda ale zastavila většinu hospodářského života země a Pádská nížina, kde je situace ze zdravotního hlediska nejkrizovější, je sama centrem italského hospodářství. Pokud by epidemie potopila podlomenou italskou ekonomiku, hrozí, že se vrátíme do časů finanční a dluhové krize — ale násobně horší.
I bez takto pesimistického scénáře ale naše vláda předpokládá, že omezení hospodářského a veřejného života budou dlouhodobá. Což znamená, že proto, abychom zamezili sociální katastrofě, budou zapotřebí mnohem rozsáhlejší a razantnější kroky než tatáž vláda v současnosti schvaluje.
Důvodem k optimismu je, že v minulých letech měla Česká republika v průměru vyrovnané rozpočty, zadlužení je nízké, takže máme prostor ochránit lidi nejen zdravotně, ale i materiálně. Zatím nevíme, jak dlouho současná krize potrvá, z pohledu ekonoma ale existují tři hlavní možné scénáře vývoje.
I. Recese, která povede k sociálními kolapsu
Hospodářský pokles delší než dvě čtvrtletí bude znamenat, že ekonomika spadne do recese. Na povrch začnou vyplouvat všechna nevyléčená traumata českého hospodářství, která zůstávala v předchozích letech schována pod rouškou ekonomického růstu.
Recese by dopadla nejvíc na nejslabší. Lidé, kteří by přišli o své příjmy, začnou mít po určité době vážný problém splácet hypotéku. Ještě hůř by na tom ale byli lidé, kteří neplatí hypotéku, ale nájem. Zatímco splátky by snad bylo možné skrze tlak vlády a národní banky odložit, vlastníci nemovitostí můžou tváří v tvář nejisté budoucnosti na pravidelných platbách trvat. Začal by hrozit skokový nárůst počtů lidí bez domova.
je varianta scénáře III, kdy se do léta s virem sice nevypořádáme, ale vykašleme se na něj a necháme populaci promořit. Jak jsem slyšel, původní taktika britského premiéra.
Kolapsu zdravotnictví jako takovému se zabrání tak, že se péče v souvislosti s virem drasticky omezí - vyhradí se jen určitý počet lůžek na izolovaném oddělení, a vytvoří se pravidla, kdo má přednost. V Itálii už to prý stejně musejí dělat.
Další tisíce lidí zemřou, zejména staří a nemocní - víme už, že virus zabíjí především je - ale ekonomika pofrčí dál, protože pár desítek až stovek tisíc lidí na beztak stárnoucí a přelidněné planetě pro globální hospodářství nic neznamená, zejména ve srovnání se zadlužeností, nezaměstnaností a chudobou ohrožující tisíckrát větší počet lidí. Bude to nehumánní, ale zpětně si to nějak zdůvodníme. Jak píše pan Červenka, jen to obnaží existující slabiny společnosti.
Představte si, že Pepa je celkem mladý a zdravý člověk, viru se nebojí - bude to jako chřipka - ale bojí se, že nezaplatím nájem. A hrozí mu, že skončí na ulici, protože "vlastníci nemovitostí můžou tváří v tvář nejisté budoucnosti na pravidelných platbách trvat".
A stát jim v tom nezabrání, protože soukromé vlastnictví je dopr*elesrdce naší společnosti, svatá věc. A když je to tak, ptá se Pepa, tak proč musí být všichni povinně doma, aby neumírali nemocní a důchodci, kteří by stejně umřeli do deseti let, a z Pepy bude nezaměstnaný bezdomovec?
Rus usazený v USA, Dmitrij "Kollapsnik" Orlov, už před nějakými 14 lety sepsal (a já jsem si v r. 2009 dovolil jeho myšlenky shrnout v češtině) něco o zákonitostech průběhu kolapsů společnosti. Můžeme teď v přímém přenosu sledovat, do jaké míry mu vývoj (ne)dává za pravdu.
Komentář Marka Beneše v dnešních Britských listech:
"Teď jsem pročetl dějiny Ruské revoluce. Tam byl nějaký Kerenský. Po únorové revoluci miláček lidu, nosili ho na ramenou. Až do června. Na podzim ho nenáviděli. A v říjnu přišel nějaký Lenin.
Nikdy neposuzujme vývoj jen podle momentální situace. Ta má takovou dynamiku, že neznamená nic."
ve státu, který zprivatizoval ekonomický potenciál a je závislý na loajalitě elity, ovládající takříkajíc státotvornou materiální základnu.
Jde o situaci, kdy nutné zásahy státu do klíčové finanční sféry jsou hlasitě spojovány s popřením vlastnických práv, podstaty soukromého práva a tedy ústavních norem.
A takhle v současné krizi funguje Evropa:
https://www.wsws.org/en/articles/2020/03/28/gipf-m28.html
Italský premiér:
"Mrtvá Evropa se může jít vycpat."